Spojky patří mezi témata, která se na první pohled zdají jednoduchá, ale v praxi s nimi mívají žáci i dospělí překvapivě hodně potíží. Někdy váháme, zda před spojkou napsat čárku, jindy si nejsme jistí, zda jde ještě o spojku, nebo už o jiný slovní druh, a občas nás zmate i zdánlivě nenápadné slovo jako ale, ani nebo sice.
Tato doplňující část článku se zaměřuje na praktické situace, se kterými se při používání spojek setkáváme nejčastěji. Najdete zde srozumitelná vysvětlení, jasné příklady a upozornění na typické chyby, které pomohou upevnit znalosti spojek v běžném psaném i mluveném projevu.
Druhy spojek
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Asi největší problém vám bude dělat odlišování částic od příslovcí a spojek. Ale třeba vám pomůže, když si zapamatujete alespoň některé z uvedených zásad:
částice obvykle stojí na začátku věty (pokud stojí ve větě, lze je z věty vypustit)
částice na rozdíl od spojek nespojují věty ani větné členy
částice neplní ve větě funkci větného členu
částice fungují jako takzvané kontaktní prostředky (ano, ne, dobře, asi, jistě apod.)
příslovce rozvíjejí slovesa, ptáme se na ně: kde, odkud, kam, kdy, odkdy, dokdy, jak, proč apod.
Ve svém příspěvku BYSTE NEBO BY JSTE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel George Svetlik.
Domnívám se, že před lety, kdy jsem se já učil českou gramatiku, byly povoleny obě možnosti. Mám to prostě nějak zažité. Potom jsem emigroval (1978) a do USA se změny v češtině nedostanou. Nedostaly se tam ani nová slova, která mne po mém návratu šokují a nevím proč si je tato generace politiků a žurnalistů vymýšlí . Příklady: predikce (kdysi se říkalo předpověď), edukace (vzdělání), dehonestace (ponížení), adorovat (obdivovat), implementace ( vložení, zavedení), stejdž-stage (jeviště), bakstejdž-backstage (zákulisí), včera jsem dokonce na ČR slyšel slovo juvenální (má to asi být mladistvý) a mnohé jiné patvary. Můžete namítnout, že je to přirozený vývoj jazyka, ale není. Slova bychom měli nahrazovat anglikanismy tam, kde není český výraz. Nechci znít jako Dobrovský, Jungmann nebo Palacký, ale i oni bojovali proti stejné věci, jenže tenkrát to nebyly anglikanismy ale germanismy. A kdyby nebojovali, tak tu dnes šprechtíme. Proč proti tomu nikdo nebojuje? Kde je Ústav pro jazyk český?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Teukros.
S kritikou na zbytečné ochuzování češtiny o anglikanismy souhlasím. Všimněme si jak se přestává užívat sloveso zahajovat, začínat, spouštět a podstatné jméno zahájení, začátek anglickým startovat, start. Anglické start-startovat vnímám jako opodstatněné v případech rychlého, rázného uvedení předmětu nebo osoby z klidového stavu do pohybu - start rakety, běžci odstartovali apod. Šíření slovního plevele do slovníku současníků mají na svědomí zejména redaktoři veřejných médií. Zřejmě proto že nejsou dostatečně ve svém rodném jazyku. Např. "Odstartovala vernisáž obrazů"
Tato cvičení poskytují rozsáhlou škálu slovních druhů od předložek a spojek až po částice, zájmena, slovesa a příslovce. Slouží jako komplexní trénink pro žáky, studenty i dospělé, kteří si chtějí procvičit přesné a jisté určování slovních druhů v češtině.
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
Individuální péče prováděná v rámci vyučování učitelem kmenové třídy se uplatňuje u mírnějších forem poruchy v rámci třídy základní školy. Učitel by měl mít základní vědomosti a dovednosti o dané problematice a vytvořit co nejlepší podmínky pro reedukační postupy.
Individuální péče prováděná učitelem, který je absolventem speciálního kurzu. Péči zajišťuje i speciální pedagog. Působí ve třídě základní školy, vede „dys“ kroužky, kabinety dyslektiků, reedukační péči, postupy konzultuje s poradenskými pracovišti.
Třídy individuální péče, které jsou zřizovány při základních školách. Do těchto tříd dítě dochází v průběhu dne. Jedná se většinou o hodiny českého jazyka se zaměřením na reedukační péči, po vyučovací hodině se žák vrací do své kmenové třídy. Reedukační péči zajišťuje obvykle speciální pedagog.
Cestující učitel je většinou pracovník pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Dochází do základní školy, kde provádí reedukační péči v průběhu vyučování.
Třídy pro žáky se specifickými poruchami učení a chování jsou zřizovány při základních školách, ve třídě je omezený počet žáků, kde je preferován individuální přístup a navržená reedukační péče probíhá v průběhu celého edukačního procesu.
Základních škol pro žáky se specifickými poruchami učení máme v České republice přibližně deset, první škola byla založena v roce 1971 v Karlových Varech. O dítě se stará tým odborníků, je zajištěna individuální i speciální péče v průběhu celého vyučovacího procesu.
Dětské psychiatrické léčebny – ve třídách při psychiatrických léčebnách jsou léčeny a vzdělávány děti s těžkým stupněm postižení, probíhá tu i reedukační péče. Jedná se zpravidla o kombinované postižení, kdy přistupuje též péče terapeutická. Nejznámější léčebnou je DPL v Dolních Počernicích, která zahájila svou činnost v roce 1954 a od roku 1992 jako Centrum pro dítě a rodinu Zelený dvůr pokračuje v téže činnosti. Do této kategorie patří i ambulantní péče pro děti se SPU, jež je poskytována odborníky z pediatrie, neurologie, logopedie a klinické psychologie.
Individuální a skupinová péče je zajištěna v pedagogicko-psychologické poradně, speciálně pedagogickém centru, středisku výchovné péče (vyhláška č.72/2005 Sb.) – žáci a studenti, kteří jsou diagnostikováni jako osoby se specifickými poruchami učení, ale stupeň jejich obtíží nevyžaduje speciální péči.
V naší poradně s názvem DOBRÝ DEN, PANE NOVÁKU ... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Dobrý den, měla bych na Vás velkou prosbu. Můžete mi, prosím, napsat, zda se píše Dobrý den, pane Nováku, ..... Jde mi o čárku za slovem den, zda tam má být či nebýt. Já si myslím, že jde o vložení PANE NOVÁKU a proto by tam měla být. Kamarádka je jiného názoru.
Moc děkuji za odpověď
Hrdinová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Základních poučka pro psaní čárek ve větě říká, že oslovení VŽDY oddělujeme od ostatního textu čárkami.
Příklad podle vaší otázky:
Nováku, dobrý den!
Pokud je oslovení uprostřed textu, je potřeba ho oddělit čárkou z obou stran, před oslovením i za ním.
Příklady podle vaší otázky:
Dobrý den, Nováku, jak se dnes máte?
No a pokud je oslovení rozvito přívlastkem, je přívlastek součástí oslovení, takže je čárkami odděleno celé oslovení i s přívlastkem.
Příklady podle vaší otázky:
Pane Nováku, dobrý den!
Dobrý den, pane Nováku, jak se dnes máte?
Odlišné to může být v případě, když je pozdrav jednoslovný a je bezprostředně spojen s oslovením. Potom tvoří spolu velmi těsný významový i rytmický celek. Proto není bezpodmínečně nutné pozdrav a oslovení oddělovat čárkou.
Příklady podle vaší otázky:
Ahoj pane Nováku, už jsme si mysleli, že nepříjdete.
Čau pane Nováku, je fajn, že jste dorazil.
Nazdar pane Nováku, už se nám stýskalo.
Hej pane Nováku, pojďte sem!
Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
Pevná mezera vypadá na první pohled jako klasická mezera, ale v daném místě nemůže dojít k zalomení řádku jako u klasické mezery – jednotlivé výrazy jsou spojeny pevně, takže když dojde k zalomení (takzvanému přelití) jednoho výrazu na další řádek, zalomí se na další řádek společně i s dalším z výrazů.
Případy, ve kterých je třeba používat pevnou mezeru:
ve spojení neslabičných předložek (k, s, v, z) s následujícím slovem, např. k babičce, s mašlí, v Opavě, z nemocnice; mezera se vkládá mezi předložku a následující slovo;
ve spojení slabičných předložek o, u a spojeka, i s výrazem, který po nich následuje, např. u tety, o deváté; mezera se vkládá mezi spojku a následující slovo (z důvodu častého používání a možnému vzniku takzvaných řek je toto pravidlo dobrovolné);
pro členění čísel (dělení tisíců, trojice čísel, a to i za desetinnou čárkou), například 4 600, 3 000 000, 26,425 23;
mezi číslem a značkou, například * 1921, † 2002, 70 %, § 18, # 26;
mezi číslem a zkratkou počítaného předmětu nebo písmennou značkou jednotek a měn, např. 8 str., 6 hod., s. 21, č. 3, obr. 2, tab. 7, 250 cm², 40 dkg, 15 h, 12 °C, 2 700 000 Kč, 450 €;
mezi číslem a názvem počítaného jevu, například strana 4, 600 návštěvníků, 365 dní, 35 kilogramů, tabulka 7, 4. rota, 12. kapitola, III. patro, Karel IV.;
mezi dnem a měsícem v kalendářním datu (rok však lze oddělit), například 24. 6. | 2015, 16. března | 1999;
v měřítkách map, plánů a výkresů, v poměrech nebo při naznačení dělení, např. mapa v měřítku 1 : 25 000, poměr hlasů 1 : 3, 10 : 2 5;
v telefonních a jiných podobných číslech členěných mezerou, např. +420 900 125 887, 724 656 789, 800 12 23 34;
v ustálených spojeních, ve složených zkratkách a v různých kódech, například t. č., č. p., č. j., a. s., v. o. s., s. r. o., n. m., mn. č., př. n. l., T. G. M., PS PČR, FF UK, ČSN 01 6910 (složené zkratky a označení se v případě nutnosti doporučuje dělit podle dílčích celků, například ÚJČ | AV ČR, ČSN | EN | ISO 9001);
mezi zkratkami typu tj., tzv., tzn. a výrazem, který za nimi bezprostředně následuje, například tzv. cukrovka;
mezi zkratkami rodných jmen a příjmeními, například Fr. Říha, J. Červenková (připouští se ale oddělit příjmení od vypsaného jména, například František | Říha, Jitka | Červenková;
mezi zkratkou titulu nebo hodnosti uváděnou před osobním jménem, například p. Mladý, mjr. Zelený, Ing. Zemková (lze však oddělit titul a rodné jméno od příjmení, například Ing.
Před spojkou "abychom" se obvykle čárka píše. Jde o vedlejší větu účelovou, která vyjadřuje účel děje v hlavní větě, a takové věty se čárkou oddělují.
Příklad
Uděláme všechno, abychom to stihli včas.
Čárka se píše před spojkami, které uvozují vedlejší věty, a to i v případě, že se jedná o větu účelovou (vyjadřující, za jakým účelem se něco děje).
Spojka abychom je typickou spojkou, která uvozuje vedlejší větu účelovou.
Příklady dalších spojek, před kterými se píše čárka v souvětí, jsou aby, protože, když, až, jakmile atd.
Výjimky
V některých případech, zejména pokud je vedlejší věta velmi krátká a s hlavní větou těsně souvisí, se čárka psát nemusí, ale psaní s čárkou je vždy správné.
Například: Je důležité, aby se všichni dobře najedli. nebo Je důležité abychom se všichni dobře najedli.
Rozdíl mezi větou jednoduchou a souvětím je klíčový pro správné psaní čárek. Zatímco ve větě jednoduché rozhodují především větné členy, v souvětí hrají hlavní roli vztahy mezi jednotlivými větami.
Čárky ve větě jednoduché
Ve větě jednoduché se čárky uplatňují například u několikanásobných větných členů, oslovení, vsuvek nebo doplňků. Každý z těchto jevů má svá jasná pravidla, která je potřeba znát a umět je použít v konkrétním kontextu.
Čárky v souvětí
V souvětích je nutné rozlišovat souřadné a podřadné spojení vět. Zatímco některé spojky čárku vylučují, jiné ji naopak vyžadují. Zde se nejčastěji chybuje u spojek „a“, „ale“, „nebo“, „protože“ či „aby“.
Čárku nepíšeme před spojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme před spojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).
Forma spojek může být:
jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.
