V knihách o Harry Potterovi vytvořila autorka celý fantastický svět, v němž dochází na boj mezi dobrem a zlem. Harry Potter je fenomén, který bude jistě ovládat děti a dospělé ještě po několik let.
Zkrácené obsahy dalších dílů
HARRY POTTER A TAJEMNÁ KOMNATA
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a
Slavnostisněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnostisněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.
Místo a doba děje:
Chatová oblast Kersko, 70. léta
Hlavní postavy:
Celou knihou provází sám autor.
Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
Leli – skupuje zbytečnosti
Pan Lontek
Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
Pan Janeček – střelec divokého prasete
Jazykové prostředky:
Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.
Obsah:
Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.
Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.
Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Č
V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.
Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
Kopretina, 1965
Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
Morytáty a legendy, 1968
Domácí úkoly, 1970
Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
Postřižiny, 1976 – próza
Krasosmutnění, 1979 – povídky
Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
Slavnostisněženek, 1978 – povídky
Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
Každý den zázrak, 1979 – povídky
Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
Kluby poezie, 1981
Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
Slavnostisněženek představují jakýsi souhrn Hrabalova pohledu na svět. Nejde o dramatický příběh, ale o oslavu obyčejnosti, lidských slabostí a schopnosti smát se sám sobě.
Právě proto je toto dílo často využíváno ve školních rozborech – umožňuje pochopit Hrabalův styl v koncentrované podobě.
Dílo Slavnostisněženek patří k nejtypičtějším Hrabalovým prózám a velmi dobře ilustruje jeho poetiku. Text není vystavěn jako klasický román s jednou dějovou linií, ale jako mozaika epizod a drobných příběhů.
Hlavní myšlenka a poselství
Ústředním tématem je střet malých lidských radostí a malicherných sporů s hlubšími hodnotami života. Hrabal s laskavým humorem ukazuje, že i banální konflikty mohou být pro své aktéry zásadní, zatímco svět kolem plyne dál.
Symbolika a motivy
Sněženky zde nejsou jen květinami, ale symbolem křehké krásy, pomíjivosti a nového začátku. Motiv lesa, hospody a společných hostin vytváří obraz komunity, která je soudržná i rozhádaná zároveň.
Jazyk a vypravěč
Typický je hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí a vypravěčský styl, který působí dojmem spontánního vyprávění. Vypravěč často splývá s autorem, čímž vzniká dojem autentického svědectví.
Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.
Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.
První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.
Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.
Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.
Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, v
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pa
PRAŽSKÝ ORLOJ – psaní velkého písmene je u Staroměstského orloje komplikovanější. Důležitá je zde souvislost. Pokud se jedná o název, mělo by být ve slově pražský velké P, tedy Pražský orloj. Pokud se ale jedná o geografické vymezení orloje (tedy to, že se orloj nachází v Praze), tak p bude malé (pražský orloj).
PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK – pražský krysařík je označením plemene psa, a proto se jedná o obecné pojmenování, a proto se píše ve slově pražský malé p.
PRAŽSKÝ MAJÁLES – U tohoto spojení slov, je situace obdobná jako u pražského jara. Pokud se tedy jedná o konkrétní název akce, bude P velké (Pražský majáles), pokud je to ale obecné označení pro majáles, jehož pravý název zní nějak jinak, bude p malé (pražský majáles).
PRAŽSKÝ PŮLMARATON – Oficiální označení této akce zní Pražský mezinárodní půlmaraton. V tomto označení se píše tedy velké P.
PRAŽSKÝ DENÍK – V tomto případě se jedná o název konkrétních novin, a proto se píše velké P (Pražský deník).
PRAŽSKÝ VÝBĚR – Jedná se o název pro českou rockovou skupinu, a proto se píše velké P (Pražský výběr).
PRAŽSKÝ HRAD – Jedná se o konkrétní název stavby / instituce, a proto se píše velké P (Pražský hrad; Hrad). K Pražskému hradu patří také zahrady, které se nazývají Palácové zahrady pod Pražským hradem.
PRAŽSKÝ FOTBAL – Označení fotbalové organizace se píše s velkým P (Pražský fotbalový svaz), pokud je ale myšlen všeobecně fotbal v Praze, tak se píše p malé (pražský fotbal).
PRAŽSKÝ DOPRAVNÍ PODNIK – Konkrétní název této společnosti je Dopravní podnik hlavního města Prahy.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Božena Němcová se narodila 4. února 1820 ve Vídni pod jménem Barbora Novotná (o jejím původu se vede řada spekulací, část říká, že je nemanželskou dcerou Kateřiny Zaháňské, nebo její mladší sestry Dorothey von Biron). Když jí bylo asi půl roku, tak se její matka Terezie vdala za kočího Johanna Pankela, a tak získala i jeho příjmení Panklová. V tom samém roce se rodina přestěhovala do Ratibořic na panství kněžny Kateřiny Zaháňské. K nim se také přestěhovala její babička.
Barbora chodila do školy v České Skalici.
Provdala se v sedmnácti letech za Josefa Němce. S Josefem měla čtyři děti, tři syny a jednu dceru. Josef Němec pracoval jako finanční stráž, ale nebyl u svých nadřízených příliš oblíbený, a tak často měnil pracoviště, proto se také rodina stěhovala.
Rodina tak žila například v Litomyšli, Polné, Domažlicích, Praze, ale i v Uhrách a na Slovensku. V Praze se Němcová přidala k okruhu národních buditelů a začala psát česky a její první báseň byla otištěna v Květech. Po odstěhování z Prahy Božena Němcová dál působila jako národní buditelka.
Jejich manželství nebylo šťastné, o čemž svědčí i to, že Němcová měla i několik milenců. Když byl Josef Němec odvolán ze své funkce a přišel o práci, tak se rodině žilo špatně. V té době se Němcová ztotožnila s literární skupinou májovci.
Božena Němcová napsala Babičku 19. Století, takže proto působí jazyk této knihy velmi zastarale. Často se zde objevují výrazy, které mohou u mladých lidí vyvolat úsměv na tváři, protože si je pojí s různými jinými významy. Vše je ale způsobeno historismy.
Příběh Babičky působí mile, není zde žádný nečekaný zvrat, žádná drastická zápletka. Jedná se o vyprávění o v podstatě idylickém životě babičky v domě její dcery.
V příběhu se objevují různě dlouhé pasáže s popisy předmětů, které mají Proškovi a další rodiny v domácnosti, nebo kněžna na zámku. Také zde nechybí líčení krajiny, které jen dokresluje idylku babiččina života.
Hlavní příběh o babičce je někdy přerušen různými příběhy, které babička (případně jiná postava) vypráví.
I kniha Boženy Němcové Babička, patří k těm knihám, do kterých člověk musí „dorůst“. Příběh totiž může mnoho lidí zklamat, když neví, co od něj mají očekávat. Příběh není plný akčních scén a zvratů, naopak se jedná o milé vyprávění o životě dokonalé ženy, matky, hospodyně, přítelkyně a babičky. Tato kniha v člověku probouzí či upevňuje víru v dobrotu lidí.
