Osnova knihy je v podstatě stejná jako u povídky. Musí se skládat z úvodu, statě a závěru, respektive obsahovat expozici, kolizi, krizi, peripetii a nakonec rozuzlení.
Citátová osnova je vhodná pro reprodukci textu a posléze je možné ji použít k vlastní produkci. Jedná se o osnovu, která využívá citací z reprodukovaného textu. Výběr hesel z textu je však velmi náročný, neboť žáci mají vybrat nejdůležitější myšlenky tak, aby se z výsledné osnovy dalo poznat, o co v textu šlo. Žáci si tedy při tvorbě takové osnovy tříbí i své racionální myšlení. Citáty mohou být pouhá slova, oslovení, zvolání, slovní spojení, věty.
Když píšete vyprávění nebo příběh, měla by osnova začínat uvedením do děje, poté by měla následovat zápletka, vyvrcholení příběhu a rozuzlení. Případně je možné příběh rozdělit do pěti fází, kterými jsou: expozice (úvodní situace), kolize (zápletka), krize (vyvrcholení konfliktu), peripetie (zvraty a komplikace) a nakonec rozuzlení.
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.
Osnova
1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
2. Zápletka (napětí)
3. Vyvrcholení
4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)
Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
5. Rozuzlení a řešení situace
Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!
Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.
Návrh osnovy pro charakteristiku
úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
stať:
a) vnější projevy povahy b) vztah k lidem, jednání c) vztah k přírodě, k prostředí d) vztah k práci e) nadání, schopnosti, zájmy f) vztah k sobě samému
závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)
Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
Výroba nebo oprava nějakého předmětu
Kuchařský recept
Jazykové prostředky
Odborné výrazy
Výrazy bez citového zabarvení
Dějová slovesa, časová příslovce
Podstatná jména slovesná
Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové
Osnova
Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).
Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).
Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.
Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.
Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.
Osnova:
ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus
VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu
a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
c) závěrečné úprava
ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu
Vychází z určitých faktů, které jasně pojmenovávají daný problém, nebo z jistého, často obecného problému. Na počátku úvahy může být otázka a někdy formou otázky pisatel zopakuje název.
Jádro – stať
Nastolená fakta pisatel hodnotí, zaujímá k nim vlastní postoj.
Závěr
Pisatel dokazuje tvrzení, argumentuje, vyvozuje závěry, nebo nechává problém otevřený.
Úvod referátu o knize by měl zahrnovat bibliografické údaje: autor, název, doba vzniku, respektive ze kterého vydání vychází referát, kdo dílo přeložil do češtiny.
Stať
Zde by neměly chybět tyto náležitosti:
Informace o autorovi – kdy žil, ke kterému proudu a směru patřil.
Téma knihy, okolnosti vzniku, čím se autor inspiroval, co měl v úmyslu nám sdělit; pokud jde o sborník povídek – čím jsou spojeny, jaká mají témata, jak jsou uspořádány (kompozice knihy).
Podrobnější seznámení s obsahem – NEPLÉST S VYPRAVOVÁNÍM DĚJE!
Charakteristika důležitých postav – charakteristika musí být nepřímá (tedy ne: Odysseus je statečný ithacký král, ale: Odysseus je statečný – nebojí se žádného nebezpečí, když se dostane do situace, která jej ohrožuje, nepřemůže nepřítele silou, ale tím, že umí vymyslet chytré řešení, mnohdy lest, například při setkání s Kyklopem).
Smysl příběhu – ten je důležitý, nezapomenout na něj!
Vlastní hodnocení – jak se nám líbily myšlenky, které dílo vyjadřuje; jak se nám líbil způsob, jakým je dílo napsáno, například uvést, zda autor vypráví děj napínavě, nebo naopak zdržuje zbytečnými popisy, nudnými úvahami; nemá to vůbec děj, děj je nesrozumitelný, zmatený. Autorův styl je osobitý, nebo naopak neutrální; píše nudně, nebo naopak vtipně, živě. Dále sdělit, jestli se autor vyjadřuje konkrétně, jasně, nebo naopak obrazně, v metaforách, příliš složitě. Zda je jazyk příliš knižní, nebo naopak blízký hovorové řeči, autor využívá slangu a podobně.
Závěr
Závěr referátu o knize by měl obsahovat informaci o tom, co mi kniha poskytla, tedy o čtenářském zážitku. Například: doporučuji ji i ostatním, nebo naopak: už nikdy nic takového nechci ani vidět, nechápu, k čemu to bylo napsáno.
Doporučení
NA KONCI PRÁCE MUSÍ BÝT UVEDENO, Z JAKÉHO ZDROJE JSTE INFORMACE O AUTOROVI A KNIZE ČERPALI. POKUD VYUŽÍVÁTE CIZÍ MYŠLENKY A NÁZORY, NESMÍTE JE PŘEDKLÁDAT JAKO NÁZORY VLASTNÍ!
HESLOVITÉ VYJADŘOVÁNÍ DO REFERÁTU NEPATŘÍ – pište v celých větách. Nezapomeňte na to, že věty lze spojit do souvětí.
Jak tedy dobře napsat osnovu slohové práce? Měla by být stručná a vypichovat ty nejdůležitější body či události z celého díla. Text by měl být rozdělen do tří základních celků, kterými jsou úvod, stať a závěr.
Úvod
Úvod slouží k seznámení čtenáře s tématem, o němž bude práce pojednávat. To by mělo být nastíněno nejprve obecně, postupně zúženo až na námět, který konkrétní práce řeší. Úvod může také nastolit nějakou otázku, na kterou hledáte odpověď, nebo vysvětlovat, proč se daným tématem zabýváte.
Stať
Jedná se o samotný příběh, popis nebo vyprávění. Nemá ustálenou podobu. Ideální ale je, pokud obsahuje alespoň tři odstavce, samozřejmě v závislosti na rozsahu celé slohové práce. Ve stati by měly být vyjádřeny hlavní myšlenky textu, které jsou dále rozvíjeny. Při formulování jednotlivých bodů stati je dobré postupovat od obecného ke konkrétnímu a na základě toho tvořit jednotlivé odstavce, podobně jako kapitoly či podkapitoly v knize. Jako pomůcku při hledání optimálního názvu bodu v osnově lze využít volné psaní nebo myšlenkové mapy.
Závěr
Slouží ke shrnutí toho, o čem text pojednával, k odpovědi na otázku nastolenou v úvodu práce a k formulování toho, co z textu vyplývá, tedy k jakým závěrům autor došel.
Psaní slohové práce je tvůrčí proces. Ať už máte za úkol napsat vyprávění, popis nebo příběh, je dobré se napřed zamyslet, o čem chcete psát, a hlavně, co svým textem vlastně chcete sdělit. Na základě toho si pak vytvořte osnovu a můžete se pustit do psaní.
K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň