William Shakespeare patří mezi autory, jejichž jméno zná téměř každý, ale jen málokdo si uvědomuje, jak rozsáhlé a mnohovrstevnaté jeho dílo skutečně je. Nejde jen o slavné tragédie, které se neustále objevují na jevištích divadel po celém světě, ale o promyšlený obraz lidských vášní, moci, lásky, zrady i smyslu života.
Tato doplňující část článku se zaměřuje na další souvislosti Shakespearovy tvorby, její význam pro současného čtenáře i studenty a na praktické využití jeho děl při výuce literatury a tvorbě referátů.
Hlavní témata Shakespearových her
V Shakespearově tvorbě se opakují silná a univerzální témata, díky nimž jsou jeho hry stále aktuální.
láska a vášeň, často v konfliktu se společností
moc a touha po vládě
zrada, vina a svědomí
osud a náhoda
Tato témata se prolínají jak v tragédiích, tak v komediích a historických hrách.
Mezi oblíbená témata patří ticho, noc, déšť, mosty jako symboly přechodu nebo psaní jako způsob sebepoznání. Taková témata podporují emoční zapojení recitátora.
Báseň pak nepůsobí jen jako naučený text, ale jako osobní výpověď.
Témata prací jsou individuální pro každého studenta a nemohou se opakovat v rámci ročníku. Studentovi může být také schváleno téma vlastní. Pracujete-li například ve specializované firmě, neváhejte si zvolit spřízněné téma. Máte-li tu možnost, zvolte si téma, které vás zajímá, o kterém už něco víte a jehož zpracování vás bude ideálně i bavit. Pokud jsou taková zadání již rozebrána, postupujte pragmaticky – zamluvte si téma, k němuž snadno seženete studijní literaturu, které nevyžaduje časově náročné rešerše, a zajímejte se také o termín odevzdání.
Téma (jeho vymezení i způsob zpracování) se nebojte konzultovat s příslušným pedagogem. Během samotného psaní se vyhněte zbytečným odbočkám, i kdyby vám samotným připadaly zajímavé.
Mezi nejčastější patří zvířata, škola, rodina, příroda nebo lehce satirické pohledy na každodenní situace. Právě tato témata dětem umožňují text lépe pochopit a procítit.
Velmi oblíbené jsou také vtipné básně k recitaci, které odbourávají trému.
Vypravování je založeno na ději a mělo by mít jasnou strukturu: úvod, zápletku, vyvrcholení a závěr. Při výběru tématu je důležité myslet na věk žáků, jejich zkušenosti a schopnost pracovat s fantazií.
Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.
Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.
Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.
Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:
V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.