Informace od učitelek češtiny

HLAVNÍ STRÁNKA

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

SMUTEČNÍ PROSLOV NA POHŘBU VZORY

Ukázky smuteční řeči

Smuteční řeč a její ukázky jsou vidět zde:

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Diskuze: Re: Re: cviceni na vzory den vzor

Moc děkuji za rychlou reakci Černá

Zdroj: diskuze Cviceni na vzory den vzor
Počet odpovědí: 1

Smuteční proslov k úmrtí

Mít smuteční projev je velmi náročné, ještě těžší to je v případě, že se jedná o proslov k úmrtí velmi blízké osoby, jako jsou rodiče a sourozenci, děti. Následující dva vzory jsou jen ukázkami, jak je možné sepsat smuteční řeč pro pohřeb rodičů.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Diskuze: cviceni na vzory den vzor

Jaký vzor má prosím slovo den?
Dekuji

Zdroj: diskuze Cviceni na vzory den vzor
Počet odpovědí: 1

Smuteční řeč na pohřbu

Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Diskuze: Re: cviceni na vzory den vzor

Slovo den se skloňuje podle vzoru stroj.
1.pád kdo co - stroj den
2.pád koho čeho - stroje dne
3.pád komu čemu - stroji dni
4.pád koho co - stroj den
5.pád - stroji dni
6.pád o kom o čem - o dni o stroji
7.pád s kým s čím - se strojem se dnem

Zdroj: diskuze Cviceni na vzory den vzor
Počet odpovědí: 1

Význam

Smuteční řeč není nezbytnou součástí pohřebního aktu. Rodina pozůstalých se může rozhodnout, že smuteční řeč bude nahrazena tichou variantou pohřbu, kdy bude puštěna jen hudba, a smuteční hosté jen věnují zemřelému tichou vzpomínku a bez veřejného projevu se s ním rozloučí. Při smutečním obřadu může mít projev více řečníků, projev totiž může pomoci pozůstalým se se smrtí zemřelého vyrovnat a rozloučit se s ním, když předtím třeba nedostali příležitost, nebo to před jeho smrtí nestihli.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Cíl

Smuteční řeč nemá takový význam pro zemřelého, je mnohem důležitější pro jeho blízké pozůstalé. Cílem každé smuteční řeči je poskytnout útěchu pozůstalým, ukázat jim, že nejsou na truchlení sami, že s nimi někdo sdílí jejich bolest. Zároveň smuteční řeč ukazuje všem smutečním hostům, co zemřelý znamenal pro svou rodinu a okolí.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Řeč na smuteční hostině

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.

Zdroj: Smuteční hostina

Smuteční projev

Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Sepsání smuteční řeči

Smuteční proslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.

Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Profesionální řečník

Profesionální řečník má při této těžké chvíli jednu obrovskou výhodu, a tou je jeho nezaujatost. Se zemřelým se obvykle neznal (není to ale pravidlo), a tak nehrozí, že by ho přemohly emoce. Profesionální řečník má navíc obvykle několik svých vzorů smutečních řečí, a ty jen doplňuje o informace, které dostal od pozůstalých o zemřelém. Profesionál je navíc zvyklý na veřejné projevy, a tak je u něj méně pravděpodobné zakoktání, přeřeknutí (samozřejmě není vyloučené, stává se to i těm nejlepším), navíc umí pracovat s hlasem, ví, jak nahlas mluvit, kdy udělat pomlku a poskytnout čas pozůstalým na projevy emocí. Stejně tak se s emocemi pozůstalých umí vyrovnat.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Chování a vzhled řečníka

Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Vzory přídavných jmen

Pro tvrdá přídavná jména máme vzor MLADÝ (například urostlý muž, urostlá žena, urostlé dítě); pro měkká přídavná jména je to vzor JARNÍ (například včelí úl, včelí plástev, včelí žihadlo); a konečně pro přivlastňovací přídavná jména jsou to vzory OTCŮVMATČIN (například Petrův sešit, Klářina kniha, bratrovo dítě, tetini spolužáci). Ale dost teorie, tu už určitě máte v malíčku, pojďte si ji tedy rovnou ověřit v následujících cvičeních.

Zdroj: Test na určování vzorů přídavných jmen

Obsah smuteční řeči

Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.

Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Význam smuteční hostiny

I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.

Zdroj: Smuteční hostina

Co zařídit

Pozůstalí se nejprve musí rozhodnout, jestli se bude kar konat a kolik peněz do něj chtějí investovat. Až poté vybírají vhodné místo a starají se o zajištění občerstvení. V případě, že součástí smuteční hostiny bude i oběd, musí zvolit vhodný pokrm, nebo rozhodnout mezi kterými jídly se bude (třeba v restauraci) vybírat. V případě, že je restaurace, nebo dům konání smuteční hostiny dál od místa pohřebního aktu, je třeba také zajistit odvoz pro pozvané. Ještě před konáním pohřebního aktu, se známým a blízkým zemřelého posílá oznámení o úmrtí, k němuž se případně může přidat i pozvánka na hostinu. Vždy je dobré si také dopředu říct, kdo bude mít na smuteční hostině uvítací projev a jestli si rodina přeje, aby jim známí při ní ještě jednou kondolovali.

Zdroj: Smuteční hostina

Typy smuteční hostiny

Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu. Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny. Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.

Zdroj: Smuteční hostina

Cvičení na psaní i y na konci slov

Psaní i y na konci slov se v českém jazyce řídí jasně stanovenými pravidly. Vždy je nejprve důležité rozhodnout, jestli se jedná o koncovku u podstatného jména, přídavného jména, zájmena či slovesa. U podstatných jmen se psaní i y řídí vzory podstatných jmen (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Podle vzoru se pak určuje, jaké i y se vlastně napíše. I u přídavných jmen je potřeba určit vzor, zároveň ale také koncové i závisí na rodu a pádu podstatného jména, k němuž se přídavné jméno vztahuje. U sloves o koncovce vždy rozhoduje rod (a případně životnost) podmětu.

Zdroj: Cvičení na psaní y i

Jak napsat čestné prohlášení

Čestné prohlášení patří k dokumentům často požadovaných nejen od úřadů (mohou ho požadovat například pojišťovny, úřady i ministerstva), ale třeba i od zaměstnavatele.

Čestné prohlášení nemusí být požadované jen od fyzické osoby, může ho sepisovat i právnická osoba, přesněji řečeno její zástupce / jednatel k tomu pověřený.

Jak má takové čestné prohlášení vypadat mohou nastínit následující vzory. Údaje, které musí být bezpodmínečně uvedené v čestném prohlášení, stanovuje občanský zákoník. Patří sem: jméno a příjmení, datum narození (případně rodné číslo) a adresa trvalého bydliště(tyto údaje slouží k jednoznačné identifikace autora). Po identifikaci autora následuje obsah čestného prohlášení= skutečnost, kterou autor stvrzuje svým podpisem tohoto prohlášení. V čestném prohlášení nesmí chybět datum a místo sepsání dokumentu. Samozřejmostí je i vlastnoruční podpis.

Zdroj: Čestné prohlášení

Vzor projevu na smuteční hostině

Milá rodino, vážení hosté,

Děkujeme za vaši soustrast, kterou jste naší rodině projevili v tento těžký čas a za to, že tyto chvíle sdílíte s námi. Vědomí toho, že naše maminka po sobě zanechala svou stopu i ve vašich životech, nás posiluje a pomáhá nám překonat bolest, kterou cítíme.

Naše maminka by byla překvapená z množství lidí, kteří se dnes s ní přišli rozloučit, protože nikdy neusilovala o to být středem pozornosti, žila skromně bez snahy jakkoliv vyčnívat z davu, a nikdy si neuvědomovala, kolika lidem pozitivně zasáhla do života a pomohla jim. I proto nás její rodinu dnes těší pohled do tolika vděčných tváří plných upřímné bolesti. Připijme si teď společně na ženu, která ve svém životě nikdy neusilovala o dokonalost, a přesto ji podle mnohých z nás dosáhla.

Zdroj: Smuteční hostina

Smuteční řeč na pohřbu tatínka

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.

Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.

Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Smuteční projev pro maminku

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.

Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech nenechala zviklat a dosáhla splnění svého dětského snu. Stala se z ní zvířecí lékařka zaměřená na lesní zvěř. Stala se tak jasným důkazem toho, že i dětská přání se mohou plnit. Po ukončení svého studia si našla práci zde v šumavských lesích, kde se stala velmi vyhledávanou veterinářkou. Všichni oceňovali její profesionalitu stejně jako milý a laskavý přístup k zvířatům i lidem. Přestože byla v zaměstnání šťastná, něco jí chybělo. Ta pravá láska, a tak jí její nejlepší kamarádka Jiřinka seznámila s milým učitelem, který se stal láskou jejího života. Nebylo tedy divu, že se svatbou na nic nečekali, a když jsme se jim narodili my, dva synové a dcera, bylo její štěstí úplné. Měla vše, co si kdy přála, krásnou práci, milujícího manžela, tři roztomilé děti, s nimiž se mohla těšit z jejich úspěchů a stejně tak je utěšovat v případě životních zklamání. Naše maminka nás velmi milovala, přestože ve své práci trávila mnoho času, vždy si našla chvíli, aby s námi probrala naše bolístky, radila nám při našich trápení a povzbuzovala nás k plnění našich snů. Nikdy nás nerozmazlovala, protože sama věděla, že jen cílevědomou prací dosáhneme toho, co si přejeme. Jen díky ní se z nás stal doktor na chirurgii, profesor na univerzitě a úspěšná podnikatelka. To naše maminka nás motivovala a vždy nám říkala, že nic není nemožné. Stačí jen chtít. Osud si s mou milovanou maminkou i těžce pohrával, chvíle štěstí vystřídaly smutné okamžiky, plné ztráty. Náhle ji opustil její milovaný otec, záhy i matka a chvíli po nich ji po těžké nemoci opustil také milovaný manžel. Má maminka pro své milované truchlila, ale naučila se jít dál a nás vedla k tomu samému. Vzpomínky na ně si uchovala a předávala je dál svým dětem a vnoučeti. Po ztrátě rodičů i manžela se o to víc upnula na nás děti, byla si vědoma toho, jak může být život krátký a přála si, abychom ho prožili na plno a podporovala nás v tom. Stála při synu Alešovi, i když se rozhodl, že odejde pracovat do Velké Británie, stejně tak podporovala mě, když jsem se rozhodla, že budu vychovávat dítě sama. Nikdy naše rozhodnutí nekritizovala, vždy vyslechla, poradila a pomohla. Stejně jako pro nás byla milující matkou, pro mého malého syna se stala milující babičkou, která ho učila hrát na piano, četla mu večer pohádky, společně poznávali krásu místních lesů, předala mu svou lásku k přírodě a ke všemu živému. To samé si přála naučit i další vnoučata, ale nebylo jí to dopřáno. Náhle nám jí tragická nehoda vyrvala z naší náruče. Ale ne z našich srdcí. V nich zůstane navždy. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, kdy mi v noci před spaním rozčesávala vlasy a vyprávěla pohádky o krásných princeznách a statečných mládencích, nezapomenu ani na moment, kdy jsem dokončila školu a v maminčiných očích jsem zahlédla nekonečnou pýchu, navždy ve mně zůstanou ty krásné vzpomínky, na okamžiky kdy nás s bratry brala do lesů a dělila se s námi o lesní tajemství, navždy mi v srdci bude znít její milý hlas, zvonivý smích, stejně jako mě po zbytek života bude hřát vzpomínka na její laskavý dotyk, který dokázal každého zbavit řady bolestí. Má maminka bude žít navždy ve mně, v mých bratrech, v mém synovi, ale i ve vás, v lidech, kteří pro ni tolik znamenali. Stejně tak bude ale žít i v šumavských lesích, které nám nikdy nedovolí zapomenout na ženu, která pro ně tolik vykonala.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Autoři obsahu

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Jana Válková


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS