Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

STRACH


STRACH a nejen to se dozvíte v tomto článku. Nerudovy Malostranské povídky patří mezi česká klasická díla. Tato kniha popisuje život běžných lidí na Malé Straně v 19. století. Malostranské povídky nepatří mezi nejoblíbenější knihy běžných čtenářů, přesto mají své kouzlo. A určitě žádný čtenář neprohloupí, pokud si přečte alespoň některou z Nerudových povídek.


Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Povídky malostranské

Strach

  • Příliš mnoho z nás nežije své sny, protože prožívají své strachy. (Les Brown)
  • Nedovolte, aby strach z prohry byl větší než vzrušení z výhry. (Robert Kiyosaki)
  • Nemám strach... narodila jsem se pro to. (Johanka z Arku)

Zdroj: článek Motivační citáty

Malý princ

Charakteristika hlavních postav

Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.

Ukázka:

„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“

Podíval se na mne užasle.

„Na vážné věci!“

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.

„Mluvíš jako ti dospělí!“

To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“

Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“

„Cože to je?“

„Pýchavka!“

Malý princ byl teď hněvem celý bledý.

Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.

Ukázka:

Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě ma

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Malý princ: Antoine de Saint-Exupéry

Citáty slavných osobností

„Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.“ John Lennon

„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.“ Jan Werich

„K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“ Edmund Burke

„Neštěstí je příležitostí pro statečnost.“ Seneca

„Ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek.“ Tomáš Akvinský

„Neboj se ani tak neznalosti, jako falešných znalostí. Lépe je neznat nic než mít za pravdu to, co pravda není.“ Lev Nikolajevič Tolstoj

„Láska má příchuť věčnosti, ale taky je to pořádné sousto ničeho.“ Robert Fulghum

„Často zapomínáme, že lidé, s nimiž musíme žít, také musí žít s námi.“ Lafayette Ronald Hubbard

„Koupit psa je jediný způsob, jak získat za peníze lásku.“ George Bernard Shaw

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ Elbert Hubbard

„Zeptáš-li se mudrce, co je láska, odpoví, že je to kladný projev nenávisti.“ Giacomo Casanova

„Pohodlí je pro zbabělce a nehezké lidi.“ Kristin Cast

„Velká láska se podobá útrapám válečných výprav.“ Buddha

„Zkušenost není to, co se vám stane. Zkušenost je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo.“ Aldous Leonard Huxley

„Příště si toho brouka můžeš zabít sám a já za tebe převezmu náročnou šichtu postávání kolem s otevřenou pusou.“ Mary Bierbaum

„Nejpošetilejším ze všech omylů je, když si mladé dobré hlavy myslí, že ztratí originalitu, jestliže uznají pravdy, které uznal již někdo před nimi.“ Johann Wolfgang von Goethe

„Pouze ti, kdo vidí neviditelné, dokážou nemožné!“ Patrick Snow

„Když má člověk strach, přestává uvažovat.“ Paul Henry Dietrich Holbach

„Kdo mnoho lže, ten tolik podezírá, že nenajde už, čím by lež svou smyl.“ Tirso De Molina

„Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.“ Arthur C. Clarke

„Krása je moc, kterou žena okouzluje milence a děsí manžela.“ Ambrose Bierce

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“ William Shakespeare

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde

„Obezita je vítězství nad buržoazní morálkou.“ Woody Allen

„Jestli se domníváš, že celý svět je špatný, pak si uvědom, že se skládá i z lidí, kteří jsou jako ty.“ Mahátma Gándhí

„Osud je vůl, to jsem si všim'. Ten si dělá věci podle sebe a nebere na nikoho ohled.“ Jan Werich

„Svoboda neznamená nic pro ptáka, který se ještě nenaučil létat.“ Valeriu Butulescu

„Revoluce je jako jízdní kolo. Když nejede dopředu, padá.“ Che Guevara

„Víme, co jsme, ale nevíme, co z nás může být.“ William Shakespeare

„Všich

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Sarkastické citáty

Obsah díla

Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

1. Kapitola

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

2. Kapitola

Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se 

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Babička

Ve lví stopě

Jan Neruda
(4 sloky básně k recitaci do recitační soutěže)

Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji.

Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,

dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev !

»Co je vám, muži?« — »Pane, zde byl lev.« —

»Že lev? A kdy« — »To, pane, těžko říci,

snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;

však jisto jest: sem spěla jeho chůze —

snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze !«

~

Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.

Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:

Kdy nejbujněj jsem vykročil si, v ráz

až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.

Jak by se kolem skalné hory ptaly:

»Co v zemi obrů chceš, ty muži malý ?«

jak udiven by pohléd' na mne kraj ten němý:

»Jsi sláb — přespříliš sláb jsi na mne českou zemi !«

~

Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě —

strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,

zpěv před věky se naposledy zdvih'

a odletěl a kdesi v modru ztich'.

Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna

se zabořila plachá bázeň stejná,

ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,

ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.

~

Jak na poušti, kde lev si lehl polem,

po širých Čechách teskno dýše kolem.

Jen jednou krajem tím šel národ lev,

jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,

a sama země slouchá s zatajeným dechem,

zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,

a co kde dýše, choulí se v své skrýši

a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.

Zdroj: článek Jan Neruda a jeho básně k recitaci

Ukázka vypravování o nevítané návštěvě

Příklad osnovy

  1. Prázdniny na venkově
  2. Stanování
  3. Strach
  4. Překvapení
  5. Veselá historka

Vzor vypravování

O prázdninách jsem jel k babičce a dědovi na venkov. Oslavil jsem tam také své narozeniny. Od rodičů jsem dostal stan, který jsem si přál.

Když se udělalo hezky, postavil jsem stan na louce u lesa. Chtěl jsem v něm s dědou přespat. Babička váhala, ale nakonec jsme ji přemluvili. Připravili jsme si spacáky, karimatky, baterku, polštářky a něco na čtení. Večer, když jsme se dokoukali na televizi, jsme přešli do stanu. Babička měla strach, že nám v noci bude zima.

Je tma. Jsou slyšet zvuky nočních ptáků. Zavrtal jsem se do spacáku. Chvíli jsme si s dědou ještě povídali. Za chvíli usínáme. Náhle mě něco probudí. Slyším dupání blízko našeho stanu. „Dědo, vzbuď se, někdo tady je,“ šeptám. „To je asi nějaké zvíře,“ odpoví děda. Za chvíli to začalo kňučet a přibližovat se k našemu stanu. Mysleli jsme, že je to liška. Nevítaná návštěva se dobývala do stanu. „Co uděláme?“ zeptal jsem se. Otevřeli jsme stan.

Ukázalo se, že to byl dědův pes Lesan. Oddychli jsme si. Lesana jsme poslali zpátky domů.

Ráno jsme to všechno vyprávěli babičce. Všichni jsme se tomu zasmáli. Příští noc nás Lesan hlídal.

Zdroj: článek Vypravování

Charakteristika literární postavy: Harry Potter

Osnova

  1. Seznámení s Harrym Potterem
  2. Harryho vlastnosti
  3. Harryho rodina
  4. Harryho přátelé a nepřátelé
  5. Harryho vztah ke kouzelnickému světu
  6. Harry a škola
  7. Harryho zájmy a schopnosti
  8. Jak se Harry vnímá
  9. Dojmy z Harryho Pottera

Příběh J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi je známý po celém světě. Harry Potter se stal oblíbeným literárním i filmovým hrdinou. Jeho fanoušky nejsou jen děti, ale řadu příznivců má i mezi dospělými, kteří na jeho příbězích vyrůstali. I pro mě jeho osudy patří k těm příběhům, na něž budu těžko zapomínat. Harry James Potter se narodil dne 31. července roku 1980 v Godrikově dole. Jeho příběh sice začíná smrtí jeho rodičů, ale hlavní události v jeho životě nastanou, až když nastoupí na kouzelnickou školu. Harry je štíhlé, nepříliš vysoké postavy. Jeho tmavé, husté a věčně rozježené vlasy schovávají jizvu ve tvaru blesku, kterou má na čele. Pod nepříliš moderními brýlemi se ukrývají zelené oči, jejichž barvou se velmi podobá své matce.

Harry od dětství vyrůstá v nekouzelnickém prostředí u příbuzných, kteří se mu příliš nevěnují, a proto je prvních jedenáct let velmi osamělý. Nemá se komu svěřit se svými trápeními, a ani jeho problémy nikoho nezajímají. Až ve škole najde přátele, kterým se může svěřovat, s čímž ale může mít někdy problémy. Nakonec svým dvěma nejlepším přátelům zcela důvěřuje, přestože někdy o nich zapochybuje. Když mu například o prvních letních prázdninách nepřichází od Rona a Hermiony žádná pošta, tak se domnívá, že na něj zapomněli. Přátelé jsou pro Harryho velmi důležití, a tak je pro ně ochotný udělat vše, dokonce klidně riskuje i svůj život. Harry je také velmi odvážný a smělý, jen tak se něčeho nezalekne, a i když cítí strach, tak ho dokáže překonat. Neváhá se postavit zlu, když cítí, že je to správné. Jak se ukáže ve třetím díle Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nejvíce se právě bojí toho, že bude mít strach. Přestože v některých chvílích působí Harry nesměle, například když se snaží oslovit dívku, která se mu velmi líbí, je zároveň také velmi přátelský. S přáteli, obzvláště s Ronem, se někdy chová jako správný puberťák a je velmi veselý. Oba chlapci třeba neváhají si domácí úkoly na hodinu jasnovidectví vymýšlet. Že má Harry rád humor, je jasné už z toho, že podporuje Ronovy bratry Freda a George v tom, aby si otevřeli obchod s žertovnými předměty. Dokonce jim na to dá peníze. Harry rozhodně není lakomý, v době kdy netušil nic o kouzelnickém světě, žádné peníze neměl a domníval se, že je jenom chudý sirotek. Až později se&nb

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Charakteristika

Test z ukázek Malostranských povídek

  1. Ze které povídky je tato ukázka: „Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem; s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že si staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na mši, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši!
  2. Ze které povídky je tato ukázka: „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní ......., „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý neviděli mrtvolu, ať se obrátí, kam chtějí. Takhle je líp, nebožtíka je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jakoby se na nás i z toho zrcadla usmíval.“
  3. Ze které povídky je tato ukázka: „Honem okna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob-

    „Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noci spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! Duc! (dělá, jakoby ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Viď, mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)

    Pěkná žínka, luzné podívání, ale, - ! Dívám se upřeně do zákoníku.“

  4. Ze které povídky je tato ukázka: „Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za ním, pobádá je, aniž by mu určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“, vezme děvče za ruku a vede ji nedaleko mezi hroby. Sundá z jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěší tam nový, složený z bílých a černých umělých květin.“
  5. Ze které povídky je tato ukázka: „Nejveseleji jakoby ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů „U Dvou slunců“ a „Hlubokého sklepa“. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování.
  6. Ze které povídky je následující ukázka: „Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.“
  7. Ze které povídky je tato ukázka: „Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak...“
  8. Ze které povídky je tato ukázka: „Mnohý lehkovážný si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou bránou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo např. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil.
  9. Ze které povídky je tato ukázka: „Krásnooká se otočila, vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouře dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.“
  10. Ze které povídky je tato ukázka: „Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i ve společnosti. Za prvé: Vlažné, usměvavé krásné dny a při nastalém teple rýma. Za druhé: cikorky konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuji milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji.
  11. Ze které povídky je tato ukázka: „Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili jen, když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšimnul.“
  12. Ze které povídky je tato ukázka: Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti. Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám! Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí a vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.“
  13. Ze které povídky je tato ukázka: „Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně ...... zpečetěn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“, nebo: „Jsme chudí, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“
  14. Ze které povídky je tato ukázka: „Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky...“

    „Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přece, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat.“

    „Mysleli jste snad,“ zašeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohatý, a já vskutku...

  15. Ze které povídky je následující ukázka: „Celé město o něm mluvilo. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata si ho prý hleděli získat za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale on byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil z pavlače vodou.
  16. Ze které povídky je tato ukázka: „Sotva usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „bába milionová“. Jiné žebračky slibovaly, že pán bůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „milionů a milionů“. Milionová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu ... . Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Sama drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.“
  17. Ze které povídky je tato ukázka: „Ostatně nemohu říci, že bych byl v chrámové té samot cítil tesknotu, strach. Také proč? Byl jsem si sice vědom neobyčejnosti svého podniku, ale žádné chyby, žádné vědomí hříchu neskličovalo a netisklo duši mou, naopak cítil jsem se nadšeným, povzneseným. Náboženské nadšení jakoby ze mne bylo učinilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy předtím – a přiznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Jinde a jindy bych se bál třeba strašidel – ale zde v kostele nemšla strašila přece pražádné moci!“
  18. Ze které povídky je tato ukázka: „Ale u „hlubokého sklepa“ stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně ... zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař“ – osud jeho byl rozhodnut.“
  19. Ze které povídky je tato ukázka: „Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jakoby byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl si, krev mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jako předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
  20. Ze které povídky je tato ukázka: „Kupko, kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“

    „Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že pokaždé při tom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“

    „Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“

  21. Ze které povídky je tato ukázka: „V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský oblek, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu a v létě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejistě jako na slabé šťopce. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale ...... vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova.
  22. Ze které povídky je tato ukázka: „Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra.“
  23. Ze které povídky je tato ukázka: „Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se k smrti zahanben – zoufale nešťasten – hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jíž to jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.“



Zdroj: článek Test z ukázek Povídek malostranských

VODNÍK

I

Na topole nad jezerem

seděl Vodník pod večerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Šiju, šiju si botičky

do sucha i do vodičky:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —

šiju, šiju si kabátek:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Zelené šaty, botky rudé,

zejtra moje svatba bude:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.“

II

Ráno, raníčko panna vstala,

prádlo si v uzel zavázala:

„Půjdu, matičko, k jezeru,

šátečky sobě vyperu.“

~

„ „Ach nechoď, nechoď na jezero,

zůstaň dnes doma, moje dcero!

Já měla zlý té noci sen:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

~

Perly jsem tobě vybírala,

hile jsem tebe oblíkala,

v sukničku jako z vodních pěn:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

~

Bílé šatičky smutek tají,

v perlách se slzy ukrývají,

a pátek nešťastný je den,

nechoď, dceruško, k vodě ven.“ “ —

~

Nemá dceruška, nemá stání,

k jezeru vždy ji cos pohání,

k jezeru vždy ji cos nutí,

nic doma, nic jí po chuti. —

~

První šáteček namočila —

tu se s ní lávka prolomila,

a po mladičké dívčině

zavířilo se v hlubině.

~

Vyvalily se vlny zdola,

roztáhnuly se v šírá kola;

a na topole podlé skal

zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy

jsou ty vodní kraje,

kde si v trávě pod leknínem

rybka s rybkou hraje.

~

Tu slunéčko nezahřívá,

větřík nezavěje:

chladno, ticho — jako žel

v srdci bez naděje.

~

Neveselý, truchlivy

jsou ty kraje vodní;

v poloutmě a v polousvětle

mine tu den po dni.

~

Dvůr Vodníkův prostranný,

bohatství v něm dosti:

však bezděky jen se v něm

zastavují hosti.

~

A kdo jednou v křišťálovou

bránu jeho vkročí,

sotva ho kdy uhlédají

jeho milých oči. —

~

Vodník sedí mezi vraty,

spravuje své sítě,

a ženuška jeho mladá

chová malé dítě.

~

„Hajej, dadej, mé děťátko,

můj bezděčný synu!

ty se na mne usmíváš,

já žalostí hynu.

~

Ty radostně vypínáš

ke mně ručky obě:

a já bych se radš viděla

tam na zemi v hrobě.

~

Tam na zemi za kostelem

u černého kříže,

aby má matička zlatá

měla ke mně blíže.

~

„Hajej, dadej, synku můj,

můj malý Vodníčku!

Kterak nemám vzpomínati

smutná na matičku?

~

Starala se ubohá,

komu vdá mne, komu?

však ani se nenadála,

vybyla mne z domu!

~

Vdala jsem se, vdala již,

ale byly chyby:

starosvati — černí raci,

a družičky — ryby!

~

A můj muž — bůh polit

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Autoři uvedeného obsahu

 Mgr. Jitka Konášová

 Mgr. Světluše Vinšová

 Mgr. Jan Novotný


jak se ptáme na sloveso
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
Své
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
novinky a zajímavosti

Chcete odebírat naše novinky?


Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo třináct.