Informace od učitelek češtiny
 |
MENU
SLOVNÍ DRUHY
DIKTÁTY
BÁSNIČKY
HÁDANKY
Slunce šlo spát za hromádkou klád,
na nebi hvězdy klíčí,
už nepracuj mravenečku můj,
schovej se do jehličí.
Máš nožičky uběhané,
den byl tak těžký,
pojď, lůžko máš odestlané
v plátku od macešky.
Spinká a sní mravenec lesní
v hromádce u kapradí,
nespinká sám, s maminkou je tam,
tykadlama ho hladí.
Máš nožičky uběhané,
den byl tak těžký,
pojď, lůžko máš odestlané
v plátku od macešky.
Zdroj: Ukolébavky
Pinky, linky, pinky, linky,
usnul brouček u maminky.
U maminky, u tatínka,
s nimi se mu nejlíp spinká.
Zdroj: Ukolébavky
napsal Zdeněk Rýdl
Vyrazil si Ferda přes cestu,
má on tam za cestou nevěstu !
~
Šel si po přechodě, no, hloupej fór,
že nezmáčkl si trouba semafor !
~
Na červenou po přechodě, to se přece nedělá,
že jel zrovna parniválec, nevěsta to viděla !
~
Tykadélka rázem zvadla, Ouha, smutná novina,
královnu hned zavolali, teď pláče celá rodina.
~
V mraveništi rázem světlo, video už skončilo,
školili je dopraváci a dětem se to líbilo !
myší, myška, myšička, myšák, myšina (= zápach po myších), myšilov (= jiné označení pro káně lesní)
Ve sklepě to smrdělo myšinou.
Lesní cestou podle vody
vyjdeme si na jahody.
Jen pojď s námi, Pepánku,
natrhej si džbánku.
~
Neboj se, že v lese straší,
však ses krmil chytrou kaší,
jenom sojka dělá hluk,
to ví každý malý kluk.
~
Hleďme Káču, hleďme Bětu,
jak se slečny mají k světu,
buďto mluví, nebo jí,
strašidel se nebojí.
~
Napijme se ze studánky,
natrháme plné džbánky.
Ochutnejte, pusinky,
jahody a brusinky.
Zdroj: Jiří Žáček - básničky o jaru
Napsal Jiří Žáček
Lesní cestou podle vody
Vyjdeme si na jahody.
Jen pojď s námi, Pepánku,
natrhej si do džbánku.
~
Neboj se, že v lese straší,
však ses krmil chytrou kaší,
jenom sojka dělá hluk,
to ví každý malý kluk.
~
Hleďme Káčku, hleďme Bětu,
jak se slečny mají k světu,
buďto mluví, nebo jí,
strašidel se nebojí.
~
Napijme se ze studánky,
natrháme plné džbánky.
Ochutnejte, pusinky,
jahody a brusinky!
Jiří Žáček
Kráčí taškář z Horní Lhoty,
nese pytel popela.
Až já kápnu na hlupáka,
ošidím ho zvesela!
~
Kráčí taškář z Dolní Lhoty,
nese pytel žaludů.
Až já kápnu na hlupáka,
já ho šetřit nebudu!
~
Potkali se na rozcestí,
sesedli se k oddechu.
"Copak neseš?"
"Pytel mouky!
A ty?"
"Pytel ořechů!"
~
Taškáři se dohadují,
křikem plaší lesní zvěř.
"Dám ti mouku za ořechy!
Neproděláš, to mi věř!"
~
Vzali pytle a šli domů.
Hopsa hejsa hopsasa!
Viděli jste, milí zlatí,
takového ťulpasa?!
~
A když pytle rozvázali,
smích jim ztuhl na tváři.
Čert vem toho podvodníka!
křičí oba taškáři.
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.
Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech nenechala zviklat a dosáhla splnění svého dětského snu. Stala se z ní zvířecí lékařka zaměřená na lesní zvěř. Stala se tak jasným důkazem toho, že i dětská přání se mohou plnit. Po ukončení svého studia si našla práci zde v šumavských lesích, kde se stala velmi vyhledávanou veterinářkou. Všichni oceňovali její profesionalitu stejně jako milý a laskavý přístup k zvířatům i lidem. Přestože byla v zaměstnání šťastná, něco jí chybělo. Ta pravá láska, a tak jí její nejlepší kamarádka Jiřinka seznámila s milým učitelem, který se stal láskou jejího života. Nebylo tedy divu, že se svatbou na nic nečekali, a když jsme se jim narodili my, dva synové a dcera, bylo její štěstí úplné. Měla vše, co si kdy přála, krásnou práci, milujícího manžela, tři roztomilé děti, s nimiž se mohla těšit z jejich úspěchů a stejně tak je utěšovat v případě životních zklamání. Naše maminka nás velmi milovala, přestože ve své práci trávila mnoho času, vždy si našla chvíli, aby s námi probrala naše bolístky, radila nám při našich trápení a povzbuzovala nás k plnění našich snů. Nikdy nás nerozmazlovala, protože sama věděla, že jen cílevědomou prací dosáhneme toho, co si přejeme. Jen díky ní se z nás stal doktor na chirurgii, profesor na univerzitě a úspěšná podnikatelka. To naše maminka nás motivovala a vždy nám říkala, že nic není nemožné. Stačí jen chtít. Osud si s mou milovanou maminkou i těžce pohrával, chvíle štěstí vystřídaly smutné okamžiky, plné ztráty. Náhle ji opustil její milovaný otec, záhy i matka a chvíli po nich ji po těžké nemoci opustil také milovaný manžel. Má maminka pro své milované truchlila, ale naučila se jít dál a nás vedla k tomu samému. Vzpomínky na ně si uchovala a předávala je dál svým dětem a vnoučeti. Po ztrátě rodičů i manžela se o to víc upnula na nás děti, byla si vědoma toho, jak může být život krátký a přála si, abychom ho prožili na plno a podporovala nás v tom. Stála při synu Alešovi, i když se rozhodl, že odejde pracovat do Velké Británie, stejně tak podporovala mě, když jsem se rozhodla, že budu vychovávat dítě sama. Nikdy naše rozhodnutí nekritizovala, vždy vyslechla, poradila a pomohla. Stejně jako pro nás byla milující matkou, pro mého malého syna se stala milující babičkou, která ho učila hrát na piano, četla mu večer pohádky, společně poznávali krásu místních lesů, předala mu svou lásku k přírodě a ke všemu živému. To samé si přála naučit i další vnoučata, ale nebylo jí to dopřáno. Náhle nám jí tragická nehoda vyrvala z naší náruče. Ale ne z našich srdcí. V nich zůstane navždy. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, kdy mi v noci před spaním rozčesávala vlasy a vyprávěla pohádky o krásných princeznách a statečných mládencích, nezapomenu ani na moment, kdy jsem dokončila školu a v maminčiných očích jsem zahlédla nekonečnou pýchu, navždy ve mně zůstanou ty krásné vzpomínky, na okamžiky kdy nás s bratry brala do lesů a dělila se s námi o lesní tajemství, navždy mi v srdci bude znít její milý hlas, zvonivý smích, stejně jako mě po zbytek života bude hřát vzpomínka na její laskavý dotyk, který dokázal každého zbavit řady bolestí. Má maminka bude žít navždy ve mně, v mých bratrech, v mém synovi, ale i ve vás, v lidech, kteří pro ni tolik znamenali. Stejně tak bude ale žít i v šumavských lesích, které nám nikdy nedovolí zapomenout na ženu, která pro ně tolik vykonala.
Zdroj: Vzory smutečního projevu
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.
Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.
Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.
Zdroj: Vzory smutečního projevu
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.
Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.
Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.
On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.
Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.
Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“
Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.
Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.
Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.
A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.
Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.
„Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.
Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.
Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.
Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.
Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -
Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.
Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.
Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.
Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.
Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.
Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?
Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.
„Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“
Zdroj: Povídky malostranské
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo nic pošlapané. Druhý den hlídal Vojtěch a také koně spatřil, chtěl ho zastřelit, v tom na něj kůň promluvil lidským hlasem. Byla to jeho matka. Vojtěch se s ní vydal na cestu. Matka ho zavezla k zámku, kde žila čarodějnice, Vojtěch se k ní dal do služby, ale nečinil to, co mu čarodějnice přikázala. Měl trápit a nechat hladovět koně, to on neudělal a postaral se o něj. Od koně se pak dozvěděl, že je to zakletý princ. Princ mu dal divotvorný meč a druhý den, když se na něm Vojtěch projížděl pod okny, tak zvolal: „ té babě hlava dolů!“ A čarodějnici upadla hlava. Princ opět získal svoji podobu a Vojtěchovi daroval tento divotvorný meč i krásný šat. Vojtěchova matka ho pak zavezla do jeskyně, kde si Vojtěch namočil hlavu ve studánce a jeho vlasy získaly zlatou barvu. Spolu se pak vydali do města, kde se konal turnaj o ruku princezny Milady. Její budoucí ženich měl v trysku přepůlit závoj. Povedlo se to jen Vojtěchovi, ale ten hned ujel. Druhý den dokázal přetnut prsten na šňůrce a třetí den věnec. Milada byla nešťastná, že krásný princ s ní nezůstal. I Vojtěch nebyl rád, že ji musel vždy opustit. Matka ho pak přesvědčila, aby se oblékl jako chudák, vlasy si přikryl ovčí kůží a vydal se do města. Princezna Milada ho pak přijala do služby jako zahradníka a velmi si ho oblíbila. Jednou jí ale spatřil velmi nešťastnou, její otec musel do války a ona šla s ním. V boji jim pomohl Vojtěch, který nechal setnout hlavy všem jejich nepřátelům. Pak ale zase zmizel. Král stárnul a Milada mu chtěla udělat radost, tak slíbila, že se vdá. Chystala se oslava. Jen Milada byla velmi nešťastná, hleděla z okna a spatřila Vojtěcha, jak si sundal z hlavy ovčí kůži a utrhl si zlaté vlasy, aby jimi svázal kytici. Milada tak poznala, že to on je její ženich. Proto ho prohlásila za svého ženicha, všichni měli radost, když zjistili, kdo se skrývá pod maskou starého zahradníka. Vojtěch se ve svatební den vypravil za matkou do jeskyně, ta ho požádala, aby jí setnul hlavu, a tím ji osvobodil. Vojtěch to nerad učinil a z těla koně vylétla bílá holubice. Vojtěch ještě v jeskyni natrhal ovoce, které donesl Miladě, ovoce se ale změnilo v drahé kamení. Na zámek také Vojtěch pozval svého otce, který byl rád, že jeho syn je naživu.
Mikeš byl synem kováře, byl velmi silný, a tak si vytvořil těžkou hůl, kterou by jen tak někdo neunesl a vydal se do světa, cestou potkal mlynářského tovaryše Kubu a truhláře Bobeše a vzal je na cestu s sebou. Vše za ně zpočátku platil, a když jim došli peníze, dohodli se, že požádají o peníze krále, slíbili mu, že najdou jeho ztracené dcery. Princezny se vždy ztratily v den osmnáctých narozenin. Chlapci v lese našli stavení, kde byla připravená večeře a byly tam postele. Dohodli se, že tam nějaký čas zůstanou. První noc hlídal Bobeš, když hlídal, objevil se pidimužík, který mu vrazil obrovskou ránu a oba spící odkryl a zmizel. Ráno se Bobeše jeho přátelé ptali, proč byli odkrytí, ale on jim to neprozradil. Druhý den Mikeš a Kuba se vydali do lesa najít něco k jídlu. Bobeš zůstal a hlídal. V tom se objevil opět pidimužík a přesvědčil Bobše, aby vlezl do komína pro maso, pidimužík mu u toho držel žebřík. Když byl ale Bobeš nahoře, tak mu ho podtrhl a Bobeš spadl a zabil se. Mikeš ho ale dokázal oživit pomocí kouzelného pergamenu. Stejně to dopadlo i s Kubou, když hlídal. Jen Mikeš se nenechal pidimužíkem napálit, chytil ho za vousy, které mu urval a vyhodil ho. Pidimužík se proměnil v babici. Mikeš pak přátelům vyhuboval, že se nechali napálit a neprozradili mu, co se tam dělo ve skutečnosti. K večeru se babice znovu objevila a prosila Mikeše, aby přestal ty vousy hladit, že ji to bolí, že mu udělá vše k vůli. Postarala se jim o večeři, a pak mu prozradila, kde najde princezny. Byly ve sluji pod jejich skalou, kde je hlídali saně a lvi. Mikeš slezl pomocí lana dolů a babice mu dala svíčku, pomocí které lvi a saně oslepil a pak je zabil. Osvobodil tam dvě princezny. Jeho kamarádi je vytáhli nahoru, ale když chtěl lézt i Mikeš, tak ho babice zastavila, ať to nedělá, že ho kamarádi chtějí zabít. Přivázal místo sebe tedy hůl a ukázalo se, že má babice pravdu. Kuba i Bobeš pustili lano. Mikeš se pak dozvěděl, že babice je ve skutečnosti třetí zakletá princezna, ta mu prozradila, jak má zabít saň a tím ji osvobodit. Dala mu také půlku prstenu, aby se poté poznali. Mikeš se dostal k sani a pomocí masa ji dostal až nad moře, kde ji oslepil a utopil. Rok mu trvalo, než se zase dostal zpět. V hospodě se pak dozvěděl, že v zámku žije krásná dívka, pochopil, že je to třetí princezna. V nádobě s vínem jí poslal prsten a ona si pro něho přijela a vzala si ho. Společně se vypravili za jejími královskými rodiči, kde zjistili, že se její sestry měly provdat za Kubu a Bobeše, kteří předstírali, že to oni je zachránili. Když je oba mladíci spatřili, radši rychle zmizeli. Mikeš a jeho princezna se vrátili na hrad a vzali k sobě i Mikešovi rodiče.
Sedmero bratrů zlobilo svou matku, když pekla chleba, ta je vzteky proklela, aby zkrkavčeli. To se také stalo, přestože si to matka ve skutečnosti nepřála a velmi se tím trápila. I její manžel byl nešťastný, ale nevyčítal jí to. Po letech se jim narodila konečně dcera Bohdanka, která byla velmi krásná a hodná. Ani jeden rodič jí ale nechtěl prozradit, že dříve měla sedm bratrů. Dívka na to ale přišla, když v truhle objevila sedmero chlapeckého oblečení a vyptávala se staré služebné Doroty. Dívka své bratry velmi litovala a rozhodla se, že je zachrání. Když jí bylo osmnáct, přesvědčila své rodiče, aby jí pustili hledat bratry. Předstírala, že se jí o bratrech zdálo, rodiče nakonec svolili a matka jí dala na cestu svůj prsten, podle něhož jí bratři měli poznat. Dívka se ve světě dostala do příbytku pána větru, který ale nevěděl, kde se její bratři nacházejí, odnesl jí ke svému bratru Měsíci, ani ten nic nevěděl, ale vzal jí ke Slunci. Ten její bratry znal, nejprve ji ale pohostil a přesvědčil ji, aby si nechala kosti z kuřátka, které jí nabídl. Pak ji odnesl do vysokých hor. Dívka tušila, že bratři sídlí na vrcholu jedné hory, ale nevěděla, jak se dostane na horu. Omylem ale vysypala schované kostičky, z nichž vznikl žebřík. Po něm pak vylezla na vrchol, kde našla jeskyni. Věděla, že tam žijí její bratři, a tak jim připravila večeři (jejich oblíbená jídla) a schovala se. Když bratři přilétli, poznali, že tu někdo byl a Bohdanku našli. Uvěřili jí, že je to jejich sestra a prozradili jí, co má udělat, aby je zachránila. Musela sama zasít, vyplet, vytrhat a připravit len, sepříst ho, předivo utkat, plátno vybílit a ušít z něj košile. U toho nesmí s nikým promluvit. Bohdanka se rozhodla, že úkol splní. Bratři ji přemístili k lesu, kde žila v duté vrbě. Jednou se k její vrbě zatoulal pes, který patřil pánovi z místního zámku. Když jí pán spatřil, hned se do ní zamiloval a nechal jíi přesídlit na svůj zámek. Bohdance se také pán líbil. Kdo s jejich láskou nebyl spokojený, byla sestra pána, která se považovala za paní domu, nelíbilo se jí, že Bohdanku mají všichni rádi. Bohdanka mezitím stále mlčela a neustále šila košile. Když čekala dítě, musel její manžel na pár dní odjet. Bohdanka mezitím porodila a pánova sestra dítě pustila z okna a dala místo něj kotě. Bohdanku prohlásila za čarodějnici. Poslala také hned zprávu bratrovi. Pak předstírala, že dostala pokyn, aby Bohdanku nechala upálit. Když už jí chtěli odvést k hranici, tak Bohdanka konečně promluvila a zavolala bratry. Ti přišli a nesli s sebou jejího syna. Oblékli si košile a byli zachráněni. Jen tomu nejmladšímu zůstalo sedm peříček na rameni, jak to nestihla došít. Pán se vrátil a byl rád, že jsou Bohdanka i jeho syn v pořádku. Byl také na manželku pyšný, že zachránila bratry. Jeho sestru mezitím ale služebnictvo upálilo. Bohdanka, s manželem, synem a bratry se vydali za rodiči, kteří byli rádi, že je mají zpátky.
Dva tovaryši zrovna procházeli kolem zámku, když v zahradě spatřili krásnou princeznu. Jiřík se do ní zamiloval, a když dostal příležitost, tak svou duši upsal ďáblu, aby ji získal. Ďábel mu dal krásné oblečení, bohatství i správné vychování výměnou za jeho duši, pro niž si měl přijít za dvacet let. Krásná princezna se do Jiříka hned také zamilovala a nakonec si ho i vzala. Jiřík s ní spokojeně vládl a měli spolu několik dětí. Ale dvacet let rychle uplynulo a Jiřík se začal trápit, protože věděl, že brzy pro něj přijde ďábel. Jeho žena netušila, co ho trápí. Čert se jednou zjevil a řekl mu, že má Jiří tři dny. Každý večer se čert zjeví a Jiřík mu může dát nějaký úkol, pokud ho čert nesplní, tak vrátí Jiříkovi úpis. Jiřík se zaradoval, věřil, že dokáže čerta napálit. Zeptal se své manželky, co by si přála vylepšit na jejich zámku. Ta mu řekla, že kdyby mohla, tak by za zámkem odstranila velkou skálu. To byl také první úkol pro čerta, který to bez váhání splnil. Královnu to překvapilo a ptala se Jiříka, jak je to možné. Měla podezření, že má něco společného s ďáblem, a proto mu řekla, že si přeje, aby se tam objevila překrásná zahrada. I tento úkol čert splnil a královna tak poznala, že je s Jiříkem zle. Jiřík se jí nakonec přiznal, ona mu řekla, ať večer pošle čerta za ní. To Jiřík také udělal. Královna dala čertovi úkol, aby jí z hlavy vytrhl přesně tři vlasy, ale nesmělo ji to bolet. Čert vlasy vytrhl, ale zabolelo to. Královna mu to odpustila. Pak po něm chtěla, aby vlasy natáhl o dva lokte. Čert si s tím nevěděl rady, a tak vzal vlasy do pekla na poradu. Tam poznal, že ho královna napálila, a tak musel vrátit úpis.
Princ měl tři sestry, se kterými se často škádlil. Jednou jeho královští rodiče odjeli na tři dny pryč a on dostal sestry na starost. Každou noc k němu přišel jeden z bratrů Slunečník, Měsíčník a Větrník a žádal o ruku jeho sestry. Princ jim požehnal a sestry jim dal. Když se vrátili rodiče, nejprve se trochu zlobili, ale pak mu odpustili, když zjistili, jaké manželi pro sestry sehnal. Princ se nakonec vydal do světa, aby i on našel manželku. Spatřil krásný zámek, na němž žila silná princezna. Manželem se jí měl stát ten, který ji porazí. Princ se vydal na zámek, tam spatřil krásný meč a vyměnil ho za svůj. Přišla princezna a on jí vyzval na souboj, ta vzala meč, ale nepoznala, že je vyměněný. Když se princ dotkl jejího meče, tak se rozpadl, a on ji porazil. Slíbila, že si ho vezme. Musela ale na týden odjet, on měl zůstat na zámku, ale nesměl vstoupit do jedné místnosti. To porušil a do místnosti vešel, kde byl přikovaný pán ohně, osvobodil ho a pán zmizel. Jeho nevěsta se ale do zámku nevrátila, a tak se jí vydal hledat. Švagři mu prozradili, že jí zajal za trest pán ohně a nebýt Větrníka, tak by dávno princezna zemřela přehřátím. Bratři mu poradili, jak ji získat. Měl jít sloužit k čarodějnici, která vlastnila nejrychlejšího koně na světě. Čarodějnice ho přijala do služby, dvakrát měl hlídat její koně, aby se nerozutekli. S úkolem mu pomohli Slunečník a Větrník, jako třetí úkol měl podojit krávy čarodějnice, i to zvládl a povedlo se mu i v jejich mléce se vykoupat, a tak se stal krásnějším než dřív. Když se pak chtěla vykoupat i čarodějnice, tak Slunečník mléko zahřál tak, že čarodějnice zemřela. Princ tak získal koně, s nímž vjel do rybníka, aby se ze staré herky stal nejrychlejší kůň na světě. Na Stříbrohlávkovi pak dojel pro princeznu, kterou osvobodil a odjel s ní. Pán ohně neměl šanci ho dohonit.
Rybář se vydal na lov a v rákosí našel hnízdo, v němž bylo devět velkých vajec. Vzal je domů, přestože manželka z toho neměla radost. To se opakovalo další dva dny. Nakonec tedy měli doma 27 vajec. Z nich se najednou zrodilo 27 chlapců. Nejmladší z nich poslal rybáře ke králi, aby jim poslal jídlo a oblečení, že mu budou sloužit. Rybáři se zdál chlapec chytrý, a tak přesvědčil jeho bratry, aby ho poslouchali. Těm se to příliš nelíbilo. Král jim dal za úkol, aby posekali celou louku. To také splnili, ale v noci jim vždy někdo rozházel seno. Bratři to nedokázali ohlídat, až když hlídal sám Šternberk, spatřil 27 koní. Bělouš na něj promluvil, ať dá ostatní koně bratrům, ale jeho ať si nechá. Šternberk to udělal, stejně žádný z bratrů toho starého a hubeného bělouše nechtěl. Když je král vyplatil, vydali se domů. Odtud ale jednou v noci odjeli a nechali tam Šternberka. Tomu se ale podařilo je dojet. Cestou pak spatřil chrta, orla i rybu, kterým pomohl, zvířata mu za to slíbila pomoci, až je bude potřebovat. Společně se dali do služby králi, který zrovna válčil. Bratrům se ale nelíbilo, že král hned udělal ze Šternberka důstojníka. Proto se příliš nesnažili, dokud je také nepovýšil (na radu Šternberka). Šternberka král pak po válce povýšil na nejvyššího dvořana a spoluvládce. Šternberk a bratři se dozvěděli o tom, že králova láska princezna Velena jednou zničehonic zmizela. Bratři krále přesvědčili, aby pro ni poslal Šternberka. Šternberk se také vydal na cestu, ale napřed na radu bělouše nechal vytvořit zlatý pantoflíček. Bělouš ho dovezl k jezeru a poradil mu, aby princeznu unesl, až si bude pantoflíček zkoušet. Šternberk to také udělal. Princezně se Šternberk líbil a krále si vzít nechtěla, a tak ho poslala pro truhlu. Vydal se pro ni opět Šternberk. Truhla se nacházela u zlé čarodějnice. Aby jí získal, musel třikrát uhlídat jednoho jejího koně. Ve skutečnosti ti koně byly její dcery, které se vždy změnily v jiná zvířata. První dcera se změnila v zajíce, kterého chytil pes, druhá dcera se proměnila v krkavce, kterého dopadl orel, a třetí se změnila v rybu, kterou pomohla chytit Šternberkova ryba. Čarodějnice se pak pokusila Šternberka proměnit v kámen, Šternberk jí kouzelný proutek vzal a sám jí v kámen proměnil. Vrátil se zpět k Veleně. Která ho poslala i pro klíč od truhly. Klíč hlídali lvi. Šternberk je proměnil v kámen a získal klíč. V truhle byl ale meč, kterým setnula hlavu Šternberkovi i královi. Přežít měl ten, který byl ušlechtilý. Přežil to Šternberk a stal se králem. Ale bratři mu to záviděli, a tak se vydali pro radu k místní čarodějnici. Vzali Šternberka na lov a vrátili se bez něj. Prý se ztratil. Princezna se trápila a navštívila bělouše, ten jí vzal do lesa a poradil jí, aby si z lesa odnesla to, co jí je milé, vzala to ke studánce a třikrát to omyla. Princezna si vzala slavíka, a když ho omyla, proměnil se ve Šternberka. Ten se vydal za bratry, aby se pomstil, proměnil je pomocí proutku v kámen.
V jednom království toužil král s královnou po dítěti. Král se jednou rozzlobil, a když jim nechce nebe dítě dopřát, tak požádal peklo o potomka. Po nějaké době se královně narodila překrásná holčička Ludmila. Král ani na svou nevděčnou prosbu nepomyslel. Když bylo Ludmile osmnáct, zničehonic její tělo zčernalo a Ludmila zemřela. Černou princeznu pohřbili do rodinné hrobky, kde jí vždy hlídala stráž. Hned ale první noc mladík, který měl službu od jedenácti do dvanácti hodin, byl roztrhán. Tak se dělo každý den, nakonec nikdo nechtěl v tu dobu princeznu hlídat. Strážci ale museli. Jednou takhle padla tato služba na mladého Bohumila, který si nepřál zemřít, a tak se rozhodl, že odejde. Cestou ale potkal starého muže, který mu poradil, jak má službu zvládnout. Bohumil ho poslechl a vrátil se do hradu. Vydal se na službu, nejprve se ale pokropil svěcenou vodou a pak v místnosti kolem sebe utvořil kruh ručnicí. Přesně v jedenáct vyskočila princezna ze své rakve a chtěla se na něj vrhnout, ale kruh nemohla překročit. Všichni byli překvapení, když našli Bohumila naživu. Bohumil se i druhý den vydal za starcem, který mu poradil, co má udělat i pak třetí noc. Za svou pomoc žádal polovinu všeho, co dostane Bohumil od krále. I druhou a třetí noc Bohumil hlídal. Tu třetí noc na radu starce pak skočil do Ludmiliny rakve a nepustil ji zpět. Tím ji osvobodil. Princezna se uzdravila. Král i královna byli nadšení a Bohumil si vzal Ludmilu za ženu. Nějakou dobu hledal starce, aby mu dal slíbenou odměnu. Stařec pak ale po čase přišel sám. Žádal i polovinu Ludmily, aby Bohumil dodržel slovo, vzal meč a chystal se Ludmilu rozseknout. Stařec ho ale zadržel, chtěl jen zjistit, jestli bude Bohumil spravedlivý král.
Jednou se král procházel po své zahradě a vyslechl rozhovor tří zahradníkových dcer. Starší dvě Markéta a Tereza si přály za manžele kuchaře a cukráře. Nejmladší Johanka si ale přála vzít si krále. Druhý den si král sestry zavolal a každá dostala, co si přála. Markéta s Terezou ale spokojené nebyly. Velmi záviděly Johaně, a tak když Johana porodila, tak jejího syna vyměnily za štěně. Dítě poslaly po vodě. Dítě našel kníže, který chlapce pojmenoval Jaromír, ale rodičům ho nevrátil, přestože tušil, že je to syn krále. Takhle zachránil i jeho bratra Jaroslava a sestru Růženku. Chudák Johana byla nešťastná, stejně tak i její manžel, kterého její sestry přesvědčily, aby Johanu vyhnal na samotu do lesa, kde ji sestry nechaly zazdít. Král byl od té doby velmi nešťastný. Kníže se o děti staral, až dospěly, než jim ale stihl říct, že není jejich otec, tak zemřel a děti zůstaly samy. Jednou Růženku navštívila stařena, která jí vyprávěla o mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloní. Růženka si to přála získat, a proto se nejstarší bratr Jaromír vydal do světa, aby jí to obstaral. Před cestou jí dal perlový růženec. Dokud byl růženec v pořádku, byl i Jaromír naživu. Ale dvacátý den najednou růženec nešel oddělit. Růženka věděla, že se Jaromírovi stalo něco zlého. Jaroslav se proto vydal za ním, před cestou ale dal sestře nůž. I ten ale dvacátý den zrezl. Za bratry se také vydala Růženka, došla ke starci, který jí prozradil, že její bratři zkameněli, protože ho neposlechli. Růženka ho ale poslechla, a tak se dostala na horu, kde našla mluvícího ptáka, živou vodu i zlaté jabloně. Cestou dolů z hory pokropila zkamenělé bratry živou vodou a oni oživli. Sourozenci se tak v pořádku vrátili domů. Jednou je navštívil král, když ho Růženka prováděla její krásnou zahradou, tak mu mluvící pták prozradil, že toto jsou jeho děti. Byl rád, že je našel, ale litoval, že Johana zemřela. Růženka jí ale oživila živou vodou. A tak byla celá rodina konečně pohromadě. Johančiny sestry byly za ty lži potrestány. Král je nechal roztrhat voly.
Jednou chalupník poslal svou ženu na trh, aby prodala slepici. Ta ji prodala ještě před trhem za groš, na trhu pak za krejcar koupila měšec, za další krejcar šňůrku na převázání a poslední krejcar vložila do měšce. Manžel jí doma velmi vyhuboval a chystal se jí zbít, ale pak se zarazil. Řekl, že se vydá do světa a pokud najde hloupější lidi než je ona, tak jí nezbije. Chalupník došel k zámku, kde předstíral, že spadl z nebe. Paní zámku ho zavolala k sobě, kde mu dala pro svého zemřelého syna tři sta zlatých a šest košil. Když chalupník odešel, vrátil se manžel paní. Když se dozvěděl, co jeho žena udělala, tak se hned vydal za chalupníkem. Chalupník mezitím schoval peníze i plátno do kalhot, sedl si k cestě a položil vedle sebe klobouk, pod nějž dal suchou hroudu. Pán k němu došel a také se nechal chalupníkem nachytat, když ten se vydal za domnělým „zločincem“, pán mu dal ještě na cestu koně. Pán mezitím zůstal hlídat chalupníkův klobouk, protože se domníval, že se pod ním ukrývá vzácný pták. Nakonec pán zjistil, že byl také napálen. Chalupník se vesele vrátil domů a svou ženu nezbil, protože našel hloupější lidi, než byla ona.
Mladý princ měl zlou macechu, která se jednou vydala za čarodějnicí, aby ji prince zbavila. Čarodějnice ale prince litovala, a tak ho proměnila v labuť s tím, že pokud najde dívku, která by ho milovala i jako labuť, tak se promění zpět a osoba, která jeho prokletí způsobila, se změní v pavouka. Princ se od holuba dozvěděl, kde žije nejkrásnější princezna a vydal se tam za ní. Byl její krásou velmi okouzlený. Princezna si zamilovala labuť, měla ráda její zpěv. Jednou ale byla ale nešťastná, měl přijít muž, kterého si měla vzít. Od holuba se ale dozvěděla, že její milovaná labuť je zakletý princ, a proto ho prohlásila za svého manžela. Princ se změnil z labutě zpět v prince. Když princ usedl na královský trůn, tak jeho nevlastní matka přeměněná v pavouka pukla vzteky.
Král měl překrásnou ženu se zlatou hvězdou na čele. Královna ale umírala a žádala muže, aby si jednou vzal ženu, která jí bude podobná. Král pak takovou ženu hledal, ale marně. Když se vrátil z cest domů, tak zjistil, že jeho dcera Lada vyrostla do krásy a je velmi podobná své matce včetně hvězdy na čele. Král se tedy rozhodl, že si ji vezme. Lada to ale nechtěla, a tak mu dala za úkol, aby jí vytvořil troje krásné šaty. Král ale úkol splnil. Ladě se v noci zdálo o matce, která jí poradila co dělat. Lada si nechala vytvořit myší kožíšek a vzala si šátek, který dostala od matky, a ten jí učinil neviditelnou. Vydala se na cestu. Došla do jiného království, kde ji přijali jako kuchtičku. Když měl král svátek, konaly se oslavy po tři dny. Lada si přála spatřit mladého prince Hostivíta. A tak se převlékla do svých šatů a vydala se na ples. Hostivít jí byl po tři večery očarován a ani Ladě nebyl princ lhostejný. Nakonec si spolu vyměnili prsteny. Když Lada i potřetí zmizela, byl Hostivít velmi nešťastný. Když mu Lada pomáhala v kuchyni uvařit polévku, tak do ní upustila prsten, aby ho upokojila. Hostivít si nechal kuchtičku zavolat, ale nebyl si úplně jistý, jestli je to opravdu obyčejná dívka. Proto ji večer sledoval, když šla do koupele, když svlékla myší kožíšek, tak jí okamžitě poznal. S Ladou se vzali a i Ladin otec jim přál štěstí.
Jozka a Janek byli dva synové ševce Marka. Jozka byl starší a byl také švec, ale byl zlý, nerad lidem pomáhal. Jednou se Jozka vydal do světa, ale cestou odmítl pomoci hladovým mravencům, hádajícím se čertům i rybě, která se válela na suchu. Ve světě mu nebylo dobře, a tak se vrátil domů. Pak se vydal do světa Janek, kterého mrzelo, že ho měl Jozka za hloupého. Otec mu před cestou dal lahvičku, v níž byl lék, který dokázal uzdravit každého. Janek na cestě pomohl všem, rybě, mravencům i čertům. Všichni mu slíbili pomoc do budoucna. Došel až do města, kde měli vážně nemocnou princeznu, Janek ji svým lékem uzdravil a měl si ji vzít za ženu, princezna byla ale hrdá a nechtěla si vzít chudáka. Proto vymyslela tři úkoly. Prvním bylo, aby jí našel na mořském dně největší perlu. Janek to pomocí ryby splnil, ale aby potrestal princeznu, obarvil si vlasy nazeleno. Podruhé ho princezna poslala do pekla pro zlatou růži. I to splnil a obarvil si obličej na černo. Po třetí měl přebrat popel a mák. I to dokázal. Princezna si ho tedy musela vzít. Janek jí požádal, aby se na svatbu oblékla stejně prostě jako on. Princezna to udělala, věděla, že mu svými úkoly ublížila. Na oslavy se již Janek oblékl slušně a umyl si vlasy i obličej. Princezna ho téměř nepoznala. Po svatbě jeli navštívit jeho bratra a otce. Pak se vrátili a spolu vládli.
Petrův otec se znovu oženil s mnohem mladší ženou. Ta ho ale utrápila a on do roka zemřel a Petrovi nic neodkázal. Petr se rozhodl z jejich chalupy odejít, a tak si vzal jen prsten po matce, na který ale měla macecha zálusk, a tak na něj poštvala vrchního správce, který ho poslal do armády. Petr pak z armády dezertoval. Došel ke své tetě, od ní dostal sedlácké oblečení a vydal se do světa, ale nikdo ho nechtěl zaměstnat. A tak šel pracovat do pekla. Sedm let měl přikládat pod tři kotle. To splnil, dostal za to měšec, který byl neustále plný peněz. Zjistil, že v kotlích jsou srdce jeho macechy, vrchního správce a armádního důstojníka, který ho týral. Čert prohlásil také Petra za svého švagra. Petr ale také vypadal jako čert po těch sedmi letech. Došel do jednoho města, kde se seznámil se sirotkem Jiříkem, kterému dal peníze a zachránil ho před hospodským, který ho chtěl zabít. Hospodský nakonec Jiříka přijal za svého. K Petrovi se sjížděli lidé a on jim půjčoval peníze. Přijel i kníže, Petr mu peníze slíbil, pokud by si ho jedna z dcer vzala za muže. Souhlasila s tím ta nejmladší a nejhodnější Angelina, přestože se Petra bála. Petr pak zavolal čerta, a ten ho vykoupal ve studánce a on se opět stal krásným. Vzal si pak Angelinu a čert si odnesl její dvě sestry. Tak se doopravdy stal Petr jeho švagrem.
Po smrti otce zůstali Vítek se sestrou sami. Vítek se vydal do světa se třemi ovcemi, které vyměnil za tři psy Lámej, Trhej a Pozor. Každý z nich něco uměl. Vítek se pak se psy a se sestrou vydali do světa. Jednou se ale dostali do krajiny, kde ani psi nedokázali najít potravu. Dostali se do zámku, v němž žilo asi 150 loupežníků. Jejich vůdce měl čarovnou moc. Psi roztrhali všechny loupežníky až na vůdce. Baba, která se o loupežníky starala, přesvědčila sestru, aby donutila Vítka poslat psy pryč. Vůdce pak chtěl Vítka přepadnout, ale psi ho ochránili. Vítek tam nakonec sestru nechal za trest samotnou a šel sám dál. Došel až do království, které trápil drak. Drak měl dostat princeznu, ale Vítek a jeho psi ji zachránili. Princezně se Vítek líbil a ten slíbil, že se k ní do roka a dne vrátí. Chtěl do té doby něčeho dosáhnout. Za rok získal mnoho bohatství i šlechtické tituly. Chystal se na návrat k princezně, když se od bílé holubice dozvěděl, že princezna si musí vzít kočího, který jí donutil tvrdit, že to on ji zachránil. Vítek k ní poslal psa Pozor s polovinou jejího závoje, aby pozdržela svatbu. To princezna také udělala. Vítek se pak dostavil na její svatbu a vše uvedl na pravou míru. Kočí byl potrestán. Vítek si vzal princeznu, a pak k sobě povolal i svou sestru, která na něj žárlila, a tak se ho rozhodla zabít. Do postele mu strčila nůž, na nějž se Vítek nabodl. Psi ho ale zachránili, když Pozor doběhl pro kouzelnou mast. Psi pak sestru roztrhali. Vítek se pak dozvěděl, že psi byli zakletí bratři a že on byl poslední, komu měli pomoci. Musel jim tedy setnout hlavy. To Vítek udělal. Pak se vrátil na zámek, kde se radoval z narození syna.
Král s královnou si dlouho přáli dítě. Jednou král musel odjet a královně se zdál sen o vodní paní, která jí poradila, aby snědla jablko, které jí visí nad hlavou a pak se jí splní její přání. Královna to udělala a narodil se jí syn. Od vodní paní se ale dozvěděla, že Milostín nebude mít vždy šťastný život a že brzy matku opustí. Také jí vodní paní prozradila, že jsou příbuzní, milovala příbuzného krále a měli spolu dítě, o němž ale ona nic neví. Když se král vracel, dostal se na pustý ostrov, kde potkal myslivce, který od něj za pomoc žádal něco, co má král doma, ale o čem neví. Král pak doma zjistil, že myslivci přislíbil svého syna. Prozradil to královně, která mu řekla, že by Milostína měla ochránit voda. Proto žili u vody. Ale o jedenáct let později Milostína při procházce zahradou odnesl orel. Milostín se dostal ke staré hodné babičce, která mu prozradila, že bude žít u její dcery, která má dvě zlé dcery a jednu nevlastní dceru Krásku, která bude Milostína chránit. To se také stalo. Kráska se dozvěděla, že až bude Milostínovi dvacet, tak bude podroben třem zkouškám, pokud je nezvládne, tak ho macecha zabije. Kráska mu se všemi zkouškami pomohla a společně pak utekli. Dostali se k vodě, kde on namočil svůj prsten, který měl od vodní paní, a ona namočila své perly, které měla po rodičích. Objevila se loďka. Oba na ni nasedli a dostali se na ní až na ostrov, z něhož pocházel Milostín. Kráska ho žádala, aby šel domů, ale nešla s ním, měl pro ni pak přijít, ale nejprve ho matka nesměla dvakrát dvanáct hodin políbit. Matka to ale porušila, když spal, a on tak ztratil paměť. Úplně na Krásku zapomněl, ta mezitím sloužila ve mlýně. Za rok se měl Milostín oženit s princeznou. Na svatbu byla pozvaná i Kráska, která mu kouzelným jablkem vrátila paměť. Milostín a Kráska se vzali, a ona šla navštívit svou matku do vodního království.
Libor, syn chudé vdovy, začal pracovat jako královský zahradník. Jednou si v poledne zdříml v zahradě u jezera a spatřil tři překrásné dívky, které se po koupeli proměnily v labutě. Libor na ně čekal druhý den na místě, kde se svlékla ta nejkrásnější z dívek, když labutě přiletěly a proměnily se v dívky, tak jí vzal oblečení. Obě starší dívky se po koupeli proměnily, ale ta nejmladší nemohla, chyběl jí šátek. Libor ji vzal k sobě domů, kde jí představil matce. Požádal matku, aby ji pohlídala a hlavně aby jí nevracela její závoj. Čekanka ale Liborovu matku přesvědčila, než zmizela, řekla jí, aby vyřídila Liborovi, že jí najde na zlatém vrchu. Libor se jí vydal hledat, jednou došel k myslivci, který se ptal svých vran, ten ho poslal ke svému bratrovi a ten k dalšímu. Až ten se zeptal jedné vrány, která věděla, kde je zlatý vrch. Žila tam zlá čarodějnice se třemi dcerami. Vrána ho donesla na blízký kopec, ale dál s ním nechtěla letět. Na kopci byli dva obři, kteří se hádali o kouzelné sedlo, které mělo schopnost převést ho v okamžiku, kam si přál. Libor jim ho vzal a hned byl na zlatém vrchu. Čarodějnice mu řekla, že mu Čekanku dá, pokud splní tři úkoly. Čekanka mu se všemi úkoly pomohla, pokácela do večera sto sáhů dříví, přelila vodu z rybníka na kopec a pásla tři sta zajíců. Pak mu poradila, jak ji má poznat mezi stejně vypadajícími dívkami. Čarodějnice mu slíbila, že je druhý den pustí, ale plánovala Liborovu smrt. Proto s ním Čekanka uprchla pomocí dvanáctimílových bot. Čarodějnice je ale pronásledovala v dvaceti čtyř mílových botách. Několikrát je dohnala, ale Čekanka je vždy proměnila. Jednou v keř s růží, po druhé v kostelíček s kazatelnou, po třetí v rybník s labutí. Této proměny si ale čarodějnice všimla a chtěla rybník vypít. Když ale pila, tak pukla. Libor s Čekankou se vrátili k Liborově matce a pak společně přesídlili do knížectví, které vybudovali.
Král Míroslav k sobě povolal malíře a nechal se jimi vypodobnit. Chtěl, aby obrázek vypadal hůř, než je skutečnost. Nejhorší obraz pak vybral a poslal ho ke krásné, ale hrdé princezně Krasomile s jeho nabídkou ruky, princezna ho ale odmítla a urazila ho, když prohlásila, že není hoden, aby jí zavázal střevíček. Královi se takové jednání nelíbilo, a tak se rozhodl jí potrestat. Oblékl se za obyčejného člověka a vydal se do jejího zámku, kde přijal práci zahradníka. Protože byl ale vzdělaný, tak učil princeznu hrát na harfu. Princezna se s ním celá proměnila, dokonce mu dovolila, aby jí líbal ruce. Když se Míroslav rozhodl, že z jejího zámku odejde, nechtěla ho pustit, když její otec zjistil, že Krasomila miluje chudáka, tak jí za něj provdal a donutil ji opustit jejich zemi. Krasomila se tak ocitla v zemi krále Míroslava, kde pracovala ve městě, vyzkoušela si práci švadleny i služky. Nakonec ji Míroslav sehnal práci v kuchyni na zámku v době, kdy se tam chystala svatba krále. Když vycházela z kuchyně, spatřila krále, kterého ale přes krásu oblečení nepoznala, a zavázala mu střevíček. Služebná ji pak odvedla do šatny, kde teprve Krasomila zjistila, kdo je ve skutečnosti její manžel. Jeho lest mu ale odpustila.
Selka jednou na louce našla bílého hada, a protože věřila, že jí donese štěstí, tak ho vzala k nim domů. Když bylo bílému hadu pět let, řekl, že by si rád vzal dceru knížete Bělu, jeho „otec“ se vydal na zámek. Běla byla nabídkou pobavená a řekla, že si ho vezme, pokud na svatbu přijede po zlaté silnici na granátovém voze se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky. Druhý den se to stalo a Běla si musela hada vzít. Had se večer proměnil v krásného mladíka. Druhý den ráno se ale chtěl obléct do bílé kůže, Běla ho ale přesvědčila s tím, že kůži dobře schová, aby se k ní nikdo nedostal. Princ jí uvěřil, ale hadí kůži ukradla čarodějnice a princ Běle zmizel. Ta se vydala do světa ho hledat. Jednou usnula pod vrbou a spatřila paní v bílém, která jí řekla, že je matkou ztraceného muže, princ se ocitl ve svém království, ale ztratil paměť, a tak si Bělu nepamatuje, vzal si jinou ženu, kterou ale nemá rád. Běle dala zlatou přeslici, a ta se vydala do města, kde přeslici dala královně výměnou za možnost strávit noc s králem. Král ale v noci spal a vůbec se neprobudil, ani když na něj mluvila. Druhý den to Běla zkusila znovu, tentokrát nabídla drahý věnec opět výměnou za nos strávenou s králem. Ten jejich setkání opět prospal. Třetí den královna zatoužila po jejích šatech, a tak je opět vyměnila za noc s králem. Královna ale netušila, že král věděl díky jeho komorníkovi, že mu předchozí noci dala něco do pití, a tak to tentokrát nevypil, jen to předstíral. Večer pak viděl Bělu a její polibek mu vrátil paměť. Král se zbavil své druhé manželky a s Bělou se vrátil do jejího knížectví pro její rodiče a sedláka se selkou.
Jednou do vesnice přišli dva vysloužilí vojáci. Jeden z nich si vzal místní dívku a s ní měl dceru Zuzanku. S výchovou pomáhal také vysloužilý voják Martin. Před svátkem Jana Křtitele, skákala mládež přes oheň a Zuzanka o něco zakopla. Byla to alabastrová ručička, kterou si Zuzanka na radu Martina nechala. Večer se ještě vydala na starý hrad, kde zničehonic spatřila panstvo s královnou. Královna jí poradila, kde druhý den má kopat, aby našla poklad. Na památku také dala Zuzance věnec, který byl druhý den ze zlata. Zuzanka s otcem na místě označeném královnou našli poklad a rozhodli se, že podarují místní obyvatelé, kteří jim vždy pomáhali, a odstěhují se do města. Soused sedlák ale nechápal, kde vzali tolik peněz, selka došla k názoru, že to ručička donesla Zuzance štěstí, a poslala manžela, aby Zuzanku okradl. Soused čekal u jejich domu a tam slyšel, že se chce Zuzanka ještě vydat na hrad, tam si na ni chtěl počíhat. V tom spatřil koně, který se s ním vznesl a soused zmizel neznámo kam. Zuzanka šla na hrad s oběma rodiči, aby poděkovali královně. Ve městě se jim žilo dobře a Zuzanka tam našla i manžela, jednou spatřili chudého Martina, který se je vydal hledat. Martin žil u nich ale po čase zemřel. Oni se pak vrátili do kraje, z něhož pocházeli a Zuzanky otec koupil jejich vesnici. Vždy se pak o své sousedy starali.
Král se vydal do boje a po jeho odjezdu se královně narodila dvojčata. Každý z chlapců byl jiný, ten starší byl velmi aktivní, mladší raději čas trávil po boku matky, a tak když se král po sedmi letech vrátil, vydávala matka mladšího syna za staršího. Staršího chlapce to trápilo, a když byl starší, rozhodl se, že se vydá do světa. Vzal s sebou svého koně, který na něj mluvil lidským hlasem. Rodiče nakonec s jeho odjezdem souhlasili, matka si jen vyžádala, aby jim do roka dal vědět, že je v pořádku. Koník ho přivezl do království, kde měl král tři dcery. Princ se vydal do zámku a předstíral, že je němý a starý. Jediné co uměl říct, bylo Bajaja, a tak mu proto tak říkali. Bajaja rád trávil čas u všech třech princezen. Nejraději měl ale tu nejmladší Slavěnu. Jednou se ale dozvěděl, že všechny tři princezny, mají být sežrány draky. Bajaja se vydal za koníkem, který mu dal meč a krásné oblečení. Bajaja postupně zachránil všechny tři sestry, ale nikdy u nich nezůstal. Vždy zmizel. Pak také králi pomohl v boji proti nepřátelskému králi. Král se rozhodl, že dcery provdá za knížata, která mu v bojích pomáhala, když záhadný rytíř pokaždé zmizel. Každá z dcer házela zlaté jablko, a to se vždy první kutálelo k Bajajovi, ten ale dvakrát uhnul, až po třetí, když házela Slavěna, tak se jablku nevyhnul. Bylo jasné, že si ho Slavěna má vzít. Slavěna byla nešťastná, ale i tak se zúčastnila turnaje na oslavu jejich svateb, turnaje se také zúčastnil neznámý cizinec, který všechny porazil a prozradil Slavěně, že si ji ještě ten den vezme. Slavěna na něj čekala, ale služka jí oznámila, že přichází Bajaja. Nešťastná princezna se na něj podívala a spatřila před sebou svého prince. Princ se pak se svou nevěstou vydal k jeho rodičům, kde zjistil, že jeho bratr zemřel. A tak vládl ve svém království.
Jednou koza opustila svoje čtyři kůzlata, když musela někam odejít. Přikázala jim, aby nikomu neotevírala, pokud nepoznají její hlas. Po jejím odchodů se ke kůzlatům pokusila dostat liška, ale dvakrát jí to nevyšlo. Kůzlata poznala, že to není hlas jejich maminky. Po třetí si ale nebyla jistá, a tak se začala pošťuchovat a omylem u toho otevřela vrátka. Liška vtrhla dovnitř a kůzlata roztrhala.
Sedlák měl velmi mlsnou kozu, jednou s ní poslal na pastvu selku, ale večer mu koza tvrdila, že jí selka nedala napást, a tak sedlák selku zbil. Druhý den šla pást kozu jejich dcera, ale dopadla stejně jako selka. Nakonec se s kozou vydal na pastvu sedlák, ale ani tak koza nebyla spokojená. Sedlák se tedy rozhodl, že ji zabije. Koza se mu ale bránila, a tak se sedlákovi povedlo jen jí odřít půl hřbetu. Napůl odřená koza se schovala v lese v liščí díře a nechtěla do něj pustit lišku. Lišce pomohl až škvor, který vlezl koze do ucha a vyhnal jí. Když liška poznala, že v její noře byla koza, tak se na kozu vrhla a zabila ji.
Jedni rodiče na vesnici měli tři dcery Barušku, Dorotku a Anušku. Matka Barušku a Dorotku rozmazlovala, za to na Anušku byla zlá. Anuška musela pracovat za všechny tři, zatímco těm starším rodiče kupovali krásné dárky. Jednou od tatínka dostala Anuška tři oříšky, které mu cestou z města cvrnkli do nosu. Anuška si je schovala do oblečení, ale když se nakláněla nad studnou, tak jí do ní oříšky spadly. Žába jí oříšky vylovila a prozradila jí, že v oříškách jsou ukryté troje šaty. Když se v neděli vydali rodiče s Baruškou a Dorotkou do kostela, Anuška musela zůstat doma a vařit. Zkusila rozdělat oříšek a našla tam překrásné šaty. Oblékla je, požádala Boha o pomoc, aby jí pohlídal dům a vydala se do kostela. Tam si jí všiml kníže. Anuška hned po kázání zmizela. Rodina přišla domů a sestry se Anušce chlubily, že viděly šlechtičnu. Anuška jim ale řekla, že ji viděla ze stromu, a tak sestry nechaly strom pokácet. I další neděli se vydala po odchodu rodiny do kostela, tam si ale také všimla knížete, který se jí líbil. Opět utekla a zase sestrám tvrdila, že šlechtičnu viděla. Třetí neděli se kníže rozhodl, že ji už nenechá utéct. A tak připravili vozy plné chvojí, ale Anuška je klidně přeskočila, jen jí u toho spadnul střevíček, který našel kníže. Jedna žebračka mu prozradila, že ta dívka žije v nedaleké chaloupce. Princ se tam vydal, matka zkusila střevíc nejstarší dceři, ale té se tam nevešla pata, a tak jí matka uřízla. Princovi ale jeho psík prozradil pravdu, tak to bylo i s Dorotkou, které matka uřízla palec. Až pak princ spatřil Anušku, která se mezitím oblékla do krásných šatů, a vzal jí s sebou. Matka s dcerami donutila otce, aby jim také donesl kouzelné oříšky. Ten to udělal a z oříšků vyskočili hadi a ženy uškrtili.
Mladý Radoš se vydal po smrti svých rodičů do světa, cestou ho potkalo Moudro a Rozum, a proto byl od té doby moudrý a rozumný. Ve městě se dal do služeb zlatníka, ten byl překvapený Radošovou šikovností, protože ho Radoš během několika dní, týdnů předčil ve schopnostech. Jednou k nim přišel králův dvořenín, aby vyrobili pro princeznu krásné klenoty. Klenoty vyrobil Radoš, a když jeho mistr viděl, jak skvělou práci odvedl, tak už prohlásil, že není nic, co by ho dokázal naučit. Radoš se vydal se šperky ke králi. Ten byl jejich vzhledem nadšen a rozhodl se splnit Radošovi jedno přání. Radoš si přál pomoci princezně Liběně, která byla pod vlivem nějakého kouzla, a proto vůbec nemluvila. Radoš měl na to tři dny. Hned první den se vydal k princezně Liběně, neoslovil jí, oslovil jen její obraz. Žádal ho, aby rozhodl, komu patří panna, řezbář jí vyrobil, krejčí ji ošatil a mluvec jí dal řeč. Místo obrazu odpověděla princezna. Dvořenín, který setkání Radoše a Liběny sledoval, ale na Radoše žárlil, a tak králi řekl, že princezna nepromluvila. Tak se to opakovalo i druhý den. Třetí den šel hlídat sám král a slyšel, že princezna promluvila a že Radošovi i vyčetla, že mu odpověď již dvakrát řekla. Král byl šťastný, že je jeho dcera zdravá a chtěl, aby si ji Radoš vzal. Radoš se ale obával, že ho princezna nebude chtít, té se ale Radoš líbil. Velkou radost měl i mistr zlatník. Radoš měl s Liběnou několik synů a každý z nich se musel něčemu učit, aby nedostali titul bez zásluhy.
Zlá a velmi ošklivá čarodějnice Burka žila v překrásném zámku. Aby se stala mladou a krásnou, musela se vykoupat v krvi nevinného dvacetiletého mládence, který by u ní dobrovolně zůstal. Burka si myslela na mladého myslivce, který žil nedaleko jejího zámku, ale ten se oženil. Burka mu to nedokázala odpustit, a tak když jeho žena porodila dcerku Violku, tak ho proměnila v orla a matku ve slavíka. O malou Violku se mezitím staral anděl, opustil jí, až když jí bylo patnáct let. Od té doby žila Violka sama. Burka mezitím čekala, až Violka jednou opustí krajinu, ve které je chráněná, a bude moci i ji proměnit. Mezitím ale měla u sebe malého chlapce Mladoně. Ten vyrostl v pohledného mladíka. Již mu zbývalo jen několik dní do dvacátých narozenin, když se seznámil s Violkou, do níž se velmi zamiloval. Burka se o jeho lásce dozvěděla a velmi se zlobila, rozhodla se proto pomstít. Když se Violka omylem zatoulala na konec lesa, proměnila jí Burka v růži uvězněnou na skále. Mladoň to spatřil a byl zoufalý. Vyslechl ale rozhovor dvou holubiček, z něhož se dozvěděl, jak může Violku i sebe zachránit. Mladoň vytvořil pro Burku hranici, na níž ji pak upálil, předtím ale zabil hada, kterého měla omotaného kolem levé ruky, a který jí dával sílu. Popel čarodějnice pak hodil do rybníka. V tu chvíli voda v rybníce začala pěnit, na břehu se mezitím třtiny spletly do žebříku, po němž Mladoň vyšplhal na skálu. Vzal růži, slavík mu sedl na rameno a orel sletěl dolů sám. Voda všechny pokropila, v tu chvíli se rodiče i Violka proměnily opět v lidi. Všichni byli zachráněni.
Drvoštěp měl dvě děti, dceru a chlapce. Dětem pořídil macechu, která na ně byla ale velmi zlá a děti trýznila. Chtěla je vyhnat z domu, ale to otec nedovolil, protože své první ženě slíbil, že je bude mít u sebe. Macecha je jednou poslala pro vodu do luční studny. Děti si cestou vyprávěly, co se jim zdálo. Pavlinka říkala, že se jí zdálo, že Jeníček usnul a jí se zjevila maminka, která jí říkala, že ho má ochránit. Pak spatřila hada, který chlapce obtáčel. Jeníčkovi se zdálo, že mu maminka vzala u studánky od úst džbánek, když se chtěl napít. Sourozenci došli ke studánce a Jeníček zapomněl na varování a vody se napil, v tu chvíli se proměnil v beránka. Pavlínka byla velmi nešťastná, a tak jí našel mladý muž Štěpán. Pavlínka mu tvrdila, že měla dvě ovečky, ale že jednu ztratila. Štěpánovi se dívka líbila, a tak jí vzal s sebou i s beránkem. Štěpán si nakonec Pavlínku vzal, i jeho služebníci ji měli velmi rádi. Pavlínce se ale jednou zdálo, že v zahradě potká ženu, která bude mít jablka a nějaký hlas ji varoval, aby jablka nejedla, jinak dopadne jako bratr. Pavlínka dlouho toto varování respektovala, i když jí jednou přepadla chuť na jablíčka, která nějaká žena prodávala, ale bratr jí zachránil. Za krátký čas na to porodila děťátko. Pavlínka se pak jednou procházela po zahradě a utrhla jablíčko ze stromu, když do něj kousla, proměnila se v zlatou kachnu. Večer pak na hodinu přilétla, aby se mohla postarat o dítě. V tu dobu spal Štěpán kouzlem jako zabitý. Jen s Jeníčkem se mohla sestra pobavit. Ten se také od ní dozvěděl, jak je může Štěpán zachránit. Když Pavlínka odletěla, Štěpán se probudil a Jeníček mu vše vypověděl. Štěpán pak trénoval střelbu, aby je dokázal zachránit, ale i druhou noc usnul a nešlo ho vzbudit. Až třetí noc vydržel neusnout, když vtom přiletěla zlatá kachnička, za ní černý orel, kterého Štěpán zasáhl do oka. Orel se pak proměnil v tělo macechy. Pavlínka i Jeníček byli zděšení, Štěpán se ale nezarazil, rychle je postříkal krví macechy a sourozenci se opět proměnili v lidi. Tělo macechy pak lidé z okolí spálili. Pavlínka se Štěpánem a Jeníčkem se pak vydali za otcem, který je prosil za odpuštění.
Chudé vdově zůstalo po manželovi šest dětí, zůstávali v sedničce, kterou jim dal jeden chalupník. Neměly ale téměř žádné jídlo, a tak se vdova vydala ke kmotrovi dětí bohatému mlynáři, ten jí ale vyhnal s tím, že je nebude živit, když si udělala tolik dětí, ať se o ně sama postará. Mlynářka se nad vdovou slitovala a dala jí do mírky mouku a chléb s tím, že jí vždy něco pošle. Vdova cestou od mlynáře se stavila u kapličky sv. Josefa, kde mu děkovala, že se nad ní smiloval. Doma dětem přichystala jídlo a vtom navečer přišel cizinec, který požádal o přístřeší a o trochu jídla. Vdova se s ním o vše rozdělila a dala mu i jedinou peřinku. Ráno byl cizinec pryč a na jeho místě zůstala hromada peněz. Nejstarší Jozífek vyprávěl vdově, že to byl jejich patron. Vdova poslala Jozífka do mlýna pro mírku, aby spočítaly peníze. Mlynář ale nevěděl, k čemu by jim mírka byla, a tak ji vymazal těstem, aby poznal, co tam měřily. Na dně zůstal nalepený dukát. Mlynář se rozhodl, že jim ty peníze vezme. Vdova mezitím peníze schovala v kapličce. Večer k ní přišel na návštěvu další pocestný, který byl ale zcela jiný než ten první, ani se nemodlil. V noci najednou uslyšela klepání a pocestný jí řekl, ať zůstane ležet, že to přišel zloděj a on se o něj postará. Byl to čert, který odnesl mlynáře. Vdova pak mlynářce prozradila, co se stalo s jejím manželem, ta se za něj modlila a rozdělila polovinu peněz chudým.
Chalupník s ženou si velmi přáli dítě, jejich přání se jim splnilo, narodil se jim syn, který již třetí den musel být krmený kaší a stále měl hlad. Když mu bylo dvanáct, tak ho rodiče poslali do města, protože ho nedokázali uživit. Nesyta byl již velký jako dospělý muž. Nesyta začal pracovat ve mlýně, kde si jeho práci chválil mlynář, protože pracoval za deset muž, ale mlynářka a ostatní chasa ho neměli rádi, a tak ho mlynář musel propustit. Nesyta potkal čerta a šel s ním dobrovolně pracovat do pekla. Pracoval v pekle sedm let a měl jen přikládat pod tři kotle, za to dostával mnoho jídla i pití. Den předtím než jeho služba skončila, tak přece jen neposlechl nařízení čerta a podíval se do jednoho kotle, vyletěla z něj holubice, která mu řekla, že si má přát za výsluhu starý kabát, který visel na hřebíku. Také mu prozradila, že ve zbývajících kotlích jsou nemilosrdná a pyšná srdce. Druhý den Nesyta opravdu od čerta dostal starý kabát, v němž vždy mohl najít dostatek tolarů a dukátů. Čert si naštěstí nezkontroloval kotle, dokud nebyl Nesyta na zemi, a to už k němu neměl žádné moci. Nesyta se vrátil domů, kde byli rodiče nadšení, když viděli jeho výslužku. Nesyta nechal postavit nový zámek, založit vesnici a město a lidem dával dostatek peněz. Měli ho rádi, přestože byl velmi ošklivý. Na Nesytu se ale rozzlobil král, že Nesyta jen tak rozdává zemi, která patří jemu, a tak na něj poslal armádu, ta ale raději zůstala žít u Nesyty. Nakonec se král vydal sám za Nesytou. Když viděl, jak je Nesyta mocný a bohatý, tak mu nabídl za manželku svoji jedinou dceru. Nesytovi se princezna Milina líbila, a tak souhlasil. Litoval jen, že Milině se nelíbí. Velmi se proto trápil, radou mu ale pomohla holubička, kterou v pekle osvobodil. Řekla mu, že bohu se líbilo, že se choval dobře k chudým, a proto mu daruje krásnou tvář. To se také stalo. Nesyta pak nechal vyrobit obrovské truhlice, které naplnil penězi, pak sundal svůj kabát a vrátil ho čertu, který se na něj stále zlobil. Nesyta se pak vydal za svou nevěstou, které se Nesyta velmi zalíbil.
Syn knížete Ludomír se vydal se svým rádcem a vychovatelem na cestu po světě. Dostali se do království, kde měl král velmi krásnou dceru princeznu Kazimíru, o níž se tradovalo, že mé srdce z kamene. Nikdo se na ní nesměl podívat a ani usmát, pokud nechtěl přijít o hlavu, také žádná z dívek u dvora nesměla mít milého a každý pár v zemi, který se chtěl vzít, musel mít věnec od ní. Ludomír porušil hned první její nařízení, když se na ni podíval a usmál se, protože se mu princezna velmi líbila. Jeho rádce Dobroděj ho ale zachránil před smrtí, když ho vydával za blázna. Princezna Kazimíra si ho tedy nechala u svého dvora a velmi si ho oblíbila. Dobroděj poradil Ludomírovi, jak princeznu získat. Dal mu krásné hodinky, pás a diadém, také mu dal tajemný pás, který ho mohl učinit neviditelným. Ludomír se vydal jednou v noci před dveře princeznina pokoje a předstíral, že chce překrásné hodinky rozbít. Princezny komorná Juta, ale splnila jeho podmínku, strávila s ním noc a hodinky pro princeznu získala. Princezna jí to odpustila, když jí služka přísahala, že k ničemu nedošlo. Tak to bylo i druhý večer a princezna tak získala i krásný pás. Třetí noc k Ludomírovi šla sama princezna, protože Juta spala, ale příchod princezny ji probudil. Juta svého výjimečného postavení začala zneužívat, a tak si našla milého. Juta byla tedy vypovězena ze dvora a začala o princezně roznášet pomluvy. Juta se pak hodlala i vdát bez požehnání princezny, za což měla být popravena. Lidé se ale vrhli na Kazimíru, které vyčítali, že je tak krutá, a přitom se sama svými pravidly neřídí. Kazimíra ale byla zničehonic zachráněna. Ozval se hlas, který lidem zakázal se jí dotknout, protože ji chrání bůh. Princezna pak zničehonic zmizela. Kazimíra omdlela a probrala se až u Ludomíra, který ji zachránil. Kazimíra se napravila a vzala si Ludomíra za manžela.
Vdova Kačenka pracovala jako hospodská, měla malou dceru Elišku, o kterou se nestarala. Neměla ji vůbec ráda. Když začala Eliška růst do krásy, tak ji Kačenka týrala a zavírala do sklepa. Jednou tam Elišku našla její stará chůva a Eliška jí vyprávěla, co se děje. Chůva se pak setkala s knížetem, který slíbil, že Elišce pomůže. Dojel do hospody, opil paní Kačenku a vstoupil do sklepa. Eliška se mu velmi líbila, ale odmítla s ním odejít bez svolení matky. Matka se na ni druhý den velmi zlobila. Rozhodla se, že se musí Elišky zbavit, požádala proto mladého pacholka Jakuba, který byl do ní zamilovaný, aby Elišku vzal do lesa, tam jí uřízl ruce a vypíchl oči. Zamilovaný Jakub to udělal, nedokázal jí jen vypíchnout oči, a tak je vypíchl psovi. Eliška mezitím umírala v lese, kde se o ni někdo postaral a rány jí ošetřil. Také ji nechal přenést do knížecí zahrady, kde ji našel právě kníže Hynek, který se rozhodl, že si ji vezme i bez rukou. Jeho matka se jen bála, aby ho Eliška jednou neomrzela. Ale Hynek ji měl velmi rád. Jednou se musel Hynek vydat do boje a Eliška zůstala s jeho matkou na zámku. Porodila mu mezitím dva chlapce a jeho matka o tom informovala Hynka dopisem. Jenže posel se zastavil v hostinci, kde hospodská Kačenka dopisy vyměnila a napsala, že se Elišce narodila štěňata. Kníže se takové zprávy ulekl. Napsal jen dopis, ať na něj počkají, až se vrátí, že vše vyřeší. Kačenka ale opět dopisy vyměnila a na hrad přišla zpráva, že si Hynek přeje, aby děti i jejich matka byly poslány po vodě. Stará kněžna svou snachu velmi litovala, a tak nechala vytvořit velký sud, dala do něj peníze i dostatek jídla, děti nechala přivázat k Elišce a poslala ji po vodě v sudu s vírou, že jí jistě někdo zachrání. Sud pak přistál nedaleko chaloupky, kde žila krásná bílá paní. Postarala se o děti a Elišku a její syn vrátil Elišce její ruce a chlapce udělal o 7 let starší. Eliška tak poznala, že to byla panna Marie a Ježíš. Oba pak zmizeli a Eliška s dětmi žila v chaloupce. Jednou k nim přišel pocestný a Eliška v něm poznala Hynka, nedala nic znát. I Hynek byl pohledem na Elišku překvapen, ale když spatřil její ruce, tak si myslel, že se jedná o nějaké mámení. Když ulehl na lavici, tak mu zničehonic sklesla noha a Eliška poslala jednoho syna, aby zvedl nohu svému otci. Hynek byl překvapený. Pak mu klesla ruka a Eliška stejně poslala i druhého syna. Hynek vyskočil a zlobil se, proč žena tak lže a trápí ho. Eliška tak poznala, že jí má Hynek stále rád a vše mu vypověděla. Hynek se s ní i jejich syny vrátil domů. Elišce pak vyprávěl, že když se vrátil domů z boje, tak málem žalem zešílel, poznal, že to vše napáchala její matka, a tak jí nechal upálit. V jedné komoře našli také zakopané Jakubovo tělo, tak se mu Kačenka odměnila za jeho lásku.
Chudý rybář dostal od svého krále rozkaz, že má nachytat velké ryby a král se mu pak odmění, ale ten den se mu nedařilo, až najednou spatřil muže, který byl oblečený celý v černém a ten mu slíbil, že mu s tím pomůže, pokud mu rybář dá to, o čem doma neví, a že si proto přijde za 14 let. Rybář to slíbil, nachytal spoustu ryb a vrátil se domů, zjistil tam, že jeho žena čeká dítě. Narodil se jim syn Radovid, který ale ve čtrnácti letech zmizel. Rodiče byli velmi nešťastní. Daleko od jejich chaloupky již mnoho let žila v pod zemí ve zlatém zámku zakletá princezna, kterou nechal mocný kouzelník zčernat, protože si ho odmítla vzít. Pomoci ji mohl jen mladík, který by se do ní zamiloval a strpěl by kvůli ní všelijaké nesnáze. Radovid byl přiveden právě do tohoto zámku, kde pak žil s princeznou, do níž se velmi zamiloval, ale i tak se mu stýskalo po rodičích. Princezna ho tedy za nimi pustila, ale nesměl nikomu prozradit, kde celou dobu byl, a nesměl žádné jiné ženě slíbit lásku. Radovid rodiče nenašel v chaloupce, ale ve městě. Nejprve ho nepoznali, ale pak měli radost, že se vrátil. Hlavně matka hned myslela na jeho svatbu s jejich schovankou. Jednou večer se slavilo a opilý Radovid slíbil schovance lásku. V tu chvíli si ale vzpomněl na svou princeznu, kterou zradil. Zachránit ji mohl jen, když ji najde v jejím zámku, a musel celou cestu nést železné škorně. Radovid se vydal na cestu, ani se s rodiči nerozloučil. Ti došli k názoru, že to byl jen zlý duch, který je trápil, a žili v klidu dál. Radovid po hodně dlouhé době opravdu došel ke zlatému zámku, byl ale již velmi unavený, a tak usnul v zahradě, kde ho také objevila jeho princezna. Políbili se a princezně se vrátila její barva. Radovidovi to ale bylo jedno, miloval ji i dříve. Čaroděj jim dal na výběr, mohli se vrátit do světa lidí, nebo žít zde. Oba si zvolili, že budou raději žít spolu ve zlatém zámku.
Dcera bohatého kupce Svatava měla za svého nejlepšího kamaráda syna chudého pastýře Čestmíra. Když jeho otec zemřel, tak ho vzali do zámku. Svatavy otec si ho docela oblíbil, a tak ho vzal s sebou na cesty. Svatava se těšila, až se vrátí k ní. Roky plynuly, ale Čestmír zůstával ve světě, přestože Svatavy otec se již dávno vrátil. Čestmír žil u jiného velmi bohatého obchodníka. Jednou se ale mohl Čestmír vrátit domů s nákladem pro otce Svatavy, když se setkal se Svatavou, hned se do ní zamiloval, i ona měla svého Čestmíra velmi ráda, jejich lásce, ale nebyl nakloněný její otec, který poslal Čestmíra do světa, aby sehnal tři zlatá pera z obrovského ptáka. Cestou po světě se Čestmír dostal do království, kde se lidé trápili, protože jejich uzdravující voda, byla otrávená a oni nevěděli, co mají dělat. Čestmír slíbil, že se zeptá obrovského ptáka. Pomoc slíbil i království, v němž se dříve rodila zlatá jablka, a když přestala, tak princezna velmi ochořela. Dokonce slíbil získat radu od obrovského ptáka i pro čerta, který ho převezl na ostrov, na němž žil právě tento pták. Na ostrově našel Čestmír chaloupku, v níž žil obrovský pták i s babičkou. Ta mu slíbila pomoc, Čestmír se ale musel schovat, jinak by ho pták roztrhal. Když se pták večer najedl a usnul, tak mu vždy babička vytrhla jedno pero a pověděla mu své sny. Orel jí vždy řekl, co kdo má udělat, aby bylo lépe. Druhý den, když pták odletěl, vzal Čestmír svá pera a vydal se na cestu domů. Když ho čert převezl na druhý břeh, prozradil mu, že příště musí čert vyskočit z loďky dřív než ten, kdo k němu nastoupí. V království se zlatými jablky poradil králi, aby propustil z vězení sluhu, kterého jeho dcera milovala a provdal ji za něj a z pod zlatého stromu měl nechat vykopat tělo mrtvého vnoučete, které tam princezna zakopala. Jak to vše učinili, zlatá jabloň začala opět rodit jablka. Král se Čestmírovi velmi odvděčil. I v království s uzdravující vodou Čestmír králi poradil co dělat, nejprve obyvatele obětovali bohům, pak zabili pavouka, který otrávil studnu. I zde dostal Čestmír bohatou odměnu a vrátil se konečně domů, kde na něj už Svatava čekala. Z Čestmíra se stal bohatý obchodník, kterého jeho starý pán přijal za svého syna.
Král měl dva syny Slavomila a Soběslava. Když bylo Slavomilovi 20 let, tak mu otec nechal postavit zámek se zlatou střechou, ale střecha zničehonic v noci zmizela. Soběslav otce požádal také o zámek se zlatou střechou a hodlal si střechu ohlídat, v noci se najednou střecha vznesla a on vystřelil, ráno našli v krvi ležet u zámku obrovský palec, ale střecha byla pryč. Soběslav se vydal hledat zloděje. Došli s bratrem až k obrovské díře. Nejprve se spustil Slavomil, ale nic neviděl a hlouběji jít nechtěl, pak to zkusil Soběslav, který se spustil až na dno. Došel až ke dvěma zámkům. Jeden byl ze zlata a druhý z diamantů. V každém zámku žila krásná princezna. V prvním Judita a ve druhém Helena. Soběslav se do Heleny velmi zamiloval. Princezny mu prozradily, že jejich zlý otec je tu ukryl a obr je hlídá, teď je u moře a léčí si zraněnou nohu. Soběslav ho mohl porazit jen tak, že by mu tajně v kapsách vyměnil lektvar síly za lektvar oslabující. To Soběslav udělal a pak obra zabil. Soběslav hodlal vzít princezny s sebou, vzal také zámky. Stačilo, aby zámky skočily do dvou jablíček. To se také stalo. Došli až na dno jámy, kde je měl Slavomil postupně vytáhnout, Helena Soběslavovi prozradila, že až vytáhnou jí, tak kolem poběží dva beránci, Soběslav musí chytit toho bílého. Bohužel ale Soběslav omylem chytil černého a skončil v pekle, kde se do něj zamilovala ošklivá dcera pekelného knížete a vzala si ho za muže. Soběslav ale celou dobu plánoval, jak se vrátit na zem. To se mu podařilo pomocí jablka, které ho přeneslo, kam si přál. Helena, Judita i Slavomil byli rádi, že je zpátky a konaly se svatby. Slavomil si vzal Juditu a Soběslav Helenu. Ale Soběslavovi se jeho pekelná manželka pomstila, poslal čerta, který mu ukradl jeho zámek. Soběslav se pro něj vydal. Zámek byl upevněn nad mořem. Dostal ho zpět pomocí staré babičky, které mu dala kočku, která se měla dostat do zámku a donést mu diamantové jablko. To se také stalo. Soběslav zámek dostal a ještě osvobodil manželský pár, který čaroděj zaklel do kocourka a staré babičky. Soběslav se vrátil domů, kde zjistil, že mezitím Judita i Helena porodily syny.
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.