Osnova je nenápadná, ale naprosto klíčová pomůcka při psaní slohových prací, vypravování, popisů i úvah. Kdo si osvojí práci s osnovou, píše jistěji, přehledněji a bez zbytečného bloudění v textu. Právě proto se s ní děti setkávají už na prvním stupni základní školy a vracejí se k ní po celou dobu studia.
V této doplňující části článku se zaměříme na praktické využití osnovy v konkrétních typech slohových útvarů, na rozdíly mezi heslovitou a větnou osnovou a na časté chyby, kterých se žáci i dospělí při tvorbě osnovy dopouštějí. Text je určen všem, kdo chtějí psát srozumitelně, logicky a bez stresu z prázdného papíru.
Popis krajiny osnova
Osnova popisu krajiny by měla obsahovat úvod, hlavní část a závěr. V úvodu je vhodné uvést, kde se krajina nachází a co je jejím hlavním motivem. V hlavní části se podrobně popisuje popředí, střední část a pozadí krajiny. Závěr by měl shrnovat celkový dojem a případně zmínit i pocity, které krajina vyvolává.
Úvod
Místo (lokalita, region, obec, ulice atd.).
Obecný popis krajiny (např. hornatá, rovinatá, lesnatá, atd.).
Hlavní motiv (např. dominantní budova, řeka, les, pole).
Doba vzniku popisu (aktuální nebo historická).
Autor popisu (pokud je to relevantní).
Hlavní část
Popředí: První plán, co je nejblíže pozorovateli, detaily. Popis prvků v popředí (rostliny, budovy, vodní plochy, cesty, apod.).
Střední část: Prostor mezi popředím a pozadím, co je ve středu zájmu. Popis prvků ve střední části (terén, stavby, vegetace, apod.).
Pozadí: Vzdálenější partie krajiny, co je za střední částí. Popis prvků v pozadí (hory, lesy, obloha, apod.). Barvy, tvary, světelné podmínky, atmosféra.
Závěr
Celkový dojem z krajiny.
Emoce, pocity, myšlenky, které krajina vyvolává.
Subjektivní hodnocení (pokud je vhodné).
Kulturní a historické souvislosti (pokud jsou relevantní).
Jak tedy dobře napsat osnovu slohové práce? Měla by být stručná a vypichovat ty nejdůležitější body či události z celého díla. Text by měl být rozdělen do tří základních celků, kterými jsou úvod, stať a závěr.
Úvod
Úvod slouží k seznámení čtenáře s tématem, o němž bude práce pojednávat. To by mělo být nastíněno nejprve obecně, postupně zúženo až na námět, který konkrétní práce řeší. Úvod může také nastolit nějakou otázku, na kterou hledáte odpověď, nebo vysvětlovat, proč se daným tématem zabýváte.
Stať
Jedná se o samotný příběh, popis nebo vyprávění. Nemá ustálenou podobu. Ideální ale je, pokud obsahuje alespoň tři odstavce, samozřejmě v závislosti na rozsahu celé slohové práce. Ve stati by měly být vyjádřeny hlavní myšlenky textu, které jsou dále rozvíjeny. Při formulování jednotlivých bodů stati je dobré postupovat od obecného ke konkrétnímu a na základě toho tvořit jednotlivé odstavce, podobně jako kapitoly či podkapitoly v knize. Jako pomůcku při hledání optimálního názvu bodu v osnově lze využít volné psaní nebo myšlenkové mapy.
Závěr
Slouží ke shrnutí toho, o čem text pojednával, k odpovědi na otázku nastolenou v úvodu práce a k formulování toho, co z textu vyplývá, tedy k jakým závěrům autor došel.
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Úvod: V úvodu se nachází vztah k dané osobě (sourozenec, kamarád) a několik stručných informací o něm (příjmení, věk, bydliště atd.).
Celkový vzhled: Ve druhém odstavci se stručně popíše, jak vypadá postava vybrané osoby, může se zde objevit i barva pleti.
Hlava: V tomto odstavci se popisují vlasy a obličej dané osoby (na obličeji je třeba se zaměřit na oči, obočí, nos, ústa, případně nějaká znaménka, která se zde nacházejí, nebo výrazné pihy).
Tělo: Tento odstavec je možné vynechat, pokud tělo (trup, ruce a nohy) nejsou nijak výrazně odlišné. Pokud má ale například někdo jedno rameno výše než druhé, nebo nohu kratší, tak se to objevuje v tomto odstavci.
Oblékání: Tento odstavec se zaměřuje na to, do čeho se člověk rád obléká. Může zde být i to, co naopak nerad nosí. U dívek (a některých chlapců) se zde objeví i doplňky (náušnice, prsteny, řetízky, šátky atd.)
Způsob řeči a chůze: Tento odstavec shrnuje informace o řeči (koktání, drmolení, hlučnost, zalykání se) a o chůzi (rychlost, styl) dané osoby.
Vlastnosti: V tomto odstavci jsou stručně popsány základní vlastnosti člověka (ideálně tři – pět), nemusí zde být jen ty kladné.
Vztah k dané osobě: V tomto odstavci bude napsáno, jaký mám k dané osobě vztah. Pokud se to již objevuje v úvodu, je možné místo něho vytvořit odstavec o zálibách, pokud jsou pro popis dané osoby důležité, anebo odstavec zcela vynechat.
Závěr: Závěr shrnuje, proč jsem si danou osobu vybral/a a co se mi na ní líbí /nelíbí.
Vztah k práci (ke škole), vztahy v práci (ve škole)
Vztah k přírodě
Zájmy a schopnosti
Vztah k dané osobě
Závěr
Vysvětlivky k bodům osnovy:
Úvod: V tomto odstavci se nachází stručné informace o dané osobě (věk, bydliště) a vztah autora k ní (rodič, kamarád).
Vzhled: V tomto odstavci je stručně zachycena celková postava, popis obličeje: očí, nosu, úst, vlasů, a dalších výrazných rysů popisované osoby.
Povahové vlastnosti: V tomto odstavci se nachází přímá a nepřímá charakteristika vlastností a různých výrazných povahových rysů osoby (vlastností by zde mělo být popsáno přímo nebo nepřímo minimálně pět). Neměly by zde být popsány jen kladné vlastnosti, je třeba uvést alespoň jednu zápornou vlastnost (každý nějakou má).
Vztah k blízkým lidem: V tomto odstavci by měl být popsán vztah k rodině (rodičům, sourozencům, případně i prarodičům) a případně k nejbližším kamarádům (třeba i k autorovi).
Vztah k práci, vztahy v práci: V tomto odstavci se objevuje postoj dané osoby k jejímu zaměstnání, u žáka se jedná o vztah ke škole a o jeho vztahy s učiteli a spolužáky. Může se zde objevit, co ho ve škole baví, co nemá rád, jeho výsledky a i jeho plány do budoucna (jaká střední škola, jaké zaměstnání).
Vztah k přírodě: V tomto odstavci by se mělo alespoň stručně objevit, jestli má rád přírodu, jestli do ní rád chodí, jestli má rád zvířata, květiny atd.
Zájmy a schopnosti: Tento odstavec zachycuje, co danou osobu baví, co ráda podniká, v čem je dobrá, ale i přesně opačnou stranu, co ráda nemá a co jí příliš nejde.
Vztah k dané osobě: Tento odstavec obsahuje stručný popis toho, proč jsem si danou osobu vybral a co si o ní myslím.
Závěr: Závěr obsahuje určité shrnutí daných informací s poslední závěrečnou myšlenkou (názorem) k charakteru dané osoby.
Seminární práce musí být členěna na úvod, hlavní stať, závěr a obsahovat seznam použité literatury. Doplnit ji můžete titulním listem (s vaším jménem, názvem oboru a předmětu a podobně), obsahem či přílohou, například v podobě tabulky či grafu s konkrétními výsledky šetření.
Struktury seminární práce se pevně držte a její stručnou osnovu si načrtněte dřív, než začnete psát. Pozornost věnujte nejen hlavní stati, ale také úvodu, a především (často podceňovanému) závěru, v němž byste měli shrnout výsledky své práce.
Velikost písma na titulní straně užívejte podle vlastního uvážení. Důležité je, aby největší byl nadpis pro práci, druhý největší byl název školy a menší písmo je dobré použít pro uvedení, z jakého předmětu je tato práce, a pro údaje v pravém dolním rohu stránky. Postačující velikost pro nadpis seminární práce je 22 a pro nejmenší text na této stránce je 11 nebo 12. Používejte zde zarovnání na střed a vpravo. Vyplatí se už od samého začátku zavést číslování stránek, které je umístěno v zápatí.
Na druhé straně zpravidla bývá obsah celé práce. Ještě než začnete psát jakýkoliv text, je dobré vkládat do nadpisů úrovně textu. Tyto úrovně slouží k zobrazení daného nadpisu v obsahu. Tvorba obsahu by se měla provést až na samotný závěr práce, ale doporučuje se průběžně si vyzkoušet vložit obsah a ujistit se tak, že odpovídá vašim požadavkům. V obsahu by mělo být vše očíslováno pomocí zvoleného formátu číslování. Při kontrole obsahu používejte aktualizaci pole. Máte na výběr aktualizaci celého pole anebo pouze čísel stránek. Při aktualizaci celého pole může dojít k tomu, že se v obsahu vygeneruje celý text některých kapitol. Je to z důvodu používání SHIFT+ENTER, díky němuž můžete psát text pod danou kapitolu, aniž byste zasahovali do číslování. Naštěstí můžete přímo zasahovat do obsahu a přebytečný text vymazat anebo brát na tento problém ohled již ze začátku a používat pouze ENTER s manuálním odebráním číslování k vepisování textu do kapitol. Kdybyste chtěli být opravdu důkladní při tvorbě takovéto práce, tak úvod se čísluje pomocí čísla 0 nebo se číslování nepoužívá.
Čtenář by se v něm měl dozvědět, čím se ve své práci zabýváte, co bylo úkolem, jaké bylo zadání, a vhodné je také uvést postup při vypracovávání. Můžete psát i o tom, co vás k této práci vedlo. Jaké byly komplikace nebo čeho jste se dopátrali, si nechte až pro psaní samotného závěru práce. Strany s úvodem nejsou vůbec komplikované. Rozsah je většinou na jednu až na dvě strany (A4) zahrnující klasický nadpis „Úvod“, za kterým následují odstavce s textem.
Úvod referátu o knize by měl zahrnovat bibliografické údaje: autor, název, doba vzniku, respektive ze kterého vydání vychází referát, kdo dílo přeložil do češtiny.
Stať
Zde by neměly chybět tyto náležitosti:
Informace o autorovi – kdy žil, ke kterému proudu a směru patřil.
Téma knihy, okolnosti vzniku, čím se autor inspiroval, co měl v úmyslu nám sdělit; pokud jde o sborník povídek – čím jsou spojeny, jaká mají témata, jak jsou uspořádány (kompozice knihy).
Podrobnější seznámení s obsahem – NEPLÉST S VYPRAVOVÁNÍM DĚJE!
Charakteristika důležitých postav – charakteristika musí být nepřímá (tedy ne: Odysseus je statečný ithacký král, ale: Odysseus je statečný – nebojí se žádného nebezpečí, když se dostane do situace, která jej ohrožuje, nepřemůže nepřítele silou, ale tím, že umí vymyslet chytré řešení, mnohdy lest, například při setkání s Kyklopem).
Smysl příběhu – ten je důležitý, nezapomenout na něj!
Vlastní hodnocení – jak se nám líbily myšlenky, které dílo vyjadřuje; jak se nám líbil způsob, jakým je dílo napsáno, například uvést, zda autor vypráví děj napínavě, nebo naopak zdržuje zbytečnými popisy, nudnými úvahami; nemá to vůbec děj, děj je nesrozumitelný, zmatený. Autorův styl je osobitý, nebo naopak neutrální; píše nudně, nebo naopak vtipně, živě. Dále sdělit, jestli se autor vyjadřuje konkrétně, jasně, nebo naopak obrazně, v metaforách, příliš složitě. Zda je jazyk příliš knižní, nebo naopak blízký hovorové řeči, autor využívá slangu a podobně.
Závěr
Závěr referátu o knize by měl obsahovat informaci o tom, co mi kniha poskytla, tedy o čtenářském zážitku. Například: doporučuji ji i ostatním, nebo naopak: už nikdy nic takového nechci ani vidět, nechápu, k čemu to bylo napsáno.
Doporučení
NA KONCI PRÁCE MUSÍ BÝT UVEDENO, Z JAKÉHO ZDROJE JSTE INFORMACE O AUTOROVI A KNIZE ČERPALI. POKUD VYUŽÍVÁTE CIZÍ MYŠLENKY A NÁZORY, NESMÍTE JE PŘEDKLÁDAT JAKO NÁZORY VLASTNÍ!
HESLOVITÉ VYJADŘOVÁNÍ DO REFERÁTU NEPATŘÍ – pište v celých větách. Nezapomeňte na to, že věty lze spojit do souvětí.
Osnova popisu se liší od vypravování tím, že se nezaměřuje na děj, ale na vlastnosti, vzhled a uspořádání. Typickým příkladem je popis krajiny osnova, kde se postupuje od celkového dojmu k detailům, případně od popředí k pozadí.
Podobně funguje popis hračky osnova nebo popis osoby osnova, kde je důležité zvolit logické pořadí znaků, aby byl text přehledný a srozumitelný.
