REFERÁT NA KNIHY
Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer muži uslyšeli štěkot a spatřili Topa, který se k nim blížil. Vydali se za ním a objevili Naba, jak truchlí nad inženýrovým tělem. Inženýr ale nebyl mrtvý a mužům se ho podařilo dostat do Komína, kde se zotavil. Když se inženýr probral, byl velmi překvapený, protože si vůbec nepamatoval, jak se dostal od moře. Byla to pro něj záhada.
S inženýrem je život na ostrově mnohem jednodušší, lehce se mu podařilo rozdělat oheň, který za nepřítomnosti mužů vyhasnul. Stačila mu na to dvě sklíčka z hodinek. Námořník Pencroff si za své vzal zase zásobování trosečníků. Velmi rád lovil, litoval jen, že nemá vhodné zbraně.
Když se Smith zotavil, vydali se na prohlídku okolí. Smith zjistil, že jsou na sopečné půdě, také že na ostrově žijí mufloni a další zvěř. Při obhlídce trosečníci také zjistili, že se opravdu nachází na ostrově, přestože doufali, že se jedná o kontinent. Obvod ostrova odhadli asi na 180 kilometrů. Potěšila je přítomnost velkého sladkovodního jezera. Trosečníci se dohodli, že místa, která na ostrově navštíví, pojmenují. Vymysleli tak názvy jako záliv Unie, Washingtonův záliv, Franklinova hora, Grantovo jezero, Hadí poloostrov, mys Čelistí a mnohé další. Ostrov pojmenovali jako Lincolnův ostrov.
Jako první zbraně trosečníkům sloužily luky a šípy. Při všech prohlídkách ostrova Smith shromažďoval horniny, zjistil tak, že mají k dispozici železnou rudu, pyrit, hrnčířskou hlínu, vápno i uhlí. Díky tomu si byli schopni vyrobit pec, v níž si vypálili nádobí, například hrnce. Z Topova obojku si vytvořili nůž. Trosečníci také těžili rudu, která se jim pak hodila na výrobu různých předmětů. Aby získali kovářské měchy, zaútočili na tuleně, jejichž kůži k tomu pak využili. Díky rudě a kovářskému měchu pak mohli vytvořit kleště, páčidlo, motyky a další předměty. Z tuleňů také využili tuk, který měli na výrobu svíček.
Trosečníci pak hledali místo, kde by si mohli udělat trvalé bydliště. Velmi jim vyhovovalo prostředí kolem jezera. Při jedné jeho ale obhlídce se Top vrhnul do vody a bojoval s moroněm. Bylo jasné, že Top zemře, v tom ale neznámá síla zabila moroně a Topa vymrštila na břeh. Nikdo nevěděl, jak je to možné.
Trosečníkům se pak podařilo vyhodit do povětří část odtoku řeky u jezera a vstoupit do podzemního systému, kde se rozhodli udělat si nový příbytek. V jeskyni našli také přírodní studnu, v níž byla sladká voda. Top na něco v jeskyni štěkal, ale nikdo z trosečníků neviděl, na co. Domnívali se, že tam žilo nějaké zvíře a že ho jejich přítomnost vyhnala studnou pryč. Jejich nové bydliště nazvali Žulový dům. Do Žulového domu se dostávali po žebříku. Vytvořili si také ve skále okna, aby prostor osvětlili. Trosečníkům také velmi vyhovovaly louky v okolí jezera, které jim poskytovaly dostatek bylin i zvěře.
Trosečníci se ale nevěnovali jen vylepšování jejich příbytku, ale i ostrova. Kde potřebovali, tam postavili mosty. Trápil je ale nedostatek oblečení, za to se jim ale podařilo vytvořit si obilné políčko, z jediného zrnka, které uvízlo Harbertovi v kapse. Není potřeba zdůrazňovat, že všechny takové nápady pocházely z hlavy inženýra Smitha.
Smitha velmi trápilo to, že Top často štěkával na jejich studnu, tušil, že se tam ukrývá něco, co se Topovi nelíbilo. Další záhada se objevila, když přinesl Pencroff z lovu samici pekariho s dvěma mláďaty. Jaké bylo pro trosečníky překvapení, když v jednom z mláďat našli kulku, která značila, že někdo během tří měsíců na toto sele musel vystřelit. Začali si uvědomovat, že tento ostrov není třeba tak opuštěný, jak se zdál.
Trosečníci přečkali zimu a rozhodli se pokračovat v průzkumu ostrova, Pencroff na to vyrobil člun, se kterým mohli část cesty plout. To také udělali. Když došli až k moři, objevili tam bedny, v nichž byly různé nástroje, zbraně i knihy. Všichni byli nadšení, jen Pencroff byl zklamaný, že tam nebyl tabák. Pokračovali dál po řece, když to po ní nešlo dál, vydali se pěšky. Vydali se na cestu domů podél jižního pobřeží, protože hledali trosečníky, kterým patřily nalezené bedny. Pokračovali dál s tím, že člun si vyzvednou v příštích dnech. Došli i k řece Dýků, kde zničehonic připlaval jejich člun. Nechápali, co je to za náhodu. Vydali se do jejich domova, ale tam zjistili, že je žebřík pryč. Schovaly ho opice, které se mezitím usídlily v jejich jeskyni. Trosečníci nevěděli, jak se jich zbavit. Nakonec opice něco v jeskyni vyděsilo tak, že vyskákaly ven a skokem ze skály se zabily. Zůstala tam jen jedna, kterou si trosečníci ochočili a pojmenovali ji Jupiter, zkráceně Jup.
Život na ostrově byl pro trosečníky příjemný, vytvořili si políčka i kurník a holubník, odchytli tažné onagry, kteří jim tahali jejich káru. Jako střelivo do zbraní, které objevily v bednách, vytvořil inženýr střelnou bavlnu. Mezitím se z Jupa stal sluha, Jup si velmi rozuměl s Nabem. Jupa muži využívali k tahání káry a ke šplhání na stromy. Jup si ale zvykl jim i posluhovat u stolu.
Přestože se muži spolu dobře bavili, tak Smitha trápily nevysvětlitelné jevy, kterým byli přítomní.
Žebřík, který vedl do jejich Žulového domu, byl nakonec nahrazen výtahem. Pencroff se také rozhodl, že postaví velký člun, který by mohli použít na průzkum okolních ostrovů. Při jedné procházce Spilett objevil druh tabáku. Tajně ho muži připravili, aby tím potěšili Pencroffa. Pencroff byl tabákem velmi nadšený. Muži také při jedné výpravě spatřili velrybu, kterou poté objevili mrtvou, protože ji zasáhla harpuna z lodi z Vineyardu.
Jak se blížila další zima, začali si kolonisté chystat vhodné oblečení. Postavili si stroj na zplsťování vlny. Pencroff se mezitím chystal vydat na sousední ostrov, který byl ale velmi daleko, Smith ho od toho zrazoval, neviděl důvod tam plout, protože bylo jasné, že tento ostrov nemůže být lepší než jejich.
Kolonisté se také pokoušeli dorozumět se světem, Spilett vrhal do moře láhve se zprávou, kde se nacházejí.
Zprávu se také pokusil poslat po albatrosovi, kterému ji přivázali na krk.
Trosečníci si všimli, že Top i Jup jsou často nervózní z jejich studny. Proto se Smith rozhodl, že do studny sleze, udělal to, ale nic tam neviděl. Trosečníci také dokončili jejich velkou loď. Zároveň se na jejich louku dostali vlci přes spuštěnou lávku. Při boji s vlky byl zraněn Jup, který jim v boji pomáhal. Proto se o něj starali a ošetřovali ho. Jup se u toho naučil kouřit dýmku, kterou mu Pencroff velmi rád přenechal.
Když se kolonisté vydali na okružní plavbu kolem ostrova, objevili lahev se vzkazem, kde se dozvěděli, že na vedlejším ostrově Tabor je trosečník, který potřebuje zachránit. Pencroff, Haribert a Spilett se vydali na ostrov Tabor, museli překonat několik set kilometrů na moři. Když se dostali na ostrov Tabor, tak viděli, že ostrov není tak hezký jako ten jejich. Nemohli ale najít trosečníka, našli jen chatrč. Nakonec ale trosečníka objevili, když zaútočil na Hariberta. Poznali, že musel zešílet ze samoty. I přesto ho se zvěří odvezli na jejich ostrov. Cestou na Lincolnův ostrov je ale zasáhla obrovská bouře, a trosečník jim pomohl s řízením lodě. Nakonec na jejich ostrov trefili jen díky zapálenému ohni, který je nasměroval.
Smith spolu s ostatními se trosečníkovi věnoval, nenaléhali na něho a čekali, jestli se v něm opět objeví stopy lidství. To se stalo, když ho vzali do lesa a on začal při pohledu na zeleň plakat. Nakonec s nimi i začal i mluvit, ale trvalo mu dlouho, než jim převyprávěl svůj příběh. Dozvěděli se pak, že byl na ostrově Tabor vysazen za trest před 12 lety, protože byl zločinec. Kolonisté ho litovali, protože poznali, že se změnil. On měl ale pocit, že si stále nezaslouží s nimi žít, a tak je poprosil, aby směl žít v chatrči u jejich pastvin. To mu také dovolili, ve spojení spolu byli prostřednictvím telegrafu, který vytvořil Smith. Trosečníci se také od Ayrtona dozvěděli, že on nikdy nehodil do moře lahev se vzkazem. Musel to tedy za něj udělat někdo jiný v nedávné době. Ayrton také zachránil Habertův život, když na něj zaútočila šelma.
Trosečníci již byli na ostrově přes dva roky, když spatřili loď, která se blížila k ostrovu. Při pohledu na loď doufali, že je to loď Duncan a vrací se pro Ayrtona, ale věděli, že kapitán Duncana neví, že Ayrton je na jejich ostrově. Nakonec poznali, že se jedná o pirátskou loď. Telegrafem přivolali Ayrtona a ten je ujistil, že to opravdu není loď Duncan. Loď zakotvila u jejich ostrova. Ayrton se nabídl, že tajně vyleze do lodi a zjistí, kolik je tam posádky. Spolu s ním na loď šel i Pencroff. Ayrton na lodi poznal, že se jedná o skupinu mužů, s nimiž dříve spolupracoval. Pokusil se vyhodit loď do povětří, ale nepodařilo se mu to. S Pencroffem se jim podařilo vrátit se zpět. Věděli, že piráti s nimi nebudou mít slitování, a tak se připravili na boj. Bylo jich šest proti padesáti. Došlo na odstřelování, trosečníci se rozmístili po břehu tak, aby stříleli z více směrů a vypadalo to, že jich je více. Už to vypadalo, že pirátská loď odpluje, ale ona se jen posunula, aby na jejich dům mohla střílet z děla. Zničehonic, ale byla loď potopena a naživu zůstali jenom ti piráti, kteří byli na břehu. Další den se trosečníci vydali na břeh zjistit, co potopilo loď. Došli k názoru, že ji muselo zasáhnout torpédo.
Společně si pak shrnuli podivnosti, které se děly na ostrově. Pencroff v tom viděl prsty ostrovního boha, který je chránil. Trosečníci se také museli dohodnout, co udělají s piráty, kteří zůstali na ostrově. Smith prosadil, aby je nechali být, dokud jim oni nic neudělají. Trosečníci se opět rozdělili, Ayrton se vrátil d o ohrady, Pencroff se vydal na obhlídku k jejich člunu a zjistil, že člun někdo použil a vrátil ho zpět. Poslali také vzkaz Ayrtonovi, aby přivedl pár koz, ale Ayrton se neozval, telegraf nefungoval. A tak se trosečníci kromě Naba a Jupa vydali do ohrady zjistit, co se stalo. Když se tam přiblížili, piráti zasáhli Hariberta, který byl vážně zraněný. V ohradě ale nenašli Ayrtona. Museli tam nějakou dobu zůstat, dokud se Haribert nestabilizoval. Pak se vrátili zpět do Žulového domu, cestou se ale zdravotní stav Hariberta zhoršil a bylo jasné, že zemře, jestli nedostane lék chinin. Všichni ho litovali. Ráno ale u jeho lůžka našli tento lék. Haribert se uzdravil a trosečníci pak objevili u moře mrtvé piráty. Něco je zabilo. Našli také živého Ayrtona svázaného ve skále, piráti ho nezabili, protože v něm poznali bývalého druha.
Kolonisté pak usilovně hledali toho, který je tolikrát zachránil. U toho také začali plánovat opětovnou plavbu na ostrov Tabor, kde by pro kapitána lodi Duncan nechali vzkaz, že jsou na Lincolnově ostrově. Od Ayrtona se ale dozvěděli, že jim piráti loď rozbili. Pozorovali také, že sopka na ostrově se začala probouzet. Jednou večer jim přišel z ohrady telegram, přestože tam nikdo z nich nebyl. Ve vzkazu bylo, že mají přijít co nejrychleji do ohrady. To také udělali, a tam zjistili, že kdosi napojil další dráty, které je zavedli do kráteru. Tam se museli dostat pomocí schovaného člunu dál do jeskynního jezera, kde plul nehybný předmět, na který vylezli.
Spilett a Smith poznali, že je to ponorka Nautilus a poznali kapitána Nema, četli o něm knihu. Nemo umíral. To on se o ně staral a pomáhal jim. Nemo se od nich také dozvěděl, že ten muž, který se před 16 lety dostal na jeho palubu, přežil. Prozradil jim, že je Ind, kníže Dakkar. Vyprávěl jim také svůj příběh. Bojoval spolu se svým národem proti Anglii, která je utlačovala. Kvůli němu byli zabiti jeho rodiče i žena s dětmi. On se uchýlil do moře a teď skončil sám, protože jeho společnici již zemřeli. Bylo mu šedesát a umíral. Už šest let tu žil na ostrově sám. Chtěl původně trosečníky zachránit, ale dno jeskyně se za těch šest let posunulo a Nautilus již nemohl vyplout, proto jim pomáhal, alespoň takto. Nemo chtěl, aby ho soudili, hlavně proto, co udělal anglické regatě (příběh Dvacet tisíc mil pod mořem), potopil ji. Oni ho ale nesoudili. Nemo také v soukromí sdělil Smithovi, že sopka na ostrově brzy vybuchne. Dal jim také část drahokamů a perel, požádal je, aby nechali po jeho smrti Nautilus potopit na dno jezera. To také trosečníci udělali. Nemo zemřel a Nautilus zmizel pod hladinou. Trosečníci věděli, že kvůli sopce musí rychle pokračovat ve stavbě nové lodi, pokud to chtějí přežít. Smith také věděl, že ostrov bude zničen, protože právě sopka je pevně spojená s ostrovem. Sopka začala vybuchovat. Ze Žulového domu zůstala osamělá skála, zahynula všechna zvířata, i Jup zemřel. Trosečníci se zachránili jen proto, že byli v té chvíli pod stanem, který je vrhl do moře. Dostali se na malé skalisko, kde žili devět dní. Nemohli ho opustit ani rozdělat oheň. Bylo jasné, že zde zemřou. Najednou uviděli blížící se loď, byl to Duncan, který pro ně přijel. Dozvěděl se o nich, protože kapitán Nemo o nich nechal zprávu na ostrově Tabor. K tomu si předtím vypůjčil tajně jejich člun. Kapitán Robert Grant je odvezl do Ameriky, kde kolonisté zakoupili území ve státě Iowa a vytvořili tam svůj Lincolnův ostrov.
Rozbor díla Cesta do středu Země od Julesa Vernea
Knihu Cesta do středu Země napsal Verne v roce 1864. Hlavní motiv tohoto příběhu má jasný nádech vědecko-fantastické literatury. Při psaní této knihy autor velmi využíval svých znalostí nejen z geografie. Děj této knihy se odehrává v Německu, na Islandu a v závěru knihy i na Sicílii. Prostředí Islandu je zde v mnoha kapitolách popsána. Mezi hlavní myšlenky tohoto příběhu patří jistě síla lidského odhodlání, střet nejistot a cílevědomosti a snaha objevit něco nového. Hlavními hrdiny nejsou jen vzdělanci, důležitá je zde i postava jejich průvodce, který je velmi odvážný, spolehlivý a ochotný riskovat svůj život. Ani v této knize se charakter postav výrazně nemění v průběhu děje.
Hlavními hrdiny příběhu Cesta do středu Země jsou profesor Otto Lidenbrock a jeho synovec Axel. Axel žil u strýce v Hamburku. Lidenbrock přednášel mineralogii, nebyl ale dobrý profesor, měl problém s vyjadřováním a snadno se rozčílil, když si nedokázal vzpomenout na vhodné slovo, které hledal. Axel byl zvyklý svého strýce poslouchat, nechtěl ho nijak rozčilovat. Strýc si jednou takhle Axela zavolal a nadšeně mu ukazoval knihu, kterou objevil. Jednalo se o knihu od Sturlosona, slavného islandského spisovatele z 12. století. Jednalo se o kroniku norských knížat. Kniha byla psána v islandském jazyce runským rukopisem.
Z knihy náhle vypadl ušpiněný kus pergamenu, byl to starý, na němž byly runy, jejichž význam ale nedokázal Axel ani profesor vyluštit. Profesor těžce nesl neúspěch, dokonce kvůli pergamenu odmítl jíst. Axel s profesorem dokázali společně runy přeložit, ale obsah jim zůstal utajen, jasný byl jen podpis Arne Sanussena, což byl učenec v 16. století. Profesor rozhodl, že se u nich v domě nebude jíst, dokud se text nerozluští. Axel nebyl tak pergamen posedlý jako profesor, radši se věnoval přízemnějším myšlenkám na jídlo a na strýcovu schovanku Gretu, s níž se tajně zasnoubil. Nakonec to ale byl právě Axel, který písmo náhodou rozluštil. Velmi ho ale obsah rozrušil, protože věděl, že když se profesor dozví o jeho obsahu, bude chtít podniknout nebezpečnou cestu. Axel prožíval vnitřní boj, nevěděl, jestli profesorovi obsah prozradit. Nakonec to udělal a poznal, že správně odhadl jeho reakci. Na pergamenu bylo napsáno, že se dá sestoupit do středu Země.
Axel se samozřejmě musel vydat na cestu s profesorem a vydali se téměř okamžitě. Axel se velmi snažil profesora od cesty odradit, ale profesor mu vše dokázal logicky vyvrátit. Doufal, že aspoň Gréta se ho zastane, ta ale byla z jeho cesty nadšená. Axel se se strýcem vydali k Baltu. Dorazili do hlavního dánského města. Ubytovali se v hotelu a sešli se s profesorem Thomssonem, ředitelem Muzea severských starožitností. Thomsson jim pomohl zajistit dopravu na Island. Zjistil, že malý dánský dvojstěžník měl odplout 2. června do Reykjaviku. Profesor také nutil Axela, aby chodil na vysokou zvonici, aby se zbavil závratí. To se také nakonec podařilo. V den odjezdu jim Thomsson dal doporučující dokumenty pro guvernéra Islandu.
Na Island pluli na lodi Valkýra. Axel zvládal cestu po moři dobře, profesor měl ale mořskou nemoc, za kterou se styděl. Již při přistání v Reykjaviku profesor spatřil horu Sneffels, která byla místem sestupu do středu Země. Setkali se s guvernérem ostrova, který na ně čekal. Reykjavik měl jen dvě ulice, takže se tam nedalo zabloudit. Spatřil jak hřbitov, tak jezero, kostel, Národní školu. Axel si město stihl prohlédnout během tří hodin, město na něj působilo smutně a ponuře. Nikde nebyly žádné stromy, příbytky Islanďanů byly z hlíny a rašeliny. Zdejší muži na něj působili jako silní, těžkopádní, zamyšlení. Axel se strýcem byli ubytováni u pana Fridrikssona (profesor přírodních věd). Axel se také zúčastnil společného obědu, který kvůli němu probíhal nejen v místním jazyce, ale ve frázích v latině a němčině. Pan Fridriksson jim také sehnal průvodce, který je měl dovést k Sneffelsu. Tento průvodce měl navíc mluvit dánsky. Průvodce se jmenoval Hans Bjelke a byl to mlčenlivý, dobromyslný, klidný muž. Bjelke je měl doprovodit do vesnice pod Sneffelsem, cesta měla trvat dva dny a měli během ní ujít dvacet dva mil. Bylo ale jasné, že Bjelke půjde s nimi až do středu Země. Profesor si před cestou připravil všechny přístroje, které měl potřebovat.
V šest ráno 16. června se vydali na cestu. Projížděli přes nevýraznou krajinu. Axela překvapilo, že nikoho nepotkali ani v blízkosti Reykjaviku. Odpoledne dorazili k fjordu, který se strýc nerozvážně snažil překonat tak, že nahnal koně do moře, kůň ho ale shodil. Projevovala se strýcova netrpělivost.
V noci dorazili na farmu, kde jim místní rolník okamžitě nabídl ubytování a jídlo. Přestože jeho obydlí bylo velmi prosté, rozdělil se s nimi i o to málo, co měl. Lůžko, které měl připravené pro případné cizince, bylo tvořené suchou slámou. S manželkou měl rolník 19 dětí, které všude pobíhaly. U večeře jich tedy sedělo 24. K večeři dostali polévku z lišejníku, sušenou rybu na másle, skyr a kaši z jalovcových bobulí. Druhý den se s rolnickou rodinou rozloučili, rodina nepřijala žádné peníze za svou dobrotu. Cestou smutnou krajinou potkávali lidi bez vlasů, s oteklou kůží, byli to malomocní.
Večer se dostali do vesnice Stapi, kde se ubytovali na faře, kde je přijali zcela jinak než u rolníka, pokoj pro hosty byl velmi špinavý a smrdutý. Farář byl hrubý a neotesaný sedlák. Nechtěli tam dlouho zůstávat, radši hodlali spát v horách. Hans mezitím najal tři islanďany, kteří by jim nesli věci. Axel se bál, že se Sneffels (sopka) může probudit, strýc ho ale opět zbavil pochybností. Před cestou ke Sneffelsu se ještě šli rozloučit s farářem a jeho hospodyní, ti si naúčtovali obrovské sumy za ubytování u nich na faře. Strýc se s nimi ale nedohadoval. Na penězích mu nezáleželo.
Společně s najatými Islanďany se jim podařilo vystoupat na Sneffels i přes těžký terén. Ani počasí jim cestou příliš nepřálo, naštěstí byl Hans zkušený a bez problému je dovedl k cíli. Došli k místu, kde se měli dostat do nitra sopky. Že jsou na správném místě, jim dokázal runový nápis na balvanu. Aby věděli, kterou cestou se ale vydat, potřebovali, aby v poledne vysvitlo slunce a stín hory jim označil komín, kterým měli vstoupit. Rozloučili se s islandskými společníky. Zatímco Axelem zmítaly nejistoty, tak Hans byl klidný. Pomocí provazu pomalu sestoupili do jícnu, nerozbitné předměty hodili přímo dolů. Těžké a křehké přístroje sami snášeli. Na dně si odpočinuli, profesor si vedl podrobné zápisky. Vstoupili do chodby, která vedla z jícnu komínu. Axel velmi obdivoval zdejší geologii. Sestup dolů byl těžký, často ze svahu sklouzávali. Teplota zde nijak výrazně nestoupala. Axel se bál, že nenajdou vodu, strýc se toho ale neobával, domníval se, že se k vodě brzy dostanou.
Po sestupování se 30. června dostali na rozcestí a nevěděli, kterou z cest zvolit. Strýc jednu tedy náhodně vybral. Svah této chodby byl mírný. Axel se velmi obával, že se sopka probudí. Večer zjistili, že ušli dvě míle, ale klesli jen čtvrt míle. Ráno se vydali na cestu, ale Axel byl již po třech hodinách velmi unavený. Axel začal mít dojem, že jdou špatně, místo aby klesali, začali objevovat zbytky zkamenělin. Začal se obávat, že nenajdou dostatek vody. Došli na konec chodby a zjistili, že cesta dál nevede. Museli se vrátit na křižovatku, problém byl ale v tom, že neměli již vodu. Strýc se s ním rozdělil o poslední kapky vody, které měl. Axel chtěl, aby se vrátili na vrchol Sneffels, strýc to ale odmítl a vydal se do druhé chodby. Axel chtěl vzít s sebou Hanse, ten ale odmítl svého šéfa opustit. Začali sestupovat. Všichni měli obrovskou žízeň a Axel si byl jistý, že je to jejich konec, v tom Hans uslyšel zvuk vody za stěnou a udělal do stěny díru, kterou vytékala vroucí voda. Konečně měli vodu. Pramínek vody nechali téct, byl jim cestou dobrým společníkem a už se nemuseli bát, že budou mít žízeň. Cesta pokračovala dál vodorovně, až se dostali k propasti. Naštěstí stěny propasti tvořily jakési schody. V té době již nad nimi nebyl Island ale širé moře.
1. srpna se dostali do hloubky asi 30 kilometrů. Vtom se ale Axel ztratil. Najednou nikoho neviděl. Dokonce tam nebyl ani potůček, který měl sledovat. Začal se vracet zpět, ale ani tak strýce s Hansem nepotkal. Nejspíš někde špatně odbočil. Snažil se volat, ale neslyšel je. Rozhodl se, že půjde zpět a vystoupá na vrchol Sneffels. Najednou ale narazil na zeď. Věděl, že nemá šanci najít cestu. Zpanikařil a rozeběhl se, narazil ale do zdi a ztratil vědomí. Uvízl také ve tmě. Najednou ale uslyšel hlasy. Náhoda ho přivedla na místo, kam se přenášel zvuk z jiného místa jeskyně. Pomocí měření zvuku zjistil, že Axel je od strýčka vzdálen téměř dva kilometry.
Axel se musel vydat na cestu a sestupovat s vědomím, že znovu už je neuslyší. Podařilo se mu dostat k nim, ale v závěru spadl a zranil se. Když se probral, dozvěděl se, že je u nějakého podzemního moře. Strýc toto moře pojmenoval Lindenbrockovo.
Axel se dozvěděl, že Hans mezitím staví vor, na němž se přeplaví na druhou stranu. Materiál na vor bral z lesa hub. Vydali se společně přes moře, cesta byla náročná a mnohem delší než čekali. Cestou sledovali boj obrovského hada a krokodýla. Boj trval několik hodin a vyhrál ho obrovský krokodýl.
Cestou viděli vulkanický ostrůvek, který dostal jméno po Axelovi a nacházel se zhruba pod Anglií. Na moři je zasáhla děsivá bouře, díky níž se omylem dostali na stejný břeh, z něhož vypluli. Strýce to velmi rozčílilo. To že se nachází na špatném břehu, zjistil díky kompasu. Rozhodli se, že se znovu pokusí dostat přes moře zítra. Mezitím se vydali na obhlídku břehu. Objevili tam pozůstatky lidské hlavy. Nejen to, dokonce i spatřili obrovského předchůdce člověka. Při obhlídce spatřili písmena vyrytá do skály. Byly to iniciály Saknussena, zjistili, odkud tento alchymista vyplouval do středu Země. Písmena byla blízko vchodu do skály. Touto cestou se tedy vydali. Cesta byla ale zatarasena obrovským kamenem. Kámen se rozhodli odstřelit střelným prachem. Výbuch způsobil, že vznikla trhlina, do níž je strhla řeka. Hans je vytáhl na vor, a tím je zachránil. Skončili bez všeho vybavení a potraviny jim zbyly jen na jediný den. Skončili v propasti, která začala být zaplavována vodou, stoupali vzhůru. Strýc doufal, že se mohou ještě zachránit. Stále stoupali a voda se začala vařit.
Ocitli se v sopce a hrozilo jim, že budou vymrštěni společně s kamením ze sopky. Axel se také obával sirnatého pramenu, aby je neudusil. Sopka je vymrštila ven, ale oni se zachránili.
Ocitli se v neznámé krajině, věděli jen, že nejsou na Islandu. Nechápali, kde jsou, protože kompas jim ukazoval, že postupovali k severu, ale krajina nebyla chladná. Potkali v olivovém háji malého chlapce, od kterého zjistili, že jsou na Sicílii a sopka, která je vymrštila na povrch, byla Etna. Rybáři je přijali mezi sebe, protože je považovali za trosečníky. Z Itálie se dostali do Francie a pak do Německa. Greta měla radost, když je viděla, díky hospodyni Martě se o jejich dobrodružství dozvěděl celý Hamburk. Profesor pořádal přednášky o jejich cestě. Hans se je rozhodl opustit a vrátil se domů, což strýce velmi mrzelo. Strýc vydal svou Cestu do středu Země, ale přesto nebyl úplně šťastný. Nechápal tu záležitost s kompasem. Nakonec na to přišli, bouře na Lidenbrockově moři kompas zmagnetizovala. Axel se oženil s Gretou a společně žili u strýce.
Rozbor díla Dva roky prázdnin od Julesa Verna
Kniha Dva roky prázdnin vyšla v roce 1888. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavními hrdiny jsou děti. Autorovi při psaní tohoto románu jistě pomáhali jeho znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu. Děj příběhu se odehrává na opuštěném ostrově, který děti pojmenovali podle jejich školy. Hlavními myšlenkami tohoto románu jsou síla lidské skupiny, ochota pomoci a přizpůsobit se, víra v budoucnost a neztrácení naděje. Hlavními postavami je skupinka několika chlapců, jejichž povahové rysy mají silné i slabé stránky.
Hlavními hrdiny knihy Dva roky prázdnin jsou děti. Jedná se o skupinu žáků z Chairman School v Aucklandu, kteří měli o prázdninách podniknout plavbu na lodi Seagull podél novozélandských břehů. Této plavby se měli zúčastnit chlapci od osmi do čtrnácti let. Bylo jich celkem čtrnáct. Dva z nich byli Francouzi, jednalo se o bratry Brianta a Jacquese, syny inženýra. Briantovi bylo 13 let a byl velmi pracovitý a nadaný. Jacqeuse byl třídní vtipálek, byl velmi veselé povahy. Gordon byl Američan. Gordonovi bylo 14 let a byl velmi spravedlivý a praktický, dokázal si zachovat chladnou hlavu. Ostatní byli Angličané. Chlapci Doniphan a Cross byli bratranci. Cross k Doniphanovi velmi vzhlížel. Doniphan se neustále snažil být ve všem nejlepší, a proto často soupeřil s Briantem. Další z anglických chlapců na lodi byl Baxter, kterému bylo 13 let a byl pracovitý a rozvážný. Chlapci Webb a Wilcow byli dvanáctiletí a pocházeli ze zámožných rodin. Garnett a Service byli také dvanáctiletí. Garnett byl synem námořního kapitána a Service osadníka. Devítiletý Jenksins byl synem Novozélanské královské společnosti nauk a Iverson byl synem pastora. Osmiletí byli Dole a Costar, kteří byli synové důstojníků anglozélandské armády. Tito chlapci spolu tedy měli prožít nezapomenutelné prázdninové dobrodružství.
Den před odjezdem na prázdniny se nalodili, aby na lodi v přístavu strávili noc. Stalo se ale, že tam s nimi nebyl žádný dospělý, protože námořníci byli ještě v hospodě. Loď náhle sama odplula. Na lodi v té době byli jen chlapci a malý dvanáctiletý námořník Moko. Starší chlapci se velmi snažili loď zastavit, ale neuměli ji ovládat, a tak je loď zanesla na širé moře. V noci cestou do nich dokonce naboural parník, který si ale této srážky nevšiml a pokračoval dál. Naštěstí to jachtu příliš nepoškodilo a plavila se dál. Chlapci museli zvládnout loď i za bouře. Nakonec je loď zanesla ke břehům. Loď ale zůstala dál od břehu a chlapci se z ní nemohli dostat kvůli hloubce a vlnám, přestože se o to Briant pokusil, chlapci ho naštěstí vytáhli zpět. Věděli, že až přijde příliv, že jejich loď bude pravděpodobně smetena a oni se utopí, naštěstí je ale zachránila velká vlna, která lodí mrštila přímo na pobřeží. Tak se chlapci zachránili.
Chlapci poté hned začali organizovat práce, které byly nutné k tomu, aby na neznámé zemi přežili. Začali hledat vhodné přístřeší. Naštěstí se nemuseli potýkat s nedostatkem zbraní a jídla. V okolí pobřeží nenašli vhodné místo jako přístřeší, a proto se rozhodli, že zůstanou ubytování prozatím na lodi. Chlapci si také udělali seznamy věcí, které se nacházeli na palubě, aby měli přehled. K doplnění jídla sbírali mušle a stříleli holuby. Chlapce nejvíc trápilo, že nevědí, jestli se nachází na pevnině nebo na ostrově. Pokud by to byla pevnina, mohli se vydat hledat jiné obyvatele. Proto se Briant vydal na obhlídku a vylezl na vrchol mysu, z něhož zahlédl pruh vody a došel k názoru, že je to oceán. Byli tedy na ostrově. S takovým zjištěním se vrátil k ostatním chlapcům. Během porady jim sdělil, co o ostrově zjistil. Doniphan si ale trval na svém, že se Briant jistě zmýlil a že by se měli přesvědčit na vlastní oči, proto stále trval na tom, že by měli podniknout další výpravu. Počasí jim v tom ale na pár dní zabránilo. Gordon se mezitím pomocí map snažil zjistit, kde by se asi mohli nacházet. Chlapci si velmi dobře uvědomovali, že musí výpravu podniknout brzy a najít jiné přístřeší, protože loď jistě mrazy nevydrží. Děti se často vydávaly na lov ryb, při jednom takovém rybolovu našli mladší chlapci obrovskou želvu, na níž se dva z nich snažili jezdit. Želva se s nimi málem dostala do moře, starší chlapci ji ale zastavili a želvu zabili. Měli tak k jídlu výborné maso.
Počasí se zlepšilo, a tak se Briant, Doniphan, Wilcox a Service vydali na cestu po ostrově. Vzali s sebou i psa Phanna. Gordon zůstal na pobřeží, aby dohlížel na mladší chlapce. Dostali se také na vrchol mysu, kde byl předtím Briant, ale oceán neviděli. Doniphan se radoval, že se Briant zmýlil. Vydali se tedy k místu, kde měl být podle Brianta oceán. Procházeli pralesy, v nichž to vypadalo, že tudy nikdy neprošel člověk. Cestou ale objevili most přes řeku, který se jistě nepostavil sám. Velmi je to překvapilo. Když se ráno průzkumníci probudili, objevili primitivní chatrč. Doufali, že tu někdo žije. V chatrči ale nic nenašli. Vydali se dál na východ. Spatřili pak písčinu, která se ztrácela v oceánu. Chlapci ale viděli, že pes vodu pije a došlo jim, že to není oceán, ale obrovské jezero. Chlapci začali doufat, že opravdu ztroskotali na pevnině. Začali zkoumat břeh jezera, kde také objevili vyrytá písmena F. B a rok 1807 na starém dubu, již bylo jisté, že tu opravdu byl člověk. Našli také v křoví zakrytý vchod do jeskyně, kde objevili pozůstatky lůžka. Když vyšli ven, našli pod bukem zbytek lidské kostry. Chlapci se vrátili do jeskyně, aby zjistili, jestli by ji i oni mohli obývat a případně aby se dozvěděli něco o tom mrtvém. Našli tam zápisník a několik předmětů, které muž vlastnil, například hodinky, na nichž bylo vyryté jméno. Byla tam také mapa ostrova, kterou zakreslil trosečník. Zjistili tak, že jsou opravdu na ostrově. Chlapci mrtvého ve vší důstojnosti pohřbili a rozhodli se vrátit zpět k mladším dětem na pobřeží. Chlapci šli i potmě, až si nebyli jisti, jestli jdou správně, ale spatřili raketu vystřelenou Gordonem, a tak se dostali zpět ke svým přátelům.
Chlapci se rozhodli, že se přestěhují do jeskyně u jezera. Nejprve ale museli rozebrat loď, aby z ní mohli použít co nejvíce věcí. Trvalo to velmi dlouho a chlapci mezitím bydleli pod stanem, který si postavili na pobřeží. Když loď rozebrali, začali stavět obrovský vor, který by veškeré jejich věci převezl, aby nemuseli jít pěšky. Když ho postavili, čekali, až se přižene větší vítr, který by jim pomohl při plavbě. I přes různé nepříjemnosti se jim podařilo s vorem dostat se ke vchodu do jeskyně, kterou pojmenovali French Cavern.
Chlapci se rozhodli, že jeskyně využijí, přestože je malá, sami si ji rozšíří. Bylo důležité najít místo i pro kamna. Chlapci pracovali na vylepšení jejich jeskyně a zanedbávali lov, i přesto ale Gordon pozoroval, jak jim střelný prach ubývá, chtěl, aby tím šetřili, vždyť nevědí, jak dlouho na ostrově budou. Chlapci našli v okolí jezera kosti zvířat, které je přesvědčily, že tu žijí i divoké šelmy, před kterými se musí mít na pozoru. Vytvořili stejně jako trosečník před nimi jámy, do nichž mohli nějaké takové zvíře chytnout.
Počasí se horšilo, a tak se chlapci věnovali rozšiřování jejich jeskyně. Najednou ale uslyšeli velký řev a mručení. Nevěděli, o co se jedná. Mysleli si, že to mohl způsobit i vítr, který se dostal trhlinou do nějaké části jeskyně. Znepokojilo je také, že se jim ztratil pes. Jeho štěkot pak právě uslyšeli z druhé strany jeskyně. Chlapci pokračovali v práci, a když se dostali na druhou stranu jeskyně, objevili tam jejich psa. Byla tam další jeskyně, která byla větší než ta jejich. Našli tam také tělo šakala, kterého jejich pes zabil. Teď již věděli, kdo za stěnou vydával ty zvuky. Do této jeskyně totiž vedla ještě jiná cesta u svahu jezera. Děti se rozhodly ji využívat. Stará jeskyně jim měla sloužit jako zásobárna a do této nové se přestěhovaly.
Děti se pak rozhodly, že pojmenují krajinu kolem nich, aby se v ní lépe orientovali. Také si zvolily velitele, stal se jím Gordon. Ostrov děti pojmenovaly Chariman Island. Aby žáci úplně nezakrněli, stanovil Gordon vyučovací řád, kdy starší děti měly učit ty mladší. Děti musely přežít i krutou zimu na ostrově. Naštěstí měly dostatek oblečení. Kvůli zimě často museli čerpat ze zásob jejich jídla. Problém byl i se pštrosem, kterého si chytil Service a bez úspěchu se ho snažil ochočit. Děti se také dohodly, že skupina z nich se vrátí na pobřeží, kde nechá stožár s vlajkou, kdyby kolem plula nějaká loď, aby ho viděla.
Když se oteplilo, pokusil se Service nasednout na jeho pštrosa, ten ho ale shodil a utekl. Část chlapců se vydala na další průzkum ostrova, z něhož přivedli vikuně, které jim pak měli dávat mléko. Cestou je také napadly pumy. Když se Gordon se svou výpravou vrátili, zjistil, že vše u nich doma bylo v pořádku, Briant se dokázal o malé děti úžasně postarat a oni ho za to milovali. Brianta ale trápilo Jaccquesovo podivné chování. Vždy býval veselý šprýmař a od té doby, co skončili opuštění na lodi, byl jako přešlý mrazem.
Chlapci se rozhodli svůj život na ostrově ještě vylepšit, a tak si zřídili tesařskou dílnu. Kromě vikuní také chovali další místní zvěř, kterou ale museli chránit před šelmami, museli tak například zlikvidovat lišky, které je ohrožovali.
Briant navrhl Gordonovi další výpravu, a to přes řeku na jejich lodi. Vydal se na cestu s Mokem a Jacquesem. Tam také Jacquese Briantovi přiznal, co ho trápilo. To on odvázal loď, ale nechtěl, aby to dopadlo takhle. I Moko to slyšel, ale z lásky k Briantovi to nikomu neprozradil. Po jejich návratu se snažil Briant Jacquese zapojit co nejvíce do různých akcí. V červnu také došlo k nové volbě velitele, Doniphan věřil, že vyhraje, ale vyhrál Briant, který volbu přijal.
Nastala zase zima, kterou chlapci zvládli přežít v jejich jeskyni. Jeden den se chlapci věnovali bruslení, v ten den Doniphan a Cross neposlechli Brianta a vydali se dál, než jim dovolil. Objevila se velká mlha a chlapci se nevraceli, proto se Jacquese vydal je hledat. Chlapci se vrátili ale bez Jacquese. Briant se o něj začal bát, v tom se Jacquese objevil a pronásledovaly ho šelmy. Doniphan je zastřelil. Briant Doniphanovi děkoval, ten ale jeho dík nepřijal.
Když se oteplilo, rozhodl se Doniphan, Cross, Wilcox a Web, že opustí osadu, protože nechtěli poslouchat Brianta. Chtěli žít ve východní části Chairman Islandu, kde pobřežní skály vytvořily jeskyně. Moko je převezl na druhý břeh jezera a oni se vydali k pobřeží. Oddělená skupina chlapců našla jeden den na pobřeží dvě mrtvá těla, museli se ale schovat, protože byla velká bouře. Druhý den byla těla pryč. Našli také trosky obchodní lodě, která plula ze San Francisca.
Mezitím Briant doufal, že se chlapci vrátí. Chtěl s nimi mít nějaké spojení, a tak chlapci postavili draka, který by byl vidět z velké vzdálenosti. Když se chlapci pokoušeli draka pouštět, spatřili ležet u stromu ženu, která vypadala jako mrtvá, ale dýchala. Chlapci se o ni postarali. Když byla schopná mluvit, vyprávěla jim její příběh. Jmenovala se Caty a plavila se jako služka s rodinou Penfilda, část posádky byla ale darebáci a rodinu zabili. Ji nechali žít, protože se jí zastal jeden námořník. Také nechali naživu kormidelníka Evanse, aby řídil loď. Tato jejich loď ale v bouři nabourala a skončila na tomto ostrově. Věděla, že někteří zločinci přežili. Vyslechla jejich rozhovor. Pak se dostala až sem. Chlapci se začali bát o Doniphana a jeho přátelé.
Briant se za nimi vydal spolu s Mokem. Dostal se tam právě v okamžiku, kdy na Doniphana zaútočil jaguár, Briant ho zachránil a nenechal Wilcox vystřelit. Doniphan byl Briantovi velmi vděčný a stal se jeho přítelem. Briant jim vyprávěl o zločincích, kteří ztroskotali na ostrově a vzal je s sebou do Caverny.
Osada se změnila, snažili se být opatrní, aby na sebe neupoutali pozornost, nevěděli ale, jak zjistit, jestli jsou zločinci stále na ostrově. Chlapci se báli, že se o nich dozví a dojde jim, že jsou to jenom děti. Caty je chtěla opustit a zjistit, co se stalo s Evansem. Briant ale vymyslel jiný způsob, jak zjistit, jestli jsou nevítaní společníci stále na jejich ostrově. Jeden z nich se měl vznést na jejich drakovi. Jacquese se nabídl dobrovolně. Zároveň také dětem přiznal, co provedl s lodí. Všichni mu odpustili. Briant ale jeho nabídku nepřijal a nechal se k drakovi přivázat sám, také spatřil oheň, takže zjistil, že jsou stále na ostrově. Drak se ale utrhl a odletěl, naštěstí Briant přežil. A právě tento drak prozradil zločincům jejich přítomnost na ostrově. Při jedné bouři se k nim dostal Evans, který je přišel varovat, byl překvapený, že tam našel Caty a že jsou tu jen děti. Varoval je, že se zločinci na ně chystají zaútočit. On sám ji utekl a oni se domnívali, že ho při útěku zastřelili. Tak mohl děti varovat.
V dalších dnech se u dětí objevili dva zločinci Rock a Forbes, kteří předstírali, že jsou trosečníci a chtěli od dětí pomoci. Ve skutečnosti plánovali v noci pustit do jeskyně jejich přátelé. Caty a Evans se před nimi schovali, takže zločinci o nich nevěděli. V noci děti zajali Forbese, ale Rock utekl. Caty přesvědčila Forbese, aby jim sdělil plán zbytku zločinců. Další den byli napadeni, podařilo se jim ubránit, ale Doniphan byl zraněn, když zachránil Brianta. Dopravili ho do Caverny, kde se o něj starali. Tři zločince ale nenašli. Ti totiž mezitím vnikli do jejich domova a měli za rukojmí malé chlapce. Děti zachránil jejich pes a Forbes, který napadl své společníky, aby zachránil děti. Forbes zemřel. Zůstali ještě dva zločinci, kteří zmizeli v lese. Jejich těla ale pak našli. Jeden zemřel na následky střelby a druhý se zřítil do jejich pasti. Evans spolu pak s dětmi opravil loď a vypluli. Předtím vypustili všechna jejich zvířata.
Cesta lodí trvala několik dní, než je objevil parník, který plul do Austrálie. Kapitán parníku Tom Long, byl překvapený, že děti jsou naživu. Všichni se domnívali, že děti zemřely před dvěma lety. Long děti zavezl do Aucklandu, děti se domů vrátily téměř po dvou letech. Rodiny se velmi radovaly, protože předtím věřily, že jejich děti zemřely v Tichém oceánu. Evans dostal od města obchodní loď za to, že děti zachránil. Caty zaměstnala rodina Doniphana. A z dětí se za ty dva roky stali muži schopní přežít i nejtěžší životní situace.
Rozbor díla Ocelové město od Julesa Vernea
Kniha Ocelové město vyšla v roce 1879. Ocelové město patří nejen do dobrodružné literatury ale i do vědecko-fantastické. Autor při psaní této knihy projevil velké znalosti fyziky a chemie. Příběh Ocelového města začíná v Anglii, většina děje se ale odehrává v Americe na dvou místech. Hlavními myšlenkami v tomto příběhu je nebezpečí hromadění moci v rukou jedné osoby, nenávist mezi Německem a Francií, síla lidské myšlenky a ochota bojovat za správnou věc.
Jednou z hlavních postav této knihy je Francouz doktor Sarrasin. Příběhem této osoby také kniha začíná. Sarrasin se nacházel v Anglii, kde se účastnil Mezinárodního hygienického kongresu. Sarrasin je nadšený z toho, jak o něm píší noviny. Kochal se těmito články, když vtom ho vyrušil vrchní ceremoniář, který mu přišel oznámit, že má návštěvu. Byl to pan Sharp solicitor, což je anglický pojem pro právního zástupce. Pan Sharp vešel a doktor Sarrasin byl překvapený, že pan Sharp zná jeho rodokmen, dokonce věděl detaily o jeho předcích, které on sám neznal. Také nechápal, proč ho to zajímalo. Doktor Sarrasin se od Sharpa dozvěděl, že je dědicem titulu baroneta a 527 milionů franků. Doktor tomu nemohl uvěřit. Sharp mu předložil dokumenty, které mu dokázaly, že se Sharp nezmýlil. Sharp dlouho hledal dědice, o doktorovi se dozvěděl z novin. Doktor vymyslel plán, co s penězi bude dělat. Poslal také synovi Oktávovi dopis, kde ho informoval o dědictví a požádal ho, aby to sdělil matce.
Oktáv žil v Paříži se svým přítelem Marcelem Bruckmannem. Marcel byl Alsasan o rok mladší než Oktáv, ale mnohem chytřejší. Oktáv byl nezodpovědný, potřeboval nad sebou vedení, které mu poskytoval právě Marcel. Rodina doktora Sarrasina brala Marcela jako člena rodiny a i on je bral jako rodinu. Měl velmi rád i Oktávovu sestru Janu. Také velmi pomáhal Marcelovi, jen díky němu se Marcel dostal na školu. Oba byli také ve válce, Marcel byl v boji zraněn a stal se důstojníkem. Oktáv byl bez zranění a bez povýšení. Oktáv se dozvěděl o dědictví a hned se cítil být baronetem. Marcel to bral v klidu a rozvážně. Oktáv se hned vydal za matkou, která byla ráda a věřila, že její manžel peníze dobře využije a postará se o jejich děti.
Mezitím v Anglii šel doktor Sarrasin na zasedání hygienického kongresu, kde ho předtím nebrali příliš vážně, ale najednou se k němu všichni chovali s úctou. On jim tam pak na konci sám sdělil, jaké má plány s těmito penězi. Hodlal vytvořit město, kde by všichni žili podle jasných hygienických norem. Jeho plán se setkal s nadšením. Město hodlal pojmenovat France-Ville.
Informace o tomto dědictví a o plánech profesora Sarrasina s nimi, se objevily i v německých novinách. Z nich se o tom dozvěděl profesor Schultze z Jenské univerzity. Tento muž byl velmi přísný a velmi nenáviděl Francouze. Proto se mu nelíbilo, že takové ohromné dědictví získal Francouz a na základě příbuzenských vztahů si na peníze činil nárok. Proto se vydal do Anglie, kde si činil na nárok na dědictví. Díky Schulzovi a díky nechuti Sarrasina se o peníze dohadovat, získal polovinu dědictví.
Další část příběhu se odehrává o pět let později. Oba muži již naložili se svým dědictvím podle svých představ. Sarrasin vybudoval město, které si přál. Schultze vybudoval také město. Ocelové město, v němž vzkvétal zbrojní průmysl. Obě města vznikla v Americe nedaleko od sebe. Technologie výroby v Ocelovém městě byla u mnoha produktů přísně utajována. Zaměstnanci v tomto městě byli pod přísným dohledem. Ve druhé části příběhu je hlavním hrdinou Marcel, který vystupuje pod falešným jménem Schwartz a stává se zaměstnancem v Ocelovém městě. Měl pracovat jako pudlovač, ale protože na to neměl fyzické dispozice, tak se stal slévačem. Marcel se musel podřídit přísným pravidlům. Nevadilo mu to, protože byl špehem, chtěl zjistit, jaké má Schultze plány. Oprávněně se totiž obával toho, že Schultze něco plánuje proti France-Ville. Marcel byl v práci velmi dobrý, ale mrzelo ho, že se nedostává k tajným informacím, a ani nemá přístup do zakázaných částí. Marcel žil u paní Bauerové, jejíž manžel pracoval jako horník, a tak také zemřel. Stejnou práci měl i její třináctiletý syn Karl. Marcel se s Karlem velmi spřátelil a měl ho rád, proto ho jednou znepokojilo, když Karl nepřišel z práce. Porušil pravidla a vydal se ho hledat do šachty. Tam našli tělo Karla, který se udusil oxidem uhličitým, když po práci v šachtě hledal brouky.
Úředník ocenil ale Marcelovu statečnost, za deset dní se měl Marcel dostavit do kanceláře generálního ředitele. Když tam přišel, dozvěděl se, že dostal doporučení, vyzkoušeli ho, jestli se hodí do oddělení modelů. Ve zkoušce prošel na výbornou a stal se kreslířem. Měl tak žít na oddělení a nesměl se jít ani rozloučit se svou bytnou. Byl rád, že ve svém špehování postoupil, ale bohužel se stále nacházel na oddělení, z něhož se nemohl dostat k informacím, kterého ho zajímaly.
Až za několik měsíců dostal šanci. Byl poslán k Schultzovi jako nejlepší kreslíř. Byl překvapen, jak to vypadá ve středu Ocelového města, byla to taková oáza. Schultze chtěl, aby s ním Marcel nakreslil dělo. Schultze byl s Marcelem spokojený, a proto si ho nechal u sebe. Často se spolu scházeli a diskutovali. Schultze byl z Marcela nadšený, ale Marcel prohlédl krutou povahu Schultze. Poznal, že je to ješitný sobec. Marcel se v Schultzovi docela dobře vyznal, a proto přišel i na způsob, jak se dozvědět, jaké má Schultze plány s France-Ville. Marcel ho vyprovokoval, když mu řekl, že nevěří, že by se Německu podařilo dobýt celý svět. Dokonce tvrdil, že Francouzi jsou lepší. Schultze to velmi rozčílilo, a tak mu ukázal, co ve své továrně dokázal nechat vyrobit. Zavedl ho do tajné pracovny, kde bylo obrovské dělo, které dokázalo dostřelit deset mil, a dělové granáty, které byli plné kysličníku uhličitého. Jednalo se o krutou chemickou zbraň. Marcel se také dozvěděl, že to Schultze plánoval použít 13. září v 11:45 proti France-Ville. To Marcela vyděsilo. Schultze mu také oznámil, že teď musí zemřít, když zná jeho tajemství. Svěřil ho do péče jeho dvěma bodyguardům. Marcel se tu noc bál usnout, aby ho nezabili. Došel k názoru, že musí najít způsob, jak bude varovat France-Ville.
Marcel viděl, že se jeho poprava nechystá v nejbližších dnech. Vymyslel plán, předstíral, že si do tabáku přidává jakousi lilkovitou rostlinu. Jeho strážci to viděli a jednou to udělali také. Potom, když to vykouřili, tak usnuli. Marcel odešel. Ukradl pilník a zapálil muzeum modelů Ocelového města. Když začalo hořet, chtěl Schultze zachránit jeden vzácný model, nabízel eventuálními zachránci velké peníze. Marcel se nabídl a vešel do ohně, předtím ale dostal dýchací přístroje. Marcel ale neměl v úmyslu model zachránit. Potřeboval právě ten dýchací přístroj. S ním se mu podařilo potopit se do řeky, přepilovat tam mříž a dostat se tak z Ocelového města. Schultze ho považoval za mrtvého. Marcel se mezitím vydal do France-Ville.
France-Ville od svého vzniku fungovalo úžasně. Lidé tam společně rozhodovali a pomáhali si. Všechny domy vypadaly stejně a byla stanovená jasná pravidla. Důležité pro ně bylo vzdělání. Velkou péči věnovali čistotě a zničení všech zárodků nákaz. Úmrtnost tam byla velmi nízká. Jednalo se o fungující experiment. Obyvatelé tohoto města nebyli naivní, věděli, že jim od Schultze hrozí nebezpečí. Obzvlášť, když se taková zpráva objevila v novinách. Sarrasin svolal velké shromáždění, na němž se objevil Marcel a varoval je před nebezpečím, které jim hrozilo. Bylo právě 13. září. Poradil jim, aby děti a ženy poslaly pryč a muži zůstali, aby hasili požáry, které by způsobily vyslané granáty. V době, kdy mělo dojít k útoku, Marcelovi došlo, že útok nebude úspěšný, protože rychlost výstřelů nedovolila granátům dopadnout na zem. Obyvatelé France-Ville slyšeli výbuch, jak se zničila velká věž Ocelového města, kde se nacházelo dělo. Obyvatelé France-Ville byli Marcelovi vděční.
Schultze se z dopisu, který mu Marcel zanechal, dozvěděl, jak na něj vyzrál a rozčílilo ho to. Hodlal se pomstít. Místo pomsty se ale začaly objevovat v novinách zprávy, že akcie Ocelového města klesají, protože město neplatí pohledávky. Zastavila se i výroba. Proto se Oktáv s Marcelem vydali do Ocelového města, aby zjistili, co se děje.
Nikdo tam nebyl, kromě Schultzových bodyguardů, kteří při přestřelce zemřeli. Marcel i Oktáv zjistili, že Schultze zemřel, otrávil se, když se uvolnil oxid uhličitý. V dobu své smrti psal Schultze rozkaz, v němž vydal rozkaz, aby bylo město France–Ville zničeno. Tento dopis ale Schultze nedopsal. Oba pochopili, proč Ocelové město skončilo. Schultze o všem ve městě rozhodoval, snažil se vše ovlivňovat, a proto město bez něj nemohlo existovat. Oba muži se vrátili do France-Ville, kde Sarrasin nabídl Marcelovi, aby si vzal Janu, která ho velmi milovala, a proto si odmítala vzít kohokoliv jiného. Marcel byl rád, velmi ji miloval.
Město France-Ville žilo v míru se všemi sousedy a respektovalo pravidla, která si stanovilo. Ocelové město bylo zcela zlikvidováno. Marcel měl s Janou krásné dítě a pracoval spolu s Oktávem, který se oženil.
Rozbor díla Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Verna
Román Dvacet tisíc mil pod mořem naspal Verne v letech 1869 – 1870. Jedná se o klasické dílo dobrodružné a vědecko-fantastické literatury. Příběh začíná v Americe, ale většina děje se odehrává pod moři a oceány všude po světě. V knize Verne často využívá vysvětlivek pojmů, které se v příběhu objeví. Autor opět projevuje pozoruhodné znalosti z geografie, biologie a dalších věd.
V knize Dvacet tisíc mil pod mořem je hlavním hrdinou profesor Pařížského přírodovědeckého muzea Pierre Arronax, který byl v Americe, kde se také dozvěděl o podivném tvorovi, kterého mnoho námořníků a lodí vidělo v moři. Tvor byl velmi obrovský a rychlý. Někteří lidé se domnívali, že se jedná o ponorku, i když taková přece nemohla existovat, druzí si mysleli, že je to opravdu živočich. Arronax, jako odborník na téma mořských hlubin, poskytl rozhovor o tomto „stvoření“.
Dostal také nabídku, aby se plavil na lodi Abraham Lincoln pod vedením kapitána Farraguta za tajemstvím tohoto stvoření. Arronax této nabídce neodolal a vydal se na loď se sluhou Conseilem, který byl velmi pilný, přesný. Jeho sluha bys specialistou v oboru přírodovědecké systematiky, dokázal každé stvoření přesně zařadit do třídy, řádu i čeledi. Na lodi s nimi byl i kanadský známý lovec harpunou Ned Land. Ten ale nevěřil, že takové zvíře existuje. Kapitán se snažil motivovat své námořníky v hledání tohoto stvoření penězi, přesto to ale bylo dlouho bez úspěchu. Jako první to ale spatřil Land, loď se dala do pronásledování, ale stvoření bylo rychlejší. Land se ho pokusil i ulovit, ale nešlo to.
Stvoření do jejich lodi narazilo a Arronax přepadl přes palubu, myslel, že se utopí, ale skočil za ním jeho věrný sluha a držel ho nad vodou. Doufali, že se pro ně vrátí, ale zjevně si nikdo nevšiml, že chybí. Snažil se dlouho plavat, ale když už nemohli, začali volat a najednou uslyšeli odpověď na své volání. Spatřili Neda, který byl na jakémsi plovoucím ostrůvku. Byl to ten obrovský narval, zjistili ale, že to není narval, ale ponorka. Věděli, že bude problém, až se ponorka pokusí potopit, to se také stalo, Ned začal mlátit do plátů, potápění ustalo a z lodi vyskákalo osm ozbrojených mužů.
Zavřeli je do tmavé místnosti, nevěděli, co s nimi bude. Najednou se objevilo velké elektrické světlo. Vstoupili dva muži. Arronax se jim snažil vysvětlit jejich příběh francouzsky i latinsky, Ned to zkusil anglicky a Conseil německy. Muži na žádnou z těchto řečí nereagovali. Jeden z nich byl evidentně velitel. Oba muži odešli a přišel sluha, který jim prostřel jídlo, spoustu věcí neznali. Ned byl zklamaný, že k pití není víno, ale jen voda. Na stole také chyběl chléb. Po jídle usnuli, spali skoro celý den. Arronax se probudil a měl pocit, že dochází kyslík. V tu chvíli se loď zjevně vynořila, protože ucítil čerstvý mořský vzduch. Další den nedostali najíst a Ned začal být velmi protivný. Když po velmi dlouhé době vstoupil do jejich místnosti lodní sluha, rozčilený Ned se na něj vrhl, zastavil ho až hlas velitele lodi. Promluvil na ně francouzsky. Přiznal jim, že jim rozuměl ve všech čtyřech jazycích. Díky jejich vyprávění věděl, kdo jsou. Řekl jim, že celou tu dobu vymýšlel, co s nimi udělá, protože byli z lodě, která na něj útočila, bral je jako zajatce, proto měl právo rozhodnout o jejich životě. Rozhodl se, ale že je nezabije. Dokonce jim umožní volný pohyb po jeho lodi, ale muži se již nikdy nevrátí na pevninu.
Představil se jako kapitán Nemo a jeho loď byla Nautilus. Conseil šel s Nedem na snídani a Arronax šel s Nemem, ten ho vzal do své jídelny, kde mu vysvětlil, že všechna jídla pochází z moře, protože oni nikdy nejedí maso suchozemských zvířat. Pak ho provedl po lodi, vzal ho do knihovny, kde byli tisíce knih, mnohé z nich byly vzácné. Arronax tam také našel svou knihu. Pak vstoupili do vedlejšího salónu, kde byly vzácné obrazy a přírodní sbírky. Arronax spatřil mnoho lastur, perel a podmořských rostlin. Pak mu ukázal, kde mají své kabiny. Jejich kabiny spolu sousedily.
Nemo mu pak vysvětlil, že vše na lodi pohání elektřina. Arronax tím byl unesen. Vysvětlil mu i jak je to s kyslíkem na Nautilu. Prohlédli si i druhou část lodi, kde ho zaujal člun, který Nemo užíval k výpravám, z nichž se vracel, kdy chtěl. Prostě jen poslal zprávu telegrafickým zařízením.
Arronax se také prošel po ponorce, když se vynořila. Ned i Conseil také navštívili kapitánův salon, a Conseil byl nadšen. Všichni muži se mohli po lodi pohybovat volně, někdy potkávali ostatní námořníky, ale nikdo s nimi nemluvil. Všichni mluvili zvláštním jazykem.
V listopadu Arronaxe pozval Nemo na lov, který se konal v podmořských lesích. Lovu se zúčastnil i Conseil. Muži se oblékli do skafandrů, vzali elektrické pušky a šli. Procházka po dně moře byla pro ně úžasná. Když se vrátili zpět do Nautilu, cítili se unavení. Únava ale druhý den zmizela. Když se někdy zvedly pláty lodě, tak měli obyvatelé lodě krásný výhled na podmořský svět, jednou takhle spatřili ale vrak lodi, viděli i mrtvé, kteří se potápěli ke dnu.
Nemo prozradil Arronaxovi, že hodlá znovu proplout celý svět. Pluli také přes nebezpečný Torresův průliv, kde už ztroskotalo mnoho lodí. Nautilus náhle najel na skalisko. Noví obyvatelé lodě věřili, že se z toho již Nautilus nedostane. Kapitán Nemo si z toho ale nedělal těžkou hlavu. Věděl, že se odtamtud dostanou 4. ledna, protože stoupne hladina v důsledku přílivu a odlivu. Mezitím jim Nemo dovolil vystoupit na opuštěné ostrovy. Arronax, Ned a Conseil tuto nabídku rádi přijali. Na ostrově si obstarali velkou zásobu masa, našli i strom chlebovník a další věci, které jim měli zpříjemnit další zbytek pobytu na lodi. Setkali se tam také s kanibaly, před kterými se jim povedlo utéct. Kanibalové chtěli zaútočit i na Nautilus, ale nedostali se do něj. Kapitána Nema to nijak neděsilo, věděl, že je Nautilus chráněn elektrickým polem. Nautilus se opravdu 4. ledna pohnul z místa a plul dál.
I 18. ledna Nautilus jako obvykle vystoupal nad hladinu, ale námořník, který dělal venku obhlídku dalekohledem, zavolal kapitána. Ten donutil Arronaxe, Conseila a Neda vrátit se do tmavé místnosti, v níž byli po svém příchodu na loď. Nechal jim tam dopravit jídlo, až když se najedli, tak si Arronax uvědomil, že tam byl nějaký přípravek, po němž usnuli. Nevěděli tedy, co se dělo v době, kdy spali.
Druhý den za Arronaxem přišel kapitán Nemo a odvedl ho jako lékaře za zraněným námořníkem, ten měl velmi vážnou ránu na hlavě. Do dvou hodin zemřel. Nemo je pak všechny tři pozval na procházku do podmořského světa. Tam zjistili, že jsou v korálovém království, které sloužilo jako pohřebiště pro Nemovy námořníky. Přihlíželi tedy pohřbu mrtvého námořníka.
Druhá část cesty byla v Indickém oceánu. Od té doby, co je kapitán Nemo uspal, v něm viděl Arronax nejen vědce, ale i krutého muže, který se mstí.
Z Nautilu měl možnost Arronax pozorovat překrásnou podívanou na argonauty. Zúčastnili se také pohledu na loviště perel. Dokonce ve skafandru vyšli ven a byli svědky toho, jak na jednoho lovce zaútočil žralok. Nemo ho zachránil, přitom se také ocitl v ohrožení života, ale pomohl mu Ned. Nakonec Nemo dostal lovce na jeho loď a daroval mu pytlík plný krásných perel.
Na cestu se pak vydali do Rudého moře. Všichni tři se domnívali, že do a z Rudého moře vede jen jedna cesta a to přes Perský záliv. Zjistí ale, že kapitán Nemo našel jinou cestu, a to přes podzemní moře mezi Rudým a Středozemním mořem. Toto moře se nacházelo pod Arabským tunelem. Spatřili tam také moroně, kterého Ned ulovil. Ned začal plánovat útěk, když byli tak blízko Evropě.
Nemo vzal Arronaxe do zátoky Vigo, kde ztroskotala loď s obrovským bohatstvím. Odtud bral Nemo své zlaté poklady. Při cestě po Atlantském oceánu se dostali i k bájné Atlantidě. Nautilus se dál plavil k jižnímu pólu, museli překonat Ledové pole. Ned nevěřil, že ho dokážou překonat.
Navštívili jižní pól, ale při cestě zpátky uvízli v ledové bariéře, už se vzdávali naděje, že se z ní dostanou. Ale podařilo se to. Z jižního pólu se vydali ke břehům Ameriky, plavili se také po řece Amazonce. Když se blížili ke Kanaďanovi dobře známým břehům, tak opět Ned plánoval útěk. Nedaleko amerických břehů, také spatřili obrovské chobotnice. Museli s nimi bojovat a jeden námořník u toho zemřel. Ten námořník byl Francouz, prozradila ho jeho poslední slova. Když byli u amerických břehů, tak prosil Arronax Nema, aby je Nemo pustil, ten to odmítl.
Arronax ztratil o Nemovi dobré mínění, když byl svědkem toho, jak bez smilování potopil loď. Věděl, že musí za každou cenu odtud utéct. To se jim také podařilo u norských břehů, využili k tomu také Nemův člun. Nautilus se zrovna nacházel v Malströmu, a proto se poté Nemo domníval, že tito tři odvážlivci svůj útěk nepřežili. Oni naštěstí přežili, a tak skončila jejich sedmi měsíční cesta hlubinami oceánů a moří.
Zdroj: článek Jules Verne
