ŽIVOTOPIS ZEMŘELÉHO a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Vytvořit vhodnou smuteční řeč není nic jednoduchého, obzvlášť řečníci z řad pozůstalých s tím mohou mít řadu problémů. Pro většinu z nich se jedná o nepříjemnou premiéru, a proto často nevědí, co si s tímto nelehkým slohovým útvarem počít, jak řeč sepsat, aby byla dostatečně na úrovni, vhodná, nepříliš dlouhá, ale ani krátká. Musí sami uvážit, co se hodí zmínit, a co z života zemřelého je lepší vynechat. Není proto divu, že řada rodin se nakonec rozhodne svěřit poslední rozloučení s jejich blízkým profesionálnímu řečníku.
Obsah smuteční řeči
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu. Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny. Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.
I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.
Uvedený životopis Williama Shakespeara může sloužit jako pomůcka pro tvorbu referátu na téma William Shakespeare.
Přesné datum narození Williama Shakespeara není známé, v pramenech je ale uvedené jeho datum křtu, a to je 26. dubna 1564. Stalo se tak ve městě Stratford nad Avonou, kde Shakespeare prožil podstatnou část svého života. Shakespeare nepocházel z chudých poměrů, jeho otec se živil jako úspěšný rukavičkář a matka pocházela z bohaté velkostatkářské rodiny. Jeho rodiče měli včetně Williama osm dětí. O dětství Williama Shakespeara toho není mnoho známo, ví se ale, že ve Stratfordu navštěvoval gymnázium, kde se věnoval latině a klasickému umění (tento studijní program byl totiž na všech gymnáziích). Shakespeare se také již v 18 letech oženil, a to dokonce s ženou o osm let starší, s Annou Hathawayovou. Celkově jejich svatba byla připravena ve spěchu, pravděpodobným důvodem bylo těhotenství Anny. Zhruba šest měsíců po svatbě se totiž narodila jejich první dcera Susanne. O dva roky (1585) později se manželům narodila dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith. Hamnet se ale nedožil dospělosti. O Shakespearově životě v období mezi lety 1585 a 1952 toho není moc známo. Různí životopisci mu přisuzují různé životní události. Některé pověsti říkají, že byl pytlákem a před trestem utekl do Londýna, jiné pověsti říkají, že pracoval jako domácí učitel, nebo že začal pracovat u divadla jako hlídač koní.
Shakespeare nepatřil k těm autorům, kteří by se proslavili až po své smrti. Úspěch zažil již za svého života, přestože není známé, kdy začal psát. Jisté je, že některé jeho hry byly v Londýně hrány již v roce 1592. Shakespeare se také stal členem divadelní společnosti Lord Chamberlain´s Men, kde fungoval jako herec a dramatik. V této společnosti působil, i když pak změnila název na King´s men. Tato společnost sídlila v divadle Globe, které z jedné desetiny vlastnil i Shakespeare. Postupně Shakespeare přestal fungovat jako herec a soustředil se hlavně na tvorbu divadelních her. Většinu her napsal v letech 1590 – 1604. Psal komedie, historické hry i tragédie. Většinu času během své herecké a autorské kariéry prožil v Londýně, případně ve Stratfordu. Z Williama Shakespeara se stal velmi dobře finančně zajištěný muž, který si mohl dokonce koupit jeden z největších domů ve Stratfordu (dům se nazýval New Place) a zároveň i dům na londýnském předměstí. V roce 1613 se ale natrvalo vrátil do rodného města, kde žil až do smrti. Londýn ale při některých příležitostech navštívil. Žádnou z divadelních her už po tomto roce nenapsal. Dokonce jeho poslední tři hry pravděpodobně ani nenapsal sám, ale podílel se na tom také autor John Fletcher. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616 a většinu svého majetku odkázal nejstarší dceři Susanne s tím, že majetek předá svému prvnímu synovi. Susanne ale s manželem Johnem Hallem měli ale jen dceru Alžbětu, která zemřela bezdětná. Ani Judith s manželem Thomasem Quineym se nedočkali od svých tří dětí vnoučat.
Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele Holly Trinity Church.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.
Je třeba si uvědomit, že v životopise není státní příslušnost povinným údajem. Je tedy na pisateli, jestli ji uvede (stejně tak je to s rodinným stavem). Pokud je životopis určen do zahraniční firmy, je třeba zjistit, jestli v dané zemi nepatří státní příslušnost k povinným údajům. Zároveň se pak také využívá mezinárodního označení. Pro Českou republiku je to tedy CZE.
Karel Poláček se narodil do židovské rodiny v Rychnově nad Kněžnou dne 22. března roku 1892 a zemřel pravděpodobně 21. ledna 1945 v Gliwicích.
Karel Poláček studoval na gymnázium v Rychnově, maturitu ale skládal na gymnáziu v Praze. Poté nastoupil na právnickou fakultu Karlovy univerzity.
Během první světové války nastoupil do armády.
Po válce pracoval jako úředník a později jako redaktor. Z novin byl ale kvůli rasovým zákonům propuštěn a začal pracovat jako knihovník.
V roce 1943 byl poslán do terezínského ghetta a v lednu 1944 byl z Terezína deportován do Osvětimi.
Dlouho se předpokládalo, že Poláček v Osvětimi i zemřel, ale podle svědků se Poláček dožil přesunu vězňů do jiných koncentračních táborů a pravděpodobně zemřel buď při pochodu do tábora Gleiwitz, nebo při vstupní selekci nebo někdy později při pobytu v tomto táboře.
Karel Poláček patří mezi známé československé spisovatele, humoristy, novináře a filmové scénáristy.
Antoine de Saint-Exupéry (celým jménem Antoine Marie Jean-Baptiste Roger, hrabě de Saint Exupéry)
Životopis autora
Antoine de Saint- Exupéry se narodil dne 29. června 1900 ve francouzském Lyonu do rodiny inspektora pojišťovny. Antoine byl nejstarším synem (v pořadí třetí dítě z pěti sourozenců). Společně s matkou trávily děti po smrti otce mnoho času na zámku u prarodičů. Již od dětství psal básně a obdivoval piloty.
Během první světové války pracovala jeho matka jako ošetřovatelka, Antoine mezitím v roce 1916 složil maturitu na jezuitské koleji ve Švýcarsku. Poté ale neuspěl u zkoušek na námořní akademii, a proto se přihlásil na architekturu.
V roce 1921 nastoupil do vojenské služby a na vlastní žádost byl přidělen k letectvu, usiloval o výcvik na pilota. Protože byl v roce 1923 těžce zraněn, prohlásili ho lékaři za neschopného válečných letů, on si ale své zapojení prosadil. Byl proto považován za velmi odvážného. V roce 1943 (během 2. světové války) měl přestat z rolí válečného pilota, ale dostal zvláštní povolení létat na novém typu letadla Lockhheed F-5, měl ale nehodu a dostal zákaz létat. Odjel proto do Alžíru. Další povolení létat dostal od amerického generála na pět letů, letěl jich ale devět, to znamená, že čtyři lety absolvoval bez povolení. Jeho poslední let byl z letiště na Korsice a mělo se jednat o přelet nad Francií. Z tohoto letu se již nevrátil.
Na rozdíl od jeho narození o jeho smrti přesné informace známé nejsou. Předpokládá se, že zemřel 31. července 1944 někde nad Středozemním mořem při havárii letadla.
Božena Němcová se narodila 4. února 1820 ve Vídni pod jménem Barbora Novotná (o jejím původu se vede řada spekulací, část říká, že je nemanželskou dcerou Kateřiny Zaháňské, nebo její mladší sestry Dorothey von Biron). Když jí bylo asi půl roku, tak se její matka Terezie vdala za kočího Johanna Pankela, a tak získala i jeho příjmení Panklová. V tom samém roce se rodina přestěhovala do Ratibořic na panství kněžny Kateřiny Zaháňské. K nim se také přestěhovala její babička.
Barbora chodila do školy v České Skalici.
Provdala se v sedmnácti letech za Josefa Němce. S Josefem měla čtyři děti, tři syny a jednu dceru. Josef Němec pracoval jako finanční stráž, ale nebyl u svých nadřízených příliš oblíbený, a tak často měnil pracoviště, proto se také rodina stěhovala.
Rodina tak žila například v Litomyšli, Polné, Domažlicích, Praze, ale i v Uhrách a na Slovensku. V Praze se Němcová přidala k okruhu národních buditelů a začala psát česky a její první báseň byla otištěna v Květech. Po odstěhování z Prahy Božena Němcová dál působila jako národní buditelka.
Jejich manželství nebylo šťastné, o čemž svědčí i to, že Němcová měla i několik milenců. Když byl Josef Němec odvolán ze své funkce a přišel o práci, tak se rodině žilo špatně. V té době se Němcová ztotožnila s literární skupinou májovci.
Přesné datum narození Williama Shakespeara není známé, jisté je jen, že pokřtěn byl 26. dubna roku 1564 ve Stratfordu nad Avonem. Jeho otec pracoval jako rukavičkář, současně byl také radním ve městě. Jeho matka byla dcerou velkostatkáře. Ve Stratfordu také vyrůstal. Když mu bylo osmnáct, oženil se s Anne Hathawayovou, s níž měl tři děti. Anne v době svatby bylo 26 let.
O jeho osobním životě není mnoho informací, různí autoři a badatelé mu přisuzují různé osudy.
Někdy v období mezi lety 1585 a 1592 se v Londýně stal celkem úspěšným hercem a spisovatelem. Také byl jedním z vlastníků herecké společnosti Lord Chamberlain´s Men.
Zhruba tři roky před svou smrtí se vrátil zpět do Stratfordu, kde pak zemřel dne 23. dubna 1616.
William Shakespeare se řadí mezi nejvýznamnější světové básníky a dramatiky, jehož díla byla přeložena do většiny hlavních jazyků.
Seznam významných děl:
Antonius a Kleopatra – divadelní hra: tragédie
Bouře – pohádková hra
Cardenio – nedochovaná pohádková hra, kterou napsal společně s autorem J. Fletcherem
Coriolanus – divadelní hra: tragédie
Cymbelín - pohádková hra
Dobrý konec vše napraví – divadelní hra: komedie
Dva šlechtici z Verony – divadelní hra: komedie
Dva vznešení příbuzní – pohádková hra, kterou napsal společně s autorem J. Fletcherem
Fénix a hrdlička – sbírka básní
Hamlet – divadelní hra: tragédie
Jak se vám líbí – divadelní hra: komedie
Jindřich IV. – historická hra
Jindřich V. – historická hra
Jindřich VI. – historická hra
Jindřich VIII. – historická hra, kterou napsal společně s autorem J. Fletcherem
Julius Caesar – divadelní hra: tragédie
Komedie plná omylů – divadelní hra: komedie
Král John – historická hra
Král Lear – divadelní hra: tragédie
Kupec benátský – divadelní hra: komedie
Macbeth – divadelní hra: tragédie
Marná lásky snaha – divadelní hra: komedie
Mnoho povyku pro nic – divadelní hra: komedie
Nářek milenčin – sbírka básní
Něco za něco – divadelní hra: komedie
Othello – divadelní hra: tragédie
Perikles – pohádková hra
Richard II. – historická hra
Richard III. – historická hra
Romeo a Julie – divadelní hra: tragédie
Sen noci svatojánské – divadelní hra: komedie
Sonety – sbírka básní
Timon Athénský – divadelní hra: tragédie
Titus Andronicus – divadelní hra: tragédie
Troilus a Kressida – divadelní hra: tragédie
Vášnivý poutník – sbírka básní
Večer tříkrálový – divadelní hra: komedie
Venuše a Adonis – sbírka básní
Veselé paničky windsorské – divadelní hra: komedie
Rowlingová se narodila dne 31. července 1965 v Yate. Chodila na Wyedeanskou střední školu. Na vysoké škole se zaměřila na francouzštinu. Součástí studia byl i pobyt ve Francii. Rok žila v Paříži a pak se vrátila do Anglie, kde začala pracovat pro Amnesty International.
Rowlingová se přestěhovala do Portugalska a začala zde učit angličtinu. Také se zde provdala za portugalského reportéra. S manželem se ale rozvedla a vrátila se pak i s dcerou do Anglie. Žily v Edinburgu, kde v kavárnách sepsala příběh o malém kouzelníkovi. Tento příběh, který dokázala rozepsat na 7 knih a tři doplňkové knihy, z ní udělal multimilionářku, díky čemuž koupila sídlo ve Skotsku.
Rowlingová se proslavila právě díky knihám o Harry Potterovi. Rowlingová je známá pod jménem Joanne Kathleen Rowlingová. Prostřední jméno si tam ale vložila proto, aby měla druhou iniciálu. Na knihách o Harry Potterovi se objevuje vždy jako J. K. Rowlingová.
Spisovatel Alois Jirásek se narodil do selské rodiny dne 23 srpna 1851 ve městě Hronově. Jeho otec pracoval jako tkadlec a poté jako pekař. Alois Jirásek měl osm sourozenců, z toho čtyři dívky. Jako student navštěvoval německé gymnázium v Broumově a poté české gymnázium v Hradci Králové. Poté studoval v Praze historii. Po vystudování žil v Litomyšli, kde pracoval jako profesor dějepisu a zeměpisu na gymnáziu.
Alois Jirásek měl se svou ženou Marií Podhajskou osm dětí. Jména dětí Aloise Jiráska: Božena, Mařenka, Ludmila, Miloslava, Zdeňka, Magdalena a Jaromír. Z Litomyšle se Jirásek přestěhoval do Prahy, i zde vyučoval na gymnáziu. Celý život se věnoval literatuře, nejvíce ale když byl v penzi.
Alois Jirásek také rád cestoval a psal o místech, které navštívil.
Alois Jirásek patří mezi významné české spisovatele, kteří podepsali Manifest českých spisovatelů, v němž se přihlásili k myšlence státní samostatnosti českého národa.
Alois Jirásek zemřel v Praze dne 12. března 1930. Pohřben byl v Hronově.
Spisovatel Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze na Malé Straně a zemřel dne 22. srpna 1891 v Praze na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev. Dům, v němž žil, nesl název U Dvou slunců.
Studoval na gymnáziu. Po gymnáziu na přání a nátlak otce nastoupil na právnickou fakultu, ale studium se mu nedařilo, a tak přešel na filozofickou fakultu. Ale ani tu nedokončil. Povoláním byl učitel a novinář.
Na počátku své kariéry podepisoval své články jménem Janko Hovora. Psal pro německé časopisy: Tagesbote aus Böhmen a Prager Morgenpost. Z českých časopisů a novin publikoval v Obrazech života, v Času, v Hlasu, v Národních listech, v Květech a v Lumíru. Stejně jako některé novinové články podepsal pseudonymem, tak své fejetony podepisoval symbolem trojúhelníku.
V jeho období vznikla literární generace májovců a on se stal jejich vůdcem. Tato skupina se přihlásila k dílu a odkazu Karla Hynka Máchy, který byl do té doby společností jako autor Máje kritizovaný. Stejně jako Mácha i Neruda rád cestoval a vedl si zápisky z cest.
Neruda byl několikrát za svůj život zamilovaný, ale nikdy se neoženil. Ve svém životě se zamiloval do několika žen, do Anny Holinové, Karolíny Světlé, Terezie Marie Macháčkové a Anny Tiché.
Neruda patří mezi nejznámější české spisovatele, novináře i literární kritiky. Neruda je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Seznam literárních děl
Arabesky – soubor povídek
Balady a romance – soubor balad a romancí; autor zde záměrně zaměnil balady s romancemi. Pokud se báseň jmenuje balada, jedná se o romanci a pokud se jmenuje romance, jedná se o baladu.
Francesca di Rimini – divadelní hra: tragédie
Hřbitovní kvítí – sbírka básní
Já to nejsem – divadelní hra: komedie
Knihy veršů – sbírka básní
Merenda nestřídmých – divadelní hra: komedie
Obrazy z ciziny – sbírka fejetonů
Obrazy ze života – časopis
Pařížské obrázky (=Menší cesty) – sbírka reportážních črt a fejetonů
Barbora Novotná se narodila 4. února 1820 ve Vídni. O datu jejího narození se ale vedou různé spekulace, stejně jako o jejím původu. Některé informace vedou totiž k domněnce, že rakouský Němec Johann Pankl, který pracoval jako panský kočí u vévodkyně Zaháňské, a česká služka Terezie Novotná nejsou jejími pravými rodiči. Datum jejího narození by pak měl být datem zápisu jejich osvojení dítěte. Některé zdroje jako možnou matku Barbory Novotné uvádí sestru kněžny Kateřiny Zaháňské. Barbora dostala nové příjmení Panklová v létě 1820 po svatbě rodičů. Jedná se o hypotézy, které nelze plně prokázat a ani vyvrátit.
Dětství Barbora Panklová prožila v Ratibořicích u České Skalice. Mezi jejím pátým a devátým rokem se tam o ni starala její babička Marie Magdalena Novotná, tkadlena z Náchodska. Babička na ní také velmi zapůsobila. Velký dojem na ni také udělali lidé ze zámku, jim se přiblížila, když jako dospívající dívka byla na výchově v rodině panského úředníka ve Chvalkovicích. Spoustu času zde také strávila v zámecké knihovně.
Roku 1837 se Barbora Panklová vdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. S tímto asi o deset let starším mužem měla čtyři děti (tři syny a dceru). Josef Němec patřil mezi žáky Josefa Jungmanna. V jeho zaměstnání tak jeho nadřízení s nevolí sledovali jeho projevy češství a nevelkou snaživost v zaměstnání. To byly také důvody, proč byl tak často služebně překládán na různá místa. Ustavičné stěhování pak ničilo vztahy v rodině. Němcové ale tato neklidná existence po boku Josefa Němce prospívala v její epické tvorbě. Po jednoročních pobytech v Červeném Kostelci, v Josefově, v Litomyšli a v Polné (zde žili o něco déle) se rodina přestěhovala do Prahy. Němcová hned zapadla do vlasteneckého prostředí, které ji s nadšením přijalo, protože toužilo po ženské osobnosti podle novodobých představ. V té době sice v tomto prostředí působila Magdalena Dobromila Rettigová, autorka Domácí kuchařky, básní i povídek, ale ta nemohla všem dobovým aspiracím stačit. Navíc zemřela v roce 1845, tedy v době, kdy Němcová vstupovala do literatury. Němcová se osobně stýkala s F. Palackým, P. J. Šafaříkem, F. L. Čelakovským, J. K. Tylem, K. J. Erbenem, K. Havlíčkem Borovským a dalšími předními Čechy. S Václavem Bolemírem Nebeským měla i poměr. Vlastenecká společnost ji přijala s obdivem, protože se Němcová stala rovnocennou partnerkou pro jejich učené debaty. Ona pak zahořela obdivem ke vzdělání.
Jen první básně (Ženám českým, Slavné ráno) byly ještě povzbuzováním – slavnostními výzvami. Při jejich uveřejnění v časopise Květy v roce 1845 své díl podepsala jako Božena.
