Popis a charakteristika osoby patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají velmi brzy, ale jejich zvládnutí rozhodně není samozřejmost. Na první pohled vypadají podobně, přesto se liší cílem, stavbou textu i tím, na co se autor soustředí nejvíce.
Právě proto má smysl se k tomuto tématu vracet, doplňovat ho o praktické rady, typické chyby a jasná vodítka, která pomohou napsat text přehledně, srozumitelně a v souladu s požadavky školy.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Ve škole se popis postavy sloh nejčastěji objevuje v 6. třídě. Hodnotí se především dodržení osnovy, jazyková správnost a schopnost vystihnout osobnost člověka.
Pečlivě strukturovaný text a čitelné odstavce výrazně zvyšují šanci na dobré hodnocení.
Osnova popisu krajiny by měla obsahovat úvod, hlavní část a závěr. V úvodu je vhodné uvést, kde se krajina nachází a co je jejím hlavním motivem. V hlavní části se podrobně popisuje popředí, střední část a pozadí krajiny. Závěr by měl shrnovat celkový dojem a případně zmínit i pocity, které krajina vyvolává.
Úvod
Místo (lokalita, region, obec, ulice atd.).
Obecný popis krajiny (např. hornatá, rovinatá, lesnatá, atd.).
Hlavní motiv (např. dominantní budova, řeka, les, pole).
Doba vzniku popisu (aktuální nebo historická).
Autor popisu (pokud je to relevantní).
Hlavní část
Popředí: První plán, co je nejblíže pozorovateli, detaily. Popis prvků v popředí (rostliny, budovy, vodní plochy, cesty, apod.).
Střední část: Prostor mezi popředím a pozadím, co je ve středu zájmu. Popis prvků ve střední části (terén, stavby, vegetace, apod.).
Pozadí: Vzdálenější partie krajiny, co je za střední částí. Popis prvků v pozadí (hory, lesy, obloha, apod.). Barvy, tvary, světelné podmínky, atmosféra.
Závěr
Celkový dojem z krajiny.
Emoce, pocity, myšlenky, které krajina vyvolává.
Subjektivní hodnocení (pokud je vhodné).
Kulturní a historické souvislosti (pokud jsou relevantní).
Ve školním prostředí se s tímto slohovým útvarem setkávají žáci už na prvním stupni základní školy. Sloh popis pracovního postupu bývá často zadáván formou výroby jednoduchého výrobku, receptu nebo popisu pokusu.
U mladších žáků se klade důraz hlavně na přehlednost, jednoduchost vyjadřování a dodržení osnovy. Postupně se přidává přesnost a odbornější slovní zásoba.
Při psaní popisu osoby je důležité dodržet určitou posloupnost. Text by měl plynule přecházet od obecného představení k detailům a nakonec k celkovému hodnocení. Díky tomu bude popis osoby sloh přehledný a srozumitelný.
Nejprve je vhodné stručně představit, o koho se jedná, poté popsat vzhled a následně se zaměřit na povahové vlastnosti, chování a vztah autora k popisované osobě.
Osnova popisu se liší od vypravování tím, že se nezaměřuje na děj, ale na vlastnosti, vzhled a uspořádání. Typickým příkladem je popis krajiny osnova, kde se postupuje od celkového dojmu k detailům, případně od popředí k pozadí.
Podobně funguje popis hračky osnova nebo popis osoby osnova, kde je důležité zvolit logické pořadí znaků, aby byl text přehledný a srozumitelný.
Při psaní popisu pracovního postupu se velmi často objevují opakující se chyby, které snižují srozumitelnost textu. Mezi nejčastější patří vynechávání důležitých kroků, nejasná návaznost jednotlivých činností nebo používání vágních výrazů.
Problémem bývá také nedodržení logické a časové posloupnosti, kdy autor předbíhá nebo se vrací k činnostem, které již měly být hotové. Čtenář pak neví, co má udělat jako první a co následuje.
Nejčastější chyby v popisu a charakteristice osoby
Velmi častou chybou je míchání obou slohových útvarů dohromady. U popisu osoby se žáci někdy příliš zaměřují na povahu a zapomínají na systematický popis vzhledu. Naopak u charakteristiky osoby bývá vzhled popsaný příliš podrobně, což odvádí pozornost od hlavního cíle textu.
Dalším problémem je chybějící nebo nedodržená osnova, kvůli které text působí chaoticky a nelogicky.
Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.
Místo a doba děje:
Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky
Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Obsah:
První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.
Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa.
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
