Tato věta je často využívána při výuce českého jazyka pro tyto účely:
Rozlišení slovních druhů – student musí poznat, zda slovo patří mezi přídavná jména, příslovce nebo slovesa.
Objasnění homonym – vily/vyli, zavile/zavilí.
Práci s významem – zdánlivě drobná změna koncovky úplně změní význam.
Fonetická cvičení – věta se čte rytmicky a snadno se pamatuje.
Humorné jazykové hry – věta je oblíbená mezi učiteli a studenty jako „rozřazovací hádanka“.
Z hlediska stylistiky je tato věta ukázkou aliterace – opakování podobných souhlásek, což vytváří rytmus a zapamatovatelnost. Zároveň jde o příklad tzv. poetického nonsensu, kdy jazyk zní dobře, přestože situace není úplně realistická (například šakali u nás nežijí).
Praktickým přínosem je také to, že student snadno pochopí, jak jediná změna písmena či koncovky může vést ke komické nesmyslnosti a proč je důležité správně rozlišovat významové nuance v češtině.
Doplňování i/y není pouze o vyjmenovaných slovech. Velkou roli hraje rozpoznání slovních druhů, gramatických kategorií a příbuznosti slov. Níže najdete přehled klíčových jevů, které je nutné znát před samotným procvičováním.
1. Vyjmenovaná slova
Vyjmenovaná slova jsou základem pro psaní y/ý po tvrdých souhláskách. Patří sem skupiny slov po B, F, L, M, P, S, V a Z. Vždy je nutné znát také příbuzná slova, která se píší podle daného vyjmenovaného slova.
2. Měkké a tvrdé souhlásky
Po tvrdých souhláskách (h, ch, k, r, d, t, n) se píše Y.
Po měkkých souhláskách (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň) se píše I.
3. Slova s odůvodněným pravopisem
Některá slova vyžadují znalost významu (např. být × bít, výr × vír). Žáci by měli umět rozlišit významové dvojice.
Přídavná jména jsou důležitou součástí české věty. Umožňují popsat vlastnosti, vzhled, množství i vztahy mezi věcmi a osobami. Abychom je dokázali správně používat, je nutné umět určit jejich tvar podle rodu, čísla, pádu a druhu.
V druhé třídě se žáci učí doplňovat i/y zejména podle toho, zda se jedná o měkké nebo tvrdé slabiky. Tato dovednost je jedním ze základů pravopisu a tvoří přípravu na pozdější práci s vyjmenovanými slovy.
Tázací zájmena jsou zájmena,
kterými začínají otázky. Jejich cílem je žádat o informace. Pokud využijeme
zájmeno kdo, je jasné, že zjišťujeme neznámou osobu. Pokud se použije
zájmeno co, ptáme se na neznámé zvíře nebo neznámou věc. Zájmenem jaký
se ptáme na neznámou vlastnost. Zájmeno který slouží k výběru. Zájmeno čí
se použije, pokud chceme vědět, komu něco patří.
K těmto zájmenům lze přidat
přípony -pak, -že. Například: kdopak, copak, kterýpak, jakýpak, čípak,
kdože, cože, který že, jaký že, čí že. Tato přípona se při skloňování
nemění.
I u těchto zájmen je u lidských
párových orgánů v 7. pádě koncovka -ma. Například: Jakýma rukama?
Tázací zájmena: kdo, co, jaký,
který, čí
Skloňování
tázacích zájmen kdo, co:
ZÁJMENA
PÁDY
KDO
CO
1.
pád
Kdo
Co
2.
pád
Koho
Čeho
3.
pád
Komu
Čemu
4.
pád
Koho
Co
5.
pád
-
-
6.
pád
O kom
O čem
7.
pád
S kým
S čím
Skloňování
tázacích zájmen jaký a čí v jednotném čísle:
Posledním typem jsou zájmena
záporná, jejich úkolem je popřít existenci osoby, věci, vlastnosti, stavu,
děje. I některá záporná zájmena vznikla tak, že se přidala přípona k zájmenům
tázacím.
I u těchto zájmen se u párových
částí lidských těl používá přípona -ma. Například: Žádnýma rukama by se toho
nedotkli.
Záporná zájmena: nikdo,
nic,ničí, nijaký, žádný
Skloňování
záporných zájmen nikdo a nic:
ZÁJMENA
PÁDY
NIKDO
NIC
1.
pád
Nikdo
Nic
2.
pád
Nikoho
Ničeho
3.
pád
Nikomu
Ničemu
4.
pád
Nikoho
Nic
5.
pád
-
-
6.
pád
O nikom
O ničem
7.
pád
S nikým
S ničím
Skloňování
záporného zájmene ničí v jednotném čísle:
Ukazovací zájmena ukazují mimo
text, nebo odkazují na něco uvnitř textu. Pomáhají se zorientovat v komunikaci.
Ukazovací zájmena: ten, ta,
to, ti, ty, ta, tento, tato, too tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
U ukazovacího zájmena sám,
je důležité dát si pozor na 4. pád množného čísla, kde se píše v mužském i
ženském rodě koncovka y. Například: Lvy jsme viděli v kleci samy. Lvice jsme
viděli v kleci samy.
Je důležité si uvědomit, že u párových lidských orgánů se
používá v 7. pádě koncovka -ma. Například: Sledoval mě těma svýma očima.
Úkolem neurčitých zájmen je, jak
už vypovídá jejich název, vyjádřit nějaký druh neurčitosti. Tato zájmena
vznikla tak, že se k zájmenům tázacím přidala buď předpon, nebo přípona.
Protože je skloňování těchto zájmen stejné jako zájmen tázacích, ze kterých
vznikly (+ přidaná přípona/předpona), tak se v této části uvádí jen skloňování
některých neurčitých zájmen.
Neurčitá zájmena každý, každá
a každé se běžně používají jen v jednotném čísle. V množném se užívají je u
pomnožných podstatných jmen.
I u těchto přídavných jmen je u
párových částí lidského těla přípona -ma. Například: Při cvičení rozhazovali
všema rukama.