Psaní i a y patří mezi témata, která dokážou potrápit nejen žáky na prvním stupni, ale často i starší studenty a dospělé. Není divu – český pravopis je v tomto ohledu bohatý na pravidla, výjimky i zdánlivě podobné tvary, u kterých rozhoduje jediný detail, například rod, životnost nebo pád.
V následujících doplňujících částech se proto zaměříme na systematické shrnutí pravidel, praktické tipy k zapamatování a nejčastější chyby, které se v diktátech a pravopisných cvičeních objevují. Cílem je, aby se psaní i/y postupně stalo jistější a přehlednější.
Koncovkyovi aovy přehledně
Velmi častým tématem jsou koncovkyovi aovy. Základní pravidlo zní: u podstatných jmen se vždy píše ovi, zatímco u přídavných jmen rozhoduje rod a životnost podstatného jména.
Typické chyby vznikají u příjmení a přivlastňovacích tvarů, kde je nutné pečlivě sledovat pád i číslo.
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Koncovky podstatných jmen patří mezi nejobtížnější části diktátů na druhém stupni. Typickým příkladem jsou koncovky-ovi / -ovy, které dělají potíže i starším žákům.
Pravidelným zařazováním diktátů na koncovky podstatných jmen si žáci osvojí nejen správné tvary, ale také logiku českých pádů a vzorů. Pomoci mohou i samostatné pracovní listy na vzory podstatných jmen.
* O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, především větné, slovosledné a rytmické. Například stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší (Vrať tu knihu Michalovi). U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popřípadě titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, případně se koncovky-ovi a -u střídají, u posledního slova však musí být -ovi (Přejeme panu doktoru Michalu Novákovi mnoho úspěchů. Nebo:Přejeme panu doktorovi Michalu Novákovi mnoho úspěchů.)
Nápověda: Pokud je koncovka ovi u podstatného jména, píše se vždy měkké i, pokud je u přídavného jména rozhoduje se podle rodu podstatného jména (u mužských životných podstatných jmen je také důležitý pád!).
Koncovky přídavných jmen – přehled a cvičení k vytisknutí
Koncovky přídavných jmen určujeme podle jejich druhu a podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, ke kterému se vztahují. Přídavná jména dělíme na tvrdá, měkká a přivlastňovací. Každý typ má odlišné koncovky, které je nutné správně rozlišovat.
V praxi se opakují stále stejné typy omylů, a to napříč ročníky. Typicky se jedná o situace, kdy pisatel správně chápe význam věty, ale podcení mluvnický rozbor.
slovesa v minulém čase – chyba v určení rodu podmětu
Koncovky přídavných jmen jsou proměnlivé části slov, které se přizpůsobují podstatnému jménu. Přídavné jméno se vždy shoduje s podstatným jménem v rodě, čísle a pádě. Právě tato shoda rozhoduje o tom, jaká koncovka bude použita.