Po smrti otce se MarieTerezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou. Ostatní tituly, které ji náležely (jako královna uherská, markraběnka moravská, královna česká atd.), si musela MarieTerezie nechat potvrdit. Po korunovaci manžela císařem se z ní také stala císařovna-manželka, ale MarieTerezie nebyla korunována, protože v tehdejší době se manželky nekorunovaly.
Začátky její vlády byly těžké, musela se vyrovnat s tím, že si vládci okolních zemí dělali nárok na některá území habsburské monarchie. I v monarchii se našli lidé, kteří nesouhlasili s ženou na trůnu. Postupně se ale situace uvnitř monarchie uklidnila, a MarieTerezie si mohla užívat své těhotenství. Její klid ale netrval dlouho, přerušily ho spory o Pragmatickou sankci.
S nástupem MarieTerezie na trůn okamžitě souhlasila Velká Británie, Dánsko, Nizozemí. MarieTerezie doufala, že s její vládou nebudou mít problémy ani Francouzi, Bavoři, Sasové a Prusové. Její přání se ale nevyplnilo.
Bavor Karel Albrechtse rozhodl uplatňovat svůj nárok na císařskou korunu i habsburské dědičné země. Jeho nárok vycházel z toho, že byl manželem arcivévodkyně Marie Amálie, která byla sestřenicí MarieTerezie. Po jeho vzoru začali vznášet nároky na některá území habsburské monarchie i Fridrich Augusta, který byl zároveň saským kurfiřtem a polským králem, a pruský panovník Fridrich II. Fridrich II. žádal celé Slezsko a za to Marii Terezii nabízel dva miliony zlatých, záruku rakouských držav v Říši a zasazení se o titul císaře pro jejího manžela. Na odpověď na svou nabídku vydržel Fridrich čekat měsíc a den, když do té doby neobdržel od habsburské panovnice odpověď, obsadila jeho pruská armáda Slezsko. MarieTerezie se pokusila Slezsko ubránit, ale její armáda byla ve špatném stavu v důsledku nekonečných válek s Tureckem. Fridrichovi nedalo moc práce rakouskou královnu porazit dne 10. dubna 1741 v bitvě u Mollwitz poblíž Vratislavi. Prusko tak získalo velkou část Slezska a povedlo se mu ji udržet téměř dvě století. Po vzoru Fridricha i ostatní státy jako Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko se toužily na pruském úspěchu přiživit. Když Karel Albrecht viděl Fridrichův úspěch, odhodlal se k vlastnímu jednání. Nejprve si zajistil podporu Francouzů i saského kurfiřta Fridricha Augusta, kterého si získal příslibem celé Moravy. Pak zaútočil. Spojenci dobyli v červenci 1741 hornorakouský Linec, do konce
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC K ZASTUPOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dvořák.
Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jestli mohou být k plné moci k zastupování dva lidé (manželé) nebo jen jeden člověk?
A zda stačí ověření u české pošty nebo musí být notář?
Děkuji za odpovědi.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Při sepsání plné moci může být zmocnitelem i skupina lidí nebo dva manželé, přičemž podpisy se ověřují (je-li to vyžadováno) pro každého jednotlivce zvlášť. Ověření podpisů může provést Česká pošta, notář, ale i matrikářka na kterémkoliv městském či obecním úřadě obce s rozšířenou působností. Ověření podpisu má ve všech těchto případech stejnou váhu.
Taková plná moc by pak mohla vypadat následovně:
My, manželé Josef a Marie Novákovi, trvale bytem V Ulici čp. 13, Jedno Město, PSČ (čísla OP manželů není třeba uvádět, neboť budou uvedeny v ověřeních jejich podpisů)
udělujeme plnou moc panu Jiřímu Důvěryhodnému, číslo občanského průkazu 12345678,
aby nás zastupoval ve věcech a činnostech vedoucích k dosažení cíle prodeje stavební parcely čp. 222/3 zapsané v LV č. 71 v katastru obce Velké Hradiště, okres Náchod, kterou máme v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
Plnou moc udělujeme na dobu tří měsíců od prvního dne v měsíci, ve kterém byla sepsána.
Jedno Město, dne ...................... (datum musí být shodný s datem ověření podpisů)
.......................................
Josef Novák
....................................... Marie Nováková
.......................................
Jiří Důvěryhodný svým podpisem stvrzuje, že plnu moc přijímá. (jeho podpis nemusí být ověřen)
Na začátku je třeba zmínit, že celý život MarieTerezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. MarieTerezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. MarieTerezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. MarieTerezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
MarieTerezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O MarieTerezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. MarieTerezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. MarieTerezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn se
Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.
Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.
Třetím dítětem rakouské královny byla Marie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.
Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.
Další sestrou, s níž o mnoho mladší Marie Antoinetta nevycházela, byla Marie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska MarieTerezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dok
Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila MarieTerezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila MarieTerezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.
MarieTerezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. MarieTerezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.
První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. MarieTerezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.
MarieTerezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.
Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.
Za svůj život MarieTerezie porodila 16 dětí, z toho bylo jedenáct dcer. Těhotná strávila rakouská královna 19 let svého života, ne všechny děti donosila, podle některých pramenů prodělala císařovna asi sedm potratů. Se smrtí šesti dětí se ale musela matka vyrovnat. Na dětech MarieTerezie je dobře vidět, jak pro tehdejší společnost nebyla důležitá jména, klidně jméno zemřelého dítěte dali dalšímu potomkovi, neviděli na tom nic špatného. Dnešní doba je v tom ale jiná. Marie byla jako panovnice proslulá houževnatostí, mnoho času trávila v pracovně, kde se věnovala politickým záležitostem, vždy si ale našla čas na své děti. Pokud bylo některé z nich nemocné, zanechala svých panovnických povinností a spěchala za dítětem.
MarieTerezie byla ve výchově svých dětí velmi přísná, při jejich výchově kladla důraz na osobní hygienu a správnou stravu, chtěla, aby nebyli vybíraví a žádné jídlo neodmítali, zároveň se jí nelíbilo, když jejich strava obsahovala příliš mnoho cukru. Také se jí nelíbilo, když její děti byly příliš těsně baleny do plen, chtěla také, aby její potomci trávili hodně času na čerstvém vzduchu. Netrpěla u svých dětí umíněnost a neposlušnost. Pro děti starší šesti let začínalo také povinné pravidelné vyučování. Přestože její děti měly dostatek služebnictva, kojných, komorných, vychovatelek i učitelů, MarieTerezie na jejich vzdělávání neustále dohlížela. Některých jejich hodin (hlavně jazyků a hudby) se dokonce sama aktivně účastnila. Ráda s dětmi trávila čas, když se zrovna nemusela věnovat státnickým záležitostem, pak jim zpívala, hrála na cemballo, učila je tancovat. Společnost dětí ji pomáhala alespoň na chvíli utéct ze světa politiky. MarieTerezie si uvědomovala, že pro malé arcivévody a arcivévodkyně je důležité dodržovat denní režim, ten jim i sama organizovala. To ona určovala, kdy její děti budou vstávat, kdy půjdou spát, určovala, co, kdy a jak se budou učit i čemu se budou věnovat ve svém volném čase. Také je navštěvovala každé ráno po sedmé hodině, kde promlouvala i s jejich vychovateli. S dětmi trávila i odpoledne na procházkách, nebo projížďkách na koních. Snažila se je naučit své lásce k hudbě i divadlu, a tak s nimi nacvičovala každý rok divadelní vystoupení.
Snažila se dopřát svým dětem vše, co potřebovaly, ale zároveň je nerozmazlit, a tak její vlídná slova často střídaly i tresty a zákazy (třeba moučníků). I u ní platilo, že
Dne 13. května 1717 se ve Vídni narodila Alžbětě Kristýně Brunšvické a rakouskému císaři Karlu VI. první dcera, která dostala jméno MarieTerezie Valpurga Amálie Kristýna. Byla jejich druhým dítětem. Už od jejího narození bylo jasné, že pokud se jejím rodičům nenarodí syn, bude MarieTerezie jednou vládnout. Její otec totiž v roce 1713 vydal dokument zvaný Pragmatická sankce, v níž ustanovil, že pokud vymřou mužští potomci Habsburků, smí na trůn usednout i žena.
MarieTerezie neměla příliš dobrý vztah se svou matkou Alžbětou Kristýnou Brunšvickou, ta ji totiž dávala často najevo, že je pro ni nejstarší dcera jen slabou náhradou za zemřelého syna. MarieTerezie nezažila od matky moc mateřského citu, dokonce musela svou matku oslovovat "Vaše Veličenstvo", jak ji oslovovali i její poddaní, a pokud se chtěla s matkou setkat, musela nejprve požádat o audienci. Malá rakouská arcivévodkyně se vzdělávala nejen v náboženství, ale významnou složkou jejího vzdělávání byly i dějiny a výuka cizích jazyků: latiny, francouzštiny a němčiny. Stejně tak ve vyučování nechybělo ani kreslení, tanec a hudba. Její výchovu měli na starosti jezuité. Umělecké sklony, které královna od dětství projevovala, musely nakonec ustoupit státnickým záležitostem, které ji čekaly.
MarieTerezie měla tři sourozence, bratr Leopold Jan byl prvorozený, ale zemřel dřív, než se MarieTerezie narodila. Výborný vztah měla MarieTerezie se sestrou Marií Annou, dívky byly společně vychovávány a měly k sobě velmi blízko. Marii Terezii na sestře záleželo, a když se stala královnou, dovolila jí, aby se také provdala z lásky. Posledním sourozencem byla sestra Marie Amálie, která se ale dožila jen šesti let.
Nejznámější reformou katolické panovnice byla změna školství, kdy výnosem z roku 1774 stanovila, že děti ve věku 6 - 12 let by měli rodiče posílat do školy. Jednalo se o první povinnou školní docházku v naší zemi. V reformách Marii Terezii pomáhal Bedřich Vilém Haugwit, který připravil daňovou reformu. Církev i šlechta měli bez rozdílu platit daně, s čímž samozřejmě obě skupiny obyvatel nesouhlasily, považovaly to za porušení svých stavovských privilegií. MarieTerezie si samozřejmě uvědomovala, že ke správnému stanovení daní musí vědět, kolik obyvatel a kolik půdy vlastně vlastní. Proto císařovna roku 1751 ustanovila 16 krajů, v jejichž čele stáli hejtmani, jednalo se o právnicky vzdělané úředníky placené ze státních zdrojů. Jejich úkolem bylo dohlížet na soupis půdy a poskytovat veřejnosti bezplatně své úkony. Jejich práce zjednodušila vyměřování daní a pomáhala zvyšovat stav financí ve státní pokladně.
MarieTerezie také nechala udělat soupis obyvatel ve svých zemích, došlo i ke sčítání domů (a jejich číslování).
MarieTerezie reformovala také ústřední orgány habsburského soustátí. MarieTerezie se snažila o reformy v oblasti nejen správy monarchie, ale i práva ve státě. Královna usilovala o to, aby sama mohla rozhodovat o státních záležitostech,
V roce 1775 vydala také Robotní patent tereziánský, ten rozděloval poddané do 11 tříd podle majetku, tento dokument byl základem pro daňové zatížení poddaných, stanovoval také délku robotního pracovního dne na 8 hodin v zimě a v létě na 12 hodin.
MarieTerezie vydala v roce zákoník zvaný Constitutio Criminalis Theresiana, který se také nazýval Tereziána, nebo hrdelní řád. Již v době svého vzniku působil ale zastarale. v tehdejší době platila presumpce viny, takže obžalovaný musel dokazovat, že trestný čin nespáchal (dnes je to obráceně, obžalovanému se musí dokázat, že čin spáchal), zároveň nesměl mít například obžalovaný obhájce. Trestní zákoník stanovoval přesná pravidla (stupně, technické podmínky i dobu) pro právo útrpné (= torturu = mučení). Mučení ale podle zákona nemohl být vystaven každý, tortura nebyla určena pro šlechtice, osoby mající vysokou hodnost (výjimkou byl velmi závažný delikt), duševně choré, osoby do 14 let, muže nad 60 let, těžce nemocné a těhotné ženy. Tortura byla nakonec ale zcela zakázána v roce 1776.
V letech 1744 - 1745 vydala MarieTereziedekrety vypovídající židovské obyvatelstvo z Čech, Moravy i Slezska. Zdůvodnila to tím, že se Židé údajné spolčili s jejím nepřítelem. Její rozhodnutí ale negativně ovlivnilo ekonomiku v Praze, a tak musela své rozhodnutí "zmírnit", židovskému obyvatelstvu dovolila návrat, pokud zaplatí "toleranční daň". Toto královnino rozhodnutí ale nebylo jediné zaměřené proti židovskému obyvatelstvu, MarieTerezie Židy diskriminovala i v roce 1758, kdy vydala rozhodnutí o tom, že Židé musí nosit zvláštní označení.
1.březen: svátek má Bedřich (dříve svatý Eudokie, později Albína)
PRANOSTIKY:
Eudokie příznivá, ale blátivá.
Jak je 1. března, takové bude celé jaro.
Na Bedřicha slunko teplem zadýchá.
Odkud na svatou Eudokii vane vítr, odtud bude po celý rok foukat.
Svatá Eudokie psa až po uši sněhem zavěje.
Závěj svaté Albíny zaplavuje doliny.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky se rozcházejí v tom, jaké počasí očekávají na tento den. Některé pranostiky stále předpokládají sníh, jiné předpokládají, že již bude svítit slunce. Druhá pranostika říká, že jaké bude počasí v tento den, takové bude celé jaro. Pokud bude tedy zima, i celé jaro bude studené.
2. březen: svátek má Anežka (dříve svatá Anežka Česká)
PRANOSTIKA:
Na Anežku není radno sebou v trávě šíti, protože se celkem snadno vlčí neduh chytí.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika připomíná, že sice může být hezky, ale země je stále promrzlá, takže člověk se může lehce nachladit.
3. březen: svátek má Kamil (dříve Kunhuta, Marin)
PRANOSTIKY:
Mrzne-li o svaté Kunhutě, mrzne ještě čtyřicet dní.
Skřivan si v březnu musí vrznout, i kdyby mněl zmrznout.
Svatá Kunhuta - o chlup stoupne teplota.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že pokud bude mrznout 3. března, tak bude mrznout ještě měsíc. Poslední pranostika zase tvrdí, že se o trochu oteplí.
4. březen: svátek má Stela (dříve svatý Kazimír)
PRANOSTIKA:
Na Kazimíra pohoda – na kobzole úroda.
VYSVĚTLENÍ:
Pokud v tento den bude příjemné počasí, tak bude dobrá úroda.
5. březen: svátek má Kazimír (dříve svatá Adriana)
PRANOSTIKA:
Svatá Adriana nedá spáti z rána.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika tvrdí, že v tento den bude mít člověk špatné spaní (kratší noc, špatné počasí atd).
6. březen: svátek má Miroslav (dříve svatý Felicitas, Bedřich)
PRANOSTIKY:
Na svatého Bedřicha slunko teplem zadýchá.
Svatá Felicita sníh z polí odmítá.
Svatý Bedřich teple dýchá, nebo taky sněhy míchá.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že se začne oteplovat. Druhá pranostika zase tvrdí, že začne tát sníh. Třetí pranostika začíná stejně jako první, ale obsahuje také variantu se sněhem.
7. březen: svátek má Tomáš
PRANOSTIKY:
O svatém Tomáši sníh bředne na kaši.
Zima, kterou Tomáš nese, dlouho námi ještě třese.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že začne tát sníh. Druhá pranostika počítá s tím, že ten den se&n
MarieTerezie si byla velice dobře vědoma toho, že v boji s jejími silnými protivníky jí mohou pomoci jen Uhry. Vypravila se proto před uherský sněm do Prešpurku, který se chystala požádat o vojenskou pomoc. Zároveň potřebovala zjistit jejich postoj k Pragmatické sankci. Uhři souhlasili, cenou za jejich podporu, kterou požadovali, byla větší samostatnost pro Uhry, panovnice jim potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní, a zároveň potvrdila, že pokud zemřou potomci Karla VI., tak si mohou Uhry zvolit vlastního krále. MarieTerezie věděla, že pravděpodobnost vymření mužských potomků je malá, protože sama již měla Josefa II. a tři dcery. MarieTerezie se také nechala korunovat uherskou královnou dne 25. června roku 1741, čímž na svou stranu dostala další řadu příznivců. Uhři první část slíbené vojenské pomoci poslali na podzim 1742, armáda MarieTerezie se zvětšila na 300 000 mužů. Podruhé MarieTerezie předstoupila před sněm v září 1741, protože si uvědomovala, že její armáda již dlouho nevydrží. Na setkání se pořádně připravila, oblékla se do smutečního šatu (z úcty k nedávno zesnulému otci) a vzala s sebou svého šestiměsíčního syna Josefa. Neváhala se před uherskými šlechtici rozplakat, sdělila uherským šlechticům, že je všemi opuštěná, zbyli jí jen Uhry. Její postup zabral, získala, co chtěla, šlechtici jí vyjádřili svou podporu a slíbili, že za ni věnují své životy i svou krev. Uherští šlechtici pak poskytli Marii Terezii peníze, vojsko a dokonce uznali jejího manžela za spoluvládce Uher. Nedělali to ale zcela zadarmo, MarieTerezie ji slíbila určité politické ústupky.
Už v pěti letech se MarieTerezie seznámila se svou osudovou láskou, byl jí František Štěpán Lotrinský, který byl poslán do Vídně na výchovu. Chlapce si oblíbila nejen mladá arcivévodkyně, ale i její otec, který o něm vážně uvažoval o jako vhodném manželi pro svou dceru. Dne 31. ledna 1736 došlo k jejich zásnubám. František Štěpán se pak přesunul do Bratislavy, protože dvorský protokol vyžadoval jejich odloučení. MarieTerezie ale byla i nadále se svým snoubencem v kontaktu prostřednictvím korespondence, z níž je zřejmé, že ho již před svatbou velmi milovala. Dne 12. února 1736 došlo v Augustiniánském kostele ve Vídni k jejich sňatku. MarieTerezie měla při této příležitosti na sobě šaty zdobené zlatem a stříbrem. Oslavy trvaly několik dní. Když se MarieTerezie stala v roce 1740 královnou, okamžitě ustanovila svého manžela spoluvladařem, funkce to byla ale v podstatě jen na papíře, František Štěpán nemohl o ničem sám rozhodovat, zcela podléhal své manželce, což ho trápilo, a tak se raději stáhnul do soukromí, přišlo mu to lepší než hrát v politice druhé housle. V roce 1745 byl František Štěpán zvolen římskoněmeckým císařem i za přispění své manželky, ale ani tento titul mu nepropůjčoval žádnou moc.
MarieTerezie svého manžela příliš do politiky v její monarchii nepouštěla, a tak hledal čím se zabavit, aby příliš nezahálel. František Štěpán v sobě objevil podnikatelský talent. Zpočátku se musel vyrovnat s postojem aristokracie, že pro šlechtice se nehodí, aby podnikal. Podařilo se mu ve svém Toskánsku zavést novou výrobu, snížit daně i ochranná cla, a tím zajistit hospodářský vzestup země. František Štěpán dokázal Toskánsko vytáhnout na hospodářskou výši, díky tomu se stal finančně nezávislým na své manželce, jeho příjmy byly dokonce každý rok vyšší zhruba o milion zlatých. Ještě před jeho úspěchem s Toskánskem se mu podařilo v roce 1736 koupit v Horních Uhrách zanedbané panství Holič, které přivedl k ohromné prosperitě. V jeho podnikání mu pomohlo i to, že se na rozdíl od jiných obchodníků nebál žádat o pomoc mezi Židy, kterým vyhovovalo, že je nenutil nechat se pokřtít a ani je nezatěžoval žádnými zvláštními daněmi. Stejně tak se nebál obchodovat se svobodnými zednáři, dokonce se stal jedním z nich, přestože papež svobodné zednáře uvrhl papežskou bulou do klatby.
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani MarieTerezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak
Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.
Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.
Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu nav
V posledních letech života byl u MarieTerezie diagnostikován vysoký krevní tlak i rozedma plic. Habsburská panovnice se dne 8. listopadu 1780 zúčastnila lovu bažantů, kde se ale nachladila. Nakonec onemocnění podlehla dne 29. listopadu 1780. Její tělo bylo vystavené pitvě, která prokázala, že panovnici nefungovala jedna plíce. MarieTerezie po smrti spočinula po boku svého manžela a její vychovatelky z dětství, kterou nechala pochovat v rodinné kryptě. Rakousko po své panovnici truchlilo, v celé zemi se pořádaly bohoslužby a čest jí vzdávali evropští panovníci včetně jejího životního nepřítele Fridricha II. Všichni museli ocenit, že MarieTerezie, přestože to neměla jednoduché, dokázala svůj stát ubránit před nepřáteli skoro ve stejné podobě, v jaké ji předal zemi její otec. Navíc v době její smrti bylo sedm jejich potomků na sedmi evropských trůnech.
Po válkách o habsburské dědictví si MarieTerezie uvědomila, že Anglie pro ni není pravděpodobně nejlepším spojencem, věřila, že lépe by na tom byla s Francií jako spojencem. Habsburská panovnice věřila, že s Francií po boku by se jí podařilo získat zpět Slezsko od Pruska. Navíc pokud by se Francie přidala na stranu Rakouska, ztratilo by tak Prusko svého asi nejdůležitějšího spojence. K uzavření případného spojenectví s Francií musela ale MarieTerezie nejprve překonat nepřátelství Francouzů k Rakousku i k její osobě. Velvyslanci Václavu Antonínu Kounicovi se ale nepřátelství podařilo otupit, a když vyšlo najevo, že Anglie se také odhodlala k výměně spojenců, nic spojenectví Rakouska a Francie již nebránilo, obě mocnosti se dohodly, že v případě napadení si přijdou na pomoc. MarieTerezie jistá si podporou Francie poslala svou armádu do Čech, na to Prusko zareagovalo vpádem do Saska bez vyhlášení války. Tak se opět MarieTerezie dostala do války.
"Byla jsem královnou, a vy jste mi vzali mou korunu, manželkou, a vy jste zabili mého manžela, matkou a vy jste mě připravili o mé děti. Zbyla mi jen má krev, vezměte si ji, ale nenechte mě trpět dlouho." To Marie Antoinetta prohlásila poté co u soudu, přečetl prokurátor její obžalobu.
Vězení v Templu, kam byla Marie Antoinetta zavřená, bylo v hrozném stavu. Královnu čekal hlučný, plesnivý žalář, plný kouře, krysí moči a špatné hygieny.
Tělesný i duševní stav královny se během věznění horšil, královna hubla, vlasy jí šedivěly a vypadávaly, byla velmi bledá a často krvácela. Trpěla nedostatkem soukromí, neustále s ní byli v cele dva dozorci, kteří měli za úkol ji sledovat. Nesměla si krátit čas šitím, ani pletením. Často jen seděla, sledovala ruce, otáčela prsteny. Když už nemohla, škubala tapety a vytahovala z nich nitě, které pomocí špendlíků přeměňovala v jednoduchou krajku.
Období kolem 2. srpen 1793
Marie Antoinetta dorazila do vězení Temple v Paříži ve tři hodiny ráno, poté co ji vytrhli z náručí své dcery Marie Terezy a její švagrové Madame Elizabeth. Syn Ludvík Karel jí byl odebrán již o měsíc dříve. Marie Antoinetta byla rychle eskortována do cely pod úrovní vězeňského nádvoří. Zděná podlaha byla pokrytá bahnem a vodou pocházející z nedaleké Seiny prosakující ze stěn (když bylo v Seině málo vody, tak stěny vězení vyschly a Marie Antoinetta mohla na nich pozorovat staré tapety zdobené, ironicky, kosatcem.). Královna upřeně sledovala holé zdi, našla v nich zabodnutí hřebík a na něj zavěsila své hodinky, a pak se natáhla na svou postel, kterou byla skládací dětská postýlka, věznitelé se domnívali, že ta je dostatečně dobrá pro královnu.
"Nejvíce infikovaná cela s několika krovy ze slámy jako postel," poznamenal dozorce, "to je vše, co je potřeba." Královnini strážci ale nebyli bez soucitu. Toussaint a Marie Anne Richardsovájí dokonce poskytli alespoň malý komfort v podobě polštáře, malého stolu se dvěma židlemi, dřevěnou krabičku s práškem a cínovou nádobu s pomádou. Marie Antoinetta a její dozorci byli ale pod neustálou kontrolou stráže (odděleni pouhou zástěnou od královny), která celý den pila, kouřila a hrála karty.
Když královna požádala madam Richardsovou o čerstvé oblečení, dozorkyně se neodvážila její přání splnit, protože se obávala přísných rozkazů revoluční vlády. Nicméně ale když si Madam všimla, že čepec Marie Antoinetty už dlouho ne