Napsal Jaroslav Seifert
Až už to bylo klubko,
pletací drát a míč,
ať už to byly housle,
hodiny, lampa, klíč,
po jezu voda sklouzla,
a všechno je to pryč.
~
Ať smích to byl, ať slzy
a hořké slovo k nim,
vždy ústa maminčina
přimkla se k ústům mým.
Všechno už odplynulo
jak nad střechami dým.
~
Kdybych se mohl vrátit,
nevím dnes ani kam.
Vidím, jak vítr vzdouvá
záclonku, kterou znám.
Vtom bouchl někdo dveřmi,
a všechno je totam.
Napsal Jaroslav Seifert
Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze bezevšeho.
- Maminko, zab ho, bojím se ho!
- Proč? Nosí peníze.
~
A pavoučka jsem nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.
~
Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby - vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
~
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.
Napsal Jaroslav Seifert
Měl jsem ji na památku
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
~
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
~
Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten
spěch?
A jeden z těchto květu
uvízl ve vlasech.
~
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
~
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
~
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
~
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
~
Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Napsal Jaroslav Seifert
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
~
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bleděmodré drahokamy.
~
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
~
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
~
na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.
~
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
~
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
~
aby je vrazil ve chřtán dračí
a motýl spěchá po bodláčí;
~
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
~
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
~
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
Báseň ze sbírky Jaro, sbohem:
Napsal Jaroslav Seifert
Kamení města šlapu rád,
tvrdé už se mi nezdá.
Každého jinam vede snad
na nebi jeho hvězda.
~
Lesníkem také chtěl jsem být,
počítat kubíky dřeva,
les kříže krážem prochodit
a čekat na tetřeva.
~
Srnečky hlídat na louce
a měřit smrky, duby,
mít sojčí pero v klobouce
a znak s kančími zuby.
~
Po mechu bych se procházel
a v zimě krmil laně;
i pro psa už jsem jméno měl -
však zapomněl jsem na ně.
~
Veverky, bílé pod bříškem,
jež hnízdí mezi ptáky,
mám dodnes rád. A oříšky,
ty míval jsem rád taky.
~
Dýchal bych vůni pryskyřic
i houby voněly by.
Řekněte, co je v světě víc,
než najít pěkné hřiby!
~
Co ze všeho dnes zbylo mi,
z těch snů šťastného lovce?
Chodím dnes také pod stromy,
ale jen ve Stromovce.
~
Kamení města šlapu rád,
tvrdé už se mi nezdá.
Každého jinam vede snad
na nebi jeho hvězda.
Napsal Jaroslav Seifert
Když chlapci jarem rozcuchaní
bělásky v hrsti nosili,
běloučký pel jim zůstal v dlani.
Ubohá křídla motýlí!
~
Motýly znám i každou kytku.
Hle, právě sedl na římse
žluťásek! Kdepak mám svou síťku?
Však nesmím ven a učím se.
~
Z počtu mám desetinnou tečku,
pak zeměpis a mluvnici.
Zkroušeně sedím u stolečku
a jaro běží ulicí.
~
Hospodařil jsem špatně s časem.
Dnes praží slunko do oken,
a já tu sedím nad atlasem,
odříkávaje spoustu jmen.
~
Nikobary a Andamany,
Borneo, Jáva, Celebes.
Motýlek stříbrem postříkaný
třepetá se až u nebes.
~
A babočka a oko paví,
když atlas jsem si rozvíral,
na mapě sedí blízko Jávy;
a na Borneu admirál.
~
Černopláštník je na rovníku
a chlubí se svým sametem
a okáč v stéblech poledníků
houpe se jako nad květem.
~
Hleděl jsem dlouho v očka křídel,
zatajiv dech, bych nesvál pel.
dokud jsem hezčí neuviděl.
Pak na sítˇku jsem zapomněl.
Napsal Jaroslav Seifert
Když chlapci jarem rozcuchaní
bělásky v hrsti nosili,
běloučký pel jim zůstal v dlani.
Ubohá křídla motýlí!
~
Motýly znám i každou kytku.
Hle, právě sedl na římse
žluťásek! Kdepak mám svou síťku?
Však nesmím ven a učím se.
~
Z počtu mám desetinnou tečku,
pak zeměpis a mluvnici.
Zkroušeně sedím u stolečku
a jaro běží ulicí.
~
Hospodařil jsem špatně s časem.
Dnes praží slunko do oken,
a já tu sedím nad atlasem,
odříkávaje spoustu jmen.
~
Nikobary a Andamany,
Borneo, Jáva, Celebes.
Motýlek stříbrem postříkaný
třepetá se až u nebes.
~
A babočka a oko paví,
když atlas jsem si rozvíral,
na mapě sedí blízko Jávy;
a na Borneu admirál.
~
Černopláštník je na rovníku
a chlubí se svým sametem
a okáč v stéblech poledníků
houpe se jako nad květem.
~
Hleděl jsem dlouho v očka křídel,
zatajiv dech, bych nesvál pel.
dokud jsem hezčí neuviděl.
Pak na sítˇku jsem zapomněl.
Napsal Jaroslav Seifert
Až na dně skříně schovaný byl,
popsaný verši, čísly dat.
Ač mamince jsem jednou slíbil,
že nebudu jej otvírat,
ten vějíř se mi hrozně líbil,
a já jsem musil lhát.
~
Málokdy klíček zapomněla,
však jednou zapomněla přec,
a sotva vyšla, ruka smělá
našla ten vějíř nakonec.
Však přece se mi ruka chvěla,
když držel jsem tu věc.
~
Nerozuměl jsem veršům z něho,
namáhaje se sebevíc;
říkaly cosi tajemného
o lásce, kouzlu tanečnic.
Strach měl jsem, ale nevím z čeho.
Co věděl chlapec? Nic.
~
V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim,
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.
~
Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.
~
Vzpomínka někdy něžně bodne.
Pokud lze mluvit o vině,
viníka nikdo neuhodne.
Snad vějíř, snad ta jedině,
jež zapomněla jednoho dne
ten klíček u skříně.
Napsal Jaroslav Seifert
Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.
~
Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly.
A pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím byl jsem hrubý.
~
Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nevrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.
~
Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá! -
Zní housle. Někdo hraje.
~
Vzpomínám na kloučka,
možná už zmoudřel lety.
A smyčec zlehoučka
vyhrává flažolety,
po strunách poskočí
a měkce padá na ně.
Kdo mi to na oči
zezadu stiskl dlaně?
~
Kdo je to? Cožpak vím.
Hlas šeptá: Řekni jméno,
a já ti položím
svou hlavu na rameno.
Kdybych je říci směl!
Však mlčím jako němý.
Housličky, jen bych chtěl
poprosit: Odpusťte mi.
Báseň ze sbírky Šel malíř chudě do světa:
Jeden z nejznámějších českých básníků Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově a zemřel 10. ledna 1986 taktéž v Praze. Jaroslav Seifert byl nejen básníkem, ale i všeobecně uznávaným spisovatelem, novinářem a překladatelem. Jako jedinému Čechovi se mu podařilo získat Nobelovu cenu za literaturu v roce 1984. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa, ze strany byl ale v roce 1929 pochopitelně vyloučen, protože podepsal Manifest sedmi, kritizující bolševizaci ve vedení strany. S komunistickou stranou se dostal znovu do sporu, když protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Představitelé komunistického režimu se ho ale nemohli zbavit úplně, protože patřil mezi známé a oblíbené autory jak u nás, tak i ve světě. Bylo mu tedy dovoleno publikovat, ale nesměl veřejně vystupovat a podepisovat jakékoliv petice (to ale mnohokrát nedodržel, dokonce podepsal komunisty nenáviděnou Chartu 77).
V literatuře se ve 20. letech stal představitelem československé avantgardy a podílel se na vzniku, tvorbě a propagandě uměleckého stylu zvaného poetismus.
Básně vhodné k recitaci se dají čerpat z nejrůznějších Seifertových sbírek. Oblíbené básně se nacházejí v básnické sbírce s názvem Maminka. O čem je kniha Maminka? Tato básnická sbírka vznikla až po druhé světové válce. Jedná se o intimně laděné lyrické básně. Všechny básně v této sbírce nějakým způsobem odkazují k autorově dětství. Promítají se do nich jeho vzpomínky nejen na maminku, ale na různé události, předměty a osoby spojené s dětstvím. Seifert dává jasně najevo, že maminka je tím pojítkem, které drží rodinu pohromadě, právě ona dává členům rodiny lásku, a i proto se k ní rádi vrací. Jak už název sbírky napovídá, básně jsou plné citu (především lásky a obdivu k matce. Básně ze sbírky Maminka provází také určitá nostalgie a smířenost s plynutím času, protože smrt čeká každého (V řadě básní se objevuje i motiv smrti maminky.) Kromě maminky se v básních objevují i další členové rodiny: otec, dědeček a strýc.
Výhodou těchto básní pro recitaci je, že se rýmují. Nevýhodou je, že obsahují zastaralé výrazy, které dnes mladí již neznají. Seifert se navíc často snaží ve svých básních vyjadřovat vzletně (a zároveň jednoduše) a využívá k tomu svoji bohatou slovní zásobu. I to ale může v některých případech být nevýhodou při recitaci.
Výhodou těchto básních je, že tématem jsou jednoduché, lidem často známé situace, předměty, osoby.
Kromě Maminky napsal Seifert řadu dalších básnických sbírek:
Město v slzách (rok vydání 1921)
Samá láska (rok vydání 1923)
Na vlnách TSF (rok vydání 1925)
Slavík zpívá špatně (rok vydání 1926)
Poštovní holub (rok vydání 1929)
Jablko z klína (rok vydání 1933)
Ruce Venušiny (rok vydání 1936)
Jaro, sbohem (rok vydání 1937)
Zhasněte světla (rok vydání 1938)
Vějíř Boženy Němcové (rok vydání 1940)
Světlem oděná (rok vydání 1940)
Kamenný most (rok vydání 1944)
Přilba hlíny (rok vydání 1945)
Ruka a plamen (rok vydání 1948)
Šel malíř chudě do světa (rok vydání 1949)
Píseň o Viktorce (rok vydání 1950)
Maminka (rok vydání 1954)
Chlapec a hvězdy (rok vydání 1956)
Koncert na ostrově (rok vydání 1965)
Odlévání zvonů (rok vydání 1967)
Halleyova kometa (rok vydání 1967)
Morový sloup (rok vydání 1968 - 1970)
Deštník z Piccadilly (rok vydání 1979)
Býti básníkem (rok vydání 1983)
Obsah knihy Maminka:
Výběr básní k recitaci ze sbírky Maminka (básně z této sbírky jsou vhodné pro starší a zkušenější děti):
Napsal Jaroslav Seifert
Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o něj bál
a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.
~
Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.
~
I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.
~
Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka , zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.
~
Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jako růže.
~
A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řekla: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.
~
Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,
pravila touha: To já ti v něm zpívám.
~
I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.
~
Po letech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.
~
Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.
~
Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.
Tyto lidské vlastnosti jsou v knize kritizovány:
- Nerozvážnost, například Petr Bajza, když někdy něco udělá a pak toho lituje.
- Vyčůranost, například Petr Bajza, když něco chce, tak se chová tak, aby toho dosáhl.
- Podvodník, Petr Bajza tajně chodí do kina, mamince i tatínkovi tvrdí, že jde na housle a přitom jde úplně někam jinam.
- Lakomost, namyšlenost a vytahovačnost, například jako Tonda Bejval.
- Ješitnost a religiozita, například Čeněk Jirsák – ješitný a věřící.
- Zlodějna, například Eda Kemlink je sice chytrý, ale také zloděj, který krade buřty v řeznictví.
- Hloupost, například Zilvar z chudobince je statečný, ale i hloupý – několikrát propadl.
- Přísnost, například Tatínek, ač je laskavý, tak je příliš přísný.
- Stydlivost a moralizování, například Pan Fajst je stydlivý a zapšklý moralista.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět