Diktáty pro 7. třídu základní školy už nejsou jen o mechanickém psaní textu podle diktování, ale především o pochopení souvislostí v českém jazyce. Právě sedmá třída je zlomová, protože se zde spojují znalosti z prvního stupně s náročnějšími pravopisnými jevy, jako jsou koncovky podstatných a přídavných jmen, shoda přísudku s podmětem nebo psaní velkých písmen.
Tento doplňující obsah pomůže žákům, rodičům i učitelům lépe pracovat s diktáty, využívat je nejen ve škole, ale také doma při přípravě nebo procvičování. Zaměříme se na praktické tipy, online diktáty, diktáty k vytištění i časté chytáky, které se v diktátech pro sedmou třídu objevují nejčastěji.
4. diktát na koncovky podstatných jmen
Nastaly kruté mrazy. Milan byl první v cíli. Cestu lemovaly topoly. Čerti řinčeli řetězy. Na stoleležely výkresy a rysy. Námořnické uzly se lehce vázaly. V hotelích se ubytovali hosté. Na březích potoka kvetly blatouchy. Strýcovi se líbili naši psi. Cestovatel pozoroval lvy. Holubi zobali zrní. Rybář nesl krabici s červy. Staří čápi krmí mladé čápy. Drahokamy ležely v trezoru. Ve voliéře byli supi a orli. Na hřídeli byly kazy. Šel na schůzku s Francouzi, Italy a Rusy. Jeřáby zvedaly do výše panely a trámy. Mezi poli a loukami vedly kamenité cesty.
Komplikací
při určování koncovky v přísudku může být, že špatně určíte podmět.
Například:
Tisíce lidí skandovaly (podmět: rod mužský neživotný). Čety vojáků
pochodovaly (podmět: rod mužský neživotný). Rodiče zběsile pobíhali
(podmět: rod mužský životný). Lidičky se zastavovali na ulicích (podmět:
rod mužský životný).
Problematická mohou být i podstatná jména, která jsou zároveň životná, ale i neživotná.
Jejich životnost se určí podle jejich koncovek. Příkladem problematických
dvojic jsou: ledoborci x ledoborce, mikrobi x mikroby, slanečci x slanečky,
ukazatelé x ukazatele, uzenáči x uzenáče, dni x dny x dnové.
Ledoborci
se ztratili ve tmě (životný). X Ledoborce vypluly z přístavu (neživotný).
Mikrobi
byli všude (životný). X Mikroby byly zkoumány vědci (neživotný).
Slanečci
nám chutnali (životný). X Slanečky nám chutnaly (neživotný).
Ukazatelé
stáli u cesty (životný). X Ukazatele se zřítily (neživotný).
Uzenáči
zůstali na talíři (životný). X Uzenáče zůstaly na talíři (neživotný).
Dni
se krátily (neživotný). Dny se krátily (neživotný). Dnové se krátili (životný).
V našem městě proběhly besedy se
spisovateli. Lyžaři a instruktoři vjeli na sjezdovku. Koně běhali po louce. Dny
se zkracovaly. Ukazatele ležely v příkopě. Sněhuláci na jaře roztáli. Lidičky
se shromažďovali na náměstí. Angličané a Rusové se sešli k jednání. Skupiny
turistů se vydaly na hrad. Turistické spolky pořádaly výlety. Slavnosti
proběhly na nádvoří. Navštívili jsme Sychrov. Ledoborci narazili do ledovce.
Vlaštovky, sýkorky a kosi se přilétli najíst ke krmítku. Srnky a lišky se
proháněly ztemnělým lesem. Koně a krávy se pásli u lesa. Drahokamy se třpytily
na slunci. Prodavači a prodavačky se na zákazníky usmívali. Výlety do ciziny se
zrušily. V rádiu hlásili dopravní zprávy. Důvěřiví obyvatelé města přišli o
peníze. Desítky zvířat se musely přemístit. Stroje ulehčily lidem práci. Plavci
a potápěči měli závody. Noviny a časopisy ležely na polici. Děti se proháněly
po hřišti. Dospělí se mile usmívali.
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci.
Bez slabiky „re“ je to Barbora. Se slabikou „re“ chutná kysele v buchtách akorát. (Rebarbora)
Černají se v lese, na slunci i na pasece, Jejich keře píchají, ale plody chutnají. (Ostružiny)
Červené, jsem, šťavnaté jsem, voňavé jsem a zdravé jsem. (Jablko)
Je ve tmě důleček, v tom důlečku kulka, na té kulce chrásteček, na chrástečku plno kuliček. (Brambory)
Kdo každého rozpláče? (Cibule)
Kdo k němu čichá, v malé chvíli uroní slzy krokodýlí. Ne každému takhle škodí, k ovaru se tuze hodí. (Křen)
Když jsme jí svlékali, vždycky jsme plakali. (Cibule)
Komu srubnou hlavu a krev neteče? (Zelí)
Květ nahoře, plody dole, nenajdeš ho ve stodole. Prohlédni si sklep a spíž, co to je, už asi víš. A když je máš na talíři, k obědu sníš nejvíc čtyři. (Brambory)
Má tvar jako báň kostela. Sukni, co si jen ráčí. Uvnitř panenku doběla, po které oči pláčí. (Cibule)
Má tvar pistole nastříkané žlutě. Když je na stole, dělá nám chutě. V horké černé Africe, živí se jím opice. (Banán)
Naříkají hospodyňky, když mě zlobí mandelinky. Naříká i hospodář, když mě málo okopáš. Naříkají kuchaři, když mě málo povaří. (Brambora)
Patří mezi ovoce, a když přijdou Vánoce, tak ho rozkrojí. Hledají hvězdičku, ke štěstí cestičku. (Jablko)
Pěstuje se v řádkách. Vidět je jen chrást, aby se zvěř měla v poli na čem pást. A taky dětem pro radost, aby cukroví měly dost. (Cukrová řepa)
Podobá se zvonu, ale nezvoní, Zraje v korunách stromů, ne však v jabloních. (Hruška)
Popelka ho přebírá. Pne se do výše. Kdo si na něm pochutnává? Holub nejspíše. (Hrách)
Rostou na pasece. Modrají se v lese pod smrky a doubky. Tomu, kdo je mlsá, zmodrá nos a pusa a zčernají zoubky. (Borůvky)
Rostou v řádku na poli pod zelenou natí. Když se pečou, v údolí dým se kudrnatí. Sloupnou si je se solí kluci pihovatí. (Brambory)
Sedí panna na hrádkách v devatero kabátkách a těm, kdo ji svlečou, slzy z očí tečou. (Cibule)
Sedí panna v zeleném, v kabátečku červeném, tlačíš- li ji, pláče, v srdci jí kámen skáče. (Třešeň)
Svítí sytou žlutí, není k nakousnutí, kdo ho dá naráz do pusy, toho kysele podusí. (Citron)
Vyšla kráska na procházku, měla srdce na provázku. (Jahoda)
Za kadeřavou hlavičku vytáhnu z nory lištičku. Sáhni si, je hladká, ukousni, je sladká. (Mrkev)
Zdvojené jako náušničky je nosí dívky na uších. Špaček a kos je labužnicky kradou sadařům po koších. (Třešně)
Zelené, žluté, červené, člověku žízeň zažene. Který strom má v září k mání, tohle sladké pochutnání. (Jabloň)