UKÁZKY CHARAKTERISTIKY je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Za základní slohový útvar se považuje popis osoby, protože se s ním seznamují žáci již na prvním stupni základní školy a provází je celým jejich studiem. I přesto, že jsou s ním lidé během studia na základní škole a potažmo i na střední škole dokonale seznámeni, někdy dochází k záměně tohoto slohového útvaru za jiný slohový útvar – za charakteristiku.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.
Návrh osnovy pro charakteristiku
úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
stať:
a) vnější projevy povahy b) vztah k lidem, jednání c) vztah k přírodě, k prostředí d) vztah k práci e) nadání, schopnosti, zájmy f) vztah k sobě samému
závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)
Charakteristika je popisný slohový útvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky. Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem. Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.
Rozsah otevřeného dopisu není nikde přesně daný, někteří odesílatelé zvládnou své myšlenky vyjádřit stručně, někteří se raději rozepíší. Základem je, aby ani u rozsáhlejšího textu odesílatel neztratil nit a udržel myšlenku. Naše ukázky slouží jen jako příklady, jak je možné psát vlastní obsah textu u otevřeného dopisu, a proto jsou údaje v dopisech zcela smyšlené stejně jako všechny argumenty v nich uvedené.
Jak může vypadat otevřený dopis KSČM, přednesl herec Matonoha při svém vystoupení "Na stojáka". Zde je vidět video, jak vše přednáší: otevřený dopis Matonoha.
Rozvitý podmět je ten podmět, který je ten podmět, který je rozvíjen jiným větným členem. Podmět tedy není holý, protože na něm závisí jiný větný člen.
Několikanásobný podmět holý a rozvitý – rozdíly
Rozdíl mezi podmětem holým a rozvitým se nejlépe pozná na příkladech.
Ukázky:
Holý: Koně, kozy a krávy se pásli na louce. X Rozvitý: Naše koně, kozy a krávy se pásli na louce.
Holý: Koťata a štěňata se nesnášela. X Rozvitý: Divoká koťata a štěňata se nesnášela.
Několikanásobný a rozvitý – rozdíly
Podmět několikanásobný může být zároveň i rozvitý. To se nijak nevylučuje.
Ukázky:
Několikanásobný podmět: Babička a děda se vydali na procházku.
Rozvitý podmět: Náš milovaný děda se vydal s babičkou na procházku.
Vztah k práci (ke škole), vztahy v práci (ve škole)
Vztah k přírodě
Zájmy a schopnosti
Vztah k dané osobě
Závěr
Vysvětlivky k bodům osnovy:
Úvod: V tomto odstavci se nachází stručné informace o dané osobě (věk, bydliště) a vztah autora k ní (rodič, kamarád).
Vzhled: V tomto odstavci je stručně zachycena celková postava, popis obličeje: očí, nosu, úst, vlasů, a dalších výrazných rysů popisované osoby.
Povahové vlastnosti: V tomto odstavci se nachází přímá a nepřímá charakteristika vlastností a různých výrazných povahových rysů osoby (vlastností by zde mělo být popsáno přímo nebo nepřímo minimálně pět). Neměly by zde být popsány jen kladné vlastnosti, je třeba uvést alespoň jednu zápornou vlastnost (každý nějakou má).
Vztah k blízkým lidem: V tomto odstavci by měl být popsán vztah k rodině (rodičům, sourozencům, případně i prarodičům) a případně k nejbližším kamarádům (třeba i k autorovi).
Vztah k práci, vztahy v práci: V tomto odstavci se objevuje postoj dané osoby k jejímu zaměstnání, u žáka se jedná o vztah ke škole a o jeho vztahy s učiteli a spolužáky. Může se zde objevit, co ho ve škole baví, co nemá rád, jeho výsledky a i jeho plány do budoucna (jaká střední škola, jaké zaměstnání).
Vztah k přírodě: V tomto odstavci by se mělo alespoň stručně objevit, jestli má rád přírodu, jestli do ní rád chodí, jestli má rád zvířata, květiny atd.
Zájmy a schopnosti: Tento odstavec zachycuje, co danou osobu baví, co ráda podniká, v čem je dobrá, ale i přesně opačnou stranu, co ráda nemá a co jí příliš nejde.
Vztah k dané osobě: Tento odstavec obsahuje stručný popis toho, proč jsem si danou osobu vybral a co si o ní myslím.
Závěr: Závěr obsahuje určité shrnutí daných informací s poslední závěrečnou myšlenkou (názorem) k charakteru dané osoby.
SPONTÁNNÍ AKCE – Spontánní akce jsou neplánované akce, které vznikly bezděčně, bez jakýchkoliv příprav. Řada lidí tvrdí, že spontánní akce jsou v životě nejlepší.
SPONTÁNNÍ BUBNOVÁNÍ – Spontánní bubnování je přirozený způsob hry na hudební nástroje, nebo jiné nástroje a přístroje, které nahrazují ty hudební. Jedná se o nenucený projev vycházející jen z citu rytmu, bez znalosti různých hudebních pojmů. Spontánně bubnovat se dá klidně i s obyčejnou pet lahví naplněnou luštěninami. Jde o vlastní procítění, ne o společenská pravidla a normy.
SPONTÁNNÍ ČLOVĚK – Spontánní člověk je jedinec, který jedná nenuceně a přirozené podle svých pocitů a potřeb.
SPONTÁNNÍ CHOVÁNÍ – Spontánní chování, je takové chování, které je bezprostřední. Jedinec se chová, jak chce, bez ohledu na vhodnost. Vychází ze situace, v níž se nachází.
SPONTÁNNÍ MUTACE – Spontánní mutace je pojem z genetiky, kdy jde o to, že k mutaci došlo neplánovanou akcí mechanismu DNA.
SPONTÁNNÍ NÁPAD – Spontánní nápad je myšlenka, která vznikla náhodou a bezděčně.
SPONTÁNNÍ PNEUMOTORAX – Nejprve je třeba vysvětlit, co je to samotný pneumotorax. Jedná se o nahromadění kyslíku nebo jiného vzduchu v dutině kolem plic. Spontánní pneumotorax je jedním ze základních typů tohoto onemocnění. Spontánní pneumotorax vzniká často jako důsledek nějakého plicního onemocnění (například cystické fibrózy), také se v některých případech objevuje u vysokých mužů, kteří mají toto onemocnění v rodině). Spontánní pneumotorax se tak nazývá proto, že vznikl bez zjevných vnějších příčin (žádné proražení hrudníku, nic). Spontánní pneumotorax se nemusí léčit, pokud není rozsáhlý a nejsou dechové potíže. V jiném případě dochází k odsátí vzduchu.
SPONTÁNNÍ POROD – Spontánní porod je takový porod, který začal zcela přirozeně a při němž dochází k narození dítěte poševní cestou (pokud by ale nastaly komplikace, může i při spontánním porodu dojít k lékařským zásahům).
SPONTÁNNÍ POTRAT – I spontánní potrat je přirozeným jevem, který se často vyskytuje. Jedná se o to, že plod je samovolně z těla ženy vypuzen během první 20 týdnů těhotenství. Příčinou takového potratu nebývají vnější záležitosti (sport, práce, stres, sex atd.).
SPONTÁNNÍ REAKCE – Spontánní reakce je taková reakce, která je zcela nepřipravená a nenucená. Vychází z pocitů jedince bez ohledu na vhodnost této reakce v určitých situacích.
SPONTÁNNÍ TANEC – Spontánní tanec je takový tanec a pohyb, který se neřídí žádnými vnějšími pravidly. Člověk tancuje, jak chce, jak cítí rytmus bez ohledu na nějaká společenská pravidla.
Dalším problematickým slovesem se stejnou hláskovou skupinou jako slovo vzpomněl, je i zapomněl, i ono dokáže pisateli pěkně zamotat hlavu.
Vysvětlení
Sloveso zapomněl se řadí k těm slovesům, kde je třeba zjistit podobu jiných tvaru daného slova, jestli se zde nevyskytuje hláska n (= zapomenout), a proto se vždy píše s "mně".
Hledání příbuzných tvarů u těchto sloves může být pro spoustu lidí těžké (ne každého hned napadnou daná slova), i proto už učitelé na prvním stupni radí svým žákům si toto sloveso prostě zapamatovat, pomoci jim k tomu mohou třeba různé mnemotechnické pomůcky, které si žáci vytvoří, anebo "si ho do hlavy" dostanou čistým drilem, hlavní je vždy vědět, že sloveso "zapomněl" se vždy píše s "mně".
Ukázky ve větě
"Ó já hlupák, hlava děravá. Svou berlu mrazílku, jsem si doma zapomněl."
Dost často se stává, že právě u tohoto slovesa člověk znejistí a neví, jestli je správná varianta s "mně", nebo jen s "mě", pak se snaží najít nějaké logické zdůvodnění pro ten či onen pravopis.
Pravopis
Správný je pouze tvar s "mně" tedy "vzpomněl".
Vysvětlení
Určitým zdůvodněním proč tomu tak je, může být to, že v jiných tvarech (či odvozených slovech) tohoto slovesa se objevuje hláska "n" = například "vzpomenu". A právě toto "n" je to, které se objevuje i v hláskové skupině "mně" ve slově vzpomněl. Pro většinu lidí je ale nejjednodušší si toto slovo prostě zapamatovat, než si pracně zdůvodňovat jeho pravopis.
Ukázky ve větě
Kdo by si občas rád nevzpomněl na svou první lásku?
Vedlejší věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící, věta řídící tvoří přísudkovou část. Nejčastěji je uvozena vztažnými zájmeny kdo, co, nebo spojkami že, aby, kdy.
Vedlejší věta důvodová se nazývá také vedlejší větou příčinnou. Tato věta vyjadřuje příčinu (důvod) děje věty řídící. Uvozena bývá nejčastěji spojkami že, poněvadž, protože, jelikož.
Ukázky použití
Zaspal, protože si nenastavil budík.
Musím se omluvit, poněvadž jsem zapomněl domácí úkol.
Že jsem měl vyznamenání, dostal jsem nový telefon.