Téma

ZÁSYP NA RÁNY


Sbírka Město v slzách patří k textům, které čtenáře neoslovují pouze esteticky, ale i lidsky. Básně zde nefungují jako pouhá literární dekorace – jsou výpovědí o světě, o městě, o člověku sevřeném dobou, prací a nespravedlností. Tento doplněný článek nabízí hlubší pohled na význam, symboliku a historický kontext díla, které dodnes dokáže zasáhnout svou naléhavostí. Pokud chcete porozumět tomu, proč je sbírka Město v slzách považována za jeden z klíčových textů rané tvorby Jaroslava Seifera, jste na správném místě. Následující části rozšiřují původní text o výklad, souvislosti a interpretační klíče, které pomohou báseň číst v celé její hloubce.


Večer na pavlači

I.

Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,

ale pavlač to je náruč Marie Panny,

vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,

si večer usednou na ni

a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena;

nebe je plné hvězd

a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.

~

Akáty naproti nad tratí vůněmi zvoní jak na návsi zvonice,

aby se vzpamatovali hříšníci a hříšnice,

ale milenci svá těla sepiali vášnivě a prudce,

a tak se zdálo, že na stráni modlí se samé sepiaté ruce

tise a odevzdaně,

že anděl zvěstoval užaslé Marii Panně

poselství lásky a síly.

~

Skoda, když už ta pavlač byla tou šťastnou svatou,

že ti, které chovala, už dávno, už dávno ukřižováni byli.

II.

Břink !

Bylo to jednou, jako by do okna hodil kdos kamenem.

Večer byl sladký, jako by rozhoupal se zvon v tvém srdci zmámeném

a hustou, černou pavučinu ticha protrhla píseň,

jež do vesmíru jak voda trhlinou do lodě na moři vniká.

~

To slečna domácích na klavír hrála,

ta malá blondýnka s modrýma očima,

již denně pokorně prosívám, aby mě trochu milovala

a před níž kleká duše má.

~

Holá!

Byla to píseň veselá, byla to píseň bouřlivá,

jako když v hospodě „U velryby“ sbor mariňáků zazpívá.

Myslil jsem rychle na její dívčí tělo,

na její něžnou kostru složenou z růžových kostí,

na níž se pružné maso přílivem radosti chvělo;

myslil jsem rychle na její pohled prostý,

jejž do not upřela jak v milencovy oči

a láska,

veliká láska stoupala ve mně od paty až k hlavě

jak v bílé bříze míza v jarní noci,

z večera stromek ten ani lístečku nemá a hole se ve větru mihá,

z rána však rozkvete listy, že nemá jich na světě tolik žádná kniha

a na každém báseň.

~

Škoda, chodí už chodí k té slečně čtyři oficíři,

z nichž jeden ji vezme si za ženu a s těžkostmi života smíří ;

škoda, by! bych ji měl jak před okny zahrádku, v jejíž prsti

rostly by růže, reseda, zvonečky, melisa,

a po jejíchž cestičkách chodily by na večer mé prsty.

~

Hrála,

zatím co srdce naše, ta neúmorná kladiva bušící na plnou pokladnu světa,

utichla docela a vesmír už nebyl tou lodí, do níž píseň jako voda cestu protrhla si,

to byla spíše sklenice, až po okraj plná krásy

a my z ní pili až do dna, až do dna z hluboká,

až hlava se zvrátila na zad a slza vhrkla do oka ;

vždyť krásy je nám třeba, jak lásky vody a chleba,

abychom plni jí, všecko konali krásně,

aby milenci

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Autor obsahu


zastupování nemocného
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
zatím slovni druh
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>