Večer na pavlači
I.
Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,
ale pavlač to je náruč Marie Panny,
vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,
si večer usednou na ni
a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena;
nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.
~
Akáty naproti nad tratí vůněmi zvoní jak na návsi zvonice,
aby se vzpamatovali hříšníci a hříšnice,
ale milenci svá těla sepiali vášnivě a prudce,
a tak se zdálo, že na stráni modlí se samé sepiaté ruce
tise a odevzdaně,
že anděl zvěstoval užaslé Marii Panně
poselství lásky a síly.
~
Skoda, když už ta pavlač byla tou šťastnou svatou,
že ti, které chovala, už dávno, už dávno ukřižováni byli.
II.
Břink !
Bylo to jednou, jako by do okna hodil kdos kamenem.
Večer byl sladký, jako by rozhoupal se zvon v tvém srdci zmámeném
a hustou, černou pavučinu ticha protrhla píseň,
jež do vesmíru jak voda trhlinou do lodě na moři vniká.
~
To slečna domácích na klavír hrála,
ta malá blondýnka s modrýma očima,
již denně pokorně prosívám, aby mě trochu milovala
a před níž kleká duše má.
~
Holá!
Byla to píseň veselá, byla to píseň bouřlivá,
jako když v hospodě „U velryby“ sbor mariňáků zazpívá.
Myslil jsem rychle na její dívčí tělo,
na její něžnou kostru složenou z růžových kostí,
na níž se pružné maso přílivem radosti chvělo;
myslil jsem rychle na její pohled prostý,
jejž do not upřela jak v milencovy oči
a láska,
veliká láska stoupala ve mně od paty až k hlavě
jak v bílé bříze míza v jarní noci,
z večera stromek ten ani lístečku nemá a hole se ve větru mihá,
z rána však rozkvete listy, že nemá jich na světě tolik žádná kniha
a na každém báseň.
~
Škoda, chodí už chodí k té slečně čtyři oficíři,
z nichž jeden ji vezme si za ženu a s těžkostmi života smíří ;
škoda, by! bych ji měl jak před okny zahrádku, v jejíž prsti
rostly by růže, reseda, zvonečky, melisa,
a po jejíchž cestičkách chodily by na večer mé prsty.
~
Hrála,
zatím co srdce naše, ta neúmorná kladiva bušící na plnou pokladnu světa,
utichla docela a vesmír už nebyl tou lodí, do níž píseň jako voda cestu protrhla si,
to byla spíše sklenice, až po okraj plná krásy
a my z ní pili až do dna, až do dna z hluboká,
až hlava se zvrátila na zad a slza vhrkla do oka ;
vždyť krásy je nám třeba, jak lásky vody a chleba,
abychom plni jí, všecko konali krásně,
aby milenci
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách