JAK SE PTÁME NA SLOVESA a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Příslovečné určení (latinsky adverbiale) patří mezi rozvíjející větné členy. Vyjadřuje různé okolnosti a vztahy, jimiž se blíže určuje význam řídícího členu. Problematika příslovečného určení je poměrně složitá, proto se mohou některá lingvistická pojetí lišit.
Příslovečné určení x předmět
Příslovečné určení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečné určení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.
Například: Šli jsme do lesa. Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečné určení (zde místa).
Druhy příslovečného určení
Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečné určení místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.
Jiné pojetí klasifikuje příslovečné určení místa, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.
A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)
Příslovečné určení místa (zkratka PUM) blíže určuje místní okolnosti děje. Tato kategorie se dále dělí na dvě podkategorie: 1. příslovečné určení místa statické (ptáme se otázkou KDE?). Například: Petr leží v posteli. Doma zůstala pouze maminka.
2. příslovečné určení místa dynamické (ptáme se otázkami KAM? ODKUD? KUDY?). Například: Hanka jede domů. Dědeček se vrátil z lázní. Pes se protáhl dírou v plotě.
B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)
Příslovečné určení času (zkratka PUČ) vyjadřuje časové okolnosti děje. Tato kategorie se rovněž dělí na dvě podkategorie:
1. příslovečné určení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?). Například: Sejdeme se večer. Denně chodím běhat.
2. příslovečné určení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?). Například: Čekali jsme na něj hodinu. Jedeme na týden k moři. Za chvíli přijď domů.
C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)
Příslovečné určení způsobu (zkratka PUZ) zahrnuje nejvíce podkategorií, a sice osm:
1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?). Například: Pavla se chová hloupě. Pomalu se ke mně blížil.
2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?). Například: Počasí se změnilo velmi rychle. Iva se vdávala poměrně brzo.
Zajímavá je historie tohoto slova, které od pradávna označovalo produkt vzniklý redukcí vařené ovocné šťávy. Podle Machkova etymologického slovníku slovo povidla patrně souvisí se staroindickým pavitra, čistý, a původně znamenalo vyčištěnou případně cezenou šťávu. Jiné teorie však slovo povidla odvozují od slovesa vít, podle kterých jsou povidla něco, co vzniklo vitím, mícháním vařené ovocné šťávy.
Slovesa jsou pátým slovním druhem, který se řadí také do skupiny ohebných slovních druhů, protože slovesa se dají časovat. Sloveso se ve větě vyskytuje obvykle v podobě přísudku (ale sloveso v infinitivu může být také třeba podmětem). Funkce slovesa v přísudku bývá zásadní, protože jeho úkolem je vyjadřovat činnost, stav, nebo i změnu stavu.
U slovesa se kromě mluvnických kategorií (osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid, třída) dá určovat i jeho druh.
Slovesa tak mohou být plnovýznamová a neplnovýznamová. Plnovýznamová slovesa poznáme tak, že mají vlastní věcný význam. Dají se ještě dělit na činnostní a stavová. Neplnovýznamová slovesa obvykle potřebují spojit s plnovýznamovým slovesem, aby nesla jasný význam. Dost často se ale stává, že i neplnovýznamová slovesa ale mohou v jasně daném kontextu fungovat jako plnovýznamová, a tak tuto poučku zkomplikovat. Jak jistě víte, čeština je těžký jazyk s hromadou výjimek a chytáků...
Pro účely tohoto článku nás ale zajímá skupina plnovýznamových sloves.
V naší poradně s názvem ÚPLNĚ - JAKÝ JE SLOVNÍ DRUH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina.
Ráda bych se zeptala: Je slovo - úplně - číslovka nebo příslovce. Ve větě - Liška na veverku úplně zapomněla.
Děkuji
S pozdravem
Kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Příslovce ze všech vyjmenovaných slov?
Myslím si, že je to jen jedno slovo a to slovo brzy. Všechna ostatní jsou vesměs podstatná jména, zejména a slovesa.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra.
Dobrý den, prosím, jaký slov.druh je spojení Kéž by bylo u nás ve městě....by bylo-je to sloveso?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova BY je sloveso. Slovo BY je sloveso vyjadřující podmiňovací způsob.
Slovní druh slova BYLO je sloveso. Slovo BYLO je minulý čas od slovesa být.
Jak již bylo zmíněno, plnovýznamová sloves se dělí na slovesa činnostní (jinak také akční, či dějová) a stavová. Slovesa akční vyjadřují nějakou činnost, která vyšla od určitého činitele, na rozdíl od těch stavových, které vyjadřují stav či jeho změnu.
Akční slovesa se mohou také ještě dělit na:
Předmětová: tato slovesa k sobě váží nějaký předmět, bez jeho uvedení není informace úplná a věta může postrádat smysl. Například sloveso věnovat. Nelze napsat jen: „Pavel věnuje.“ Je potřeba větu doplnit o informaci co a třeba i komu, aby věta dávala smysl. Musí tedy znít třeba takto: „Pavel věnuje peníze místní charitativní organizaci.“
Bezpředmětová: tento typ sloves nevyžaduje žádnou vazbu s předmětem, ta tam může být, ale není nutná. Věta i bez předmětu totiž dává smysl. Například sloveso odejít. Věta: „Adam odešel.“ je významově úplná.
Zvratná: tento typ sloves se pojí s předmětem zvratného zájmena (si, se). Patří sem například sloveso bát (se).
Pomocná slovesa se pak dělí na vlastní pomocná (být, mít), sponová (stát se, být), modální (chtít, mít, muset).
Slovo BY je kondicionálový (podmiňovací) tvar slovesa BÝT pro:
třetí osobu čísla jednotného (on by spal, ona by přijela, ono by běhalo);
třetí osobu čísla množného (oni/muži by soupeřili, ony/ženy by přednášely, ona/mláďata by zívala).
Se slovem BY se setkáme také tehdy, když podmiňovací tvar slovesa BÝT pro druhou osobu čísla jednotného (BYS) spojíme se zvratným slovesem (například česat se, zpívat si). Písmeno S ze slova BYS se totiž „přesune“ na konec zvratného zájmena a vzniknou tvary BY SES nebo BY SIS (ty by ses česal, ty by sis zpívala). (Poznámka: Uvedené tvary by ses a by sis jsou jediné spisovné! Tvary by jsi se, bys se, by jsi si, bys si jsou hyperkorektní, a tedy nespisovné.)
Slovo BY může být použito třemi způsoby a může mít tři různé významy:
Spojka
V souvětí může mít slovo BY platnost spojky, jež významově odpovídá spojce ABY. Vyjádření s takto užitým slovem BY jsou považována již za knižní. Například:
Potichu poslouchám, by mi nic neušlo.
Toužebně si přeji, by ses hned vrátil domů.
Částice
Existují i větné celky obsahující slovo BY v platnosti „básnické“ částice, kterou bychom mohli nahradit běžněji užívaným spojením KÉŽ BY. Například:
By raději již bylo dokonáno.
Pomocné sloveso
S oběma výše uvedenými způsoby použití slova BY se v současných textech či mluvě setkáme ojediněle. Naopak dnes a denně používáme slovo BY jako součást sloves v podmiňovacím způsobu. V tomto případě představuje slovo BY pomocné sloveso, které
ve spojení s příčestím minulým plnovýznamového slovesa tvoří složený slovesný tvar podmiňovacího způsobu přítomného (by zvítězil, by plakala, by spěchali);
ve spojení s příčestím minulým slovesa BÝT a s příčestím minulým plnovýznamového slovesa tvoří tvar podmiňovacího způsobu minulého (byl by upadl, byla by malovala, byli by získali).
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.
Prosím, jaký slovní druh je "ještě" a jaký je to větný člen? Ozývalo se nadšené ještě. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečné určení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.
V naší poradně s názvem JAK SE PTÁME NA ZÁJMENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marta Medalová.
Prosím o opravu : Novomanželům Medalovým, Novomanželé Medalovi. Díky za radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Máte to správně. Jen je třeba dávat pozor na 4. pád. Například ve větě: Zpráva pro manžele Medalovy.
Pravidla:
Kdo? Manželé Medalovi.
Pro koho? Manžele Medalovy.
Rod u přídavných jmen je buď mužský, ženský nebo střední. Číslo je jednotné a množné. U přídavných jmen se určuje sedm pádů. Co se týká druhů přídavných jmen, rozlišují se přídavná jména tvrdá, měkká a přivlastňovací. Na tvrdá přídavná jména se ptáme otázkami Jaký? Který? a poznáme je pomocí jejich zakončení. U tvrdých přídavných jmen se totiž odlišují koncovky v závislosti na rodu podstatného jména. Na měkká přídavná jména se také ptáme Jaký? Který?, ale zakončení přídavného jména je ve všech rodech stejné. Na přídavná jména přivlastňovací se ptáme Čí? a jejich zakončení se také liší v závislosti na rodu podstatného jména.
Tvrdá přídavná jména se skloňují podle vzoru mladý (mladý muž, mladá žena, mladé dítě), měkká přídavná jména se skloňují podle vzoru jarní (jarní květ, jarní cibulka, jarní počasí), přivlastňovací přídavná jména se skloňují podle vzorů otcův (otcův pes, otcova žena, otcovo dítě) a matčin (matčin muž, matčina dcera, matčino dítě).
Dějových sloves je obrovské množství a vypisovat všechna do jednoho článku by bylo příliš zdlouhavé, a tak pro pochopení, co jsou dějová slovesa, může sloužit následující výběr.
Dějová slovesa od písmene K
Aby čeština nebyla až příliš jednoduchá, stává se, že některá slova mohou být jak dějová, tak stavová. Záleží pak na uživateli, jak je v kontextu vyhodnotí.
Kabelovat posílat kabelem (zprávu)
Kácet podtětím, vyvracení porážet
Kadeřit činit kadeřavým (přirozeně vlnícím)
Kádrovat prověřovat po kádrové stránce
Kachlíčkovat obkládat kachlíčky
Kakat dětský výraz pro kálení
Kálet vyměšovat výkaly
Kalibrovat určovat a označovat míry na měřidlech
Kalit kazit, činit kalným; hovorový výraz pro bavení se s alkoholem
Kalkulovat vypočítávat náklady, uvažovat
Kamenovat házet na někoho, po někom kamením
Kamuflovat zastírat, maskovat
Kanalizovat vybavovat kanalizací
Kandidovat ucházet se o nějakou funkci, hodnost
Kaňkat dělat inkoustové skvrny
Kapalnit činit kapalným
Kapat stékat po kapkách; začínat pršet;
Kápnout expresivní výraz pro uhodnutí; náhodou se setkat
U slovesa mýt (= čistit vodou), se píše y, na rozdíl od slovesa mít (=vlastnit), kde se píše i. rozdíl je i u podstatného jména mýval (= zvíře), kde se píše y, a u slovesa míval (=dříve vlastnil), kde se píše i.
Sloveso zpytovat a všechna jeho příbuzná a odvozená slova se vždy píší s předponou "Z-". Varianta s předponou "S-" není přípustná. Přestože se u něj píše předpona z-, toto slovo nepatří ani do jedné ze dvou skupin, které jsou tvořeny předponou z- (od nedokonavých sloves vytvořená slovesa dokonavá; od podstatných a přídavných jmen vytvořená slovesa s významem: stát se tím, co znamená slovo základové). Sloveso zpytovat tedy nepatří ani k jedné z těchto skupin, neboť patří do skupiny slov, u nichž si je potřeba předponu zapamatovat. U slovesa zpytovat patří psaní předpony z- k ustáleným zvykům bez ohledu na výslovnost.
V textech se můžete setkat se dvěma případy použití slovesa být ve tvarech oznamovacího způsobu v čase budoucím, tedy odbornou terminologií – v indikativu futura.
1) Na místě budeme před západem slunce. Za dva roky už budu v páté třídě.
2) Tolik domácích úkolů budu psát hodně dlouho. Až budu velký, budu popelářem. Když to uděláš, budeme nešťastní.
Ve vzorových větách označených 1) tvary budu/budeme fungují jako sloveso plnovýznamové.
Ve vzorových větách či souvětích označených 2) jde o sloveso pomocné. Jen pro doplnění: rozlišujeme vlastní pomocná slovesa – ve složeném slovesném tvaru (budu číst), a slovesa sponová – stojí u jmenného přísudku (budu smutný).
Při vypravování mají dějová slovesa velmi důležitou roli, jejich úkolem je totiž posouvat děj, žádné správné vypravování se bez nich tedy neobejde a nelze je při vypravování vynechat.
V naší poradně s názvem VĚTNÝ ČLEN PRO LÉKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Ludvíková.
Rodiče šli do lékárny PRO LÉKY.
Dle mého názoru se jedná o Předmět, protože rozvíjí Přísudek (šli pro koho, co?), nicméně ať kliknu na jakoukoli možnost, všechny jsou chybné. O jaký větný člen se tedy jedná? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rodiče šli do lékárny. Proč tam šli, za jakým účelem? Šli pro léky. Jde o PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU, na které se ptáme právě otázkami: Proč? Za jakým účelem?
Otázky, kterými se ptáme na příslovce, se dají lehce vydedukovat, když si uvědomíme druhy příslovcí. Na příslovce místa připadají otázky: KDE?, KAM?, KUDY? Příslovce času poznáme podle otázek: KDY? ODKDY? DOKDY? JAK DLOUHO? Příslovce způsobu nám pomůže určit otázka: JAK?, u příslovcí míry je otázka míry doplněná o slovo moc: JAK MOC?. U posledního typu příslovcí příčiny, je situace složitější: často se také jedná o otázku JAK?, ale z uvedeného příslovce musí vyplývat, PROČ se něco stalo.
Bohužel neexistuje vymezená skupina otázek, které by vám pomohly přímo určit, že jde o zájmeno, jako je tomu například u příslovcí nebo u přídavných jmen. Proč tomu tak je? Vyplývá to z věcného významu tohoto slovního druhu. Výše jsme zmiňovali, že zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně na ně ukazují či odkazují, to znamená, že se na ně budeme ptát stejnými otázkami, jako bychom se ptali na tyto dva slovní druhy, které ve větě zastupují. Odtud je také zřejmý název "zájmena" - dáváme je "za jména".
Možná bude nejlepší, když si to ukážeme přímo na konkrétních příkladech...
Bez ní tam bude nuda. - Jak se zeptáte na označené slovo? Bez koho, čeho, tedy pádovou otázkou, kterou bychom se ptali na podstatné jméno. Ale označuje tento výraz konkrétní osobu? Ne. Pak je zcela zřejmé, že jde o zájmeno.
Jehosestra je velmi zábavná. - Jak bude znít otázka na vyznačené slovo? Čí sestra, zeptáme se tedy stejně, jako bychom se ptali na přídavné jméno. Ale vyjadřuje daný výraz, o jakou konkrétní sestru jde? Je Hugova, sousedova, nebo dědečkova? Ne. Pak tedy vězte, že jde opět o zájmeno.
!! Samy pádové otázky (kdo, co, koho, čeho, komu, čemu, ...) a otázky, jimiž se ptáme na přídavná jména (který, jaký, čí, kterého, jakým, ...), jsou zájmeny.
