BABIČKA SLOH a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Kniha Babička patří k těm titulům, které čtenář často vnímá jinak v různých etapách života, a právě proto si zaslouží hlubší pohled i doplnění o další souvislosti. Zatímco při prvním čtení může působit jako klidné a pomalé vyprávění, při pozornějším čtení se otevírá jako bohatý obraz mezilidských vztahů, hodnot a životních postojů.
Doplnění článku se zaměřuje na rozšíření porozumění dílu, na detailnější pohled na vybrané literární postavy, motivy a drobnosti, které čtenáři často uniknou, přestože významně dotvářejí celkový obraz knihy a její nadčasový smysl.
Obsah díla
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Ve škole se popis postavy sloh nejčastěji objevuje v 6. třídě. Hodnotí se především dodržení osnovy, jazyková správnost a schopnost vystihnout osobnost člověka.
Pečlivě strukturovaný text a čitelné odstavce výrazně zvyšují šanci na dobré hodnocení.
Babička – Postava babičky je v příběhu stěžejní. Babička působí jako milá, spravedlivá a hodná paní, která velmi miluje svoji rodinu. Zároveň je to dobrá věřící, která také věří v důležitost zvyků. Sama svá vnoučata učí zvykům a tradicím. Babička je v příběhu také rádkyní a důvěrnicí mnoha lidí. Těžko si zvyká na různé novoty, šťastněji než v moderně zařízené místnosti se cítí ve své světničce, kde je vše vybavené postaru.
Tereza – Paní Prošková je dcerou babičky. Se svým manželem se seznámila ve Vídni, kde si také přivykla na řadu panských způsobů. Přestože je to dcera babičky, tak se v mnoha věcech jejich pohledy rozcházejí. Například babička vykládá dětem staré příběhy a paní Prošková si raději bude číst knihy ze zámecké knihovny, než by poslouchala, nebo vyprávěla podobný příběh. Celkově v knize není příliš vykreslen vztah paní Proškové a babičky, jisté je jen, že paní Prošková měla babičku v úctě a plně jí důvěřovala, když jí svěřila starost o dům i vnoučata. Nelze také pochybovat, že paní Prošková velmi milovala svého manžela a děti. Zároveň také ale dávala přednost panskému životu před tím vesnickým.
Jan Prošek – Manžel Terezy, který pochází z Rakouska. Pan Prošek rozumí česky, přestože češtinou při příjezdu do Čech nemluví, ale i tak se dokázal s babičkou lehce dorozumět. Pan Prošek má velmi rád svou práci a dělá ji dobře. Zároveň ale má rád svou ženu, děti i tchýni. Pan Prošek přivykl životu na Starém bělidle a nepůsobí tak pansky, na rozdíl od své ženy.
Kněžna – Šlechtična, která v lidech z jejího panství vzbuzuje řadu protichůdných pocitů. Mnoho lidí jí samozřejmě osobně nezná, a tak věří různým lžím, které se o ní říkají. Kněžna je ale ve skutečnosti milá žena, která bohužel nemá děti, a proto se ujala dcery své přítelkyně a vychovala ji. Kněžna nemá problém vycházet s chudými lidmi, nad nikým se nepovyšuje a naslouchá babiččiným radám. Zároveň babičce závidí to, že jí lidé mají tak rádi, její povahu i vlastnosti. Velmi oceňuje její upřímnost.
Hortensie – Komtesa Hortensie je schovankou kněžny. Hortensie je milá dívka, která si velmi oblíbila rodinu Proškových, hlavně babičku a děti. Velmi ráda maluje. Vyrostla v Itálii a stýská se jí po její domovině, zároveň je ale vděčná kněžně, že se jí ujala. Má jí tak ráda, že jí nechce zarmoutit, když jí kněžna domluví sňatek s někým, koho nemiluje. Hortensie má velmi dobré sociální cítění, lituje ty, kteří se nemají tak dobře jako ona a je ochotná jim pomáhat. Má také pochopení pro nešťastnou lásku Viktorky.
Barunka – Barunka Prošková je nejstarší z babiččiných vnoučat. Tato postava má autobiografické rysy právě Boženy Něm
Podmět může být ve větě vyjádřený, což znamená, že ve větě je přímo nazván původce nebo nositel děje, vlastnosti nebo stavu.
Podmět také může být nevyjádřený, což znamená, že ve větě není přímo uvedený. V takovém případě rozlišuje tři typy nevyjádřeného podmětu:
podmět nevyjádřený známý z předcházející věty, podmět nevyjádřený zřejmý z určitého tvaru slovesa, podmět všeobecný. Podmět všeobecný se týká přesněji nepojmenovaných osob.
Příklady:
Podmět vyjádřený - Pes vrčel na souseda
Podmět nevyjádřený
známý z předcházející věty - Babička sbírala houby. Našla jich mnoho.
zřejmý z tvaru slovesa - Každý den běháme kolem hráze.
všeobecný - V rádiu mluvili o autonehodě.
Podmět se také rozlišuje podle toho, zda je dále rozvíjen a z kolika slov se skládá. Pokud ve větě není podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, pokud ho rozvíjí jiný větný člen, jedná se o podmět rozvitý. Posledním typem je podmět několikanásobný, ten se skládá z více slov (více podmětů)
Příklady:
Podmět holý - Babička pekla koláč.
Podmět rozvitý - Moje babička pekla koláč.
Podmět několikanásobný - Babička a maminka pekly koláč.
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
Ve školním prostředí se s tímto slohovým útvarem setkávají žáci už na prvním stupni základní školy. Sloh popis pracovního postupu bývá často zadáván formou výroby jednoduchého výrobku, receptu nebo popisu pokusu.
U mladších žáků se klade důraz hlavně na přehlednost, jednoduchost vyjadřování a dodržení osnovy. Postupně se přidává přesnost a odbornější slovní zásoba.
Ve škole se otevřený dopis často zadává jako sloh dopis, obvykle na druhém stupni základní školy. Žáci se tímto způsobem učí formulovat názor, pracovat s argumenty a dodržovat formální pravidla.
Typickým zadáním bývá například otevřený dopis starostovi, řediteli školy nebo prezidentovi.
Aby sloh působil živě, je dobré doplnit text drobnými detaily, přirovnáními nebo krátkými příklady chování. Právě tyto prvky dělají z obyčejného slohu zajímavý popis postavy.
Pomoci může také osobní názor nebo krátká vzpomínka, která vystihuje vztah autora ke spolužákovi.
Při psaní popisu osoby je důležité dodržet určitou posloupnost. Text by měl plynule přecházet od obecného představení k detailům a nakonec k celkovému hodnocení. Díky tomu bude popis osoby sloh přehledný a srozumitelný.
Nejprve je vhodné stručně představit, o koho se jedná, poté popsat vzhled a následně se zaměřit na povahové vlastnosti, chování a vztah autora k popisované osobě.
