BYLA, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Příběh Babičky a jejího života na Starém bělidle patří mezi nejkrásnější a nejznámější české knihy.
Obsah díla
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Polesná.
Děkuji za odpověĎ v mé rozsáhlé rodine jsou 3 učitelé, takže nejsem mimo informace, absolvovala jsem ZŠ tehdy na Smíchově Na Santošce, hodně mužů učitelů, vážila jsem si jich, ještě bylo náboženství do 3 třídy, ,Zatlanka,Santška to byly rima školy,takže vím o přípravách učitelů z rodiny, ale srovnat to s fyzickým a pschickým nasazením jiných profesí to nelze, naší ordinací prošlo hodbě učitelek, kdo marodil s pateří tak se léčil ale jakmile vzala za kliku učitelka bylo vš strašné, děsné,a marodilo i měsíce,hned bylo jasné že šlo o úču,ale naše profese náročná,psychicky,fyzick ve zdravotnictví s nástupním platem 800 Kč na Neurochirurgii v UVN nelze srovnávatm tehdy bez techniky asoušasných vymožeností, mladé sestry MUSELY tahat metrákové pacienty v bezvědomí jasně že 2, celoživotní vzdělávání jasné,muselo se udělat kolečko po všech odděleních aby jsme byly snadno použitelné, a celoživotní vzdělávání pak i Brno abych se dopracovala na místo vrchní sestry,které se pak zrušilo a samozřejmě 1 400 kč z vedení 12 sester se odebralo ale všem už ale na polikl.v nové době,praxe 47 let v tak náročné profesi nelze srovnávT V POHODĚ a klidu ve třídě,akc,zábavy,výlet a zajímavé akce nejen pro děti,jistě v současné doě bych učit nechtěl kdy děti šikanují učitle,žalují doma a silná podpora rodičů není dobrá ale jsou profese které nelze srovnávat když dnes vidím vybavenost tříd,krása, barevné plné vmožeností jásám,přeji jim to ale my jsmě byl poválečné chudinky a učitelé měli respekt a my byly posleušní a slušní,neze srovnávat,to jena debatu,mnohé nelze srovnávat,Nicmébě děkuji za odpověď omlouvám se chyby při psaní nechci se vracet.Zdravím H.Polesná
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Paní Polesná, já přece nesnižuji žádné profese, jen reaguji na Váš příspěvek, kde tvrdíte, že mají učitelé samé prázdniny a volno (jako děti), což pravda není. Prostě byste se měla jen lépe zamyslet, než sem vložíte takový nepravdivý příspěvek. Původně jsem ani nechtěla reagovat, ale ze slušnosti Vám odpovím. Píšete o škole našeho dětství. Promiňte, ale o té se nedá mluvit v superlativech. Snad za první republiky byl učitel (kantor) váženou a uznávanou osobou. Za komunistů byla ale tahle profese velmi snížena a mnozí učitelé byli zahnáni do kouta. Když se náhodou objevil učitel s jinou (lepší) metodou učení, byl hned odkázán na nudné povinné školní osnovy a běda když neuposlechl. Nejenže byli nuceni učit mnoho nepravd, ale i děti byly vystrašené, bály se říci svůj názor, musely držet ústa a krok, atd..... Vyrůstaly z nich nesvobodní papouškující bojácní lidé. Takové lidi režim potřeboval. Neříkám, že nyní je školství v naprostém pořádku, ale pokud se mají věci hýbnout k lepšímu, je třeba nových kreativních učitelů a ti přijdou, když budou mít učitelé lepší podmínky a možnosti. Píšete o práci zdravotních sester - zajisté velmi důležitá a záslužná práce, ale i zde není sestra jako sestra. O mě se po operaci starala sestra, které bych dala z fleku o deset tisíc navíc, ale pak tam byla i sestra, kterou bych z fleku propustila. Všechno je v lidech. Ale když už se rozčilujete nad troufalostí učitelů žádat zvýšení platů, tak i zde mám pro Vás srovnání s profesí zdravotní sestry. Moje bývalá švagrová pracovala ještě minulý rok jako zdravotní sestra na interně v jedné pražské nemocnici a měla přesně o 22 tisíc vyšší plat než výše zmíněný středoškolský učitel (v jižních Čechách). Závěr si udělejte sama. Hezký den.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
"Byla jsem královnou, a vy jste mi vzali mou korunu, manželkou, a vy jste zabili mého manžela, matkou a vy jste mě připravili o mé děti. Zbyla mi jen má krev, vezměte si ji, ale nenechte mě trpět dlouho." To Marie Antoinetta prohlásila poté co u soudu, přečetl prokurátor její obžalobu.
Vězení v Templu, kam byla Marie Antoinetta zavřená, bylo v hrozném stavu. Královnu čekal hlučný, plesnivý žalář, plný kouře, krysí moči a špatné hygieny.
Tělesný i duševní stav královny se během věznění horšil, královna hubla, vlasy jí šedivěly a vypadávaly, byla velmi bledá a často krvácela. Trpěla nedostatkem soukromí, neustále s ní byli v cele dva dozorci, kteří měli za úkol ji sledovat. Nesměla si krátit čas šitím, ani pletením. Často jen seděla, sledovala ruce, otáčela prsteny. Když už nemohla, škubala tapety a vytahovala z nich nitě, které pomocí špendlíků přeměňovala v jednoduchou krajku.
Období kolem 2. srpen 1793
Marie Antoinetta dorazila do vězení Temple v Paříži ve tři hodiny ráno, poté co ji vytrhli z náručí své dcery Marie Terezy a její švagrové Madame Elizabeth. Syn Ludvík Karel jí byl odebrán již o měsíc dříve. Marie Antoinetta byla rychle eskortována do cely pod úrovní vězeňského nádvoří. Zděná podlaha byla pokrytá bahnem a vodou pocházející z nedaleké Seiny prosakující ze stěn (když bylo v Seině málo vody, tak stěny vězení vyschly a Marie Antoinetta mohla na nich pozorovat staré tapety zdobené, ironicky, kosatcem.). Královna upřeně sledovala holé zdi, našla v nich zabodnutí hřebík a na něj zavěsila své hodinky, a pak se natáhla na svou postel, kterou byla skládací dětská postýlka, věznitelé se domnívali, že ta je dostatečně dobrá pro královnu.
"Nejvíce infikovaná cela s několika krovy ze slámy jako postel," poznamenal dozorce, "to je vše, co je potřeba." Královnini strážci ale nebyli bez soucitu. Toussaint a Marie Anne Richardsovájí dokonce poskytli alespoň malý komfort v podobě polštáře, malého stolu se dvěma židlemi, dřevěnou krabičku s práškem a cínovou nádobu s pomádou. Marie Antoinetta a její dozorci byli ale pod neustálou kontrolou stráže (odděleni pouhou zástěnou od královny), která celý den pila, kouřila a hrála karty.
Když královna požádala madam Richardsovou o čerstvé oblečení, dozorkyně se neodvážila její přání splnit, protože se obávala přísných rozkazů revoluční vlády. Nicméně ale když si Madam všimla, že čepec Marie Antoinetty už dlouho nevydrží, riskla to a požádala pro ni o nový. Vládní úředníci žádost kupodivu vyslyšeli a královna obdržela dva úplně nové čepce (díky přesným záznamům úředníků, které se dochovaly dodnes, víme, že vládu stály 7
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln
Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.
Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.
Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si
Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.
Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.
Třetím dítětem rakouské královny bylaMarie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.
Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.
Další sestrou, s níž o mnoho mladší Marie Antoinetta nevycházela, bylaMarie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska Marie Terezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dokonce matka dovolila provdat se za muže, do něhož byla Marie Kristýna zamilovaná. Bylo to poprvé i naposled, kdy Marie Terezie dovolila některému svému dítěti uzavřít sňatek z lásky. Jejím vy
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Ukázka:
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě ma
Ať dnešní narozeniny jsou tou příležitostí správnou, aby sis radost udělala a problémům vale dala.
~
Ať je dnešek hustý, splní se seznam tlustý tvých nejtajnějších přání, jsi šťastná k nepoznání.
~
Ať je krásný svět a ty jsi jeho květ ze všech nejhezčí, k narozeninám vše nejlepší.
~
Ať jsi stále stejně hravá, nikdy nedojde ti šťáva, tvá radost je vždycky pravá a jen to dobré se ti stává. Nádherné narozeniny.
~
Ať každý ti závidí, co tvé oči uvidí, poznáš všechny divy světa a lidé říkají: Tohle je ta nejšťastnější žena pod sluncem, každý okamžik je pro ni sen.
~
Ať kvetou růže na Tvé tváři, ať štěstí z Tvých očí září, abys nepoznala v srdci chlad, to Ti chci k narozeninám přát.
~
Ať lásku nemusíš skrývat a můžeš se dopředu dívat, do růžové budoucnosti, kde užiješ si do sytosti svého vysněného prince, padne tvá strana mince. Skvělé a nezapomenutelné narozeniny.
~
Ať narozeninový den přinese ti sen, který sis nejvíc přála, a aby oslava za to stála, srdečně přeje XXX.
~
Ať narozeniny jsou sen, který změní každý tvůj den, a od teď jsi pořád šťastná, tvoje budoucnost je jasná.
~
Ať narozeniny kouzelnou moc mají a co jenom chceš, ti dají, ať spokojená jsi, jak to jenom jde, a velká pohádka tvůj život je.
~
Ať narozeniny se promění v nezastavitelné řádění, naprosto dokonale se vyblbneš a pořád šťastná, zdravá jseš.
~
Ať narozeniny se promění v účinnou zbraň proti trápení a od dnešního rána už nikdy nejsi sama.
~
Ať narozeniny ti vyjdou, všichni, které chceš, přijdou, šťastná jsi, zdravá a veselá, abys jen radosti v životě měla.
~
Ať narozeniny vše změní, v tvé duši smutku není, štěstím záříš celá, prostě to chybu nemá.
~
Ať sluníčko se na tebe usmívá, na dnešku není skvrnka jediná a nic nebrání, aby sis splnila všechno, o čem jsi kdy snila.
~
Ať šťastná jsi jak blecha, všechno špatné už tě nechá, ať zdravá jsi jak rybička a v ničem není chybička, ať lásku máš největší, přejeme ti to nejlepší k tvým dnešním narozeninám, velkou radost děláš nám.
~
Ať tak nádherný je svět, že nechceš vrátit zpět ani jednu z věcí, které jsi udělala, to a mnohem víc ráda bych ti popřála. Vše nejlepší k narozeninám.
~
Ať ta tvoje padesátka jak hvězdička září, vždyť jsi teprv na půl cesty, daleko je stáří.
~
Ať tvá růže kvete a rozhodně se plete, ten, kdo říká opačně, měj se prostě senzačně. Vše nejlepší k narozeninám.
~
Ať vítr ve vlasech vyzná se v tvých snech a bůh ho vyslyší, tvé srdce utiší.
~
Ať život ti dává, co jen chceš, mám tě ráda, ať šťastná jseš.
Alžběta si plně uvědomovala, že za velezradu je smrt. Necítila se dobře z představy, že by měla dát zabít v podstatě bezbrannou Marii. I proto v korespondenci žádala Marii, aby se vydala přímo jí a ne veřejnému soudu. Jen ona mohla Marii ušetřit veřejnému ponížení, odsouzení a popravy. Marie by mohla dožít někde v klidu a v ústraní. Marie ale byla vždy hrdá, a tímto způsobem nechtěla být zachráněna. Proces s Marií Stuartovnou byl od počátku zinscenován, výsledek byl jasný. Marie byla odsouzena k trestu smrti. Jediný, kdo ji mohl zachránit, byla Alžběta, ta měla právo udělit ji milost, i přesto, že byla Marie odsouzena. Alžběta to zvažovala. Nepřála si, aby si svět myslel, že Marii pronásleduje ona, chtěla, aby vina padla na anglický národ. Její váhání vyvolalo hněv u jejího národu. Až když se Alžběta ujistila, že Francie, Skotsko ani Španělsko nebudou bránit popravě skotské královny, tak s popravou tiše souhlasila. Nikdy ale nedala k Mariině popravě rozkaz.
Marie napsala anglické královně dopis v době, kdy Alžběta řešila, zda dát souhlas s popravou, v němž sepsala svá poslední přání. Přála si být pohřbena v milované Francii, chtěla spočinout vedle své matky. Zároveň si přála, aby její poprava byla veřejná, nechtěla, aby její nepřátelé tvrdili, že před smrtí konvertovala.
Sama Marie nejspíš doufala, že Alžběta její smrt nedopustí, přece jen byla královnou. Marie byla popravena 8. února 1587. Ještě před svou popravou napsala dopisy svému strýci Jindřichu III., Filipovi II a samozřejmě i papeži. Na popraviště se vydala po osmé ráno, když dokon
ila svou ranní modlitbu. Na popravišti se Marie ještě latinsky nahlas pomodlila, k její modlitbě se přidali i sloužící. Poté ji kat požádal o odpuštění za to, že ji musí popravit. Marie mu ho dala a poklekla ke špalku.. Poprava byla popsána v dobových zápisech, setnout královnu nebylo jednoduché a katovi se to povedlo až na třetí pokus. Poté chtěl její hlavy za vlasy zvednout před lidi, ale netušil, že Marie měla paruku, a tak mu její hlava upadla na zem. Jednou z posledních myšlenek, kterou královna pronesla : „v mém konci je můj počátek.“, chtěla manifestovat, že umírá jako mučednice katolické věci, že je nevinnou obětí kacířských nepřátel
Jak bylo zmíněno, poprava se uskutečnila bez Alžbětina výslovného souhlasu, a proto za Mariinu popravu svalila před světem vinu na podřízené.
Marie Sutartovana byla po popravě pochována v katedrále v Peterboroughu (východní Anglie), ale za vlády jejího syna Jakuba bylo její tělo exhumováno a pohřbeno ve Westminsterském opatství.
Přestože francouzská královna Marie Antoinetta v srpnu roku 1788 podporovala návrat Jacques Neckerado funkce ministra financí (Jacques Necker byl pařížský bankéř, který se v roce 1777 stal ministrem financí, ale usiloval o zlepšení finanční situace bez vypisování nový daní, čímž zemi ještě více zadlužil. Chtěl také omezit moc královských úředníků, kvůli čemuž byl odvolán. Po svém návratu do funkce podporoval svolání generálních stavů a snažil se přijít na řešení, jak spojit rozdělenou francouzskou společnost. Opět byl za svoje postoje později odvolán, což přispělo k začátku revoluce). Stejně tak Marie Antoinetta schválila koncesi dvojité reprezentace třetího majetku. Prostý lid ale tyto její postoje neocenil, navíc ji vnímali jako zastánkyni reakční koterie královského bratra Karla. Následující měsíce se politice nevěnovala, veškerá její pozornost patřila nemocnému synovi, který ale své nemoci podlehl.
Rok 1789 byl pro Francouze krizový, jak moc si ale královský pár ani zpočátku neuvědomoval. Při řešení revoluce se Marie Antoinetta ukázala jako silnější osobnost než její manžel. Když rozbouřený dav nespokojených Pařížanů zaútočil dne 14. července 1789 na vězení Bastilu, snažila se přesvědčit svého manžela, aby se uchýlil se svou armádou do Metzu. V tom ji ale manžel neposlechl, na její radu naopak Ludvík dal, když mu radila, aby odolal pokusům revolučního národního shromáždění o zrušení feudalismu a omezení královských výsad. Její vliv na krále si národní shromáždění dobře uvědomovalo, a tak o ni vznikaly nepřátelské články, které ji ukazovaly jako rozmařilou, zhýčkanou a sobeckou ženu (právě v tuto dobu ji byl připisován již zmíněný citát: "Když nemají chleba, nechte je jíst koláč!). Tlak na královskou rodinu byl obrovský, nakonec rodina opustila Versailles a odjela do Paříže, kde je revoluční hnutí zajalo. Pro Marii Antoinettu nastaly zlé časy, její přátelé buď opustili zemi, anebo skončili v Bastile, řada z nich byla popravena. Marie Antoinetta ale neztrácela odvahu a držela rodinu při sobě ve všech zlých časech, které rodinu čekaly.
Vzhledem k Ludvíkově nerozhodnosti byla Marie Antoinetta ta, která se snažila dostat rodinu do bezpečí. V květnu 1790 se vydala za významným členem národního shromáždění vikomtem de Mirabeau, který stále doufal, že se mu podaří obnovit královskou autoritu. Marie Antoinetta mu ale zcela nikdy nedůvěřovala a navíc král odmítl uvažovat o tom, že by způsobil občanskou válku, ke které by plány Mirabeau vedly. Podporu královna hledala také u royalistů v provincích a přátel mimo Francii. Za podpory těchto přátel a s pomocí švédského hraběte Hansa Axela von Fersena, francouzského aristokrata Ludvíka Au
Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císa
