CARKA PRED NECH a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Snad každá matka se dostala do situace, kdy její dítě nemohlo usnout a ona musela hledat vhodný způsob, jak své dítě uspat. Jedním z možných způsobů uspání je zpěv ukolébavky. Nikdo se zpěvu nemusí bát, u ukolébavky nevadí, že nezpíváte dokonale a že občas zníte falešně. Dítě ocení hlavně melodii a tón hlasu. Zpívání ukolébavky je snad jedním z nejstarších způsobů k uspání dítěte, hlas matky dítě totiž obvykle uklidní a dítě je spokojené a jeho nerušenému spánku nic nebrání. Ukolébavek existuje na celém světě obrovské množství, často jsou si ukolébavky velmi podobné. Slova bývají jednoduchá (alespoň u ukolébavek určených pro velmi malé děti) a melodie příjemná a poklidná. V tomto článku jsou uvedené jen některé v Čechách a na Moravě zpívané ukolébavky. Většina ukolébavek nese název podle prvního verše. Ukolébavky jsou různé svým stylem, jazykem i žánrem, některé jsou vhodné pro menší děti, některé jsou vhodné pro starší, většina je ale univerzální. Jistě mezi nimi najdete alespoň jednu, kterou zpívala Vaše maminka či babička Vám.
Dobrú noc, má milá, dobrú noc,
nech ti je sám Pánboh na pomoc!
Dobrú noc, dobre spi,
nech sa ti snívajú sladké sny.
Dobrú noc, má milá, dobrú noc,
nech ti je sám Pánboh na pomoc!
Dobrú noc, dobre spi,
nech sa ti snívajú o mne sny.
Zdroj: článek Ukolébavky
Ve svém příspěvku ČÁRKA PŘED HLAVNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Roman.
Prosím o radu, zda psát čárku před "hlavně" v níže uvedené větě.
Líbí se nám také zdejší lesy a možnost posezení na zámku hlavně v letních měsících.
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olda.
Zde záleží co přesně chcete vyjádřit. Jestli se vám v letních měsících líbí jen možnost posezení u zámku a v lese se vám líbí stejně dobře i po zbytek roku, tak tam čárka nebude. Ovšem jestli se vám nejvíce líbí v lese i na zámku právě jen v létě, tak tam čárka bude.
Zdroj: příběh Čárka před hlavně
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
~
Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.
~
A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
želem se ňádra zdvíhaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla.
~
„Žel bohu! kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu! kde má matička?
Tam leží — podlé tatíčka!
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.
~
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
~
Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral:
„ „Zasej, má milá, zasej len,
vzpomínej na mě každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej :
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.“ “
~
Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvětě:
a milý ještě ve světě,
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
živ-li a zdráv — zná milý bůh!
~
Maria, panno přemocná!
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať —
aneb život můj náhle zkrať :
u něho život jarý květ —
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti!
buď pomocnicí v žalosti!“
~
Pohnul se obraz na stěně —
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i — zlé že znamení!
~
A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
,, „Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?“ “
~
„Ach můj milý! ach pro nebe!
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!“
~
,, „Ho, nech modlení — skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.“ “
~
„Ach pro boha! ach co pravíš?
Kamž bychom šli — tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne — není moc.“
~
,, „Ho, den je noc, a noc je den —
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se vzbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoě a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!“ “ —
~
Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil s
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Hroníková.
Včera jak jsme si povídali.
Má nebo nemá být před jak čárka?
A poprosím také o vysvětlení proč.
Děkuji předem a přeji dobrý nový rok.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Včera, jak jsme si povídali. Správně je to s čárkou před JAK. Proč? Protože před JAK se píše čárka vždy, když uvozuje větu. Jsme si povídali je věta. Bez čárky je to například ve větě Řval jak blázen. Ale ne již ve větě Řval, jak blázen všude pobíhal. Bez čárky je to jen v případě, když za slovem JAK následuje jen jedno slovo nebo slovní spojení a nikoliv věta.
Rozdíl bude v případě, když JAK uvozuje větu časovou, když, jakmile, zatím co.
Příklady:
Včera jak jsme si povídali, viděla jsem venku pobíhat sousedovic psa.
Hned jak jsem vstoupil, slyšel jsem pana profesora živě mluvit.
Zdroj: příběh Jaký slovní druh je slovo jak
Před spojkou "abychom" se obvykle čárka píše. Jde o vedlejší větu účelovou, která vyjadřuje účel děje v hlavní větě, a takové věty se čárkou oddělují.
Uděláme všechno, abychom to stihli včas.
Čárka se píše před spojkami, které uvozují vedlejší věty, a to i v případě, že se jedná o větu účelovou (vyjadřující, za jakým účelem se něco děje).
Spojka abychom je typickou spojkou, která uvozuje vedlejší větu účelovou.
Příklady dalších spojek, před kterými se píše čárka v souvětí, jsou aby, protože, když, až, jakmile atd.
V některých případech, zejména pokud je vedlejší věta velmi krátká a s hlavní větou těsně souvisí, se čárka psát nemusí, ale psaní s čárkou je vždy správné.
Například: Je důležité, aby se všichni dobře najedli. nebo Je důležité abychom se všichni dobře najedli.
Zdroj: článek Abychom, nebo abysme?
Jakmile je spojka a před spojkami se obvykle píše čárka. U slova jakmile se čárka píše v případě, pokud za ním následuje vedlejší věta, tedy věta, která je závislá na větě hlavní a začíná spojkou jakmile.
Spojka "jakmile" uvádí vedlejší větu časovou, která určuje, kdy se děj hlavní věty uskuteční. Čárka se píše, aby bylo jasné, kde věta vedlejší začíná a kde končí, a tím se zlepšila čitelnost textu.
Příklady
Jakmile dorazím domů, zavolám ti.
Můžeme jít ven, jakmile přestane pršet.
Jakmile jí spatřil, zamiloval se.
Jakmile přibil na stěnu první lištu, hned věděl, že to nebude jednoduché.
Jakmile pojistitel skončil, všechno se zhroutilo.
Zdroj: článek Spojky
Ve svém příspěvku ČÁRKY VE VĚTÁCH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JIŘÍ.
píše se zde čárka
Nebo když nemáte komu říct ahoj.
děkuji
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Čárky ve větách
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
Ve svém příspěvku NO, ANO : JAKÉ DRUHY SLOVA TO JSOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den, prosím o radu do jakého druhu slov se zařadí "ano, no".
Je vůbec "no" spisovný výraz.
Dělá se za "no" vždy čárka?
Př.: No, asi to udělám....děkuji za odpověď H.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh No, ano : jaké druhy slova to jsou
I
Na topole nad jezerem
seděl Vodník pod večerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
~
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
~
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —
šiju, šiju si kabátek:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
~
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
II
Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“
~
„ „Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
~
Perly jsem tobě vybírala,
hile jsem tebe oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
~
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven.“ “ —
~
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. —
~
První šáteček namočila —
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
~
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podlé skal
zelený mužík zatleskal.
III
Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
~
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho — jako žel
v srdci bez naděje.
~
Neveselý, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.
~
Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.
~
A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. —
~
Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě,
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.
~
„Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
~
Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.
~
Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.
~
„Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
~
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu?
však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!
~
Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati — černí raci,
a družičky — ryby!
~
A můj muž — bůh polit
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
V naší poradně s názvem ČÁRKY VE VĚTÁCH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Přejeme Vám,aby bylo Vaše manželství stále krásné jako rozkvetlá louka.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Pokud spojka jako uvozuje celou větu, čárku píšeme: Zvládli jsme to stejně rychle, jako se to podařilo jemu. Některé evropské země, jako jsou Rakousko, Maďarsko, Česko a Slovensko, nemají moře.
Uvozuje‑li jako pouze větný člen při srovnávání, čárka se nepíše: Přejeme Vám,aby bylo Vaše manželství stále krásné jako rozkvetlá louka.
Zdroj: příběh Čárky ve větách
Usínej s mou rukou pod hlavou
a nech si něco hezkýho zdát,
ve snu totiž všechny děti dostanou,
všechny hračky, co můžou si přát.
Pusu mi dej a zavři už víčka, ty můj korálku pro štěstí,
ze sna se směj, jsi má života svíčka,
tak dobrou, všechny děti už spí.
I princezny už leží v postýlkách,
všichni draci už jsou dávno pryč,
tak se uveleb ve svejch peřinkách,
zamykám ústa a schovávám klíč.
Pusu mi dej a zavři už víčka,
ty můj korálku pro štěstí,
ze sna se směj, jsi má života svíčka,
tak dobrou, všechny děti už spí.
Pusu mi dej a zavři už víčka,
ty můj korálku pro štěstí,
ze sna se směj, jsi má života svíčka,
tak dobrou, všechny děti už spí.
Usínej s mou rukou pod hlavou
a nech si něco hezkýho zdát,
ve snu totiž všechny děti dostanou,
všechny hračky, co můžou si přát.
Pusu mi dej a zavři už víčka,
ty můj korálku pro štěstí,
ze sna se směj, jsi má života svíčka,
tak dobrou, všechny děti už spí.
Zdroj: článek Ukolébavky
Co se týče interpunkce, před spojkou PŘESTOŽE se čárka píše téměř vždy.
Čárku nepoužijeme pouze v případě, že:
Zdroj: článek Přestože
Čárkou ve větě jednoduché se odděluje:
Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:
Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:
Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
Přívlastek volný je rozvitý
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Čárky ve větách
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti —
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
~
„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.
~
„Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati.“
~
Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný květe květ.
~
Lilie bílá — kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná — kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. —
~
„ „Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!
chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“ “
~
Halohou! halou! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop — hopl a plot neplot:
pán na vraníku napřaženou braň,
a jako šipka před ním bílá laň.
~
„ „Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani ker!“ “
Zdviženo rámě, jež ji probije —
tu místo laňky — bílá lilie.
~
Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleslo, duch se tají v něm;
myslí a myslí — prsa dmou se výš,
vůní či touhou? kdo mu rozumíš?
~
„ „Hoj sluho věrný! ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej ;
v zahradě své chci tu lilii mít —
zdá mi se, bez ní že mi nelze být!
~
Hoj sluho věrný, důvěrníče můj !
tu lilii mi střež a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc —
divná, podivná k ní mě pudí moc!“ “
~
Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.
~
„ „ „Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!“ “ “ —
~
„Životem vratkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprslek —
rosa i pára, i můj zhyne věk!“ —
~
„ „Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.“ “
~
Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.
~
„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,
„chci, aby zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká — všechno doma nech.“
~
Smutně se loučil s milou chotí svou,
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
Ráno sedá ke snídaní,
táže se své mladé paní:
~
„Paní moje, paní milá!
vždycky upřímná jsi byla,
~
vždycky upřímná jsi byla,
jednohos mi nesvěřila.
~
Dvě léta jsme spolu nyní —
jedno nepokoj mi činí.
~
Paní moje, milá paní!
jaké je to tvoje spaní?
~
Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží.
~
Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.
~
Studené jest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.
~
Aniž to maličké dítě,
hořce plačíc, probudí tě. —
~
Paní moje, paní zlatá!
zdali nemocí jsi jata?
~
Jestli nemoc ta závada,
nech ať přijde moudrá rada.
~
V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.
~
Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.
~
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodí.
~
Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
~
Jasnou hvězdu strhne s nebe:
slovo mocné zhojí tebe.“ —
~
„ „Ó pane můj, milý pane!
nechtěj dbáti řeči plané.
~
Co souzeno při zrození,
tomu nikdež léku není.
~
Co Sudice komu káže,
slovo lidské nerozváže!
~
Ač bezduchá na svém loži,
vždy jsem přece v moci boží.
~
Vždy jsem přece v boží moci,
jenž mne chrání každé noci.
~
Ač co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase vrátí.
~
Ráno zdráva vstáti mohu:
protož poruč pánu bohu!“ “ —
~
Darmo, paní! jsou tvá slova,
pán úmysl jiný chová.
~
Sedí babka při ohnisku,
měří vodu z misky v misku,
~
dvanáct misek v jedné řadě.
Pán u baby na poradě.
~
„Slyšíš, matko! ty víš mnoho:
víš, co potkati má koho,
~
víš, kde se čí nemoc rodí,
kudy smrtná žena chodí.
~
Pověz ty mi zjevně nyní,
co se s mojí paní činí?
~
Večer lehne zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží,
~
ani ruchu ani sluchu,
ni zdání o jejím duchu;
~
studené jest její tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.“ —
~
„ „Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí?
~
Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše její v stromě.
~
Jdi k potoku pod oborou,
najdeš vrbu s bílou korou;
~
žluté proutí roste na ní:
s tou je duše tvojí paní!“ “ —
~
„Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti;
~
paní má ať se mnou žije,
a vrba ať v zemi hnije.“ —
~
Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;
~
padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka.
~
zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,
~
jak by matka umírajíc,
po dítku se ohléda
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
Josef Václav Sládek
Hajej, nynej, duško malá,
co jsem měla, jsem ti dala,
abys usnul syt;
že to málo, ví tvá máti,
ale ona sama spáti
musí s hladem jít.
~
Drž se jich, těch prsů chudých,
s tvojí matky očí rudých
divný mok tam stek'; —
ne, nech být! — tam není mléka,
a ta slza, co tam stéká,
jest jak peluněk.
~
Usmíváš se, jedináčku ?
malý, drobný, chorý ptáčku,
ty znáš také ples ?
a tvá matka odhání tě ? —
— směj se, směj, vždyťs také dítě
jako jiné kdes !
~
Tílko máš tak útlé,
bílé a ty oči roztomilé
jak u dětí všech —
jenom líčka máš tak bledá
a mně ani spáti nedá
ten tvůj těžký dech.
~
Od rána až do večera
těším se, jak matka která,
jen tvůj na úsměv;
od rána až do večera —
a ta dílna je tak šerá,
a ta mzda je krev !
~
A jak hučí, rvou se stroje,
myslím na tě, děcko moje,
až mne pojme mráz:
že, jak tvou to matku drtí,
tebe též až nadosmrti
bude rvát to zas. —
~
A jak hřmí a rvou se stroje,
myslím na tě, děcko moje,
do budoucích dob —
myslím, Bůh že bude s náma,
potom zas, — co, — nevím sama,
— že je lepší hrob.
Zdroj: článek Ukolébavky
Zahrajte mi tichúčko,
javorové husle.
Nech mi ten môj synáčik
na chvílenku usne.
Hajaj, búvaj, Janíčku.
Hajajú hajajú
šla ti mať do háju.
Nazbiera tam kvietia,
odloží si dieťa.
Beliže mi beli,
môj anjelik biely,
nedám si ťa, nedám,
za tento svet celý.
Haju, haju, haju, haju.
A čože hrajú?
Veď ho radi majú.
Zdroj: článek Ukolébavky
napsal Zdeněk Rýdl
(5 slok, vtipná báseň na recitaci 6 ročník, od Zdeňka Rýdla)
Táta pořád doma brble, že jsem kůže líná
že je plnej koš se smetím, prej mě nezajímá !
~
Ale taťko, ještě chvilku, je to pořád dokola,
nechceš chápat, zaváhám, a bude ze mě mrtvola !
~
Po klávesách prsty šustí, střílí pušky, pistole,
no teď jsi mě málem dostal, dávej pozor, jak ve škole !
~
Hele, mladej, nech těch řečí, střílačka ta počká
dole čeká kontajrner, a na chodbě kňourá naše kočka !
~
Mamka přijde co nevidět, nestojím o hádky.
Já si ještě jedno lupnu, tak ať už jseš honem zpátky !
Zdroj: článek Texty básní k recitaci 5 slok
Josef Václav Sládek
(8 slok, báseň pro děti k recitaci)
Celý boží dlouhý den
nad papíry jako mol,
ani pohled z okna ven,
až jde z toho hlava kol.
~
Oknem slunko zableskne —
teď už toho, brachu, nech ;
přece jenom zasteskne
člověku se po lidech.
~
Zde však není veselo,
kam pak sem by zašel host ;
jednomu se nechtělo,
druhý má sám svého dost.
~
Mlč, ty starý mrzuto,
co pak jsi to zahučel ?
Věru, sotva řeknu to,
host pod oknem zabzučel.
~
Potom hezky zaklepal
do zavřené vyhlídky:
čmelák! — kde pak se tu vzal ?
ah, — na okně na kytky !
~
Nu, jen dále. — vzácný host,
a tak z dálky, zrovna dnes !
Co pak dělá venku hvozd,
co pak dělá naše mez ?
~
Bručí, bručí. — divný druh,
jako starý kamarád;
nahučí ti toho v sluch,
ale máš ho přece rád.
~
Dík, bručále rozmilý !
ač jen mžik jsi poseděl:
ani bych byl, pochvíli,
že tam jaro, nevěděl!
Zdroj: článek Báseň pro 5. třídu
Zdroj: článek Cvičení na zájmena