Popis a charakteristika osoby patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají velmi brzy, ale jejich zvládnutí rozhodně není samozřejmost. Na první pohled vypadají podobně, přesto se liší cílem, stavbou textu i tím, na co se autor soustředí nejvíce.
Právě proto má smysl se k tomuto tématu vracet, doplňovat ho o praktické rady, typické chyby a jasná vodítka, která pomohou napsat text přehledně, srozumitelně a v souladu s požadavky školy.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
V naší poradně s názvem CHARAKTERISTIKA MAMINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Natálie.
Dobrý den, potřebovala bych pomoci, jsem v druhém ročníku na střední škole a v úterý budeme psát slohovu práci z českého jazyka na charakteristiku postavy, vybrala jsem si moji maminkou a potřebovala bych poradit zda je to takhle v pořádku nebo jsou tam nějaké nedostatky. Na základní škole mi slohová práci vždy dělala problém a moc nevím jak na to. Předem děkuji za odpověď.
Přímá a nepřímá charakteristika – jaký je mezi nimi rozdíl
Při psaní charakteristiky se nejčastěji pracuje se dvěma základními způsoby popisu. Každý z nich má své místo a ideální je jejich vzájemná kombinace.
Přímá charakteristika pojmenovává vlastnosti člověka nebo postavy přímo, zatímco nepřímá charakteristika je ukazuje prostřednictvím chování, jednání nebo reakcí.
přímá charakteristika – otevřené pojmenování vlastnosti (je pracovitý, líný, odvážný)
nepřímá charakteristika – vlastnost vyplývá z činu nebo situace
Ve svém příspěvku CHARAKTERISTIKA MAMINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Natálie.
Dobrý den, potřebovala bych pomoci, jsem v druhém ročníku na střední škole a v úterý budeme psát slohovu práci z českého jazyka na charakteristiku postavy, vybrala jsem si moji maminkou a potřebovala bych poradit zda je to takhle v pořádku nebo jsou tam nějaké nedostatky. Na základní škole mi slohová práci vždy dělala problém a moc nevím jak na to. Předem děkuji za odpověď.
V naší poradně s názvem SLOVA, KTERÁ MŮŽEME ZAŘADIT K VÍCE SLOVNÍM DRUHŮM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel František.
Slovo "víc/e" je nepravidelně stupňovatelné příslovce. Může však být i neurčitou číslovkou? Prosím o uvedení několika příkladových vět.
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Neurčité číslovky označují neurčité množství. Neurčitá číslovka není jen slovo víc nebo více, ale mnoho dalších. Například jde o slova vícero, několik, pár, mnoho, málo, nemálo, nemnoho, kolik, tolik, nejeden. Podle potřeb konkrétního popisu mohou být i tato slova neurčité číslovky: spousta, trocha, troška, špetka, kapka, hromada, moře.
Příklady vět s neurčitou číslovkou více:
Chtěl jich víc než pět.
Víc věcí, než dokáže upotřebit.
Vyrobil víc výrobků než měl.
Potřebuješ víc lepších známek!
Chtěl uplatnit jen dva poukazy, ale použil jich víc.
Charakteristika je popisný slohový útvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky. Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem. Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.
Osnova popisu krajiny by měla obsahovat úvod, hlavní část a závěr. V úvodu je vhodné uvést, kde se krajina nachází a co je jejím hlavním motivem. V hlavní části se podrobně popisuje popředí, střední část a pozadí krajiny. Závěr by měl shrnovat celkový dojem a případně zmínit i pocity, které krajina vyvolává.
Úvod
Místo (lokalita, region, obec, ulice atd.).
Obecný popis krajiny (např. hornatá, rovinatá, lesnatá, atd.).
Hlavní motiv (např. dominantní budova, řeka, les, pole).
Doba vzniku popisu (aktuální nebo historická).
Autor popisu (pokud je to relevantní).
Hlavní část
Popředí: První plán, co je nejblíže pozorovateli, detaily. Popis prvků v popředí (rostliny, budovy, vodní plochy, cesty, apod.).
Střední část: Prostor mezi popředím a pozadím, co je ve středu zájmu. Popis prvků ve střední části (terén, stavby, vegetace, apod.).
Pozadí: Vzdálenější partie krajiny, co je za střední částí. Popis prvků v pozadí (hory, lesy, obloha, apod.). Barvy, tvary, světelné podmínky, atmosféra.
Závěr
Celkový dojem z krajiny.
Emoce, pocity, myšlenky, které krajina vyvolává.
Subjektivní hodnocení (pokud je vhodné).
Kulturní a historické souvislosti (pokud jsou relevantní).
Přímá charakteristika je způsob, kdy autor nebo vypravěč sdělí vlastnosti postavy napřímo. Není třeba nic odvozovat, protože vlastnosti jsou jasně formulovány. Tento typ charakteristiky bývá stručný, jasný a vhodný například do odborných, popisných nebo školních textů.
Příklady přímé charakteristiky
„Jan je pracovitý, spolehlivý a tichý.“
„Byla to přísná učitelka se smyslem pro spravedlnost.“
„Je to člověk, který se rychle rozhoduje.“
Kdy použít přímou charakteristiku
Hodí se tam, kde potřebujeme rychle předat jasnou informaci. Využívá se často ve školní slohové práci, v popisu osoby nebo ve vypravování, kde není čas na dlouhé naznačování vlastností.
Nejčastější chyby v popisu a charakteristice osoby
Velmi častou chybou je míchání obou slohových útvarů dohromady. U popisu osoby se žáci někdy příliš zaměřují na povahu a zapomínají na systematický popis vzhledu. Naopak u charakteristiky osoby bývá vzhled popsaný příliš podrobně, což odvádí pozornost od hlavního cíle textu.
Dalším problémem je chybějící nebo nedodržená osnova, kvůli které text působí chaoticky a nelogicky.
Osnova popisu se liší od vypravování tím, že se nezaměřuje na děj, ale na vlastnosti, vzhled a uspořádání. Typickým příkladem je popis krajiny osnova, kde se postupuje od celkového dojmu k detailům, případně od popředí k pozadí.
Podobně funguje popis hračky osnova nebo popis osoby osnova, kde je důležité zvolit logické pořadí znaků, aby byl text přehledný a srozumitelný.
Při psaní popisu pracovního postupu se velmi často objevují opakující se chyby, které snižují srozumitelnost textu. Mezi nejčastější patří vynechávání důležitých kroků, nejasná návaznost jednotlivých činností nebo používání vágních výrazů.
Problémem bývá také nedodržení logické a časové posloupnosti, kdy autor předbíhá nebo se vrací k činnostem, které již měly být hotové. Čtenář pak neví, co má udělat jako první a co následuje.
