Informace od učitelek češtiny

HLAVNÍ STRÁNKA

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

CHVÍLE

Chvíle

Slovo chvíle je rodu ženského a značí krátký časový úsek. Synonymem tohoto slova může být třeba moment a okamžik (pokud si člověk není jistý pravopisem slova chvíle a situace to dovolí, je lepší využít těchto synonym). Jak dlouhý je tento časový úsek není jasné a každý ho vnímá jinak (i to je motivem řady vtipů o vztahu mužů a žen).

Zdroj: Chvíli nebo chvíly

Pravidla použití

U slova chvíle může být tedy problém v pravopisu u 3., 4. a 6. pádu jednotného čísla, kdy je správný jen tvar "chvíli", protože se jedná o podstatné jméno rodu ženského podle vzoru růže (= růži). Zdůvodnění je tedy lehké a rychlé.

Zdroj: Chvíli nebo chvíly

Věrný škrtič

Miloš Kratochvíl

Nejznámější drezér hadů,

pan Hlavatý z Třebíče,

mi dal jednu zvláštní radu:

„Kup si hada, škrtiče.

~
Jenom málokterý z tvorů

se tak tulí k člověku,

a svou kůží plnou vzorů

je doplňkem obleků!“

~
Na všechny slavnostní chvíle

si krotitel Hlavatý

uvazuje do košile

krajtu místo kravaty.

~
Krajta navíc krotitele

spolehlivě ohlídá,

sleduje bystře a bděle,

co její pán povídá.

~

Když zaslechne, že už mele

to, co říkat nemusí,

ihned pana krotitele

nenápadně přidusí...

Zdroj: Vtipné básničky o zvířatech

Na vandru

napsal Zdeněk Rýdl

Občanku už mám , a prej o životě málo víš,

pojď holka na vandr, tam s námi něco uvidíš.

~

Helfštýn, hrad mohutnej a kamennej,

když jsme tam vylezli, byl zavřenej.

~

Božíčku, jak se tohle mohlo stát ?

A teď mi řekni, kde tu budem spát ?

~

No, holky, to vám bylo udělaný,

dva v jednom spacáku jsme namačkaný !

~

No byly chvíle, kdy jsem utýct chtěla,

dneska se usmívám, už jsem jiná, celá !

Zdroj: Vtipné básně k recitaci

Tajnost

Napsal Zdeněk Rýdl

Nikomu to neříkejte, tajnost je to velká,

já nechci makat ve fabrice, já chci být modelka !

~

Navléknou mi super věci, po rampě se projdu,

mrknu okem do poroty, někoho tam najdu !

~

Někoho, kdo rozhoduje, na kráse nelpíme,

napřed bude vila, auto, a pak uvidíme !

~

Na stydlivky hrát si nelze, když, tak jenom jako,

usmívat se, být lechtivá, chovat se jak Pako !

~

Zatím musím dělat dojem, slušná, tichá, to mi jde !

Na herečku, já jsem talent, moje chvíle, ta přijde !

Zdroj: Básnička 5 slok

Vzor projevu na smuteční hostině

Milá rodino, vážení hosté,

Děkujeme za vaši soustrast, kterou jste naší rodině projevili v tento těžký čas a za to, že tyto chvíle sdílíte s námi. Vědomí toho, že naše maminka po sobě zanechala svou stopu i ve vašich životech, nás posiluje a pomáhá nám překonat bolest, kterou cítíme.

Naše maminka by byla překvapená z množství lidí, kteří se dnes s ní přišli rozloučit, protože nikdy neusilovala o to být středem pozornosti, žila skromně bez snahy jakkoliv vyčnívat z davu, a nikdy si neuvědomovala, kolika lidem pozitivně zasáhla do života a pomohla jim. I proto nás její rodinu dnes těší pohled do tolika vděčných tváří plných upřímné bolesti. Připijme si teď společně na ženu, která ve svém životě nikdy neusilovala o dokonalost, a přesto ji podle mnohých z nás dosáhla.

Zdroj: Smuteční hostina

Námluvy

Již od chvíle, kdy se Marie narodila, se spekulovalo o její budoucnosti, anglický král Jindřich VIII. usiloval o její ruku pro svého syna Eduarda. Jejich případné spojení v manželství by ukončilo nesmyslnou válku, kterou stejně způsobovaly hlavně dynastické spory mezi anglickými Tudorovci a skotskými Stuartovci. Toto spojení se líbilo i skotským lordům. Jindřich VIII. ale požadoval, aby byla Marie již jako dítě vydána do Anglie. S tím ale zcela nesouhlasila Mariina matka, byla si vědoma toho, že Marie je poslední Stuartovec, a kdyby se jí něco v Anglii stalo, tak by celé Skotsko připadlo anglickému králi. Námluvy probíhaly v téměř válečné atmosféře. Nakonec ale došlo k dohodě, matka měla Marii poslat do Anglie ve věku deseti let. Tuto dohodu ale nepovažovali všichni skotští lordi za neměnnou, začali uvažovat o možnosti provdat Marii raději za syna francouzského krále, který byl jejich spojenec a byl jejich katolictví nakloněn. Jejich plánu nahrál i fakt, že zemřel Jindřcih VIII., a tak nemohl trvat na dodržení smlouvy. Toho hodlali skotští katolíci využít, za dodržení smlouvy se ale postavil anglický regent nezletilého krále Eduarda a došlo k bitvě mezi Anglií a Skotskem, kterou Skotsko prohrálo a bylo Angličanům vydáno napospas. Marie se měla přemístit do Anglie, ale matka ji ukryla v klášteře Inchamahome, a pak ji v roce 1547 poslala do Francie, kde byla v roce 1548 zaslíbená francouzskému následníkovi trůnu Františkovi.

Zdroj: Marie Stuartovna

Sarkastické citáty

Nejsem ani ranní ptáče, ani noční sova! Jsem nějaký druh trvale vyčerpaného holuba.

V životě jsou chvíle, kdy vám někdo tak moc chybí, že byste ho chtěli vyjmout ze svých snů a skutečně obejmout.

Pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.

Lidé obrátili naruby sedm hlavních hříchů a vyhlásili je za ctnosti:

  • pýchu nazvali zdravím sebevědomím
  • lakomství zákonem ekonomiky
  • smilstvo zdravým biologickým instinktem
  • nestřídmost vyšší životní úrovní
  • surovou závist a nenávist bojem o spravedlnost a polickou svobodu
  • hněv rozhořčením nad názorem druhých
  • lenost nazvali filozofickým postojem

Nikdy nebojuj se sviní. Oba budete špinaví, ale jí se to bude líbit.

Potkat mě, to je osud. Milovat mě, to je statečnost.

Když volá minulost, neodpovídej. Nemá nic nového, co by ti řekla.

Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo tobě.

Nikdy se nedívej zpět! Protože, kdyby se Popelka vrátila pro střevíček, nikdy by se z ní nestala princezna!

Až mě někdy budeš chtít soudit, obuj si moje boty, a šlapej mojí cestou, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, radost, projdi roky, které jsem si prošla já. Zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já, pokaždé znovu vstaň a jdi dál, tak jako já, a až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš a že jsem špatná.

Jsem vděčný za negativní lidi v mém životě. Oni mi totiž přesně ukazují, kým nechci být.

Zlomené srdce je stejné jako zlomená žebra. Nikdo to nevidí, ale při každém nádechu to bolí.

Jediný člověk, kterému byste měli něco dokazovat, se na vás dívá každé ráno v zrcadle.

Osmdesát procent mozku tvoří kapalina, u někoho bohužel brzdová.

Uklizený byt je známkou toho, že člověk absolutně netuší, jak naložit se svým časem.

Udělat chybu je projev lidskosti. Ale dokázat si ji přiznat a poučit se z ní je projev charakteru.

Lidé jsou jako holubi, když jsou dole, zobou ti z ruky, když jsou nahoře, kálejí na tebe.

Mám ráda ticho, ale ne mlčení, mám ráda humor, ale ne posměšky, mám ráda chytré lidi, ale ne chytráky!

Skleróza je nemoc inteligentů, protože blbec si nemá co pamatovat!

Často máte pocit, že jediní lidé na světě, kteří si o vás myslí, že jste vtipní, jste vy sami.

Někteří lidé jsou jako nůž. Tupí, ale přesto dokážou ublížit.

Předtím než někomu ublížíš, zkus si představit sebe na jeho místě a zkus si, jak moc to může bolet!

Hoď mě vlkům, vrátím se jako vůdce smečky!

Občas ani vy sami nevíte, jestli si děláte legraci, nebo to myslíte vážně.

Moderní léky jsou hotový zázrak. Díky nim se žena se zápalem plic může postarat o muže s rýmou.

Zdroj: Sarkastické citáty

Smuteční projev pro maminku

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.

Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech nenechala zviklat a dosáhla splnění svého dětského snu. Stala se z ní zvířecí lékařka zaměřená na lesní zvěř. Stala se tak jasným důkazem toho, že i dětská přání se mohou plnit. Po ukončení svého studia si našla práci zde v šumavských lesích, kde se stala velmi vyhledávanou veterinářkou. Všichni oceňovali její profesionalitu stejně jako milý a laskavý přístup k zvířatům i lidem. Přestože byla v zaměstnání šťastná, něco jí chybělo. Ta pravá láska, a tak jí její nejlepší kamarádka Jiřinka seznámila s milým učitelem, který se stal láskou jejího života. Nebylo tedy divu, že se svatbou na nic nečekali, a když jsme se jim narodili my, dva synové a dcera, bylo její štěstí úplné. Měla vše, co si kdy přála, krásnou práci, milujícího manžela, tři roztomilé děti, s nimiž se mohla těšit z jejich úspěchů a stejně tak je utěšovat v případě životních zklamání. Naše maminka nás velmi milovala, přestože ve své práci trávila mnoho času, vždy si našla chvíli, aby s námi probrala naše bolístky, radila nám při našich trápení a povzbuzovala nás k plnění našich snů. Nikdy nás nerozmazlovala, protože sama věděla, že jen cílevědomou prací dosáhneme toho, co si přejeme. Jen díky ní se z nás stal doktor na chirurgii, profesor na univerzitě a úspěšná podnikatelka. To naše maminka nás motivovala a vždy nám říkala, že nic není nemožné. Stačí jen chtít. Osud si s mou milovanou maminkou i těžce pohrával, chvíle štěstí vystřídaly smutné okamžiky, plné ztráty. Náhle ji opustil její milovaný otec, záhy i matka a chvíli po nich ji po těžké nemoci opustil také milovaný manžel. Má maminka pro své milované truchlila, ale naučila se jít dál a nás vedla k tomu samému. Vzpomínky na ně si uchovala a předávala je dál svým dětem a vnoučeti. Po ztrátě rodičů i manžela se o to víc upnula na nás děti, byla si vědoma toho, jak může být život krátký a přála si, abychom ho prožili na plno a podporovala nás v tom. Stála při synu Alešovi, i když se rozhodl, že odejde pracovat do Velké Británie, stejně tak podporovala mě, když jsem se rozhodla, že budu vychovávat dítě sama. Nikdy naše rozhodnutí nekritizovala, vždy vyslechla, poradila a pomohla. Stejně jako pro nás byla milující matkou, pro mého malého syna se stala milující babičkou, která ho učila hrát na piano, četla mu večer pohádky, společně poznávali krásu místních lesů, předala mu svou lásku k přírodě a ke všemu živému. To samé si přála naučit i další vnoučata, ale nebylo jí to dopřáno. Náhle nám jí tragická nehoda vyrvala z naší náruče. Ale ne z našich srdcí. V nich zůstane navždy. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, kdy mi v noci před spaním rozčesávala vlasy a vyprávěla pohádky o krásných princeznách a statečných mládencích, nezapomenu ani na moment, kdy jsem dokončila školu a v maminčiných očích jsem zahlédla nekonečnou pýchu, navždy ve mně zůstanou ty krásné vzpomínky, na okamžiky kdy nás s bratry brala do lesů a dělila se s námi o lesní tajemství, navždy mi v srdci bude znít její milý hlas, zvonivý smích, stejně jako mě po zbytek života bude hřát vzpomínka na její laskavý dotyk, který dokázal každého zbavit řady bolestí. Má maminka bude žít navždy ve mně, v mých bratrech, v mém synovi, ale i ve vás, v lidech, kteří pro ni tolik znamenali. Stejně tak bude ale žít i v šumavských lesích, které nám nikdy nedovolí zapomenout na ženu, která pro ně tolik vykonala.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Etiketa tykání a vykání

Vykání či tykání vyjadřuje míru důvěrnosti společenského kontaktu osob. Vykání vystihuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Tykání je obvyklé mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Tykají si mezi sebou děti, kamarádi a studenti. Dospělí také dětem tykají, ale jen do určitého věku, pak by měli raději přejít na vykání. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci.

Chcete si začít tykat s kolegou či kolegyní v zaměstnání, nebo s někým, s kým se často potkáváte ve svém volném čase? Pak mějte na paměti, že tykání je projevem důvěry, spřátelení. A opravdu pečlivě si rozmyslete, jestli nastala opravdu vhodná chvíle a zda je to ten pravý člověk na tykání. Když vám po čase začne být z jakéhokoli důvodu nepříjemný, těžko se dá vše vrátit zpět. Nejprve si však pečlivě přečtěte následující řádky, jestli jste to opravdu vy, kdo může tykání nabídnout.

Obecně platí, že týkání může navrhnout osoba společensky významnější, tedy žena, starší osoba a v pracovním prostředí je to osoba nadřízená.

Mezi osobami stejného pohlaví je to ten výrazně starší (u rozdílu do deseti let toto neřešte, je to jedno). Mezi dospělým mužem a dospělou ženou tykání navrhuje žena (zde ani třicet let rozdílu neznamená, že přednost získá muž). Žena by měla mít právo určovat vývoj společenského vztahu a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout tykání ženě. Mladší může požádat staršího, aby mu tykal, přičemž on sám zůstane u vykání. Ale pozor, na pracovišti navrhuje tykání jedině šéf. Ani starší podřízený nebo podřízená žena nemohou přijít za šéfem a navrhnout mu tykání; o tom, koho si pustí blíž k tělu, si může rozhodovat jedině nadřízený, ne jeho podřízení. Nadřízený si ovšem musí být při návrhu tykání bezpečně jistý, že podřízení jeho nabídku rádi přijmou, protože mimo pracoviště jsou jejich pozice obrácené. Aby zjistil, jak se podřízení na nabídku tykání budou tvářit, může použít oslovení vykáním, ale ve spojení s křestním jménem („Kláro, mohla byste...“). K tomuto nepotřebuje svolení, neboť stále vyká, užití křestního jména však vytváří přátelštější formu komunikace.

Pokud vám někdo tykání navrhne, můžete ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí vám tykat, neznamená to vždy hned, že můžete automaticky tykat i vy jemu. Pozor pak na nevhodné pokusy o tykání – například v opilosti nabídnete šéfovi tykání. Když se urazí, omluvte se mu. Může se ale stát, že tykání přijme, a vy ráno o celé situaci pochybujete. Je-li to možné, vyhněte se tykání i vykání a počkejte, jak vás osloví šéf. Nebo mu vykejte. Uvidíte, zda se proti tomu ohradí, nebo ne. Pokud vám v „dobré náladě“ nabídl tykání on a vy si nejste jisti, jestli si to pamatuje i druhý den, raději mu vykejte.

Shrňme si tedy přehledně, kdo komu tykání nabízí:

  • tykání nabízí společensky významnější osoba;
  • nadřízený podřízenému nehledě na věk a pohlaví;
  • starší mladšímu;
  • žena muži.

Nabídku tykání můžete odmítnout. Pro někoho tykání nepředstavuje problém, jiný potřebuje trochu víc času. Pokud vám připadá tykání si s druhým člověkem nějakým způsobem zavazující, měli byste mu to taktně říct. Například použijte formulaci: „Děkuji moc za nabídku, ale raději bych zůstal/a u vykání.“ Tím byste neměli nikoho urazit. Jinou alternativou (zmíněnou již výše) je sice nabídku tykání odmítnout, ale oslovovat se navzájem křestními jmény. Působí to osobněji.

„Potykání si“ obvykle provází stisk ruky, často i přípitek a polibek. Záleží na tom, čemu dá výše postavená osoba přednost.

Pokud si již s někým začnete tykat, je dobré na to při příštím setkání nezapomenout. Vykání se poté, co přijmete nabídku tykání, považuje za nevhodné!

Zdroj: Pravopis vykání

Smuteční řeč na pohřbu tatínka

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.

Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si velmi přál najít lásku, která by ho provázela zbytkem života. Jeho pocit osamění zesílil, když mu zemřela i jeho drahá maminka. Ztráta jednoho z rodičů ho velmi zasáhla, přál si načas se uchýlit do ústraní, a proto se přestěhoval do malé vesničky Milošovice. Místo samoty zde našel to, co dlouho hledal, svou lásku. Má maminka Magdalena se do něj zamilovala na první pohled, chvíli jí trvalo, než dobyla jeho srdce, ale nikdy vynaložené námahy nelitovala, protože tatínek jí to po zbytek svého života vracel svou láskou i přátelstvím. Přestože se někdy hádali a dny jejich společného života nebyly vždy zrovna slunečné, milovali se a nedokázali si představit život jeden bez druhého. Pocity štěstí z narození dvou synů jim kalil jen smutek nad ztrátou otce. Má a bratrova výchova se stala pro tatínka vším, bylo mu jedno, co budeme studovat, důležité pro něj jen bylo, aby se z nás stali slušní mladí muži, kteří jsou v životě velmi šťastní. A tento cíl se mu splnil, i proto s námi mohl prožívat naše studijní úspěchy, radovat se spolu s námi s přijetí na prestižní zahraniční univerzity, těšit se ze setkání s našimi životními partnerkami, šťastně očekávat narození našich dětí, jeho milovaných vnoučat. Prožíval s námi vše, co správný rodič prožívá, radoval se s námi stejnou měrou, s jakou nás utěšoval ve chvílích zlých. Stál při nás vždy, když jsme ho potřebovali a nikdy ve své lásce k nám, našim dětem a ke své ženě nepolevil. Stejně jak vychovával nás s bratrem, podílel se stejnou měrou i na výchově svých milovaných vnoučat, které učil nejen lásce k přírodě, zvířatům, rodné zemi a rodině, především ale lásce k životu. To můj otec naučil mě, mého bratra a naše děti, že úsměv mnohokrát zmůže více než křik, že rozum vítězí nad lidskou hloupostí, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek. To otec nás naučil, že vše, co člověka v životě potká, má nějaký vyšší důvod. Naučil nás, že rodina je nadevše. I zprávu o své nemoci bral jako zkoušku, v níž musí naše rodina obstát, ne jako jednotlivec, ale jako celek. Věřil, že jeho úkolem při této těžké zkoušce není přežít, ale poučit nás o důležitosti rodiny a síle lidské vůle. Můj otec byl rád, že jeho poslední chvíle na tomto světě strávil v kruhu rodiny, která chápala důležitost rodinné sounáležitosti a lásky. Tatínek celé rodině vštípil svou vážnou nemocí i poslední ponaučení, že smrtí to nekončí, pokud na zemi zůstává někdo, kdo vás miluje.

Německý filozof Immanuel Kant kdysi pronesl: „Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“ Můj otec se příchodu své smrti nikdy nebál, i když věděl, že je již blízko a vztahuje po něm své ruce. Nebál se, protože věděl, že i když nás opustí, tak s námi navždy zůstane. Zůstane v každém v nás, bude žít v našich vzpomínkách na společné chvíle, navždy ho uvidíme při pohledu do očí našich dětí a vnoučat, při vyprávění rodinných anekdot uslyšíme jeho zvučný, bodrý smích, ve smutných chvílích našich životů ucítíme jeho laskavý dotyk a tichý hlas, který nám vlévá novou naději do žil. Můj otec Emil Novotný sice opustil tento svět, ale dokud my nedopustíme, aby vzpomínka na něj zemřela, tak bude žít i nadále. Bude žít na místě, odkud ho ani smrt nedokáže vyrvat. Bude žít v našich srdcích a my si vzpomínky na něj budeme hýčkat, protože můj tatínek si to zaslouží za to, jakým byl a co pro nás všechny udělal. Milujme ho i nadále, radujme se z toho, kým byl, těšme se z přítomnosti lidí, které tak miloval a nikdy na něj nezapomínejme.

Zdroj: Vzory smutečního projevu

Charakteristika - můj spolužák

Osnova:

  1. Představení spolužáka

  2. Vzhled Teddyho

  3. Teddyho povaha

  4. Vztah k rodině

  5. Teddy a škola

  6. Teddy a příroda

  7. Jeho zájmy a schopnosti

  8. Můj vztah k Teddymu

  9. Závěr

Za nejzajímavějšího spolužáka z naší třídy považuji čtrnáctiletého Teddyho, který k nám do třídy přišel, když v šesté třídě propadl. Teddy se vlastně jmenuje Tadeáš Ditrich, ale všichni mu od prvního dne říkáme touto přezdívkou. Teddy pochází stejně jako většina z nás z Mladé Boleslavi. Žije s rodiči v bytě v panelovém domě blízko firmy Škoda Auto, v níž oba jeho rodiče několik let pracují.

Teddy nepatří k nenápadným typům, naopak svým vzhledem z davu lehce vybočuje. Je velmi vysoké a zároveň i silné postavy. Není tedy lehké ho přehlédnout. Výrazný je také jeho obličej, díky jeho tmavě hnědým očím, huňatému obočí, dlouhým řasám, širokému nosu a tmavým vousům. Řada lidí by řekla, že by byl jeho obličej pohledný, kdyby nebyl tak kulatý, stejně jako celé jeho tělo, které se snaží ukrývat do pohodlného, ale zbytečně velkého a tmavého oblečení.

Teddy své okolí zaujme svým vzhledem na první pohled, horší je to ale s jeho povahou. Většina lidí s ním stráví sotva pár minut a už si ho zařadí do škatulky: nuda a nezájem. A to je škoda, protože Teddy má řadu dobrých vlastností. Nejvíc na něm oceňuji jeho ochotu mi kdykoliv a v čemkoliv pomoci, ať už se jedná o opravu mého starého počítače, anebo nápovědy při zkoušení. Pokud má Teddy někoho rád, udělá pro něj vše. Těžké je pro něj seznamování se, velmi se stydí za své tělo a za to, že propadl, a tak se lidem raději vyhýbá a snaží se na sebe příliš nepřitahovat pozornost. Těžce totiž nese jakýkoliv posměch a špatně se vyrovnává s kritikou. Ve společnosti lidí, které zná a kteří znají jeho, je ale ze stydlína náhle veliký šprýmař, který si nenechá uniknout žádnou příležitost ke vtipkování. Rád také vtipkuje s učiteli, kterým to nevadí, protože vědí, že Teddy to myslí dobře.

Teddy je jedináček, a tak pro něj jeho rodiče dělají vše, co mu na očích vidí. Myslím, že by mu snesli i modré z nebe. Teddyho se snaží nijak v ničem neomezovat a naopak ho ve všem podporují. Kvůli tomu, že oba pracují na směny, tak společně netráví doma moc času, což Teddyho mrzí. Společné chvíle se ale snaží pořádně využít. Často proto jezdí na výlety po okolí, i celé České republice a o prázdninách ho berou i na dovolenou k moři. Snaží se, aby si chvíle s nimi Teddy pořádně užil. Teddy je má za to velmi rád. Sice ho někdy trápí, že bývá doma často sám a líbila by se mu přítomnost sourozence, ale zároveň je rád, že se s nikým nemusí dělit ani o pozornost rodičů a ani o pokoj. Teddy ale příliš nevychází s prarodiči, kteří chtějí, aby se ve škole více snažil. Nebaví ho jim neustále vysvětlovat, že mu to ve škole prostě nejde. Raději tráví čas sám, nebo s přáteli než s prarodiči.

Teddy nepatří ve škole k nejlepším žákům, dá se říct, že stěží prolézá z ročníku do ročníku. Ale školu má svým způsobem rád, líbí se mu, že se v ní dozvídá nové věci, ale nerad se učí věci, kterým nerozumí. Také o sobě říká, že nemá příliš dobrou paměť, a proto se mu nedaří naučit se slovíčka na hodinu anglického jazyka. Angličtina je ve škole jeho Achillova pata, naopak se vždy těší na hodiny fyziky a matematiky, přestože ani v těchto předmětech nejsou jeho výsledky nejlepší. Je ale vidět, že se snaží. Co Teddy ve škole doopravdy nesnáší, jsou hodiny tělesné výchovy. Ty jsou pro něj pravým očistcem. Nesnáší veškeré pohybové aktivity. Nemá rád ani učitele na tělocvik, protože se mu nelíbí, že neustále upozorňuje na jeho nemotornost. Na Teddyho učitelova přehnaná snaživost nepůsobí vůbec dobře a často ji bere jako útok proti své osobě. A proto, když to jde, tak se ze cvičení vymluví. Ve škole jinak velmi dobře vychází se spolužáky ze třídy, kteří ho znají a vědí, jaký je a mají ho proto rádi. Nemá rád ale ostatní žáky školy, protože ti se mu často posmívají kvůli jeho postavě, anebo ho považují za nudného hlupáka, aniž by se ho snažili poznat. Jejich názor se jim ale nesnaží vyvrátit, svým způsobem mu stačí třídní kolektiv a nikoho jiného nepotřebuje.

Teddy sice pochází z města, ale s rodiči tráví spoustu společného času v okolní přírodě, a proto zná Teddy okolí nejlíp ze všech žáků ze třídy. S rodiči navštívil snad všechny přírodní i kulturní památky ve Středních a Severních Čechách. O prázdninách s nimi procestoval i jižní Evropu. Ale raději než u moře tráví čas s rodiči pod stanem někde v kempu, kde si musí sami rozdělat oheň a připravit večeři. Teddy má také velmi rád zvířata, někdy s tatínkem vyrazí večer za město do lesa, vylezou na posed a pozorují z něj v noci zvířata. Teddy o těchto dobrodružství vždy rád vypráví. Je na něm vidět, že k zvířatům má vztah. Navíc jich sám doma řadu chová. Má psa Taylora, králíka Kinga, několik morčat a červenou užovku Gábinu. O vše se musí starat sám, protože jeho maminka se zvířat bojí. Teddymu to ale nevadí. Myslím, že jeho zvířata jsou zároveň jeho nejlepší přátelé.

Teddy sice nepatří k těm nejchytřejším žákům ve třídě, ale rozhodně se řadí k těm šikovnějším. Při pracovním vyučování je velmi šikovný při výrobě jakýchkoliv předmětů, hrozně rád pracuje se dřevem a je vidět, že je zvyklý doma pomáhat s opravami. Teddy si velmi přeje být výborným automechanikem, a tak se autům věnuje ve svém volném čase. S tatínkem provádí veškeré opravy na autě a na internetu si vyhledává stále nové informace o autech. Hodlá se také hlásit na střední odborné učiliště obor automechanik a potom si dodělat i maturitu, aby si mohl jednou vybudovat úspěšný autoservis. Kromě aut se Teddy také zajímá o historii, hlavně o druhou světovou válku. Doma má k tomuto tématu spoustu knih, hlavně ho baví historie různých bitev a technika, která byla tehdy používaná. Naopak je spousta věcí, které Teddyho nebaví, nebo je přímo nesnáší. Kromě tělesné výchovy sem rozhodně patří malování a vaření. Ani v jednom Teddy nevyniká, a proto se těmto aktivitám snaží ze všech sil vyhýbat.

Teddy je jeden z nejobětavějších a nejcílevědomějších spolužáků ve třídě. Přestože ví, že není ve škole nejlepší, nenechává se tím zastavit a dál usiluje o splnění svého snu. Všichni ho za to musíme obdivovat, a to je také důvod, proč jsem si ho vybral k této charakteristice. Nejenže je tedy výborný kamarád, který mi dokáže vždy pomoci, zároveň je mi i vzorem. Velmi bych si přál, abych stejně jako on byl schopen jít za svým snem a zdolávat všechny překážky.

Teddy působí na první pohled jako mrzutý podivín se silnou postavou. Málokdy vzbudí sympatie na první dojem, lidé ho musí obvykle nejprve začít poznávat a je veliká škoda, že spousta lidí se nechá jeho vzhledem odradit. Přichází tak o možnost poznat milého, nesmělého kluka s úžasným smyslem pro humor, schopností udělat si srandu sám ze sebe a s životním cílem, kterého hodlá dosáhnout za každou cenu. Kdyby ho ostatní žáci školy poznali blíže, nikdy by se mu již nemohli posmívat, naopak věřím, že by si je získal. Je jen jejich škoda, že dali na první dojem. Teddy je rozhodně kluk, který stojí za tu trochu námahy.

Zdroj: Charakteristika spolužáka

Popis kamarádky Andrey

Osnova:

  1. Moje Andrea

  2. Její postava

  3. Andrein obličej

  4. Její tělo

  5. Způsob oblékání

  6. Způsob řeči a chůze

  7. Její zájmy a záliby

  8. Její výrazné vlastnosti

  9. Závěr

V mém životě zaujímají přátelé velmi důležité místo, bez nich bych se cítila velmi osamělá a postrádala bych tak v životě to správné „koření“. A právě takovým kořením mého života je moje skvělá kamarádka Andrea Soukupová. Andrea je o několik let starší než já a letos ji čekají významné osmnácté narozeniny. Andrea navštěvuje místní gymnázium a je ve třetím ročníku. Její rodiče vlastní ve městě restauraci, která je velmi oblíbená mezi turisty i místními obyvateli.

Andrein vzhled není typicky dívčí, naopak na první pohled si ji může řada lidí splést s chlapcem, čemuž nahrává i její vysoká, hubená a trochu chlapecká postava. Andy rozhodně nepatří k dívkám typu „krev a mléko“. Naopak na jejím těle se moc tuku, ale ani svalů nenachází.

Typický pro ni je i její krátký, rozježený účes, který i svou barvou odvádí pozornost od jejího hubeného obličeje. Andrea už totiž dva roky ráda střídá různé barvy vlasů a momentálně se dostala k modré barvě. Její dříve černé vlasy tedy obohatila o velké množství modrých pramenů, její vlasy teď působí více modré než černé. I její tvář ale dokáže člověka zaujmout. Její zelené oči se ukrývají za tmavými obroučkami brýlí a pod hustým, tmavým a neupraveným obočím. Její malé oči jsou zároveň ale rámované dlouhými řasami, které jí kdekdo závidí. Její malý nosík působí roztomile, ale trochu nepatřičně v porovnání s její velkou pusou, která ukrývá řady dokonalých a bělostných zubů. Zubům Andrea věnuje patřičnou pozornost, protože ví, že svým úsměvem dokáže obměkčit i největšího zarytce.

Jak jsem již zmínila, pro Andy je typické, že její postava působí chlapeckým dojmem. Její hrudník je plochý a celé tělo působí spíše hubeně, než štíhle. Sama o sobě říká, že vypadá jako hošík, který se příliš rychle „vytáhnul“ do výšky, ale zapomněl u toho nabrat nějaký ten sval. Výrazné má Andrea i dlaně rukou, jsou totiž často plné mozolů a ztvrdlé kůže. Její tělo také bývá velmi často pokryté škrábanci a modřinami. Ještě se snad nestalo, aby na svém těle neměla ani jednu modřinu, nebo škrábanec.

Andrein styl oblékání je velmi svérázný, oblékne si cokoliv má ve skříni a ani ji příliš nevadí, že to k sobě zrovna nepasuje. I přesto jí to ale sluší. Andrea pochází z bohatší rodiny, a proto má v šatníku i řadu velmi drahých kousků. Stejně tak ale klidně nosí i oblečení ze „sekáče“. Peníze, ani značky nejsou pro ni v oblékání důležité, hlavní je pro ni pohodlí a praktičnost. Nejčastěji se obléká velmi jednoduše do jeansů, trička, mikiny a pohodlných sportovních bot. Jsou ale i chvíle, kdy se dokáže nastrojit velmi žensky, do krásných, ale jednoduchých šatů. Nikdy by na sebe neoblékla nic plného volánků a kraječek. Oblečení volí v jednoduchém střihu. Naopak se často vyřádí v doplňcích, které u ní bývají velké a extravagantní. Vždy zároveň ale ladí s oblečením. Běžně nosí různé šátky, velké množství šperků a slunečních brýlí.

I Andrein mluvený projev bývá jednoduchý, neznamená to ale, že je hloupá, naopak je velmi chytrá a vždy pečlivě zváží každé slovo, protože si je dobře vědoma toho, že i obyčejným slovem může někomu ublížit. Vždy při komunikaci působí velmi klidně, ale zároveň i sebejistě. Nikdy jí člověk nepřistihne, jak plácá nějaké nesmysly. Zároveň má ráda i humor a ráda se směje. A její smích je pro ni velmi typický, je totiž velmi výrazný. Jakmile se Andrea upřímně rozesměje, nejde zastavit a „chrochtá“ u toho, což jí rozesměje ještě víc. Za své „chrochtání“ se před cizími lidmi stydí, a tak se snaží ovládat. Stejně neovladatelně působí někdy i její chůze, člověk má při pohledu na její chůzi pocit, že si její ruce a nohy dělají, co chtějí. Její ruce se při chůzi a běhu všemožně kývou a nohy o sebe často zakopávají, takže ji řada lidí má za nemotoru. Zajímavé ale je, že jakmile začne Andrea tančit, tak veškerá její nemotornost náhle zmizí a přede mnou stojí sebejistá a téměř až éterická dívka.

Tanec je Andreinou vášní, obzvlášť balet, ke kterému ji její rodiče vedli už od malička. Stejně tak ale miluje jízdu na kole a v kajaku. Právě z těchto aktivit má na rukou mozole a neustále modřiny a jiná drobná poranění. Ty jí ale nebrání v tom, aby se i nadále věnovala tomu, co ji baví. Ve chvílích, kdy má dost fyzicky náročných aktivit, ráda popadne štětce a plátno a vydává se do přírody malovat okolí. Ráda také maluje karikatury, které pak rozdává svým přátelům.

Andrea je klidná a obětavá dívka, která je na svůj věk velmi rozumná. Nikdy snad neprožila žádné divoké pubertální období. Sice se ráda chodí bavit, ale vždy se chová tak, aby se ona a ani její rodiče nemuseli stydět. Pro svou rodinu a přátelé je ochotná udělat cokoliv a snad by se za ně neváhala ani poprat. Andrea umí být jak stydlivá, tak i velmi extrovertní. Vše závisí na společnosti, v níž se nachází, pokud ale o něco usiluje, tak svůj stud porazí a udělá vše, aby dosáhla toho, co chce. Její nevýhodou je její častá náladovost, člověk nikdy neví, na čem u ní je. V jednu chvíli se usmívá a je veselá a najednou zcela zničehonic obrátí, její vztek a mrzutost ale nikdy nemá dlouhé trvání. Vždy je pak znovu jako sluníčko.

Andrea je člověkem, u kterého jsem si jistá, že to v životě někam dotáhne. Nevzdává se a za své cíle bojuje. Navíc se nebojí vybočovat, a to ani vzhledem. Nikdy se netrápí tím, že není nejkrásnější dívkou v místnosti. Krásu navíc nepovažuje za nejdůležitější, váží si spíše pozitivní povahy a dobrého srdce a přesně taková se také snaží být a to je na ní sympatické. Její určitá extravagance ve vzhledu jí činí originální a nezapomenutelnou. Ale lidé, kteří ji doopravdy poznají, na ni nezapomenou ne proto, že má modré, nebo zelené či růžové vlasy, ale proto, že se jim nesmazatelně zapíše do jejich života.

Zdroj: Popis kamarádky

Obliba Marie Antoinetty ve společnosti

Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.

Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.

Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si ho hraběnka pojistila, zincesnovala jeho setkání s falešnou královnou (prostitutka Marie Nicole Leguayová byla Marii Antoinettě neuvěřitelně podobná), při němž jí předal svůj milostný dopis a výměnou obdržel list i od ní. Zároveň mu falešná královna předala stejně falešné pověření ke koupi náhrdelníku. Kardinál tedy navštívil i s pověřením klenotníky a žádal je "královniným" jménem o odklad první splátky, jako jistinu jim předal svých 35 000 livrů, které měli být pro královnu důkazem, že to myslí vážně. Za peníze obdržel šperk, který předal "královnině důvěrnici". Klenotník ale ještě ten den navštívil královský pár ve Versailles a tam zjistil, že vše byl podvod, královna nikdy šperk nekoupila. Kardinál po zjištění svého omylu slíbil, že šperk celý uhradí, královna na něj ale byla rozzlobena, a tak ho nechala uvěznit v Bastile, tam také skončila i hraběnka. Kardinála ale parlament nakonec osvobodil, na rozdíl od hraběnky, která za svůj čin byla odsouzena k bičování a vypálení cejchu (písmeno V označující ve Francii zloděje) a doživotnímu vězení. Ale ani ona nezůstala v Bastile dlouho, zhruba po deseti měsících se jí povedlo utéct do Anglie, kde se setkala s manželem, který měl náhrdelník s sebou, a tak jim již nic nebránilo diamanty rozprodat. Nakonec na tuto aféru nejvíce doplatil kardinál, kterému zůstal dluh (jeho rodina musela náhrdelník splácet až do roku 1863), a Marie Antoinettě, které lidé přisuzovali touhu po náhrdelníku a nedali si vymluvit, že v tom byla nevinně. Svou nevraživost jí pak dávali najevo, dokonce ji při návštěvě pařížského divadla publikum vypískalo. Marie Antoinetta se snažila tuto nenávist vůči své osobě zmírnit a stáhla se do ústraní, změna ale přišla pozdě. Po jejím uvěznění jí lidé dávali najevo svou nenávist, chodili ji sledovat do vězení se vstupenkou v ruce a prohlíželi si jí z bezprostřední blízkosti. Celá Paříž byla navíc plná jejích vulgárních a nenávistných karikatur, kde byla královna často zpodobňována jako příšera s křídly, dvojitým ocasem a zahnutými dlouhými drápy.

Po narození dětí už Marie Antoinetta trávila dost času i v klidném rodinném prostředí, ale i tyto milé rodinné chvíle střídaly nákladné večírky. Spokojená byla v Malém Trianonua ve vesničce Hameau, kterou sama nechala vytvořit v rozsáhlém parku ve Versailles. Vesnička sloužila Marii Antoinettě a jejím dětem k návštěvám, které byly dost časté. I návštěvy této farmářské vesničky probíhaly ale podle přísných pravidel zámeckého protokolu.

Výdaje Marie Antoinetty byly financovány ze státního rozpočtu, stejně jako ostatní náklady na královský dvůr. Tyto náklady odpovídaly zhruba desetině ročního státního rozpočtu, takže nebyly příčinou bankrotu Francie, což obyčejní lidé příliš nechápali, viděli, že se jimi pracně vydělané peníze rozmařile utrácejí a to jim k jejich protestům stačilo. Ve skutečnosti velká část peněz ze státní pokladny šla na podporu amerických kolonií v jejich boji o nezávislost na Velké Británii. Problémová byla taky neschopnost jak ministrů, tak krále prosadit si zdanění šlechty. Ta se proti tomu postavila a neumožnila tak zlepšení stavu státní pokladny. Je třeba ale říci, že ani Ludvík a ani Marie Antoinetta se příliš o politiku nezajímali, stejně tak je netrápily problémy obyčejných lidí. Královnino nepochopení problémů prostého lidu způsobilo, že jí mylně byl připisován citát "Když nemají chleba, ať jedí koláče.", který ve své knize Vyznání Jean-Jacques Rousseau připsal "známé princezně". Ve skutečnosti ale v době vzniku knihy byla Marie Antoinetta ještě dítě, a tak jí citát nejspíš nepatřil, pravděpodobně ho mohla ve své bezelstnosti vyslovit některá z jejich starších sester. Nenávist většiny společnosti k rozmařilému královskému životu symbolizovanému životním stylem Marie Antoinetty vedl k Velké francouzské revoluci.

Zdroj: Marie Antoinetta

Vtipná a vhodná vánoční přání

  • Schovej se, kapře, milý bratře, u dna v rybníce. Tuze moc lidí, po Tobě slídí, budou Vánoce.

  • Děti mají vykulená kukadla na krásná vánoční svítidla. Vůně cukroví tvému nosu napoví, že rýma je pryč, tak koulovat se fič. Chceš-li vidět zlaté prasátko, možná zkoukni zrcátko ... že to není pravda, no aspoň že je sranda, vždyť po roce tu máme veselé Vánoce.

  • Přeji vše, co se špatně balí .... to jest klid, pohodu a hlavně zdraví...

  • Ahoj, prosím nevolej, až tohle dočteš. Nechci o tom, co Ti musím říct, mluvit do telefonu. Určitě Tě to hodně vezme, já to chápu a snad bude šance si promluvit o tom brzy osobně. Nechci, aby Ti tohle musel říkat někdo jiný, potřebuješ slyšet pravdu ode mne ... Ježíšek neexistuje!!!!!!!

  • Kapr je v mrazáku, pěkně se vaří, všecko mám na háku, všecko se daří. Vánoční stromeček mi v plamenech svítí a všechny salónky sežraly děti, tak šťastné a veselé Vánoce.

  • Veselou vánočku, ukecaného kapra, pichlavý stromeček, ale hlavně hodně vánoční pohody přeje XXX.

  • Vzhledem k světové krizi, díky které se dostala do krize i moje peněženka, tak jsem se zmohl akorát na přání formou sms. Na to ještě mám. P.S. Veselé Vánoce

  • Letos nepřijdu! Sedím u lékaře, pak do lékárny, možná i do nemocnice naposled zadarmo ulehnu. Nezlob se na mě! Tvůj Ježíšek.

  • Tak už jsou tu po roce, zase tyhle Vánoce, sleduju to za běhu, že jsou letos bez sněhu. Na ten já jsem marně čekal, Zakopčaník pěkně kecal! Veselé Vánoce přeje XXX.

  • Nechť množství dárků naruší statiku Vašeho příbytku a plameny z vánočního stromku šlehají co nejvýše. Hezké Vánoce Vám přejí XXX.

  • Ano. Mohl jsem pro tebe vymyslet lepší přání a krásně. Jenže já si řekl NE. Když přání, tak pro všechny stejné. Proto šťastné a veselé vánoční svátky přeje XXX.

  • Všem veselé Vánočky, zapomeňte na vločky. Letos bylo teplo, Ježíška to spletlo. Nepřinese nic, páč je strašnej hic. A tak jezte polárku u stromečku bez dárku. Přeju hezký Vánočky pro lidi, psy i kočky!

  • Zima je letos naruby, bez sněhu jsou plané, nemám letní gumy na soby, takže končím, nezničím si saně. Ježíšek.

  • Připravte si pelíšek, už k vám míří Ježíšek! Dárky vozí podle chuti na saních i na peruti. Proto všichni těšme se, copak letos přinese.

  • Hodně zdraví, štěstíčka, trochu toho Ježíška, a ať ti nezaskočí kostička, až do sebe budeš cpát toho kapříčka. Veselé Vánoce.

  • Velmi vykutálené velkolepé veselé Vánoce, veskrze výjimečné vyžití ve velmi vesele vrcholících vteřinách Vám vinšují XXX.

  • Vánoce už zas po roce, panebože to je zmatku, leda jen tak na oprátku, kradení stromečku, řinčení zvonečku, tak bacha ať ti po svátku nedají svěrací kazajku. Veselé Vánoce přeje... Tvůj Ježíšek.

  • Krásné Vánoce, bohatého Dědu Klause a Santu Mráze. Je čas zabalit kapry, upéct dárky a zabít vánočku. Hlavně to v tom shonu nepopleť! Veselé Vánoce ti přeje XXX.

  • Ucpěte komíny, nepusťte Santu, použij cement, anebo maltu. Otevři okno, nasaď si kulíšek, dárky vám přinese jedině Ježíšek.

  • * * * * * * * * * * * * * * * Posíláme Vám k Vánocům trochu sněhu. My ho máme plnou ledničku. A ještě trochu * * * * * * * * * * * * * * * * Hezké Vánoce.

  • Už jsou tady Vánoce, přišly k nám zas po roce. Chceš-li dárku hodně moc, zazpívej hned tichou noc. Pozor však na rybí kosti, ať na ambulanci nejsou hosti. Veselé Vánoce.

  • Ahoj pupíčku! Nepřeju Ti rybí kostičku, ale štěstí trošičku. Vždycky plnou mističku, k tomu sexy lištičku. Pod stromečkem hodně dárků, jedno malé do kočárku!

  • Josefovi a Marii se ztratil z Betléma osel! Za jeho nalezení nabízejí 1 000 korun. Takže buď mi dáš víc, nebo jim řeknu, kde jsi!

  • Přes hory a černý les, letí zprava SMS. Letí s přáním k Vám, ve sváteční době. Pevné zdraví, žádný stres. Lásku, štěstí, klid a sex přeje XXX.

  • Ahoj, já jsem Ježíšek. Neměl bych ti to říkat, ale pod stromeček dostaneš ponožky!

  • Čau. Máš 24. 12. čas tak půl hodinky? Mám doma Betlém a chybí mi do něho osel?!?

  • Recept na vánočního kapra po Skotsku: kapra pečlivě obereme, maso prodáme.

  • Mám tě rád, miluju tě, zbožňuju tě, uctívám tě, chci tě, musím tě mít... tak go Ježíšku go!

  • VÁNOCE = stres a tchýně se blíží!

  • Ještě není pozdě, můžem to vyřešit v klidu! Můžem zůstat přáteli. Jinak Ti udělám dost velké problémy. Bude pozdě, až se budeš dusit! Tvůj vánoční KAPR.

  • Ježíšku, prosím tě, nic mně nenos, naopak, nemohl by sis odnést moji starou?!?

  • Vážená slečno, tady Ježíšek. Chtěl jsem Vám sice původně dát pod stromeček tu novou Nokii, ale protože mi můj anděl Alfréd řekl, že jste dnes měla v 10,26 jediné přání, aby Vám někdo poslal SMSku, tak Vám ji k Vánocům posílám. Tímto jste vyčerpala bonus na dárky a pod stromeček již nic jiného nedostanete. S pozdravem Ježíšek.

  • Rád sleduji Tvé ladné křivky, obdivuji, jak při pohybu vlníš boky. Když mě spatříš, pootevřeš ústa a oněmíš úžasem. Já tě uchopím a... je konec vánoční kapře!

  • Vánoce jsou tady, zas ta hnusná zima. Za kamny mně je prima. Nevystrčím čumák z baráku, mam tu zimu silně na háku.

  • K Vanocům: a) nechci nic, b) hlavně zdraví, c) nedělej si škodu, d) nic si nezasloužím... Správnou odpověď mi obratem pošli. Tvůj Ježíšek.

  • Vím, že Ti budou těžko číst tyto řádky, věř mi, že i mne se to těžko píše, ale někdo Ti to musí napsat! JEŽÍŠEK neexistuje!

  • Hledám hodného člověka, který nakoupí vánoční dárky pro celou mou rodinu. Jseš-li to právě ty, zavolej.

  • Na Štědrý den, nepůjdem ven, nacpeme si bříška, počkáme na Ježíška, na just žádný pust. Veselé Vánoce.

  • Příjemné vánoční chvíle při kradení smrčku, smažení leklého kapra, průjmu z poslední porce salátu a mnoho štěstí v novém roce při zásahu petardou přeje...

  • Ahoj, tady JEŽÍŠEK! Celý rok tě pozoruji! Dobře vím, že nekradeš, nelžeš, nepodvádíš, netuneluješ... Tak mne neser a nauč se to. Já ti pořád dárky nosit nebudu!

  • Až k tobě jednou v noci přijde pán s bílými vousy, červeném kabátě a narve tě do pytle, neboj se, napsal jsem Santovi, že tě chci pod stromeček.

  • Kapr už je smažený, ještě sebou mrská, prskavka vietnamská nějak divně prská, dívám se na stromek - k zemi se klátí, na dveře hasiči zoufale mlátí. Tak to máme po roce, zase pěkný Vánoce!

Zdroj: Vtipné vánoční přání

Vánoční přání od srdce

  • Ať provoní Váš domeček vanilka a hřebíček, ať koledy zase hrají a ať všichni radost mají. Jsou tu znovu po roce, pravé české Vánoce. Rozsvítíme svíce, prskavky, stromeček, ať Ježíšek najde náš domeček.

  • Ježíšek pomalu zapřahá saně, za okny vidět je paprsku svit, zavři teď oči a nastav své dlaně, lásku a štěstí do nich si chyt. Šťastné a veselé Vánoce.

  • Za oknem sype se sněhová nadílka, záclony provoní anýz a vanilka. Vánoční koledy zpívají andělé, už jsou tu Vánoce šťastné a veselé.

  • Krásné Vánoce chci Ti přát, aby měl člověk člověka rád, aby jeden druhému víc štěstí přál, aby i ten nový rok za to stál.

  • Tak zase po roce máme tu Vánoce, vánoční nálada všechny nás ovládá. Chci Ti jen za sebe poslat pár řádků, příjemné prožití vánočních svátků. Cukroví s vanilkou, šupinku pro štěstí a spoustu světýlek na vašem náměstí. Hodně dárků na Vánoce, ať se daří v novém roce.

  • Krásné svátky vánoční, pěknou cestu z půlnoční, od Ježíška velký ranec, na Silvestra pěkný tanec, od muziky lehký krok a pak šťastný nový rok.Hvězdný pozdrav sněžných vloček, mnoho dárků pod stromeček, hodně štěstí, kupu lásky a příští rok žádné vrásky.

  • Oheň v krbu tiše praská, v našich srdcích klid a láska. Z oblohy se sype sníh, vločky tančí v závějích. Veselé Vánoce!

  • Ať je hodně dárečků i u tvého stromečku, v každém ať je zabalen jeden šťastný všední den. Všechno nejlepší k Vánocům!

  • Přeji Ti, co člověk nejvíc potřebuje - ZDRAVÍ, to co člověk stále hledá - ŠTĚSTÍ, a to bez čeho nelze žít - LÁSKU. Krásné Vánoce přeje XXX.

  • Hromadu dárků co srdce pohladí, rodinu, přátele, co nikdy nezradí. K bohatství krůček a ke štěstí skok. Nádherné Vánoce a šťastný nový rok.

  • Přejeme Vám krásný Štědrý den a kromě dárků ať přinese Vám sen,
    který se promění v novém roce na ještě krásnější než na Vánoce!
    Vánoce jsou nejkrásnější svátky, s nimiž se vydáte do pohádky.
    Přejeme Vám, ať jste v ní nejen teď, ale už navždy a nikdy zpět!

  • Přejeme Vám ze srdce, hezké šťastné Vánoce.
    Pohodu a klid, tak jak to má být!

  • Vánoční chvíle plné pohody, pustíme kapříka zpátky do vody.
    Upečeme cukroví, koupíme dárky, užívejte radosti a krásné svátky.

  • Dřevo v krbu praská, v našich srdcích láska,
    jehličí krásně voní, zvonečky tiše zvoní.
    Prožij ten okamžik hluboce, přeji Ti krásné Vánoce!

  • Na Vánoce pokoj v duši, štěstí, které nic neruší,
    v novém roce hodně síly, abyste zdrávi dlouho žili.

  • Vánoční dárky letí z nebe, je v nich všechno jen pro Tebe.
    Štěstí, zdraví, vždy důvod se smát, vždyť Ježíšek má i Tebe rád!

  • Ať se všechna starost zruší, ať zavládne pokoj v duši.
    Co bolelo, ať se zhojí, co těšilo, ať se zdvojí.
    Pohodu, klid a žádné hádky, štěstí, lásku a krásné svátky!

  • Pod stromečkem darů dosti, kapra co má málo kostí.
    Na Silvestra láhev moku, vše nejlepší v novém roku!

  • Když všude zvoní zvonečky, když se v lese kradou stromečky,
    když před Kauflandem kapra koupíš, když si na něj nože brousíš,
    znamená to jediné, že Štědrý den Tě nemine! Přeji krásné Vánoce!

  • Kde se vzal, tu se vzal, stromeček tu zase stál.
    A pod ním balíčky, veliký i maličký.
    Už jsem celý natěšený, krásné Vánoce Ti také přeji.

  • Přeji Vám v žáru světel stromečku, aby láska zavítala do vašeho domečku.
    Na Vánoce jen spoustu radosti a v novém roce žádné starosti.

  • Krásné svátky vánoční, klidnou cestu z půlnoční.
    Pod stromečkem velký dar, na Silvestra pěkný bál.

  • Jedna vločka, druhá vločka, kdo byl hodný, ten se dočká.
    Ježíškovi napíšem, ať Ti splní každý sen.

  • Vánoce krásné a čisté jako sníh, domácí pohoda, radost a smích,
    silvestrovskou náladu po celý rok, štěstí ať Vás provází každičký krok.

  • Na okna už nám mráz nádherně kreslí, Vánoce do domu k nám radost vnesly.
    Pokoj všem provoní nádherný stromeček, ať pod ním najdete vysněný dáreček.

  • Za oknem padají vločky bílé, od přátel chodí SMSky milé.
    Vánoční přání letí i k tobě, štěstí a lásku v každičké době.

  • Když hvězdy budou odrážet se ve sněhu, když ve svých srdcích pocítíte lásku a něhu,
    když vločka pošimrá vás na nose, přeji Vám ty nejkrásnější Vánoce!

  • Se zimou Vánoce přicházejí, radost do dětských očí přinášejí.
    Prožijte je v kruhu blízkých duší, ať štěstí a láska z Vás jenom srší.

  • Nejhezčí dárky ty nejsou v krabičkách, ty máme ukryté jen v našich srdíčkách.
    V ten večer vánoční zkusme si je přát, možná je přinese ten, kdo nás má rád.

  • Třpytivé jsou dětské očka, dárečků se každý dočká.
    Nový rok nám dá zas teď, šanci na lepší začátek.

  • Ježíšek letí s nadílkou, vrtí při tom prdýlkou.
    Letí, letí, hádej kam, k dobrým lidem, přece k Vám!

  • Ozdobenou jedličku, Vánoce na jedničku.
    Spoustu krásných darů, nápoj do pohárů.
    Smích a štěstí jen po boku, všechno krásné v novém roku.

  • Jehličí a kapr voní, tiše krásně zvonky zvoní.
    Koukněte se pod stromeček, co Vás čeká za dáreček.
    Krásné Vánoce přeje...

  • Vánoční svátky v klidu a pokoji, ať každou Vaší bolest zahojí.
    V kruhu blízkých těšte se spolu, až budete sedět u štědrého stolu.

  • Přejeme Vám Vánoce krásné, a i když stromek po nich zhasne,
    ať hezký pocit v srdci zůstane a štěstí - ať u každého přistane.

  • Tím nejkrásnějším dárkem k Vánocům, není, co se zlatem třpytí.
    Je to úsměv, láska, pohlazení. Nad takový dar žádný není! Vše krásné přeje XXX.

  • Veselé Vánoce a šťastný nový rok já přeji Vám,
    aby člověk člověka vždy měl rád, aby jeden druhému více štěstí přál,
    aby ten nový rok za to stál.

  • Štěstí a lásku, radost a něhu, ať Tobě přinese vánoční sen.
    Přání mé najdeš ve vločce sněhu, zachyť ji na ruku v ten šťastný den.

  • Krásné svátky vánoční, pěknou cestu půlnoční.
    Pod stromečkem dárků dosti, pozor však na rybí kosti.
    Na Silvestra pevný krok a pak šťastný Nový rok, Ti přeje XXX.

  • Ať je bláto, ať je sníh, k Vánocům vždy patří smích.

  • Sněhové vločky k zemi se snáší, mráz si s okny pohrává,
    chybí už jen pár stran v kalendáři, vánoční čas nastává.
    Stromek se těší na nový kabát, do něhož se zahalí.
    Co bude pod ním? To smíme hádat, než se dárky rozbalí.

  • Čichá, čichá sněhuláček, co to kolem voní,
    rybník celý zamrzlý do té vůně zvoní.
    Cinká led i v potoce takhle voní Vánoce.

  • Zelenej se, jedličko, narovnej se maličko,
    líbíš se mi, vezmu si tě. Budeš vonět v našem bytě.
    Dám ti hvězdu na čelo, večer bude veselo.
    Můžu ti to předem slíbit, bude se ti u nás líbit.

  • Slyšíte koledy sladký hlas? Říká, že Vánoce jsou tu zas.
    Ty krásné zpěvy slýcháme, když vůni purpury dýcháme.
    Maminky pro děti cukroví pečou, zatímco kapříkům slzičky tečou.
    Taťkové na Štědrý den ozdobí stromeček, aby měl Ježíšek kam schovat dáreček.

  • Ať s každou spadlou vločkou se rozhostí v srdci mír, ať s každým rampouchem se rozezvoní štěstí, ať vůně vánoc a jehličí Vám přinese do duše klid.

  • Ježíšku, prosím Tě, přečti si mé psaní. Je krátké. Mám k Tobě jen jedno přání:
    Ať jsou všichni v celém roce takoví, jak na Vánoce!
    Ať jsou milí, míň se mračí... Děkuji Ti. To mi stačí.

  • Vánoce za dveřmi čekají, brzo na ně už zaklepají.
    Skončí práce a velké nákupy, slavnostní nálada vkročí do chalupy.
    O vánocích hodně radosti, jen pozor na rybí kosti.
    Do nového roku co přáti? Ať dá Ti nejlepší, co může dáti.

  • S úsměvem na líčku zvedněte skleničku, ať šťastné Vaše svátky jsou - protkané pohodou.

Zdroj: Vánoční přání od srdce

Autoři obsahu

Mgr. Jitka Konášová

Zdeněk Rýdl

Mgr. Jana Válková

Mgr. Světluše Vinšová


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP