CHVILE a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Pravopis je Achillovou patou nejednoho Čecha. Spousta lidí se při psaní rozhoduje o pravopisu intuitivně bez přemýšlení anebo zdůvodňování daného jevu. A přitom některá zdůvodnění jsou tak jednoduchá, učí se dokonce již na prvním stupni základní školy a samotné zamyšlení obvykle nezabere zas tak moc čas. Navíc zajistí, že se pisatel nestane terčem posměchu. Obzvlášť v době sociálních sítí, kdy člověk chce třeba sdílet nějakou hlubokou myšlenku, nebo se podělit o důležitý životní moment, a místo reakcí plných pochopení se pak dočká jen výsměchu za to, že neovládá základy pravopisu.
Slovo chvíle je rodu ženského a značí krátký časový úsek. Synonymem tohoto slova může být třeba moment a okamžik (pokud si člověk není jistý pravopisem slova chvíle a situace to dovolí, je lepší využít těchto synonym). Jak dlouhý je tento časový úsek není jasné a každý ho vnímá jinak (i to je motivem řady vtipů o vztahu mužů a žen).
Zdroj: článek Chvíli nebo chvíly
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.
Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech n
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Vzory smutečního projevu
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
Osnova:
Představení spolužáka
Vzhled Teddyho
Teddyho povaha
Vztah k rodině
Teddy a škola
Teddy a příroda
Jeho zájmy a schopnosti
Můj vztah k Teddymu
Závěr
Za nejzajímavějšího spolužáka z naší třídy považuji čtrnáctiletého Teddyho, který k nám do třídy přišel, když v šesté třídě propadl. Teddy se vlastně jmenuje Tadeáš Ditrich, ale všichni mu od prvního dne říkáme touto přezdívkou. Teddy pochází stejně jako většina z nás z Mladé Boleslavi. Žije s rodiči v bytě v panelovém domě blízko firmy Škoda Auto, v níž oba jeho rodiče několik let pracují.
Teddy nepatří k nenápadným typům, naopak svým vzhledem z davu lehce vybočuje. Je velmi vysoké a zároveň i silné postavy. Není tedy lehké ho přehlédnout. Výrazný je také jeho obličej, díky jeho tmavě hnědým očím, huňatému obočí, dlouhým řasám, širokému nosu a tmavým vousům. Řada lidí by řekla, že by byl jeho obličej pohledný, kdyby nebyl tak kulatý, stejně jako celé jeho tělo, které se snaží ukrývat do pohodlného, ale zbytečně velkého a tmavého oblečení.
Teddy své okolí zaujme svým vzhledem na první pohled, horší je to ale s jeho povahou. Většina lidí s ním stráví sotva pár minut a už si ho zařadí do škatulky: nuda a nezájem. A to je škoda, protože Teddy má řadu dobrých vlastností. Nejvíc na něm oceňuji jeho ochotu mi kdykoliv a v čemkoliv pomoci, ať už se jedná o opravu mého starého počítače, anebo nápovědy při zkoušení. Pokud má Teddy někoho rád, udělá pro něj vše. Těžké je pro něj seznamování se, velmi se stydí za své tělo a za to, že propadl, a tak se lidem raději vyhýbá a snaží se na sebe příliš nepřitahovat pozornost. Těžce totiž nese jakýkoliv posměch a špatně se vyrovnává s kritikou. Ve společnosti lidí, které zná a kteří znají jeho, je ale ze stydlína náhle veliký šprýmař, který si nenechá uniknout žádnou příležitost ke vtipkování. Rád také vtipkuje s učiteli, kterým to nevadí, protože vědí, že Teddy to myslí dobře.
Teddy je jedináček, a tak pro něj jeho rodiče dělají vše, co mu na očích vidí. Myslím, že by mu snesli i modré z nebe. Teddyho se snaží nijak v ničem neomezovat a naopak ho ve všem podporují. Kvůli tomu, že oba pracují na směny, tak společně netráví doma moc času, což Teddyho mrzí. Společné chvíle se ale snaží pořádně využít. Často proto jezdí na výlety po okolí, i celé České republice a o prázdninách ho berou i na dovolenou k moři. Snaží se, aby si chvíle s nimi Teddy pořádně užil. Teddy je má za to velmi rád. Sice ho někdy trápí, že bývá doma často sám a líbila by se mu přítomnost sourozence, ale zároveň je rád, že se s nikým nemusí dělit ani o pozornost rodičů a ani o pokoj. Teddy ale pří
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Charakteristika spolužáka
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.
Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si vel
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Vzory smutečního projevu
Ať dnešní narozeniny jsou tou příležitostí správnou, aby sis radost udělala a problémům vale dala.
~
Ať je dnešek hustý, splní se seznam tlustý tvých nejtajnějších přání, jsi šťastná k nepoznání.
~
Ať je krásný svět a ty jsi jeho květ ze všech nejhezčí, k narozeninám vše nejlepší.
~
Ať jsi stále stejně hravá, nikdy nedojde ti šťáva, tvá radost je vždycky pravá a jen to dobré se ti stává. Nádherné narozeniny.
~
Ať každý ti závidí, co tvé oči uvidí, poznáš všechny divy světa a lidé říkají: Tohle je ta nejšťastnější žena pod sluncem, každý okamžik je pro ni sen.
~
Ať kvetou růže na Tvé tváři, ať štěstí z Tvých očí září, abys nepoznala v srdci chlad, to Ti chci k narozeninám přát.
~
Ať lásku nemusíš skrývat a můžeš se dopředu dívat, do růžové budoucnosti, kde užiješ si do sytosti svého vysněného prince, padne tvá strana mince. Skvělé a nezapomenutelné narozeniny.
~
Ať narozeninový den přinese ti sen, který sis nejvíc přála, a aby oslava za to stála, srdečně přeje XXX.
~
Ať narozeniny jsou sen, který změní každý tvůj den, a od teď jsi pořád šťastná, tvoje budoucnost je jasná.
~
Ať narozeniny kouzelnou moc mají a co jenom chceš, ti dají, ať spokojená jsi, jak to jenom jde, a velká pohádka tvůj život je.
~
Ať narozeniny se promění v nezastavitelné řádění, naprosto dokonale se vyblbneš a pořád šťastná, zdravá jseš.
~
Ať narozeniny se promění v účinnou zbraň proti trápení a od dnešního rána už nikdy nejsi sama.
~
Ať narozeniny ti vyjdou, všichni, které chceš, přijdou, šťastná jsi, zdravá a veselá, abys jen radosti v životě měla.
~
Ať narozeniny vše změní, v tvé duši smutku není, štěstím záříš celá, prostě to chybu nemá.
~
Ať sluníčko se na tebe usmívá, na dnešku není skvrnka jediná a nic nebrání, aby sis splnila všechno, o čem jsi kdy snila.
~
Ať šťastná jsi jak blecha, všechno špatné už tě nechá, ať zdravá jsi jak rybička a v ničem není chybička, ať lásku máš největší, přejeme ti to nejlepší k tvým dnešním narozeninám, velkou radost děláš nám.
~
Ať tak nádherný je svět, že nechceš vrátit zpět ani jednu z věcí, které jsi udělala, to a mnohem víc ráda bych ti popřála. Vše nejlepší k narozeninám.
~
Ať ta tvoje padesátka jak hvězdička září, vždyť jsi teprv na půl cesty, daleko je stáří.
~
Ať tvá růže kvete a rozhodně se plete, ten, kdo říká opačně, měj se prostě senzačně. Vše nejlepší k narozeninám.
~
Ať vítr ve vlasech vyzná se v tvých snech a bůh ho vyslyší, tvé srdce utiší.
~
Ať život ti dává, co jen chceš, mám tě ráda, ať šťastná jseš.
~
Boty, ka
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Blahopřání k narozeninám pro ženu
Mezi kameny, brouky a hady
kladl jsem nesměle bosou nohu,
jda modlili se do zahrady
k svému bohu;
každému člověku taková chvíle přijde,
kdy k jeho otázkám jsou němí lidé,
závratná chvíle vyzvání jak zvon
a člověk nemoha spolehnout se na člověka,
jde v Getsemany a kleká...
Já taky miloval jsem sedm krásných pannen,
jež olej schovaly si na noc svatební,
já taky mám svůj sen,
však dneska životem znaven
poklekám na trávník, kde kvete lomikámen,
bych ruce sepial a děl :
Otče,
je-li možno, ať přiletí tvůj anděl
a když už mi nepomůže pít,
ať aspoň odejme ode mne tento kalich;
tobě se poroučí snadno,
což ale mohu já, já chlapec nejmenší z malých
ten kalich radosti,
ten kalich posvátné horoucnosti
sám dopiti až na dno ?
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeli zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu páně.
~
A tu z vísky к boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes velký pátek právě.
~
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
~
A hle! co se bělá v lese,
v černém lese za potokem?
Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem -
pacholátko malé nese.
Běží žena, dolů běží,
pospíchá do chrámu páně:
tuť na blízku lesní stráně
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží, běží podlé skály:
„Co to? mám-li věřit oku?
což mě moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem —
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací —
„Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem —
vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, co se se mnou děje!
což zde nejsem u kamena?
jaká se tu stala změna!“
Zase stojí, zase spěje,
celá jsoucí udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Bože, jaká to tu změna!“
~
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený —
vysvětliti sobě neví —
kámen v cestu postavený,
postavená celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, eo síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.
~
I vidouc to žena žasne,
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Jak se to tam divně svítí!
což to asi může býti?“
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam a venku stojí.
~
A co váhá, a co stojí,
v klenbu patříc neustále, '
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem — a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
kro
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
U slova chvíle může být tedy problém v pravopisu u 3., 4. a 6. pádu jednotného čísla, kdy je správný jen tvar "chvíli", protože se jedná o podstatné jméno rodu ženského podle vzoru růže (= růži). Zdůvodnění je tedy lehké a rychlé.
Zdroj: článek Chvíli nebo chvíly
Nejsem ani ranní ptáče, ani noční sova! Jsem nějaký druh trvale vyčerpaného holuba.
V životě jsou chvíle, kdy vám někdo tak moc chybí, že byste ho chtěli vyjmout ze svých snů a skutečně obejmout.
Pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.
Lidé obrátili naruby sedm hlavních hříchů a vyhlásili je za ctnosti:
Nikdy nebojuj se sviní. Oba budete špinaví, ale jí se to bude líbit.
Potkat mě, to je osud. Milovat mě, to je statečnost.
Když volá minulost, neodpovídej. Nemá nic nového, co by ti řekla.
Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo tobě.
Nikdy se nedívej zpět! Protože, kdyby se Popelka vrátila pro střevíček, nikdy by se z ní nestala princezna!
Až mě někdy budeš chtít soudit, obuj si moje boty, a šlapej mojí cestou, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, radost, projdi roky, které jsem si prošla já. Zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já, pokaždé znovu vstaň a jdi dál, tak jako já, a až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš a že jsem špatná.
Jsem vděčný za negativní lidi v mém životě. Oni mi totiž přesně ukazují, kým nechci být.
Zlomené srdce je stejné jako zlomená žebra. Nikdo to nevidí, ale při každém nádechu to bolí.
Jediný člověk, kterému byste měli něco dokazovat, se na vás dívá každé ráno v zrcadle.
Osmdesát procent mozku tvoří kapalina, u někoho bohužel brzdová.
Uklizený byt je známkou toho, že člověk absolutně netuší, jak naložit se svým časem.
Udělat chybu je projev lidskosti. Ale dokázat si ji přiznat a poučit se z ní je projev charakteru.
Lidé jsou jako holubi, když jsou dole, zobou ti z ruky, když jsou nahoře, kálejí na tebe.
Mám ráda ticho, ale ne mlčení, mám ráda humor, ale ne posměšky, mám ráda chytré lidi, ale ne chytráky!
Skleróza je nemoc inteligentů, protože blbec si nemá co pamatovat!
Často máte pocit, že jediní lidé na světě, kteří si o vás myslí, že jste vtipní, jste vy sami.
Někteří lidé jsou jako nůž. Tupí, ale přesto dokážou ublížit.
Předtím než někomu ublížíš, zkus si představit sebe na jeho místě a zkus si, jak moc to může bolet!
Hoď mě vlkům, vrátím se jako vůdce smečky!
Občas ani vy sami nevíte, jestli si děláte legraci, nebo to myslíte vážně.
Moderní léky jsou hotový zázrak. Díky nim se žena se zápalem plic může postarat o muže s rýmou.
Zdroj: článek Sarkastické citáty
Vykání či tykání vyjadřuje míru důvěrnosti společenského kontaktu osob. Vykání vystihuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Tykání je obvyklé mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Tykají si mezi sebou děti, kamarádi a studenti. Dospělí také dětem tykají, ale jen do určitého věku, pak by měli raději přejít na vykání. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci.
Chcete si začít tykat s kolegou či kolegyní v zaměstnání, nebo s někým, s kým se často potkáváte ve svém volném čase? Pak mějte na paměti, že tykání je projevem důvěry, spřátelení. A opravdu pečlivě si rozmyslete, jestli nastala opravdu vhodná chvíle a zda je to ten pravý člověk na tykání. Když vám po čase začne být z jakéhokoli důvodu nepříjemný, těžko se dá vše vrátit zpět. Nejprve si však pečlivě přečtěte následující řádky, jestli jste to opravdu vy, kdo může tykání nabídnout.
Obecně platí, že týkání může navrhnout osoba společensky významnější, tedy žena, starší osoba a v pracovním prostředí je to osoba nadřízená.
Mezi osobami stejného pohlaví je to ten výrazně starší (u rozdílu do deseti let toto neřešte, je to jedno). Mezi dospělým mužem a dospělou ženou tykání navrhuje žena (zde ani třicet let rozdílu neznamená, že přednost získá muž). Žena by měla mít právo určovat vývoj společenského vztahu a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout tykání ženě. Mladší může požádat staršího, aby mu tykal, přičemž on sám zůstane u vykání. Ale pozor, na pracovišti navrhuje tykání jedině šéf. Ani starší podřízený nebo podřízená žena nemohou přijít za šéfem a navrhnout mu tykání; o tom, koho si pustí blíž k tělu, si může rozhodovat jedině nadřízený, ne jeho podřízení. Nadřízený si ovšem musí být při návrhu tykání bezpečně jistý, že podřízení jeho nabídku rádi přijmou, protože mimo pracoviště jsou jejich pozice obrácené. Aby zjistil, jak se podřízení na nabídku tykání budou tvářit, může použít oslovení vykáním, ale ve spojení s křestním jménem („Kláro, mohla byste...“). K tomuto nepotřebuje svolení, neboť stále vyká, užití křestního jména však vytváří přátelštější formu komunikace.
Pokud vám někdo tykání navrhne, můžete ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí vám tykat, neznamená to vždy hned, že můžete automaticky tykat i vy jemu. Pozor pak na nevhodné pokusy o tykání – například v opilosti nabídnete šéfovi tykání. Když se urazí, omluvte se mu. Může se ale stát, že tykání přijme, a vy ráno o celé situaci pochybujete. Je-li to možné, vyhněte se tykání i vykání a&nb
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pravopis vykání