Obsah smuteční řeči
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Obliba Marie Antoinetty ve společnosti
Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.
Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.
Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si ho hraběnka pojistila, zincesnovala jeho setkání s falešnou královnou (prostitutka Marie Nicole Leguayová byla Marii Antoinettě neuvěřitelně podobná), při němž jí předal svůj milostný dopis a výměnou obdržel list i od ní. Zároveň mu falešná královna předala stejně falešné pověření ke koupi náhrdelníku. Kardinál tedy navštívil i s pověřením klenotníky a žádal je "královniným" jménem o odklad první splátky, jako jistinu jim předal svých 35 000 livrů, které měli být pro královnu důkazem, že to myslí vážně. Za peníze obdržel šperk, který předal "královnině důvěrnici". Klenotník ale ještě ten den navštívil královský pár ve Versailles a tam zjistil, že vše byl podvod, královna nikdy šperk nekoupila. Kardinál po zjištění svého omylu slíbil, že šperk celý uhradí, královna na něj ale byla rozzlobena, a tak ho nechala uvěznit v Bastile, tam také skončila i hraběnka. Kardinála ale parlament nakonec osvobodil, na rozdíl od hraběnky, která za svůj čin byla odsouzena k bičování a vypálení cejchu (písmeno V označující ve Francii zloděje) a doživotnímu vězení. Ale ani ona nezůstala v Bastile dlouho, zhruba po deseti měsících se jí povedlo utéct do Anglie, kde se setkala s manželem, který měl náhrdelník s sebou, a tak jim již nic nebránilo diamanty rozprodat. Nakonec na tuto aféru nejvíce doplatil kardinál, kterému zůstal dluh (jeho rodina musela náhrdelník splácet až do roku 1863), a Marie Antoinettě, které lidé přisuzovali touhu po náhrdelníku a nedali si vymluvit, že v tom byla nevinně. Svou nevraživost jí pak dávali najevo, dokonce ji při návštěvě pařížského divadla publikum vypískalo. Marie Antoinetta se snažila tuto nenávist vůči své osobě zmírnit a stáhla se do ústraní, změna ale přišla pozdě. Po jejím uvěznění jí lidé dávali najevo svou nenávist, chodili ji sledovat do vězení se vstupenkou v ruce a prohlíželi si jí z bezprostřední blízkosti. Celá Paříž byla navíc plná jejích vulgárních a nenávistných karikatur, kde byla královna často zpodobňována jako příšera s křídly, dvojitým ocasem a zahnutými dlouhými drápy.
Po narození dětí už Marie Antoinetta trávila dost času i v klidném rodinném prostředí, ale i tyto milé rodinné chvíle střídaly nákladné večírky. Spokojená byla v Malém Trianonua ve vesničce Hameau, kterou sama nechala vytvořit v rozsáhlém parku ve Versailles. Vesnička sloužila Marii Antoinettě a jejím dětem k návštěvám, které byly dost časté. I návštěvy této farmářské vesničky probíhaly ale podle přísných pravidel zámeckého protokolu.
Výdaje Marie Antoinetty byly financovány ze státního rozpočtu, stejně jako ostatní náklady na královský dvůr. Tyto náklady odpovídaly zhruba desetině ročního státního rozpočtu, takže nebyly příčinou bankrotu Francie, což obyčejní lidé příliš nechápali, viděli, že se jimi pracně vydělané peníze rozmařile utrácejí a to jim k jejich protestům stačilo. Ve skutečnosti velká část peněz ze státní pokladny šla na podporu amerických kolonií v jejich boji o nezávislost na Velké Británii. Problémová byla taky neschopnost jak ministrů, tak krále prosadit si zdanění šlechty. Ta se proti tomu postavila a neumožnila tak zlepšení stavu státní pokladny. Je třeba ale říci, že ani Ludvík a ani Marie Antoinetta se příliš o politiku nezajímali, stejně tak je netrápily problémy obyčejných lidí. Královnino nepochopení problémů prostého lidu způsobilo, že jí mylně byl připisován citát "Když nemají chleba, ať jedí koláče.", který ve své knize Vyznání Jean-Jacques Rousseau připsal "známé princezně". Ve skutečnosti ale v době vzniku knihy byla Marie Antoinetta ještě dítě, a tak jí citát nejspíš nepatřil, pravděpodobně ho mohla ve své bezelstnosti vyslovit některá z jejich starších sester. Nenávist většiny společnosti k rozmařilému královskému životu symbolizovanému životním stylem Marie Antoinetty vedl k Velké francouzské revoluci.
Zdroj: Marie Antoinetta
Revoluce
Přestože francouzská královna Marie Antoinetta v srpnu roku 1788 podporovala návrat Jacques Neckerado funkce ministra financí (Jacques Necker byl pařížský bankéř, který se v roce 1777 stal ministrem financí, ale usiloval o zlepšení finanční situace bez vypisování nový daní, čímž zemi ještě více zadlužil. Chtěl také omezit moc královských úředníků, kvůli čemuž byl odvolán. Po svém návratu do funkce podporoval svolání generálních stavů a snažil se přijít na řešení, jak spojit rozdělenou francouzskou společnost. Opět byl za svoje postoje později odvolán, což přispělo k začátku revoluce). Stejně tak Marie Antoinetta schválila koncesi dvojité reprezentace třetího majetku. Prostý lid ale tyto její postoje neocenil, navíc ji vnímali jako zastánkyni reakční koterie královského bratra Karla. Následující měsíce se politice nevěnovala, veškerá její pozornost patřila nemocnému synovi, který ale své nemoci podlehl.
Rok 1789 byl pro Francouze krizový, jak moc si ale královský pár ani zpočátku neuvědomoval. Při řešení revoluce se Marie Antoinetta ukázala jako silnější osobnost než její manžel. Když rozbouřený dav nespokojených Pařížanů zaútočil dne 14. července 1789 na vězení Bastilu, snažila se přesvědčit svého manžela, aby se uchýlil se svou armádou do Metzu. V tom ji ale manžel neposlechl, na její radu naopak Ludvík dal, když mu radila, aby odolal pokusům revolučního národního shromáždění o zrušení feudalismu a omezení královských výsad. Její vliv na krále si národní shromáždění dobře uvědomovalo, a tak o ni vznikaly nepřátelské články, které ji ukazovaly jako rozmařilou, zhýčkanou a sobeckou ženu (právě v tuto dobu ji byl připisován již zmíněný citát: "Když nemají chleba, nechte je jíst koláč!). Tlak na královskou rodinu byl obrovský, nakonec rodina opustila Versailles a odjela do Paříže, kde je revoluční hnutí zajalo. Pro Marii Antoinettu nastaly zlé časy, její přátelé buď opustili zemi, anebo skončili v Bastile, řada z nich byla popravena. Marie Antoinetta ale neztrácela odvahu a držela rodinu při sobě ve všech zlých časech, které rodinu čekaly.
Vzhledem k Ludvíkově nerozhodnosti byla Marie Antoinetta ta, která se snažila dostat rodinu do bezpečí. V květnu 1790 se vydala za významným členem národního shromáždění vikomtem de Mirabeau, který stále doufal, že se mu podaří obnovit královskou autoritu. Marie Antoinetta mu ale zcela nikdy nedůvěřovala a navíc král odmítl uvažovat o tom, že by způsobil občanskou válku, ke které by plány Mirabeau vedly. Podporu královna hledala také u royalistů v provincích a přátel mimo Francii. Za podpory těchto přátel a s pomocí švédského hraběte Hansa Axela von Fersena, francouzského aristokrata Ludvíka Augustého Le Tonneliera de Breteuila a dalších se jim podařilo opustit Paříž 20. června v noci. Revoluční síly je ale ve Varennnes zadržely 25. června a vrátily je zpět do Paříže.
Fiasko s neúspěšným útěkem královské rodiny se Marie Antoinetta snažila zachránit tajnými jednání s představiteli ústavních monarchistů v Ústavním shromáždění (Antoine Barnave, Theodor a Alexandr de Lameth). Ti chtěli kontrolovat pokrok republikánství a potlačit revoluci. Spolu s královnou usilovali o to, aby ústavní úprava států byla realizovaná tak, aby posílila výkonnou moc krále. Zároveň tuto úpravu měl Ludvík schválit. Šlo jim i o to, aby se emigranti vrátili do vlasti a zabránili císaři Leopoldovi II. (bratr Marie Antoinetty), aby byl zavázán ke křížové výpravě proti Francii. Královna opět ale spojencům zcela nedůvěřovala, přestože souhlasila s přijetí ústavy králem, ale raději varovala Leopolda II. Její dvojí chování podporovalo pacifickou politiku ústavních monarchistů, ale zároveň i agresivní požadavky na návrat ke starému režimu od emigrantů. Marie Antoinetta i nadále udržovala kontakty s Rakouskem, přestože v dubnu 1792 vstoupila Francie do války s Rakouskem. Její kontakty tak považovali Francouzi za zradu a nenávist k ní dali najevo tím, že začali bourat paláce Tuileries a nakonec zcela svrhli monarchii a vyhlásili republiku.
Marie Antoinetta byla poté uvězněna spolu s princeznou de Lamballe, která byla královně po celou dobu královně věrná. Její věrnost jí ale stála život, odmítla totiž přísahat proti monarchii, a tak byla popravena a její hlavu rozbouřený dav napíchl do výklenku Marie Antoiinetty, aby bývalá francouzská královna spatřila, jak dopadla její věrná přítelkyně. Snažili se tak královnou otřást.
Ludvík byl popraven na příkaz Národního shromáždění v lednu 1793 a královna byla od srpna do října v izolaci. Ale ani věznění hrdou královnu nezlomilo. K manželovi i přes jejich neshody chovala úctu, a tak po jeho smrti oblékala šaty jen černé barvy, která ovšem byla za republiky zakázaná.
Zdroj: Marie Antoinetta
Psaní velkých písmen
Velká počáteční písmena se píší u vlastních jmen, u jevů, které se hodnotí jako významné a na začátku vět.
Vlastní jména se podle významu dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou vlastní jména, která jev jenom identifikují. Patří sem jména osob, zvířat, spolků, států, atd. U nich se velká písmena píší vždy. Do druhé skupiny patří jevy, které mají i obecný význam a napsáním velkého písmene dá pisatel najevo, že se jedná o označení jediného určitého jevu (Muzeum čokolády (konkrétní instituce) x muzeum čokolády (místo, kde jsou vystaveny předměty související s čokoládou). Kromě toho se velká písmena píší i u jevů, které byly tak důležité, že bylo třeba je vyčlenit napsáním velkého písmene, to se objevuje například u názvů památných staveb, událostí a akcí: Sametová revoluce.
VLASTNÍ JMÉNA A NÁZVY ŽIVÝCH BYTOSTÍ
Velkým písmenem začínají vlastní jména a názvy živých bytostí, ať už se jedná o jména osobní, umělecká, jména pohádkových bytostí i jména zvířecí. Například: Petr Novák, Božena Němcová, Popelka, Alík.
S velkým počátečním písmenem se píší i přivlastňovací přídavná jména, která vznikla odvozením od jmen osobních příponami -ův, (-ova, -ovo), a in (-ina, ino). Například: Máchův kraj. Naopak malým písmenem začínají přídavná jména, která jsou odvozená od vlastních jmen příponou -ský, -ovský, jako například: shakespearovský sonet, švejkovský typ.
Velká písmena se píší i u jmen národních a obyvatelských. Proto označení typu Čech, Francouz, Pražan, Ostravan, Severočech se píší s velkým písmenem. V okamžiku, kdy se ale z tohoto podstatného jména udělá přídavné jméno, změní se počáteční písmeno na malé. Například: český fanoušek, pražských taxikář.
JMÉNA ZEMĚPISNÁ
U jednoslovných jmen zeměpisných, tedy u světadílů, zemí, krajin, ostrovů, poloostrovů, hor, nížin, moří, jezer, řek a dalších zeměpisných označení se píše velké počáteční písmeno. Například: Evropa, Morava, Balkán, Šumava, Balaton. U dvouslovných názvů se píše malé písmeno u slova původu obecného. Například: Středozemní moře, Balkánský poloostrov, Kanárské ostrovy, Český ráj, Lysá hora, Slapská přehrada.
V případě, že se k místnímu názvu přidá označení světové strany, která určuje, kde se daná část nachází, se píše velké písmeno jen u místního názvu, ne u označení světové strany: východní Čechy.
JMÉNA MÍSTNÍ
U jednoslovných jmen obcí a čtvrtí se píše velké písmeno, například: Praha, Vinohrady Brno, Liberec. U dvouslovných pojmenování obcí a čtvrtí se píší obě počáteční písmena velká: České Budějovice, Mariánské Lázně, Hradec Králové, Malá Strana. U tříslovných a víceslovných pojmenování se píše malé písmeno u předložky: Ústí nad Labem, Rožnov pod Radhoštěm, Nové Město na Moravě.
U názvů ulic, náměstí, sadů, zahrad i významných staveb se píše velké písmeno, u obecného označení je písmeno malé, u víceslovných pojmenování se píše první písmeno velké (pokud se nejedná o obecný název): Jižní ulice, Václavské náměstí, náměstí Osvobození, Lidové sady, Pražský hrad, ulice Osmého května, Nové zámecké schody, Pražský hrad.
Pokud název začíná předložkou, píše se předložka s velkým počátečním písmenem a stejně tak i slovo po ní následující: zastávka Na Můstku, ulice Za Vodárnou, náměstí Pod Lipami, zahrada Na Valech, lékárna U Bílého lva, hostinec U Rytíře.
JMÉNA HVĚZDÁŘSKÁ
U názvů nebeských těles, souhvězdí a jejich součástí se píše první písmeno velké: Merkur, Země, Pluto, Polárka, Slunce, Měsíc, Orion, Malý vůz, Mléčná dráha,Velký medvěd.
Pokud se jedná ale o jiný význam než o odborný hvězdářský termín, tak se píše malé počáteční písmeno: země, slunce, měsíc.
OFICIÁLNÍ NÁZVY MEZINÁRODNÍCH INSTITUCÍ, ORGANIZACÍ, NÁZVY STÁTŮ:
Pokud se jedná o jednoslovný výraz je počáteční písmeno velké: Francie, pokud se jedná o dvouslovné označení státu, je důležité, jestli jedním ze slov je obecné označení: Saudská Arábie (není zde obecné označení), Dánské království (království je obecné jméno), Česká republika.
Pokud se jedná o víceslovné označení státu, organizace a instituce píše se velké počáteční písmeno u prvního slova: Spojené státy americké, Rada bezpečnosti, Organizace spojených národů, Evropská unie.
ORGÁNY STÁTŮ, OBLASTÍ A MĚST
Píše se velké počáteční písmeno jen u prvního slova (pokud název neobsahuje i název jiného jevu): Parlament České republiky, Úřad vlády České republiky, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, Městský úřad v Nymburku.
Pokud se ale jedná o neoficiální užití názvu, píše se malé počáteční písmeno: ministerstvo, městský úřad (nejedná se o konkrétní úřad).
OFICIÁLNÍ NÁZVY VĚDECKÝCH, KULTURNÍCH, VZDĚLÁVACÍCH A TĚLOVÝCHOVNÝCH INSTITUCÍ:
Píše se velké počáteční písmeno jen u prvního slova (pokud součástí není i název jiného jevu) Karlova univerzita, Pedagogická fakulta Technické univerzity v Liberci, Bílí tygři Liberec.
Komplikace může být u Obchodní akademie v Čáslavi x obchodní akademie. První variantou je myšlena konkrétní škola, a proto se píše počáteční písmeno velké. Ve druhé variantě se jedná o obecný název školy a není jasné, o kterou obchodní akademii v České republice se jedná. Stejně tak je to i u Základní školy T. G. Masaryka v Jihlavě x základní škola.
NÁZVY KNIH, ČASOPISŮ, NOVIN, ČLÁNKŮ, UMĚLECKÝCH DĚL
Píše se velké počáteční písmeno u prvního slova: Bylo nás pět, Obsluhoval jsem anglického krále, Lidové noviny, Kde domov můj, Má vlast.
JMÉNA VÝROBKŮ
Jednoslovné názvy výrobků se píší s velkým počátečním písmenem, obecné názvy se píší s malým počátečním písmenem: zubní pasta Signál, máslo Rama
OZNAČENÍ DĚJINNÝCH UDÁLOSTÍ, OFICIÁLNÍ NÁZVY PAMÁTNÝCH DNŮ, SVÁTKŮ, SOUTĚŽÍ, POLITICKÝCH A KULTURNÍCH AKCÍ
Píše se velké počáteční písmeno u prvního slova: Velká francouzská revoluce, Pražské jaro, Mnichovská dohoda, Den lidských práv, Dvacáté zimní olympijské hry v Turíně, Nový rok, Vánoce.
JMÉNA VYZNAMENÁNÍ, ŘÁDŮ A CEN
I zde se píše první počáteční písmeno velké: Nobelova cena za literaturu.
JMÉNA A NÁZVY Z NÁBOŽENSKÉ OBLASTI
Jména osob ze svatých knih se píší s velkým počátečním písmenem, stejně tak i důležité knihy: Bůh, Alláh, Budha, Písmo svaté, Bible, Korán, Otčenáš.
ZKRATKY
Velká písmena se píší i v ustálených zkratkách: OSN, TUL, ODS.
VELKÁ PÍSMENA V DOPISECH
Velká písmena se v dopisech používají jako výraz úcty u osobních a přivlastňovacích zájmen 2. osoby čísla množného i jednotného: Ty, Vy, Tvůj, Váš, Vám, Tobě.
VELKÁ PÍSMENA NA ZAČÁTKU VĚTNÝCH CELKŮ
Věty i nadpisy začínají velkým písmenem. Velkým písmenem začíná i přímá řeč, citát, heslo.
Zdroj: Psaní velkých písmen
