Psaní i y na konci slov se v českém jazyce řídí jasně stanovenými pravidly. Vždy je nejprve důležité rozhodnout, jestli se jedná o koncovku u podstatného jména, přídavného jména, zájmena či slovesa. U podstatných jmen se psaní i y řídí vzory podstatných jmen (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Podle vzoru se pak určuje, jaké i y se vlastně napíše. I u přídavných jmen je potřeba určit vzor, zároveň ale také koncové i závisí na rodu a pádu podstatného jména, k němuž se přídavné jméno vztahuje. U sloves o koncovce vždy rozhoduje rod (a případně životnost) podmětu.
Jak již bylo zmíněno, plnovýznamová sloves se dělí na slovesa činnostní (jinak také akční, či dějová) a stavová. Slovesa akční vyjadřují nějakou činnost, která vyšla od určitého činitele, na rozdíl od těch stavových, které vyjadřují stav či jeho změnu.
Akční slovesa se mohou také ještě dělit na:
Předmětová: tato slovesa k sobě váží nějaký předmět, bez jeho uvedení není informace úplná a věta může postrádat smysl. Například sloveso věnovat. Nelze napsat jen: „Pavel věnuje.“ Je potřeba větu doplnit o informaci co a třeba i komu, aby věta dávala smysl. Musí tedy znít třeba takto: „Pavel věnuje peníze místní charitativní organizaci.“
Bezpředmětová: tento typ sloves nevyžaduje žádnou vazbu s předmětem, ta tam může být, ale není nutná. Věta i bez předmětu totiž dává smysl. Například sloveso odejít. Věta: „Adam odešel.“ je významově úplná.
Zvratná: tento typ sloves se pojí s předmětem zvratného zájmena (si, se). Patří sem například sloveso bát (se).
Pomocná slovesa se pak dělí na vlastní pomocná (být, mít), sponová (stát se, být), modální (chtít, mít, muset).
K lepšímu rozlišení výše uvedených sloves dobít a dobýt vám pomůže převedení daného slovesa do budoucího času: Hokejisté dobudou/dobydou vítězství. Vojsko dobude/dobyde hrad. Nikoli však: Lovec dobude/dobije zvíře. Dobudu/dobiji si kredit.
Několik dalších příkladů správného užití těchto sloves i slov od nich odvozených:
Nabytý majetek brzy pozbyl.
Nesmíš nosit nabitou zbraň.
Pytlák dobil poraněné zvíře.
Platební kartu lze kdykoli dobít.
Tento hrad nebyl nikdy dobyt, je tedy opravdu nedobytný.
Vojáci dobyli hrad a nakonec nemilosrdně dobili i všechny zraněné.
Jeho srdce dobilo včera kolem půlnoci.
Dobyté území obsadili takřka okamžitě.
Vydobyl si uznání i na mezinárodním poli.
Ráno jsem nemohl nastartovat, mám úplně vybitou baterii.
Sloveso zpytovat a všechna jeho příbuzná a odvozená slova se vždy píší s předponou "Z-". Varianta s předponou "S-" není přípustná. Přestože se u něj píše předpona z-, toto slovo nepatří ani do jedné ze dvou skupin, které jsou tvořeny předponou z- (od nedokonavých sloves vytvořená slovesa dokonavá; od podstatných a přídavných jmen vytvořená slovesa s významem: stát se tím, co znamená slovo základové). Sloveso zpytovat tedy nepatří ani k jedné z těchto skupin, neboť patří do skupiny slov, u nichž si je potřeba předponu zapamatovat. U slovesa zpytovat patří psaní předpony z- k ustáleným zvykům bez ohledu na výslovnost.
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.
Slovo muset má ještě jeden možný tvar, kterým je slovo musit.[2]
Slovo musit je výsledkem kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“.
Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit – bydlet, musit – muset, myslit – myslet, z méně užívaných pak kvílit – kvílet, šílit – šílet a hanit – hanět. Historicky k nim můžeme řadit i slovesa další, mj. bujit – bujet, lačnit – lačnět, truchlit – truchlet.
O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů (jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“). V souladu s platnou kodifikací jsou ve třetí osobě množného čísla rovnocenné tvary:
bydlí/bydlejí,
musí/musejí,
myslí/myslejí,
kvílí/kvílejí,
šílí/šílejí,
haní/hanějí;
V příčestí činném jde o tvary:
bydlil/bydlel,
musil/musel,
myslil/myslel,
kvílil/kvílel,
šílil/šílel,
hanil/haněl.
Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu (časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“). Toto kolísání není u všech slov stejné.
Slovo muset patří mezi eventivní verbální substantiva, která se mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemi se a si.[1] Zatímco se v kombinaci se slovesy se a si chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, nebo jako vázané morfémy:
Okamžitě se musíš podívat z okna/Okamžitě musíš se podívat z okna.
Okamžité se podívání z okna/Okamžité podívání se z okna.
Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní:
Okamžitě (se) musíš podívat z okna.
Okamžité podívání (se) z okna.
Příklady: musíš si pospíšit; musíme se rozhodnout; každý musí zemřít; to musíš vidět.
Do následujícího cvičení jsme zamíchali všechny slovní druhy. Máte tedy za úkol vybrat, které patří mezi ohebné/O (lze je skloňovat nebo časovat – pozor na číslovky násobné a na infinitivní tvary sloves) a které mezi neohebné/N:
Slovesa jsou pátým slovním druhem, který se řadí také do skupiny ohebných slovních druhů, protože slovesa se dají časovat. Sloveso se ve větě vyskytuje obvykle v podobě přísudku (ale sloveso v infinitivu může být také třeba podmětem). Funkce slovesa v přísudku bývá zásadní, protože jeho úkolem je vyjadřovat činnost, stav, nebo i změnu stavu.
U slovesa se kromě mluvnických kategorií (osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid, třída) dá určovat i jeho druh.
Slovesa tak mohou být plnovýznamová a neplnovýznamová. Plnovýznamová slovesa poznáme tak, že mají vlastní věcný význam. Dají se ještě dělit na činnostní a stavová. Neplnovýznamová slovesa obvykle potřebují spojit s plnovýznamovým slovesem, aby nesla jasný význam. Dost často se ale stává, že i neplnovýznamová slovesa ale mohou v jasně daném kontextu fungovat jako plnovýznamová, a tak tuto poučku zkomplikovat. Jak jistě víte, čeština je těžký jazyk s hromadou výjimek a chytáků...
Pro účely tohoto článku nás ale zajímá skupina plnovýznamových sloves.
Dalším problematickým slovesem se stejnou hláskovou skupinou jako slovo vzpomněl, je i zapomněl, i ono dokáže pisateli pěkně zamotat hlavu.
Vysvětlení
Sloveso zapomněl se řadí k těm slovesům, kde je třeba zjistit podobu jiných tvaru daného slova, jestli se zde nevyskytuje hláska n (= zapomenout), a proto se vždy píše s "mně".
Hledání příbuzných tvarů u těchto sloves může být pro spoustu lidí těžké (ne každého hned napadnou daná slova), i proto už učitelé na prvním stupni radí svým žákům si toto sloveso prostě zapamatovat, pomoci jim k tomu mohou třeba různé mnemotechnické pomůcky, které si žáci vytvoří, anebo "si ho do hlavy" dostanou čistým drilem, hlavní je vždy vědět, že sloveso "zapomněl" se vždy píše s "mně".
Ukázky ve větě
"Ó já hlupák, hlava děravá. Svou berlu mrazílku, jsem si doma zapomněl."
U přídavných jmen se určujedruh, vzor, rod, číslo a pád.
DRUH
Existují tři druhy přídavných jmen: tvrdá, měkká, přivlastňovací. Druh se určuje podle toho, jakou otázkou se na přídavné jméno ptáme, a podle toho, jaké má přídavné jméno koncovku.
VZOR
Vzor se odvozuje podle druhu. Pokud se jedná o přídavné jméno tvrdé, vzor je mladý. Pokud se jedná o přídavné jméno měkké, vzor je jarní. Pokud se jedná o přídavné jméno přivlastňovací, v úvahu připadají jen vzory otcův, matčin.
ROD
Rod u přídavných jmen je stejný jako u podstatných jmen, ke kterým se přídavná jména vážou. Například: kočka je rodu ženského, a proto i u slovního spojení malá kočka bude přídavné jméno rodu ženského. Rody tedy mohou být mužský, ženský a střední.
ČÍSLO
Stejně jako rod tak i číslo se určuje podle podstatného jména, pokud je podstatné jméno v jednotném čísle
(= singulár), bude i přídavné jméno v singuláru, pokud je podstatné jméno v množném čísle (= plurál), bude i přídavné jméno v plurálu.
PÁD
I poslední mluvnická kategorie se shoduje s podstatným jménem. Stejný pád bude tedy u podstatného i přídavného jména.
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičné předložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičné předložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Slovo musí je sloveso. Jde o modální pomocné sloveso (způsobové), které určuje způsob hlavního významového slovesa, které za modálními následuje. Obvykle vyjadřuje povinnost, nutnost nebo příkaz.
