CVIČENÍ NA KONCOVKY SLOVES a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Slova budu či budeme jsou tvary slovesa být. Sloveso být ve smyslu existovat v prostoru a čase patří mezi vyjmenovaná slova (ale to snad ani není potřeba připomínat). Nedokonavé sloveso být řadíme mezi slovesa nepravidelná (být, jíst, vědět, vidět, mít, chtít, jít), to znamená, že jejich časování nemá stejné zákonitosti jako slovesa, která se časují dle zařazení do slovesných tříd. Ale to už jsem trochu odbočila, vraťme se tedy zpět k otázce, na kterou hledáte v tomto příspěvku odpověď.
Časování
A jak tedy vypadá kompletní časování slovesa být v indikativu futura (způsob oznamovací, čas budoucí)?
Osoba
Jednotné číslo
Množné číslo
1.
budu
budeme
2.
budeš
budete
3.
bude
budou
Pomocí budoucích tvarů pomocného slovesa být a infinitivu se tvoří budoucí čas u slovesnedokonavých:
Osoba
Jednotné číslo
Množné číslo
1.
budu dělat
budeme dělat
2.
budeš dělat
budete dělat
3.
bude dělat
budou dělat
U dokonavých sloves přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Srovnej:
budu dělat, budu sázet, budu zpívat – nedokonavá slovesa
udělám, nasázím, zazpívám – dokonavá slovesa
Budoucí čas slovesa být a sloves od něj odvozených předponou
Jak už jste si zajisté všimli, sloveso být má v budoucím čase změnu ve kmeni na bud-:
budu, budeš, bude, budeme, budete, budou
U sloves odvozených předponou od slovesa být (například dobýt, odbýt, zbýt, přibýt, ubýt, nabýt) se setkáváme se dvěma tvary:
původní tvar s u: dobudu, odbudeš, zbude, přibudeme, ubudete, nabude. Tento tvar se považuje za základní, stylově vyšší a spisovný.
nový tvar s y: dobydu, odbydeš, zbyde, přibydeme, ubydete, nabyde. Tento tvar se považuje za stylově nižší, až hovorový.
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.
ČÍSLO
Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.
Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.
Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).
Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.
Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.
Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.
Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.
PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ
Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podstatné jméno se vytvoří přidáním přípony –nutí, například stárnutí. Také se mohou tvořit od sloves v trpném tvaru přidáním přípony –ení, například probuzení.
PÁD
Další mluvnickou kategorií je pád, latinsky casus. Pomocí pádu se v češtině vyjadřují vztahy jednotlivých jmen k přísudku a&nbs
Jak již bylo zmíněno, plnovýznamová sloves se dělí na slovesa činnostní (jinak také akční, či dějová) a stavová. Slovesa akční vyjadřují nějakou činnost, která vyšla od určitého činitele, na rozdíl od těch stavových, které vyjadřují stav či jeho změnu.
Akční slovesa se mohou také ještě dělit na:
Předmětová: tato slovesa k sobě váží nějaký předmět, bez jeho uvedení není informace úplná a věta může postrádat smysl. Například sloveso věnovat. Nelze napsat jen: „Pavel věnuje.“ Je potřeba větu doplnit o informaci co a třeba i komu, aby věta dávala smysl. Musí tedy znít třeba takto: „Pavel věnuje peníze místní charitativní organizaci.“
Bezpředmětová: tento typ sloves nevyžaduje žádnou vazbu s předmětem, ta tam může být, ale není nutná. Věta i bez předmětu totiž dává smysl. Například sloveso odejít. Věta: „Adam odešel.“ je významově úplná.
Zvratná: tento typ sloves se pojí s předmětem zvratného zájmena (si, se). Patří sem například sloveso bát (se).
Pomocná slovesa se pak dělí na vlastní pomocná (být, mít), sponová (stát se, být), modální (chtít, mít, muset).
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.
Dějových sloves je obrovské množství a vypisovat všechna do jednoho článku by bylo příliš zdlouhavé, a tak pro pochopení, co jsou dějová slovesa, může sloužit následující výběr.
Dějová slovesa od písmene K
Aby čeština nebyla až příliš jednoduchá, stává se, že některá slova mohou být jak dějová, tak stavová. Záleží pak na uživateli, jak je v kontextu vyhodnotí.
Kabelovat posílat kabelem (zprávu)
Kácet podtětím, vyvracení porážet
Kadeřit činit kadeřavým (přirozeně vlnícím)
Kádrovat prověřovat po kádrové stránce
Kachlíčkovat obkládat kachlíčky
Kakat dětský výraz pro kálení
Kálet vyměšovat výkaly
Kalibrovat určovat a označovat míry na měřidlech
Kalit kazit, činit kalným; hovorový výraz pro bavení se s alkoholem
Kalkulovat vypočítávat náklady, uvažovat
Kamenovat házet na někoho, po někom kamením
Kamuflovat zastírat, maskovat
Kanalizovat vybavovat kanalizací
Kandidovat ucházet se o nějakou funkci, hodnost
Kaňkat dělat inkoustové skvrny
Kapalnit činit kapalným
Kapat stékat po kapkách; začínat pršet;
Kápnout expresivní výraz pro uhodnutí; náhodou se setkat
Ve svém příspěvku DĚKUJI :) se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marti.
Mockrát děkuji za toto cvičení. Moc mi pomohlo a je to super na procvičování.
Bylo by super přidat ještě více, třeba i těžších cvičení na velká a malá písmena a také hlavně chytáky :)
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
K lepšímu rozlišení výše uvedených sloves dobít a dobýt vám pomůže převedení daného slovesa do budoucího času: Hokejisté dobudou/dobydou vítězství. Vojsko dobude/dobyde hrad. Nikoli však: Lovec dobude/dobije zvíře. Dobudu/dobiji si kredit.
Několik dalších příkladů správného užití těchto sloves i slov od nich odvozených:
Nabytý majetek brzy pozbyl.
Nesmíš nosit nabitou zbraň.
Pytlák dobil poraněné zvíře.
Platební kartu lze kdykoli dobít.
Tento hrad nebyl nikdy dobyt, je tedy opravdu nedobytný.
Vojáci dobyli hrad a nakonec nemilosrdně dobili i všechny zraněné.
Jeho srdce dobilo včera kolem půlnoci.
Dobyté území obsadili takřka okamžitě.
Vydobyl si uznání i na mezinárodním poli.
Ráno jsem nemohl nastartovat, mám úplně vybitou baterii.
Slovo muset má ještě jeden možný tvar, kterým je slovo musit.[2]
Slovo musit je výsledkem kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“.
Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit – bydlet, musit – muset, myslit – myslet, z méně užívaných pak kvílit – kvílet, šílit – šílet a hanit – hanět. Historicky k nim můžeme řadit i slovesa další, mj. bujit – bujet, lačnit – lačnět, truchlit – truchlet.
O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů (jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“). V souladu s platnou kodifikací jsou ve třetí osobě množného čísla rovnocenné tvary:
bydlí/bydlejí,
musí/musejí,
myslí/myslejí,
kvílí/kvílejí,
šílí/šílejí,
haní/hanějí;
V příčestí činném jde o tvary:
bydlil/bydlel,
musil/musel,
myslil/myslel,
kvílil/kvílel,
šílil/šílel,
hanil/haněl.
Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu (časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“). Toto kolísání není u všech slov stejné.
Psaní i y na konci slov se v českém jazyce řídí jasně stanovenými pravidly. Vždy je nejprve důležité rozhodnout, jestli se jedná o koncovku u podstatného jména, přídavného jména, zájmena či slovesa. U podstatných jmen se psaní i y řídí vzory podstatných jmen (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Podle vzoru se pak určuje, jaké i y se vlastně napíše. I u přídavných jmen je potřeba určit vzor, zároveň ale také koncové i závisí na rodu a pádu podstatného jména, k němuž se přídavné jméno vztahuje. U sloves o koncovce vždy rozhoduje rod (a případně životnost) podmětu.
Do následujícího cvičení jsme zamíchali všechny slovní druhy. Máte tedy za úkol vybrat, které patří mezi ohebné/O (lze je skloňovat nebo časovat – pozor na číslovky násobné a na infinitivní tvary sloves) a které mezi neohebné/N:
Rod u přídavných jmen je buď mužský, ženský nebo střední. Číslo je jednotné a množné. U přídavných jmen se určuje sedm pádů. Co se týká druhů přídavných jmen, rozlišují se přídavná jména tvrdá, měkká a přivlastňovací. Na tvrdá přídavná jména se ptáme otázkami Jaký? Který? a poznáme je pomocí jejich zakončení. U tvrdých přídavných jmen se totiž odlišují koncovky v závislosti na rodu podstatného jména. Na měkká přídavná jména se také ptáme Jaký? Který?, ale zakončení přídavného jména je ve všech rodech stejné. Na přídavná jména přivlastňovací se ptáme Čí? a jejich zakončení se také liší v závislosti na rodu podstatného jména.
Tvrdá přídavná jména se skloňují podle vzoru mladý (mladý muž, mladá žena, mladé dítě), měkká přídavná jména se skloňují podle vzoru jarní (jarní květ, jarní cibulka, jarní počasí), přivlastňovací přídavná jména se skloňují podle vzorů otcův (otcův pes, otcova žena, otcovo dítě) a matčin (matčin muž, matčina dcera, matčino dítě).
V naší poradně s názvem PŘÍSLOVCE CVIČENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Gabriela.
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat kde se dohledám opraveného testu. Vždy jej vyplním a odešlu ke kontrole on line a už se pak nic nestane.
Děkuji
Kavlíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nám všem to funguje dobře. Vyplním co potřebuju a kliknu na odeslat k online kontrole. Pak hned vidím jak jsem to vyplnil -
špatně je vybarveno červeně a správné odpovědi jsou vybarveny zeleně.
Ve svém příspěvku CVIČENÍ PRO URČOVÁNÍ DRUHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KUBA.
Pomůže mi někdo určit druhy slov v textu.
Dva žáci se zúčastnili přírodovědné soutěže. V běhu na sto metrů jsem skončil pátý. Maminka přichází z práce domů po čtvrté hodině. První hodinu máme český jazyk. Vyučování začíná přesně v osm hodin. V čajové směsi je devatero bylinek.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
1. cvičení: Přiřaďte podstatná jména rodu ženského ke správným vzorům
VZORY ŽENSKÉHO RODU
ŽENA
RŮŽE
PÍSEŇ
KOST
Nabídka
Svíce
Laň
Laskavost
Hladina
Borovice
Láhev
Myš
Mýtina
Lavice
Pánev
Drzost
Šňůra
Medvědice
Jabloň
Část
Polévka
Slepice
Tramvaj
Pověst
2. cvičení: Rozdělte podstatná jména podle čísel
ŽENSKÝ ROD
JEDNOTNÉ ČÍSLO
MNOŽNÉ ČÍSLO
Do Evropy
S žárovkami
V noře
Na zdech
S vidličkou
K zálibám
O opici
U silnic
Za výlohou
Pod šňůrami
Na podlahu
S hadicemi
Radost
V pohádkách
K večeři
V soutěžích
S oblohou
Výmluvy
Ve výhni
O představách
3. cvičení: Podtrhněte podstatná jména rodu ženského
Pod lípou, lískový keř, v rákosí, na maliny, klíče, blízko ulice, z konve, o víkendu, dobré bidlo, z pampelišek, s bičíkem, v umyvadle, s osudem, na zem, z komína, k ještěrce, pod střechami, u srdce, ovce, bez víry.
Nastaly kruté mrazy. Milan byl první v cíli. Cestu lemovaly topoly. Čerti řinčeli řetězy. Na stole ležely výkresy a rysy. Námořnické uzly se lehce vázaly. V hotelích se ubytovali hosté. Na březích potoka kvetly blatouchy. Strýcovi se líbili naši psi. Cestovatel pozoroval lvy. Holubi zobali zrní. Rybář nesl krabici s červy. Staří čápi krmí mladé čápy. Drahokamy ležely v trezoru. Ve voliéře byli supi a orli. Na hřídeli byly kazy. Šel na schůzku s Francouzi, Italy a Rusy. Jeřáby zvedaly do výše panely a trámy. Mezi poli a loukami vedly kamenité cesty.
