Přídavná jména patří k nejčastějším slovním druhům v češtině a jejich správné psaní je zásadní pro srozumitelný a gramaticky správný text. Největší potíže často působí koncovky přídavných jmen, které se mění podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, s nímž se shodují.
V tomto článku si přehledně vysvětlíme, jak koncovky přídavných jmen fungují, podle jakých pravidel se řídí a na co si dát pozor v praxi. Přidáme také praktické příklady a přehledné vysvětlení nejčastějších chyb.
Tvrdé a měkké koncovky přídavných jmen
Přídavná jména se dělí podle zakončení kmene na tvrdá a měkká. Od toho se odvíjí i jejich koncovky.
Tvrdá přídavná jména
Tvrdá přídavná jména mají kmen zakončený tvrdou souhláskou (např. mladý, dobrý, velký). Typické koncovky jsou:
-ý (mladý dům)
-á (mladá ulice)
-é (mladé město)
Měkká přídavná jména
Měkká přídavná jména mají kmen zakončený měkkou souhláskou nebo písmenem c, j, ř (např. jarní, cizí). Nejčastější koncovky:
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Koncovky přídavných jmen – přehled a cvičení k vytisknutí
Koncovky přídavných jmen určujeme podle jejich druhu a podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, ke kterému se vztahují. Přídavná jména dělíme na tvrdá, měkká a přivlastňovací. Každý typ má odlišné koncovky, které je nutné správně rozlišovat.
Koncovky podstatných jmen patří mezi nejobtížnější části diktátů na druhém stupni. Typickým příkladem jsou koncovky -ovi / -ovy, které dělají potíže i starším žákům.
Pravidelným zařazováním diktátů na koncovky podstatných jmen si žáci osvojí nejen správné tvary, ale také logiku českých pádů a vzorů. Pomoci mohou i samostatné pracovní listy na vzory podstatných jmen.
Ve svém příspěvku DĚKUJI :) se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marti.
Mockrát děkuji za toto cvičení. Moc mi pomohlo a je to super na procvičování.
Bylo by super přidat ještě více, třeba i těžších cvičení na velká a malá písmena a také hlavně chytáky :)
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Koncovky podstatných jmen vyjadřují mluvnické kategorie pádu, čísla a rodu. Jejich správné určování je klíčové pro zvládnutí pravopisu i tvorby plynulého psaného projevu. Následující přehled shrnuje základní pravidla, rozdíly mezi vzory a obsahuje také cvičení vhodná k vytištění.
Jak již bylo zmíněno, plnovýznamová sloves se dělí na slovesa činnostní (jinak také akční, či dějová) a stavová. Slovesa akční vyjadřují nějakou činnost, která vyšla od určitého činitele, na rozdíl od těch stavových, které vyjadřují stav či jeho změnu.
Akční slovesa se mohou také ještě dělit na:
Předmětová: tato slovesa k sobě váží nějaký předmět, bez jeho uvedení není informace úplná a věta může postrádat smysl. Například sloveso věnovat. Nelze napsat jen: „Pavel věnuje.“ Je potřeba větu doplnit o informaci co a třeba i komu, aby věta dávala smysl. Musí tedy znít třeba takto: „Pavel věnuje peníze místní charitativní organizaci.“
Bezpředmětová: tento typ sloves nevyžaduje žádnou vazbu s předmětem, ta tam může být, ale není nutná. Věta i bez předmětu totiž dává smysl. Například sloveso odejít. Věta: „Adam odešel.“ je významově úplná.
Zvratná: tento typ sloves se pojí s předmětem zvratného zájmena (si, se). Patří sem například sloveso bát (se).
Pomocná slovesa se pak dělí na vlastní pomocná (být, mít), sponová (stát se, být), modální (chtít, mít, muset).
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.
Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.
ČÍSLO
Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.
Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.
Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).
Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.
Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.
Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.
Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.
PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ
Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podstatné jméno se vytvoří přidáním přípony –nutí, například stárnutí. Také se mohou tvořit od sloves v trpném tvaru přidáním přípony –ení, například probuzení.
PÁD
Další mluvnickou kategorií je pád, latinsky casus. Pomocí pádu se v češtině vyjadřují vztahy jednotlivých jmen k přísudku a&nbs
Koncovky přídavných jmen jsou proměnlivé části slov, které se přizpůsobují podstatnému jménu. Přídavné jméno se vždy shoduje s podstatným jménem v rodě, čísle a pádě. Právě tato shoda rozhoduje o tom, jaká koncovka bude použita.
U sloves v minulém čase rozhoduje především rod a číslo podmětu. Pokud je podmět rodu mužského životného, píšeme v koncovce -i, v ostatních případech obvykle -y nebo -a. Právě zde vznikají typické pravopisné chytáky, zejména u několikanásobného nebo nevyjádřeného podmětu.
Doplňte koncovky tak, aby text dával smysl a odpovídal gramatickým pravidlům:
„V létě jsme se vydali na návštěvu k prarodič__. Jejich domek stojí u les__.
Každé ráno jsme chodili k jezírk__, kde jsme pozorovali malé rybičk__.
Po oběd__ jsme si hráli na zahrad__. Byly to krásné prázdnin__ chvíle.“
