V diskuzi PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milada Davidová.
Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V diskuzi JAK URČIT SLOVNÍ DRUH U PŘÍSUDKU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel LUcie .
Dobrý večer, moje otázka zní: Jak určit slovní druh u přísudku? např. Voda na koupání bude dnes teplá.
Podmětem je Voda, ale co přísudek, to nejspíše bude teplá, tím pádem by bylo slovo bude-sloveso a teplá- přídavné jméno? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ondra.
Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno
Českou vlasteneckou společnost uchvátila Němcová svým uměním vypravovat.
Knihu Obrazy z okolí domažlického psala jako dopisy a zachycovala v nich svá pozorování Chodska. Díky tomuto způsobu mohla svá pozorování zdůvěrňovat tím, že zachycovala i své vlastní citové zaujetí. Místní lidé pro ni nebyli naivními předměty výchovy, naopak dávala najevo svou touhu jim naslouchat. Nesnažila se zdejší venkovany příliš idealizovat, spíš se stavěla do role věcné pozorovatelky. Tyto obrazy jsou plné rozmlouvání, scének a příběhů propojených úvahami Němcové.
Snaha dodávat sebevědomí obyčejným lidem se také projevila v pohádkové tvorbě Němcové. Co slyšela, to autorka upravovala. Věděla, že pro pohádku je důležitý nejen příběh, ale hlavně i styl vyprávění. V letech 1845- 47 vydala soubor Národních báchorek a pověstí.
V období 1854 – 1856 vznikla většina povídek Němcové a také její nejznámější dílo Babička.
Známé jsou také tezové romány a vesnické povídky Němcové. Tezový román Pohorská vesnice zachycuje soulad mezi zámkem a podzámčím, mezi Čechy a Slováky, mezi moudrostí i láskou pána a kmána. Hlavním dějištěm je vesnice na Chodsku. Vesnice je velmi idealizovaná. Autorka zde velmi využívá místní nářečí, řeč Slováků je psána ve slovenštině.
Další známou knihou je V zámku a v podzámčí, kde si Němcová pohrává s představou nafoukaných zbohatlíků, kteří si hrají na vznešené a lidi z okraje společnosti, kteří jsou pány přehlíženi a odkázáni ke společnému bydlení. Próza sleduje rozdíly v domech zbohatlické paní a v ratejně. Próza končí idylicky, když se kněžna ujme chudého sirotka.
Další známou prózou je Chýže pod horami, která vypráví o českém turistovi, který se na Slovensku ocitl v nouzi, a místní rodina mu pomohla a on se zamiloval do sličné panny.
Radostné zakončení má většina venkovských povídek Karla, DiváBára, Dobrý člověk.
Seznam děl Boženy Němcové
Babička – román
Barunka – krátká próza
Cesta z pouti – krátká próza
Čertík – krátká próza
Čtyry doby – krátká próza
Devět křížů – krátká próza
DiváBára – krátká próza
Dlouhá noc – krátká próza
Dobrý člověk – krátká próza
Domácí nemoc – krátká próza
Dopisy z Lázní Františkových – krátká próza
Hospodyně na slovíčko – krátká próza
Chudí lidé – krátká próza
Chyže pod horami – krátká próza
Karla – krátká próza
Kraje a lesy na Slovensku - cestopis
Moje vlast – poezie
Obrázek vesnický – krátká próza
Obrazy ze života slovenského – cestopis
Obrazy z okolí Domažlického – publicistický žánr
O prostonárodním léčení na Domažlicku – publicistický žánr
Pan učitel – krátká próza
Pohorská vesnice - román
Pomněnka šlechetné duše – krátká próza
Rozárka – krátká próza
Selská politika – krátká próza
Selská svatba v okolí Domažlic – publicistický žánr
DiváBára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.
Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.
Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.
Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.
Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.
Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.
Žánr:
Politická novela
Styl:
Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.
Hlavní motivy:
Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.
Hlavní postavy:
Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
Nic není samo o sobě dobré ani špatné, teprve naše mysl to takovým učiní. (William Shakespeare)
Tvůj život je výsledkem rozhodnutí, které děláš. Pokud se ti tvůj život nelíbí, je čas vybrat si lépe
Soustřeď se na dobré myšlenky a stanou se dobré věci. Zůstaň pozitivní. Mysli pozitivně. Konej pozitivně.
Stáváme se tím, na co nejčastěji myslíme a to je to nejpozoruhodnější tajemství. (Earl Nightingale)
Naučila jsem se, že lidé zapomenou na to, co jste řekl, lidé zapomenou na to, co jste udělal, ale lidé nikdy nezapomenou na to, jak se s vámi cítili. (Maya Angelou)
Není to nejsilnější jedinec, který přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, který je schopen nejlépe reagovat na změnu. (Charles Darwin)
Získáš sílu, odvahu a sebevědomí každou zkušeností, ve které se konečně přestaneš dívat strachu do tváře. Jsi schopen sobě říci: „Už jsem zažil dost hrůzy. Mohu brát věci tak, jak přijdou.“ Musíš udělat to, o čem si myslíš, že nemůžeš. (Eleanor Roosevelt)
Vždy jděte za svými vášněmi. Nikdy se sebe neptejte, jestli je to realistické, nebo ne. (Deepak Chopra)
Zdravě sebevědomá žena se nebojí budoucnosti a toho, co přijde.
Málo sebevědomá žena se dívá na svoje problémy jako na životní krize.
Zdravě sebevědomá žena se dívá na svoje problémy jako na výzvy a příležitosti.
Zdravě sebevědomé ženy jednou změní svět k lepšímu.
Zdravé sebevědomí a sebeláska jsou klíčem ke štěstí.
Málo sebevědomá žena se šikanuje uvnitř své hlavy více, než ji šikanuje její okolí....přišel čas s tím přestat!
Pokud mysl přemýšlí pozitivním způsobem, dokáže úžasné věci. (Norman Vincent Peale)
Nic není dobré ani špatné samo o sobě. Záleží na tom, co si o tom myslíme. (William Shakespeare)
Veselému člověku připadá veselý celý svět. (Johann Wolfgang Goethe)
Pro optimisty není život problémem, ale pokaždé znovu řešením. (Marcel Pagnol)
Vytvořte si životní pravidlo, že nikdy nebudete litovat a nikdy se nebudete ohlížet zpátky. Lítost je otřesným plýtváním energie, nemůžete na ní stavět, je dobrá jenom na to, abyste se v ní utápěli. (Katherine Mansfield)
Přestaňte se zabývat svými minulými nezdary. Nestyďte se za věci, které jste provedli. Všichni jsme chybovali. Copak to nevidíte? Všechny ty věci vám pomohli stát se tou překrásnou osobou, kterou nyní jste! Kráčejte s hlavou vzhůru, protože nedovolíte, aby vás chyby z minulosti pohltily. Poučili jste se! Porazili jste je! Stali jste se lepší verzí svého JÁ. Buďte na sebe pyšní už dnes! (Stephanie Lahart)
Trpělivost a vytrvalost mají kouzelný účinek, před kterým těžkosti mizí a překážky se vytrácejí. (John Quincy Adams)
Nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký může člověk zažít je poznat tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě. (Albert Einstein)
Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, proto měním sám sebe. (Neznámý autor)
Kdybyste více poznali sebe, potřebujete nejdříve na sebe zapomenout. (Dogen Zen-Ji)
Díky meditaci se stáváte více a více sami sebou. (David Lynch)
Duše vždy ví, jak se uzdravit. Výzvou je ale umlčet mysl. (Caroline Myss)
Dar naučení se meditovat je tím největším dárkem, který můžete dát sami sobě. Jenom pomocí meditace můžete podniknout cestu k objevení vaší skutečné podstaty, abyste našli stálost a sebedůvěru, kterou potřebujete k životu. Meditace je cestou k osvícení. (Sogyal Rinpoche)
Poprava se nijak neodkládala. V 11 hodin ráno dne 16. října 1793 se objevil popravčí Sanson. Podle paní Baultové, když stříhal královniny vlasy, dával si lokny jejich vlasů do své kapsy. "Viděla jsem to." řekla paní Baultová "A přeji si, abych ten pohled nikdy neviděla." Královna se na svou poslední cestu pečlivě oblékala, při převlékání do vybraných šatů ji pozoroval dozorce, což se nelíbilo královnině služebné, která se před královnu postavila, aby ji bránila před až příliš zvědavým pohledem.
V půl jedné byla Marie Antoinetta přivezena pod gilotinu na Place de la Revolution (dnes známé jako Náměstí svornosti). Marie Antoinetta na sobě měla bílé šaty, bílou čepici s černou stuhou na hlavě a v ruce držela bílý kapesník, který pak podala katu Henrymu Sansonovi se slovy: "Otřete mi tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček." S rukama svázanými za sebou vystoupila na lešení pevným a důstojným krokem, jako kdyby se chystala uvést na místo trůn na boku svého manžela. Cestou ji provázely výkřiky, pohledy, smích ale i lítost lidu. Královna cítila jistě velké ponížení. Když se dostala k lešení, neúmyslně šlápla na nohu kata. "Promiňte," zdvořile se mu omluvila. Když poklekla, vykřikla napůl slyšitelnou modlitbu, pak zvedla pohled a podívala se na věže Templu: "Adieu, opět mé děti," řekla "Jdu za vaším otcem." Poprava se nijak neodkládala, po pádu královniny hlavy dav volal "Vive la République!"= Ať žije republika! Lidem nenáviděná francouzská královna skonala ve věku 37 let.
Dcera Marie Antoinety Marie Tereza neměla o popravě matky tušení. Ve své místnosti ve vězení napsala na zeď: "Marie Tereza je nejvíc nešťastná bytost na světě. Nemůže získat žádné zprávy o své matce, ani se s ní nespojila, ačkoli jí tisíckrát žádala... Žij, má dobrá matko! Kterou miluju velmi, ale o které neslyším žádné zprávy. Ó můj otec! Dívá se na mne z nebe, život byl k ní krutý. Ó můj bože! Odpusť těm, kteří mou rodinu nechali zemřít."
Ve stejném vězení byl také osmiletý Ludvík Karel. O jehož osudu měl rozhodnut Revoluční výbor, ten ale nevěděl co s ním, nechtělo se jim popravit osmiletého chlapce, ale zároveň si uvědomovali, že chlapec má nárok na trůn. Situace byla zapeklitá a vyřešila se až smrtí malého Ludvíka Karla.
Nejsem ani ranní ptáče, ani noční sova! Jsem nějaký druh trvale vyčerpaného holuba.
V životě jsou chvíle, kdy vám někdo tak moc chybí, že byste ho chtěli vyjmout ze svých snů a skutečně obejmout.
Pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.
Lidé obrátili naruby sedm hlavních hříchů a vyhlásili je za ctnosti:
pýchu nazvali zdravím sebevědomím
lakomství zákonem ekonomiky
smilstvo zdravým biologickým instinktem
nestřídmost vyšší životní úrovní
surovou závist a nenávist bojem o spravedlnost a polickou svobodu
hněv rozhořčením nad názorem druhých
lenost nazvali filozofickým postojem
Nikdy nebojuj se sviní. Oba budete špinaví, ale jí se to bude líbit.
Potkat mě, to je osud. Milovat mě, to je statečnost.
Když volá minulost, neodpovídej. Nemá nic nového, co by ti řekla.
Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo tobě.
Nikdy se nedívej zpět! Protože, kdyby se Popelka vrátila pro střevíček, nikdy by se z ní nestala princezna!
Až mě někdy budeš chtít soudit, obuj si moje boty, a šlapej mojí cestou, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, radost, projdi roky, které jsem si prošla já. Zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já, pokaždé znovu vstaň a jdi dál, tak jako já, a až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš a že jsem špatná.
Jsem vděčný za negativní lidi v mém životě. Oni mi totiž přesně ukazují, kým nechci být.
Zlomené srdce je stejné jako zlomená žebra. Nikdo to nevidí, ale při každém nádechu to bolí.
Jediný člověk, kterému byste měli něco dokazovat, se na vás dívá každé ráno v zrcadle.
Osmdesát procent mozku tvoří kapalina, u někoho bohužel brzdová.
Uklizený byt je známkou toho, že člověk absolutně netuší, jak naložit se svým časem.
Udělat chybu je projev lidskosti. Ale dokázat si ji přiznat a poučit se z ní je projev charakteru.
Lidé jsou jako holubi, když jsou dole, zobou ti z ruky, když jsou nahoře, kálejí na tebe.
Mám ráda ticho, ale ne mlčení, mám ráda humor, ale ne posměšky, mám ráda chytré lidi, ale ne chytráky!
Skleróza je nemoc inteligentů, protože blbec si nemá co pamatovat!
Často máte pocit, že jediní lidé na světě, kteří si o vás myslí, že jste vtipní, jste vy sami.
Někteří lidé jsou jako nůž. Tupí, ale přesto dokážou ublížit.
Předtím než někomu ublížíš, zkus si představit sebe na jeho místě a zkus si, jak moc to může bolet!
Hoď mě vlkům, vrátím se jako vůdce smečky!
Občas ani vy sami nevíte, jestli si děláte legraci, nebo to myslíte vážně.
Moderní léky jsou hotový zázrak. Díky nim se žena se zápalem plic může postarat o muže s rýmou.
Bouřka v říjnu třebas malá, sotva na to zima stálá.
Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.
Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok.
Čistý nový měsíc v říjnu slibuje pěknou vinnou žeň.
Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude.
Deště v říjnu znamenají příští úrodný rok.
Deštěm-li se konec října rozvodní, znamená, že příští rok se zúrodní.
Je-li říjen hodně zelený, bude leden velmi studený.
Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený.
Je-li v říjnu mnoho mlh, bude v zimě mnoho sněhu.
Je-li v říjnu mnoho vos a sršáňů, přijde studená a dlouhá zima.
Jestli má dub mnoho ovoce, bývá ráda tuhá a dlouhá zima.
Jestli sníh napadne toho měsíce a kolik dní trvati bude, tak stálá bude zima.
Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikrade.
Když dub hojné ovoce dává, tak má velká zima a množství sněhu býti.
Když jde říjen ke konci, zima jde k začátku a kožichy z půdy.
Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá a nevylézá, není daleko do sněhu.
Když Měsíc v pěkném a jasném čase se obnovuje, tedy jest k doufání pěkné vinobraní.
Když se táhnou ptáci blízko k stavení, bude tuhá zima.
Kolik dnů v říjnu uplyne do prvního deště, po tolik dnů bude v zimě pršeti.
Kolikrát tohoto měsíce sněží, tolikráte v budoucí zimě sníh padati má.
Krásný říjen - studený leden.
Má-li říjen mrazů moc a sněhu, mívá leden mírnou zimu v běhu.
Mlhy v říjnu - sněhy v zimě.
Mrazy v říjnu - hezky v lednu.
Mrazy v říjnu - hezky v lednu; krásný říjen - studený leden.
Neopadá-li v říjnu listí ze stromů, bude tuhá zima.
Pokrývají-li se strniska ještě v říjnu hojně babími léty, jest to předzvěstí dlouhého a pěkného podzimu.
Říjen a březen rovné jsou ve všem.
Říjen bývá již studený, ale nikdy hladový.
Říjen hodně větrů, dešťů mívá, někdy přece vesele se dívá.
Říjen, když blýská, zima plíská.
Říjen na jednom konci ještě hřeje, ale na druhém již mrazí.
Říjen nemá v oblibě ani kola, ani sáně.
Říjen-li má dešťů a listopad, mívá prosinec prudké větry rád.
Říjnové nebe plné hvězd má rádo teplá kamna.
Sněží-li brzy v říjnu, bude mokrá zima.
Sněží-li v říjnu, bude měkká zima.
Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima.
Studený říjen - zelený leden.
Teplý říjen - studený listopad.
Teplý říjen - studený únor.
Touží-li září po roce, bude v říjnu bláta po ose.
Urodí-li se mnoho dubového ovoce, budou mrazivé Vánoce.
V říjnu hodně žaludů a bukvic oznamuje zimy víc.
V říjnu mnoho dešťů - v prosinci mnoho větrů.
V říjnu mráz a větry - leden, únor teplý.
V říjnu večer ovce je-li nutno nocí domů hnáti, tuhé zimy, sněhu jest se báti.
V říjnu-li se blýská, v zimě se pak plíská.
Vějou -li v říjnu severní větry, nezdaří se obilí.
Září víno vaří, a co nedovaří, říjen dopeče.
Září víno vaří, říjen víno pijem.
VYSVĚTLENÍ:
Některé pranostiky říkají, že pokud tu budou ještě v říjnu vlaštovky, tak bude dlouho hezké počasí. Pokud bude tedy v říjnu teplo, tak zima bude velmi chladná. Jiné pranostiky zase říkají, že pokud brzy spadne listí, tak bude další rok úrodný. Jiná pranostika zase říká, že když bude hodně mrznout v říjnu, tak v lednu bude tepleji a naopak. Zároveň déšť v tento měsíc může přinést dobrou úrodu pro příští rok. Pokud budou v říjnu bouřky, tak bude v zimě pršet. Pokud bude na podzim foukat vítr, tak příští rok nebude dobrá úroda obilí. Jiná pranostika zase říká, že říjen nepřeje jízdě na kole, protože na ní je již zima, ale ani jízdě na saních, protože ještě není taková zima.
Běžím, běžím, nemám dech. Přitom ležím na zádech. Kdo jsem?
Bílá jako mléko je, tichem všechno přikryje. Auto, domy, stromy, lidi nikdo neuvidí.
Brzy ráno, když je rosa, seká louku. Je to...
Co se nečeše hřebenem, ale rukou?
Čtyři rohy, žádné nohy, chaloupkou to pohne?
Do šatu mě nabíráš, pak přede mnou zavíráš, v teple pro mne slzí oči, vše se za mnou venku točí, beru z hlavy klobouky, nepouštěj mne do mouky. Kdo jsem?
Dvě sovy vedle sebe sedí, aniž o sobě vědí?
Hleďme na ni, parádnici: puntíky má na čepici. Bílý závoj, nožka laní, pozor na tu krásnou paní!
Chodí v koruně, král není, nosí ostruhy, rytíř není. Má šavli, husar není, k ránu budívá, ponocný není?
Jede, jede panáček, má placatý zobáček, kde voděnka crčí, tam nosejček strčí?
Jedna hlavička, jedna nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky znamená.
Kdo bez štětce a bez barev, obarví nám pestře les?
Kolik udělá vrabec kroků za sto roků?
Létá vzduchem, motýl to není, koulí sudy, Honzík to není. Skáče, hopsá, vidíš ho, viď? Nestůj, koukej, honem ho chyť.
Má ji ráda kráva. A též srnka, zajíci, koza, kůň a králíci.
Maličký sklípek, na dvou hřadách slípek a červený kohoutek?
Mám pěknou hlavičku a jednu nožičku, hovím si v mechu v lesíčku.
Máš ji, když se všechno daří, nejde chytit do dlaní, když ji máš, tak celý záříš, přijde sama, bez ptaní.
Má to klobouček, jednu nožičku, pěkně si sedí v mechu, v lesíčku?
Má to oči jako kočka, má to ocas jako kočka, mňouká to jako kočka, a není to kočka?
Na vysokém stonku z luk obláček si nesl kluk. Foukl trochu, foukl víc - a z obláčku není nic.
Nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá.
Otec má tisíce synů, každému čepici sjedná a sobě nemůže.
Posečená znovu roste a tak pořád, třeba po sté. Stoupneš na ni, přece stává. Slunce v dešti kreslí most malým dětem pro radost.
Ptal se chlapec sluníčka: „Mohou chodit jablíčka?“ Slunce na zem posvítilo, velice se podivilo. Opravdu tam jablíčka vozí jehel kulička. Dupe, funí, naříká, je to tíha veliká.
Puťa, puťa, puť, přeji dobrou chuť. Zrnka zobu zoby zob, panímámo ještě hoď. Běží kolem sestřička, žluťounká je celičká. Naše máma slepice sezobala nejvíce.
Rozdělí se o svačinu, počká, když hned nemáš čas, jdete spolu na zmrzlinu, rád posloucháš jeho hlas.
Sedí panna v síti, oči se jí svítí?
Stojí krejčí na pasece, tisíc jehel s sebou nese.
Stoupnu si na další nohy, hned jsem hodně veliký hlavou skoro u oblohy, pod botami špalíky.
Táta dlouhý, máma krátká, děti jako pimprlátka?
Truhláři mě nejlíp znají, pěkné dřevo ze mne mají.
Ve dne malá jako myš, v noci všechno přerostu, když mě vidíš, nevidíš.
Ze střechy se na svět dívá, nezamává, nezakývá. Roste shora dolů k zemi, nehýbá se a je němý. Sotva slunce zazáří, už má slzy na tváři.
Znám jednoho ptáčka, dobrého zpěváčka. Černý nosí fráček, žlutý má zobáček.
Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.
Místo a doba děje:
Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky
Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Obsah:
První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.
Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.
Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.
Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.
Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.
V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.
Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.
Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.
Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.
V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.
Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.
Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.
Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.
Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přátel. Zároveň ho ale varuje před unáhlenými přátelstvími a zbytečnými rvačkami. Zároveň pokud je ale nutné bojovat, tak se má chovat tak, aby se ho nepřátelé báli. Radí mu, aby naslouchal, co mu lidé říkají, ale příliš to nekomentoval, také aby lidi sám neodsuzoval. Měl by se také dobře oblékat, zároveň by to ale nemělo být příliš výstřední. Neměl by si také peníze půjčovat, ale ani by neměl půjčovat někomu jinému. Po těchto cenných radách Laertas odchází a odplouvá do Francie.
Polonius po jeho odchodu vyzvídal u Ofélie, co jí Laertas říkal. Sám ale s Laertem souhlasí, také se bojí, že by jí mohl Hamlet zneužít. Poradí jí, aby s Hamletem raději nezůstávala o samotě a příliš se s ním nevybavovala.
Hamlet zatím večer čeká s Horaciem a důstojníkem Marcellem na hradbách. Duch se opět zjeví, a když přijde blíž, je znát, že chce mluvit s Hamletem o samotě. Přátelé ho od toho ale odrazují, bojí se, aby se mu něco nestalo. Hamlet i přes jejich varování jde za duchem, který na něj opravdu promluví. Je to duch jeho otce, který ještě musí nějakou dobu pobýt na zemi. Duch prozradí Hamletovi, jak zemřel. Hamlet se dovídá, že jeho otce zabil Klaudius. Když otec spal, tak se k němu připlížil a nalil mu jed do ucha, což ho zabilo. Hamletova otce velmi trápilo, že ho žena, kterou tak miloval, tak rychle zradila. Duch zmizí a Hamlet je pevně rozhodnutý svého otce pomstít. Přichází za ním Horacio a Marcellus a Hamlet je donutí přísahat na meč, že nic z noci neprozradí nikomu.
Další část příběhu se odehrává s určitým časovým odstupem. Polonius mluví se svým sluhou Reynaldem, kterého posílá do Francie, aby zjistil, jak si tam Laertus vede, má k tomu využít určité lsti. Má se seznámit s lidmi, kteří Laerta znají a předstírat, že ví o Laertovi něco špatného, pokud se k němu přidají s negativními zkušenostmi, tak by pak Polonius Laerta z Francie odvolal. Když sluha odejde, tak přichází Ofélie, která otci vypráví, jak se u ní zjevil Hamlet a vypadal velmi rozrušeně. Polonius se obává, že Hamlet zešílel láskou k Ofélii a litoval toho, že mu v lásce příliš nedůvěřoval. Litoval, že donutil Ofélii, aby Hamletovi vracela dárky a dopisy. Mezitím na hradě vítá král Hamletovy bývalé spolužáky Rosenkrantze a Guildensterna, a spolu s královnou je žádá, aby zjistili, co Hamleta tak trápí. Oba muži se snaží králi vlichotit. Když muži odejdou, navštíví krále Polonius a řekne mu, o jeho obavách, že Hamlet zešílel kvůli Ofélii. Král i královna si velmi přejí, aby to tak doopravdy bylo. Královna se ale bojí, že je to kvůli smrti jejího prvního manžela a její rychlé druhé svatbě. Polonius králi navrhl, aby se skryli a vyslechli rozhovor mezi Hamletem a Ofélií. Přichází také posel, který je informuje, že starý norský král zjednal pořádek a mladý Fortinbras potáhne proti Polákům, ne proti Dánům. Hamlet se setkal také s Poloniem a zkoušel na něj své předstírané bláznovství různými dvojsmysly. Polonia nejvíce z rozhovoru zaujalo, že Hamlet často odkazuje k jeho dceři, to ho utvrdilo v jeho přesvědčení o příčinách jeho šílenství. Hamlet se také setkává s bývalými spolužáky a je mu jasné, proč přijeli, nevěří jim příliš.
Oba mu také ale vypráví, že se k hradu blíží divadelní soubor, Hamlet měl vždy divadlo velmi rád, a tak se na ně těší. Divadelníci přijedou a Hamlet se rozhodne, že je nechá zahrát jednu divadelní hru a sám k ní připíše část dalšího děje. Královna je zklamaná, že Rosenkrantz a Guildenstern zatím nezjistili, co Hamleta trápí. Mezitím se král s Poloniem schovají a sledují setkání Ofélie a Hamleta. To ale neprobíhá tak, jak si Polonius představoval. Hamlet nevyzná Ofélii lásku, naopak ji radí, aby šla do kláštera, že tam jí žádné zklamání nehrozí.
Hamlet pak s herci nacvičí hru, na níž se přijdou podívat i král a královna. Předtím Hamlet poradí Horaciovi, aby sledoval u hry krále, sám pak jistě pochopí, co Hamleta trápí. Divadelní hra má jasný obsah. Hlavní postava krále je otrávena jedem do ucha a vrah se pak ožení s královou manželkou. Klaudius nechá hru zastavit a odejde. Po představení se snaží Rosenkrantz a Guildenstern zapůsobit na Hamleta. Samozřejmě bezvýsledně. Královna pak nechá k sobě zavolat Hamleta, chce si s ním podle plánu promluvit. Klaudius se pak setká s Rosenkrantzem a Guildensternem, ti mu velmi pochlebují, začíná rozvíjet teorii o tom, že je potřeba se zbavit bláznivého Hamleta. Polonius se mezitím chystá jít ke královně vyslechnout rozhovor s Hamletem. Netuší ale, že jde na vlastní smrt. Hamlet si totiž všimne, že se někdo schovává za zástěnou, myslí si, že je Klaudius, a tak do zástěny bodne. Tím Polonia zabije. Hamlet si také na návštěvě u matky povídá s duchem otce, kterému se úplně nelíbí, že Hamlet trápí matku. Gertruda ale ducha nevidí. Hamlet se pak pokusí Poloniova těla zbavit.
Král se pak dozví, co Hamlet udělal, a je mu jasné, že se musí Hamleta zbavit, proto ho spolu s Rosenkrantzem a Guildensternem pošle do Anglie. Oba muži ale mají s sebou tajný dopis, v němž je napsáno, že má anglický král nechat Hamleta popravit. Hamlet se cestou poznává s Fortinbrasem. Na lodi si pak přečte dopis, který napsal Klaudius a vytvoří padělek, v němž je napsáno, že mají být popraveni Rosenkrantz s Guildensternem. Sám se pak vrátí do Dánska. Mezitím se ale v Dánsku zblázní Ofélie a nakonec spáchá sebevraždu utopením. Do Dánska se také vrátil Laertes, aby zjistil, co se stalo jeho otci. Protože nechápe, co se stalo a nelíbilo se mu, že pohřeb jeho otce byl podle něj nedostatečný. Povede se mu vést vzpouru, kterou Kordelius ale ukončí, když veškerou vinu svede jen na Hamleta a utěšuje Laerta, že Hamlet bude popraven v Anglii. V tu chvíli se ale dozvědí, že Hamlet se vrátil do Dánska a Laertes chce svou pomstu, s Klaudiem zosnovují plán, jehož důsledkem má být smrt Hamleta. Kordelius vymyslí, že by měl Laertes vyzvat Hamleta na souboj a zabít ho. Na hřbitově, kde dojde k pohřbu Ofélie, se objeví i Hamlet, jehož Oféliina smrt velmi zasáhla. Laertes se na něj vrhne, ale Klaudius ho uklidní. Později je Hamlet vyzván na souboj. Kordelius i Laertes se rozhodnout pojistit si smrt Hamleta. Kordelius nechá naostřit meč Laerta, ten ho ještě otráví. Kordelius také jed vlije do vína, z něhož se měl Hamlet napít. Při souboji Hamlet vyhrává, dvakrát zasáhne Laerta. Kordelius mu neustále nabízí víno, ale on ho odmítá, až se vína napije královna na zdraví Hamleta. Jed ji otráví a ona zemře, před smrtí však pochopí, že byla otrávena. Laertes mezitím poraní Hamleta, dál si ale v souboji muži omylem vymění meče a Hamlet poraní Laerta. Ten ví, že umírá, a tak Hamletovi prozradí lest, do níž ho chtěli chytit. Omluví se mu také za svůj hněv. Umírající Hamlet zabije Klaudia, a tak pomstí smrt svého otce. Horacio chce zemřít spolu s Hamletem, ale Hamlet mu to nedovolí, potřebuje, aby někdo vyprávěl, co se stalo ve skutečnosti. Dánské království také předá Fortinbrasovi. Po smrti Hamleta přijede na hrad Fortinbras, aby dánského krále informoval o svém vítězství nad Poláky. Tam se také dozvídá o smrti královské rodiny a hned uplatňuje svůj nárok na trůn. Fortinbras také v závěru vychvaluje Hamleta a lituje, že si nemohl vyzkoušet být králem.
