DRACÉNA JAK SE O NÍ STARAT a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Božena Němcová je jednou z nejvýznamnějších českých spisovatelek nejen 19 století. Článek zachycuje Němcové nejvýznamnější knihu Babička, povídku Divá Bára a několik pohádek z jejích pohádkových knih.
Pohádky
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Hroníková.
Včera jak jsme si povídali.
Má nebo nemá být před jak čárka?
A poprosím také o vysvětlení proč.
Děkuji předem a přeji dobrý nový rok.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Včera, jak jsme si povídali. Správně je to s čárkou před JAK. Proč? Protože před JAK se píše čárka vždy, když uvozuje větu. Jsme si povídali je věta. Bez čárky je to například ve větě Řval jak blázen. Ale ne již ve větě Řval, jak blázen všude pobíhal. Bez čárky je to jen v případě, když za slovem JAK následuje jen jedno slovo nebo slovní spojení a nikoliv věta.
Rozdíl bude v případě, když JAK uvozuje větu časovou, když, jakmile, zatím co.
Příklady:
Včera jak jsme si povídali, viděla jsem venku pobíhat sousedovic psa.
Hned jak jsem vstoupil, slyšel jsem pana profesora živě mluvit.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a
Pro dnešní charakteristiku jsem si ze třídy vybrala osobu, s níž se příliš nekamarádím, přestože podle mě patří k hodným a obětavým lidem. Aleně je patnáct let a pochází z vesnice ležící deset kilometrů od našeho města, a proto musí každý den do školy dojíždět. Alena žije v domě se svými rodiči, sourozenci a i prarodiči. Alena je velmi osobitá dívka.
Na první pohled Alena příliš nezaujme, dá se říct že, vypadá velmi průměrně. Není příliš vysoká, ale ani malá, není tlustá, ale ani hubená. Má dlouhé hnědé vlasy, které ale nosí většinou rozpuštěné, což působí dost neupraveně. Její obličej je obvykle schovaný pod vlasy, takže jeho rysy nejsou zcela zřetelné. Její oči mají nudnou šedou barvu a ani její nos a ústa nejsou nijak výrazná. Alena nevyniká nijak vzhledem, ale ani stylem oblékání. Obvykle nosí obyčejné džíny s jednoduchým tričkem a sportovní mikinou.
Přestože na to Alena nevypadá, je to velmi cílevědomá dívka, která jde tvrdě za vítězstvím. Pokud se rozhodne, že v něčem vyhraje, tak jí nic nezastaví a je lepší jít jí z cesty. Ráda lidem pomůže, ale jen v případě, že to nijak neohrozí její cíl. Pokud se tedy rozhodne, že bude nejlepší v matematice, tak nikomu nijak neporadí, aby nehrozilo, že ji dotyčný předběhne. Dobré výsledky ve škole a ve sportu, to je asi to jediné, co Alena případně závidí ostatním. Rozhodně jí ale nevadí, že jiné dívky chodí lépe oblékané, že jsou hezčí než ona. To pro Alenu není důležité. Ve třídě jsme si ji zvolili za předsedu, protože všichni vědí, že je Alena spravedlivá, nikomu nikdy nenadržuje. Není pro ni důležité, jestli danou osobu má ráda, nebo ne. Ve třídním kolektivu nemá Alena žádné problémy, všichni ji berou takovou, jaká je. Horší to je v situaci s cizími kluky, při komunikaci s nimi působí naše Alena jako plachá, nespolečenská a stydlivá dívka. Nikdy nevěří, že by se někomu mohla líbit, je v tom dost pesimistická.
Alena má velkou rodinu a s většinou z ní žije. Má další čtyři sourozence a všichni jsou mladší než ona. Její rodiče jsou velmi zaměstnaní, takže se o sourozence musela a stále musí starat ona. Vodí je do školy, chystá jim svačiny, hlídá je venku, v podstatě jim nahrazuje rodiče. Je velmi obětavá, nikdy si na to nepostěžuje, přestože všichni vědí, že kvůli tomu nemá tolik času na své zájmy. Spolu s nimi
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.
Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech n
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln
V jazykových příručkách se dočtete, že slovo jak může být:
podstatné jméno rodu mužského životného, které označuje tibetského horského tura s dlouhou srstí.
relativního zájmenoJak jste tady, všichni kradete! (vy, co jste tady). Všichni, jak tu sedíte, jste jeho poddanými. (vy, co tu sedíte). V Praze zaniklo mnoho hospod, ale v hospodě, jak tam říkali „u Maňasů“, se jede dál. (v níž).
zájmenné příslovce
tázací – vyjadřuje otázku po způsobu nebo míře, či zřeteli, například: jak jsi to řekl?; jak dlouho to trvalo?; jak je to možné?; jak se máš?; jak se jmenuješ?; jak to víš?;jak jste s ním spokojen?; jak rychle to udělá?; jak brzo to bude?; jak dlouho tu budeme stát?; nebo se používá v nepřímé otázce, například: jak bych nepřišel? ovšemže přijdu; jak bych nemohl? jistěže mohu; jak bych mohl přijít? samozřejmě nemohu.
vztažné – připojuje vedlejší větuvztažnou, zejména příslovečnou způsobovou s významem přirovnávacím (často spolu s výrazem „tak“) nebo omezovacím, například: jak řekl, tak udělal; nemůže už (tak), jak by si přála; tak dlouho, jak je možné; jak si kdo ustele, tak si lehne; jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; jak ty mně, tak já tobě; jak se usnesli, tak vykonali; jak přijel, tak odjel; jak je starý, tak je hloupý; natáhl se jak široký tak dlouhý; šel potichu, jak to dovede jen kočka; dělat něco, jak se sluší a patří; přišel jsem, jak jste si přáli; přišel jsem, jak vidím, pozdě; nemůže již, jak by chtěl; jak kdo, jak kdy, jak kde podle okolností.
neurčité (s opakovaným slovesným tvarem), například: buď jak buď; dělej jak dělej.
ve větách zvolacích (zpravidla ještě s jiným příslovcem) vyjadřuje míru a obvykle velké množství, nebo překvapení, údiv, rozmrzení, například: jak rychle to uteklo!; jak špatně vypadá!; jak rád bych to viděl!; jak je tu krásně!; jak jsme se polekali!; máš rád švestkové knedlíky? a jak!; jak, to že mám udělat?; používá se také v závislé větě zvolací, například: kdybys věděl, jak jsem nešťastná; nechápu, jak to můžeš vydržet.
spojka
podřadicí používaná při sdělení nějakého obsahu po slovesech pozorování, myšlení, mluvení a podobně, například: viděl, jak upadla; vyprávěl, jak zmeškal vlak; cítil, jak na něj jde mdloba; přemýšlel, jak to napravit; líčil, jak vody stále přibývalo; vysvětloval, jak se to dělá; neví, jak na to; neví proč a jak.
souřadicí slučovací ve spojení „jak – tak“ s funkcí zdůraznění, například: vynikal jak nadáním, tak houževnatostí; jak u nás, tak v cizině.
Charakteristika literární postavy: Katniss Everdeenová
Osnova:
Katniss Everdeenová
Vlastnosti a chování
Katnissina rodina
Vztahy a přátelé
Splátce a symbol
Vztah ke kraji a Kapitolu
Zájmy a schopnosti
Dojmy z Katniss
Shrnutí
Hunger games (= Hladové hry) jsou jedním ze současných literárních a filmových hitů. Tuto trilogii napsala Suzanne Collinsová a první díl vyšel v roce 2008, o čtyři roky později byl natočený i první díl. Hlavní hrdinkou je zde šestnáctiletá dívka Katniss Everdeenová, která žije se svojí rodinou ve velmi chudém Dvanáctém kraji. Katniss je hubené postavy, má šedé oči, milý úsměv a hnědé dlouhé vlasy, které často nosívá spletené do copu.
Katniss je v knize i ve filmu kladnou postavou, přesto ne v každém čtenáři a divákovi vzbuzuje jen samé kladné pocity. U Katniss je těžké poznat, co si doopravdy myslí, své pocity ukrývá v sobě, nechce, aby ji někdo zranil. Špatně také navazuje nová přátelství, působí dost tvrdě a rozhodně. Za svým názorem si stojí a nemění ho. Katniss se také umí rozčílit, když se něco nedaří, nebo to není spravedlivé. Přestože pochází z chudého kraje, kde vzdělání není to hlavní, je vidět, že je chytrá a ví si rady. Katniss není ten typ, který by na sebe rád strhával pozornost, naopak příliš se jí to nelíbí, ale chápe, že někdy je pozornost dobrá a může ji pomoci, přesto ji nevyhledává a vlastně se ani neumí chovat tak, aby si lidi úmyslně získávala. Je třeba říct, že Katniss je opravdu věrná, pokud má někoho ráda, udělá vše, aby ho chránila, přestože se pak sama často vystavuje nebezpečí. Za svoji věrnost nežádá nic na oplátku. Po návratu z Arény smrti se Katniss snaží zlepšit život i jiné rodině, než je ta její. V posledním díle, kde se z ní povstalci snaží udělat symbol povstání, působí jako sebevědomá, tvrdá a tvrdohlavá žena, která si do ničeho nehodlá nechat mluvit a chce o svém osudu rozhodovat sama.
Katniss žije ve Dvanáctém kraji spolu se svou matkou a mladší sestrou Prim. O otce přišla při výbuchu v dole. V podstatě tak ale ztratila i matku, která se ze smrti manžela nikdy úplně nevzpamatovala, a dokonce se po jeho smrti nestarala ani o své dcery a utápěla se v lítosti. Katniss a Prim hrozila smrt hladem, nakonec je zachránila právě Katniss, která pochopila, že musí převzít matčinu zodpovědnost a postarat se o ně. Katniss udělá vše, aby je dokázala uživit, a tím zase probere matku k životu. V podstatě se dá říct, že Katniss se o Prim stará jako matka a velmi ji miluje. Prim je jediná, komu Katniss bezpodmínečně věří a udělala
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Ukázka:
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě ma
K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné
Barbora Novotná se narodila 4. února 1820 ve Vídni. O datu jejího narození se ale vedou různé spekulace, stejně jako o jejím původu. Některé informace vedou totiž k domněnce, že rakouský Němec Johann Pankl, který pracoval jako panský kočí u vévodkyně Zaháňské, a česká služka Terezie Novotná nejsou jejími pravými rodiči. Datum jejího narození by pak měl být datem zápisu jejich osvojení dítěte. Některé zdroje jako možnou matku Barbory Novotné uvádí sestru kněžny Kateřiny Zaháňské. Barbora dostala nové příjmení Panklová v létě 1820 po svatbě rodičů. Jedná se o hypotézy, které nelze plně prokázat a ani vyvrátit.
Dětství Barbora Panklová prožila v Ratibořicích u České Skalice. Mezi jejím pátým a devátým rokem se tam o ni starala její babička Marie Magdalena Novotná, tkadlena z Náchodska. Babička na ní také velmi zapůsobila. Velký dojem na ni také udělali lidé ze zámku, jim se přiblížila, když jako dospívající dívka byla na výchově v rodině panského úředníka ve Chvalkovicích. Spoustu času zde také strávila v zámecké knihovně.
Roku 1837 se Barbora Panklová vdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. S tímto asi o deset let starším mužem měla čtyři děti (tři syny a dceru). Josef Němec patřil mezi žáky Josefa Jungmanna. V jeho zaměstnání tak jeho nadřízení s nevolí sledovali jeho projevy češství a nevelkou snaživost v zaměstnání. To byly také důvody, proč byl tak často služebně překládán na různá místa. Ustavičné stěhování pak ničilo vztahy v rodině. Němcové ale tato neklidná existence po boku Josefa Němce prospívala v její epické tvorbě. Po jednoročních pobytech v Červeném Kostelci, v Josefově, v Litomyšli a v Polné (zde žili o něco déle) se rodina přestěhovala do Prahy. Němcová hned zapadla do vlasteneckého prostředí, které ji s nadšením přijalo, protože toužilo po ženské osobnosti podle novodobých představ. V té době sice v tomto prostředí působila Magdalena Dobromila Rettigová, autorka Domácí kuchařky, básní i povídek, ale ta nemohla všem dobovým aspiracím stačit. Navíc zemřela v roce 1845, tedy v době, kdy Němcová vstupovala do literatury. Němcová se osobně stýkala s F. Palackým, P. J. Šafaříkem, F. L. Čelakovským, J. K. Tylem, K. J. Erbenem, K. Havlíčkem Borovským a dalšími předními Čechy. S Václavem Bolemírem Nebeským měla i poměr. Vlastenecká společnost ji přijala s obdivem, protože se Němcová stala rovnocennou partnerkou pro jejich učené debaty. Ona pak zahořela obdivem ke vzdělání.
Jen první básně (Ženám českým, Slavné ráno) byly ještě povzbuzováním – slavnostními výzvami. Při jejich uveřejnění v časopise Květy v roce 1845 své díl podepsala jako Božena.
