Označují první, druhou a třetí osobu jednotného a množného čísla
Skloňování:
Zájmeno já a ty
1.
já
ty
2.
mne/mě
tebe/tě
3.
mně/mi
tobě/ti
4.
mne/mě
tebe/tě
5.
-
-
6.
o mně
o tobě
7.
mnou
tebou
K zapamatování
Pokud máte problém s tím, kdy napsat mně a kdy mě, a nejste si schopni zapamatovat, že mně je ve 3. a 6. pádu a mě se píše v 2. a 4. pádu, tak si zkuste vytvořit nějakou mnemotechnickou pomůcku.
Například do dané věty vložte dubletu mne. Pokud to jde, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát jako mě (Nevydrží beze mě/mne ani minutu. Viděla mě/mne s jinou.). Když to není možné, napište mně (Mně/Mne musíš věřit. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Komu nevyhovuje předchozí způsob objasnění, ať si zkusí vždy v dané situaci doplnit tvar zájmena ty. Jestliže lze do věty doplnit tebe, napište mě (Beze mě/tebe tam rozhodně nepůjdou. Mě/Tebetam rozhodně nečekali.), pokud se vám tam hodí tobě, pak je správně podoba mně (Mně/Tobě to nedali. Chtěl po mně/tobě peníze.).
Podle některých je nejlepší tato mnemotechnická pomůcka: Když si řeknu bez Vaška (či vidím Vaška), je správně mě, protože slovo má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena. Jestliže se do dané věty hodí Vaškovi (o Vaškovi), pak je správně mně, protože slovo má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena.
Zájmeno on
1.
on
ona
ono
2.
jeho/něho/ho jej/něj
jí/ní
jeho/něho/ho jej/něj
3.
jemu/němu/mu
jí/ní
jemu/němu/mu
4.
jeho/něho/ho jej/něj
ji/ni
je/ně/ho jej/něj
5.
-
-
-
6.
o něm
o ní
o něm
7.
jím/ním
jí/ní
jím/ním
1.
oni/ony (než.)
ony
ona
2.
jich/nich
3.
jim/nim
4.
je/ně
5.
-
6.
o nich
7.
jimi/nimi
K zapamatování
Proč se někde píše na začátku n- (ní, nim, ...) a jinde -j (jí, jim, ...)? Nehledejte v tom žádnou záludnost. Varianta s n- se používá po předložkách (Neustále na ni myslím.), kde předložka není, následuje varianta s j- (Pozval jsem ji na návštěvu.).
Osobní zájmena jsou uzavřenou skupinou
slov, jejichž úkolem je označovat roli osoby v komunikaci a odkazovat.
Řadí se sem zájmeno já, která
označuje mluvčího, zájmeno ty, které označuje adresáta. Zájmena ona,
ono, on označují předmět komunikace. Zájmeno my označuje mluvčího a
další osoby, zájmeno vy adresáta a další osoby. Zájmena oni označují
předměty komunikace.
Do této skupiny se řadí i zvratné
zájmeno se. Toto zájmeno se používá tehdy, když se něco přivlastňuje
podmětu.
Je důležité si uvědomit, že tyto
zájmena se skloňují a že do této skupiny patří všechny tvary těchto zájmen
Zájmena osobní: já, ty, on, ona, ono,
my, vy, oni, ony, ona, se a všechny jejich tvary
Skloňování
osobních zájmen já, ty, on, ona, ono v jednotném čísle:
ZÁJMENA
PÁDY
JÁ
TY
ON
ONA
ONO
1.
pád
Já
Ty
On
Ona
Ono
2.
pád
Mne,
mě
Tebe,
tě
Jeho,
něho, ho, jej, něj
Jí,
ní
Jeho,
něho, ho, jej, něj
3.
pád
Mně,
mi
Tobě,
ti
Jemu,
němu, mu
Jí,
ní
Jemu,
němu, mu
4.
pád
Mne,
mě
Tebe,
tě
Jeho,
něho, ho, jej, něj
Ji,
ni
Je,
ně, ho, jej, něj
5.
pád
-
Ty
-
-
-
6.
pád
O
mně
O
tobě
O
něm
O
ní
O
něm
7.
pád
Se
mnou
S
tebou
S
ním
S
jí, s ní
S
jím, s ním
Skloňování
osobních jmen my, vy, oni, ony v množném čísle:
Tentokrát je příslovce, patří tedy mezi slova neohebná (nelze jej ani časovat, ani skloňovat), navíc toto příslovce nelze ani stupňovat jako některá jiná příslovce (například dobře –lépe – nejlépe; tiše – tišeji – nejtišeji).
Jak správně určit slovní druh u bude-li a jiných podobných případů
Chce-li tedy po vás vyučující, abyste ve větě určili slovní druhy, a vy narazíte na
bude-li
, pak napište nad
bude
5
(= sloveso) a nad
-li
8
(= spojka). Tato rada samozřejmě platí pro všechna takto vytvořená slova (například
víš-li, říkám-li, mohl-li, zpíval-li, psala-li
a podobně).
Nejprve určete, zda jde v dané větě/souvětí o ohebný slovní druh. Pokud ano, je „jak“ stoprocentně podstatné jméno. Jestli výraz „jak“ skloňovat nejde, pak musíte určit, zda jde o příslovce, nebo spojku. Při tomto „pátrání“ vám budiž vodítkem výše uvedené vysvětlení dle jazykových příruček a spousta vyjmenovaných příkladů jeho použití.
V jazykových příručkách se dočtete, že slovo jak může být:
podstatné jméno rodu mužského životného, které označuje tibetského horského tura s dlouhou srstí
zájmenné příslovce
tázací – vyjadřuje otázku po způsobu nebo míře, či zřeteli, například: jak jsi to řekl?; jak dlouho to trvalo?; jak je to možné?; jak se máš?; jak se jmenuješ?; jak to víš?;jak jste s ním spokojen?; jak rychle to udělá?; jak brzo to bude?; jak dlouho tu budeme stát?; nebo se používá v nepřímé otázce, například: jak bych nepřišel? ovšemže přijdu; jak bych nemohl? jistěže mohu; jak bych mohl přijít? samozřejmě nemohu
vztažné – připojuje vedlejší větuvztažnou, zejména příslovečnou způsobovou s významem přirovnávacím (často spolu s výrazem „tak“) nebo omezovacím, například: jak řekl, tak udělal; nemůže už (tak), jak by si přála; tak dlouho, jak je možné; jak si kdo ustele, tak si lehne; jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; jak ty mně, tak já tobě; jak se usnesli, tak vykonali; jak přijel, tak odjel; jak je starý, tak je hloupý; natáhl se jak široký tak dlouhý; šel potichu, jak to dovede jen kočka; dělat něco, jak se sluší a patří; přišel jsem, jak jste si přáli; přišel jsem, jak vidím, pozdě; nemůže již, jak by chtěl; jak kdo, jak kdy, jak kde podle okolností
neurčité (s opakovaným slovesným tvarem), například: buď jak buď; dělej jak dělej
ve větách zvolacích (zpravidla ještě s jiným příslovcem) vyjadřuje míru a obvykle velké množství, nebo překvapení, údiv, rozmrzení, například: jak rychle to uteklo!; jak špatně vypadá!; jak rád bych to viděl!; jak je tu krásně!; jak jsme se polekali!; máš rád švestkové knedlíky? a jak!; jak, to že mám udělat?; používá se také v závislé větě zvolací, například: kdybys věděl, jak jsem nešťastná; nechápu, jak to můžeš vydržet
spojka
podřadicí používaná při sdělení nějakého obsahu po slovesech pozorování, myšlení, mluvení a podobně, například: viděl, jak upadla; vyprávěl, jak zmeškal vlak; cítil, jak na něj jde mdloba; přemýšlel, jak to napravit; líčil, jak vody stále přibývalo; vysvětloval, jak se to dělá; neví, jak na to; neví proč a jak
souřadicí slučovací ve spojení „jak – tak“ s funkcí zdůraznění, například: vynikal jak nadáním, tak houževnatostí; jak u nás, tak v cizině
Slovo proč je příslovce, přesněji řečeno zájmenné příslovce. Ta jsou po stránce formální i významové příbuzná zájmenům. Rozlišujeme zájmenná příslovce místa (například kde, odkud, kudy, tudy, tamhle), zájmenná příslovce času (například kdy, potom, tenkrát, jindy), zájmenná příslovce způsobu (například jak, tak, takto, takhle) a konečně zájmenná příslovce příčiny, mezi něž patří i naše proč.
Slovo všichni je zájmeno. Konkrétně jde o první pád čísla množného zájmena všechen. Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena neurčitá, stejně jako zájmena někdo, něco, něčí, nějaký, některý, kdosi, cosi, kterýsi, čísi, kdokoli, cokoli, jakýkoli, kterýkoli, ledaco, ledačí, leckdo, každý a další. Jazykovědci pak řadí zájmeno všechen mezi takzvané totalizátory, tedy mezi zájmena vyjadřující význam úplného množství (patří sem například i veškerý, každý, sám).
Slovo kéž je vždy a jen částice, konkrétně částice podle původu vlastní a podle významu přací. Slovo kéž je částice, které uvozuje přací a rozkazovací větu.
Částice se podle původu dělí na:
Vlastní – nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu: ať, kéž, ano.
Nevlastní – mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem: jistě, asi, prý.
Částice se dělí podle významu na:
Tázací – uvozují tázací věty: Jestlipak si to přečetl?
