FrantišekHalas se narodil v Brně v roce 1901. Žil v dělnické rodině (rodiče byli textilní dělníci). Halas měl od malička ke knihám blízko a vyučil se knihkupcem. Otec ho přivedl ke komunistické myšlence, která mu byla velmi blízká. FrantišekHalas se pak zapojil do šíření komunistické ideologie, pracoval i pro komunistické noviny (například Rovnost). Současně se ale podílel i na vydávání avantgardních časopisů. I během druhé světové války publikoval v Rudém právu, které bylo vydáváno ilegálně. Stal se také členem revolučního výboru spisovatelů. Po druhé světové válce byl aktivním členem KSČ, stal se předsedou Syndikátu Českých spisovatelů, poslancem Prozatímního Národního shromáždění. V závěru života ho ale komunistický režim zklamal, již při své návštěvě Sovětského svazu si uvědomil, že si tuto myšlenku idealizoval. FrantišekHalas zemřel v Praze v roce 1949 na selhání srdce.
Následující básně Františka Halase jsou jen výběrem veršů vhodných k recitaci pro různé věkové skupiny.
Zakvokala kvočna kvokna kvokaná, zakdákaly slepice, zlobily se velice na kohouta. ~
Proč se zlobí, já už vím, teď já tomu rozumím. Zlobí se ty slepice, že on snáší kraslice, kvočna jenom vejce bílá. Bodejť by se nezlobila. ~
Zakvokala kvočna kvočna kvokaná, zakdákaly slepice, zlobily se velice na kohouta.
Maria Panna v samé práci a Ježíšek jí nechce spát. Poklízet, vařit, zašívat si a ještě k tomu kolíbat. ~
Hrdlička lítá samá legrace a nechce se jí mršce do práce. ~
Durdí se Panna: "Co se máš co smát? Ježíška budeš kolíbat!"
~
Kolíbala hrdlička, kolíbala Ježíška, sotva zavřel očička, ulítla mu hrdlička.
~
Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas, mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
~
"Ty lajdačino, hned pojď sem, počkej my tě přivážem!"
~
Vzala Panna sametku: "Ty ty poběhlice!", uvázala hrdličku rovnou ke kolíbce.
~
Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál, neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
~
"Prosím, prosím, svatá Panno, dej mi trošku zalítat, já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat."
~
"Ježíškovi do kašičky cukrů cukrů cukrů dám, cukrů cukrů do hubičky řekni Už se nehněvám!"
~
Panna v smíchu klopí řasy, "Kš! Kš! Leť si, pohane. Za trest však na věčné časy pásek ti už zůstane."
František II. byl prvním manželem skotské královny. Pocházel z francouzské dynastie Valois. Jeho rodiči byli Jindřich II. a Kateřina Medicejská. Sňatek s Marií Stuartovnou mu domluvil jeho otec v době, kdy Františkovi byly čtyři roky. V té době již byla Marie oficiálně skotskou královnou. Setkali se spolu, když Marie přijela do Francie v šesti letech. František nastoupil ve 14 letech na trůn, vládl pod vlivem příbuzných své manželky. Jejich manželství netrvalo dlouho, ale byli spolu šťastní, v podstatě spolu vyrůstali a byli si vzájemně přáteli. Zemřel zhruba dva roky po svatbě. Manželé neměli žádné děti, a tak na jeho místo nastoupil bratr Karel IX.
Zároveň během roku 1559 ztratila Marie i svého největší spojence, francouzského krále Jindřicha II., který zemřel. Marie se tak stala francouzskou královnou a František II. králem Francie. Korunováni byli v Remeši. Ve skutečnosti ale ani jeden z nich neměl žádnou faktickou moc, protože za ně vládli strýcové Marie de Guise. Marie svého manžela měla velmi ráda, byl to její nejlepší přítel z dětství. I František měl svou ženu velmi rád, snažil se s ní strávit co nejvíce času a vyrovnat se jí v jejích oblíbených aktivitách (lov, sport), což pro něj nebylo moc jednoduché, protože byl nemocný. Lékaři navíc chtěli, aby se šetřil, stejně tak si to přála i jeho matka Kateřina Medicejská. František to ale odmítal.
Rok 1560 nebyl pro Marii Stuartovnu šťastný. Nejprve v červnu zemřela Marie de Guise. Ztráta matky jí trápila spíše z politického hlediska (matku řadu let neviděla), ta pro dceru od jejího odjezdu do Francie spravovala Skotsko a snažila se zemi udržet. Po její smrti se ale ukázalo, že země je uprostřed náboženských i politických konfliktů. Jejich řešení připadalo Marii Stuartovně a jejímu manželovi Františkovi, ten ale v prosinci roku 1560 také zemřel. Jeho ztráta byla pro Marii tragédií z osobního hlediska – ztratila milého přítele z dětství, ale i tragédií z toho politického hlediska – jeho smrtí zároveň ztratila i své postavení v Evropě. František byl navíc také jejím zastáncem proti své matce Kateřině Medicejské, která neměla Marii nikdy ráda, nelíbila se jí její povaha, přišla jí příliš nezkrotná a hrdá. Dávala jí za vinu, že se jejímu synovi Františkovi zhoršoval zdravotní stav. Jako mladá královna vdova se stala předmětem evropských královských námluv, zájem o ni projevili králové i šlechtici ze Španělska, Rakouska, Švédska i Dánska. Marie neměla ale zájem vstoupit hned do dalšího manželství. Zároveň věděla, že ji čeká výrazná životní změna.
Už v pěti letech se Marie Terezie seznámila se svou osudovou láskou, byl jí František Štěpán Lotrinský, který byl poslán do Vídně na výchovu. Chlapce si oblíbila nejen mladá arcivévodkyně, ale i její otec, který o něm vážně uvažoval o jako vhodném manželi pro svou dceru. Dne 31. ledna 1736 došlo k jejich zásnubám. František Štěpán se pak přesunul do Bratislavy, protože dvorský protokol vyžadoval jejich odloučení. Marie Terezie ale byla i nadále se svým snoubencem v kontaktu prostřednictvím korespondence, z níž je zřejmé, že ho již před svatbou velmi milovala. Dne 12. února 1736 došlo v Augustiniánském kostele ve Vídni k jejich sňatku. Marie Terezie měla při této příležitosti na sobě šaty zdobené zlatem a stříbrem. Oslavy trvaly několik dní. Když se Marie Terezie stala v roce 1740 královnou, okamžitě ustanovila svého manžela spoluvladařem, funkce to byla ale v podstatě jen na papíře, František Štěpán nemohl o ničem sám rozhodovat, zcela podléhal své manželce, což ho trápilo, a tak se raději stáhnul do soukromí, přišlo mu to lepší než hrát v politice druhé housle. V roce 1745 byl František Štěpán zvolen římskoněmeckým císařem i za přispění své manželky, ale ani tento titul mu nepropůjčoval žádnou moc.
Marie Terezie svého manžela příliš do politiky v její monarchii nepouštěla, a tak hledal čím se zabavit, aby příliš nezahálel. František Štěpán v sobě objevil podnikatelský talent. Zpočátku se musel vyrovnat s postojem aristokracie, že pro šlechtice se nehodí, aby podnikal. Podařilo se mu ve svém Toskánsku zavést novou výrobu, snížit daně i ochranná cla, a tím zajistit hospodářský vzestup země. František Štěpán dokázal Toskánsko vytáhnout na hospodářskou výši, díky tomu se stal finančně nezávislým na své manželce, jeho příjmy byly dokonce každý rok vyšší zhruba o milion zlatých. Ještě před jeho úspěchem s Toskánskem se mu podařilo v roce 1736 koupit v Horních Uhrách zanedbané panství Holič, které přivedl k ohromné prosperitě. V jeho podnikání mu pomohlo i to, že se na rozdíl od jiných obchodníků nebál žádat o pomoc mezi Židy, kterým vyhovovalo, že je nenutil nechat se pokřtít a ani je nezatěžoval žádnými zvláštními daněmi. Stejně tak se nebál obchodovat se svobodnými zednáři, dokonce se stal jedním z nich, přestože papež svobodné zednáře uvrhl papežskou bulou do klatby.
Jeho finanční úspěchy se Marii Terezii hodily, roku 1744 si od něj půjčila peníze na vedení války. Dala mu za to do osobní zástavy a na doživotí četné statky na území Čech. Františku Štěpánovi se podařilo příjmy z těchto statků během patnácti let dokonce ztrojnásobit. František Štěpán nakonec musel půjčovat své soukromé peníze i habsburské státní pokladně, která se díky válkám dostávala do finanční krize, nedělal to ale z čisté dobroty srdce, dostával za to vysoký úrok. Marie Terezie si dobře všímala, že její manžel to s penězi umí, a tak mu v roce 1763 přenechala celou finanční správu země. Její rozhodnutí bylo šťastné, protože se jejímu manželovi podařilo státní pokladnu stabilizovat, obrátit situaci ale úplně nestačil, protože v roce 1765 zemřel. Stejně jako ve finančních záležitostech měl František Štěpán velký úspěch i u žen, pro něž měl slabost, o čemž věděla i jeho manželka, ale musela ho přijmout takový, jaký byl.
Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian, se narodil 28. března v Brně matce Marii Kiliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi (3. 1. 1893 Jevišovice – 1970 Brno), který se ovšem k jeho otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn Bohumil František. Byl vychováván do tří let babičkou Kateřinou v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaru v Polné, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem, za kterého se jeho posléze provdala, a tak se celá rodina odstěhovala do Polné. Po svatbě, konané roku 1916, přijal František malého Bohumila za svého a věnoval mu stejnou péči jako jeho bratru Slávkovi, narozenému roku 1917. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka, kde se stal František správcem pivovaru. Zde Bohumil dokončil základní vzdělání a vystudoval i reálné gymnázium. I když ho učení nebavilo, úspěšně vystudoval právnickou fakultu na Karlově Univerzitě v Praze, a to až v roce 1946, jelikož vinou okupace byly vysoké školy uzavřeny. Navštěvoval také přednášky z dějin literatury umění a filozofie. V roce 1956 se v Praze-Libni oženil s Eliškou Plevovou.
Během války měl spoustu zaměstnání, pracoval jako železniční dělník, číšník, úředník, jevištní technik a také jako výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo v jeho literární tvorbě. Od roku 1963 byl spisovatelem. Po roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat, a tak jeho díla vycházela buď v samizdatu, nebo v cizině. K tvorbě a publikaci se mohl vrátit až v roce 1975.
Psal povídky a novely silně neotřelým jazykem. Jeho tvorba měla velký vliv na vývoj české prózy. Stejně významný je Hrabalův vliv v divadle i ve filmu. Díky jeho dílům vznikly úspěšné, populární a velmi oblíbené filmy nejen u nás, ale i v zahraničí.
Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byla pohřbena také jeho matka „Maryška“, dále nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Bohumil byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.
Marie byla ve své době jednou z nejžádanějších nevěst. Za svého života byla provdána celkem třikrát. Prvním ženichem byla František II. Francouzský. Jejich svatba proběhla v roce 1558, kdy bylo Františkovi 14 a Marii 16. Druhým manželem byl Jindřich Stuart lord Darnley, do něhož se Marie zamilovala, ale její vášeň rychle opadla. Svatba proběhla v roce 1565, kdy mu bylo devatenáct a Marii dvacet tři let. Posledního manžela si Marie také vybrala z lásky. Byl jím James Hepburn, lord Bothwell, který se s ní oženil v roce 1567. Marii v té době bylo 25 let, Bothwellovi bylo 33 let.
Pokud pracujete na něčem, na čem vám opravdu záleží, nepotřebujete být postrkován. Vize vás táhne dopředu. (Steve Jobs)
Pokaždé se to zdá být nemožné, až do doby, než je to hotové. (Nelson Mandela)
Podnikatel je v podstatě vizionář a vykonavatel... Umí si něco přestavit, a když si to představí, uvidí přesný způsob, jak to uskutečnit. (Robert L. Schwartz)
Nebojím se smrti, bojím se nic nedělání. (Jay Z)
Způsob, jak začít, je přestat žvanit a pustit se do práce. (Walt Disney)
Tím větší budou tvé zásluhy, čím více lásky a nadšení vkládáš do každé práce. (Otto František Babler)
Pokud cítíte, že existuje něco, co byste měli dělat, pokud máte touhu to udělat, tak přestaňte snít a prostě to udělejte. (Wanda Skyes)
Není nic důležitějšího než nadšení. Pokud děláte v životě cokoliv, buďte nadšení. (Jon Bon Jovi)
Práce tvoří nápady. (Jim Rohn)
Pracujte tvrdě ve své práci a můžete se uživit. Pracujte tvrdě na sobě a můžete vydělat jmění. (Jim Rohn)