Hádanky pro děti mohou být různě náročné, jejich složitost spočívá často v tom, že se hádají slova, která děti příliš neznají, nebo jsou texty složitější. V této sekci jsou obsažené jednodušší hádanky pro děti do 6 let.
za námi, pod tím, u vás, s tebou, do toho, kolem toho, kvůli ní, na tom, u vás, o mně, po kom, v čem, my, pro něho, od nich, s nikým, díky někomu, blízko nich, proti všem, podél toho, nikdo, o vás, k všem, u nikoho
Řešení testu na pády se zájmeny
za námi (7), pod tím (7), u vás (2), s tebou (7), do toho (2), kolem toho (2), kvůli ní (3), na tom (6), u vás (2), o mně (6), po kom (6), v čem (6), my (1), od nich (2), s nikým (7), díky někomu (3), blízko nich (2), proti všem (3), podél toho (2), nikdo (1), o vás (6), ke všem (3), u nikoho (2).
Vedlejší věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící, věta řídící tvoří přísudkovou část. Nejčastěji je uvozena vztažnými zájmeny kdo, co, nebo spojkami že, aby, kdy.
Vedlejší věta předmětná vyjadřuje předmět věty řídící. Závisí na slovese věty řídící, nebo na přídavném jménu. Nejčastěji je uvozena spojkami že, aby, vztažnými zájmeny kdo, co a příslovci kde, kam, odkud.
Vedlejší věta přívlastková vyjadřuje přívlastek řídící věty. Závisí na některém podstatném jménu řídící věty. Bývá uvozena zájmeny který, jenž, vztažnými příslovci kde, kdy, kam a spojkami aby, že.
Ukázky použití
Viděl strom, do kterého udeřil blesk.
Měl psa, jenž kulhal.
Navštívili místo, kde se vdávala.
Učitel ho vyvolal v okamžiku, kdy si hrál s telefonem.
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
Bez hlasu pláče, bez nehtů štípá, bez nohou skáče, bez pysků pípá.
Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní.
Beznožka leží na jednonožce, dvounožka sedí na třínožce, čtyřnožka dostane zbytek.
K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči. První oko na to vece: „Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší než já – oko v téhle výši.“
Kořeny má skryté v zemi, vypíná se nad jedlemi, stoupá pořád výš a výš, ale růst ji nevidíš.
Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví.
Není ji vidět, není ji cítit, není ji slyšet, nejde ji chytit. Je za hvězdami a pod horami a vyplňuje prázdné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře zrak.
Třicet běloušů na rudé líše, napřed žvýkají, potom dupají a pak stojí tiše.
Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci; hryže kov i pláty z ocele, tvrdý kámen na prach semele; města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí.
Slovo muset patří mezi eventivní verbální substantiva, která se mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemi se a si.[1] Zatímco se v kombinaci se slovesy se a si chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, nebo jako vázané morfémy:
Okamžitě se musíš podívat z okna/Okamžitě musíš se podívat z okna.
Okamžité se podívání z okna/Okamžité podívání se z okna.
Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní:
Okamžitě (se) musíš podívat z okna.
Okamžité podívání (se) z okna.
Příklady: musíš si pospíšit; musíme se rozhodnout; každý musí zemřít; to musíš vidět.
Bez hlasu pláče, bez nehtů štípá, bez nohou skáče, bez pysků pípá. (Vítr)
Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní. (Vajíčko)
Beznožka leží na jednonožce, dvounožka sedí na třínožce, čtyřnožka dostane zbytek. (Ryba leží na stolku, člověk sedí na stoličce, kočka dostane zbytek)
K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči. První oko na to vece: „Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší než já – oko v téhle výši.“ (Slunce a pampelišky)
Kořeny má skryté v zemi, vypíná se nad jedlemi, stoupá pořád výš a výš, ale růst ji nevidíš. (Hora)
Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví. (Ryba)
Není ji vidět, není ji cítit, není ji slyšet, nejde ji chytit. Je za hvězdami a pod horami a vyplňuje prázdné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře zrak. (Tma)
Třicet běloušů na rudé líše, napřed žvýkají, potom dupají a pak stojí tiše. (Zuby)
Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci; hryže kov i pláty z ocele, tvrdý kámen na prach semele; města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí. (Čas)
Zájmenům jsou však příbuzná takzvaná zájmenná příslovce (adverbia), a to díky tomu, že mají ve větě podobnou funkci jak formální, tak významovou. Abyste v těchto případech od sebe dokázali odlišit tyto dva slovní druhy, zkuste si nejprve daný výraz "ohnout", vyskloňovat (jde-li to, pak to určitě není příslovce), nebo si zkuste zapamatovat následující příklady příslovcí:
Bohužel neexistuje vymezená skupina otázek, které by vám pomohly přímo určit, že jde o zájmeno, jako je tomu například u příslovcí nebo u přídavných jmen. Proč tomu tak je? Vyplývá to z věcného významu tohoto slovního druhu. Výše jsme zmiňovali, že zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně na ně ukazují či odkazují, to znamená, že se na ně budeme ptát stejnými otázkami, jako bychom se ptali na tyto dva slovní druhy, které ve větě zastupují. Odtud je také zřejmý název "zájmena" - dáváme je "za jména".
Možná bude nejlepší, když si to ukážeme přímo na konkrétních příkladech...
Bez ní tam bude nuda. - Jak se zeptáte na označené slovo? Bez koho, čeho, tedy pádovou otázkou, kterou bychom se ptali na podstatné jméno. Ale označuje tento výraz konkrétní osobu? Ne. Pak je zcela zřejmé, že jde o zájmeno.
Jehosestra je velmi zábavná. - Jak bude znít otázka na vyznačené slovo? Čí sestra, zeptáme se tedy stejně, jako bychom se ptali na přídavné jméno. Ale vyjadřuje daný výraz, o jakou konkrétní sestru jde? Je Hugova, sousedova, nebo dědečkova? Ne. Pak tedy vězte, že jde opět o zájmeno.
!! Samy pádové otázky (kdo, co, koho, čeho, komu, čemu, ...) a otázky, jimiž se ptáme na přídavná jména (který, jaký, čí, kterého, jakým, ...), jsou zájmeny.
