Informace od učitelek češtiny
 |
HLAVNÍ STRÁNKA
SLOVNÍ DRUHY
DIKTÁTY
BÁSNIČKY
HÁDANKY
Vedlejší věta časová vyjadřuje časovou okolnost. Tuto větu uvozují spojovací výrazy když, až, jakmile, zatímco, dříve, kdykoli.
Když šel domů, začalo pršet.
Dohadovali se tak dlouho, až se dohodli.
Vydali se na cestu, jakmile se setmělo.
Zatímco učitelka vyprávěla látku, žáci si dopisovali úkoly.
Uhodl jsem hádanku dříve, než nám napověděli.
Kdykoliv látce nerozuměl, zvedl ruku.
Zdroj: Druhy vedlejších vět
V naší poradně s názvem URČOVÁNÍ SLOVNÍCH DRUHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavla.
jej
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo jej může být jednak zájmeno a rovněž i citoslovce.
Jej, ty jsi ale krásná Pavla. Jej je citoslovce.
Uviděl jsem jej, jakmile vstoupil do dveří. Jej je zájmeno.
Zdroj: diskuze Určování slovních druhů
Osmým slovním druhem jsou spojky, které spojují slova a věty.
Příklad: Do práce chodí ráno i večer. Jakmilepřijde, zavolá mi.
Zdroj: Jak se ptáme na slovní druhy
V diskuzi NENÍ "HODNĚ" ČÍSLOVKA? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Mirek.
Konkrétně mám na mysli v kontextu z textu "chodí hodně prostých lidí". Já vím, hodně nemá žádný jiný tvar než hodně, takže bychom možná měli usoudit, že je nesklonné, a jako takové číslovkou být nemůže, ale:
(1) Velmi analogické slovo je mnoho (mnoho lidí), které se "téměř" neskloňuje, jen v některých pádech použijeme "mnoha" místo "mnoho" (např. "k mnoha lidem"), a přesto jen tato drobná ohebnost jej zařadí k číslovkám.
(2) Jakmile začneme "hodně" nebo "mnoho" stupňovat, dostaneme "více lidí". Jiný druhý stupeň nemáme, a tak ani není jasné, zda je to vlastně druhý stupeň od "hodně" nebo "mnoho". Bylo by zvláštní rozlišovat slovní druh "více" v sousloví "více lidí" podle toho, z kterého slova pochází (což nemáme jak zjistit).
(3) Slovo "lidi" se v sousloví "hodně lidí" skloňuje specifickým způsobem: V pádech 1,4,5 používáme pro lidi druhý pád (např. "vidím hodně lidí"), zatímco v pádech 3,6,7 použijeme stejný pád jako by tam slovo "hodně" nebylo (např. "k hodně lidem"). Takového skloňování si jsem vědom pouze u číslovek, ať už určitých (deset) nebo neurčitých (mnoho).
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.
Zdroj: diskuze Není "hodně" číslovka?
Určete slovní druh u níže uvedených výrazů, správnost si zkontrolujte v řešení, které najdete na konci tohoto příspěvku:
každý, všechno, který, před, konečně, všechny, moje, jsou, kteří, jenž, takže, odkud, seděl jsem, zvolit, či, jedině, volný, dní, napil se, kolikerý, svěží, působí, cesta, všechna tři hřiště, brzičko, podél řeky, zas, snadno, jsem, nemile, pravidelně, byli, o tom, jednoznačně, vysoko, zatímco, plavání, pokaždé, léčení, všichni, můžeš, kvůli, dalších, by, krásnější, konečně, chvíli, jsme, všichni, starosti, jednoho, ji, kolik, lze, mají, někteří, proč, nechť, bez, jakmile
Zdroj: Cvičení na slovní druhy
V diskuzi ANDREJ BABIŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Polesná.
Děkuji za odpověĎ v mé rozsáhlé rodine jsou 3 učitelé, takže nejsem mimo informace, absolvovala jsem ZŠ tehdy na Smíchově Na Santošce, hodně mužů učitelů, vážila jsem si jich, ještě bylo náboženství do 3 třídy, ,Zatlanka,Santška to byly rima školy,takže vím o přípravách učitelů z rodiny, ale srovnat to s fyzickým a pschickým nasazením jiných profesí to nelze, naší ordinací prošlo hodbě učitelek, kdo marodil s pateří tak se léčil ale jakmile vzala za kliku učitelka bylo vš strašné, děsné,a marodilo i měsíce,hned bylo jasné že šlo o úču,ale naše profese náročná,psychicky,fyzick ve zdravotnictví s nástupním platem 800 Kč na Neurochirurgii v UVN nelze srovnávatm tehdy bez techniky asoušasných vymožeností, mladé sestry MUSELY tahat metrákové pacienty v bezvědomí jasně že 2, celoživotní vzdělávání jasné,muselo se udělat kolečko po všech odděleních aby jsme byly snadno použitelné, a celoživotní vzdělávání pak i Brno abych se dopracovala na místo vrchní sestry,které se pak zrušilo a samozřejmě 1 400 kč z vedení 12 sester se odebralo ale všem už ale na polikl.v nové době,praxe 47 let v tak náročné profesi nelze srovnávT V POHODĚ a klidu ve třídě,akc,zábavy,výlet a zajímavé akce nejen pro děti,jistě v současné doě bych učit nechtěl kdy děti šikanují učitle,žalují doma a silná podpora rodičů není dobrá ale jsou profese které nelze srovnávat když dnes vidím vybavenost tříd,krása, barevné plné vmožeností jásám,přeji jim to ale my jsmě byl poválečné chudinky a učitelé měli respekt a my byly posleušní a slušní,neze srovnávat,to jena debatu,mnohé nelze srovnávat,Nicmébě děkuji za odpověď omlouvám se chyby při psaní nechci se vracet.Zdravím H.Polesná
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Paní Polesná, já přece nesnižuji žádné profese, jen reaguji na Váš příspěvek, kde tvrdíte, že mají učitelé samé prázdniny a volno (jako děti), což pravda není. Prostě byste se měla jen lépe zamyslet, než sem vložíte takový nepravdivý příspěvek. Původně jsem ani nechtěla reagovat, ale ze slušnosti Vám odpovím. Píšete o škole našeho dětství. Promiňte, ale o té se nedá mluvit v superlativech. Snad za první republiky byl učitel (kantor) váženou a uznávanou osobou. Za komunistů byla ale tahle profese velmi snížena a mnozí učitelé byli zahnáni do kouta. Když se náhodou objevil učitel s jinou (lepší) metodou učení, byl hned odkázán na nudné povinné školní osnovy a běda když neuposlechl. Nejenže byli nuceni učit mnoho nepravd, ale i děti byly vystrašené, bály se říci svůj názor, musely držet ústa a krok, atd..... Vyrůstaly z nich nesvobodní papouškující bojácní lidé. Takové lidi režim potřeboval. Neříkám, že nyní je školství v naprostém pořádku, ale pokud se mají věci hýbnout k lepšímu, je třeba nových kreativních učitelů a ti přijdou, když budou mít učitelé lepší podmínky a možnosti. Píšete o práci zdravotních sester - zajisté velmi důležitá a záslužná práce, ale i zde není sestra jako sestra. O mě se po operaci starala sestra, které bych dala z fleku o deset tisíc navíc, ale pak tam byla i sestra, kterou bych z fleku propustila. Všechno je v lidech. Ale když už se rozčilujete nad troufalostí učitelů žádat zvýšení platů, tak i zde mám pro Vás srovnání s profesí zdravotní sestry. Moje bývalá švagrová pracovala ještě minulý rok jako zdravotní sestra na interně v jedné pražské nemocnici a měla přesně o 22 tisíc vyšší plat než výše zmíněný středoškolský učitel (v jižních Čechách). Závěr si udělejte sama. Hezký den.
Zdroj: diskuze Andrej Babiš
Jiří Suchý
Kokrhal kohout kokrhal,
až bránici si potrhal.
Jakmile dozní pašije,
slepice mu ji zašije.
~
Letěla kachna, letěla,
hajný ji trefil do těla.
Zdá se mi, že ta kačena
nebyla příliš nadšena.
~
Daroval táta kotěti
pilulku proti početí.
Co si s ní kotě počalo,
o tom se příliš nepsalo.
~
Běžela liška k Táboru,
podlezla cestou závoru.
Jel kolem rychlík z Opavy
a liška už je bez hlavy.
~
Zpíval kos Božce fistulí,
že se k ní večer přitulí.
A když se ptáče ohlídlo,
Božka mu šlápla na křídlo.
~
Šine se slepýš po břiše,
po břiše pana Juliše.
A jeho žena Marie
mu k tomu zpívá árie.
~
Hryzala myška překližku,
fošna jí spadla na šišku.
Zůstala ležet na ponku
a myšák si vzal Japonku.
~
Zobali, vrabci zobali
igelitové obaly.
Když už je zobat nemohli,
tak si je dali na hlavy.
~
Stěžovala si slepice,
že prý je slabá na plíce.
A tím končíme říkadla
Jak pro Madlu tak Pro Kadla.
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
Zdroj: Spojky
každý (zájmeno), všechno (zájmeno), co (zájmeno), který (zájmeno), před (předložka), konečně (příslovce), všechny (zájmeno), moje (zájmeno), jsou (sloveso), kteří (zájmeno), jenž (zájmeno), takže (spojka), odkud (příslovce), seděl jsem (sloveso), zvolit (sloveso), či (spojka), jedině (příslovce), volný (přídavné jméno), dní (podstatné jméno), napil se (sloveso), kolikerý (číslovka), svěží (přídavné jméno), působí (sloveso), cesta (podstatné jméno), všechna (zájmeno) tři (číslovka) hřiště (podstatné jméno), brzičko (příslovce), podél (předložka) řeky (podstatné jméno), zas (příslovce), snadno (příslovce), jsem (sloveso), nemile (příslovce), pravidelně (příslovce), byli (sloveso), o (předložka) tom (zájmeno), jednoznačně (příslovce), vysoko (příslovce), zatímco (spojka), plavání (podstatné jméno), pokaždé (příslovce), léčení (podstatné jméno), všichni (zájmeno), můžeš (sloveso), kvůli (předložka), dalších (přídavné jméno), by (sloveso), krásnější (přídavné jméno), konečně (příslovce), chvíli (podstatné jméno), jsme (sloveso), všichni (zájmeno), starosti (podstatné jméno), jednoho (číslovka), ji (zájmeno), kolik (číslovka), lze (příslovce), mají (sloveso), někteří (zájmeno), proč (příslovce), nechť (částice), bez (předložka, podstatné jméno), jakmile (spojka)
Už není dítě, hraje si však stále dál. (spojka)
Však všichni víme, jak to bylo. (příslovce)
Každý ho měl rád. (zájmeno)
Všechno to bylo moc krásné. (zájmeno)
Podívej se, co se stalo! (zájmeno)
Když se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. (spojka)
Když mně se tak nechce! (částice)
Mám volno jen v neděli. (příslovce)
Jen se neboj! (částice)
Jen se schovali pod střechu, začalo pršet. (spojka)
Už budu hodný! (částice)
To mi slibuješ už několik dní. (příslovce)
Slyšel jsem jen slabounké tik tak. (citoslovce)
Kdybych tak vyhrál milion! (částice)
Závodů se zúčastnili jak chlapci, tak dívky. (spojka)
Udělala jsem to přesně tak, jak jste mi řekli. (příslovce)
Kdybyste náhodou jeli kolem, tak se tam podívejte. (příslovce)
Procházeli jsme se kolem řeky. (předložka)
Kam jdeš s tím kolem? (podstatné jméno)
Nezapomeňte na tu ozdobu uprostřed. (příslovce)
Nejvíc se mi líbila marcipánová růže uprostřed dortu. (předložka)
Naproti domu je krásná zahrada. (předložka)
Bydlím hned naproti. (příslovce)
Střela šla těsně vedle. (příslovce)
Neběhej pořád a posaď se vedle mě. (předložka)
Olga je už od dětství její nejlepší kamarádka. (sloveso)
Vídávám je spolu pořád. (zájmeno)
Místo do práce musel k lékaři. (příslovce)
Jindra přišel o vynikající místo. (podstatné jméno)
Jindřiška k nám nastoupila místo něj. (předložka)
Pospěš si, ať stihneš všechny úkoly. (spojka)
Ať už to mám rychle za sebou! (částice)
Požádali jsme lékaře, aby přijel a ihned Otu vyšetřil. (spojka)
Aby to tak byl černý kašel! (částice)
Že jsem tam vůbec chodil! (částice)
Netušil jsem, že ji tam potkám s Ivanem. (spojka)
Podřízeným větným členem rozumíme člen závislý na jiném členu. (přídavné jméno)
Nelíbí se mi, jak se chová ke svým podřízeným. (podstatné jméno)
Pak se nemám zlobit! (částice)
Umyj se a pak přijď ke stolu. (příslovce)
Je-li to nutné, pak to udělám. (spojka)
Táňa se pozorovala v zrcadle. (zájmeno)
Nechtěla jít se mnou do kina. (předložka)
Svou práci dělá opravdu rád. (příslovce)
Je opravdu blázen? (částice)
Takové štěstí hned tak někdo nemá! (částice)
Přijdu za tebou hned po večeři. (příslovce)
Nejraději jí se svými přáteli. (sloveso)
Nevěřil jsem jí ani slovo. (zájmeno)
Bez lásky nejsou lidé šťastní. (předložka)
Černý bez na jaře krásně kvete. (podstatné jméno)
Zlepšila se mu nálada, jakmile to dokončil. (spojka)
Zdroj: Cvičení na slovní druhy
Už v jiných příspěvcích jsme vás upozorňovali na to, že jedno slovo může být dvěma (někdy i třemi) slovními druhy, že záleží na jeho uplatnění ve větě. Zkuste tedy určit slovní druhy u vyznačených slov, správnost si zkontrolujte v řešení:
Už není dítě, hraje si však stále dál.
Však všichni víme, jak to bylo.
Každý ho měl rád.
Všechno to bylo moc krásné.
Podívej se, co se stalo!
Když se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš.
Když mně se tak nechce!
Mám volno jen v neděli.
Jen se neboj!
Jen se schovali pod střechu, začalo pršet.
Už budu hodný!
To mi slibuješ už několik dní.
Slyšel jsem jen slabounké tik tak.
Kdybych tak vyhrál milion!
Závodů se zúčastnili jak chlapci, tak dívky.
Udělala jsem to přesně tak, jak jste mi řekli.
Kdybyste náhodou jeli kolem, tak se tam podívejte.
Procházeli jsme se kolem řeky.
Kam jdeš s tím kolem?
Nezapomeňte na tu ozdobu uprostřed.
Nejvíc se mi líbila marcipánová růže uprostřed dortu.
Naproti domu je krásná zahrada.
Bydlím hned naproti.
Střela šla těsně vedle.
Neběhej pořád a posaď se vedle mě.
Olga je už od dětství její nejlepší kamarádka.
Vídávám je spolu pořád.
Místo do práce musel k lékaři.
Jindra přišel o vynikající místo.
Jindřiška k nám nastoupila místo něj.
Pospěš si, ať stihneš všechny úkoly.
Ať už to mám rychle za sebou!
Požádali jsme lékaře, aby přijel a ihned Otu vyšetřil.
Aby to tak byl černý kašel!
Že jsem tam vůbec chodil!
Netušil jsem, že ji tam potkám s Ivanem.
Podřízeným větným členem rozumíme člen závislý na jiném členu.
Nelíbí se mi, jak se chová ke svým podřízeným.
Pak se nemám zlobit!
Umyj se a pak přijď ke stolu.
Je-li to nutné, pak to udělám.
Táňa se pozorovala v zrcadle.
Nechtěla jít se mnou do kina.
Svou práci dělá opravdu rád.
Je opravdu blázen?
Takové štěstí hned tak někdo nemá!
Přijdu za tebou hned po večeři.
Nejraději jí se svými přáteli.
Nevěřil jsem jí ani slovo.
Bez lásky nejsou lidé šťastní.
Černý bez na jaře krásně kvete.
Zlepšila se mu nálada, jakmile to dokončil.
Zdroj: Cvičení na slovní druhy
Zdroj: Motivační citáty
Osnova:
Moje Andrea
Její postava
Andrein obličej
Její tělo
Způsob oblékání
Způsob řeči a chůze
Její zájmy a záliby
Její výrazné vlastnosti
Závěr
V mém životě zaujímají přátelé velmi důležité místo, bez nich bych se cítila velmi osamělá a postrádala bych tak v životě to správné „koření“. A právě takovým kořením mého života je moje skvělá kamarádka Andrea Soukupová. Andrea je o několik let starší než já a letos ji čekají významné osmnácté narozeniny. Andrea navštěvuje místní gymnázium a je ve třetím ročníku. Její rodiče vlastní ve městě restauraci, která je velmi oblíbená mezi turisty i místními obyvateli.
Andrein vzhled není typicky dívčí, naopak na první pohled si ji může řada lidí splést s chlapcem, čemuž nahrává i její vysoká, hubená a trochu chlapecká postava. Andy rozhodně nepatří k dívkám typu „krev a mléko“. Naopak na jejím těle se moc tuku, ale ani svalů nenachází.
Typický pro ni je i její krátký, rozježený účes, který i svou barvou odvádí pozornost od jejího hubeného obličeje. Andrea už totiž dva roky ráda střídá různé barvy vlasů a momentálně se dostala k modré barvě. Její dříve černé vlasy tedy obohatila o velké množství modrých pramenů, její vlasy teď působí více modré než černé. I její tvář ale dokáže člověka zaujmout. Její zelené oči se ukrývají za tmavými obroučkami brýlí a pod hustým, tmavým a neupraveným obočím. Její malé oči jsou zároveň ale rámované dlouhými řasami, které jí kdekdo závidí. Její malý nosík působí roztomile, ale trochu nepatřičně v porovnání s její velkou pusou, která ukrývá řady dokonalých a bělostných zubů. Zubům Andrea věnuje patřičnou pozornost, protože ví, že svým úsměvem dokáže obměkčit i největšího zarytce.
Jak jsem již zmínila, pro Andy je typické, že její postava působí chlapeckým dojmem. Její hrudník je plochý a celé tělo působí spíše hubeně, než štíhle. Sama o sobě říká, že vypadá jako hošík, který se příliš rychle „vytáhnul“ do výšky, ale zapomněl u toho nabrat nějaký ten sval. Výrazné má Andrea i dlaně rukou, jsou totiž často plné mozolů a ztvrdlé kůže. Její tělo také bývá velmi často pokryté škrábanci a modřinami. Ještě se snad nestalo, aby na svém těle neměla ani jednu modřinu, nebo škrábanec.
Andrein styl oblékání je velmi svérázný, oblékne si cokoliv má ve skříni a ani ji příliš nevadí, že to k sobě zrovna nepasuje. I přesto jí to ale sluší. Andrea pochází z bohatší rodiny, a proto má v šatníku i řadu velmi drahých kousků. Stejně tak ale klidně nosí i oblečení ze „sekáče“. Peníze, ani značky nejsou pro ni v oblékání důležité, hlavní je pro ni pohodlí a praktičnost. Nejčastěji se obléká velmi jednoduše do jeansů, trička, mikiny a pohodlných sportovních bot. Jsou ale i chvíle, kdy se dokáže nastrojit velmi žensky, do krásných, ale jednoduchých šatů. Nikdy by na sebe neoblékla nic plného volánků a kraječek. Oblečení volí v jednoduchém střihu. Naopak se často vyřádí v doplňcích, které u ní bývají velké a extravagantní. Vždy zároveň ale ladí s oblečením. Běžně nosí různé šátky, velké množství šperků a slunečních brýlí.
I Andrein mluvený projev bývá jednoduchý, neznamená to ale, že je hloupá, naopak je velmi chytrá a vždy pečlivě zváží každé slovo, protože si je dobře vědoma toho, že i obyčejným slovem může někomu ublížit. Vždy při komunikaci působí velmi klidně, ale zároveň i sebejistě. Nikdy jí člověk nepřistihne, jak plácá nějaké nesmysly. Zároveň má ráda i humor a ráda se směje. A její smích je pro ni velmi typický, je totiž velmi výrazný. Jakmile se Andrea upřímně rozesměje, nejde zastavit a „chrochtá“ u toho, což jí rozesměje ještě víc. Za své „chrochtání“ se před cizími lidmi stydí, a tak se snaží ovládat. Stejně neovladatelně působí někdy i její chůze, člověk má při pohledu na její chůzi pocit, že si její ruce a nohy dělají, co chtějí. Její ruce se při chůzi a běhu všemožně kývou a nohy o sebe často zakopávají, takže ji řada lidí má za nemotoru. Zajímavé ale je, že jakmile začne Andrea tančit, tak veškerá její nemotornost náhle zmizí a přede mnou stojí sebejistá a téměř až éterická dívka.
Tanec je Andreinou vášní, obzvlášť balet, ke kterému ji její rodiče vedli už od malička. Stejně tak ale miluje jízdu na kole a v kajaku. Právě z těchto aktivit má na rukou mozole a neustále modřiny a jiná drobná poranění. Ty jí ale nebrání v tom, aby se i nadále věnovala tomu, co ji baví. Ve chvílích, kdy má dost fyzicky náročných aktivit, ráda popadne štětce a plátno a vydává se do přírody malovat okolí. Ráda také maluje karikatury, které pak rozdává svým přátelům.
Andrea je klidná a obětavá dívka, která je na svůj věk velmi rozumná. Nikdy snad neprožila žádné divoké pubertální období. Sice se ráda chodí bavit, ale vždy se chová tak, aby se ona a ani její rodiče nemuseli stydět. Pro svou rodinu a přátelé je ochotná udělat cokoliv a snad by se za ně neváhala ani poprat. Andrea umí být jak stydlivá, tak i velmi extrovertní. Vše závisí na společnosti, v níž se nachází, pokud ale o něco usiluje, tak svůj stud porazí a udělá vše, aby dosáhla toho, co chce. Její nevýhodou je její častá náladovost, člověk nikdy neví, na čem u ní je. V jednu chvíli se usmívá a je veselá a najednou zcela zničehonic obrátí, její vztek a mrzutost ale nikdy nemá dlouhé trvání. Vždy je pak znovu jako sluníčko.
Andrea je člověkem, u kterého jsem si jistá, že to v životě někam dotáhne. Nevzdává se a za své cíle bojuje. Navíc se nebojí vybočovat, a to ani vzhledem. Nikdy se netrápí tím, že není nejkrásnější dívkou v místnosti. Krásu navíc nepovažuje za nejdůležitější, váží si spíše pozitivní povahy a dobrého srdce a přesně taková se také snaží být a to je na ní sympatické. Její určitá extravagance ve vzhledu jí činí originální a nezapomenutelnou. Ale lidé, kteří ji doopravdy poznají, na ni nezapomenou ne proto, že má modré, nebo zelené či růžové vlasy, ale proto, že se jim nesmazatelně zapíše do jejich života.
Zdroj: Popis kamarádky
Základní shrnutí informací o svatebním obřadu, co mu předchází, co je k němu nezbytné atd. obsahuje článek na serveru wikipedia.
Svatba již dnes není nezbytnou součástí soužití muže a ženy. Naopak velmi často se stává, že spolu muž a žena nežijí v manželství, není to tedy dnes neobvyklé. Zároveň je v současnosti také možné uzavírat sňatky s osobou stejného pohlaví, což bylo dříve absolutně nemyslitelné.
Možné je uzavřít buď církevní sňatek či občanský. Rozdíl je v tom, kdo obřad vede, pokud ho vede kněz, jedná se o církevní sňatek. Občanský obřad má na starosti obvykle obecní úředník (starosta atd.). Nezbytnou součástí českých svateb jsou i tradice, přestože se jich neobjevuje tolik, jako tomu bylo dříve.
Tradice provázejí už samotné přípravy na svatbu. Řadí se sem hlavně pečení svatebních koláčků, které nikdy nesmí péct sama nevěsta. Během pečení by měl být upečen také jeden rohový koláč, který nevěsta „přidělí“ dívce, která by se měla tedy do roka a do dne vdát. Nevěsta svatební tradice také řeší v okamžiku, kdy si vybírá svatební šaty a vhodné doplňky. Podle tradice by totiž měla mít na sobě něco darovaného, něco půjčeného, něco starého, něco nového a něco modrého. S tím jí obvykle pomáhá svědkyně a případně i družičky. V den svatby se zpravidla zdobí auta všech svatebčanů s tím, že auta ženicha a nevěsty mají speciální výzdobu, aby bylo na první pohled patrné, kdo v daném autě jede. Často je výzdoba volena tak, aby se výzdoba z ženichova auta dala přidat k výzdobě z auta nevěsty pro cestu z obřadu, kdy už jedou společně. Zdobena nejsou jen auta, i svatebčané dostávají při příchodu na svatbu myrtové vývazky na šaty. Řada nevěst také respektuje tradici, že by v den svatby neměla být viděna ženichem, aby jim to nepřineslo smůlu. Některé nevěsty si navíc ani nepřejí, aby je před obřadem viděli ostatní svatebčané kromě nejbližších žen (svědkyně, družičky, matka atd.) Mezi klasické svatební zvyky, které se během svatebního dne objevují na řadě svateb, patří házení rýže na novomanžele při odchodu z obřadní síně / kostela. Rýže má symbolizovat bohatství a plodnost tohoto páru. Rýže je obvykle házena v okamžiku, kdy svatebčané vytvoří podél východu z obřadní síně špalír, který má symbolizovat společnou cestu novomanželů životem. Svatbu provází opravdu různé zvyky a žertíky, například po obřadu bývá také ještě před obřadní síní často ženichovi nasazován buď chomout na krk (chomout na svatbu některé půjčovny přímo půjčují), nebo přivázána koule na nohu, což mu má připomenout, že odteď je s nevěstou pevně svázán. Při příjezdu na místo hostiny obvykle také dochází k rozbíjení talíře, kdy ženich s nevěstou mají za úkol uklidit dané střepy. Tato tradice má ukázat, kdo z páru bude v jejich manželství „šéfovat“. Navíc střepy jim mají přinést štěstí, a tak si novomanželé jeden střep nechají. Samozřejmé je také přenesení nevěsty přes práh v ženichově náruči. Na hostině obvykle novomanželé jedí polévku společně z jednoho talíře a vzájemně se krmí. Pokud jim svatebčané chtějí tuto tradici nějak okořenit, obvykle jim k tomu dají jen jednu lžíci, která má navíc uprostřed díru. Je tedy těžké se s ní najíst. Důležitou součástí každé svatby je nepochybně svatební dort (na jeho výběru si většina novomanželů dává záležet), podle tradice má být dort krájen společně oběma novomanželi a samozřejmě jedním nožem. Žádný svatebčan by neměl dort odmítnout. Jakmile začne hrát na hostině kapela, tak první tanec bývá zcela vyhrazen novomanželům. Tradiční je také nevěstino házení svatební kytice mezi svobodné dívky. Která z nich kytici chytne, má se do roka také provdat. Obvykle když se zábava rozproudí, dochází také k únosu nevěsty přáteli obou novomanželů. Únos zpravidla organizuje svědek ženicha. Tento zvyk je velmi oblíbený, protože nevěsta s přáteli čeká zpravidla na ženicha v nějaké hospůdce a jejich útratu musí zaplatit ženich, proto samozřejmě každý ženich chvátá najít svou novomanželku co nejdříve (problém u tohoto zvyku je v tom, že se často mezitím svatebčané na hostině příliš nebaví bez přítomnosti novomanželů). Součástí svatebních oslav bývá také dražba nevěstina podvazku, který předtím nevěstě stáhnul ženich, nebo vybírání finančních příspěvků do střevíčku.
Dříve platilo, že rodina nevěsty platila většinu nákladů na svatbě (šaty pro nevěstu, oznámení a pozvánky, květinová výzdoba, svatební dort, fotografie, jídlo na svatební hostině, svatební dar pro novomanžele), rodina ženicha pak platila hlavně nápoje a hudbu na oslavě, svatební cestu novomanželů a svatební dar pro ně. Nevěsta platila prsten pro ženicha a svatební dar pro něj, stejně jako dárky pro své družičky. Ženich také platí svatební dar a snubní prsten pro nevěstu, kromě toho ale také zásnubní prsten, svůj rozlučkový večírek, oblek, svatební květiny a vývazky, svatební poplatek na úřadě, líbánky a dárek pro družbu. V dnešní době již ale řada budoucích novomanželů za svou svatbu platí sama a tyto tradice se již tak neřeší.
Mezi svatební zvyky, které se už ale neobjevují v tak hojné míře na současných českých svatbách, patří například to, že nevěsta by si nikdy sama neměla šít svatební šaty, protože tím by si zašila štěstí a manželství by brzy skončilo. Také by neměla péct svatební dort ani koláčky, protože tím by přivolala nouzi do jejich manželství a měla by uplakané děti. Také podle jedné tradice by si nevěsta měla dát do boty minci, aby to jejich manželství přineslo bohatství. Na svatební hostině by aspoň chvíli mělo nevěstě sedět na klíně malé dítě, což má způsobit, že bude mít hodně dětí. Jak je vidět, řada zvyků se týká nevěsty, stejně tak tradice že večer před svatbou by družičky měly nevěstě sundat z hlavy věnec a nasadit na něj čepec. Nevěsta by také měla čepec dvakrát shodit, čímž ukazuje lítost nad ztrátou své svobody, ale na potřetí již čepec nechá na hlavě. Čepec je totiž symbolem vdané ženy. Nevěsty se také týká stará tradice kruhového tance, kdy nevěsta tančí uprostřed kruhu vytvořeného muži se zavřenýma očima a svobodné dívky se snaží dostat přes muže a vzít jí kousek závoje. Ztráta závoje totiž symbolizuje ztrátu nevěstina panenství o svatební noci. Co se týká ženicha, dříve když vyzvedával nevěstu, tak měl na prahu jejího domu připravený špalek se sekyrou a s vínem. Podle toho čeho se dříve chopil, jestli vína nebo sekyry, se ukazovalo, jaký bude v manželství, jestli pracovitý, nebo opilec. Podle tradice je také důležité, který z novomanželů vykročí od oltáře pravou nohou, ten by měl jejich manželství řídit.
Na některých svatbách se také objevuje zvyk předávání pozitivních kamínků. Kdy snoubenci připraví před vchodem do obřadní místnosti mísu plnou kamínku a každý svatebčan si jeden vezme a předá do něj pozitivní energii. Když pak svatebčané novomanželům gratulují, tak jim kamínky vracejí a ti si je pak mohou vystavit ve své domácnosti. Tento zvyk se dá nahradit třeba truhlou, do které vám svatebčané budou házet lístky s gratulacemi, nebo si při zábavě po svatební hostině nechávají od svatebčanů něco napsat do svatebního alba. Také se rozmohl zvyk vytváření svatebních novin s informacemi o svatbě a novomanželích. Někteří novomanželé spolu také po obřadě zasadí strom na vybrané místo. Některé páry se mohou při plánování své svatby inspirovat svatebními tradicemi z jiných zemí. Někteří snoubenci se například inspirují japonskou tradicí skládání tisíce origami jeřábů, které pak mohou využít k výzdobě místa obřadu, ale i místa hostiny, případně je darovat svatebčanům jako upomínku na tento jejich velký den. Z Anglie se řada nevěst inspiruje úlohou malých družiček při obřadu, kdy jdou před nevěstou a rozhazují okvětní lístky růží. Svatební švédská tradice zase vychází z toho, že všichni svatebčané mají nárok políbit nevěstu. Podle čínské tradice zase ženich střílí na nevěstu tupé šípy, a když ji trefí, tak spolu rozlomí šíp na půl. V Číně také dostane nevěsta od rodičů před cestou na obřad peníze, které si připne pod šaty pro štěstí a nosí je celý den u sebe.
Zdroj: Svatba nebo svadba
Většina zkratek objevující se na internetu (hlavně na nejrůznějších sociálních sítí) pochází buď z anglického jazyka (například: wtf, ayh) nebo z mateřského jazyka pisatelů (například: nz, jj).
AAMOF (z angličtiny: As A Matter of Fact) = vlastně, jako ve skutečnosti
ACAB (z angličtiny: All Cops Are Bastards) = všichni poldové jsou bastardi
ACC (z angličtiny: Account ) = účet
AFK (z angličtiny: Away From Keyboard) = nejsem tu (doslovný překlad je: pryč od klávesnice)
AFK (z angličtiny: Adept For Kill) = adept na zabití
AIS (z angličtiny: As I Said) = jak jsem již řekl
AKA (z angličtiny: Also Known As) = taky známý jako, alias
ASAP (z angličtiny: As Soon As Possible) = co možná nejdříve / jakmile to bude možné
ASL (z angličtiny: Age, sex, land/location = věk, pohlaví a země pobytu
ATB (z angličtiny: All the Best) = vše nejlepší
ATM (z angličtiny: At the moment) = právě nyní
ATYS (z angličtiny: Anything You Say) = cokoliv říkáš
AVN (z češtiny) = Ale vůbec ne!
AWOL (z angličtiny: Absence without leave) = odchod bez povolení
AYH (z angličtiny: Are You Here?) = jste tady?
AYOR (z angličtiny: At Your Own Risk) = na vlastní nebezpečí!
AYW (z angličtiny: As You Wish) = jak si přeješ
B2T (z angličtiny: Back To Topic) = zpátky k věci
B4 (z angličtiny: Before) = předtím
B4N (z angličtiny: Bye For Now) = zatím ahoj, tak zatím...
B8 (z angličtiny: Be) = být
BB (z angličtiny: Bye Bye) = pápá, ahoj, nashle
BBB (z angličtiny: Blah Blah Blah) = Bla bla bla
BBL (z angličtiny: Be Back Later) = vrátím se později
BBS (z angličtiny: Be Back Soon) = brzy se vrátím
BBFN (z angličtiny: Bye Bye For Now) = zatím ahoj, tak zatím...
BCS (z angličtiny: Because) = protože
BDAY (z angličtiny: Birthday) = narozeniny
BDU (z angličtiny: Brain Dead User) = uživatel bez mozku
BF (z angličtiny: Boyfriend) = přítel dívky
BF (z angličtiny: Best Friends) = nejlepší přátelé
BFF (z angličtiny: Best Friends Forever) = nejlepší přátelé navždy
BFFL (z angličtiny: Best Friend For Life) = nejlepší přítel života
BFG (z angličtiny: Big Fucking Gun) = výraz pocházející ze hry DOOM, znamená Velká Zasraná Pistole
BFI (z angličtiny: Brute Force and Ignorance) = surovost a ignorance
BFN (z angličtiny: Bye For Now) = zatim ahoj
BG (z angličtiny: BackGround) = pozadí
BHD (z angličtiny: God Thanks) = bohudíky
BHZL (z češtiny) = bohužel, naneštěstí
BION (z angličtiny: Believe It Or Not) = věř tomu nebo ne
BK (z angličtiny: Back) = zpět
BOT (z angličtiny: Back On Topic) = abych se vrátil k věci
BOW (z angličtiny: Best Of World) = nejlepší na světě
BRB (z angličtiny: Be Right Back) = budu hned zpátky / buď hned zpátky
BRO (z angličtiny: Brother) = bratr, bratře
BSOD (z angličtiny: Blue Screen of Death) = modrá obrazovka smrti (ve Windows)
BTW (z angličtiny: By The Way) = mimochodem
BTW (z angličtiny: Between) = mezi, spolu
CC (z angličtiny: concede) = uznání prohry, porážky (ve hře)
CG(T) (z angličtiny: Congratulations) = gratuluji
CNN (z češtiny) = celkem nic nového
CNR (z angličtiny: Could Not Resist) = nedokázal jsem odolat
COS (z angličtiny: because) = protože
CS (z češtiny) = čus
CTJ (z češtiny) = co to je?
CU (z angličtiny: See You) = nashle, ahoj, uvidíme se
CU2 (z angličtiny: See You, Too) = taky nashle ...
CU2M (z angličtiny: See you tomorrow) = Uvidíme se zítra
CYA (z angličtiny: See Ya) = uvidíme se
DND (z angličtiny: Do Not Disturb) = nerušte
DIY (z angličtiny: Do It Yourself) = udělej si sám
DCL (z češtiny) = docela
DD (z češtiny) = Dobrý den
DNR (z angličtiny: do not resuscitate) = neresuscitovat, neoživovat
DR (z angličtiny: That´s right) = to jo, no
D8 (z angličtiny: Date) = rande
EOD (z angličtiny: End Of Discussion) = konec diskuse
EOF (z angličtiny: End Of File) = konec souboru
EOM (z angličtiny: End of Message) = konec zprávy
FA (z angličtiny: Forever alone) = věčný samotář
F2F (z angličtiny: Face-to-Face) = tváří v tvář
F2P (z angličtiny: Free-to-Play) = druh online hry, která je zadarmo
FAQ (z angličtiny: Frequently Asked Questions) = často kladené otázky
FAG (z angličtiny: Faggot) = teplouš
FE (z angličtiny: For Example) = například
FF (z angličtiny: FireFox) = internetový prohlížeč Mozilla Firefox
FF (z angličtiny: forfeit) = uznání prohry, porážky (ve hře)
FF (z angličtiny: For Fun) = Pro zábavu
FFS (z angličtiny: For Fuck's Sake) = jde o výraz zoufalství, synonymum OMG (odvozeno zvulgarizováním For God's Sake - pro lásku/milost boží)
FCI (z angličtiny: Free Cool In) = volný, moderní, trendy
FISH (z angličtiny: first in still here) = zůstal jsem tady trčet
FPS (z angličtiny: First-person Shooter) = střílečka z pohledu první osoby
FPS (z angličtiny: Frames Per Second) = snímků za sekundu
FOAF (z angličtiny: Friend Of A Friend) = přítel přítele (ve smyslu: nezaručená zpráva, jen z doslechu)
FTW (z angličtiny: For the win) = důrazný projev nadšení na konci zprávy/komentáře, občas i sarkastický.
FU (z angličtiny: Fuck You) = jdi do prdele (seru na tebe)
FUD (z angličtiny: Fear, Uncertainity, Doubt) = strach, nejistota, pochyby
FUMTU (z angličtiny: Fucked Up More Than Usual) = V prdeli vice než obvykle
FYI (z angličtiny: For Your Information) = pro tvou/vaši informaci
FYEO (z angličtiny: For Your Eyes Only) = tajné (doslovný překlad: jen pro tvé oči)
G8 (z angličtiny: Gate) = brána
GR8 (z angličtiny: Great) = super
GF (z angličtiny: Good fight / Girlfriend) = dobrý boj / přítelkyně
GG (z angličtiny: Good game) = dobrá hra,pěknou hru
GH (z angličtiny: Good hunt / Good half) = dobrý lov / dobrý poločas, doslovně - Dobrá půle
GJ (z angličtiny: Good Job) = dobrá práce
GL (z angličtiny: Good Luck) = mnoho štěstí
GLHF (z angličtiny: Good Luck Have Fun) = mnoho štěstí a zábavy
GM (z angličtiny: Game Master) = správce hry, doslovný překlad - Herní Mistr
GN / GN8 (z angličtiny: Good Night) = dobrou noc
GNSD (z angličtiny: Good Night Sweet Dreams) = dobrou noc sladké sny
GOK (z angličtiny: God Only Knows) = to ví jen bůh
G2G (z angličtiny: (I've) got to go! / Gotta go!) = musím pryč
GIYF (z angličtiny: Google is your friend) = Google je tvým přítelem
GW (z angličtiny: Good Work) = dobrá práce
GTG (z angličtiny: Got to go) = musím jít
GTB (z angličtiny: Go to bed) = jdu do postele
GS (z angličtiny: Go sleep) = jdu spát
HF (z angličtiny: Have fun) = bav se
HF (z angličtiny: Hate For (something)) = nenávist k (něčemu)
HM (z angličtiny: Hand Made) = ručně dělané
HSIK (z angličtiny: How Should I Know) = a jak to mám vědět?
HL (z češtiny) hele
HPP (z angličtiny: Highly paralell processing) = počítače a informační technologie
HTH (z angličtiny: Hope This Helps) = doufám, že to pomůže
HU (z angličtiny: I Hate You) = nesnáším tě
HDYD (z angličtiny: How Do You Do) = Jak se máte? / Těší mě (při představování)
HVN (z češtiny) = hovno
I2 (z angličtiny: I too) = Já taky
I H8 U (z angličtiny: I hate you) = nenávidím tě
IAE (z angličtiny: In Any Event) = za všech okolností
ICQ (z angličtiny: I Seek You) = Hledám tě
IC (z angličtiny: I See) = rozumím, aha
IDC (z angličtiny: I Don't Care) = nezájem
IDGI (z angličtiny: I Don't Get It) = tomu nerozumím
IDK (z angličtiny: I Don't Know) = = nevím, neznám
IE (z angličtiny: Internet Explorer) = webový prohlížeč Internet Explorer
IIANM (z angličtiny: If I Am Not Mistaken) = pokud se nepletu
IKR (z angličtiny: I Know, Right) = Vím dobře
ILU (ILY) (z angličtiny: I Love You) = miluji tě
IOW (z angličtiny: In Other Words) = jinými slovy
JFYI (z angličtiny: Just For Your Information) = jen pro tvou/vaši informaci
JJ (z češtiny) = jo jo / jo, jasně
JK (z angličtiny: Just Kidding) = Jen si dělám srandu / Jen vtípkuji
JN (z češtiny) = jo no
JPP (z češtiny) = jedna paní povídala
JXVD? (z češtiny) = Jak se vede?
JSN (z češtiny) = Já se nudím
JŽŠ (z češtiny) = Ježíši
K8 = Kate
KY (z angličtiny: okey) = v pořádku / v pohodě
KK (z angličtiny: ok ok) = v pořádku / v pohodě
KC (z angličtiny: Keep cool) = zachovej klid
KISS (z angličtiny: Keep it simple, stupid) = udělej to jednoduché, hlupáku
KISS (z angličtiny: Keep it short and simple) = prosím stručně a jednoduše
KO (z angličtiny: Knock Out) = vyřadit(výhrou ze soutěže),například v boxu
KPD (z angličtiny: Kills per death) = poměr zabitých ku úmrtí
KEK (z angličtiny: To samé jako lol,) = ale používá se ve hře World of Warcraft
KYS (z angličtiny: Kill yourself) =zabít sám sebe / Spáchat sebevraždu.
K$$ (z angličtiny: Kisses) = líbá
LILO (z angličtiny: last-in, last-out) = kdo pozdě chodí, sám sobě škodí
LMAO (z angličtiny: Laughing My Ass Off ) =poseru se smíchem
LMFAO (z angličtiny: Laughing My Fucking Ass Off) = poseru se smíchem
LOL (z angličtiny: Laughing Out Loud / Lot Of Laughing) = hlasitě se směju / hodně se směju
LOL (z angličtiny: League of Legends) = Liga legend (počítačová hra)
LU (z angličtiny: love you) = miluju tě
L4 (z angličtiny: Looking For) = hledám ...
LF (z angličtiny: Looking For) = hledám ...
LF (z angličtiny: Lonely Face) = smutný smajlík :-(
LFP (z angličtiny: Looking for party) = hledám partu (skupinu)
LFG (z angličtiny: Looking For Group) = hledám partu
LFM (z angličtiny: Looking For Members) = hledám členy (do party)
L8R (z angličtiny: Later) = později
L2P (z angličtiny: Learn to play) = nauč se (to) hrát
M2 (z angličtiny: Me too) = já taky
M8 (z angličtiny: mate) = kamaráde
MFG (z angličtiny: my fucking God) = můj zasraný Bože
MIA (z angličtiny: missing in action) = nezvěstný
MMCH / MMCHD (z češtiny) = mimochodem
MMNT / MMT (z češtiny) = moment
MB (z angličtiny: Mail Back) = odepiš
msg(r) (z angličtiny: message(messenger) = zpráva
MT (z češtiny) = miluji tě
MTR (z češtiny) = mám tě rád(a)
MTMR (z češtiny) = mám tě moc rád/a
MTM (z češtiny) = moc tě miluji
MYOB (z angličtiny: Mind your own business) = hleď si svého
MTT (z češtiny) = mám takové tušení
MZC (z češtiny) = mazec
N1 (z angličtiny: Nice one) = hezké, to se povedlo
N1 (z angličtiny: Number one) = Jsi/je nejlepší (osoba)
N8 (z angličtiny: Night) = dobrou noc
N/A (z angličtiny: Not Available) = nedostupný
NAK (z angličtiny: Not Acknowledged) = nesouhlasím
NAN (z angličtiny: Not a number) = číslo nesdělím, nemám číslo
NC (z angličtiny: No comment) = bez komentáře
NJ ((z češtiny) = no jo
nn (z angličtiny: no no) = nene
Nn (z angličtiny: Nighty night) = dobrou noc (dobrou)
NOOB (N00B) (z angličtiny: Newbie (Noobie)) = začátečník, nováček, nezkušený hráč, lamka
NP (z angličtiny: Not a Problem) = bez problému
NPKC (z češtiny) = na pokec
NRN (z angličtiny: No Reply Necessary) = odpověď není nutná
NS (z angličtiny: Nice shot) = skvělý zásah/úder
NT (z angličtiny: Nice Try) = dobrý pokus
NT (z angličtiny: no time) = nemám čas
NTSFW (z angličtiny: not safe for work) = nehodící se do práce (neotvírat v práci)
NSFL (z angličtiny: not safe for life) = nehodící se do života (ve smyslu: Opravdu to nechceš vidět!)
NVM (z angličtiny: Never mind) = nevadí (hovorově "neřeš")
NVM (z češtiny) = nevím
NZ (z češtiny) = nemáš/není zač
O5 (z češtiny) = opět
O-O (z angličtiny: Over and Out) = přepínám a končím
OFC (z angličtiny: Of Course) = samozřejmě
OC (z angličtiny: Of Course) = samozřejmě
OIC (z angličtiny: Oh I see) = aha
OMG (z angličtiny: Oh my God) = Ó můj bože. Proboha
OMW (z angličtiny: On My Way) = na cestě
ON (z angličtiny: Oh No) = Ó né!
OT (z angličtiny: Off Topic) = nepatří k věci
OTOH (z angličtiny: On The Other Hand) = na druhé straně
ORLY? (z angličtiny: Oh Really?) = opravdu?
P2P (z angličtiny: peer to peer) = typ komunikačních sítí určených především ke sdílení souborů
P2P (z angličtiny: pay to play) = placení za hry online typu
PEBKAC (z angličtiny: Problem Exists Between Keyboard And Chair) = problém se nachází mezi klávesnicí a židlí
PK (z angličtiny: Player killer) = Zabiják hráčů
PLS (z angličtiny: Please) = prosím
PVP (z angličtiny: Player versus player) = hráč proti hráči
Q/A (z angličtiny: Question and Answer) = otázka a odpověď
R (z angličtiny: Right) = rozumím
ROFL / ROTFL (z angličtiny: Rolling On (The) Floor Laughing) = válím se po podlaze smíchy (pokud je lol málo)
ROTFLOL (z angličtiny: Rolling On The Floor Laughing Out Loud) = válím se po podlaze s hlasitým smíchem
RES/RESS (z angličtiny: Ressurection) = Vzkříšení, resuscitace
R.I.P. (z angličtiny: Rest In Peace) = Odpočívej v pokoji
RL (z angličtiny: Real Life) = Reálný život
RT (z angličtiny: Roger That) = rozumím tomu /chápu to/ porozuměl jsem
RTFM (z angličtiny: Reboot this fucking machine) = Restartuj ten zasraný stroj (počítač)
RUOK? (z angličtiny: Are You O.K.?) = Jsi v pohodě?
SAF (z angličtiny: See attached file) = viz přílohu
SBI (z angličtiny: So Be It ) = Budiž
SNAFU (z angličtiny: Situation Normal, All is Fucked Up) = Situace normální,všechno je v prdeli
SOHO (z angličtiny: Small Office Home Office) = malá kancelář domácí kancelář - označení pro práci z domova
SRY (z angličtiny: Sorry) = Omlouvám se
SUSFU (z angličtiny: Situation Unchanged, Still Fucked Up) = Situace beze změn, stále v prdeli
SUYN (z angličtiny: Shut up You N00B) = Drž hubu ty n00be
SWEIN (z angličtiny: So What Else Is New?) = Tak co je ještě nového?
TANJ (z angličtiny: There Ain't No Justice) = není spravedlnosti
TBD (z angličtiny: To Be Done) = je nutno ještě udělat
TGBADQ (z angličtiny: Try Google Before Asking Dumb Questions) = Zkus google, než se začneš hloupě ptát.
TGIF (z angličtiny: Thank god it's Friday) = Díky Bohu, že je už pátek
TBH (z angličtiny: To Be Honest) = abych byl upřímný
THC (z angličtiny:Thanks) = díky (stejné jako THX, ale méně užívané)
THX (z angličtiny: Thanks) = díky
THX1E6 (z angličtiny: Thanks a million) = děkuji milionkrát
TIA (z angličtiny: Thanks In Advance) = děkuji předem
TINA (z angličtiny: There Is No Alternative) = k tomu není žádné alternativy
TTT (z angličtiny: this time tomorrow) = zítra touhle dobou
TTYL (z angličtiny: Talk To You Later) = Pokecáme později
TY (z angličtiny: Thank you) = děkuji
U2 (z angličtiny: You too) = ty/tobě taky
UGBADQ (z angličtiny: Use Google Before Asking Dumb Questions) = použij Google namísto ptaní se na hloupé otázky
UFO / UFLO (z angličtiny: Unidentified Ferrari-looking Object) = neidentifikovatelný jako Ferrari vypadající objekt
UR (z angličtiny: You are) = ty jsi/vy jste...
URW (z angličtiny: You Are Welcome) = rádo se stalo
UTFG (z angličtiny: Use the fucking google) = použij ten zasraný google
W8 (z angličtiny: Wait) = počkej
WB (z angličtiny: Welcome Back) = vítej zpět
WD (z angličtiny: Well Done) = výborně
WIYF (z angličtiny: Wikipedia is your friend) = Wikipedie je tvůj přítel.
WP (z angličtiny: Well Played) = dobře zahráno (Používá se v MP hrách)
WOW (z angličtiny: World of Warcraft)
WTF (z angličtiny: What The Fuck) = co to sakra (je/znamená)?
WTG (z angličtiny: Way To Go) = takhle se to má dělat! (ocenění něčího výkonu)
WYSIWYG (z angličtiny: What you see is what you get) = co vidíš, to dostaneš.
XOXO (z angličtiny: hugs and kisses) = objetí a polibky
YHBT (z angličtiny: You have been Trolled) = někdo si z tebe utahuje!
YHL (z angličtiny: You Have Lost) = prohrál jsi
YMMD (z angličtiny: You Made My Day) = zachránil jsi mi tento den
YOM (z angličtiny: you owe me) = dlužíš mi
YW (z angličtiny: you're welcome) = nemáte zač
Z5 (z češtiny) = Zpět
2B || !2B (z angličtiny: To Be Or Not To Be) = Být či nebýt (odvozeno podle jazyka C)
2MRW (z angličtiny: tomorrow) = zítra
2U (z angličtiny: To you) = tobě
4U (z angličtiny: For You) = pro tebe
4E (z angličtiny: Forever) = navždy
4EK (z češtiny) = fórek (vtip)
4EVER (z angličtiny: Forever) = navždy
4YEO (z angličtiny: For Your Eyes Only) = soukromé, tajné (doslova "jen pro tvé oči")
2L8 (z angličtiny: Too Late) = (příliš) pozdě
2H4U (z angličtiny: Too Hard For You) = pro Tebe moc těžký
2M (z angličtiny: Tomorrow) = zítra
2D (z angličtiny: Today) = dneska
Zdroj: Oblíbené zkratky
Většina známých citátů od Williama Shakespeara pochází z jeho knih, ať už se jedná o divadelní hru nebo báseň. Řada Shakespearových citátů je parafrázována a je stále považována za aktuální. Častým tématem vybraných citátů je láska. Citátů by ale mnoho být mnohem více, téměř z každého jeho díla se dá mnoho věcí citovat.
Zdroj: William Shakespeare
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Ukázka:
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě malého prince. Protože je zde jediná svého druhu, cítí se jedinečná a namyšlená. Po malém princi chce, aby ji obdivoval a důvěřoval jí, přestože si často vymýšlí, aby pro něj byla ještě více důležitá. Až když ji malý princ opouští, přizná mu, že ne vždy jednala správně.
Ukázka:
„A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím...“
Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohla z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu: „A co ta zástěna?“
„Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“
Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí. A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.
Liška = Postava lišky se objevuje v druhé části příběhu, když už malý princ navštívil Zemi. Díky lišce poznává malý princ pouto mezi člověkem a zvířetem/rostlinou. Uvědomuje si, že jejich vztah nemůže nic narušit. Liška zde vystupuje tedy jako taková učitelka a nová přítelkyně malého prince. Nakonec se spolu rozloučí, ale oba vědí, že na sebe nikdy nezapomenou.
Ukázka:
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta...“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“
Král = Na jedné z planet, které malý princ navštívil, se setkal s postavou krále, který se snažil prince na své planetě udržet, aby měl alespoň jednoho poddaného. Král usiloval o respekt své autority. Také neměl rád neposlušnost, a proto byl ochotný neustále měnit své příkazy a zákazy, jen aby bylo po jeho.
Ukázka:
„Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“
Domýšlivec = Jak již název této postavy napovídá, její hlavní a nejvýraznější vlastností byla domýšlivost. Domýšlivec usiloval o neustálý obdiv své osoby.
Ukázka:
„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal z dálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci vidí totiž ve všech lidech obdivovatele.
Pijan = Pijan, byl člověk, který uvízl v nešťastném kruhu, ze kterého se nikdy nemohl dostat.
Ukázka:
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
Byznysmen = Na další planetě bydlel byznysmen, který usiloval o to, aby mu patřily všechny hvězdy. Věřil, že je vlastní v okamžiku, kdy je spočítá. Důležité pro něj bylo jen hromadění a nestál o žádný vztah.
Ukázka:
„Patří-li mi hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“
Lampář = Lampář je jediným obyvatelem malých planet, kterého princ nepovažoval za zbytečného. Líbilo se mu na něm, že má lampář nějaký úkol a jeho činnost má jistý smysl.
Ukázka:
Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.
Zeměpisec = Posledním obyvatel malých planet, se kterým se princ setkal, byl zeměpisec. Zeměpisec působil nejprve jako důležitá a vesmíru znalá osoba, ale nakonec se ukázalo, že jen čeká, až práci za něj udělá někdo jiný a sám to jen zapíše. Vyhýbal se nebezpečí a jen vyčkával.
Ukázka:
„Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat... Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň badatele.“
Letec ve svých 6 letech namaloval první obrázek hroznýše, který spolkl slona. Ale všichni dospělí mysleli, že je to klobouk, tak nakreslil hroznýše zevnitř, aby pochopili. Ti mu ale řekli, ať nechá kreslení a věnuje se něčemu užitečnému. Potlačil v sobě touhu malovat a stal se letcem. Stále u sebe ale nosil obrázek hroznýše. Žádný dospělý to ale nepoznal. A tak si s nimi nepovídal o tom, co ho bavilo, ale o dospěláckých záležitostech.
Před 6 lety se mu na Sahaře porouchalo letadlo, a protože byl sám, musel ho spravit. Měl ale vodu jen na týden. V noci ho probudil hlásek, který chtěl namalovat beránka. Letec spatřil malého chlapce, který nebyl vyhladovělý, ani nezabloudil a stále chtěl nakreslit beránka. Překvapený letec ho tedy nakreslil. Ale chlapec stále nebyl spokojený. Byl šťastný, až když mu nakreslil krabici. Chlapec viděl v krabici beránka, jak spí. Letci trvalo dlouho, než pochopil, že chlapec pochází z jiné planety. Došlo mu to, až když chlapec spatřil letadlo a zeptal se ho, ze které je planety. Letec se dozvěděl, že je to hodně malinká planeta. Myslel, že se jedná o planetu B612, která byla spatřena jen jednou v roce 1909 tureckým astronomem, kterému nikdo nevěřil, dokud nepřišel oblečen do fraku.
Každý den se letec dozvěděl něco nového o princově planetě. Zjistil, že princ má strach ze stromů baobabů, protože jsou u něj plevelem, mohou mu totiž roztrhnout jeho planetu. Chtěl, aby letec lidi před baobaby varoval. Princ často zapomínal, že není na své planetě, a tak si třeba uprostřed dne vzpomněl, že chce vidět západ slunce. Doma mu stačilo posunout židličku.
Pátého dne prince zajímalo, jestli beránek spase růže. Ale letec opravoval motor, a tak prince odbyl, ten se rozzlobil a rozplakal. Nevěděl, jak prince utěšit. Princ letci vyprávěl o své růži. Byla úplně jiná než ostatní kytky na planetě. Vykvetla při východu slunce, byla krásná a velmi pyšná. Vyžadovala, aby se o ni princ neustále staral. Tvrdila, že se nebojí tygrů (trny), ale měla strach, aby jí neofoukl vítr. Princ se z ní nemohl těšit, neměl ji moc rád pro její pýchu. Nevěděl, že je vlastně něžná, ale skrývá to. Princ se rozhodl opustit planetu. Vše na planetě dal do pořádku a šel se rozloučit s růží. Ta byla smutná a nechtěla, aby jí viděl plakat. Najednou jí ani vítr nevadil. Princ odešel.
A došel na malinkou planetu krále bez poddaných. Ten byl rád, že má konečně komu vládnout. Princ se začal nudit, a tak z planety odešel, i když ho král chtěl udělat ministrem.
Na druhé planetě bydlel domýšlivec. V princovi viděl jen obdivovatele.
Na třetí bydlel jen pijan. Prince tato návštěva rozlítostnila.
Na čtvrté bydlel byznysmen. Neustále jen počítal hvězdy. Věřil, že když je spočítá, tak mu budou patřit. Princ ho nechápal, věřil, že věc mu patří, pokud je pro ni užitečný.
Na páté planetě bydlel lampář. Ten měl podle prince jediný smysl. Byl užitečný. S ním by se mohl princ přátelit, ale planeta byla moc malá.
Šestá planeta byla větší a bydlel tam zeměpisec. Princ ho zpočátku považoval za užitečného, ale zjistil, že zeměpisec jen sedí a čeká, až mu někdo popíše krajinu. Princi doporučil pobyt na Zemi.
Princovi se Země z vesmíru líbila, ale přistál na Sahaře. Nepotkal žádného člověka a to ho mrzelo. Setkal se tam s hadem, který mu slíbil, že mu jednou pomůže. Přešel hory, které byly mnohem větší než sopky na jeho planetě, a došel na místo, kde rostly růže, které vypadaly stejně jako ta jeho, přestože ta mu tvrdila, že je jediná na světě. Byl zklamaný. V tom se objevila liška. Chtěla, aby si ji ochočil, tak to udělal. Ale musel jí opustit. Věděli, že na sebe nikdy nezapomenou. Princ nechápal, proč a kam lidé spěchají, a proč se tak snaží šetřit čas.
Když princ letci dovyprávěl svůj příběh, došla jim voda, a tak se vydali hledat studnu. Objevili jí. Letec byl dojatý, když viděl prince pít. Letec byl princem ochočený. Princ letci pověděl, že jsou nedaleko místa, kde se na Zemi objevil. Poslal letce ke stroji a zůstal sám u studny. Další den se letec vrátil, protože stroj byl opravený. Slyšel, jak si princ s někým povídá, ale nikoho neviděl. Pocítil o prince strach. Zjistil, že princ si povídal se smrtícím hadem. Ten ho má večer uštknout, letec to nechtěl dopustit a hodlal být celý večer s princem. Ten mu ale vysvětlil, že je to jediný způsob, jak se dostane domů. Že jeho tělo (skořápka) bude jak mrtvé, ale on bude doma. Vydali se spolu k místu. Letec byl z jeho řečí smutný, a tak se posadil. Had uštkl prince a ten padl k zemi. Bez křiku bez jediného hlesu. Celých 6 let letec na prince myslel. Na něj, na beránka, na růži a na jeho planetu a kreslil. Nevěděl, která hvězda je princova, a tak mu připadalo, že se na něj usmívá celý vesmír.
Jak již bylo zmíněno, část příběhu je psána v ich-formě. Do postavy letce se Exupéry částečně promítl. Sám byl pilotem a věděl, jaké to je někde ztroskotat. Malému princi propůjčil zase svůj vzhled, sám měl blonďaté vlasy a modré oči. V dětství mu proto v rodině přezdívali „Král Sluníčko“. Navíc autor doplnil tento pohádkový příběh o vlastní ilustrace.
Kniha je částečně filozofická, a odráží se v nich Exupéryho myšlenky, obavy a názory na svět dospělých a na svět dětí.
Malý princ patří mezi filozofické pohádky. Kniha vyšla ve francouzštině v roce 1943 pod názvem Le petit prince. Až do dnešní doby byla kniha přeložena zhruba do 180 jazyků a dialektů a patří k padesáti nejprodávanějším knihám na světě.
Exupéry v této knize používá řadu metafor a přirovnání. Malý princ bývá často řazen k pohádkám určeným pro děti. Příběh v této knize není ale úplně pohádkový. Neobjevují se zde žádné nadpřirozené bytosti ani kouzla. Přesto zde umí zvířata mluvit, je zde určité ponaučení a příběh končí v podstatě dobře. Autor ale do tohoto příběhu promítl řadu otázek, které ho, jako dospělého člověka, trápily. Zamýšlí se nad špatnými lidskými vlastnostmi a myšlením dospělých lidí.
Exupéryho Malý princ byl ztvárněn v řadě filmových adaptací, muzikálech, operách a dočkal se i podoby animovaného seriálu.
Ukázka:
„Dospělí sami nikdy nic nechápou, a děti to hrozně unavuje stále a stále jim něco vysvětlovat.“
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.
Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.
Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.
On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.
Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.
Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“
Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.
Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.
Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.
A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.
Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.
„Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.
Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.
Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.
Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.
Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -
Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.
Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.
Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.
Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.
Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.
Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?
Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.
„Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“
Zdroj: Povídky malostranské
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a sdělil mu, že je novým profesorem v Bradavicích. V knihkupectví také potkali Malfoyovi, pan Lucius Malfoy ohrnoval nos nad starými knihami v Ginnině košíku, nakonec se téměř poprali Lucius s Arthurem Weasleym.
Když skončily prázdniny, vydali se Weasleyovi s Harrym na nádraží, aby studenti mohli odjet do Bradavic. Harryho ale přepážka nechtěla pustit, a tak s Ronem uvízl na nádraží. Ron rozhodl, že do Bradavic doletí jejich autem, což se také stalo, ale narazili do vrby mlátičky, která jejich auto silně poničila, a proto auto ujelo do Zapovězeného lesa. Navíc, když letěli nad městem, zapomněli zapnout neviditelné tlačítko, takže mudlové viděli létající auto, z čehož měl Ronův otec problémy. Chlapci zase měli problémy ve škole kvůli jejich příjezdu, oba dostali tresty. Harry musel pomáhat Lockhartovi vyřizovat korespondenci od fanoušků, při jednom takovém trestu slyšel podivný šepot, který ale Lockhart neslyšel. Pro Rona bylo největším trestem, že při přistání si zlomil svoji hůlku, musel ji slepit, protože neměl na novou.
První hodina obrany proti černé magii byla příšerná, Lockhart mezi ně vypustil rarachy, ale neřekl jim, jak je zastavit. Sám před nimi radši zmizel. Vyřešila to až Hermiona. Lockhart se stal velmi neoblíbeným učitelem u studentů i u ostatních profesorů.
Harrymu také na škole začaly nové tréninky famfrpálu. Tam také zjistil, že novým chytačem zmijozelského týmu se stal Draco Malfoy. Při jednom tréninku se oba týmy sešly a Draco urazil Hermionu kvůli jejímu původu, Ron ho chtěl potrestat, ale zlomená hůlka obrátila kouzlo proti němu.
Harry, Ron a Hermiona se zúčastnili oslav úmrtí duchů, kde se setkali s duchem Ufňukanou Uršulou, která jim byla velmi nesympatická. Cestou z oslavy Harry opět slyšel ten divný hlas a s přáteli ho pronásledovali. Našli zkamenělou kočku paní Norrisovou a nápis na zdi, že tajemná komnata byla znovu otevřena. Školník Filch z toho obviňoval Harryho, ale neměl žádný důkaz, že by to Harry způsobil jeho kočce.
Při hodině Dějin čar a kouzel se studenti dozvěděli, co byla ta tajemná komnata a že pokud je otevřená, hrozí nebezpečí všem kouzelníkům z mudlovských rodin. Komnatu může otevřít jen Zmijozelův dědic a při posledním otevření zemřela studentka. Harry a jeho přátelé se domnívali, že dědicem je Malfoy a chtěli to dokázat, rozhodli se použít Mnoholičný lektvar, a proměnit se v jeho přátelé a vyzpovídat ho.
Došlo k prvním zápasu ve famfrpálu mezi Nebelvírem a Zmijozelem, který vyhrál Nebelvír, přestože někdo očaroval potlouk, aby ublížil Harrymu. Zlomil mu ruku, Lockhart se ho pokusil vyléčit, ale úplně mu odstranil kosti. Harry musel strávit noc na ošetřovně. Když tam ležel, tak opět slyšel podivný šepot. Učitelé donesli na ošetřovnu zkamenělého chlapce, který chtěl navštívit Harryho. Bylo jasné, že komnata je znovu otevřená.
Na škole vznikl Soubojnický klub, který vedl Lockhart, na úvodní souboj postavil Lockhart se Snapem proti sobě Draca s Harrym. Draco vyčaroval hada, který chtěl napadnout jednoho spolužáka, Harry mu to ale rozmluvil. Všichni na něj vyděšeně koukali, protože mluvit s hady umí Zmijozelův dědic. Další dny ho všichni pomlouvali, to se ještě zhoršilo, když se našel zkamenělý chlapec, na kterého chtěl předtím zaútočit had. Všichni z toho vinili Harryho. Aby ho mohli očistit, vypili přátelé mnoholičný lektvar. Harry a Ron se změnili na Goyla a Crabba, Hermiona omylem ale použila kočičí chlup, takže se částečně proměnila v kočku. Hermiona skončila na ošetřovně, když se chlapci jednou vraceli z návštěvy od ní, viděli vytopené dívčí záchody a plačící Ufňukanou Uršulu, někdo totiž hodil deník do záchodu, kde odpočívala. Harry si ho vzal a večer do něj zkoušel psát, zjistil, že mu deník odpovídá. Psal si s Tomem Raddlem, kterému kdysi deník patřil, ten mu ukázal, co se stalo naposled, když byla komnata otevřená. Viděl, že byl z toho obviněn Hagrid, protože choval velkého pavouka. Byl proto vyloučen ze školy, přesto Brumbál nevěřil, že komnatu otevřel. Když to přátelům Harry vyprávěl, tak Hermiona něco pochopila a utekla do knihovny, nestačila ale přátelům říct, na co přišla, protože ji pak našli zkamenělou. Deník se záhadně z Harryho pokoje ztratil.
Harry a Ron se za Hagridem vydali pod neviditelným pláštěm, chtěl jim to vysvětlit, ale přišel ministr kouzel a odvedl ho do kouzelnického vězení v Azkabanu. Hagrid jim ještě stihl poradit, ať hledají pavouky v lese. Chlapci to udělali, a zjistili, že velký pavouk Aragog nikoho nezabil, že v komnatě se ukrývá něco, čeho se pavouci bojí. Aragogovy děti chtěly Harryho a Rona zabít, ale zachránilo je kouzelné auto, které je odvezlo do bezpečí. Harrymu došlo, že ta zemřelá dívka je Ufňukaná Uršula, a tak ji šli vyzpovídat. Zjistili, kde je vchod do tajemné komnaty. Šli to sdělit učitelům, ale zjistili, že záhadný tvor unesl Ginny Weasleyovou a má ji najít Lockhart, který se proslavil řadou statečných činů. Lockhart chtěl ale utéct, chlapci ho zastavili a vzali ho do komnaty s sebou. Vchod do komnaty byl v dívčí umývárně. Když se dostali ke komnatě, Lockhart je odzbrojil a pokusil se jim vymazat paměť Ronovou hůlkou, to se ale obrátilo proti němu. Vchod se částečně zasypal a Ron zůstal s Lockhartem uvězněný na začátku. Harry dál pokračoval. V tajemné komnatě se setkal s Tomem Raddlem a Ginny, která ležela v bezvědomí. Dozvěděl se, že Tom ovládnul Ginny a ta vyvolala baziliška, který se v komnatě skrýval. Tom Harrymu sdělil, že mu nejde o mudly, ale o Harryho. Tom byl totiž minulým já lorda Voldemorta. Poštval proti Harrymu baziliška. Na pomoc Harrymu přilétl fénix Felix, který vykloval baziliškovi oči, aby nemohl Harryho nechat zkamenět. Harry baziliška zabil pomocí meče, který vytáhl z Moudrého klobouku, ale byl u toho zraněn. Jed baziliška ho pomalu zabíjel. Přesto dokázal zlikvidovat baziliščím zubem deník a tím i Toma. Ginny se vzbudila a fénix uzdravil Harryho. Harry se společně s Ginny, Ronem a Lockhartem vrátili do školy. Chlapci byli hrdinové. Harry v Brumbálově pracovně potkal pana Malfoye a došlo mu, jak Ginny získala deník (knihkupectví), zjistil také, že Dobby je sluhou u Malfoyových. Věděl, že domácí skřítek získá svobodu jen, když mu jeho pán daruje oblečení. K tomu pana Malfoye podvodem přiměl. Brumbál věděl o Harryho pochybnostech, jestli opravdu patří do nebelvírské koleje. Důkazem mu byl meč, který vytáhl z moudrého klobouku, patřil Godricu Nebelvírovi. Všichni zkamenělí studenti byli probuzeni pomocí léku z kořene mandragory.
I třetí díl příběhu o malém kouzelníkovi začíná v době prázdnin. Harrymu se blížily jeho třinácté narozeniny a jeho sova Hedvika mu přinesla dárky od jeho přátel. O prázdninách měla přijet na návštěvu také sestra strýce Vernona Marge. Harry se s Vernonem domluvil, že pokud se bude chovat slušně, tak mu Vernon podepíše souhlas s návštěvou vesnice Prasinky během školního roku. Harry se opravdu snažil, ale nakonec se neudržel, když Marge urážela nejen jeho otce ale i matku. Harry omylem způsobil, že se nafoukla. Harry utekl z domova, protože věděl, že ho ze školy vyloučí. Při útěku spatřil v křoví obrovského psa a lekl se, u toho zaškobrtl o chodník, a tím přivolal záchranný autobus, který ho odvezl do Londýna, kde na něj čekal ministr kouzel Kornelius Popletal. Harry byl překvapený, že se na něj ministr nezlobí. Ubytoval ho v hostinci Děravý kotel. Harry tam zůstal do začátku školního roku, navštívili ho tam i Weasleyovi. Tam se také Harry dozvěděl, že hledaný a velmi nebezpečný zločinec Sirius Black jde po něm. Když studenti odjížděli do Bradavic, jejich vlak zastavili strážci z Azkabanu = mozkomorové, kteří z lidí vysávají šťastné myšlenky. Na Harryho mozkomorové působili hůře než na ostatní a on omdlel. Harryho zachránil profesor Remus Lupin, který mozkomory odehnal. Všem pak dal kousek čokolády, aby je uklidnila. Když dorazili do Bradavic, Harry se dozvěděl, že Hagrid dostal místo učitele péče o kouzelné tvory. Hermiona si ještě šla promluvit o svém rozvrhu s profesorkou McGonagallovou.
Další den se Malfoy a ostatní spolužáci Harrymu kvůli omdlení posmívali. Ron s Harrym zjistili, že Hermionin rozvrh je v nepořádku, několik předmětů se jí krylo. Hermiona to ale neřešila. První hodinu měli jasnovidectví, které je ale neoslnilo, nic neviděli a měli pocit, že učitelka si své věštby vymýšlí. Další hodinu měli s Hagridem, který nezačal zrovna šťastně, ukázal jim hypogryfy, jeden z nich ale zranil Draca. Když se Malfoy vrátil na vyučování, dělal narážky na Harryho kvůli Blackovi. Vypadalo to, že Malfoy ví něco, co Harry netuší. Naopak první hodina s Lupinem se všem velmi líbila, Lupin je naučil likvidovat bubáka, ale nedovolil Harrymu, aby mu čelil. Harry se bál, že má Lupin pocit, že by to nedokázal. Lupin mu nakonec čelil sám a bubák se proměnil v měsíc v úplňku.
O víkendu se všichni žáci vydali do Prasinek, na hradě zůstal ze třeťáků jen Harry. Setkal se s Lupinem, který mu vysvětlil, proč ho nenechal čelit bubákovi. Myslel si, že se promění ve Voldemorta. Harry se ale nejvíce bál mozkomorů. Rozhovor přerušil Snape, který přinesl Lupinovi nějaký lektvar.
Po večerní hostině ve velkém sále se studenti začali vracet do svých ložnic, nebelvírští se ale vrátit nemohli, protože někdo rozsápal jejich vstupní obraz s Buclatou dámou. Byl to Sirius Black.
Nebelvír čekal famfrpálový zápas proti Mrzimoru. Tento zápas prohráli, protože se na hřiště dostali mozkomorové a Harry omdlel a spadl z koštěte. Jeho Nimbus 2000 navíc vletěl do vrby mlátičky a zůstaly z něj jen třísky.
Harry zůstal nějaký čas na ošetřovně. Volno měl z vyučování i Lupin, místo něj učil obranu proti černé magii Snape, který žákům zadal práci na téma vlkodlaci. Když se Lupin vrátil, tak tuto práci studentům zrušil. Jen Hermiona ji už měla hotovou. Lupin Harrymu slíbil, že mu pomůže naučit bránit se proti mozkomorům. Poslední víkend se studenti vydali do Prasinek, dvojčata George a Fred dali Harrymu Pobertův plánek, který mu ukázal, jak se může nepozorovaně dostat do Prasinek. Plánek zároveň ukazoval, kde se kdo na hradě a v okolí pohybuje. Harry se tak dostal do Prasinek. V Prasinkách si vyslechl rozhovor Hagrida, Popletala, McGonagallové a madam Rosemarty, a dozvěděl se tak, že Black zradil jeho rodiče a oni proto zemřeli. Hagrid zjistil, že jeho hypogryf Klofan má být kvůli útoku na Malfoye popraven. Harry od neznámého dárce dostal nové koště, nový prototyp Kulový blesk. Hermiona to ale oznámila učitelce McGonagallové, protože si myslela, že mu ho poslal Black. Kluci s ní kvůli tomu nemluvili. Lupin s Harrym trénovali obranu proti mozkomorům na bubákovi. Harry pokaždé slyšel hlasy svých rodičů před smrtí. Dozvěděl se také, že Lupin jejich rodiče znal, znal tedy i Blacka, který byl jejich nejlepší přítel. McGonagallová vrátila Harrymu koště, protože bylo v pořádku. Ronova krysa Prašivka se ztratila a zůstala po ní jen krev, Ron z toho obviňoval kocoura Křivonožku, který patřil Hermioně.
Další famfrpálový zápas byl proti Havraspáru a Nebelvír ho vyhrál. V noci po oslavách Rona vzbudil podivný zvuk, stál nad ním Black s nožem v ruce. Black se dostal do jejich ložnice, protože znal všechna hesla. Neville totiž ztratil jejich seznam.
Harry se vydal pod neviditelným pláštěm do Prasinek za Ronem a navštívili Chroptící chýši, tam se ale setkali s Malfoyem, který Harryho spatřil. Harry se rychle vracel do Bradavic, ale Malfoy o tom už stihl informovat Snapea, který u Harryho objevil Pobertův plánek. K jeho tajemství se ale nedostal. Přišel tam Lupin a plánek poznal, Harrymu ho vzal s tím, že nechápe, proč ho neodevzdal. K tomu za chlapci přišla Hermiona, aby jim řekla, že Hagrid odvolání prohrál a Klofan bude opravdu popraven. Malfoy se Hagridovi posmíval a Hermiona mu za to dala facku. Hermiona dokonce vzdala i vyučování jasnovidectví, protože to považovala za ztrátu času. Finále ve famfrpálu bylo mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Nebelvír to vyhrál a stál se po spoustě let vítězem.
V červnu je čekaly zkoušky. Hermioniny termíny zkoušek se opět kryly. Při Harryho zkoušce z jasnovidectví profesorka pronesla věštbu o tom, že se největší služebník Voldemorta dnes vrátí ke svému pánovi. Profesorka pak ani nevěděla, že pronesla věštbu. V ten samý den byla v plánu Klofanova poprava. Kamarádi se pak vydali za Hagridem, aby nebyl před popravou sám. U Hagrida našli Prašivku, která se jim ale bránila. Od Hagrida odcházeli pod neviditelným pláštěm. Klofan byl popraven. Prašivka se jim cestou pokusila utéct, kocour Křivonožka ji dokonce napadl, ale Ron ji ubránil. V tu chvíli se objevil velký pes a Rona i s Prašivkou odtáhl pod Vrbou mlátičkou do tajné chodby. Harry s Hermionou se vydali za nimi. Cesta je dovedla, až do Chroptící chýše. Tam zjistili, že ten pes byl Sirius Black – byl zvěromág. Došlo k potyčce, kdy Křivonožka bránil Blacka, Harry se dostal k hůlce a namířil na Blacka. Black se mu snažil něco vysvětlit, Harry byl na vážkách, co dělat. V tu chvíli se objevil Lupin a Harryho odzbrojil. Lupin pomohl Blackovi vstát. V tu chvíli Hermiona vybuchla, protože Lupina kryla, věděla, že je vlkodlak a nikomu to neřekla. Lupin se jí to snažil vysvětlit. Řekl jim, že je sledoval na Pobertově plánku, že věděl, jak plánek funguje, protože ho pomáhal vytvořit. Na plánku viděl, jak Black táhne Rona do Chroptící chýše. Ale Ron nebyl sám, byl s ním Peter Pettigrew, protože byl zvěromág. Pettigrewa měl zabít Black a z něj měl zůstat jen prst, který si ale Peter uřízl. Lupin vyprávěl, že on, Black, Pettigrew a Harryho otec byli tvůrci Pobertova plánku. A že se jeho přátelé kvůli němu stali zvěromágy. Black říkal, že Petera poznal na fotce v Denním věštci, a proto utekl z Azkabanu, chtěl Harryho chránit. Lupin chtěl, aby nejprve Petera proměnili, než ho zabijí, aby jim děti věřily. Objevil se tam ale Snape a Lupina odzbrojil. Těšil se na pomstu. Harry, Ron a Hermiona ale Snapea ve stejnou chvíli odzbrojili a tím ho dostali do bezvědomí. Lupin a Black proměnili Petera zpět na člověka, chtěli ho zabít, ale Harry to nedovolil. Nechtěl, aby se z otcových nejlepších přátel stali vrazi. Harry se dozvěděl, že Black je jeho kmotr a mohl by žít s ním. Rozhodli se Petera doprovodit do Bradavic, aby byl pak zpět Black svobodný člověk. Ale byl úplněk, a tak se Lupin proměnil ve vlkodlaka, zachránil je Black, který se proměnil ve psa a chránil je. Pettigrew ale utekl. Na děti zaútočili mozkomorové a zachránil je nějaký člověk, který vyslal patrona v podobě jelena. Harry věřil, že to byl jeho otec. Probrali se na hradě, ale nikdo jim jejich příběh nevěřil a Blacka čekal mozkomorův polibek. Harry a Hermiona cestovali spolu do minulosti, kde se jim podařilo zachránit Klofana. Harry pak vyčaroval patrona v podobě jelena, který zachránil jeho a Hermionu. Blackovi pak pomohli utéct na Klofanovi. Stihli se včas vrátit na ošetřovnu, když se čas dohnal. V tu chvíli se tam vrátil vzteklý Snape, který chtěl vědět, jak je možné, že je Black pryč. Věřil, že za to může Harry. Snape se pomstil Lupinovi, prozradil studentům, že je Lupin vlkodlak, a ten musel ve škole skončit. Lupin před odchodem vrátil Harrymu Pobertův plánek. Black poslal Harrymu zprávu, že je v pořádku. Ron si sovičku nechal. K dopisu přiložil jeho souhlas s Harryho návštěvou Prasinek. Když se Harry vrátil k příbuzným, varoval je, že jeho kmotrem je nebezpečný zločinec. Věděl, že tyto prázdniny budou příjemné.
Čtvrtý příběh začíná v obci Malý Visánek v Raddleově statku, kde Peter Pettigrew zvaný Červíček krmí Voldemorta. Společnost jim dělá Voldemortův had Nagini. Našel je ale mudla, kterého Voldemort zabil. Harrymu se o tom zdál sen a pálila ho přitom jeho jizva. Znepokojilo ho to, a proto o tom napsal Siriusovi, o kterém ale nevěděl, kde je. Věřil ale, že ho Hedvika najde. Dursleyovým přijde dopis od Molly Weasleyové, že Harryho zve na mistrovství světa ve famrpálu a na zbytek prázdnin k nim. Pro Harryho přišel pan Weasley s Ronem a dvojčaty. Pokusili se tam přemístit krbem, ale Dursleyovi měli krb zastavěný. Museli ho tedy zničit. Navíc dvojčata věděla, že Dudley musí držet dietu, a tak tam schválně nechali válet pár karamelek, které Dudley snědl a vyrostl mu obří jazyk. Pan Weasley to musel vše vyřešit. V Doupěti se Harry dozvěděl, že Percy začal pracovat na ministerstvu. Pomocí přenášedla se všichni dostali na místo, kde se konalo mistrovství ve famfrpálu. Postavili tam stan a šli na finále mistrovství mezi Bulhary a Iry. Fred a George si vsadili na vítězství Irů s tím, že bulharský chytač Viktor Krum chytne zlatonku. Setkali se tam i s nadřízeným Percyho Barty Skrkem. Mistrovství opravdu dopadlo podle představ dvojčat a večer se konaly v táboře oslavy, které ale přerušil útok Smrtijedů. Harry, Ron a Hermiona utekli do lesa, cestou ale Harry ztratil hůlku, a s ní pak někdo vyčaroval Znamení zla. Nevěděli, kdo to byl. Pan Diggory nejprve z toho obvinil Harryho, a pak pan Skrka, ale uznal svou chybu. Když se vrátili do Doupěte, začali se chystat na další školní rok, mezi knihami chlapci objevili i společenský oděv. Ten Ronův vypadal jako dámské šaty, na lepší bohužel jeho rodiče neměli. Ve škole se dozvěděli, že se bude konat Turnaj tří kouzelnických škol, zúčastní se ho jeden žák z Bradavic, jeden z Kruvalu a jeden z Krásnohůrek. Nesměli se ale přihlásit mladí žáci. Hermiona se dozvěděla, že v Bradavicích jsou domácí skřítci a chtěla je nějak osvobodit. Studenti se setkali s novým profesorem obrany proti černé magii bývalým bystrozorem Pošukem Moodym, který na nich vyzkoušel jednu ze zákazných kleteb, jen Harry jí dokázal vzdorovat. Do školy přijeli zástupci obou dalších škol, všem chlapcům se líbila krásná Fleur z Krásnohůlek. Ohnivý pohár vybral šampiony, z Krásnohůlek to byla Fleur, z Kruvalu Krum a z Bradavic Cedrica Diggoryho a Harryho, přestože ten nesplňoval věkovou hranici. Někdo ho tam podvodem přihlásil. Ron se na něj naštval, nevěřil, že to neudělal Harry sám. Moody a Brumbál ale věděli, že to mohl udělat někdo proto, aby se u plnění úkolů Harry zranil. Ron se s Harrym dál nebavil. Většina školy se do Harryho za to trefovala, neuznávali ho jako šampiona. Nepomáhala mu ani novinářka Rita Holoubková, která si své příběhy vymýšlela. První úkol byl tajný. Ale Krum a Fleur se o úkolu dozvěděli od svých učitelů. Harrymu ho prozradil Hagrid. Harry úkol zase prozradil Cedricovi, aby měl stejné šance jako ostatní. Úkolem bylo vzít dračici zlaté vejce. Všem se úkol povedlo splnit a nejlepší známku dostal Harry, který k tomu využil koště. Ron se s Harrym usmířil, pochopil, že by se dobrovolně nepřihlásil. Na druhý úkol musel Harry přijít sám pomocí vejce. Nedařilo se mu to ale, pomohl mu až Cedric. Harry se také v Bradavicích setkal s domácím skřítkem Dobbym, který tam začal pracovat. Na škole se také konal ples, Harry pozval Cho, ale ta už šla se Cedricem. Proto Harry a Ron šli se spolužačkami a Hermionu pozval Viktor Krum. Ron na ni velmi žárlil, a tak se s ní přestal bavit. Holoubková napsala článek o tom, že Hagrid je poloobr, což vzbudilo v některých lidech nevoli. Když Harry luštil obsah vejce, tak na Pobertově plánku v noci spatřil, jak se po chodbách Bradavic toulá B. Skrk, přišlo mu to velmi divné. Šel se tam podívat, ale Skrka neviděl. Cestou mu upadlo vejce, které našel Moody a Snape, Moody ho vzal a Harrymu ho vrátil – viděl ho i přes neviditelný plášť. Harry řekl Moodymu, že viděl Skrka a půjčil Moodymu Pobertův plánek. Druhým úkolem bylo, aby pod vodou dokázal osvobodit svého kamaráda Rona. S úkolem mu pomohl Dobby, který našel za něj bylinu, díky které mohl dýchat pod vodou. Pod vodou splnil úkol první, ale nechtěl „oběti“ nechat tam uvíznout, a tak čekal, než je ostatní soutěžící zachrání. Nakonec zachránil Rona i mladší sestru Fleur, která mu byla vděčná. Rita Holoubková napsala článek o lásce Kruma a Hermiony, ta nechápala, jak se Holoubková dostala k tajným informacím. Harry zjistil, že Karkarov i Snape jsou bývalí Smrtijedi, mají znamení zla na ruce. Sirius chtěl být Harrymu nablízku, a tak se jako pes vrátil do Chroptící chýše. Na pozemcích školy potkal Harry pana Skrka, který se choval jako blázen. V jednu chvíli se ho snažil varovat, ve druhé mluvil, jako by byl jinde. Harry nechal Kruma, ať Skrka hlídá. Kruma ale někdo napadl a Skrk zmizel. Harry měl při hodině jasnovidectví sen o Voldemortovi a Rita Holoubková napsala článek o tom, že Harry je šílenec. Harry v Brumbálově pracovně nakouknul do myslánky a tam viděl, jak probíhaly soudy s bývalými Smrtijedy, byl u toho, když Karkarov obvinil syna Bárty Skrka z toho, že je Smrtijed a jak se Skrk syna zřekl.
Šampiony čekal třetí a poslední úkol. Museli projít bludištěm, překonat nástrahy a dostat se jako první k poháru. Krum byl pod kletbou imperius a odstranil Fleur. Harry a Cedric se tam dostali na stejno a chytli ho spolu. Pohár je ale přenesl na hřbitov, kde už čekal Červíček a Voldemort. Červíček a Voldemort zabili Cedrica. Voldemort si od Harryho vzal krev, a to byla poslední složka k tomu, aby povstal v plné síle. Svolal k sobě věrné Smrtijedy a vyzval Harryho na souboj. Chtěl ho přede všemi zabít. Když ale stáli proti sobě, tak se jejich hůlky spojily a začaly se objevovat duchové těch, které Voldemort zabil, v opačném pořadí, objevili se i Harryho rodiče a Cedric. Pomohli mu dostat se k poháru, který byl přenášedlo. Harry s sebou vzal i tělo Cedrica. Přenesl se zpět do Bradavic, kde ho Moody odvedl k sobě do kanceláře. Tam zjistil, že něco nehraje. Moody nebyl Moody. Na pomoc mu přišel Brumbál a profesoři. Zjistili, že Moody je ve skutečnosti B. Skrk junior a Moody byl uvězněný. Dali mu sérum pravdy a on jim vše prozradil. Že ovládl svého otce a pak ho zabil, hodil Harryho jméno do poháru, aby ho dostal na hřbitov. Než ho stihli ještě více vyzpovídat, dostal od mozkomorů polibek. Harry vyhranou odměnu z turnaje dal dvojčatům na jejich obchodování. Ministerstvo kouzel Harrymu nevěřilo, že se Voldemort vrátil, ale Brumbál i tak sdělil studentům, že to Voldemort zabil Cedrica. Hermina chlapcům vysvětlila, že ví, jak Holoubková přicházela k tajným informacím: byla zvěromág (brouk).
Pátý díl začíná o letních prázdninách, kdy byl Harry doma u Dursleyových. Neustále potají poslouchal zprávy a nemohl pochopit, proč se ve zprávách neobjevuje nic, co by naznačilo, že je Voldemort zpět. Zároveň Harry cítil vztek, protože byl sám, zatímco dva jeho nejlepší přátelé byli spolu a nemohli mu napsat, co se děje. Jednou se hádal s Dudley venku a objevili se tam dva mozkomorové, chtěli jim dát polibek, ale Harry je zahnal. Viděla je paní Figgová a Harry se dozvěděl, že je z kouzelnického světa. Doprovodila chlapce domů, kde Harryho čekal dopis, že je vyloučen ze školy, následoval další dopis, že ho čeká disciplinární řízení, a tam se rozhodne. Navíc ho strýc Vernon chtěl kvůli Dudleymu vyhodit z domu, ale sova přinesla tajemný dopis pro tetu Petunii, která nedovolila, aby Vernon Harryho vyhnal. Dursleyovi odešli a Harryho nechali doma. Pro Harryho přijeli členové Fénixova řádu, aby ho bezpečně dopravili na tajné místo, k Siriusovi domů. Tam se dozvěděl o Fénixově řádu, o jeho úkolech a členech. Chtěl vstoupit do řádu, ale neměl na to věk. V domě se dozvěděl o Siriusově rodině, která nebyla zrovna hodná, setkal se také s domácím skřítkem Kráturou, který Siriuse nenáviděl a nenáviděl také mudly. Děti pomáhaly paní Weasleyové uklízet dům. Harry šel na ministerstvo s kouzlem s panem Weasleym před disciplinární komisi, která ho i díky paní Figgové a Brumbálovi osvobodila. Brumbál se za celou tu dobu na něj nepodíval. Když se vrátil na základnu, zjistil, že Ron a Hermiona se stali prefekty. Měl z toho radost, ale zároveň jim záviděl. Začal nový školní rok a vydali se do školy. Poprvé necestoval s Ronem a Hermionou, kteří byli v prefektském vagonu. Přidal se k Ginny, Nevillovi a Lence Láskorádové. Poprvé je také u vlaku nevyzvedával Hagrid, který byl na nějaké misi. Při zařazení nových studentů do kolejí zpíval Moudrý klobouk píseň, ve které je varoval před těžkými časy. Obranu proti černé magii měla učit profesorka Dolores Umbridgová, která byla z ministerstva. Od začátku bylo jasné, že jejím úkolem je co nejvíce zapojovat ministerstvo do chodu školy. Ve škole Harry zjistil, že spousta spolužáků si myslí, že je nebezpečný blázen, díky článkům v Denním věštci. Při hodinách obrany proti černé magii nesměli žáci používat hůlky, směli jen číst knihy. Pokud někdo Umbridgovou neposlechl, byl trestán, zůstal po škole a psal perem, které mu text vyrývalo přímo do kůže. Harry byl také potrestán a přišel o první trénink ve famfrpálu. I Ron se dostal do týmu jako brankář. Umbridgová pro sebe ve škole vytvořila funkci vrchní vyšetřovatelky a neustále něco zakazovala. Vytvořila si také síť pomocníků. Studenti se také dohodli, že takhle to s výukou obrany proti černé magii nejde, a když byli v Prasinkách tak se sešli a dohodli se, že vytvoří tajný spolek nazvaný Brumbálova armáda a budou se spolu učit. Učitelem se stal Harry. Brumbálova armáda se scházela v místnosti poslední záchrany a každý měl minci, která mu signalizovala, kdy se sejdou. Chodila sem i Cho, která se Harrymu velmi líbila.
V zápase Nebelvír proti Zmijozelu si Ron vedl velmi špatně. Sice Nebelvír vyhrál, ale Harry a George byli doživotně ze zápasů vykázáni Umbridgovou, když napadli Malfoye, který se Ronovi smál. Náladu jim zlepšil jen návrat Hagrida, který jim vyprávěl, že byl u obrů, chtěl je přesvědčit, aby během války stáli na straně Fénixova řádu, ale nepovedlo se mu to. Hned další hodinu jim při výuce Hagrid ukázal testrály, které vidí jen ten, kdo viděl někoho zemřít. V noci měl Harry vidění, jak Nagini napadl pana Weasleyho, Brumbál věděl, kde se Weasley nachází a poslal tam pomoc. Díky tomu pan Weasley přežil. Děti poslal k Siriusovi. Harry se bál, že ho Voldemort ovládnul a on napadnul pana Weasleyho, protože útok viděl z pohledu hada. Proto se nejprve přátelům vyhýbal, ale promluva s Ginny, která věděla, jaké to je, když je někdo posedlý, mu pomohla. Pana Weasleyho navštěvovali v nemocnici, kde také viděli ležet rodiče Nevilla Longbottoma, které kruté mučení přivedlo k tomu, že se zbláznili. Viděli tam také Lockharta. Harry, aby zabránil tomu, aby mu mohl Voldemort pronikat do hlavy, začal chodit ke Snapeovi na lekce nitrobrany. Snape mu tak pronikal do hlavy a viděl věci z Harryho minulosti. Jednou Harry přišel dřív a viděl myslánku, nahlédl tam a uviděl Snapeovy vzpomínky na to, jak ho Harryho otec a jeho přátelé trápili. Snape Harryho vyhodil ze třídy.
Z Azkabanu se podařilo utéct Smrtijedům. Denní Věštec tvrdil, že jim pomohl Sirius Black. Harry s Cho vyrazili na svatého Valentýna společně do Prasinek, ale Cho se urazila, protože se měl odpoledne sejít Harry s Hermionou. Ta na schůzku přivedla Ritu Holoubkovou, která musela zapsat po pravdě Harryho příběh z večera finále turnaje kouzelníků. Otisklo se to v Jinotaji, který vlastnil otec Lenky Láskorádové. Na škole všichni četli ten článek a spousta studentů mu konečně začala věřit.
Umbridgová přišla na to, kde se schází Brumbálová armáda, Dobby je zkoušel varovat, ale nepovedlo se. Umbridgová je pochytala a chtěla z toho obvinit Harryho, ale Brumbál to vzal na sebe a pak zmizel. Umbridgová se stala ředitelkou školy. Umbridgová se o Brumbálově armádě dozvěděla od nejlepší kamarádky Cho. A tím vlastně skončil vztah Cho a Harryho. Žáky pátého ročníku čekala profesní porada, jaké předměty si dál zvolit, aby mohli vykonávat zvolené povolání. Harry si přál být bystrozorem, ale podle Umbridgové na to nemá. McGonagallová řekla, že Harry se stane bystrozorem, i kdyby se s ním měla učit. Harry si potřeboval promluvit se Siriusem o tom, co viděl ve Snapeově myslánce, pomohli mu Fred a George, kteří pomocí kouzel způsobili ve škole chaos a pak z ní zmizeli.
Hagrida vyloučila Umbridgová ze školy. Hagrid předtím Harryho a Hermionu požádal, aby se postarali o jeho nevlastního bratra Drápa, který byl obr. V tu dobu Ron vyhrál svůj první zápas.
Žáci skládali zkoušky NKÚ (náležitá kouzelnická úroveň), ve zkoušce z Obrany proti černé magii Harry předvedl, jak umí vykouzlit patrona. Věděl, že v této zkoušce uspěl, také mu bylo jasné, že propadl v jasnovidectví a v lektvarech. Při jedné zkoušce měl Harry vidění, jak Voldemort mučí Siriuse. Pokusil se proniknout do kabinetu Umbridgové, aby s ním přes krb promluvil, ale Krátura mu řekl, že Sirius není doma. Umbridgová ho nachytala a chtěla ho mučit kletbou cruciatus, ale Hermiona vymyslela plán, jak se jí zbavit. Předtím se pokusil Harry varovat Snapea, že Voldemort má Siriuse. Hermiona a Harry zavedli Umbridgovou do lesa, kde jim s ní pomohl Dráp a kentauři, které Umbridgová urazila. Hermiona, Harry, Ron, Neville a Lenka se pak společně vydali na testrálech na ministerstvo kouzel, kde měl Voldemort Siriuse mučit. Když tam přišli, nikdo tam nebyl a Harry objevil věštbu se svým jménem. V tom se tam objevili Smrtijedi, chtěli tu věštbu, potřebovali Harryho, protože jen ten, o kom věštba je, ji mohl odnést. Proto mu Voldemort poslal falešné vidění. Harry a jeho přátelé se bránili, na pomoc jim přišel také Fénixův řád, který dostal varování od Snapea. Belatrix zabila Siriuse. Harry ho chtěl pomstít, ale v tom se tam objevil Voldemort. Harryho zachránil Brumbál a to, že Voldemort nemohl v Harryho mysli dlouho pobývat. Věštba byla rozbita, část Smrtijedů pozatýkána a zabita, ale Voldemort s Belatrix uprchli. Celý svět ale už věděl, že Harry není šílenec, že se Voldemort opravdu vrátil. Harry byl ze Siriusovi smrti velmi nešťastný a u Brumbála v pracovně si vyslechl celou věštbu, která říkala, že Voldemort si Harryho omylem vybral a jeden nemůže žít, pokud bude žít druhý. Harry věděl, že se musí Voldemortovi postavit. Členové Fénixova řádu na konci roku doprovodili Harryho na nádraží ke strýci Vernonovi, aby věděl, že Harry na to není sám.
Šestý díl kouzelnické knihy začíná setkáním ministra kouzel Kornelia Popletala s anglickým ministerským předsedou, které ho informoval o tom, že Voldemort je zpět. Snažil se mu vysvětlit, že podivné události, které se dějí ve světě mudlů mají na svědomí ve skutečnosti zlí kouzelníci. Profesora Snapea doma navštívily Narcisa Malfoyová a Belatrix Lestrengová. Narcisa donutila Snapea složit neporušitelný slib, že bude pomáhat Dracovi splnit jeho těžký úkol, případně ho splní za něj. Ve světě kouzelníků došlo ke změně ministra, tím se stal Rufus Brousek bývalý bystrozor. Harry část prázdnin opět trávil u Dursleyových, měl ho tam vyzvednout sám Brumbál a doprovodit ho do Doupětě. Brumbál ho vyzvedl a chtěl si ještě promluvit s Dursleyovými. Chtěl, aby se k nim Harry mohl ještě příští rok vrátit na prázdniny, přestože ve světě kouzelníků bude již dospělý. Také sdělil Harrymu, že po Siriusovi zdědil dům a Kráturu. Krátura z toho nebyl vůbec nadšený. Před cestou do Doupěte navštívili Brumbál a Harry bývalého profesora Horacia Křiklana, kterého Harry přesvědčil, aby se vrátil do školy a opět vyučoval. Křiklan znal oba jeho rodiče. V doupěti se setkal s bystrozorkou Tonksovou a i Fleur, která začala chodit s Billem, z čehož nebyla paní Weasleyová příliš nadšená. Do Doupěte dorazila jejich hodnocení zkoušek NKÚ. Harry nejhůře dopadl v jasnovidectví. Ale z lektvarů měl jen Nad očekávání, takže tušil, že si lektvary nebude moci zapsat do příštího roku, takže se nestane bystrozorem. Ale aspoň nebude mít hodiny se Snapem. Společně s doprovodem se vydali do Příčné ulice nakupovat věci do školy, navštívili také veselý obchod, který si otevřeli George s Fredem za peníze od Harryho. Harry s kamarády také sledoval Draca do Obrtlé ulice, kde chtěl Draco po Borginovi pomoci spravit nějaký předmět. Harry Draca podezíral, že se přidal místo otce k Smrtijedům. Kamarádi si ale mysleli, že má bujnou fantazii, proč by Voldemort stál o studenta. Harry se stal kapitánem nebelvírského famfrpálového mužstva, a tak je ve škole na stejné úrovni jako prefekti Ron a Hermiona. Už ve vlaku je ale společně s Ginny zařazen do klubu Křiklanových oblíbenců. Trápil ho ale, že Ginny, která vyrostla do krásy, chodí s jeho spolužákem. Harry se ve vlaku schoval pod neviditelný plášť a zkoušel špehovat Draca, ten si ho ale všiml, a když ostatní odešli, spoutal Harryho kouzlem a dupl mu na obličej. Tonksová Harryho ale našla a doprovodila ho k bráně, kde ho vyzvedl Snape a donutil ho jít takhle od krve na slavnost. Na slavnosti se dozvěděli, že Křiklan bude učit lektvary a Snape bude učit obranu proti černé magii. Tím pádem si Ron i Harry mohli zapsat lektvary, což také udělali a od profesora Křiklana dostali dvě staré učebnice. Harryho učebnice byla podepsána jako učebnice Prince dvojí krve. Učebnice byla velmi počmárána a doplněna různými informacemi a kouzly. Když se Harry řídil pokyny Prince, tak měl ve třídě z lektvarů nejlepší výsledky. Za odměnu pak od Křiklana dostal nápoj štěstí. Harry navíc začal chodit na zvláštní hodiny s Brumbálem, kde získával povědomí o Voldemortově minulosti, z jaké rodiny pocházel, o jeho rodičích a tak. Používali k tomu vzpomínky v myslánce. Harry postřehl, že Brumbál má na své zraněné ruce prsten, který patřil předkovi Voldemorta.
Harry ve famfrpálu pořádal konkurz na brankáře a Hermiona kouzlem pomohla Ronovi, aby vyhrál. Ginny se stala v týmu střelcem. Přátelé šli navštívit Hagrida, ale báli se, protože si nikdo z nich nezapsal jeho předmět. Harry zkoušel různá kouzla z jeho učebnice lektvarů, což se nelíbilo Hermioně, která měla pocit, že mohou být nebezpečná. Při návštěvě Prasinek potkal známého zloděje, který měl u sebe zlaté věci po Siriusovi, což Harryho velmi rozčílilo. Když se vraceli z Prasinek, viděli dvě nebelvírské dívky, jak se hádají, jedna z nich se pak zničehonic vznesla do vzduchu. Byla pod nějakou kletbou. Předtím nesla velký náhrdelník, který měla doručit Brumbálovi. Harry náhrdelník poznal, před několika lety ho viděl u Borgina a každý, kdo se ho dotkl, měl zemřít. Katie měla štěstí, že se ho dotkla v rukavicích, kde byla jen malá dírka. Harry z toho podezíral Malfoye, ale nikdo mu nevěřil.
Brumbál Harryho seznámil se svou vlastní vzpomínkou na Voldemorta, když ho navštívil v sirotčinci a sdělil mu, že je kouzelník. Vzpomínal si, že už tehdy Voldemort ubližoval dětem. Hermiona chtěla pozvat Rona na večírek Křikova klubu. Harry za Katie jmenoval do týmu náhradu a to Deana, který chodil s Ginny. Ron, Harry a Hermiona pak nachytali Deana, jak se líbá s Ginny a Ron vypěnil. Ginny mu vpálila, že všichni se s někým líbali, jen on ne. Když si Ron uvědomil, že i Hermiona se líbala s Krumem, tak se naštval a dal se dohromady se spolužačkou Levandulí. Jejich vztah lezl celému okolí na nervy. Aby Ron žárlil, šla Hermiona na Křikův večírek s Ronovým famfrpálovým konkurentem. Harry na večírku vyslechl rozhovor Snapea a Draca a dozvěděl se, že Snape složil neporušitelný slib, že musí Dracovi pomáhat. Nikdo to Harrymu ale nevěřil, všichni si mysleli, že to Snape pouze předstírá. Vánoce trávil Harry v Doupěti a navštívil ho tam nový ministr kouzel, který chtěl, aby Harry jako vyvolený předstíral, že spolupracuje s ministerstvem. Ten odmítl pomáhat někomu, kdo stále zaměstnává Dolores Umbridgovou.
Brumbál seznámil Harryho s další vzpomínkou. Ta patřila Křiklanovi, ale ten ji upravil. V této vzpomínce se ho Voldemort vyptával, jak stvořit viteály, do nichž by po vraždě uložil části své duše. Křiklan mu to podle vzpomínky odmítl prozradit.
Při hodině lektvarů nedokázal Harry vytvořit protijed na jed v jeho lahvičce, ale vyřešil to pomocí kamene, který je protijedem skoro na všechny jedy. Profesor Křiklan si pak bezoár schoval. Bezoár se pak hodil, když Ron snědl prošlý bonbón obsahující silný nápoj lásky určený pro Harryho a Harry ho přivedl ke Křiklanovi, který ho vyléčil, ale dal mu i napít z lahve, kterou měl pro Brumbála. V lahvi byl silný jed. Rona Harry zachránil právě díky tomu bezoáru, který měl Křiklan stále u sebe. Když Ron ležel na marodce, přišla tam jeho přítelkyně Levandule, ale on volal Hermionu, a tak se Levandule urazila.
Další famfrpálový zápas nemohl tedy Ron hrát a nastoupil náhradník, který byl ale příliš sebevědomý a do všeho mluvil, až způsobil, že se Harry zranil. Nebelvír proto prohrál. Harryho navíc trápilo, že neví, kam se Draco zničehonic ztrácí, a tak pověřil Dobbyho a Kráturu, aby Draca sledovali.
Brumbál seznámil Harryho s dalšími vzpomínkami, hlavně na to, jak Voldemort získal hrníček patřící Helze z Mrzimoru a další věci. Také Harry viděl Brumbálovu vzpomínku, jak se Voldemort snažil stát profesorem v Bradavicích.
Harry díky Dobbymu zjistil, že Malfoy chodí do Komnaty nejvyšší potřeby a jeho přátele Crabbe a Goyle pijí mnoholičný lektvar a hlídají. Také zjistili, že Ufňukaná Uršula má nového kamaráda, ale nevěděli koho.
Hagrid napsal Harrymu dopis, ve kterém mu sdělil, že Aragog zemřel, a že by mohl přijít na pohřeb. Harry vymyslel, jak získat od Křiklana neupravenou vzpomínku. Napil se lektvaru štěstí a vydal se na Aragogův pohřeb. Cestou potkal Křiklana, který se k němu přidal, aby získal Aragogův jed, který byl vzácný. U Hagrida se Křiklan opil a Harrymu se povedlo přesvědčit, aby mu dal tu vzpomínku. Se vzpomínkou se pak vydal k Brumbálovi a oba se na ní podívali. Viděli, že Křiklan Voldemortovi vše o viteálech prozradil. Teď jim již bylo jasné, že Voldemort vytvořil viteály a tam uložil kousky své duše a je potřeba viteály zničit, až pak může Voldemort zemřít. Harry se dozvěděl, že Brumbál se celou dobu snažil viteály najít a příště vezme Harryho na výpravu s sebou. Viteálem byl i Raddleův deník a prsten, který má Brumbál na ruce. Zbývají jim čtyři viteály.
Harry na dívčích záchodech potkal Draca, který se bavil s Uršulou. Došlo k souboji a Harry na něj použil kouzlo z jeho učebnice lektvarů, které způsobilo, že Draco málem zemřel, jednalo se o černou magii. Objevil je Snape. Snape na něj použil nitrozpyt, aby zjistil, kde se to kouzlo Harry naučil a chtěl vidět jeho učebnici. Snape zadal Harrymu speciální trest, měl třídit archivy s tresty žáků, bylo tam mnoho záznamů o jeho otci a Siriusovi, to Harryho trápilo. Navíc to měl dělat v době famfrpálového zápasu, který ale Nebelvír vyhrál i bez něj. Harry samou radostí políbil Ginny a Ronovi to nevadilo.
Harry se dozvěděl, že to Snape řekl Voldemortovi o věštbě, která způsobila smrt jeho rodičů, šel za Brumbálem, který ho vzal na lov viteálů. Předtím ale Harry rozdělil nápoj štěstí mezi své kamarády a ti pak mohli varovat v případě nebezpečí Fénixův řád. Vydali se společně k jeskyni, kde kdysi Voldemort týral jiné děti ze sirotčince. Do jeskyně se dostali tak, že se musela použít trocha krve. Museli se dostat přes vodu, kde byli nemrtví až doprostřed jezera, kde byl malý ostrůvek s nádobou, v níž byl náhrdelník. K náhrdelníku se dalo dostat ale jen tak, že se musel vypít nápoj, v němž byl ponořený. Brumbál ho vypil, nápoj mu působil obrovské bolesti, ale Harry ho k tomu musel donutit. Pak se na ně vrhli nemrtví, ale světlo je zastavilo. Podařilo se jim dostat se zpět do Bradavic. Na věži na ně ale čekal Malfoy, který oslabeného Brumbála odzbrojil. O Harrym nevěděl, protože byl schovaný pod neviditelným pláštěm a Brumbál předtím Harryho zmrazil. Brumbál celou dobu věděl, že mu Malfoy usiluje o život. Malfoy do hradu pustil ostatní Smrtijedy, kterým se postavili členové Fénixova řádu. Malfoy nedokázal Brumbála zabít, udělal to Snape, přestože ho Brumbál prosil. V okamžiku, kdy byl Brumbál mrtvý, kouzlo, které drželo Harryho spoutaného, povolilo. A Harry pronásledoval Snapea, použil proti němu kouzlo z knihy lektvarů. Snape se naštval, to kouzlo bylo jeho. On byl Princem dvojí krve. Harrymu ale neublížil. Zmizel s ostatními Smrtijedy. Na hradě nikdo nemohl uvěřit, že je Brumbál mrtvý a že ho zabil Snape. Všichni mu věřili. Ronův bratr byl zraněný vlkodlakem, byl zjizvený, ale Fleur ho měla ráda a nevzdala se ho. Harry zjistil, že ten náhrdelník, pro který se vydali, byl falešný, někdo jiný ho už vzal. Někdo s iniciály R. A. B.
Po Brumbálově pohřbu se Harry rozešel s Ginny. Nechtěl, aby jí někdo ublížil kvůli němu. Harry svým dvěma kamarádům sdělil, že se příští rok nevrátí do Bradavic, půjde hledat viteály. Oni půjdou s ním.
Poslední sedmý díl Harryho Pottera začíná u Voldemorta, kde Snape musí přihlížet smrti bradavické učitelky, která učila o mudlech. Zároveň se Voldemort ujišťuje, že Snapeovi informace jsou správné.
Harry část posledních prázdnin trávil u Dursleyových. Chyběly poslední čtyři dny do doby, než bude plnoletý, pak zmizí ochrana, kterou mu poskytoval dům, v němž žil. Harry věděl, že do Bradavic se už nevrátí, a tak vyhazoval věci, které už nebude potřebovat. Fénixův řád se rozhodl, že poskytne ochranu Dursleyovým, kterým hrozilo od Voldemorta nebezpečí. Dursleyovi byli přemístěni, při jejich odchodu se ukázalo, že jediný, kdo má obavy o Harryho, byl vlastně Dudley, který chtěl, aby šel s nimi do bezpečí. Dokonce se s Harrym jako jediný rozloučil. Pro Harryho přijeli členové řádu, část z nich vypila mnoholičný lektvar a změnila se na Harryho. Harry z domu odletěl na motorce s Hagridem. Jakmile vylétli z domu, byli přepadeni Smrtijedy, kteří na ně čekali. Nečekali, ale že Potterů bude sedm. Útok nepřežil Pošuk Moody a ani Hedvika, která chránila Harryho. Jedno z dvojčat při útoku přišlo o ucho, ale neztratilo svůj pověstný humor. Harry, Ron ani Hermiona nechtěli nikomu prozradit, jakým úkolem je pověřil Brumbál. V doupěti je také navštívil ministr kouzel Brousek, který jim sdělil, že jsou dědici po Brumbálovi. Ron zdědil zatemňovač, Hermiona knihu bajek a Harry zlatonku, kterou chytil jako první. Také zdědil Nebelvírův meč, ten mu ale ministr nepředal.
Konala se svatba Billa a Fleur, překazilo jí ale oznámení, že padlo ministerstvo a ženou se na ně Smrtijedi. Hermiona se rychle přemístila s Ronem a Harrym. Všechny věci, které potřebovali, měla ve své kabelce, kterou opatřila zvětšovacím kouzlem. Nějak se podařilo dvěma Smrtijedům najít je, ale přátelé si s nimi poradili. Rozhodli se ukrýt v Siriusově domě. Krátura z nich nebyl z počátku nadšený, ale když mu začali projevovat určitý vděk a úctu, začal se měnit i on. V domě je vyhledal Lupin, který se k nim chtěl přidat. Bál se čelit tomu, že s ním Tonksová čeká dítě, bál se, že dítě bude jako on vlkodlak. V čele ministerstva byli Smrtijedi a zaváděli povinný registr čarodějů z mudlovských rodin.
Přátelům došlo, že záhadný R. A. B. byl bratr Siriuse. Harry si vzpomněl, že ten náhrdelník, který byl viteál viděl v domě, když se tu uklízelo. Krátura mu ale sdělil, že náhrdelník mu ukradl zloděj Mungus. Krátura k Harrymu Munguse dotáhnul a ten mu prozradil, že mu náhrdelník zabavila Umbridgová. Přátelé se rozhodli vydat na ministerstvo a náhrdelník získat. Povedlo se jim pomocí mnoholičného lektvaru dostat na ministerstvo, kde Umbridgové ukradli její náhrdelník. Zároveň se ale odhalili, a když se pokusili přenést se do Siriusova domu, tak s sebou vzali jednoho Smrtijeda, proto se tam už nemohli vrátit. Hermiona je přenesla do lesa, ale Ron měl roštěp těla, takže ho museli vyléčit.
Harry měl opět vidění, jak Voldemort neváhá mučit lidi, jen aby cosi získal.
Stále častěji se Harry a Ron hádali. Ron měl velké obavy o členy své rodiny a zlost si vyléval na Harrym. Obzvlášť náhrdelník, který stále nosili u sebe, v nich vzbuzoval zlé pocity. Jednou v lese tajně vyslechli rozhovor skřetů a kouzelníků, kteří utíkali před Smrtijedy. Jeden ze skřetů tam řekl, že Nebelvírův meč, který má Snape v pracovně, je falešný. Přátelé si uvědomili, že tento meč dokáže zničit viteály. Ron, který celou tu situaci nesl těžce, se s Harrym pohádal a přemístil se pryč. To znamenalo, že díky ochranným kouzlům se už k nim nemohl vrátit.
Harry a Hermiona zůstali sami. Harry si přál navštívit Godricův Důl, ve kterém žil jako dítě a zemřeli tam jeho rodiče. Vydali se tam v období Vánoc. Chtěli tam navštívit autorku Dějin čar a kouzel. Navštívili hřbitov, kde byli pohřbeni nejen rodiče Harryho, ale i příbuzní Brumbála. Viděli ženu, která je sledovala. Domnívali se, že je to Batylda, tak šli za ní domů. Nebyla to Batylda, byl to Nagini navlečený do její kůže. Pokusil se Harryho zabít, ale Hermiona je včas přemístila. Při přemístění se ale Harryho hůlka nešťastně zlomila. V bezpečí si pak Harry přečetl článek, který Rita Holoubková napsala o Brumbálovi, vyplývalo z něj, že Brumbál nebyl žádný hrdina, usiloval o moc a způsobil smrt své sestry. Jednou v noci v lese držel Harry hlídku a uviděl stříbrnou laň – patrona. Vydal se za ní, laň ho dovedla k zamrzlé vodě. Pod ledem byl schovaný Nebelvírův meč. Harry se pro něj ponořil, ale zapomněl si sundat náhrdelník. Ten ho táhl dolů. Zachránil ho Ron, který se tam zničehonic objevil, vytáhl meč i Harryho. Pak zničil náhrdelník. Hermiona, když Rona viděla, byla velmi naštvaná, že je dokázal opustit. Ron cestou získal náhradní hůlku, která teď posloužila Harrymu. Ron jim také sdělil, jak je možné, že je Smrtijedi vždy najdou, najdou je podle toho, že vyslovili Voldemortovo jméno. Ron se dokázal vrátit díky zatemňovači od Brumbála, který sloužil jako takové rádio, díky němu věděl, kde jsou. Rozhodli se vydat za otcem Lenky Láskorádové, protože měl přívěsek se znakem, který se objevil v bajkách, které Hermiona dostala od Brumbála a byl i na jednom z hrobů v Godricově dole. Když tam přišli, Láskorád jim vyprávěl o relikviích smrti: bezové hůlce, kameni, který křísil mrtvé a neviditelném plášti. Zjistili ale, že Láskorádovi unesli Smrtijedi Lenku a vydají ji, až udá Harryho. Láskorád Smrtijedy zavolal, Harrymu a jeho přátelům se ale podařilo utéci. V úkrytu Harry omylem vyslovil Voldemortovo jméno, a tak je Smrtijedi objevili. Hermiona na Harryho namířila kletbu, která ho zhyzdila, aby ho nepoznali. Smrtijedi přesto měli pochybnosti, a tak je přivedli do sídla Malfoyů. Lucius chtěl, aby se Draco na Harryho podíval a poznal ho. Draco to ale neudělal. Byla tam i Belatrix, kterou vyděsilo, když u Hermiony viděla Nebelvírův meč, myslela si, že jí vykradli její trezor. Tak Hermionu mučila. Harry a Ron skončili ve vězení, kde byl Ollivander, Dean, Lenka a další. Harry použil střep ze zrcadla, který měl po Siriusovi a tam viděl, že je někdo pozoruje. Požádal ho o pomoc, ten někdo jim na pomoc poslal Dobbyho, který ostatní vězně přemístil pryč. Ron a Harry se dostali z vězení, Červíček se je ale pokusil zastavit, ale protože dlužil Harrymu život, tak se to obrátilo proti němu a on sám se uškrtil. Harry a Ron se dostali nahoru, kde s pomocí Dobbyho osvobodili Hermionu. Harry odzbrojil Draca, když mu vyrval všechny hůlky. Bohužel Dobby za to zaplatil životem. Zasáhl ho nůž, který hodila Belatrix. Harry bez kouzel pohřbil Dobbyho. Promluvil také s Ollivandrem, který mu prozradil, že Voldemorta zajímalo, proč je jeho hůlka spojená s Harryho a kde má sehnat nepřemožitelnou bezovou hůlku. Také mluvil se skřetem, kterého přesvědčil, aby ho dostal do banky u Gringottových, do trezoru Belatrix, protože předpokládal, že tam je další viteál. Skřet si za to řekl o Nebelvírův meč. Pomocí mnoholičného lektvaru se jim povedlo dostat do banky a i do trezoru. Našli tam další viteál – hrnek Helgy z Mrzimoru. Skřet je ale v trezoru nechal a utekl. Přátelům se povedlo dostat ven na drakovi, který trezory hlídal.
Harry pomoci vidění zjistil, že další viteál je v Bradavicích a že viteálem je i had Nagini. Přenesli se tedy do Prasinek, které ale byly hlídané. Pomohl jim výčepní od Prasečí hlavy, ve kterém Harry poznal bratra Albuse Brumbála Aberfortha. Ten jim také na pomoc poslal Dobbyho. Aberforth měl v hostinci tajný vchod do Bradavic pomocí obrazu. Obrazem za nimi přišel Neville a dovedl je do Bradavic do Komnaty nejvyšší potřeby, kde byli Harryho přátelé připravení na boj. Díky Lence přišel na to, že hledají diadém, vydal se s ní do Havraspárské věže podívat se, jak diadém vypadá. Tam ho ale objevila učitelka, která byla Smrtijedkou. Lenka ji sice omráčila, ale ona stihla dát znamení Voldemortovi. Když jiný profesor Smrtijed plivl na profesorku McGonagallovou, tak na něj Harry použil zakázanou kletbu. Profesorka mu pomohla zajistit školu a začala evakuovat studenty do Prasečí hlavy. Na chodbě se objevil Snape, profesorka se mu postavila, na pomoc jí přišel i Křiklan. Snape ale zmizel. Do školy se dostali zbylí členové řádu připravení bojovat. Harry se vydal do Komnaty nejvyšší potřeby, kde byl ukrytý diadém. Mezitím se Ron a Hermiona vypravili do Tajemné komnaty, kde vzali baziliščí zuby a zničili hrneček. V komnatě se střetli s Dracem, Goylem a Crabbem. Crabbe založil zložár, který ale neuměl ovládat. Komnata začala hořet, Harry a Ron zachránili Draca a Goyla. Crabe tam zemřel. Diadém byl ale zložárem zničen. Když přátelé probíhali chodbou, viděli boj, ve kterém zemřel Fred.
Harry díky vidění viděl, že Voldemort je i s Naginim v Chroptící chýši a čeká na Snapea. Vydal se pod neviditelným pláštěm za ním. Vyslechl rozhovor Voldemorta a Snapea. Voldemort vysvětlil Snapeovi, že ho bezová hůlka, která původně patřila Brumbálovi neposlouchá pravděpodobně proto, že on neporazil Brumbála. To Snape ho zabil a on tedy musí zabít Snapea, aby byl absolutním vlastníkem mocné hůlky. Nagini ho zabil. Než ale Snape zemřel, stihl předat své vzpomínky Harrymu, který k němu přišel. Harry se na vzpomínky podíval a viděl, že Snape byl od dětství zamilovaný do jeho matky, viděl, že velmi litoval, že zavinil její smrt, že prosil, aby jí Voldemort ušetřil. Že žádal Brumbála, aby schoval celou její rodinu, aby jí Voldemort nemohl zabít, a když se to nepovedlo, tak alespoň chránil Harryho. To on vyslal stříbrnou laň, to on jim dal Nebelvírův meč. Celou dobu nad nimi držel ochrannou ruku. Zároveň také Harry zjistil, že Brumbál Snapea žádal, aby ho zabil, protože věděl, že brzy kvůli kletbě zemře. Nechtěl, aby to udělal Malfoy. Harry zjistil, že Snape byl hrdina. Dozvěděl se také, co mu měl Snape říct, že Harry musí zemřít, protože se z něj stal viteál, zabít ho ale musí Voldemort. Na hradě mezitím zemřela spousta lidí včetně Lupina a Tonksové. Harry se tedy vydal za Voldemortem do Zapovězeného lesa. Cestou svíral zlatonku a šeptl do ní to, co věděl, že je čas zemřít. Zlatonka se otevřela a objevil se kámen, který přivolal všechny jeho zemřelé blízké. Byli s ním až do konce. Harry došel k Voldemortovi, který na něj vyslal smrtící kletbu. Harry se ocitl v duchu na nádraží, kde s ním byl i Brumbál. Ten mu vysvětlil, že nezemřel, zemřela jen ta Voldemortova část v něm. Harry se opět probral v Zapovězeném lese, ale předstíral smrt. Přišla k němu matka Draca Malfoye a viděla, že je naživu. Potřebovala se ale dostat za synem do hradu, a tak Voldemortovi řekla, že Harry zemřel. Voldemort a Smrtijedi se vydali na hrad, s nimi šel Hagrid, který nesl zemřelého Harryho. Lidé vycházeli ven. Neville se pokusil Voldemortovi postavit, ten mu na hlavu narazil Moudrý klobouk a zapálil ho. V tu chvíli na dvůr vpadl Dráp, Neville z klobouku vytáhl Nebelvírův meč a uťal Naginimu hlavu. Harry toho využil a zmizel pod neviditelným pláštěm. Boj dál pokračoval, na stranu Harryho se postavili i domácí skřítci vedení Kráturou. Voldemort byl ve středu boje proti McGonagallové, Křiklanovi a Kratiknotovi. Ginny, Hermiona a Lenka se pokoušely porazit Belatrix, dívky vystřídala paní Weasleyová, ta dokázala Belatrix zabít. To rozčílilo Voldemorta, který všechny tři učitele odmrštil a namířil hůlku na paní Weasleyovou, tu ochránil Harry kouzlem. Harry se postavil Voldemortovi, vysvětlil mu, že už je to jen mezi nimi. Voldemort nikomu nemůže trvale ublížit, protože se Harry obětoval. Ochránil své přátelé stejným kouzlem, kterým ho ochránila matka, když se obětovala pro něj. Sdělil mu také, že Snape byl celou dobu Brumbálův člověk, jednal jen na jeho přání. Také Voldemortovi sdělil, že ho nikdy nebude bezová hůlka poslouchat, protože Snape nikdy Brumbála neporazil. To Draco ho odzbrojil a Draca zase odzbrojil Harry, majitelem bezové hůlky je tedy Harry a hůlka přece nezabije svého majitele. Oba vystřelili své kletba, Voldemort smrtící kletbu a Harry odzbrojující expelliarmus. Bezová hůlka vzlétla a doletěla k Harrymu. Voldemort klesl mrtvý. Všichni slavili. Harry se s přáteli vydal do ředitelovy pracovny. Tam Brumbálovu obrazu sdělil, že kámen někde nechal a nikdy ho nehodlá nechat, plášť si ponechá a bezovou hůlkou spravil tu svoji. Bezovou hůlku pak hodlal vrátit do hrobu Brumbála.
Závěr knihy se odehrával o 19 let později, kdy Harry s Ginny doprovázeli své dva syny Jamese a Albuse na vlak do Bradavic. Albus jel poprvé a malá Lilly plakala, že by chtěla jet také. Harry svému synovi řekl, že vůbec nevadí, když skončí ve Zmijozelu, protože z této koleje pocházel další velký kouzelník, po kterém má jméno Severus. Navíc klobouk jistě přihlédne k jeho přání. U vlaku se setkali i s Ronem a Hermionou, kteří tam byli s jejich dcerou Rose a mladším synem Hugem. Na dálku se pozdravili s Dracem, který doprovázel svého syna. Na nádraží byl také Teddy, syn Tonksové a Lupina.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času strávila s obřady k poctě bohů. Často se modlila a obětovala bohům, žila na hradě Tetín. Nejmladší a nejkrásnější dcera se jmenovala Libuše a stejně jako otec měla jisté věštecké schopnosti. Když Krok zemřel, byla to Libuše, kdo byl zvolen jako jeho nástupce. Libuše opustila svůj hrad Libušín a přesídlila na Vyšehrad.
Kněžna Libuše si k sobě na Vyšehrad pozvala sestru Kazi na návštěvu. Zrovna když se procházely v Libušině oblíbené zahradě, zavolal je správce hradu na nádvoří. Tam obě spatřily hezkého mladého muže, který na ramenou nesl obrovského živého kance. Byl to kanec, který sužoval Kavčí hory. A mladý Bivoj se ho vydal zabít. Povedlo se mu ho dostat živého a přinesl ho na Vyšehrad, aby o smrti kance rozhodla Libuše. Ta mu dala svolení, aby ho zabil. Muži se kolem nich rozestoupili do kruhu a Bivoji hodili k nohám oštěp. Bivoj silou mrštil kancem a rychle zvedl oštěp. Rozzuřený kanec se vrhl proti němu a nabodl se na Bivojův oštěp. Bivoj byl poté pozván na hostinu, která se konala na jeho počest, tam vyprávěl, jak se mu podařilo kance zajmout. Mezitím stále doufal, že se do síně vrátí Libuše se sestrou, protože se mu Kazi velmi líbila. Sestry se do síně opravdu vrátily a donesly mu jako dar překrásný opasek vykládaný drahými kameny. Do opasku Kazi navíc zasadila mocné byliny a hadí zub, aby Bivoje chránily před zlými silami. Druhý den se vydal Bivoj na cestu domů stejně jako Kazi. Libuše mu darovala také koně. Bivoj cestou dohnal Kaziin průvod a připojil se k ní. Bivoj se rozhodl opustit jeho rod a vesnici a žil s Kazi na jejím hradě, protože Kazi si ho velmi oblíbila a vzala si ho za manžela.
Kněžna Libuše byla nejen správkyní země, ale také nejvyšší soudkyní a stejně jako její otec, soudila spravedlivě. Chodili k ní lidé z celé země, aby jim pomohla s jejich rozepřemi. V době její vlády se do sporu dostali i dva mocní starostové rodu. Předmětem jejich sporu byla pole, která ležela mezi nimi. Proto se svým sporem předstoupili před Libuši a doufali, že se kněžna přikloní na jejich stranu. Kněžna si spor vyslechla. Mladší soused žaloval na staršího, že mu chce zabrat jeho pole a meze. Starší tvrdošíjně trval na tom, aby bylo po jeho, aniž by měl nějaké právo pozemky vyžadovat. Kněžna při rozvážila a sdělila radě starších svůj názor, rada s ní souhlasila, a tak kněžna vyhlásila svůj rozsudek. Pole přiřkla mladšímu ze sousedů. Nestihla však ani dopovědět svůj rozsudek a starší z mužů začal křičet, že je to ostuda, že je soudí žena. Libuši jeho slova mrzela, nejvíc ji ale trápilo, že se jí nikdo nezastal a toho muže neokřikl. Proto povstala a důstojně prohlásila, že mají pravdu, že je žena, a proto činí ženská rozhodnutí, netrápí je a pokud tak moc stojí o přísnějšího vládce, tak ona se tomu podrobí. Ať si valný sněm zvolí nového vojvodu a ona si ho vezme za muže. Odešla do hradu a dala poslat pro své sestry. Všechny tři se dlouze radily v zahradě. Hned ráno nechala svolat Libuše na valný sněm všechen lid. Řekla jim, že si nevážili svobody, kterou jim poskytla, a když si přejí vojvodu, který bude brát jejich děti ke svým službám a chtít po nich daně, tak ona jim ho dopřeje. Radila jim, aby ale vojvodu volili moudře a pokud stojí o její radu, tak jim poradí. Její radou bylo, ať se vydají k řece Bělině, kde je obec Stadice, tam najdou na poli orat muže se dvěma voly. Poslové měli vzít vhodné oblečení pro budoucího vojvodu a jejího koně, který je k tomu muži zavede. Poslové se okamžitě vydali na cestu.
Libušini poslové se vydali na cestu, aby našli nového vojvodu. Cestou je provázel Libušin kůň, kterého museli obdivovat, šel, aniž by ho kdokoliv vedl, nenechal se od svého úkolu odvést ani, když procházeli kolem stáda koní, kteří ho k sobě vábili. Cesta byla velmi dlouhá, šli tři dny, až dorazili k vesnici Stadice. Hned se také vyptávali, jestli tam žije muž jménem Přemysl. Malý chlapec jim ukázal, že Přemysl právě orá na poli. Spatřili hezkého vysokého muže v lýčených střevících, který kráčel za pluhem zapřaženým za dva voly. Poslové se Přemyslovi poklonili a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho zvolili za vojvodu a že na něj český národ a kněžna Libuše již čekají. Přemysl je mlčky vyslechl a pak zabodl otku, kterou měl v ruce do země a pustil voly se slovy, ať jdou tam, odkud přišli. Voli se vydali ke skále, kde náhle zmizeli a už je nikdo nespatřil. Přemysl se obrátil na posly a řekl jim, že přišli brzy, kdyby přišli o chvíli déle, stihl by doorat a jejich zemi by se dařilo dobře. Protože to ale nestihl a přerušili ho v práci, tak v české zemi bude často hlad. Poslové žasli nad tím, jak líska, kterou Přemysl předtím zabodl do země, vyrostla do tří ratolestí. Dvě z nich rychle opadaly, třetí ale rostla dále. Přemysl jim vysvětlil, že líska ukazuje, že z jeho pokolení bude mnoho lidí panovat, ale vždy jen jediný vladař zůstane. Poslové byli překvapeni také tím, že se Libuše nezmýlila, když tvrdila, že Přemysl bude jísti u železného stolu. Přemysl jim řekl, že je třeba si železa vážit. Protože v čase míru se dá využít k práci a v čase války k obraně. Přemysl se poté převlékl do oděvu, který mu poslové přivezli a ale vzal si s sebou i lýčené střevíce a starou kabelu, aby jeho rod nikdy nezapomínal, z jakých poměrů vzešel. Na Vyšehradě již všichni očekávali Přemyslův příjezd. Přemysl, který znal Libuši z dob, kdy vyrůstala na Budči, rád pojmul kněžnu za manželku.
Po svatbě Přemysla a Libuše vzala kněžna svého manžela do podzemí, kde se ukrýval poklad, protože věděla, že teď má na něj stejné právo jako ona. Libuše a Přemysl spolu vládli v právu a ve shodě. Jednou se s Přemyslem a družinou procházeli nad Vltavou. Pozorovali okolní krajinu. V tom okamžiku Libuše pronesla jednu ze svých věšteb, pravděpodobně tu nejznámější. Libuše předpověděla vznik a význam Prahy. Poradila jim, aby se vydali k lesu Strahovu, kde uvidí člověka, jak tesá práh domu. Tam mají vystavit město, jehož slávě se budou lidé klanět.
Jindy Přemysla navštívili vladykové různých rodů a prosili ho, aby jim Libuše poradila, kde mají hledat vzácné kovy a jiné rudy. Přemysl je v jeden den svolal a Libuše jim pronesla věštbu, v níž říkala, kde se které kovy nacházejí na českém území. Například stříbro se mělo nacházet v okolí Březové hory a zlato v okolí Jílové hory. Zároveň je i varovala, že toto bohatství nepřinese jen dobré věci, ale způsobí i konflikty s okolními sousedy.
Jednou se Libuše se svoji družinou vydala do lázní, které vznikly tak, že Vltava vymlela hlubokou tůni. Zde Libuše potopila zlatou kolébku, která dříve patřila jejímu synovi. Tato kolébka se měla vynořit, až se bude blížit doba, kdy se zrodí někdo, kdo dojde velké slávy díky jeho práci a lásce.
Jak léta plynuly, kněžna a její sestry stárly. První zemřela Kazi, po ní i pobožná Teta. Postupně se nachýlil čas také Libuši, která věděla, že brzy zemře. Nechala si tedy svolat český lid a žehnala jim, prosila je také, aby zachovali víru a poslušnost jejímu manželovi a synovi. Poté Libuše zemřela. Kde je její hrob, není jisté.
Její poklad, který ukázala po svatbě svému manželovi, zůstal ukrytý. Přemysl ho nechal, kde byl. Věřil tomu, že až na tom jednou bude česká země bídně, tak se poklad zjeví a díky tomu bída zmizí.
Co se týká zlaté kolébky, zjevila se prý jednou a rostla spolu s dítětem, které se v pozdějším věku proslavilo jako otec české vlasti. Po jeho smrti se kolébka znovu vnořila do Vltavy a tam stále čeká.
Po smrti Libuše se změnilo postavení žen z její družiny. Předtím měly velký význam v české společnosti, ale pak ho postupně ztrácely a často musely čelit i různým posměškům. Nejhůře tento společenský propad nesla Vlasta, která vyzvala ženy, aby se chopily zbraní a začaly vládnout. Ženy si dokonce vytvořily vlastní útočiště Děvín, který stál také u řeky Vltavy, ale o něco výše než Vyšehrad. Vlasta a ostatní dívky z její družiny se snažily přemluvit ostatní ženy, aby společně s nimi bojovaly proti mužům. Chtěly, aby ženy vládly v zemi a muži jim sloužili. Mnoha ženám se tento názor líbil, naopak mužům to přišlo vtipné a dívkám se posmívali, když viděli, jak se cvičí v boji a v jízdě na koni. Jen Přemysl se tomu nesmál, měl děsivý sen o krutém krvavém boji. Chtěl, aby to muži nebrali na lehkou váhu. V tomto ho ale neposlouchali. Mezitím se dívky na Děvíně zřekly všech svých pout k mužům z jejich života, nezáleželo na tom, jestli šlo o manžely, bratry, či otce. Věrnost přísahaly jen svému ženskému spolku. Slíbily si také, že se nikdy nezradí. Každá z žen měla na Děvíně svůj úkol. Ty nejchytřejší byly v radě. Ty, jež byly opatrné, střežily hrad, nejodvážnější dívky se zase chystaly k boji. Ty, které měly krásnou tvář a postavu, měly sloužit jako návnady pro muže, aby lehčeji padly do Vlastiny pasti. Vlasta se totiž nebála využívat různých lstí. Jednou se muži vydali k hradbám Děvína. Věřili, že až dívky uvidí zbraně, že se hned vzdají. Vlasta ale se svoji armádou vyrazila z brány a došlo ke krutému boji, v němž zemřelo na tři sta mužů. Od toho okamžiku přestali muži dívky podceňovat. K Vlastině armádě se naopak přidávaly stále další ženy. Muži se snažili Děvína zmocnit i lstí, ale žádná z dívek nezradila. Naopak na Vyšehradě žily dívky, které tajně donášely informace o mužích do Děvína. Mnoho mužů v okolí Děvína zemřelo díky proradnosti těchto žen. Jednou krásná dívka přiměla mládence, aby ji šel osvobodit, až jibudou přepravovat z Děvína. Muž a jeho družina ale padli do pasti. Jindy zase jedna z dívek slíbila mladíkovi, že mu zradí Děvín. V noci ho a jeho družinu pustila do hradu, padli tam ale do připravené pasti.
Vlasta ze všech nejvíce nenáviděla mladého Ctirada, který v bojích zabil mnoho jejích dívek. Vymyslela proto lest. Když Ctirad se svou družinou projížděl kolem Děvína, spatřil v lese uvázanou překrásnou dívku. Osvobodil ji a vůbec ho nenapadlo, že by to mohla být past. Dívka mu prozradila, že se jmenuje Šárka a že ji zajaly dívky z Děvína. Když ji táhly na jejich hrad, slyšely koně, a tak ji tu nechaly. U nohou jí postavily láhev s medovinou, aby se nemohla napít a na záda jí připevnili lesní roh, aby si nemohla zatroubit o pomoc. Ctiradovi se Šárka velmi líbila, a tak jí věřil. Vesele s ní popíjel medovinu, a zatímco jeho družina odpočívala, nechal se přesvědčit a zatroubil na onen lesní roh. V tu chvíli se zjevila skupina žen a Ctiradovu družinu pobila. Ctirada odvedly na Děvín. Druhý den se našlo jeho tělo vlámané do kola. To muže velmi rozzuřilo, a tak se rozhodli pomstít dívkám. Muži a ženy se střetli před Vyšehradem, byl to krutý boj. Když ale v boji zemřela Vlasta, dívky se začaly vzdávat, v tu chvíli s nimi ale neměl žádný muž slitování. Dívky tuto bitvu prohrály, a tím prohrály i dívčí válku.
Po smrti Přemysla nastoupil na jeho místo Nezamysl, po něm se vojvodou stal Mnata a po něm pak Vojen a Vnislav. Po nich následoval Křesomysl. Křesomysl se více než na zemědělství zaměřoval na hledání kovů. Vycházel z proroctví Libuše. Během jeho vlády se zhoršovalo zemědělství, což si mnoho vladyků a starostů uvědomovalo, a proto proti tomu protestovali. Nejvíce se ozýval Horymír, který byl vladykou v Neumětelých. O jeho postojích se dozvěděli horníci, které to velmi popudilo, a tak se mu rozhodli pomstít. Vydali se do Neumětel a zapálili je. Díky včasnému varování se povedlo Horymírovi utéct na Šemíkovi. Horymír se poté horníkům spolu se svým rodem a přáteli pomstil. Mnoho horníků to zaplatilo životem. Ti, co přežili, pak žalovali Křesomyslovi, který jim byl stále nakloněn, a proto se rozhodl Horymíra uvěznit a pak nechat popravit. Horymírovým posledním přáním bylo, aby se mohl ještě naposledy projet na Šemíkovi po vyšehradském nádvoří. Křesomysl mu toto přání splnil, netušil ale co bude následovat. Horymírovi se na Šemíkovi povedlo přeskočit hradbu. Když to vladykové viděli, vyprosili u Křesomysla pro Horymíra milost. Šemík tenhle skok ale zaplatil životem.
Po smrti Křesomysla se novým vojvodou stal Neklan, který byl považován za mírného a moudrého vojvodu. Měl dobré vztahy se sousedními Litoměřici a Lemuzi. Naopak problémy mu dělal vojvoda Vlastislav, který byl včele Lučanů. Vlastislav na rozdíl od Neklana miloval boje. Často nerespektoval jeho území a táhnul i do sousedství, třeba právě na území Čechů, Litoměřiců i Lemuzů. Nejednou si pak nechával od podrobených vesnic platit daně a případně prodával zajaté lidi do otroctví. Když takhle jednou vtáhnul do českých zemí, dostal se až k Levému Hradci. Obyvatele této pevnosti chtěl nechat vyhladovět, ale oni doufali, že jim přijde jejich vojvoda Neklan na pomoc. Ten ale nepřicházel, proto se chtěli vzdát. Na poslední chvíli se ale objevila vojska Lemuzů, Litoměřiců a Děčanů. Vlastislav se musel vrátit domů, ale hodlal se pomstít jak Čechům, tak i dalším vojvodstvím. Začal s Litoměřici, na jejich území nechal postavit nový hrad, z něhož jeho posádka podnikla surové útoky na místní obyvatelstvo. Toho se zalekli Lemuzi i Děčané a slíbili, že již nikdy nepřijdou Čechům na pomoc. To Neklana mrzelo, protože věděl, že bez spojenců si na Lučany netroufne. Rozhodl se, že se pokusí Vlastislavovi vlichotit a poslal k němu posly s dary. Ten dary odmítl a vzkázal Neklanovi, že ovládne českou zemi a pro tyto dary si přijde a vezme si k nim vše, co najde. Lučané se chystali do války, každý bojeschopný muž musel jít, jinak mu hrozil trest smrti. Poslové s informacemi o blížícím boji objeli všech pět lučanských žup. V poslední z nich žil Straba, který bojoval při posledním útoku v Čechách. Tam si také našel Čechyni, ze které nejprve udělal nevolnici a pak svou manželku. Jednou ho jeho nevlastní matka požádala, aby přišel večer do úvalu. Tam pak vyčarovala mlhu, aby je nikdo nemohl sledovat. Řekla mu, že Lučané tuto válku prohrají a že všichni muži tam zemřou, jen on sám se může zachránit. Pokud zraní muže, který na něj první zaútočí, uřeže mu uši a pak uteče.
V Čechách se zatím všichni vladykové chystali do války, jen Neklan se stále bál. Až za ním přišel jeho příbuzný Čestmír a snažil se ho přesvědčit. Neklan mu řekl, ať si vezme jeho zbroj a jde tam místo něj. Čestmír to opravdu udělal a všichni ho považovali za vojvodu. Velmi vojáky motivoval. Sám jim ale také řekl, že zde pravděpodobně zemře (přijde o hlavu), což se také stalo. Až pak vojáci zjistili, že to byl Čestmír a ne Neklan. Češi Lučany porazili a pronásledovali je až na jejich území.
Straba se z boje opravdu zachránil a vydal se domů, kde se dozvěděl, že jeho žena umírá. Když přišel do domu, uviděl, že jeho žena je smrtelně zraněná a že jí chybí obě uši. Poznal, že to ona na něj v Čechách zaútočila a že je to čarodějka.
Neklan vpadl do Lucké země a rychle postupoval, neboť všichni bojeschopní muži zemřeli na území Čech. Neklan nechal zbořit mnoho hradů a snažil se najít Vlastislavova syna. Když se s ním setkal, viděl, že je to pěkný pětiletý chlapec jménem Zbislav. Rozhodl se, že mu nezkřiví ani vlásek a nevezme ho ani do zajetí. Nechal ho dokonce žít na území lucké župy, a dokonce mu nechal vystavit hrad. Zbislava svěřil do péče Durynka, který se o něj staral i předtím. Durynk ale začal mít nekalé myšlenky, začal přemýšlet, jak udělat, aby se Neklanovi více zalíbil a rozhodl se, že to udělá tak, že zabije malého Zbislava. Jednou v zimě ho vzal k řece a vzal s sebou i sekyrku, prý aby vysekal díru do ledu. To také udělal, aby malý Zbislav mohl pozorovat rybičky. Zbislav se nad dírou v ledu sklonil a Durynk ho sekl do krku. Nožem pak hlavu odsekl. Se Zbislavovou hlavou se vydal na Vyšehrad, kde ji předložil Neklanovi s tím, že to udělal pro něj, aby se nikdy nemusel obávat Zbislavovy vzpoury. Neklan se na Durynka velmi rozzlobil. Rozhodl, že Durynk musí spáchat sebevraždu. Dal mu na výběr, buď skočí ze skály, nebo se oběsí, případně se probodne. Durynk si zvolil smrt oběšením.
Příběh o králi Svatoplukovi začíná v den svatého Petra a Pavla. Lidé se sešli na mši ve Velehradském chrámě a čekali na příchod arcibiskupa Metoděje. Ten stále mši nesloužil, protože slíbil, že počká na krále, který byl na lovu. Ten ale nepřicházel, a když se blížilo poledne, tak Metoděj začal mši bez něj. Mše byla ale přerušena hlučným příchodem krále a jeho lovecké družiny. Svatopluk byl velmi rozčílený, když zjistil, že Metoděj začal mši bez něj. Metoděj ho ale dokázal dočasně uklidnit, což potom vyvolalo další hněv Svatopluka, který zcela zapomněl na to, co vše udělal Metoděj pro moravskou říši. Svatopluk tedy Metoděje vyhnal. Metoděj začal chodit po krajinách a všude kázal ve slovanském jazyce, aby mu všichni rozuměli.
Svatopluka ale stihl trest, jeho země byla napadána mnoha národy, ať už Uhry, Poláky, Němci, ale i Češi se bouřili. Král se snažil své nepřátele zastavit, ale nedařilo se mu to. Pochopil, že je to Boží trest za jeho chování. A jednou v noci, když byl ve svém vojenském ležení, tábor opustil a vydal se na místo, kde žili tři poustevníci, a přidal se k nim. Až před svou smrtí jim přiznal, kdo vlastně ve skutečnosti byl.
Když král Svatopluk zničehonic zmizel, tak se na Moravě hledal nový panovník. V té době žil na Chropíně zeman, který byl považovaný za chytrého a jeho lid ho miloval. Proto nikoho nepřekvapilo, že byl zvolen novým panovníkem. Pán z Chropínského zámku se chtěl seznámit se svou novou říší, a tak hodně cestoval. Všude ho vítali oslavami. Nový král si na to zvykl, a když se vrátil domů, pořádal i on sám často oslavy. Jeho lid se na to ale díval s obavami. Nakonec ho lid za to proklínal, protože s oslavami přicházely i vyšší daně. Jediný koho jeho lidé litovali, byla jeho žena, která se za ně snažila přimlouvat. Její manžel to již nevydržel a vyhnal ji z domu. Málem ji u toho i zabil. Když ji pronásledoval, aby jí ublížil, podařilo se jeho manželce schovat se v obilí na poli, kde ji pak lidé našli ležet s malým miminkem, které porodila. Dítě dostalo jméno Ječmínek. Král rozhodl, že mu žena a ani syn nesmí přijít na oči a nechal je přesídlit daleko od něj. Když svého činu začal litovat a chtěl poznat svého syna, tak pro ně poslal posly, ale ti je už nenašli. Král toho začal litovat, ale dobré rady se mu od nikoho nedostalo. Nakonec spáchal sebevraždu skokem do studny. Před svou smrtí se dozvěděl, že jeho syn bude vládnout, až bude zemi nejhůře a dostane ji z krize. Od té doby lidé neustále věřili, že se Ječmínek zjeví a moravskou a českou zemi zachrání.
Roku 1125 to vypadalo, že se počasí zbláznilo, protože v létě byla zima a padal sníh, a naopak v zimě zemi zasáhly letní lijáky. Všichni tušili, že je to zlé znamení, že přijde válka. V té době byl knížetem zvolen Soběslav. Proti tomu ale protestoval jeho bratranec olomoucký kníže Otík Černý. Otík si také jel stěžovat k císaři. Císař Otíka vyslyšel a pozval si ke svému dvoru Soběslava, aby se mu zodpovídal za to, že se prohlásil knížetem. Podle císaře měl mít jen on právo jmenovat nového knížete české země. Soběslav toto „pozvání“ odmítl s tím, že česká země je svobodná. Bylo jasné, že císař si to nenechá líbit a s Otíkem do Čech vtrhne. Češi se začali chystat na válku, byli ochotni svoji zemi hájit, protože Soběslava měli velmi rádi. V noci předtím než se vydal s vojskem na pochod, měl Soběslav sen, ve kterém se mu zjevil svatý Vojtěch a prozradil mu, kde se nachází praporec sv. Václava. Svůj sen prozradil svému kaplanovi Vítovi, který se vypravil do Vrbčan a praporec tam také našel za oltářem. Praporec rychle přepravil k Soběslavovi, přestože mu počasí při cestě zrovna nepřálo. Soběslava a jeho vojsko zastihl u Teplic. Soběslav si dal svolat celé vojsko a s nadšením jim sděloval, že Bůh jim dal znamení své náklonosti právě tímto praporcem. Všichni se velmi radovali a praporci žehnali.
Pomalu se blížila nepřátelská armáda složená z německých Sasů a Durynků, Flandřanů, Frisů, Brabantů, Rýňanů, Švábů i Bavorů. S nimi přijížděl i Otík Černý. Sešikovali se u Chlumeckého údolí, kde na ně již čekalo české vojsko. Kaplan Vít přitom držel praporec sv. Václava. Když se přiblížil okamžik bitvy, zjevil se na nebi orel, který přeletěl nad hlavami českých vojáků a letěl přímo k německým vojskům a vydal u toho skřek. Všichni to považovali za dobré znamení. V tu chvíli se také rozezvonily zvony. Kněz Vít to považoval za znamení, že Bůh je s nimi. Vojáci začali spontánně zpívat „Hospodine, pomiluj ny“. Když dozpívali, vyrazili do bitvy. Němci proti nim neměli šanci, a tak začali prchat. V boji padl i Ota Černý. Češi v tomto boji zabili nejméně pět set německých šlechticů. Císař s hrůzou sledoval svou porážku. Chtěl se dát na ústup, ale Češi ho obklíčili a byl zajat. Soběslav ho propustil, když ho císař uznal knížetem. Pak císař odtáhl domů a česká země mohla slavit. Soběslav nechal na hoře Říp znovu vystavět kapli svatého Jiří.
Roku 1260 došlo k další slavné bitvě mezi Přemyslem II a Uhry na Moravském poli. Přemysl zde stál proti přesile. Obě vojska stála proti sobě a mezi nimi proudila řeka. Obě armády se dohodly, že Češi nechají v klidu Uhry přeplout přes řeku a až další den začne boj. Uhři ale dohodu porušili, přeplavili se tajně v noci a zaútočili dříve, než bylo dohodnuto. České vojsko ještě nebylo na bitvu připraveno, odvahu si ale dodali zpěvem písně. Pomáhal jim i pražský purkrabí, který opatroval praporec svatého Václava. České vojsko tuto bitvu vyhrálo. Této bitvy se měl také zúčastnit Jan syn Svojslava, ale vážně onemocněl, a proto nemohl jít. V den bitvy upadl zničehonic v těžký záchvat, až si přátelé mysleli, že umírá. Náhle se ale jeho stav změnil, vypadal mnohem zdravěji a veseleji. Probral se a svým přátelům sdělil, že celý boj viděl a Češi vyhráli.
Praporec svatého Václava zmizel, nikdo neví, kdy a jak se to stalo. Jen podle pověstí se dá soudit, že nebyl zničen a ani se se nestal kořistí. Nejspíš znovu čeká v bezpečí Vrbčanského kostela, až zas bude potřeba.
Po smrti knížete Žibřida se novým knížetem stal jeho syn Bruncvík. Přál si získat pro svůj rod znak lva do erbu, a proto opustil svou ženu a vydal se s družinou do světa. Než odešel, vyměnil si s ženou prsten, aby na sebe nezapomněli a řekl jí, že pokud se nevrátí do sedmi let, tak je pravděpodobně mrtev. Bruncvík a jeho družina šli po souši tak dlouho, jak to šlo, pak se nalodili na loď, která je doplavila k ostrovu, na kterém byla jantarová hora. Z tohoto ostrovu se nedalo dostat, přestože to Bruncvík s družinou zkoušel. Bruncvík a jeho družina tu strávili dva roky, během nichž jim došlo veškeré jídlo, museli jíst i koně a nakonec postupně umírali. Nakonec způsob záchrany vymyslel starý člen družiny, když žil už jen on a Bruncvík. Poradil Bruncvíkovi, ať na sebe oblékne koňskou kůži, protože každý rok na ostrov přilétá pták noh a ten ho odtamtud odnese. To se také stalo. Pták noh Bruncvíka donesl do svého hnízda a vydal se hledat další potravu pro svá mláďata, která Bruncvík mezitím pozabíjel. Bruncvík se dostal až do údolí, kde uslyšel hrozný řev a uviděl boj devítihlavé saně se lvem. Rozhodl se, že v boji pomůže lvovi. Společnými silami se jim podařilo saň zabít. Od té doby se lev nechtěl od Bruncvíka hnout, ten mu nejprve nevěřil, ale když se o něj lev staral, tak své nedůvěry litoval. Tři roky bloudil Bruncvík se lvem krajinou, až se dostali k moři, kde si hned Bruncvík vytvořil vor. Pokusil se odplout bez lva, protože se bál, že mu bude lev dělat jen problémy. Lev ale skočil na vor. Bruncvíka jeho oddanost dojala. Dopluli spolu na ostrov, kde byl velký hrad. Zde viděl podivně vypadajícího krále a ještě podivnější družinu. Král mu oznámil, že s nimi bude muset zůstat, nebo zachránit dceru krále, kterou unesl drak Bazilišek. Bruncvík se se svým lvem vydali raději zachránit princeznu, která byla střežena nejen drakem, ale i různými obludami. Draka se jim podařilo společnými silami a pomocí kouzelného prstenu, který dodal Bruncvíkovi sílu dvaceti mužů, přemoci. Bruncvík tedy doprovodil princeznu zpět ke králi, který ho ale odmítl z hradu pustit. Bruncvík si musel vzít královu dceru za ženu, ale u toho vymýšlel, jak se dostat ke své milované manželce. Jednou se procházel po hradě a ve sklepení našel starý meč bez jílce. Meč se mu zalíbil, a tak ho vyměnil za ten svůj. Od princezny se pak dozvěděl, že ten meč je kouzelný, dokáže useknout hlavu všem, u kterých tomu jeho nositel chce. Bruncvík se pomocí tohoto meče dostal z hradu. Nechal meč, aby setnul hlavu všem obludám, králi i princezně, za jejich nevděk. Bruncvík se pak se lvem vydal na korábu přes moře. Dostal se až na ostrov, kde všichni tančili, zpívali a slavili. Řekli mu, že s nimi musí zůstat, byli to ďábli zakletí Azmodeové, Bruncvík jim také nechal setnout hlavy a pak plul dále. Až uviděl krásné město a vydal se k němu. Ve městě ale nikdo nebyl. Až tam přitáhlo vojsko a král se ho ptal, jak se tam dostal. Král chtěl, aby mu Bruncvík slíbil, že s nimi zůstane navěky, nebo ho vsadí na ohnivého koně. Bruncvík nechal ale srazit hlavu jeho vojsku. Král ho prosil o smilování a za to mu slíbil, že ho dovede do jeho vlasti, což také splnil. Bruncvík se tak se svým lvem vrátil do české země. V Praze se mezitím chystala svatba jeho manželky s bohatým nápadníkem, protože již uplynulo sedm let. Bruncvík v utajení pronikl na pražský hrad a tam upustil prsten do číše jeho ženy, ta poznala okamžitě svůj prsten a všem sdělila, že se vrátil. Její nápadník se okamžitě vydal za Bruncvíkem, aby ho zabil. Bruncvík ho a jeho družinu ale připravil o hlavu. Vrátil se ke své manželce a žili spokojeně a měli syna Ladislava. Když Bruncvík zemřel, lev po něm tak tesknil, až také u jeho hrobu zemřel.
Bruncvíkův meč je zazděn v Karlově mostě v místě, kde stojí Bruncvíkova socha. Tato zbraň se má objevit až tehdy, až bude českému království nejhůře. V tom okamžiku z Blaníku přijdou na pomoc rytíři a Bruncvíkův dědic pojede na koni po Karlově mostě a jeho kůň kopytem vyryje z kamení Bruncvíkův meč.
V Opatovickém klášteře měl být ukrytý poklad. Jednou před polednem přišel do kláštera tajemný návštěvník, kterého přijal zdejší opat. Návštěvník přijel z Hradce. Opat jej pozval k obědu. Host tam prokázal, že má bohaté znalosti o klášteře i kostele. Opat byl jeho znalostmi a chováním zmatený. Věděl, že den předtím do Hradce přijal císař a začal mít pocit, že právě tento návštěvník by jím mohl být. Požádal tedy hosta, aby se mu představil. Host si nejprve přál navštívit kostel a poprosil opata, aby s sebou vzal dva nejstarší mnichy z kláštera. Ten tak učinil. Host tam přiznal, že je to opravdu císař Karel IV. Chtěl poznat tento kostel a spatřit poklad. Opat se mu pokoušel vysvětlit, že ho musí střežit. Dohodli se nakonec na kompromisu. Opat a mniši císaře k pokladu zavedou a ukážou mu ho, ale císař bude mít cestou zakryté oči, aby neviděl, jak se tam dostali. Tak se také stalo a císař byl pohledem na poklad unesen. Opat mu dovolil si z pokladu odnést překrásný prsten, který Karel pak nosil na ruce až do své smrti a byl s ním i pohřben.
Ve stejný rok, kdy byl upálen mistr Jan Hus, navštívili Opatovický klášter dva hosté, pan Jan Městecký z Opočna a pan Otto z Bergova. Oba seděli s opatem a popíjeli víno, když se z venku ozvalo troubení. V tu chvíli oba vyskočili a zajali opata. Ze tmy do kláštera pronikla jejich družina. Muži se snažili mučením přesvědčit opata, aby jim prozradil, kde se ukrývá klášterní poklad. Ten tajemství neprozradil. Jejich družina mezitím vyloupila klášter a mnoho mnichů bylo zraněno. I opat podlehl svým zraněním, ale poklad neprozradil. Pan Městecký se do tohoto kláštera po pěti letech vrátil, když velel zdejšímu císařskému vojsku v boji proti husitům. Kostel byl v bojích vypálen a zničen.
Rozvaliny postupně mizely a místem, kde dříve stával starý kostel, nyní tekla řeka Labe. Jen malá část rozvalin zůstala na suchu. Tam, kde dříve stával hlavní oltář, nyní rostla lípa, ze které v noci někdy vycházela překrásná záře. Blízko místa kde dříve stával kostel, vznikl mlýn, u něhož se jednou stalo, že přestala téct voda, ztrácela se uprostřed řečiště a propadala se do nějaké propasti. Za půl hodiny začala téct jako dříve. Bylo jasné, že se propadla klenba nějakého klášterního sklepení a voda zaplavila sklepy a chodby pod řekou. Tedy i místo, kde byl pravděpodobně ukrytý poklad.
I přesto se k pokladu pokoušeli lidé dostat. Po bitvě na Bílé hoře přišli čtyři Vlaši, kteří se k němu pokoušeli potopit, ale dva to nepřežili, jejich těla se již nenašla.
Karel IV. se velmi zasloužil o to, že Praha se rozrostla a že měla již za jeho vlády takovou návštěvnost z řad šlechticů. Mnoho lidí ji považovalo za jedno z nejkrásnějších měst na světě. Jednou se Karel procházel se svou družinou a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a společně se všichni kochali pohledem na krásu Prahy. Karel se zeptal hvězdáře, co četl ve hvězdách o budoucnosti Prahy. Ten mu sdělil, že Menší Město bude zničené ohněm a že Staré Město zničí povodeň. Všechny to zasáhlo, jen Karel si věděl rady, rozhodl, že založí Nové město. Tak také učinil. Sám vymezil prostor, směr hradeb, sám položil základní kámen, sám rozhodl o směřování ulic, určil, kde budou tržiště a náměstí. Velmi o tom diskutoval se staviteli. Když stavitelé přidali jednu ulici, o které nerozhodl, nechal ji pojmenovat Nekázalka, protože tu nekázal nechat postavit. I panovník se na této části města významně podílel finančně. Nechal zde založit řadu klášterů, i kostelů. Jeden z nejznámějších je klášter Na Slovanech, protože se tam kázalo česky a žili tam slovanští mniši.
Karel nechal také založit kostel naproti Slovanskému kostelu, který nesl jméno Karlov. Jako stavitele určil mladého muže, který narýsoval takový plán, kterému se divili i zkušení stavitelé. Nikdo totiž nevěřil, že by klenba mohla vydržet. Všichni si mysleli, že takový chrám spadne. Nakonec i mladý stavitel začal mít pochybnosti, a tak aby si neudělal ostudu, radši upsal svou duši ďáblu. Až pak chrám nechal dostavět. Problém byl, že nikdo nechtěl to lešení odklidit, protože si všichni mysleli, že pak chrám spadne. Nakonec se stavitel rozhodl, že lešení zapálí. Davy lidí čekaly, co se stane. Když stavitel vykročil, tak velmi zahřmělo, vypadalo to, že chrám se boří, a tak se lidé rozutíkali. Stavitel měl pocit, že je to trest boží a utíkal domů. Když prach zmizel, lidé viděli, že se nad nimi objevilo překrásné klenutí a žasli. Hledali pak stavitele, který ale spáchal doma sebevraždu. Chrám byl potom dokončen.
Karel také nechal postavit nový chrám svatého Víta a Karlův most. K jeho stavbě bylo potřeba mnoho vajec, a tak všechna města království posílala vejce do Prahy. Z města Velvar ale poslali vejce vařená, aby se cestou nerozbila, tak se jim smála celá Praha. Když byl most dostavěn, neměl žádných soch, byl tam jen dřevěný kříž, před kterým se dříve konaly popravy. Na zdi je vytesána bradatá hlava, která má být podobiznou prvního stavitele.
Když se šlo od Karlova k mostu k Pražskému hradu, míjela se dlouhá, zubatá zeď. I tu nechal vystavět Karel. Když totiž zemi zasáhla bída, byli lidé ochotni pracovat ne za peníze, ale jen za jídlo. Karel jim dal práci, chtěl, aby postavili zeď od Petřina až ke Strahovskému klášteru. Této zdi se také říká Hladová.
V Praze žil v té době bohatý měšťan Jan Rotlev, který věřil, že doly na Jílové hoře ještě nejsou prázdné a nějaké zlato tam je. Všechny peníze dal do těžby, dokonce i jeho manželka prodala všechny šperky, až jí zbyl jen její zlatem tkaný šlojíř (svatební závoj). Nakonec i tuto milou vzpomínku nechala prodat, aby její manžel měl na obnovu práce. Jakmile se horníci dali do díla, okamžitě narazili na zlato. Zlatá žíla Rotlevovi zcela nahradila jeho finanční ztrátu a on se stal velmi bohatým. Ten důl nazval Šlojíř. Nechal si v Praze postavit velký dům.
V roce 1378 se po české zemi roznesla zpráva, že Karel je vážně nemocný a umírá. Před jeho smrtí se náhle rozezněly zvony na svatovítské katedrále, aniž by na ně někdo zvonil. V tom okamžiku Karel zemřel.
Karlův syn Václav patřil ke spravedlivým vládcům. Sám často chodil mezi lidi v přestrojení, aby zkoušel jejich poctivost. Pokud zjistil, že pekař šidí, donutil ho chleba rozdat chudým a dal mu pokutu, případně ho nechal v koši zmáchat ve Vltavě. Na svém dvoře měl kouzelníka Žita. Ten prováděl různé kousky, například dokázal jen tak zničehonic změnit oblečení. Jindy proměnil ruce šaška v kopyta a proměnil je zpět, až když šašek plakal. Jindy se král Václav rozhodl, že si vyjede na projížďku. Měl zapřažené koňské spřežení a čekal jen, až přijde kouzelník Žito. Ten si ale sehnal vlastní spřežení, do něhož zapřáhl kohouty. Když vyrazili, lidé se na ně chodili dívat.
Jindy přeměnil Žito třicet víchů ze slámy na třicet vykrmených prasat a prodal je bohatému a lakomému pekaři Míchalovi. Radil mu, aby prasata nepouštěl k vodě. Pekař ho ale neposlechl a hnal vepře k brodu. Jakmile tam zvířata skočila, tak se opět proměnila ve slaměné víchy. Pekař se je pokoušel pochytat, ale uplavaly mu. Naštvaný pekař se vydal na hrad za kouzelníkem a křičel na něj. Kouzelník ale vypadal, že spí a křik pekařův ho nevzbudil. Pekař ho proto chytil za nohu. V tom okamžiku kouzelníkovi upadla noha. Žito začal křičet a hnal vyděšeného pekaře k soudnímu dvoru. Tam Žitovi svědci dosvědčili, že to pekař spáchal. Pekař proto musel Žitovi zaplatit tučnou pokutu. V tom okamžiku se Žitova noha náhle spravila.
Nedlouho po této události přijel do Prahy bavorský vévoda a přivezl s sebou několik kejklířů. Ti uměli vše, co uměl Žito. Kouzelníka to velmi trápilo, a tak vymyslel lest na bavorské kejklíře. Při obědě se pod okny začal ozývat německý křik a kejklíři vyhlédli z okna. V tu chvíli jim narostly obrovské parohy a oni nemohli strčit hlavu zpět dovnitř. Lidé se jim velmi smáli. Odpoledne pak tito kejklíři předváděli různé kejkle, aby pobavili diváky. Žito ale nikde nebyl. Pak se Žito najednou ozval. Vystoupil na lešení a začal si roztahovat pusu tak, že se mu do něj vešel jeden kejklíř. Pak Žito toho kejklíře vyplivl do kádě plné vody. Všichni se tomu smáli. Král Žita velmi chválil.
Po nějaké době se král Václav nepohodl se zemskými pány, protože nevyužíval jejich rady, raději věřil radám zemanských a městských pánům. Nakonec se zemští pánové proti němu spikli s uherským králem a jeho bratrem. Dokonce se jim podařilo krále zajmout, když jel z hradu Žebrák do Prahy. Zavezli ho na Staroměstskou radnici. Vězení se nazývalo Špinka. Ve vězení ho drželi 15 týdnů. Protože bylo teplo, přemluvil konšely, aby ho nechali alespoň vykoupat v lázních. Ti ho pustili se strážci, ale musel se obléct do oblečení obyčejných měšťanů. Když byl v lázních, podařilo se mu utéct s pomocí místní lazebnice, která s ním převeslovala na druhý břeh, kde se schovali v lesích, které Václav znal z lovů. Společně se vydali k Novému hradu, kde purkrabí krále poznal. Lazebnice za to dostala odměnu, a když král nechal postavit nové lázně, tak jí je daroval i s další odměnou. Zároveň také odměnil všechny pražské lazebníky, listinou je postavil na stejnou úroveň jako ostatní řemeslníky.
Král se ale i tak dál trápil a dožil se mnoha zklamání a nevděku. A poté, co se ho někdo pokusil otrávit, přestal věřit lidem. Nechal si proto zavolat hvězdáře a chtěl vědět, co ho čeká. Ten ho varoval, aby se střežil svatovítské věže, protože zemře před ní. Král se tedy rozhodl, že věž musí být zničena a nechal dělníky, ať ji začnou rozebírat. Když se král dozvěděl o tom, jak byli z radnice vyhozeni jeho konšelé, velmi se rozčílil a ranilo ho mrtvice. Nedlouho poté zemřel. Hvězdář měl nakonec pravdu, král zemřel před svatovítskou věží = zemřel dříve než ona. Věž, která nebyla celá rozebrána, byla znovu dostavena.
Lidé se scházeli na Staroměstském náměstí, aniž by bylo svoláno jakékoliv jednání. Všichni se chodili dívat na staroměstský orloj. Obyčejní lidé obdivovali krásné postavy, které se na orloji míjeli. Učenci obdivovali všechny hodiny, které orloj zobrazoval. V tu chvíli se objevil mistr Hanuš, který orloj vytvořil, a začal vysvětlovat, jak orloj funguje a co zobrazuje. Starší měšťané se společně s Hanušem vydali do věže, aby se podívali na vnitřek orloje. Tam se v nich probudily určité obavy, že by Hanuš mohl sestavit takový a možná i lepší orloj i pro jiné město. A když Hanušovi začaly přicházet různé nabídky, tak se jejich obavy ještě zhoršily. Jednou večer k Hanušovi přišli tři muži, kteří ho oslepili a oči mu pak ještě ošetřili. Lidé ho velmi litovali a hledali ty, kteří mu to způsobili. Hanuš věděl, kdo a proč to udělal, ale nikomu to neřekl. Pomstil se jinak, nechal se bývalým studentem odvézt do věže a tam poničil stroj orloje. Orloj tak přestal fungovat a nebyl nikdo, kdo by to mohl opravit.
Po smrti Václava IV. se na českém trůně vystřídalo několik panovníků. Král Vladislav II. Jagellonec nechal na Pražském hradě postavit věž, ve které byla tři vězení. Věž zatím neměla své jméno, čekalo se na jejího prvního nedobrovolného obyvatele.
V té době mnoho poddaných trpělo bezprávím. Pokud s nimi jejich pán nejednal dobře, neměli nikde zastání. To se stalo i sedlákům u Adama Ploskovského z Drahonic, proti kterému jeho sedláci povstali, protože byl na ně krutý a vymýšlel si neexistující roboty. Sedláci vpadli do jeho tvrze. Adama zde také zajali, ten, aby se zachránil, jim slíbil, že je za to nebude pronásledovat. V sousedství Ploskovského žil v té době mladý zeman Dalibor z Kozojed, o kterém se vědělo, že je spravedlivý. K němu se vydali sedláci, kteří obsadili Ploskovského tvrz a žádali ho, aby se této tvrze ujal a že ho budou rádi poslouchat. Dalibor jejich nabídku přijal s tím, že mají písemný souhlas od Ploskovského. Ten se ale potom dovolával svého majetku a považoval Dalibora za zloděje. Proti Daliborovi se postavila řada hejtmanů. Dalibor byl proto zajat a skončil v novém vězení ve věži, které se po něm začalo říkat Daliborka. Dalibor, který byl ve věži sám, a stýskalo se mu po domově, začal hledat útěchu v hudbě. Z peněz, které měl na jídlo, si koupil housle a učil se na ně hrát. Stal se ve hře na housle mistrem. Lidé chodili pod jeho věž a poslouchali jeho hru. Když Daliborovi došli peníze, spouštěl po svém „koncertě“ dolů plátýnko, do kterého mu lidé rádi dávali peníze na přilepšenou. Někdy dali i nějaké šatstvo, či jiné věci, které by se mu mohli hodit. Dalibor byl ale odsouzen k trestu smrti, a tak Daliborka utichla.
Židovské město bývalo součástí Starého města pražského. Židovské město bylo od zbytku Prahy odděleno hradbami, jimiž procházelo šest bran. Židovská část Prahy nebyla tak hezká jako zbytek Prahy, bylo zde vše chudší. I za hradbami museli židé nosit na plášti rudé kolo, které je označovalo.
Židé i přes ponížení ve kterém žili, věřili, že jejich předci zde žili ještě dříve, než Libuše nechala toto město postavit. Věřili, že i jejich stará-nová synagoga je starší než křesťanský chrám svatého Víta. Tato synagoga byla postavena podle vzoru Jeruzalemského. Dvakrát byla židovská synagoga znesvěcena, poprvé za Jana Lucemburského, kdy mu tu jeho lidé hledali židovský zlatý poklad a po druhé za Václava IV., při tomto znesvěcení bylo zabito i mnoho židů a jejich krev potřísnila stěny. Stěny pak nebyly čištěny, aby jejich krev připomínala židovské utrpení.
Jeden z příběhů vypráví o rabbi Jizchakovi, který se jednou vracel lesem do Prahy. V jednu chvíli se koně zastavili a nechtěli dál. Kočí a Jizchak viděli podivnou záři. Jizchak se šel podívat, odkud záře vychází. Viděl tam dva pidimužíky s kupou stříbra a zlata. Ptal se jich, komu to zlato patří, oba mu odpověděli, že jemu ne. Jizchak se jen dozvěděl, že to zlato dostane žid a to až potom, co se vdá jeho dcera. Jizchak si ze zlata nesměl nic vzít, ale směl mince vyměnit. Vyměnil své tři zlaťáky za jejich. Když se dostal do Prahy, zkusil zjistit, kdo ty peníze jednou získá. Jeden ze zlaťáků, které si přinesl, hodil zabalené do papíru na ulici a čekal, kdo je zvedne. Objevil se mladík, vzal zlaťák a zmizel. Tak se to opakovalo i další dva dny. Jizchak získal tak jistotu, že ten chlapec bude jednou právoplatným majitelem. Aby zjistil charakter chlapce, dal vyhlásit, že se mu peníze ztratily a čekal, jestli mu je chlapec vrátí. Chlapec opravdu přišel se dvěma zlaťáky a omlouval se, že nevěděl, komu patří, jinak by je vrátil již dříve. Ten jeden věnoval matce, která ho ale Jizchakovi vrátí, až si ho vydělá. Jizchak mu nabízel, že může žít u něj. Mordechai to ale odmítl, musel se starat o rodiče, ale začal k Jizchakovi docházet a ten ho učil, co uměl. Jeho dcera se do něj zamilovala, a tak se později vzali. Jizchak stále čekal na zlato, které měl Mordechai získat, když ale stále nic neměl, tak ho vyhnal ze svého domu. Jeho žena šla s ním. Z Mordechaie se stal schopný obchodník, jednou dal na dluh nějaké nástroje muži, který k němu přišel do obchodu a ten mu za to dal obrovskou truhlu, ve které Mordechai objevil zlato. Chtěl ho muži vrátit, ale muže už nenašel. Velkou část zlata věnoval synagoze a městu. Mordechai se usmířil i s Jizchakem.
Další z příběhu se odehrává v době Rudolfa II., kdy je v židovském městě rabbim Löw ben Bezalel. Král rozkáže, že se židé mají z města vystěhovat, rabbi ho ale přesvědčí, aby změnil názor. Navíc Rudolfa velmi zaujal a směl ho chodit navštěvovat. Jednou ho Rudolf požádal, že by si přál spatřit arciotce. Rabbi mu to splnil, napřed mu ale řekl, že se nesmí císař během setkání s arciotci usmát, jinak zmizí. Tak se i stalo, vše skončilo, když se Rudolf zasmál. V tom okamžiku ale také začal klesat strop v místnosti, kde se nacházeli. Rabbi klesání zastavil, ale strop se již do původní výšky nevrátil. Císař navštívil rabbiho doma a byl mile překvapen krásou interiéru jeho domu.
Největším divem rabbiho byl jeho sluha golem, který pro něj pracoval bez odpočinku a oddechu. Jen na šábes musel rabbi vyndat z jeho úst kouzelný šém. Jednou na to ale rabbi zapomněl a vydal se zahájit šábes. Mezitím se ale golem zbláznil a začal vše ničit. Rabbi ho ale zastavil a pak ho již nikdy nevzkřísil.
Součástí Židovského města byla i zahrada mrtvých, kam byl po své smrti pohřben i Rabbi Löw. Na židovské hroby se dávaly kameny na znamení úcty. Jeden z pohřbených byl i žid, který přestoupil na křesťanskou víru, ale na smrtelné posteli se vrátil k židovství. Vyprávělo se, že jeho duch v noci musí chodit do kostela a hrát na varhany, aby tím obměkčil boha.
Jedním ze smutných pražských míst je Staroměstské náměstí, na němž bylo 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů. Popravy vykonal kat Mydlář. Na upomínku tohoto činu zůstaly na náměstí staré kameny, které ale postupně byly přemístěny. Připomínkou poprav byl i kámen u Novoměstské radnice s letopočtem 1627. Zde se konala poprava kněží a roku 1743 poprava českých pánů, kteří se přidali na stranu bavorského kurfiřta Karla Alberta.
Naproti klášteru Na Slovanech stál dům, v němž dříve žil Faust, který se věnoval alchymii a upsal svoji duši ďáblu, který si pro něj přišel, ale Faust mu vzdoroval, a tak ho ďábel dostal z domu tak, že s ním prorazil strop. Od té doby v tom domě nikdo nedokázal žít. Říkalo se, že tam Faust v noci straší. Zároveň také nešla žádným způsobem zadělat díra ve stropě v ložnici.
Po Praze chodil chudý student, který neměl co jíst, byla mu zima a neměl ani kde spát. Proto vkročil do Faustova domu, byl velmi unavený, a tak hned usnul. V noci ho nic nevzbudilo. Ráno si dům začal procházet. Našel tajnou místnost, ke které vedly zvláštní schody, viděl v ložnici rozházené knihy. Celá ložnice v něm vzbuzovala hrůzu. Na jedné černé míse objevil stříbrný tolar, který si po chvíli váhaní vzal a ve městě si za něj koupil jídlo. V noci se do domu vrátil. Ani tehdy žádného ducha neviděl, za to ráno opět našel na míse stříbrný tolar. Opět ho utratil a co mu zbylo, to si nechal. Postupně si student na život v domě zvykl. Také si zvykl na to, že má přísun peněz bez práce. Postupně omezoval svou docházku do školy. Začal se ale také zadlužovat. Ve volných chvílích studoval knihy, které našel v domě, dokonce i ty, které byly rozházené po ložnici. Už se ani nebál v ložnici spát. Do domu zval i své přátelé. Jednou se v hospodě velmi opil a řekl přátelům, že zítra bude mít spoustu peněz. Hodlal vyvolat ďábla a donutit ho, aby ho poslouchal a dal mu zlato. Po studentovi se ale druhý den slehla zem. Už ho nikdo nikdy neviděl. Jen na stěně se našly stopy čerstvé krve.
Pověst o českém husitském vojevůdci začíná v Trocnově, kde se Jan Žižka narodil pod dubem. Jan studoval v Prachaticích. Denně do školy docházel podél řeky Blanice. Když byl dospělý, zdědil Jan statkářský dvůr po svém otci. Dostal se ale do sporů s Jindřichem z Rosenberka, který vládl v jižních Čechách. Jan Žižka proti svému nepříteli neměl žádnou šanci. Vypálili mu dvůr a zničili majetek, proto Jan utekl do lesů. Až když se za něj přátelé přimluvili, dostal se ke královskému dvoru, v jehož čele byl král Václav IV. Jan Žižka se zde stal komorníkem královny Žofie. Tento dvůr na chvíli opustil, aby mohl bojovat po boku Poláků v boji proti řádu německých rytířů v bitvě u Tannenberka, kde také přišel o oko. Poté se vrátil zpět ke královně Žofii, s níž často docházel do Betlémské kaple na kázání Jana Husa. Žižkovi se Husova kázání velmi líbila a souhlasil s nimi. Proto ho mrzel osud Jana Husa. Jednou se nad jeho osudem zamýšlel při procházce po nádvoří na Vyšehradě a setkal se tu s Václavem IV., který mu řekl, že jestli ví, jak napravit tuto nespravedlnost, že Husovi bylo ublíženo i přes králův glejt, tak ať to napraví. A to měl Žižka v úmyslu.
Mnoho Pražanů se v té době začalo hlásit k přijímání pod obojí a chtěli požádat krále, aby zvětšil počet kostelů, kde toto přijímání probíhá. Když ale na něj čekali, tak se král jejich množství lekl a bál se, aby se svých požadavků nedomáhali pomocí zbraní. Proto vydal příkaz, že každý musí svou zbroj přinést do hradu a odevzdat ji. To se ale Pražanům nechtělo. Řešení našel právě Žižka. Pražané se do svých zbrojí oblékli a vydali se na hrad, kde Žižka ke králi promluvil, že mu nesou zbroj a jsou ochotni v ní za něj bojovat, kde ukáže. To se králi líbilo, a proto jim dovolil zbroj si ponechat.
Po smrti krále Václava IV. se trůnu ujal jeho bratr Zikmund, který k Čechám neměl takový vztah. Češi se báli, že Zikmund usiluje o zničení českého království, a tak proti němu povstali právě pod vedením Jana Žižky z Trocnova. Základem jeho armády byli sedláci.
V roce 1421 se postavil nepřátelským vojákům u Sudoměře, kde měl jen několik vozů a koní. Žižkova „armáda“ ustoupila za rybník, který byl tenkrát vypuštěný. Ženy měly do trávy a rákosí pokládat své závoje a všechny šátky. Když se pak objevili nepřátelé, hrnuli se k jejich vytvořené tvrzi z hráze a vozů. Jenže pánům se šlo v brnění měkkou půdou velmi špatně a začali padat, k tomu se jim nohy neustále pletly do ženských šátků, a proto padali a padali. Přitom se na ně zezadu hrnuly další řady jejich vojáků. Tak jejich vojska uvízla, a v tom se na ně hrnuli Žižkovi muži. Žižkovi muži také vyhráli a táhli dál k Táboru.
Jindy Žižkovi v boji pomohlo, když nechal po zemi rozházet tříhranné kotvice s ostrými hroty. Ty se pak vrážely nepřátelským koním do nohou a vojáci z nich padali.
Jindy Žižka nepřátelé oklamal tak, že nechal svým koním podkovy přikovat obráceně, takže jejich stopy vedly nepřátele opačným směrem.
Nejvíce ale v bojích využíval vozovou hradbu. Někdy nechal pícní vozy naplnit kamením, a pak je proti nepřátelům pustil z kopce.
Žižkovi se podařilo dobýt mnoho nepřátelských hradů a měst. Většinu kořisti nechával svým mužům, sám si rád nechával jídlo, které uschovával na horší časy.
Žižka nechal zničit i mnoho kostelů, někdy se ale nad některými smiloval. Například v Praze se smiloval nad klášterem sv. Anny, protože ho místní jeptišky prosily o milost. V Kutné Hoře chtěl ušetřit Sedlecký klášter, ale jeden z jeho mužů ho zapálil. Žižka ho pak potrestal tak, že mu nechal roztavené zlato nalít do hrdla. Hrad Vlčinec byl naopak chráněn kouzlem, ale i to se povedlo Žižkovi překonat.
Žižka se pokoušel dobýt i hrad Rabí, ale byl tam zraněn do svého jediného zdravého oka. A tak oslepl. Někdy se vypráví, že ho střelou zasáhl zeman Kocovský, jindy že ho zranila tříska ze stromu, do něhož se střela zaryla. Po tomto zranění se ale Žižka nevzdal a nechal se do bitev vodit, jeho přátelé mu vždy popsali terén a on vymyslel strategii a velel armádě. I jako slepý vítězil.
Žižka nebojoval jen na území Čech, vtrhl i do sousedních států, dostal se i do Uher. Tam se dostal do jedné vesnice, ze které místní odehnali většinu svého dobytka s sebou na ostrov, protože věděli, že Žižka nemá žádné lodě. Nechali ve vesnici jen několik malých telat a selat. Žižka poručil, aby tato telata a selata přivedli k vodě a začali zvířata různě bít. Jejich bučení a kvičení se rozléhalo krajinou, takže dobytek z ostrova to nevydržel a hnal se do vody za nimi. Tak Žižka vyzrál na místní obyvatele. Nakonec se Žižka z Uher vrátil.
Když táhli Moravou do Čech kolem Vysokého Mýta, na chvíli si odpočinuli a jeho vojáci vytvořili Žižkovi z hlíny stůl, u kterého se mohl najíst.
Když Žižka táhl na Moravu, vážně onemocněl a zemřel. Vypráví se, že zemřel pod stromem, stejně jako když se narodil. Žižka byl pohřben v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi.
Místo, kde zemřel, bylo známé jako Žižkovo pole a zůstávalo nezorané. Když se ho totiž někdo pokoušel zorat, tak dobytek, do něhož byl pluh zapřažený, zemřel. Rostl na něm jen bezový keř, který se velmi rozpínal. Ani ten se nedal posekat. Sekera totiž zranila toho, kdo s ní sekal.
I na Trocnovském dvoře, kde vyrůstal, zůstal zachován jeho dub. Lidé věřili, že jim tento strom dá sílu. Všude po české zemi vznikala místa pojmenovaná po Žižkovi.
Za Žižky začala patřit Kutná Hora do správy české země. Kutná Hora se znovu stala důležitým místem těžby stříbra hlavně za Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Bylo zakládáno mnoho nových dolů a štol. Zlepšoval se výdělek a město se rozšiřovalo, stavěly se zde nové stavby. Horníci neobjevovali na začátku jen stříbro, ale i těla mrtvých Čechů, kteří byli zavraždění Němci kvůli tomu, že přijímali pod obojí způsobu. Jedno z těl, které našli, bylo ale celé a neporušené a vonělo myrhou. Bylo to tělo faráře Jana Chodka. Ke konci patnáctého století se ale začaly pracovní podmínky havířů zhoršovat. Přibývala jim práce a ubývalo peněz. Nikde neměli zastání. Mnoho z nich na tom bylo velmi zle. Havíři si vzájemně stěžovali na jejich pracovní podmínky a řešili, co mohou udělat, aby přestali chudnout a páni bohatnout. Tušili, že kovy, které vykopou, nedostane všechny král, ale že si je jejich páni nechají. Poslali posly tajně ke králi, ten je ale nevyslechl, protože je k němu nepustili. Poslové jim vyprávěli, jak je u krále v Uhrách každý očerňuje. Když poslové dovyprávěli ostatním havířům, co u dvora viděli, havíři se bouřili proti Vlašskému dvoru, že je u krále očernil. Písař a mincmistr na ně z hradu křičeli, ať se rozejdou, že se jim oni pokusí sjednat nápravu. Havíři se ale nedali a křičeli na ně, že oni už dolovat nebudou, ať to páni dělají sami. Na šest tisíc havířů táhlo z města a zastavili se na hoře Špicberk. Páni z Vlašského dvora byli velmi rozčilení a chtěli havíře ztrestat. Havíři doufali, že s nimi páni budou jednat. Jednou v noci je obklíčila vojska tvořená měšťany z okolních měst. Jedno vojsko vedl hejtman Poděbradského královského hradu Oněk Kamenický z Topic. Ležení havířů bylo obklíčeno. Havíři se dohodli, že nebudou prosit o milost, ale ani boj nezačnou. Mnozí z nich věřili, že hejtman Kamenický netuší, jakých křivd se jim v Kutné Hoře dostalo a byli ochotni s ním jednat. Hejtman Kamenický jim slíbil, že když půjdou s ním do Poděbrad, tak jim opatří slyšení u krále, a že se jim nic nestane. Do Poděbrad jich šlo s hejtmanem třináct. V Poděbradech se k nim chovali mile, ale nesměli opustit hrad. Sepsali pro krále zprávu, která mu měla být jízdními posly doručena. Havíři ale netušili, že Kamenický se nechal Kutnohorskými uplatit a zprávu změnil tak, aby z ní havíři nevyšli dobře. Sám o nich psal jako o ničemech chystajících povstání. Kutnohorští mezitím chystali popravní bílé rubáše právě pro tyto starší havíře. Poslové se vrátili večer, aniž by o tom havíři věděli. Druhý den ráno žádal Kamenický tři havíře, aby se vydali na Křivoklát, že tam místní havíři našli rudu, a že oni jsou odborníci, tak ať jim pomohou. Tito tři havíři se vydali. Nevěděli, že tu mají být popraveni.
Ostatních deset si nechal hejtman zavolat a oznámil jim, že se poslové vrátili. Rozhodnutí jim oznámil na dvoře. Havíři se dozvěděli, že jsou odsouzeni k trestu smrti. Nikdo z nich tomu nevěřil. Havíři se museli obléci do popravních rubášů a vypravili se na cestu. V devět ráno je vedli ze zámku. Poprava měla být vykonána pod starým dubem mezi obcemi Polabecká a Klukovská. Šel s nimi dav lidí, který litoval havíře. Na popravu byli určeni dva kati, jeden to odmítl. Postupně byla havířům setnuta hlava a jejich proudy krve vždy vystříkly na jednu z větví tohoto dubu. V okamžiku, kdy skončila poprava, nebe zčernalo a začal hrozivý déšť. Všichni utíkali domů. Déšť trval devět dní. I na Křivoklátě byla poprava vykonána, ale Vítu Krchňavému se podařilo utéci do lesů.
Když se král Vladislav dozvěděl o tom, jak byl obelhán, nechal potrestat jak Kamenického, tak i jeho druhy.
Na větvi dubu, na níž stříkala krev zavražděných havířů, každý rok rostly žaludy ve tvaru havířské kápě. A větev měla načervenalé listí. I když byla neúroda a na stromě nebyly žádné žaludy, tak tato větev měla žaludy vždy. Mnozí lidé věřili, že je žaludy budou chránit. Podobné žaludy rostly i na dubu, kolem něhož havíři šli na popravu.
Lidé vždy věřili, že jejich smrt bude vždy něčím zvěstována. Některé rody viděly před smrtí bílého vrabce, jinde slyšeli troubení lovčích rohů, jinde se na panství pohyboval nábytek a některým rodům se zjevovala bílá paní. Jednalo se hlavně o Berky z Dubé, pány z Lipé, Švamberky, pány z Hradce a z Rožmberka. Kdykoliv se objevila, bylo jasné, že nastane veselá či smutná událost. Pokud někdo měl zemřít, mívala na rukou černé rukavice. Někdy se na zámku v Jindřichově Hradci procházela i přes den, pokud ji někdo potkal a pozdravil ji, odpověděla a zmizela.
Pověst vypráví, že když se narodil poslední rožmberský vladař Petr Vok, bílá paní se o něj v noci chodila starat, dokud jí jedna z nových služebných nevyhnala. Pak se již u Petra Voka nezjevila. Ten, když byl dospělý, a dozvěděl se o tom, co se dělo u jeho kolébky, nechal vybourat zeď, do níž bílá paní zmizela a našel tam poklad.
Jindy pán z Hradce Jachym onemocněl, ale nikdo nepředpokládal, že je to tak vážné, aby zemřel. V noci ale bílá paní vzbudila Jachymova zpovědníka, ať hned chvátá za pánem. Jachym umíral a potřeboval poslední pomazání.
V Jindřichově Hradci ještě bílá paní za svého života zavedla tradici sladké kaše, což byla hostina chudých. Tenkrát se přestavovala část hradu a paní chodila dohlížet na stavbu a slíbila dělníkům sladkou kaši pro ně a budoucí generace, pokud si pospíší. To se také stalo a ona jim vystrojila hostinu. Od té doby se tato hostina pro chudé konala jednou ročně v době Velikonoc (první hostina byla na podzim, ale sněžilo, tak ji paní nechala přesunout). Vždy bylo nádvoří plné lidí, kteří dostali mnoho jídla a na závěr i onu sladkou kaši.
Opodál vesnice Morašice existuje růžový palouček, na jehož okrajích rostou keře různě barevných růží. Tyto růže se nedají nikam přesadit ani vyplenit. Na tomto paloučku se kdysi sešli Čeští bratři k poslední společné modlitbě a přijímání předtím, než museli českou zemi po bitvě na Bílé hoře opustit. Každý z nich se zde loučil s rodnou zemí a někteří si i hrst hlíny z tohoto místa odnesli. A právě ze slz, které tu bratři prolili, vyrostly tyto růže. Traduje se, že tuto noc na paloučku zakopali i zlatý kalich, ze kterého přijímali. Někteří zdejší páni chtěli pole zorat. Pole se ale zorat nedalo. Jiný tu zasel len. Len rostl, rozkvetl a pak ho vytrhali, namočili, usušili, a když ho začali třít, tak shořel. Spolu s ním shořel statek hospodáře, který len zasel, a v ohni zemřela i statkářova dcera. Od té doby palouček nikdo neoral. Stará věštba říká, že na tomto paloučku bude svedena velká bitva, a pak se tu sejde sedm králů a domluví mír.
Šumavské lesy a kopce byly dříve strážené Chody, kteří pocházeli z nedalekých vesnic. Hlídali tyto hranice, aby Němci nezmenšovali české území, případně aby tam nelovili a nepytlačili. Když byla válka, tak Chodové tyto hranice hlídali před nepřáteli. Nosili u sebe hůl zvanou čekana a vodili s sebou psy. Zbraň směli nosit i v dobách, kdy ostatní Češi to měli zakázané. Na praporci Chodů byla psí hlava. Protože jejich služba byla velmi těžká, měli Chodové zvláštní privilegia. Byli považováni za svobodné a neměli žádného pána. Nemuseli robotovat a směli v lesích volně lovit. Také měli vlastního soudce. Vše se ale změnilo po bitvě na Bílé hoře. O devět let později byli Chodové prodáni Lammingerovi. Tento jejich nový pán odmítl uznat jejich práva a choval se k nim jako k poddaným. Chodové se ale odmítli jen tak vzdát svých práv. A proto se s Volfem Vilémem Lammingerem soudili, ten ale během soudu zemřel a na jeho místo nastoupil syn Maximilián, a ten soud vyhrál. Práva Chodů byla neplatná a oni se nesměli odvolat. To se stalo v roce 1668. Chodové se po takovém rozsudku urazili, ale nezapomněli na svá privilegia. A schovávali staré listiny, které o jejich právech svědčili. Lamminger chtěl, aby mu tyto listiny vydali, násilím si je vzal. Chodům zůstaly jen dvě listiny, které byly ale velmi důležité. Chodové poté vyslali v roce 1692 posly k císaři a doufali, že jim císař pomůže. Věřili, že se jich zastane, a proto odmítli robotovat. Lamminger na ně žaloval, a proto byl na Chodsko vyslán Plzeňský krajský hejtman Hora, který měl na to dohlížet. Chodové byli svoláni do Trhanova, tam jim hejtman oznámil, že přišli o svá práva, ale pokud začnou okamžitě poslouchat Lammingera, tak jim jejich vzpoura bude odpuštěna. Chodové byli zklamáni. Nejvíce se chodských práv zastával mladý Jan Sladký řečený Kozina. Chodové rozsudek neposlechli a žili dál podle své svobody. Jejich stížnosti se řešili v Praze, kam bylo posláno 7 Chodů, aby se obhajovalo. Jedním z nich byl i Jan Sladký. Tam se ale rada nezajímala o jejich stará práva, řešili jen jejich neposlušnost vůči Lammingerovi. Chodové se zase odvolávali na svá práva. Ukázali i své dvě listiny, které jim ale rada zničila. Rada je nutila, aby přísahali věrnost Lammingerovi, když odmítli, tak je uvěznili. Zatím Lammingerův správce schválně Chody na Chodsku vyprovokoval, když vrazil do statku jednoho z Chodů, který byl v Praze a zmocnil se dopisů z Vídně. To si Chodové nenechali líbit a jeho myslivce odzbrojili. Správce stihl ujet. Lamminger po tom požádal o vojsko, které přijelo. Proti nim neměli Chodové žádnou šanci, a tak podlehli přesile. Spousta z nich zemřela či skončila ve vězení. Ostatní Chodové museli odpřisáhnout na sv. evangelium, že budou robotovat Lammingerovi. Přísahu muselo složit i 7 Chodů v Praze, odmítli ale dva, jedním z nich byl Kozina. Ti, co přísahu podepsali, mohli jít domů. Ale Lamminger chtěl větší trest. Chtěl popravu tří největších buřičů. Císař popravu schválil, ale měl být vybrán jen jeden. Soud vybral Kozinu, protože ho považovali za nebezpečného. Poprava se konala v Plzni, kam muselo přijít asi 70 Chodů i s dětmi, aby viděli, jak se trestá neposlušnost. I Lamminger přijel na popravu. Poprava se konala 28. 11. 1695. Před popravou zvolal Kozina, že se s Lammingerem do roka a do dne setká na božím soudu. Pak byl Kozina popraven. Lamminger měl strach, že by opravdu mohl zemřít, ale jak se roční lhůta blížila ke konci, jeho obavy se zmenšovaly. Svolával různé veselice a při jedné se začal vychloubat a v tu chvíli zemřel.
Pověst o Jánošíkovi se neodehrává v Čechách ale na Slovensku u Králově Holi. Po smrti krále Matěje se lidem děly různé křivdy, jejich páni je vykořisťovali a nutili těžce robotovat. Mladí se snažili z roboty utíkat a mnoho takových uteklo do hor a stali se z nich horní chlapci. Jedním z nich se stal i Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku spolu se svými jedenácti přáteli. Chodili v zelených košilích a bílých kalhotech s velkým opaskem. Jako zbraně mívali nože, bambitky a valašku. Společně chodili a snažili se napravovat křivdy, přepadávali pány a loupili je. Potom lup dávali chudým.
Janošík se narodil do chudé rodiny, která musela robotovat, jeho otec z něj ale chtěl mít faráře, a tak ho dal na studium. To se ale nelíbilo vrchnosti, že by nějaký chudák měl být takovým pánem, a tak jeho otci ukládali těžkou robotu a všelijak mu škodili, aby sám neměl příliš peněz. Jeho otec to snášel, dělal to pro syna. Až jednou velmi vážně onemocněla Janošíkova matka, Janošík se vydal domů a jeho otec nešel do roboty, protože věřil, že to přece musí vrchnost pochopit. Nepochopila a přišel pro něj dráb, že odpoledne musí on i Janošík na robotu. Ani jeden nešel. Pak pro něj přišlo několik chlapů a před zraky nemocné ženy ho i s Janošíkem odvedli do zámku, kde byli odsouzeni ke sto ranám. Janošíkův otec to nepřežil. Janošíka poté naložili i s tělem otce a odvezli domů, kde ležela jeho matka, a když je viděla, tak zemřela. Janošík pak zmizel ze vsi a utekl do hor i se svým psem. Jednou u studánky štěkal jeho pes na dívku v křoví. Ta Janošíkovi děkovala, že psal odehnal a dala mu kouzelnou valašku a opasek s kouzelnou žilkou, díky nimž měl sílu sto mužů. Od té doby Janošík mstil špatné zacházení se Slováky. V zimě on a jeho přátelé pracovali u dobrých statkářů, na jaře se vraceli zpět do hor. Kořist si vždy rozdělili. Janošík svou kořist dával chudým. Když jeho muži někdy zadrželi studenta nebo faráře, tak ho dovedli k Janošíkovi, který si s ním latinsky povídal, a pak jej třeba nechal kázat pro jeho přátelé a pro něj. Potom ho i s odměnou propustili.
Nakonec Janošíka zradil jeden z jeho přátel, který ho udal, kde se ukrývá a jak by ho mohli chytnout. Pomohl jim i jeden sedlák, který k sobě Janošíka nalákal. Když Janošík vkročil do domu, uklouzl na rozsypaném hrachu, nepřátelé mu vyrvali valašku a přesekli opasek. Janošík byl zajat a odsouzen k popravě. Jeho valaška byla zavřena za sedmery dveřmi. Jeho valaška se pokoušela k němu dostat, ale v okamžiku, kdy se prosekala posledními dveřmi, tak byl Janošík oběšen a valaška zmizela někde v horách.
Královna ze Sáby Sibylla měla dar jasnovidectví, jednou zatoužila setkat se s moudrým králem Šalamounem, a tak se za ním i se spoustou darů vydala do Jeruzaléma. Král Šalamoun ji přijal se všemi poctami, které si zasloužila. Sibylla zde zůstala devět měsíců. Jednou ji Šalamoun požádal, aby mu vyprávěla o budoucnosti. Sibylla mu tedy sdělila budoucnost jeho země. Jak bude po jeho smrti země rozdělena, jak zde vládnout budou cizí lidé a že Šalamounův chrám bude zbořen. Sdělila mu, že jeho země bude mít cizí krále, a že se zde narodí Mesiáš a že zde i zemře a ponese si sám kříž ze dřeva z ráje, které v současnosti leží přes potok Cedron a přes to dřevo všichni řeku přecházejí. Po umučení Mesiáše padne na město pomsta a bude vyloupeno. Vše, co mu ten den Sibylla vyjevila, nechal Šalamoun sepsat. I druhého dne mu Sibylla vyprávěla o budoucnosti. Dozvěděl se, že bude mnoho křesťanů, ale židů bude ubývat. Ale že křesťané přestanou být ctnostní a oddají se neřestem. Právo se bude prodávat a chudí lidé budou utlačováni. I tuto řeč nechal Šalamoun sepsat. Třetího dne sama Sibylla požádala o přítomnost písaře, protože chtěla vyprávět něco, co by se mělo zachovat. Vyprávěla Šalamounovi o České zemi, která bude velmi bohatá a krásná. Bude také velmi oslavována, dokud se v ní nerozmohou mnohé hříchy. Pak na trůn nastoupí cizí králové a budou pronásledovat Čechy. Mnohokrát bude země sužována robotou a cizími armádami. Ale občas se objeví králové, kteří budou chtít svým poddaným ulevit od práce. Zemi také zasáhnou mnohé neúrody a přírodní katastrofy, až bude zemi hůře a ještě hůře. A protože Češi se nepolepší, ztrestá Bůh zemi. Zachrání se Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník, protože zde jsou lidé spravedliví. Hlavně Praha bude potrestána ohněm a povodní. Město pak zpustne. Nastane pak velká bitva, kdy země bude obklíčena ze všech stran nepřáteli. Boj potrvá dvanáct dní. Třináctý den přijdou Čechům na pomoc rytíři z Blaníku. Lidé pak budou Boha velebit. Šalamoun i toto Sibyllino proroctví uchoval.
Jednou, když se císař Karel IV. vracel z Německa přes Šumavu, dozvěděl se, že blízko Domažlic žije slepý mládenec, který dokáže předvídat budoucnost. Tak ho navštívil. Mládenec vnímal Karla jako božího člověka, který zvelebuje svou zemi a je otcem svého národa. Karla zajímalo, jak dlouho bude jeho země žít ve slávě. Mládenec na stůl napsal písmena K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R. Což byla iniciály Karla a jeho následovníků. Za vlády jeho syna začne domácí válka, která přinese mnoho krveprolití. V budoucnosti Češi podlehnou mnoha neřestem a často se budou uchylovat raději k cizincům než k vlastním lidem. Budou nespravedliví a brát úplatky a chudým lidem se nebude dařit dobře. Až se na ně rozhněvá Bůh. Až Češi povstanou proti svým nepřátelům, bude se jim opět žít dobře. Mládenec Karlovi předpověděl, že nejhůře v zemi bude, až bude vládnout královna, proti ní se spikne mnoho nepřátel a bude hrozit konec říše a právě tehdy Bůh zemi ztrestá. Poté mládenec napsal na stůl tato písmen P. P. V. F. První písmeno znamená půlnoční národ, který zemi zdrancuje, druhé P znamená národ polední, Turky, se kterými budou vedeny kruté války. V znamená východní národ, který Čechám neuškodí, F. znamená počet cizinců ze západu, kteří se do Čech přivalí.
I slepý mládenec předvídá poslední krutý boj, v němž Čechům proti cizím nepřátelům pomůžou rytíři z Blaníku. A pak bude země česká šťastná.
Starý Havlas Pavlata z Krkonoš umíral a na smrtelné posteli se loučil se svými dětmi. Předvídal jim u toho, co je čeká. Že za padesát let přijde morová rána a mnoho lidí zemře, předpověděl kruté války a vládu Ferdinanda, který do země přivede mnoho cizinců. V zemi bude velká neupřímnost a mnoho špatného se dít. Poddaní budou krutě zkoušeni a nespravedlivě stíháni. Sedláci pak povstanou proti vrchnosti. Pavlata si byl jist, že to bude kruté, ale Češi si za svůj osud budou moci sami. Nejhůře se bude žít za krále Matyáše a Fridricha. Lepší časy nastanou až s králem jménem Anbestas.
První proroctví mluví o kameni u Potštýnského hradu v proudu řeky Divoké Orlice. Až straka tento kámen rozklube, tak v Čechách nastane bída, přijdou do země nepřátelé a lidé budou žít v bídě. V roce 1866 nechal správce Potštýnského panství tento kámen rozdrtit, protože potřeboval hrubý kámen na stavbu. Nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Správce se jmenoval Straka.
Druhé proroctví mluví o zvonu, který byl v kostele ve městě Kostelec. Tento kostel se i se zvonem propadl do země. Až se znovu tento kostel objeví a zazní zlatý zvon, tak začne nový zlatý věk.
Třetí proroctví mluví o vojsku, které je v nitru hory Oškobrh, spí tam a čeká, až Čechy zasáhne největší tíseň, tehdy jim přijde na pomoc.
Divy světa také skončí, a to až kříž, který je na chlumku u Solnice se propadne do Země.
Poslední proroctví předvídá soudný den. Ten nastane v okamžiku, kdy panna, která žije ve skalách na Boru, došije košili. Každý rok udělá jeden steh.
V hoře Blaník se mělo podle pověsti ukrývat svatováclavské vojsko, které mělo Čechům přijít na pomoc v době největší nouze. Pod vrchem Blaník je skála v podobě lomeného oblouku, to by měl být vchod do hory. Někdy se již stalo, že do hory člověk vstoupil. Jednou jedna dívka sekala pod Blaníkem trávu, a v tom se objevil rytíř a požádal ji, aby k nim šla do hory poklidit. Dívka to udělala, a když uklidila, vrátila se ven a zjistila, že byla pryč rok. Třetí den poté zemřela.
Jindy pozval rytíř kováře, aby jim ve skále okoval koně. Za odměnu mu pak dali do pytle smetí. Když to kovář uviděl, rozčílil se a smetí před skálou vysypal. Doma zjistil, že byl pryč celý rok, a když se podíval do pytle, uviděl tam tři dukáty. Došlo mu, že se smetí proměnilo v dukáty. Vydal se ke skále, ale tam už nebylo ani smetí, ani dukáty.
Jindy se do skály zatoulal pastýř a i on tam zůstal rok.
Příchod rytířů z Blaníku budou předvídat znamení, uschnou vrcholy stromů u Blaníku, na temeni hory se zazelená uschlý dub a pramen u skály se rozvodní.
Zdroj: Staré pověsti české
Copyright © 2012 - 2023 NetConsulting Praha s.r.o.