JENZ

Zájmena vztažná

Úkolem vztažných zájmen je spojovat větu hlavní s větou vedlejší, nebo věty vedlejší.

Do zájmen vztažných patří i  všechna zájmena tázací, které ale v tomto případě nemají funkci otázky. Zájmeno jenž, které se také řadí do této skupiny, má význam zájmena který.

Výrazy končící příponou -ž se  používají zřídka.

Při spojení vztažných zájmen s  podstatnými jmény, které označují párové části lidského těla se zachovává zakončení -maž. Výjimkou jsou zájmena již a jež, kde zůstává koncovka s i. Například: Očima, jimiž si ji prohlížela.

Vztažná zájmena: kdo, co, jak, který, čí, jenž, kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jehož.

Skloňování vztažného zájmena jenž v jednotném čísle:

Skloňování vztažného zájmena jenž v množném čísle:

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Všechna zájmena

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav Černík.

2. cvičení
Na půdě jsme objevili hračky, s
nimiž
si v dětství hrávala maminka.
S názorem, podle
něhož
se máme soustředit na čínský trh, nesouhlasil.

Babička s radostí pozorovala vnouče,
jež
se batolilo po kuchyni.

Vizionář,
jejž
působivě ztělesnil německý herec, zemřel v roce 2011.

Na pokyn moderátorky vstali lidé,
jimž
zachránil život sir Nicholas Winton.

O víkendu k nám přijede strýc,
jenž
je hodně zcestovalý.

Problém mi pomohla vyřešit kamarádka, o
níž
jsem nikdy nepochybovala.

Toužím navštívit místa,
jež
úzce souvisejí s dějinami moderní doby.

Učinili mu velmi zajímavou nabídku,
již
nemohl odmítnout.

Přednáška se týkala klimatických změn, mezi
něž
se řadí i změny teplot.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

Skloňování slova jenž

Pro skloňování vztažného zájmena jenž je důležité si uvědomit jakého rodu a čísla je podstatné jméno, k němuž se jenž vztahuje, a v jakém pádu dané zájmeno má být.

V následující tabulce lze najít správný tvar právě pro určení těchto tří kritérií (číslo, rod, pád)

Zdroj: článek Zájmena

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kokos.

kravina k životu není potřeba

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

Jenž básnicky

Jestliže výraz jenž je již málo užívaný, tak o jeho básnickém ekvivalentu výrazu an se dá říci, že se již téměř nevyužívá.

Zdroj: článek Gramatika jenž

Pravidla jenž/jež

Zpravidla platí, že vztažné zájmeno jenž se používá v souvislosti s podstatnými jmény rodu mužského životného i neživotného. A vztažné zájmeno jež se naopak vztahuje k podstatným jménům rodu ženského a středního.

Zdroj: článek Gramatika jenž

Báseň nejpokornější

Na hoře vysoké a klonící se k městu

stoje

s rukama rozpiatýma,

jsem prorok, který ukazuje cestu

a chudým věstí slavný zítřek jejich,

jsem mudrc

který radí v beznadějích,

v své ruce drže květ, jenž nikdy neuvadne,

jsem ten, jenž v revoluci střelí první,

jsem ale také ten, jenž první padne

a který první přiklekne, by zavázal raněným rány,

zázračný jako bůh

a mocný jako bůh,

jsem víc,

jsem ještě mnohem víc

a přece nejsem nic,

než milosti zástupů pokorně odevzdaný

básník

Jaroslav Seifert.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Vedlejší věta přívlastková

Vedlejší věta přívlastková vyjadřuje přívlastek řídící věty. Závisí na některém podstatném jménu řídící věty. Bývá uvozena zájmeny který, jenž, vztažnými příslovci kde, kdy, kam a spojkami aby, že.

Ukázky použití

Viděl strom, do kterého udeřil blesk.

Měl psa, jenž kulhal.

Navštívili místo, kde se vdávala.

Učitel ho vyvolal v okamžiku, kdy si hrál s telefonem.

Pozval ho na místo, kam nikoho předtím nevzal.

Nelíbila se mu představa, že neuspěje.

Měl přání, aby v životě uspěl.

Zdroj: článek Druhy vedlejších vět

Cvičení na slovo jenž (i jež)

Strom, (který) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž1 se zřítil na silnici, zastavil dopravu.

Automobilová nehoda, (která) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 se odehrála u Liberce, byla tragická.

Malé štěně, (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 se ztratilo, bloudilo lesem.

Šel ven s kamarády, s (kterými) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž15 byl ve fotbalovém týmu.

Svěřil se učitelce, k (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž4 měl důvěru.

Ve filmu viděli stavení, o (kterém) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž8 se učili.

Četl knihy, (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 měl v knihovně.

Mrtvé moře, (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 jsme o prázdninách navštívili, rychle vysychá.

Dívka, (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž4jsem věřil, mě zradila.

Sprcha, (kterou) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž7 jsme dnes koupili, byla celá černá.

Události, (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 se odehrály minulý týden, změnily svět.

Policista, (kterému) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž5 jsem důvěřovala, chytil zloděje.

Polička, (která) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 byla plná knih, se zřítila.

Auta a traktory, (které) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 se zúčastnily závodu, měly nehodu.

Kalendář, (který) ?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž1 mi stál na stole, byl pár let starý.

Kuře, (které)?jenžježjehožjížjemužjejžjižněmžnížjímžjížjichžjimžnichžjimiž2 běhalo po zahradě, smutně pípalo.

Vyzkoušet cvičení

Zdroj: článek Gramatika jenž

Jen dál!

Jan Neruda
(7 slok básně k recitaci na recitační soutěž)

Z bouřného času jsme se narodili

a krok za krokem v bouřných mračnech jdem

vstříc hrdě vznešenému svému cíli,

šíj kloníce jen před svým národem.

My věděli, co na nás cestou čeká;

byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál —

toť jenom česká hudba odevěká,

my při ní půjdem k předu — dál, jen dál !

~

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,

jak byl by z rukou božích vyšel dnes;

jenž dosud v prsou nese idól žasný,

byť byl i před věky již za něj kles'!

Za volnost lidskou v nás kdys rozekvetla ! —

dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:

ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,

zas k slávě vznese nás — jen dál, jen dál !

~

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,

den nový vzešel k nové práci nám,

jeť sláva otcův krásný šperk pro syny —

však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám !

Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,

vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,

je za korábem jenom brázda lesklá –

napněte lana — vzhůru plachty — dál !

~

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,

že přízeň doby není jasna tak !

což růže neodvírá svoje květy,

když mezi ní a sluncem rozstřen mrak ?

Pryč s klímotem již u kormidla lodi:

kdo chvíli stál, již stojí opodál,

den žádný dvakráte se nenarodí,

čin dvakrát nezraje — jen dál, jen dál !

~

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,

nám po noci jak jiným vzchází den,

jsme jako jiní syny velké doby, —

ta žádá však si celých mužů jen !

Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,

by truchlý rej náš plesem zas se zdál,

ty zlatá naděj, smavá troufalosti,

nes prapor náš, my s jásotem jdem dál !

~

My nevíme, co budoucnost nám chová —

však ještě žije českých bitev bůh,

a pro vítězství veliká a nová

je dosud širý dost ten český luh !

A chce-li bůh snad dát kdys nové seče —

nám stačí hlas husitský na chorál,

dost v zemi železa na dobré meče,

i v krvi železo — jen dál, jen dál !

~

Ach hleďme pilně ke korábu svému,

jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,

a věrně, toužně přilneme-li k němu,

zas šťastna záhy bude Česká zem !

Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,

čeho si v nejbujnějších snech svých ždál —

to lidské moře nezná odpočinu,

Ty též ho neznej, stále měj se k činu,

dál, Národe náš drahý, věčně dál !

Zdroj: článek Jan Neruda a jeho básně k recitaci

VRBA

Ráno sedá ke snídaní,

táže se své mladé paní:

~

„Paní moje, paní milá!

vždycky upřímná jsi byla,

~

vždycky upřímná jsi byla,

jednohos mi nesvěřila.

~

Dvě léta jsme spolu nyní —

jedno nepokoj mi činí.

~

Paní moje, milá paní!

jaké je to tvoje spaní?

~

Večer lehneš zdráva, svěží,

v noci tělo mrtvo leží.

~

Ani ruchu, ani sluchu,

ani zdání o tvém duchu.

~

Studené jest to tvé tělo,

jak by zpráchnivěti chtělo.

~

Aniž to maličké dítě,

hořce plačíc, probudí tě. —

~

Paní moje, paní zlatá!

zdali nemocí jsi jata?

~

Jestli nemoc ta závada,

nech ať přijde moudrá rada.

~

V poli mnoho bylin stojí,

snad některá tebe zhojí.

~

Pakli v býlí není síly,

mocné slovo neomýlí.

~

Mocné slovo mračna vodí,

v bouři líté chrání lodí.

~

Mocné slovo ohni káže,

skálu zdrtí, draka sváže.

~

Jasnou hvězdu strhne s nebe:

slovo mocné zhojí tebe.“ —

~

„ „Ó pane můj, milý pane!

nechtěj dbáti řeči plané.

~

Co souzeno při zrození,

tomu nikdež léku není.

~

Co Sudice komu káže,

slovo lidské nerozváže!

~

Ač bezduchá na svém loži,

vždy jsem přece v moci boží.

~

Vždy jsem přece v boží moci,

jenž mne chrání každé noci.

~

Ač co mrtvé mi je spáti,

ráno duch se zase vrátí.

~

Ráno zdráva vstáti mohu:

protož poruč pánu bohu!“ “ —

~

Darmo, paní! jsou tvá slova,

pán úmysl jiný chová.

~

Sedí babka při ohnisku,

měří vodu z misky v misku,

~

dvanáct misek v jedné řadě.

Pán u baby na poradě.

~

„Slyšíš, matko! ty víš mnoho:

víš, co potkati má koho,

~

víš, kde se čí nemoc rodí,

kudy smrtná žena chodí.

~

Pověz ty mi zjevně nyní,

co se s mojí paní činí?

~

Večer lehne zdráva, svěží,

v noci tělo mrtvo leží,

~

ani ruchu ani sluchu,

ni zdání o jejím duchu;

~

studené jest její tělo,

jak by zpráchnivěti chtělo.“ —

~

„ „Kterak nemá mrtva býti,

když má jen půl živobytí?

~

Ve dne s tebou živa v domě,

v noci duše její v stromě.

~

Jdi k potoku pod oborou,

najdeš vrbu s bílou korou;

~

žluté proutí roste na ní:

s tou je duše tvojí paní!“ “ —

~

„Nechtěl jsem já paní míti,

aby s vrbou měla žíti;

~

paní má ať se mnou žije,

a vrba ať v zemi hnije.“ —

~

Vzal sekeru na ramena,

uťal vrbu od kořena;

~

padla těžce do potoka,

zašuměla od hluboka.

~

zašuměla, zavzdychala,

jak by matka skonávala,

~

jak by matka umírajíc,

po dítku se ohléda

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

POKLAD

I

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou;

s věže pak slyšeli zvuky

hájem a sousední vískou.

Není zvuk to zvonka jemný,

tratící se v blízké stráně:

dřevatě to rachot temný,

zvoucí lid do chrámu páně.

~

A tu z vísky к boží slávě

vzhůru běží zástup hojný:

veský lid to bohabojný,

a dnes velký pátek právě.

~

V chrámě truchlo: holé stěny;

oltář černá rouška kryje,

na roušce kříž upevněný;

v kůru zpívají pašije.

~

A hle! co se bělá v lese,

v černém lese za potokem?

Nějaká to veská žena,

ana v náručí cos nese.

I jde rychlým žena krokem,

svátečně jsouc oblečena,

tam tou strání za potokem -

pacholátko malé nese.

Běží žena, dolů běží,

pospíchá do chrámu páně:

tuť na blízku lesní stráně

kostel na pahorku leží.

A v úvale ku potoku

náhle ubystřuje kroků;

neb jak větřík volně věje,

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista pána umučení.

Běží, běží podlé skály:

„Co to? mám-li věřit oku?

což mě moje smysly šálí?“

Stane, ohlíží se kolem —

rychle kroky zpět obrací,

stane zase, zas se vrací —

„Tam ten les, a zde ty klesty,

tamto vede cesta polem —

vždyť jsem nezbloudila s cesty!

Bože, co se se mnou děje!

což zde nejsem u kamena?

jaká se tu stala změna!“

Zase stojí, zase spěje,

celá jsoucí udivena,

oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Bože, jaká to tu změna!“

~

Tu, kde z divokého klestu,

od kostela tři sta kroků,

veliký čněl kámen v cestu,

co se nyní jeví oku?

Jeví se tu ženě, jeví

vchodem vršek otevřený —

vysvětliti sobě neví —

kámen v cestu postavený,

postavená celá skála,

jak by od věků zde stála.

Jeví se tu, jeví ženě

chodba pod zemí, eo síně

vyklenutá ve křemeně;

a tam, klenba kde se tratí,

ve tmavém pahorku klíně,

jakýs plamen znamenati.

I hoří to jasnoběle,

jako v noci svit měsíčka;

i zaplává rudoskvěle,

jak by západ to sluníčka.

~

I vidouc to žena žasne,

a ke vchodu až pokročí,

a zastíníc dlaní oči,

hledí v ono místo jasné.

„Bože, jak se to tam svítí!“

Oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Jak se to tam divně svítí!

což to asi může býti?“

Dále jíti však se bojí,

hledíc tam a venku stojí.

~

A co váhá, a co stojí,

v klenbu patříc neustále, '

mizí bázeň za pohledem,

zvědavost ji pudí předem,

a žena se béře dále.

Krok za krokem — a vždy dále

mocně ji to jíti pudí;

kro

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

KYTICE

Zemřela matka a do hrobu dána,

siroty po ní zůstaly;

i přicházely každičkého rána

a matičku svou hledaly.

~

I zželelo se matce milých dítek;

duše její se vrátila,

a vtělila se v drobnolistý kvítek,

jímž mohylu svou pokryla.

~

Poznaly dítky matičku po dechu,

poznaly ji a plesaly;

a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,

mateří-douškou nazvaly. —

~

Mateří-douško vlasti naší milé,

vy prosté naše pověsti!

natrhal jsem tě na dávné mohyle —

komu mám tebe přinésti?

~

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,

ozdobně stužkou ovinu;

do šírých zemí cestu ti ukážu,

kde příbuznou máš rodinu.

~

Snad že se najde dcera mateřina,

jíž mile dech tvůj zavoní;

snad že i najdeš některého syna,

jenž k tobě srdce nakloní!

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

VODNÍK

I

Na topole nad jezerem

seděl Vodník pod večerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Šiju, šiju si botičky

do sucha i do vodičky:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —

šiju, šiju si kabátek:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Zelené šaty, botky rudé,

zejtra moje svatba bude:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.“

II

Ráno, raníčko panna vstala,

prádlo si v uzel zavázala:

„Půjdu, matičko, k jezeru,

šátečky sobě vyperu.“

~

„ „Ach nechoď, nechoď na jezero,

zůstaň dnes doma, moje dcero!

Já měla zlý té noci sen:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

~

Perly jsem tobě vybírala,

hile jsem tebe oblíkala,

v sukničku jako z vodních pěn:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

~

Bílé šatičky smutek tají,

v perlách se slzy ukrývají,

a pátek nešťastný je den,

nechoď, dceruško, k vodě ven.“ “ —

~

Nemá dceruška, nemá stání,

k jezeru vždy ji cos pohání,

k jezeru vždy ji cos nutí,

nic doma, nic jí po chuti. —

~

První šáteček namočila —

tu se s ní lávka prolomila,

a po mladičké dívčině

zavířilo se v hlubině.

~

Vyvalily se vlny zdola,

roztáhnuly se v šírá kola;

a na topole podlé skal

zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy

jsou ty vodní kraje,

kde si v trávě pod leknínem

rybka s rybkou hraje.

~

Tu slunéčko nezahřívá,

větřík nezavěje:

chladno, ticho — jako žel

v srdci bez naděje.

~

Neveselý, truchlivy

jsou ty kraje vodní;

v poloutmě a v polousvětle

mine tu den po dni.

~

Dvůr Vodníkův prostranný,

bohatství v něm dosti:

však bezděky jen se v něm

zastavují hosti.

~

A kdo jednou v křišťálovou

bránu jeho vkročí,

sotva ho kdy uhlédají

jeho milých oči. —

~

Vodník sedí mezi vraty,

spravuje své sítě,

a ženuška jeho mladá

chová malé dítě.

~

„Hajej, dadej, mé děťátko,

můj bezděčný synu!

ty se na mne usmíváš,

já žalostí hynu.

~

Ty radostně vypínáš

ke mně ručky obě:

a já bych se radš viděla

tam na zemi v hrobě.

~

Tam na zemi za kostelem

u černého kříže,

aby má matička zlatá

měla ke mně blíže.

~

„Hajej, dadej, synku můj,

můj malý Vodníčku!

Kterak nemám vzpomínati

smutná na matičku?

~

Starala se ubohá,

komu vdá mne, komu?

však ani se nenadála,

vybyla mne z domu!

~

Vdala jsem se, vdala již,

ale byly chyby:

starosvati — černí raci,

a družičky — ryby!

~

A můj muž — bůh polit

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady