JEŽ

Zájmena vztažná

Úkolem vztažných zájmen je spojovat větu hlavní s větou vedlejší, nebo věty vedlejší.

Do zájmen vztažných patří i  všechna zájmena tázací, které ale v tomto případě nemají funkci otázky. Zájmeno jenž, které se také řadí do této skupiny, má význam zájmena který.

Výrazy končící příponou -ž se  používají zřídka.

Při spojení vztažných zájmen s  podstatnými jmény, které označují párové části lidského těla se zachovává zakončení -maž. Výjimkou jsou zájmena již a jež, kde zůstává koncovka s i. Například: Očima, jimiž si ji prohlížela.

Vztažná zájmena: kdo, co, jak, který, čí, jenž, kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jehož.

Skloňování vztažného zájmena jenž v jednotném čísle:

Skloňování vztažného zájmena jenž v množném čísle:

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Všechna zájmena

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav Černík.

2. cvičení
Na půdě jsme objevili hračky, s
nimiž
si v dětství hrávala maminka.
S názorem, podle
něhož
se máme soustředit na čínský trh, nesouhlasil.

Babička s radostí pozorovala vnouče,
jež
se batolilo po kuchyni.

Vizionář,
jejž
působivě ztělesnil německý herec, zemřel v roce 2011.

Na pokyn moderátorky vstali lidé,
jimž
zachránil život sir Nicholas Winton.

O víkendu k nám přijede strýc,
jenž
je hodně zcestovalý.

Problém mi pomohla vyřešit kamarádka, o
níž
jsem nikdy nepochybovala.

Toužím navštívit místa,
jež
úzce souvisejí s dějinami moderní doby.

Učinili mu velmi zajímavou nabídku,
již
nemohl odmítnout.

Přednáška se týkala klimatických změn, mezi
něž
se řadí i změny teplot.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

Skloňování slova jenž

Pro skloňování vztažného zájmena jenž je důležité si uvědomit jakého rodu a čísla je podstatné jméno, k němuž se jenž vztahuje, a v jakém pádu dané zájmeno má být.

V následující tabulce lze najít správný tvar právě pro určení těchto tří kritérií (číslo, rod, pád)

Zdroj: článek Zájmena

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lukáš.

Krásná dívka,
již
jsem potkal v metru, se na mě mile usmála.
V průchodu stál muž,
jenž
mi někoho připomínal.

Na oslavu přijely i dědečkovy sestřenice,
jež
jsme nikdy předtím neviděli.

Plyšového medvídka, po
němž
jsem dlouho toužila, jsem dostala k narozeninám.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

Níž jako zájmeno

Je to ingredience, bez níž skvělou omáčku opravdu nepřipravíte. Učitelka, k níž jsem opravdu nechoval vřelé city, naštěstí již odešla. Vzpomněla si na tu pohádkovou knížku, v níž byly strašidelné obrázky. Nepojedu na dovolenou s dívkou, s níž si nerozumím.

Ve všech výše uvedených příkladech je slovo „níž“ zájmenem, respektive tvarem vztažného zájmena rodu ženského ve 2., 3., 6. a 7. pádě čísla jednotného. Aby to bylo zcela jasné, nabízím přehledné skloňování zájmena „jež“ v rodu ženském (nikoli středním).

* Podoby s takzvaným náslovným n- se používají po předložkách, například k níž, o níž, před níž, s níž a podobně.

Zájmeno jenž/jež/jež uvozuje vedlejší větu vztažnou a vyjadřuje její vztah zpravidla k určité osobě nebo věci uvedené ve větě řídící (viz souvětí uvedená výše jako příklad). Používá se především v psaných projevech.

Zdroj: článek Určování slova níž

Příběh

Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Svatopluk Mohyla.

Pane Babiš,
zeptejte se prosím konečně Petra Pavla proč nedal souhlas k otevření druhého
osobního spisu z archivu.
Ve veřejném prostoru to zdůvodnil tím, že spis obsahuje intimní rodinné údaje.
Přitom se jen opět lživě vymluvil a "zapoměl na to, že rodinné info se dají běžně začernit. je proto těžce vydíratelný. Váš dotaz jež jste jen naznačil v minulé debatě jej může konečně z voleb vyřadit.
Děkuji vám za vaši dosavadní práci pro naši zemi.

Ing. Svatopluk Mohyla
J.Gagarina 1517/4
Havířov

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Andrej Babiš

Citáty

Většina známých citátů od Williama Shakespeara pochází z jeho knih, ať už se jedná o divadelní hru nebo báseň. Řada Shakespearových citátů je parafrázována a je stále považována za aktuální. Častým tématem vybraných citátů je láska. Citátů by ale mnoho být mnohem více, téměř z každého jeho díla se dá mnoho věcí citovat.

„Ach, ona teprv učí zářit svíce. Jak v uchu černochově náušnice žhne v tváře její spanilost, nad lidský pomysl i nad žádost. Jako když holubička k vranám sedne, tak jiných krása vedle její bledne... Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne! Já lásku neznal do dnešního dne.“

„Anonym nikdy za nic nestojí, nechť sám své jméno považuje za nic.“

„A ty vaše malovánky taky dobře znám! Pánbůh vám dal jeden obličej a vy si děláte druhý. Vrtíte se a kroutíte, šepláte a zpotvořujete jména božích tvorů a z hříšné vypočítavosti ze sebe děláte putičky.“ (Hamlet)

„Ať smutnou výstrahou nám provždy je ten příběh Romea a Julie.“

„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...“

„Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.“

„Bohatý cit je chudý na slova, nemá se krášlit, sám je krásný dost...“

„Být či nebýt, to je, oč tu běží.“

„Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.“

„Co když je láska plamenem, jenž vyšlehává z překvapení? Až shoří vše, co bylo v něm, zhasne a bude po plameni, jenž vyšlehával z překvapení a byl jen pouhým plamenem.“

„Co je člověk, když žije jenom proto, aby spal a jedl? Nic víc než zvíře, nic víc. Ten, kdo nám dal tak velkou schopnost myslet, nazírat věci minulé i příští, zajisté nechtěl, aby božský rozum v nás zahníval a tlel.“ (Hamlet)

„Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ (Romeo a Julie)

„Čas ubíhá různě - podle toho s kým.“

„Čisté srdce se snadno nepoleká.“

„Ďábel i Bibli cituje, když mu to přijde vhod.“

„Dobrá pověst je nicotná a velmi nesprávná představa, často se získá bez zásluhy a ztratí bez viny.“

„Dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou lásku.“

„Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“

„Dobře se oběsit - to vyloučí možnost špatně se oženit.“

„Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá.“

„Hle, jakou metlou nebe trestá zášť! Skrz lásku zahubilo vaši radost...“

„Chyť okamžik za pačesy!“

„Jakmile potkáte ženu, která vám zůstala dlužna odpověď, do

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek William Shakespeare

Domov

Jaroslav Seifert
(11 slok básně od Jaroslava Seiferta)

Ty prosté věci, jež jsem miloval,

toužil jsem míti věrně kolem sebe.

A byl to ráj a já se o něj bál

a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.

~

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,

až odejdeš, už cizí budu tobě.

Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.

A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

~

I dvířka kamen žárem zsinalá

v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,

tesklivě na práh za mnou volala:

Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

~

Když jsem byl děcko, matka prosila:

Blíží se bouřka , zůstaň blízko domu.

Svět byl tak krásný, moje rozmilá,

a krásnější byl pod rachotem hromů.

~

Růže mi řekla: Voním silicí,

kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.

Když dotkla se mě ústa na líci,

ústa mi řekla: Voníme jako růže.

~

A mluvil oblak: V zemi tajemné

uvidíš možná věže krásných hradů.

A nato řekla: Chvátej podél mne,

uslyšíš záhy hukot vodopádu.

~

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,

říkalo přitom: Já ti něco skrývám.

A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

~

I vtiskla matka ret mi na čelo

a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.

Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,

slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

~

Po letech klepu doma na dveře,

na prahu suk a vyšlapaná škvíra.

Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?

Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

~

Okno je kalné, prohnil jeho rám,

už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.

Kyvadlo stojí, neví kudy kam.

Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

~

Podíval jsem se v šero zrcadla,

a poznal čas i cítil jeho tíži.

A v náruč té, jež v prach se rozpadla,

ten, který přišel, pomalu se blíží.

Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta

Konec války

Nesouce na čele ohnivá znamení,

na těle rány, jež se rozjitří,

z celého světa přišli k nám ranění,

z nichž jedni nechtěli, nechtěli,

ale přece umřeli

už zítra nebo pozítří;

a druzí žili na vzdory smrti, na vzdory ranám a bolesti,

jak živé pochodně neštěstí.

~

Na cestě od nádraží

milenky čekaly na ně jak jarní stromořadí,

jehož větve div se nepřeváží

radostí z jejich návratu a veselostí z mládí;

jich ústa červená byla jak větev, která rudě kvetla,

po jejímž dotyku lačná ústa práhla

a odkvétaly-li v paprscích horkého světla

ovoce na nich zrálo, jež ruka dychtivá si utrhnouti práhla.

~

Pod jejich úsměvy se v sladké snění přeskupily zmatky,

přes břehy rtů se drala láska jemně

a ze dnů šedivých se staly najednou svátky.

A klíny jejich byly jak hladina jezera v Jerusalemě,

jež v slunci skvíc se tiše, bez hnutí,

čekala až jen anděl s nebe slétne, by ji zčeřil

dotykem milostných perutí;

blahoslavený, kdo lomu zázraku věřil

jak stará legenda jej vypráví

v evangeliu sv. Jana, v kapitole páté,

že totiž ten se rázem uzdraví,

kdo prvý vrhne se v hlubinu vody svaté.

~

Nešťastní o svém štěstí snili

v hlubokém smutku, v těžkém žalu svém

a v klidné vlny klína ženy se vroucně pohroužili

s náručí otevřenou,

aby jim aspoň dobrá žena byla osudem,

když už jim osud nebyl dobrou ženou.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Modlitba na chodníku

Vzal jsem si sváteční střevíce,

vyleštiv si je,

aby byly jak hvězdy zářící na dlažbě ulice

a poněvadž měl jsem hlad,

myslil jsem:

koupíš si třeba za zlatku baltického sledě,

za šesták chléb

a mezi tolika vzácnými hodovníky i ty budeš hostem

pří stole ulice,

k večeři pokrytém a prostém.

~

Jediným krajícem chleba a jedinou rybou

nemoh’ jsem bohužel nasytit tisíce.

~

Uzenářské výklady svítily jako oltáře v kostele

při bohoslužbě ranní,

na jejich stupních bych vydržel klečeli nejdéle,

a poněvadž i vchody do krámů byly jak nebeské brány

s nápisy, s hvězdami,

slyš,

ulice spustila hosana na varhany.

~

Myslil jsem na svou hezkou milou,

jak přijdu večer k ní

a jak jí zbožně hlavu svou položím do sukní,

škoda jen, že ji ruce mé něžněji neovinou,

jak tenká lodyha bílého svlačce

divizny stvol.

Však běda,

pak že prý básníkům život nadmíru dopřává snění,

ne, život nikdy zadarmo pranic nedá,

v hluboký bol

se každá má maličká radost změní.

Mám snad jiné srdce

a jiné oči.

~

Když bylo mi nejkrásněji

a s okna se na mě podívala slečna s plavými vlasy,'

přejeli psíka,

takového krásného s růžovou mašlí,

kterou měl, aby ho mezi tisíci jinými na prvý pohled našli.

Ihned umlkla ulice,

jen někde opodál zařvala železná roleta v krámě

jak raněný lev

a někdo zděšeně vykřikl;

byla to asi ta slečna, co se dívala na mě,

když spatřila vytrysknout krev.

~

Tělo měl chudák třikrát přeříznuté,

hlavu koly úplně rozmačkanou

a já zaplakal;

bylo mi jako dítěti, když stojí nad rozbitou pannou,

ba jako hříšník jsem se kál

a v prsa bil,

když z jeho horkého masa stoupala pára k nebi,

vždyť já jsem toho psa teprve nyní miloval,

když už mu lásky mé nebylo zapotřebí.

~

To se lak stává i u lidí;

ve viru dne a v každodenním hluku

děláme,

jako že se ani neznáme,

ale když někdo z nás toho druhého v rakvi uvidí,

pozná,

že ho měl vlastně rád

a že se měl na něj v životě aspoň trochu pousmát,

když už mu nepodal ruku.

~

Uprostřed života

a přeci jen uprostřed smrti

jdeš,

mysle si třeba na veliké činy,

opojen myšlenkou, jež spasí svět,

však než se naděješ,

válíš se v krvi pod koly elektrik,

umřeš jak onen bílý psík

s růžovou mašlí.

~

Anděl strážný přec za tebou vždycky nelétne,

zahledí se třeba na láhve dobrého vína,

na čerstvé klobásy,

na šunku,

a na tebe, člověče, docela zapomíná.

~

Zamyšlen

došel jsem na roh Ovocného

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

V předměstské uličce

Začíná uprostřed města a vede až v předměstská pole,

točíc se velikou oklikou,

ti, kteří bydlí v ní, myslím, že nepočítají do tisíc peníze svoje;

v noci tu chodec je bezmála zázrak

a jde-li, s akátů, které živoří u zdi před černou fabrikou,

pod nohy pokorně stíny mu padají naznak.

~

Továrna v noci leží tu jako na márách Jairova dcera,

smuteční pokrývka noci její tvary skrývá

a ačkoliv kroky mé duní jako hrany znění

a ačkoliv píseň pohřební pod mrakem havran zpívá,

mrtva není, není,

ale spí.

~

Vždyť toto hrobové ticho se z rána hned v samo sebe sřítí,

až zazní sirény a až se rozběhnou stojící kola,

až tímto hlaholem továrna vzbudí se ke svému každodennímu žití.

~

A když jsem kolem šel, hledal jsem zlá a rouhavá slova,

bych jimi pokořil ten její majestát,

bych jimi z ruky pero vyrazil básníku, který snad ještě dneska chtěl by psát

na tento obraz civilisace a kapitálu devotní chválu.

~

Železem prosáklý vzduch zde životu ubírá síly

a řemeny trhají údy lidských těl silou nerozvážnou,

jako by trhaly snad jen na louce kopretiny,

jen aby stroj se napojil krví vlažnou;

hle, jak se pyšní ty tlakoměry, odhadující sílu, hle, jak se blýští válce,

hle, jak vysoko trčí komíny, jako by byly to lafety děl,

jež ústím upřeny k hvězdám, k velké se chystají válce,

ve které člověk ješitný i nad vesmírem zvítězit by chtěl.

~

A když jsem před ní stál, tu náhle zazněly ke mně

z malého okna domku, jenž zdál se ještě menším, zvuky sládnoucí tmou,

byla to kolébka a chlácholila jemně

bolavou duši mou,

~

houpy - hou, houpy - hou

~

a já jsem cítil sílu zvuků těch, jež nejen, že ticho přemohly,

ale též pokořily krásu továrny, jež se tu hrdě tměla,

těm zvukům šplounavým jak vlny moře, vysoké zdi odolat nemohly,

pod jejich tíhou se celá továrna chvěla,

nade vším zvítězily silou svou,

~

houpy - hou, houpy - hou.

~

V té chvíli jsem poznal zbytečnost prokletí a byl jsem spravedlivý,

ta továrna se přec sama již proklíná a sama sebe viní, uprostřed tisíců srdcí.

At si jen stojí tu, ať si jen trčí dál komíny svými k nebi,

vždyť pro štěstí chudých, pro štěstí celého světa není ji

docela zapotřebí.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách