JEŽ

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav Černík.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

Skloňování slova jenž

Pro skloňování vztažného zájmena jenž je důležité si uvědomit jakého rodu a čísla je podstatné jméno, k němuž se jenž vztahuje, a v jakém pádu dané zájmeno má být.

V následující tabulce lze najít správný tvar právě pro určení těchto tří kritérií (číslo, rod, pád)

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Gramatika jenž

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lukáš.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

VZTAŽNÁ zájmena

Vyjadřují vztah k osobě, uvádějí vedlejší věty vztažné

Skloňování:

Zájmena kdo, co, jaký, který, čí stejně jako zájmena tázací (viz výše). Složitější je zájmeno jenž (podle zájmena on + ž), takže si je raději rozepíšeme.

Zájmeno jenž

Zdroj: článek Zájmena

Příběh

Ve svém příspěvku CVIČENÍ NA ZÁJMENO JENŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lukáš.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Cvičení na zájmeno jenž

Níž jako zájmeno

Je to ingredience, bez níž skvělou omáčku opravdu nepřipravíte. Učitelka, k níž jsem opravdu nechoval vřelé city, naštěstí již odešla. Vzpomněla si na tu pohádkovou knížku, v níž byly strašidelné obrázky. Nepojedu na dovolenou s dívkou, s níž si nerozumím.

Ve všech výše uvedených příkladech je slovo „níž“ zájmenem, respektive tvarem vztažného zájmena rodu ženského ve 2., 3., 6. a 7. pádě čísla jednotného. Aby to bylo zcela jasné, nabízím přehledné skloňování zájmena „jež“ v rodu ženském (nikoli středním).

* Podoby s takzvaným náslovným n- se používají po předložkách, například k níž, o níž, před níž, s níž a podobně.

Zájmeno jenž/jež/jež uvozuje vedlejší větu vztažnou a vyjadřuje její vztah zpravidla k určité osobě nebo věci uvedené ve větě řídící (viz souvětí uvedená výše jako příklad). Používá se především v psaných projevech.

Zdroj: článek Určování slova níž

Příběh

Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Svatopluk Mohyla.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Andrej Babiš

Citáty

Většina známých citátů od Williama Shakespeara pochází z jeho knih, ať už se jedná o divadelní hru nebo báseň. Řada Shakespearových citátů je parafrázována a je stále považována za aktuální. Častým tématem vybraných citátů je láska. Citátů by ale mnoho být mnohem více, téměř z každého jeho díla se dá mnoho věcí citovat.

„Ach, ona teprv učí zářit svíce. Jak v uchu černochově náušnice žhne v tváře její spanilost, nad lidský pomysl i nad žádost. Jako když holubička k vranám sedne, tak jiných krása vedle její bledne... Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne! Já lásku neznal do dnešního dne.“

„Anonym nikdy za nic nestojí, nechť sám své jméno považuje za nic.“

„A ty vaše malovánky taky dobře znám! Pánbůh vám dal jeden obličej a vy si děláte druhý. Vrtíte se a kroutíte, šepláte a zpotvořujete jména božích tvorů a z hříšné vypočítavosti ze sebe děláte putičky.“ (Hamlet)

„Ať smutnou výstrahou nám provždy je ten příběh Romea a Julie.“

„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...“

„Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.“

„Bohatý cit je chudý na slova, nemá se krášlit, sám je krásný dost...“

„Být či nebýt, to je, oč tu běží.“

„Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.“

„Co když je láska plamenem, jenž vyšlehává z překvapení? Až shoří vše, co bylo v něm, zhasne a bude po plameni, jenž vyšlehával z překvapení a byl jen pouhým plamenem.“

„Co je člověk, když žije jenom proto, aby spal a jedl? Nic víc než zvíře, nic víc. Ten, kdo nám dal tak velkou schopnost myslet, nazírat věci minulé i příští, zajisté nechtěl, aby božský rozum v nás zahníval a tlel.“ (Hamlet)

„Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ (Romeo a Julie)

„Čas ubíhá různě - podle toho s kým.“

„Čisté srdce se snadno nepoleká.“

„Ďábel i Bibli cituje, když mu to přijde vhod.“

„Dobrá pověst je nicotná a velmi nesprávná představa, často se získá bez zásluhy a ztratí bez viny.“

„Dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou lásku.“

„Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“

„Dobře se oběsit - to vyloučí možnost špatně se oženit.“

„Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá.“

„Hle, jakou metlou nebe trestá zášť! Skrz lásku zahubilo vaši radost...“

„Chyť okamžik za pačesy!

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek William Shakespeare

Domov

Jaroslav Seifert
(11 slok básně od Jaroslava Seiferta)

Ty prosté věci, jež jsem miloval,

toužil jsem míti věrně kolem sebe.

A byl to ráj a já se o něj bál

a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.

~

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,

až odejdeš, už cizí budu tobě.

Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.

A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

~

I dvířka kamen žárem zsinalá

v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,

tesklivě na práh za mnou volala:

Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

~

Když jsem byl děcko, matka prosila:

Blíží se bouřka , zůstaň blízko domu.

Svět byl tak krásný, moje rozmilá,

a krásnější byl pod rachotem hromů.

~

Růže mi řekla: Voním silicí,

kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.

Když dotkla se mě ústa na líci,

ústa mi řekla: Voníme jako růže.

~

A mluvil oblak: V zemi tajemné

uvidíš možná věže krásných hradů.

A nato řekla: Chvátej podél mne,

uslyšíš záhy hukot vodopádu.

~

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,

říkalo přitom: Já ti něco skrývám.

A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

~

I vtiskla matka ret mi na čelo

a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.

Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,

slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

~

Po letech klepu doma na dveře,

na prahu suk a vyšlapaná škvíra.

Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?

Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

~

Okno je kalné, prohnil jeho rám,

už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.

Kyvadlo stojí, neví kudy kam.

Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

~

Podíval jsem se v šero zrcadla,

a poznal čas i cítil jeho tíži.

A v náruč té, jež v prach se rozpadla,

ten, který přišel, pomalu se blíží.

Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta

Konec války

Nesouce na čele ohnivá znamení,

na těle rány, jež se rozjitří,

z celého světa přišli k nám ranění,

z nichž jedni nechtěli, nechtěli,

ale přece umřeli

už zítra nebo pozítří;

a druzí žili na vzdory smrti, na vzdory ranám a bolesti,

jak živé pochodně neštěstí.

~

Na cestě od nádraží

milenky čekaly na ně jak jarní stromořadí,

jehož větve div se nepřeváží

radostí z jejich návratu a veselostí z mládí;

jich ústa červená byla jak větev, která rudě kvetla,

po jejímž dotyku lačná ústa práhla

a odkvétaly-li v paprscích horkého světla

ovoce na nich zrálo, jež ruka dychtivá si utrhnouti práhla.

~

Pod jejich úsměvy se v sladké snění přeskupily zmatky,

přes břehy rtů se drala láska jemně

a ze dnů šedivých se staly najednou svátky.

A klíny jejich byly jak hladina jezera v Jerusalemě,

jež v slunci skvíc se tiše, bez hnutí,

čekala až jen anděl s nebe slétne, by ji zčeřil

dotykem milostných perutí;

blahoslavený, kdo lomu zázraku věřil

jak stará legenda jej vypráví

v evangeliu sv. Jana, v kapitole páté,

že totiž ten se rázem uzdraví,

kdo prvý vrhne se v hlubinu vody svaté.

~

Nešťastní o svém štěstí snili

v hlubokém smutku, v těžkém žalu svém

a v klidné vlny klína ženy se vroucně pohroužili

s náručí otevřenou,

aby jim aspoň dobrá žena byla osudem,

když už jim osud nebyl dobrou ženou.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Modlitba na chodníku

Vzal jsem si sváteční střevíce,

vyleštiv si je,

aby byly jak hvězdy zářící na dlažbě ulice

a poněvadž měl jsem hlad,

myslil jsem:

koupíš si třeba za zlatku baltického sledě,

za šesták chléb

a mezi tolika vzácnými hodovníky i ty budeš hostem

pří stole ulice,

k večeři pokrytém a prostém.

~

Jediným krajícem chleba a jedinou rybou

nemoh’ jsem bohužel nasytit tisíce.

~

Uzenářské výklady svítily jako oltáře v kostele

při bohoslužbě ranní,

na jejich stupních bych vydržel klečeli nejdéle,

a poněvadž i vchody do krámů byly jak nebeské brány

s nápisy, s hvězdami,

slyš,

ulice spustila hosana na varhany.

~

Myslil jsem na svou hezkou milou,

jak přijdu večer k ní

a jak jí zbožně hlavu svou položím do sukní,

škoda jen, že ji ruce mé něžněji neovinou,

jak tenká lodyha bílého svlačce

divizny stvol.

Však běda,

pak že prý básníkům život nadmíru dopřává snění,

ne, život nikdy zadarmo pranic nedá,

v hluboký bol

se každá má maličká radost změní.

Mám snad jiné srdce

a jiné oči.

~

Když bylo mi nejkrásněji

a s okna se na mě podívala slečna s plavými vlasy,'

přejeli psíka,

takového krásného s růžovou mašlí,

kterou měl, aby ho mezi tisíci jinými na prvý pohled našli.

Ihned umlkla ulice,

jen někde opodál zařvala železná roleta v krámě

jak raněný lev

a někdo zděšeně vykřikl;

byla to asi ta slečna, co se dívala na mě,

když spatřila vytrysknout krev.

~

Tělo měl chudák třikrát přeříznuté,

hlavu koly úplně rozmačkanou

a já zaplakal;

bylo mi jako dítěti, když stojí nad rozbitou pannou,

ba jako hříšník jsem se kál

a v prsa bil,

když z jeho horkého masa stoupala pára k nebi,

vždyť já jsem toho psa teprve nyní miloval,

když už mu lásky mé nebylo zapotřebí.

~

To se lak stává i u lidí;

ve viru dne a v každodenním hluku

děláme,

jako že se ani neznáme,

ale když někdo z nás toho druhého v rakvi uvidí,

pozná,

že ho měl vlastně rád

a že se měl na něj v životě aspoň trochu pousmát,

když už mu nepodal ruku.

~

Uprostřed života

a přeci jen uprostřed smrti

jdeš,

mysle si třeba na veliké činy,

opojen myšlenkou, jež spasí svět,

však než se naděješ,

válíš se v krvi pod koly elektrik,

umřeš jak onen bílý psík

s růžovou mašlí.

~

Anděl strážný přec za tebou vždycky nelétne,

zahledí se třeba na láhve dobrého vína,

na čerstvé klobásy,

na šunku,

a na tebe, člověče, docela zapomíná.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

V předměstské uličce

Začíná uprostřed města a vede až v předměstská pole,

točíc se velikou oklikou,

ti, kteří bydlí v ní, myslím, že nepočítají do tisíc peníze svoje;

v noci tu chodec je bezmála zázrak

a jde-li, s akátů, které živoří u zdi před černou fabrikou,

pod nohy pokorně stíny mu padají naznak.

~

Továrna v noci leží tu jako na márách Jairova dcera,

smuteční pokrývka noci její tvary skrývá

a ačkoliv kroky mé duní jako hrany znění

a ačkoliv píseň pohřební pod mrakem havran zpívá,

mrtva není, není,

ale spí.

~

Vždyť toto hrobové ticho se z rána hned v samo sebe sřítí,

až zazní sirény a až se rozběhnou stojící kola,

až tímto hlaholem továrna vzbudí se ke svému každodennímu žití.

~

A když jsem kolem šel, hledal jsem zlá a rouhavá slova,

bych jimi pokořil ten její majestát,

bych jimi z ruky pero vyrazil básníku, který snad ještě dneska chtěl by psát

na tento obraz civilisace a kapitálu devotní chválu.

~

Železem prosáklý vzduch zde životu ubírá síly

a řemeny trhají údy lidských těl silou nerozvážnou,

jako by trhaly snad jen na louce kopretiny,

jen aby stroj se napojil krví vlažnou;

hle, jak se pyšní ty tlakoměry, odhadující sílu, hle, jak se blýští válce,

hle, jak vysoko trčí komíny, jako by byly to lafety děl,

jež ústím upřeny k hvězdám, k velké se chystají válce,

ve které člověk ješitný i nad vesmírem zvítězit by chtěl.

~

A když jsem před ní stál, tu náhle zazněly ke mně

z malého okna domku, jenž zdál se ještě menším, zvuky sládnoucí tmou,

byla to kolébka a chlácholila jemně

bolavou duši mou,

~

houpy - hou, houpy - hou

~

a já jsem cítil sílu zvuků těch, jež nejen, že ticho přemohly,

ale též pokořily krásu továrny, jež se tu hrdě tměla,

těm zvukům šplounavým jak vlny moře, vysoké zdi odolat nemohly,

pod jejich tíhou se celá továrna chvěla,

nade vším zvítězily silou svou,

~

houpy - hou, houpy - hou.

~

V té chvíli jsem poznal zbytečnost prokletí a byl jsem spravedlivý,

ta továrna se přec sama již proklíná a sama sebe viní, uprostřed tisíců srdcí.

At si jen stojí tu, ať si jen trčí dál komíny svými k nebi,

vždyť pro štěstí chudých, pro štěstí celého světa není ji

docela zapotřebí.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Pravidla jenž/jež

Zpravidla platí, že vztažné zájmeno jenž se používá v souvislosti s podstatnými jmény rodu mužského životného i neživotného. A vztažné zájmeno jež se naopak vztahuje k podstatným jménům rodu ženského a středního.

Zdroj: článek Gramatika jenž

Rozdíl mezi jenž, jež a již

Rozlišení těchto tvarů je klíčové. Zatímco jenž se váže především k podstatným jménům rodu mužského, tvary jež a již se používají u rodu ženského a středního nebo v jiných pádech.

Důležité je sledovat nejen rod, ale také pádovou otázku, kterou si ke slovu klademe.

Zdroj: článek Gramatika jenž

Láska

Jan Neruda
(5 slok básně k recitaci do recitační soutěže)

Srdce to lidské — ach bože, prebože —

za zlobu móže snad, za lásku nemóže !

~

Že prý jsi, národe, božím tom na světě

jako to bodláčí, v cestě jež zakvete,

jako to děťátko, které se z chudiny

zrodilo za těžké, neblahé hodiny.

Takému dítěti, nouze jež kolíbá,

každý se ve světě z daleka vyhýbá,

a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně:

»Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně !«

~

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety !

letím Ti, miláčku národe, v ústrety,

jako ta dívčice, lidská ta pěnice,

milenci letí vstříc v horoucí písničce:

»Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly.

Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.

Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,

byť jsi měl po retech jedových krůpějí.

Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,

byť Ti zlá choroba visela na šíji.«

~

Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:

ruce a šíje Tvá sněžně se bělají.

Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,

na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:

tlouklo tak měkkounce srdce to mateří

ptačí jak srdéčko, ustlané do peří.

Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,

v očích své matičky čítal jsem o Tobě:

povídka dojemná o zlatém člověku,

jehož bůh zachovej od věků do věků !

~

Koho bych miloval širém tom na světě !?

srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte —

do stáří, do skonu volá si po matce.

Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,

přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce —

všecko jsem oplakal, zase se osvěžil —

Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil !

Zdroj: článek Jan Neruda a jeho básně k recitaci

Stvoření světa

Na zemi bude pusto

a smutno,

řešetem hvězd do nebe spadne skřivan

a jeho zpěv zůstane nedozpíván,

kouř hvězdy zacloní a slunce uhasí ;

mráz zžehne v zahradách květy zimomřivé

a nikdy neuzříme už nad sebou modré nebe,

už nikdy nerozkvetou lípy jako kvetly dříve ;

nebude pramenů tekoucích s hor,

jen v drátech potečou pramínky elektřiny,

už nikdy nezavoní sladce pestré květy,

ulice naplní otravné plyny,

však ještě

tak jako boží duch se vznášel nad propastmi,

nad domy zakletými v železo a smutek,

nad továrnami, jež hlukem strojů chví se,

myšlenka pomsty bude vznášeli se,

než přijdem my,

než silou svojí s myšlenkou pomsty splynem

a nový stvoříme svět všemohoucím činem.

~

Pak teprv zas se nové slunce zrodí,

ne ona hračka básníků, nad talíř zlatý, snad kotouč, který hoří,

však slunce,

od souše rozdělíme moře siné vody

a prapor stkáme jediný, který by vlál na lodích pěti moří,

meče a děla překujeme v pluhy,

by znovu v zemi posvěcenou ryly brázdy,

do kterých sémě nabobtnalé vsejem,

by znova zkvetl klas a zas chléb vezdejší měl každý,

prachárny zboříme, pevnosti srovnáme s zemí

a nový vystavíme chrám,

kde nebylo by bohů, ni andělů s lesklými perutěmi,

kde každý byl by bůh a vládl sobě sám

a znova práce — tentokrát práce skutečně svátá

rozezní stroje, kladiva a dláta

a její píseň zhluboka zaduní všemi městy

jak vroucí modlitba.

~

V den šestý

však milenci zas půjdou šerem ztichlých cest

a dívka majíc plné ruce kvítí,

věneček pestrý bude z květin plést,

vždyť tělo její bude vonět jako v březnu rozoraná země,

která čeká, až v ni padne živé, sladké sémě ;

a nežli spočte kolik má veliký vůz stříbrných hvězd,

zalito slovem lásky, které čarovné a prosté,

do brázdy těla jejího semeno vzácné uloženo jest,

jež vzroste.

~

V den sedmý

sedmibarvá duha nad světem se sklene,

milostí konvalinek naplní se hruď,

počavší milenky novostí věcí unavené

si odpočinou.

Den sedmý svátkem buď.

Nechť zmlkne stroj, nechť mlčí kladiva,

nechť všecky housle zní a nechť se ozývá

i fléten píseň měkká.

Den sedmý svátkem buď.

A svátek bude od dne tohoto až do konce světa.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Večer na pavlači

I.

Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,

ale pavlač to je náruč Marie Panny,

vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,

si večer usednou na ni

a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena;

nebe je plné hvězd

a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.

~

Akáty naproti nad tratí vůněmi zvoní jak na návsi zvonice,

aby se vzpamatovali hříšníci a hříšnice,

ale milenci svá těla sepiali vášnivě a prudce,

a tak se zdálo, že na stráni modlí se samé sepiaté ruce

tise a odevzdaně,

že anděl zvěstoval užaslé Marii Panně

poselství lásky a síly.

~

Skoda, když už ta pavlač byla tou šťastnou svatou,

že ti, které chovala, už dávno, už dávno ukřižováni byli.

II.

Břink !

Bylo to jednou, jako by do okna hodil kdos kamenem.

Večer byl sladký, jako by rozhoupal se zvon v tvém srdci zmámeném

a hustou, černou pavučinu ticha protrhla píseň,

jež do vesmíru jak voda trhlinou do lodě na moři vniká.

~

To slečna domácích na klavír hrála,

ta malá blondýnka s modrýma očima,

již denně pokorně prosívám, aby mě trochu milovala

a před níž kleká duše má.

~

Holá!

Byla to píseň veselá, byla to píseň bouřlivá,

jako když v hospodě „U velryby“ sbor mariňáků zazpívá.

Myslil jsem rychle na její dívčí tělo,

na její něžnou kostru složenou z růžových kostí,

na níž se pružné maso přílivem radosti chvělo;

myslil jsem rychle na její pohled prostý,

jejž do not upřela jak v milencovy oči

a láska,

veliká láska stoupala ve mně od paty až k hlavě

jak v bílé bříze míza v jarní noci,

z večera stromek ten ani lístečku nemá a hole se ve větru mihá,

z rána však rozkvete listy, že nemá jich na světě tolik žádná kniha

a na každém báseň.

~

Škoda, chodí už chodí k té slečně čtyři oficíři,

z nichž jeden ji vezme si za ženu a s těžkostmi života smíří ;

škoda, by! bych ji měl jak před okny zahrádku, v jejíž prsti

rostly by růže, reseda, zvonečky, melisa,

a po jejíchž cestičkách chodily by na večer mé prsty.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Les

Jaroslav Seifert
(8 slok, básně na recitaci 7 třída, od Jaroslava Seiferta)

Kamení města šlapu rád,

tvrdé už se mi nezdá.

Každého jinam vede snad

na nebi jeho hvězda.

~

Lesníkem také chtěl jsem být,

počítat kubíky dřeva,

les kříže krážem prochodit

a čekat na tetřeva.

~

Srnečky hlídat na louce

a měřit smrky, duby,

mít sojčí pero v klobouce

a znak s kančími zuby.

~

Po mechu bych se procházel

a v zimě krmil laně;

i pro psa už jsem jméno měl -

však zapomněl jsem na ně.

~

Veverky, bílé pod bříškem,

jež hnízdí mezi ptáky,

mám dodnes rád. A oříšky,

ty míval jsem rád taky.

~

Dýchal bych vůni pryskyřic

i houby voněly by.

Řekněte, co je v světě víc,

než najít pěkné hřiby!

~

Co ze všeho dnes zbylo mi,

z těch snů šťastného lovce?

Chodím dnes také pod stromy,

ale jen ve Stromovce.

~

Kamení města šlapu rád,

tvrdé už se mi nezdá.

Každého jinam vede snad

na nebi jeho hvězda.

Zdroj: článek Osmisloková báseň po čtyřech verších

LILIE

Umřela panna v době jarních let,

jako když uschne mladé růže květ;

umřela panna, růže v poupěti —

škoda jí, škoda v zemi ležeti!

~

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,

tam bývá nářek sirotků a vdov,

tam slzí hořkých mnoho plynulo:

srdéčko mé by hořem hynulo.

~

„Pochovejte mne vpod zelený les,

tam na mém hrobě kvésti bude vřes;

ptáčkové mi tam budou zpívati:

srdéčko moje bude plesati.“

~

Neminul ještě ani rok a den,

hrob její drobným vřesem povlečen;

nepřišlo ještě ani do tří let,

na jejím hrobě vzácný květe květ.

~

Lilie bílá — kdo ji uviděl,

každého divný pojal srdce žel;

lilie vonná — kdo jí pocítil,

v každém se touhy plamen roznítil. —

~

„ „Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!

chce mi se na lov pod zelenou chvoj,

chce mi se na lov pod jedlový krov:

zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“ “

~

Halohou! halou! v chrtů poštěkot,

příkop nepříkop — hopl a plot neplot:

pán na vraníku napřaženou braň,

a jako šipka před ním bílá laň.

~

„ „Halohou! halou! vzácná moje zvěř,

nespasí tebe pole ani ker!“ “

Zdviženo rámě, jež ji probije —

tu místo laňky — bílá lilie.

~

Pán na lilii hledí s údivem,

rámě mu kleslo, duch se tají v něm;

myslí a myslí — prsa dmou se výš,

vůní či touhou? kdo mu rozumíš?

~

„ „Hoj sluho věrný! ku práci se měj:

tu lilii mi odtud vykopej ;

v zahradě své chci tu lilii mít —

zdá mi se, bez ní že mi nelze být!

~

Hoj sluho věrný, důvěrníče můj !

tu lilii mi střež a opatruj,

opatruj mi ji pilně v den i noc —

divná, podivná k ní mě pudí moc!“ “

~

Opatroval ji jeden, druhý den;

pán její vnadou divně přeblažen.

Leč noci třetí, v plné luny svit,

pospíchá sluha pána probudit.

~

„ „ „Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:

tvá lilie se vláčí po sadě;

pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:

tvá lilie si divný vede hlas!“ “ “ —

~

„Životem vratkým smutná živořím,

co v poli rosa, co na řece dým:

jasně slunečný svitne paprslek —

rosa i pára, i můj zhyne věk!“ —

~

„ „Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;

před sluncem jistou ochranu ti dám:

zdi pevné budou tvojí záštitou,

ač, duše milá, budeš chotí mou.“ “

~

Vdala se za něj; blaze bydlila,

až i synáčka jemu povila.

Pán hody slaví, štěstí svého jist;

tu mu královský posel nese list.

~

„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,

„chci, aby zejtra ke službě mi stál;

chci, aby přijel každý věrný lech,

potřeba velká — všechno doma nech.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady