Téma: 

kdykoliv nebo kdykoli


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

KDYKOLIV NEBO KDYKOLI

Kdykoli/kdykoliv – dělení slova

kdy-ko-liv/kdy-ko-li

Zdroj: Kdykoliv nebo kdykoli
Zveřejněno dne: 16.10.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: plná moc zastupování ve věci převodu dodavatele el. energie

Jako zmocnitel máte právo kdykoliv odvolat svou plnou moc. Pokud je ale zplnomocnění zakomponováno do smlouvy a je svázáno s její platností, tak musíte respektovat pravidla smlouvy včetně sankcí za předčasné ukončení, jsou-li v ní uvedeny. U plné moci je nejlepší, když je vyhotovena jako samostatný dokument, pak je právo na její odvolání nezpochybnitelné. Ve vašem případě doporučuji obrátit se s celou věcí na Energetický regulační úřad - kontaktní údaje:
tel.: +420 564 578 666
fax: + 420 564 578 640
email: podatelna@eru.cz
web: www.eru.cz

Zdroj: diskuze Plná moc zastupování ve věci převodu dodavatele el. energie
Odesláno dne: 20.9.2017 uživatelem Honza
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

KDYKOLIV NEBO KDYKOLI

Kdykoli/kdykoliv – význam

Slovo kdykoli/kdykoliv vyjadřuje libovolnost, namátkovost, co se týče výběru doby. Znamená to, že se něco děje v libovolnou dobu, v libovolné době; v kteroukoli neurčitelnou nebo blíže neurčenou dobu, nebo se teprve bude dít v kterékoli blíže neurčitelné nebo neurčené době; lhostejno kdy.

Například: Může k nám přijít kdykoli (kdykoliv). Byli jsme unavenější než kdykoli (kdykoliv) dřív. Knihu si můžete vypůjčit kdykoli (kdykoliv).

Ve funkci spojky vyjadřuje časovou totožnost libovolně stanoveného časového určení s dějem věty řídící a lze jej nahradit slovy pokaždé když.

Například:Kdykoli (kdykoliv) přijel, byla jsem šťastná. Zpívej si, kdykoli (kdykoliv) se ti zachce.

Zdroj: Kdykoliv nebo kdykoli
Zveřejněno dne: 16.10.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Slovní druh slova jednotlivý a většina

Prosím, jde u slova "jednotlivý" o přídavné jméno nebo číslovku? A u slova "většina" o podst.jm. nebo číslovku? Děkuji. MP

Zdroj: diskuze Slovní druh slova jednotlivý a většina
Odesláno dne: 16.3.2017 uživatelem Martina
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

KDYKOLIV NEBO KDYKOLI

Kdykoli/kdykoliv – slovní druh

Slovo kdykoli/kdykoliv je dle Slovníku spisovné češtiny příslovce, patří tedy mezi slova neohebná (nelze jej ani časovat, ani skloňovat). Podle této jazykové příručky může mít výraz kdykoli/kdykoliv i funkci spojky podřadicí, a to v souvětí s vedlejší větou příslovečnou časovou. Slovník spisovného jazyka českého řadí toto slovo jen mezi příslovce a mluví o zájmenném příslovci neurčitém a zájmenném příslovci vztažném (právě ve funkci uvození vedlejší věty).

Zdroj: Kdykoliv nebo kdykoli
Zveřejněno dne: 16.10.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: čárky ve větách

píše se zde čárka
Nebo když nemáte komu říct ahoj.
děkuji

Zdroj: diskuze Čárky ve větách
Odesláno dne: 20.4.2017 uživatelem JIŘÍ
Počet odpovědí: 0

KDYKOLIV NEBO KDYKOLI

Psát kdykoli, nebo kdykoliv?

Není rozdíl, použijeme-li kdykoli nebo kdykoliv (podobně jako kdokoli nebo kdokoliv, cokoli nebo cokoliv, kamkoli nebo kamkoliv, ačkoli nebo ačkoliv, odkudkoli nebo odkudkoliv a podobně), protože ani jedna varianta nenese žádný stylový příznak (není ani knižní, ani zastaralá) a jde o dvě zcela rovnocenné podoby zakončení: -koli-koliv. Důležité však je, abychom v jednom textu pro stejné případy volili jednotnou podobu.

Správně tedy můžete psát například:

Kdykoliv/kdykoli teta přijela, něco nám dovezla.
Přineste do výtvarné výchovy cokoli/cokoliv, co se bude k podzimnímu tématu hodit.
Tato nemoc může postihnout kohokoli/kohokoliv z nás.
Jakkoli/jakkoliv se rozhodne, vždy to bude špatně.

Zdroj: Kdykoliv nebo kdykoli
Zveřejněno dne: 16.10.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: skloňování slova doušek

Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?

Zdroj: diskuze Skloňování slova doušek
Odesláno dne: 9.9.2017 uživatelem Stanislava Jurdová
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

DRUHY VEDLEJŠÍCH VĚT

Vedlejší věta příslovečná časová

Vedlejší věta časová vyjadřuje časovou okolnost. Tuto větu uvozují spojovací výrazy když, až, jakmile, zatímco, dříve, kdykoli.

Ukázky použití

Když šel domů, začalo pršet.

Dohadovali se tak dlouho, až se dohodli.

Vydali se na cestu, jakmile se setmělo.

Zatímco učitelka vyprávěla látku, žáci si dopisovali úkoly.

Uhodl jsem hádanku dříve, než nám napověděli.

Kdykoliv látce nerozuměl, zvedl ruku.

Zdroj: Druhy vedlejších vět
Zveřejněno dne: 21.10.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: slovní druh jak

Slovo jak může být buď podstatné jméno, zájmenné příslovce a nebo také spojka. Jak to určit, najdeš tady: www.pravopiscesky.cz…

Zdroj: diskuze Slovní druh jak
Odesláno dne: 2.11.2016 uživatelem Míša
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

VTIPNÉ BÁSNIČKY O ZVÍŘATECH

Kočičí dům

Jiří Havel

To jsou rány!

BUM! BUM! BUM!

Kočka staví velký dům.

Nevíte kde?

Vedle stromu.

Že nevíte ani komu?

Přece koťatům.

BUM! A BUM! A BUM!

V prvním patře budou bílá,

v druhém patře strakatá

a ve třetím budou bydlet

všechna černá koťata.

Ve sklepě už stojí sprcha

na tlapičky od bláta.

BUM! A BUM! A BUM!

A už stojí dům.

Nad vchodem je zlatý zvonek,

a ten hlásí do všech stran:

PEJSKŮM JE VSTUP ZAKÁZÁN!

Za to myšky, jaký div, mohou vstoupit kdykoliv.

Zdroj: Vtipné básničky o zvířatech
Zveřejněno dne: 27.4.2018


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: používání spojky nebo místo spojky a ve větě

Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.

Zdroj: diskuze Používání spojky nebo místo spojky a ve větě
Odesláno dne: 25.1.2017 uživatelem Ing. Jaroslav Mokrý
Počet odpovědí: 0

NEDOBYTNÝ HRAD

Pomůcka

K lepšímu rozlišení výše uvedených sloves dobít a dobýt vám pomůže převedení daného slovesa do budoucího času: Hokejisté dobudou/dobydou vítězství. Vojsko dobude/dobyde hrad. Nikoli však: Lovec dobude/dobije zvíře. Dobudu/dobiji si kredit.

Několik dalších příkladů správného užití těchto sloves i slov od nich odvozených:

  • Nabytý majetek brzy pozbyl.
  • Nesmíš nosit nabitou zbraň.
  • Pytlák dobil poraněné zvíře.
  • Platební kartu lze kdykoli dobít.
  • Tento hrad nebyl nikdy dobyt, je tedy opravdu nedobytný.
  • Vojáci dobyli hrad a nakonec nemilosrdně dobili i všechny zraněné.
  • Jeho srdce dobilo včera kolem půlnoci.
  • Dobyté území obsadili takřka okamžitě.
  • Vydobyl si uznání i na mezinárodním poli.
  • Ráno jsem nemohl nastartovat, mám úplně vybitou baterii.

Zdroj: Nedobytný hrad
Zveřejněno dne: 9.5.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Otázka proč

Dobrý den,
nevím, jestli jsem správně pochopila Vaši otázku, ale pokusím se o možné vysvětlení...
Vidíte-li např. v názvu knihy nebo na reklamním letáčku napsáno "Proč marketing?", nejde o chybu. V tomto případě totiž mluvíme o tzv. elipse (výpustce), což je vynechání slov nebo vět v textu, které jsou všeobecně známé nebo vyplývají ze situace a kontextu.
Zvlášť výrazně se eliptický způsob vyjadřování uplatňuje právě v určitých typech textů nebo jejich částech: adresách, dotaznících, formulářích, tabulkách, jízdních řádech, rozvrzích hodin, anketách, ale také telegramech, (novinových) titulcích, tirážích, reklamě, firemních štítech, heslech (na transparentech), sloganech, příslovích apod. Především však jde o typický prostředek mluvené řeči.

Zdroj: diskuze Otázka proč
Odesláno dne: 31.7.2016 uživatelem Jana
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

ZÁJMENA

Rozdíl mezi příslovci a zájmeny

Zájmena lze na rozdíl od příslovcí skloňovat!

Zájmenům jsou však příbuzná takzvaná zájmenná příslovce (adverbia), a to díky tomu, že mají ve větě podobnou funkci jak formální, tak významovou. Abyste v těchto případech od sebe dokázali odlišit tyto dva slovní druhy, zkuste si nejprve daný výraz "ohnout", vyskloňovat (jde-li to, pak to určitě není příslovce), nebo si zkuste zapamatovat následující příklady příslovcí:

  • zájmenná příslovce místa: kde, někde, ledakde, kdesi, všude, odkud, odnikud, kudy, někudy, nikudy, kam, někam, nikam, tuhle, tam, tamhle, odtud, odsud, sem, semhle, onam
  • zájmenná příslovce času: kdy, někdy, nikdy, vždycky, odkdy, dokdy, kdykoli, nakdy, tehdy, tenkrát, tentokrát, kdysi, onehdy, potom, poté, jindy, tu a tam, onehdy, doteky, dosud, posud
  • zájmenná příslovce způsobu: jak, jakpak, tak, takhle, takto; a míry (mohou být i zájmennými číslovkami): kolik, kolikrát, tolik, tolikrát
  • zájmenná příslovce příčiny: proč, proto; a účelu: nač

Zdroj: Zájmena
Zveřejněno dne: 21.10.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

SPOJKY

Druhy spojek

Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.

Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:

  • slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
  • stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
  • odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
  • vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
  • příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
  • vysvětlovací – a to, a sice
  • důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy

Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).

Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:

  • příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
  • účinkový (že, až, takže, div že)
  • důvodový (jestliže, protože, když)
  • účelový (aby, by, ať)
  • podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
  • přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
  • časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
  • způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
  • obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
  • výjimkový (leda, ledaže)
  • vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)

Zdroj: Spojky
Zveřejněno dne: 25.8.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: slovní druh u slova TŘEBA

prosím, zda slovo TŘEBA je příslovce , částice nebo i spojka ?

děkuji za odpověď

Majka

Zdroj: diskuze Slovní druh u slova TŘEBA
Odesláno dne: 9.11.2017 uživatelem Majka Hlavatá
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

MOTIVAČNÍ CITÁTY

Úspěch

  • Začátkem všech úspěchů je touha. Pamatujte si to! Slabá touha přinese slabé výsledky, tak jako malý ohýnek vydá málo tepla. (Napoleon Hill)
  • Začněte s jedním nápadem. Udělejte z toho nápadu svůj život. Přemýšlejte o něm, sněte o něm, žijte tím nápadem. Nechte mozek, svaly, nervy, každou část svého těla, aby se naplnili tou myšlenkou, a zažeňte všechny další myšlenky pryč. Tohle je cesta k úspěchu. (Swami Vivekananda)
  • Pokud něco skutečně chcete, nečekejte na to, naučte se být netrpělivým. (Gurbaksh Chahal)
  • Netrefil jsem koš 9000 krát za svoji kariéru. Prohrál jsem téměř 300 zápasů. 26 krát na mě spoléhali, že vyhraji zápas závěrečným hodem a netrefil jsem. Selhal jsem znovu a znovu a znovu ve svém životě. A to je důvod, proč jsem uspěl. (Michael Jordan)
  • Chcete, abych vám řekl recept na úspěch? Je to celkem jednoduché, skutečně. Zdvojnásobte množství neúspěchů. Přemýšlíte o neúspěchu jako o nepříteli úspěchu. Ale tak to vůbec není. Můžete být znechuceni neúspěchem nebo se z něho můžete poučit. (Thomas J. Watson)
  • Měř velikost svých úspěchů překážkami, které jsi musel zvládnout, abys dosáhl svých cílů. (Booker T. Washington)
  • Začátečním bodem všech úspěchů je touha. (Napoleon Hill)
  • Nepokoušejte se stát úspěšnou osobou, ale raději se pokuste stát se hodnotnou osobou. (Albert Einstein)
  • Kdykoliv potkáte úspěšného člověka, uvidíte jenom veřejnou chválu, ale nikdy osobní oběti, které věnoval dosažení úspěchu. (Vaibhav Shah)
  • Úspěch je pohybování se od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení. (Winston Churchill)
  • Úspěch je potomkem odvahy. (Voltaire)
  • Pokud chcete být úspěšní, najděte někoho, kdo dosáhl výsledků, po kterých toužíte a okopírujte, co ten člověk dělá, a dosáhnete stejných výsledků. (Tony Robbins)
  • Tajemství úspěchu v životě člověka je být připravený na příležitost, když přijde. (Benjamin Disraeli)
  • Nejlepší pomstou je obrovský úspěch. (Frank Sinatra)
  • Úspěšný bojovník je průměrný člověk s dokonalým zaměřením. (Bruce Lee)
  • Existují jenom dvě pravidla, jak být úspěšný. Za prvé, přesně zjistěte, co chcete dělat, a za druhé, udělejte to. (Mario Cuomo)
  • Úspěch se zdá být propojen s akcí. Úspěšní lidé něco dělají. Dělají chyby, ale nevzdávají to. (Conrad Hilton)
  • Touha je klíčem k motivaci, ale je to odhodlání a oddanost k houževnatému následování cíle – a závazek ke skvělosti – který vám umožní získat úspěch, který hledáte. (Mario Andretti)
  • Schopnost jednat je základním klíčem k veškerému úspěchu. (Pablo Picasso)
  • Úspěch je cesta, po které je nutné kráčet každý den. (autor neznámý)
  • Úspěch nemá být pronásledován. Úspěch je přitahován člověkem, kterým se stanete. (Jim Rohn)
  • Sebekázeň je mostem mezi cíli a úspěchem. (Jim Rohn)
  • Úspěch je o dělání běžných věcí výjimečně dobře. (Jim Rohn)
  • Úspěch není ani magický ani záhadný. Úspěch je přirozeným důsledkem důsledného uplatňování základních zásad. (Jim Rohn)
  • Úspěch je směsicí tvrdé práce a velkých snů. (Iacocca Lee)
  • Úspěšní lidé mají knihovny. Ostatní lidé mají velké plazmové televize. (Jim Rohn)
  • Vím, že jsi unaven. Vím, že jsi fyzicky i emocionálně vyčerpán... ale musíš pokračovat na své cestě k úspěchu. (autor neznámý)
  • Výmluvy jsou hřebíky, které se používají na výstavbu domu neúspěchu. (Jim Rohn)

Zdroj: Motivační citáty
Zveřejněno dne: 16.9.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

CHARAKTERISTIKA SPOLUŽÁKA

Charakteristika - můj spolužák

Osnova:

  1. Představení spolužáka

  2. Vzhled Teddyho

  3. Teddyho povaha

  4. Vztah k rodině

  5. Teddy a škola

  6. Teddy a příroda

  7. Jeho zájmy a schopnosti

  8. Můj vztah k Teddymu

  9. Závěr

Za nejzajímavějšího spolužáka z naší třídy považuji čtrnáctiletého Teddyho, který k nám do třídy přišel, když v šesté třídě propadl. Teddy se vlastně jmenuje Tadeáš Ditrich, ale všichni mu od prvního dne říkáme touto přezdívkou. Teddy pochází stejně jako většina z nás z Mladé Boleslavi. Žije s rodiči v bytě v panelovém domě blízko firmy Škoda Auto, v níž oba jeho rodiče několik let pracují.

Teddy nepatří k nenápadným typům, naopak svým vzhledem z davu lehce vybočuje. Je velmi vysoké a zároveň i silné postavy. Není tedy lehké ho přehlédnout. Výrazný je také jeho obličej, díky jeho tmavě hnědým očím, huňatému obočí, dlouhým řasám, širokému nosu a tmavým vousům. Řada lidí by řekla, že by byl jeho obličej pohledný, kdyby nebyl tak kulatý, stejně jako celé jeho tělo, které se snaží ukrývat do pohodlného, ale zbytečně velkého a tmavého oblečení.

Teddy své okolí zaujme svým vzhledem na první pohled, horší je to ale s jeho povahou. Většina lidí s ním stráví sotva pár minut a už si ho zařadí do škatulky: nuda a nezájem. A to je škoda, protože Teddy má řadu dobrých vlastností. Nejvíc na něm oceňuji jeho ochotu mi kdykoliv a v čemkoliv pomoci, ať už se jedná o opravu mého starého počítače, anebo nápovědy při zkoušení. Pokud má Teddy někoho rád, udělá pro něj vše. Těžké je pro něj seznamování se, velmi se stydí za své tělo a za to, že propadl, a tak se lidem raději vyhýbá a snaží se na sebe příliš nepřitahovat pozornost. Těžce totiž nese jakýkoliv posměch a špatně se vyrovnává s kritikou. Ve společnosti lidí, které zná a kteří znají jeho, je ale ze stydlína náhle veliký šprýmař, který si nenechá uniknout žádnou příležitost ke vtipkování. Rád také vtipkuje s učiteli, kterým to nevadí, protože vědí, že Teddy to myslí dobře.

Teddy je jedináček, a tak pro něj jeho rodiče dělají vše, co mu na očích vidí. Myslím, že by mu snesli i modré z nebe. Teddyho se snaží nijak v ničem neomezovat a naopak ho ve všem podporují. Kvůli tomu, že oba pracují na směny, tak společně netráví doma moc času, což Teddyho mrzí. Společné chvíle se ale snaží pořádně využít. Často proto jezdí na výlety po okolí, i celé České republice a o prázdninách ho berou i na dovolenou k moři. Snaží se, aby si chvíle s nimi Teddy pořádně užil. Teddy je má za to velmi rád. Sice ho někdy trápí, že bývá doma často sám a líbila by se mu přítomnost sourozence, ale zároveň je rád, že se s nikým nemusí dělit ani o pozornost rodičů a ani o pokoj. Teddy ale příliš nevychází s prarodiči, kteří chtějí, aby se ve škole více snažil. Nebaví ho jim neustále vysvětlovat, že mu to ve škole prostě nejde. Raději tráví čas sám, nebo s přáteli než s prarodiči.

Teddy nepatří ve škole k nejlepším žákům, dá se říct, že stěží prolézá z ročníku do ročníku. Ale školu má svým způsobem rád, líbí se mu, že se v ní dozvídá nové věci, ale nerad se učí věci, kterým nerozumí. Také o sobě říká, že nemá příliš dobrou paměť, a proto se mu nedaří naučit se slovíčka na hodinu anglického jazyka. Angličtina je ve škole jeho Achillova pata, naopak se vždy těší na hodiny fyziky a matematiky, přestože ani v těchto předmětech nejsou jeho výsledky nejlepší. Je ale vidět, že se snaží. Co Teddy ve škole doopravdy nesnáší, jsou hodiny tělesné výchovy. Ty jsou pro něj pravým očistcem. Nesnáší veškeré pohybové aktivity. Nemá rád ani učitele na tělocvik, protože se mu nelíbí, že neustále upozorňuje na jeho nemotornost. Na Teddyho učitelova přehnaná snaživost nepůsobí vůbec dobře a často ji bere jako útok proti své osobě. A proto, když to jde, tak se ze cvičení vymluví. Ve škole jinak velmi dobře vychází se spolužáky ze třídy, kteří ho znají a vědí, jaký je a mají ho proto rádi. Nemá rád ale ostatní žáky školy, protože ti se mu často posmívají kvůli jeho postavě, anebo ho považují za nudného hlupáka, aniž by se ho snažili poznat. Jejich názor se jim ale nesnaží vyvrátit, svým způsobem mu stačí třídní kolektiv a nikoho jiného nepotřebuje.

Teddy sice pochází z města, ale s rodiči tráví spoustu společného času v okolní přírodě, a proto zná Teddy okolí nejlíp ze všech žáků ze třídy. S rodiči navštívil snad všechny přírodní i kulturní památky ve Středních a Severních Čechách. O prázdninách s nimi procestoval i jižní Evropu. Ale raději než u moře tráví čas s rodiči pod stanem někde v kempu, kde si musí sami rozdělat oheň a připravit večeři. Teddy má také velmi rád zvířata, někdy s tatínkem vyrazí večer za město do lesa, vylezou na posed a pozorují z něj v noci zvířata. Teddy o těchto dobrodružství vždy rád vypráví. Je na něm vidět, že k zvířatům má vztah. Navíc jich sám doma řadu chová. Má psa Taylora, králíka Kinga, několik morčat a červenou užovku Gábinu. O vše se musí starat sám, protože jeho maminka se zvířat bojí. Teddymu to ale nevadí. Myslím, že jeho zvířata jsou zároveň jeho nejlepší přátelé.

Teddy sice nepatří k těm nejchytřejším žákům ve třídě, ale rozhodně se řadí k těm šikovnějším. Při pracovním vyučování je velmi šikovný při výrobě jakýchkoliv předmětů, hrozně rád pracuje se dřevem a je vidět, že je zvyklý doma pomáhat s opravami. Teddy si velmi přeje být výborným automechanikem, a tak se autům věnuje ve svém volném čase. S tatínkem provádí veškeré opravy na autě a na internetu si vyhledává stále nové informace o autech. Hodlá se také hlásit na střední odborné učiliště obor automechanik a potom si dodělat i maturitu, aby si mohl jednou vybudovat úspěšný autoservis. Kromě aut se Teddy také zajímá o historii, hlavně o druhou světovou válku. Doma má k tomuto tématu spoustu knih, hlavně ho baví historie různých bitev a technika, která byla tehdy používaná. Naopak je spousta věcí, které Teddyho nebaví, nebo je přímo nesnáší. Kromě tělesné výchovy sem rozhodně patří malování a vaření. Ani v jednom Teddy nevyniká, a proto se těmto aktivitám snaží ze všech sil vyhýbat.

Teddy je jeden z nejobětavějších a nejcílevědomějších spolužáků ve třídě. Přestože ví, že není ve škole nejlepší, nenechává se tím zastavit a dál usiluje o splnění svého snu. Všichni ho za to musíme obdivovat, a to je také důvod, proč jsem si ho vybral k této charakteristice. Nejenže je tedy výborný kamarád, který mi dokáže vždy pomoci, zároveň je mi i vzorem. Velmi bych si přál, abych stejně jako on byl schopen jít za svým snem a zdolávat všechny překážky.

Teddy působí na první pohled jako mrzutý podivín se silnou postavou. Málokdy vzbudí sympatie na první dojem, lidé ho musí obvykle nejprve začít poznávat a je veliká škoda, že spousta lidí se nechá jeho vzhledem odradit. Přichází tak o možnost poznat milého, nesmělého kluka s úžasným smyslem pro humor, schopností udělat si srandu sám ze sebe a s životním cílem, kterého hodlá dosáhnout za každou cenu. Kdyby ho ostatní žáci školy poznali blíže, nikdy by se mu již nemohli posmívat, naopak věřím, že by si je získal. Je jen jejich škoda, že dali na první dojem. Teddy je rozhodně kluk, který stojí za tu trochu námahy.

Zdroj: Charakteristika spolužáka
Zveřejněno dne: 22.11.2017

BABIČKA

Obsah díla

Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

1. Kapitola

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

2. Kapitola

Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se ustrojila, předla a přitom si zpívala. Asi hodinu potom, co vstala, šla nakrmit zvířata. Babička všechna zvířata velmi milovala, ale uměla se na ně i rozzlobit. Takhle se jednou rozzlobila na psy: Sultána a Tyrla, kteří přes noc zakousli deset malých káčátek. Babička si hned běžela stěžovat panu Proškovi, kterého to pobavilo, ale psy potrestal. Psi pak již nikdy domácím zvířatům neublížili. Když babička nakrmila zvířata, chodila budit Barunku, Jeníka a Vilémka. Chlapcům pomáhala i s mytím, ale nepomáhala jim s oblékáním, protože se v moderním oblečení nevyznala a často nevěděla kam, která část oblečení patří. Když byly děti ustrojeny, tak se společně pomodlily a šly na snídani. Potom babička často předla, v létě sedávala venku na lavičce pod lípou a v zimě ve své sedničce u kolovrátku. Chodila také s dětmi na procházku, při které často sbíraly byliny a potom je sušily. Byliny také získávaly od báby kořenářky, která chodila z Krkonoš. Děti se vždy těšily, až bába přijde, protože jim pak vyprávěla o Ribrcoulovi. Babička s dětmi také sedávala u potoku, kde si děti máchaly nohy a posílaly větvičky po vodě. Když někdy trhaly květiny, chodila k nim Viktorka a nosila jim také květiny. Viktorka byla bláznivá, s nikým nemluvila, chodila v otrhaném oblečení, žila v jeskyni v lese a ve dne v noci sedávala u splavu a zpívala. Děti měly o Viktorku starost, chtěly, aby žila s nimi a přály si, aby i Viktorce patřila krásná jasná hvězda.

3. Kapitola

Dům Proškových nebyl velký, ale byl velmi hezký. Před domem byla zahrádka, dům měl dvůr, uprostřed něhož rostla lípa a pod ní stávala lavička. Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna cesta vedla k sušírně, kde se na podzim sušívalo ovoce a ořechy, na tyto dobroty často tajně chodívali oba kluci. Vždy byli překvapení, jak to babička poznala. Kolem jejich domu často chodíval myslivec, kterého vždy babička zvala na návštěvu. Myslivec, i když měl práci, šel a někdy se u nich zapomněl. Kolem Starého Bělidla chodíval také mlynář, který si velmi rád tropil z dětí legraci. Další, kdo chodil kolem domu, byl panský hlídač, kterého se ale nejprve děti bály, protože jim služka Bětka řekla, že nosí v pytli neposlušné děti. Babička ale Bětce vyhubovala. Děti i tak neměly o hlídači dobré mínění, protože věděly, že krade. Z domu také někdy zahlédly kněžnu, které jezdila na koni po okolí. Večer za babičkou a dětmi chodila na návštěvu Kristla, dcera hospodských. Kristla byla velmi krásná.

Babička raději odcházela z domu, když měla přijít na návštěvu paní správcová, protože ji neměla ráda. Paní správcová byla namyšlená a pohrdala dobrotou babičky. Při první návštěvě jí totiž babička nabídla chléb a sůl, což vzbudilo u paní správcové pohrdání.

Jednou za rok se také na Starém bělidle objevil i kupec Vlach, od kterého paní Prošková mnoho kupovala. Babička v domě ráda vítala i olejkáře, dráteníka a žida. Do domu nepustila jen cikány, o které se sice postarala, dala jim najíst, ale hned je zase vyprovodila.

Velmi ráda měla ale celá rodina myslivce Beyera z Krkonoš. Ten měl velice rád Jeníka, kterého ostatní považovali za Lucipera. On by ho rád vzal k sobě do hor jako myslivce. Rád a hezky vyprávěl o životě myslivce v horách.

4. Kapitola

Každou neděli se babička vystrojila a vydala se do kostela na mši. Ze mše se pak vracela s lidmi z okolí. Děti na ní čekávaly a chodily jí naproti. Ona jim vždy z kostela něco přinesla, například jablíčko. Dětem se velmi líbilo, jak to babičce v neděli velice sluší. Někdy po obědě si přisedla k Barunce a nechávala si vískat vlasy, občas u toho také usnula. Odpoledne vzala děti a šly společně do mlýna, kde jim mlynářka připravila hostinu. Děti si tam hrávaly s mlynářovic Mančinkou a s dětmi Kudrnů. Kudrnovi byli chudou rodinou, ale dobře živenou, protože se nebáli jíst vrány, kočky a veverky. Mnoho lidí včetně paní mlynářové se jich proto štítilo. Zároveň ale také se paní mlynářová nebála tyto děti nakrmit. Jednou u nich kočku ochutnala i Mančinka, která si ale myslela, že je to zajíček. V létě si děti spolu hrály za stodolou, v zimě si hrály na peci. Někdy si hrály na rodinu a na školu. Při jedné návštěvě jim tam babička vyprávěla, jak dostala tolar od císaře Josefa. To se takhle vydala se svou kmotrou k Novému Plesu, aby tam prodaly vlněné houně, které vyrobily. Potkaly pána, který se rozhlížel po kraji dalekohledem. Tehdy velmi mladá babička se do toho dalekohledu směla i podívat. Když se neznámý muž dozvěděl, že se obě každý den modlí za císaře a jeho matku, dal babičce tolar a koupil od nich houni za vysokou cenu. Také jim prozradil, že to on je císař. Tento příběh se všem velmi líbil. Večer se pak babička vydávala k hospodě, kde byla zábava. Ráda pozorovala Kristlu, která se chlapcům velmi líbila.

5. Kapitola

Jednou za dva – tři týdny se babička s dětmi vydávala na návštěvu k rodině myslivce. Jednou se cestou zastavily pod zbořeninou rýznburského hradu a děti babičku zavedly do altánku, kde někdy sedávalo panstvo a snídalo. Odtud pozorovaly krajinu a Jan vzpomínal na příběh o ovčákovi Ctiborovi, který kradl v lese, vytrhl jedli i s kořeny. Viděl ho pán a odpustil mu to, protože ovčák nezapíral. Dokonce mu dal jídlo pro jeho rodinu a vzal ho jednou na turnaj do Prahy, kde Ctibor bojoval a také zvítězil. Babička zase dětem vyprávěla příběh o kostelíčku na Boušíně. Kdysi se Turýnským narodila holčička, která byla hluchá i němá. Tato holčička se jednou sama vypravila podívat na beránky, ale ztratila se v lese a nemohla najít cestu zpět, bála se a měla hlad a žízeň. V tom se najednou ocitla u studánky a začala se modlit. Holčička najednou začala slyšet zvuk zvonečků. Zvonily zvonečky oveček, které se blížily ke studánce i s pastevcem. Dívka ovčáka oslovila. Ovčák dovedl děvče k rodičům, kteří byli šťastní, že jejich dcera mluví a slyší a z vděčnosti postavili u studánky tento kostelík. Děti poslouchaly příběh, který jim babička vyprávěla, a spatřily, že se k zřícenině blíží kněžna na koni. Děti i babička se s kněžnou pozdravily. Babička kněžně nabídla jahody a u toho kněžně vyprávěla, že ona sama jahody nejí od okamžiku, kdy jí zemřelo dítě. Kněžna se jí ptala, proč tomu tak je. Babička ji vyprávěla, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, žádné ale ovoce nedostanou ty děti, jejichž matky je jedí. Když to kněžna slyšela, svou jahodu odložila. Přijala ale jahody jako dárek a pozvala babičku i s dětmi druhý den na zámek. Kněžna odjela a děti se velmi těšily na zítřejší návštěvu. Děti s babičkou pokračovaly v cestě k myslivně. Děti si šly hrát se dvěma syny myslivcovými. Hospodyně zatím připravila hostinu. Babička jim vyprávěla, že se potkaly s kněžnou. Myslivec babičce říkal, že kněžnu lituje, protože má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí lžou. Myslivec vyprávěl příběh o Viktorce.

6. Kapitola

Viktorka pocházela z rodiny sedláka z Žernova. Bývala to velmi krásná a pracovitá dívka. Mnoho mládenců si ji chtělo vzít, ona ale žádného nechtěla. Za Viktorkou ale začal chodit jeden myslivec. Byl všude, kde ona. V kostele, na louce, ve vesnici. Měl černé oči, které Viktorku neustále pronásledovaly. Kvůli jeho očím mu lidé říkali černý myslivec. Viktorka si stěžovala dívkám, že všude za ní chodí, dívky si myslely, že jí to nevadí, že kdyby jí to vadilo, tak mu to jistě dávno řekla. Viktorka jim prozradila, že mu to již vzkázala po jeho příteli, ale on jí odpověděl, že si může chodit, kam bude chtít. Viktorka se rozhodla, že si vezme prvního muže, který jí bude chtít, jen aby zmizela z vesnice. O ruku jí přišel požádat muž jménem Tondy Šíma. Viktorka se sňatkem okamžitě souhlasila, což přišlo rodičům divné, když do té doby všechny muže odmítala. Matka se jí tedy zeptala, čím to je a Viktorka se jí svěřila se svým strachem z černého myslivce. Matka jí proto vzala ke kovářce, která měla zkušenosti s různými uhranutími. Kovářka jí pochválila, že s ním nikdy nemluvila a dala jí škapulíř, který měla neustále nosit na krku a neměla se s myslivcem vůbec bavit. Svatba Viktorky a Tondy byla domluvená za tři neděle. Viktorka byla veselejší, ale někdy ji stále trápil strach z toho, že ji myslivec pozoruje. Jednou se ale vydala na louku na jetelinu, ale poranila se, čeledín jí tam našel s nohou ošetřenou. Kovářka se pak od Viktorky dozvěděla, že ji pomohl myslivec, který jí nohu ovázal a vyznal jí lásku. Když se dozvěděl, že se před ním chtěla chránit škapulířem, tak jí ho vzal. Kovářka tušila, že to nevěstí nic dobrého. Viktorka zůstávala ve své komůrce a ležela celé dny jako zabitá. Mezitím myslivci dostali rozkaz odchodu. Večer se Viktorka od sestry dozvěděla, že myslivci odtáhli a že jí černý myslivec vzkazuje, že se ještě uvidí. Ráno nebyla Viktorka doma. Utekla za myslivcem. Přes rok Viktorku ve vesnici nikdo neviděl. Po roce jí ale spatřili ovčáci, jak se potuluje u lesa. Zjevně byla těhotná, s nikým nepromluvila, lidí se stranila. Našla si úkryt v jeskyni. Rodiče i sestra se jí snažili dostat domů. Jednou večer vzala Viktorka své dítě ke splavu a hodila ho do vody. Od té doby každý večer a noc zpívala u splavu ukolébavku. Tonda si nakonec vzal Viktorčinu sestru. V den svatby se ve dvoře domu objevila Viktorka a rozhodila tam květiny. Viktorka se do rodného domu vrátila jen jednou, a to když jí umíral otec. Mařenka jí tam přivedla. Viktorka vložila svému nemocnému otci do rukou petrklíč a ten umíral šťastný, že Viktorku ještě vidí. Viktorka pak utekla. Patnáct let žila sama v lese. Před lidmi většinou utíkala, s nikým nepromluvila, jen jednou napadla německého písaře ze zámku a pokousala ho. Ze spárů Viktorky ho dostali dva pacholci, písař pak z Čech zmizel, ale nikdo jeho odchodu nelitoval.

Myslivec dovypravoval a babička s dětmi se vypravila zpět domů.

7. Kapitola

Druhý den se babička s dětmi chystala na zámek. Matka dětem před cestou přikazovala, aby se chovaly slušně. Překvapilo ji, že babička s sebou nese plachetku, přestože neprší. Babička nechtěla jít s prázdnýma rukama. Cestou potkaly dětí Kudrnů, které jim záviděly, že jdou do zámku. Babiččina vnoučata jim slíbila, že jim něco ze zámku přinesou a budou jim vyprávět. Všichni, koho cestou k zámku potkali, je mile zdravili. Jiná atmosféra byla ale na zámku, tam se lidé chovali namyšleně, a když už se rozhodli babičku pozdravit, tak zdravili v cizích jazycích, ve kterých babička neuměla odpovědět. U bran zámku je vyzvedl pan Prošek a dovedl je do zámku a nechal je paní kněžně u komorníka Leopolda ohlásit. Leopold se netvářil nadšeně a nechal je čekat, protože nevěřil, že by je kněžna opravdu přijala. Kněžně je přijala ve svém překrásném kabinetě v světlozelené barvě. Babička i děti se kněžně poklonily. Kněžna nabídla babičce, aby se posadila, ta se ale bála, aby se s ní sedátko nepropadlo, přesto se ale posadila. Kněžna si povídala s dětmi, když vstoupila komtesa Hortensie, která byla kněžninou schovankou. Hortensie dala dětem, babičce i kněžně jednu z růží, které natrhala. Hortensie pak děti odvedla, aby jim ukázala zámek. Kněžna mezitím přikázala Leopoldovi, aby nechal přichystat snídani. Kněžna pak ukazovala babičce svou rodinu na obrazech, babička jí vyprávěla o jejím setkání s císařem Josefem a přiznala, že i znala pruského krále, protože její manžel Jiří sloužil v pruské armádě. Babička kněžně vyprávěla, jak byla se svým mužem v Kladsku, když byl ve válce, jak byl zraněn a od tohoto zranění zemřel, jak tam zůstala sama se třemi dětmi a pomohl jí manželův nejlepší přítel. Nakonec se rozhodla, že se vrátí radši do Čech, než by tam zůstala a dala děti do výchovy. S dětmi šla sama a bylo to velmi těžké, často neměly co jíst, ale vždy se našli dobří lidé, kteří jim pomohli. Když už přišla domů, popadl ji strach, jak ji přijmou její rodiče. Ti ji nejprve nepoznali, ale pak byli šťastní, že se jim vrátila i s dětmi, i když Jiřího litovali. Kněžně také vyprávěla o svých dětech. Jak se její syn Kašpar učil na tkalce a pak se vydal do světa, nakonec se usadil v Dobrušce. Děvčata se věnovala domácím pracím, aby mohly jít do pořádné služby. Terezka pak šla k sestřenici pracovat do Vídně. O Terezu se sestřenice Dorota starala jako matka. Pomohla jí i se svatbou. Na místo Terezy šla pak k Dorotě mladší Johanka, která se tam má velmi dobře. Babička také vyprávěla, jak jí zemřeli rodiče šest týdnů po sobě, ani smrt je nerozdělila.

Kněžna pak odvedla babičku do salónu, kde byly i děti s Hortensií. Babička snídani odmítla, protože byla zvyklá snídat polévku. Hortensie jim dala peníze pro Kudrnovy děti. I kněžna jim chtěla pomoci, babička jí ale poradila, aby spíše dala Kudrnovi práci. Ta slíbila, že z něj udělá poklasného, protože to se může procházet po polích i se svým flašinetem. Kněžna babičce řekla, že jí pro příště může říct kdykoli, cokoli, vždy ji ráda vyslechne. Když babička s dětmi odešla, kněžna se za nimi dívala a prohlásila na babiččinu adresu: „Šťastná to žena!“

8. Kapitola

Na louce si hrála Adélka s bratry. Jan a Vilém pozorovali mravence, Adélka si zase hrála s beruškou. Přijela k nim Hortensie a chlapcům vyprávěla o mravencích. Ti ji poslouchali a mezitím přišla babička s Barunkou a nesly různé kvítí a koření. Hortensie se divila, k čemu to nesou, jestli tu nemají lékárnu. Babička jí vysvětlila, že lékárna je daleko a někdy je takové léčení drahé, ona o bylinkách něco ví a některé léky si umí sama vyrobit. Lidé z okolí si pak pro ně chodí. Barunka Hortensii také prozradila, že květiny nesou na věnce na oslavu Božího těla, protože Barunka a Mančinka půjdou za družičky stejně jako Helena a Adéla a kluci za sedláčky. I Hortensie půjde na procesí. Hortensie vzpomínala na život v Itálii, teď již neměla žádné příbuzné. V Itálii jí zůstala přítelkyně Giovanna, po které se jí stýskalo. Byla ale kněžně vděčná, že ji přijala a velmi ji za to milovala. Hortensie děti s babičkou doprovodila kousek cesty a děti se mohly vystřídat v jízdě na jejím koni. Druhý den bylo krásně a děti se chystaly na procesí. Došli všichni do města, kde šli do kostela. Děti nedávaly úplně pozor, všímaly si i kněžny a Hortensie, které seděly nad lidmi. Potom následoval průvod, všude se to hemžilo nádhernými kroji. Babička s dětmi se chystala domů, rodiče tam hodlali zůstat na oběd. Babička nabídla Kristle, aby jela s nimi. Ta se ohlížela po jednom mladíkovi i on se na ni díval. Tento mladík Jakub Míla se k nim přidal na cestu, z čehož měla Kristla radost. Cestou si v kočáře povídali. Například o Taliánovi, který Kristlu pronásledoval, Mílu to zlobilo. Když dojeli domů, tak babička doma pověsila čerstvé věnečky.

9. Kapitola

Ve svatojánský předvečer se na Starém Bělidle konaly přípravy na oslavy svátků pana Proška. Všude se uklízelo a peklo. Vše se chystalo dlouho do večera. Babička ještě v noci kontrolovala, že všude pozhasínaly oheň a že nic nehrozí. Radši se šla podívat i do pece na stráni. V sadě viděla, jak se na stráni mihla bílá postava a poznala, že je to Kristla, která jistě uvila svatojánský věneček, aby zjistila, kdo bude její milý. Babička u toho zavzpomínala, jak sama kdysi vila věneček a spatřila pak tvář svého manžela. Druhý den byli rodiče v kostele, a děti na ně čekaly. Věnec, přání a dary byly přichystané doma na oslavy. Přišla i Kristla, která malému Janovi donesla holoubátka jako dárek. Kristla babičce u toho vyprávěla, jak se zase u nich v hospodě objevil Talián, který jí nadbíhal, ale že přišel i Míla se svými přáteli a dělali si z Taliána legraci, až Talián naštvaně odešel. Talián pak u ní večer zaťukal na okénko, na pomoc jí přišel Míla s přáteli. Míla totiž šel za Kristlou a viděl Taliána, jak se blíží k jejímu okénku. Namazali mu nohy kolomazí a přivázali ho k bidlu. Talián takhle sám musel dojít do zámku. Kristla se teď bála, aby se jim nepomstil tak, že by přemluvil rychtáře, aby musel Míla na vojnu, která trvala 14 let. Babička se snažila Kristlu utěšit. Přijeli rodiče a začali oslavy svátku. Přišel i myslivec a mlynář. Objevila se i kněžna s Hortenzií, které se neostýchaly usednout ke stejnému stolu s dalšími hosty. Malý Jan od nich dostal krásnou knihu se zvířaty. Kněžna si moc hezky povídala s myslivcem a shodli se, že by neměl trestat malé krádeže, které slouží k tomu, aby se lidem ulevilo v jejich bídě. Babička také kněžně řekla o Taliánovi, ta slíbila, že se o to postará. Všichni obdivovali, jak se babička baví s paní kněžnou. Oslavy trvaly do noci.

10. Kapitola

Přiblížila se doba pouti, i babička s panímámou, Kristlou, Mančinkou a Barunkou se na pouť vydaly. Cestou potkaly pastevce, který pozorováním brouků dokázal poznat, jestli bude pršet, nebo ne. Vůdce pouti Martinec rozhodl, že se vydají na cestu, nejprve se ale pomodlili, poté se pokropili svěcenou vodou, vzali kříž a rozloučili se s těmi, kteří s nimi neodcházeli. Cestou se zpívalo a rozjímalo. Barunka byla velmi zvědavá na okolí a snažila se babičky vyptávat, ale babička jí odmítala při pouti odpovídat, měla se raději modlit. Děvčata se ale raději věnovala lesním jahodám. Večer došli poutníci do Svatoňovic. Nejprve šli ke studánce, která byla u kostela, u té se pomodlili a napili se vody. Poté se lidé rozešli k noclehu. Babička a panímáma spaly u paní správcové, kterou znaly z mládí. Kristla s Ančou spaly u jedné vdovy, Kristla doufala, že druhý den se k nim přidá i Míla s Tomešem, který měl rád Anču, a chystali svatbu. Anča si přála, aby se Míla vyslovil a aby Kristla se vdávala ve stejný den jako ona. Druhý den u kostela opravdu čekal Míla i Tomeš. Po kostele se všichni šli vykoupat a poté si kupovali poutí, mnoho z nich kupovalo poutí i pro své známé. Babička velmi litovala paní Fouskovou, která si přála klokočový růženec, ale neměla na něj dost peněz. Babička se tajně domluvila s jedním prodejcem a zbytek za paní Fouskovou doplatila. Barunka si toho ale všimla. Kristla si koupila obroučku s hořícími srdci, Míla si také koupil obroučku, ale se dvěma složenýma rukama. Poutníci se pak rozloučili se svými hostiteli a vydali se domů. Cestou si děvčata všimla, že chlapci opravují velký hrob s devíti křížky. Anče jim vyprávěla, že se kdysi měl panoš Heřman oženit. V den svatby ho jeho matka přemlouvala, aby ke své milé nejezdil, že se něco špatného stane. On ale vyrazil, a když jeli na svatbu, tak je přepadl druhý nápadník dívky se svými kamarády. Začali se bít a Heřman byl zabit, když to dívka viděla, tak si do srdce vrazila nůž. Svatebčani pak zabili i Heřmanova soka, zahynulo při tom právě devět lidí. Stará Fousková na to ale Anče řekla, že to bylo trochu jinak. Prý byl Heřman zabit na cestě k nevěstě spolu s jeho mládek a starosvatem. Nevěsta mezitím na něj čekala, a když slyšela zvonit umíráček, tak chtěla vědět, kdo zemřel. Zjistila, že Heřman a u jeho těla si pak probodla srdce. Ženy se shodly na tom, že je těžko někdo může rozsoudit, který příběh je pravdivý. Míla jen pravil, že byl přece jen Heřman šťastnější, než jeho sok, protože on věděl, že ho jeho vyvolená miluje. Děvčata pak na kříže pověsily věnce a pomodlily se. Nedaleko Žernova na ně čekali jejich sousedé. Po modlení v kostele, poděkovali jejich vůdci, postavili kříž do kapličky a rozešli se do svých domovů. Když se loučila Anča s Kristlou, všimla si, že má Kristla jiný prstýnek, než si koupila. Míla to vysvětlil. Kristla mu dala srdce a on jí ruku. I Proškovi čekali na své poutníky.

11. Kapitola

Na podzim odjela kněžna s Hortensií a panem Proškem do Vídně. U Prošků tak zavládl stesk po otci. I v okol domu zavládlo smutno a ticho. Stráně žloutly, a i Viktorka již byla zdálky vidět, když scházela z vrchu. Děti i babička velmi vzpomínaly i na paní kněžnu a Hortensii. Někdy se procházely s babičkou po okolí, jednou se babičky Barunka zeptala, jestli ve Vartě sedí Sibyla na mramorovém koni. Babička řekla, že ano, že podle pověsti, až se celá do země propadne, tak bude v zemi zle. Barunka se bála představy, že by opravdu česká země byla roznesena na kopytech. Babička je těšila, že lidé budou svou zemi bránit, jako by děti bránily svou matku.

O svátku Všech svatých šla babička jako obvykle do kostela a děti na ní čekaly, věděly, že jim donese svíčky a půjdou obětovat za duše. Vždy svíčky přilepily po stole a při každém pronesly jméno toho, za koho obětovaly. Poslední svíčky byly bezejména za ty, na něž nikdo nepamatuje. Týden po Dušičkách začal padat sníh. Děti se ze sněhu velmi radovaly. Měly také rády přástvy, při nichž se dračky scházely, draly peří a povídaly si, také dětem vyprávěly příběhy o strašidlech, drábech a různých nadpřirozených bytostech.

Ze zimních trhů dostala Adélka dřevěnou desku, na níž byla abeceda a velmi se těšila, až jí bude učit učitel.

Dětem se také velmi líbilo, když babička snesla z půdy kolovrat. Vždy, když předla, vyprávěla dětem pohádky a veselé písně. Jejich matku to ale velmi netěšilo, raději četla knihy ze zámecké knihovny. Děti a ostatní matčiny příběhy zajímaly jen, když vyprávěla o vídeňském životě.

Někdy se děti z babičky snažily dostat pohádku dříve, než se přadleny sešly, ale babička se nikdy nenechala umluvit. Na Staré bělidlo tak přicházely přást Krisla, Cilka Kudrnovic, Bětčiny a Voršiny známé, panímámá s Mančinkou, paní myslivcová, někdy i Anča.

Před vánočními svátky se střídalo povídání pohádek s porovnáváním receptů na vánočky a s popisováním různých vánočních zvyků. Děti se totiž velmi těšily jak na vánočky, tak na pouštění svíček a na koledu.

12. Kapitola

Na Starém bělidle, ale i v myslivně a ve mlýně bylo zvykem, že když někdo přišel, tak dostal najíst a napít dosyta. Na Vánoce k Proškovým přijel babiččin syn Kašpar a synovec z Olešnice. Babička byla velmi šťastná. Dětem se strýček velmi líbil, obzvlášť když jim babička řekla, že vypadá jako jejich dědeček. Nemohly se na něj vynadívat. Kašpar i synovec se k dětem chovali velmi mile. Na Štědrý den byl každý v hospodářství podělen, i dobytek a drůbež. Část z večeře byla také hozena do potoku a zahrabána v sadu. Drobky se pak hodily do ohně, aby oheň neškodil. Bětka pak třásla bezem, aby věděla, kde je její milý. Ve světnici mezitím děvčata slévaly vosk a děti pouštěly svíčky v ořechových skořápkách. Mamince se to příliš nelíbilo, mezitím odkrajovala Janovi a Barunce jablíčka, u žádného z nich nebyla čistá hvězdička, nikdo z nich nebude úplně šťastný. Jablíčko ale přálo štěstí Adélce a Vilémovi. Děti se těšily na dárky od Jezulátka.

Na Štěpána šli chlapci na koledu do myslivny a do mlýna. Na Tři krále pak zas přišel pan učitel koledovat a psát tři krále na dveře. Po Třech králích se na „dlouhou noc“ sešli na Starém bělidle přátelé a bavili se a tančili. Po dlouhé noci zase přišli hody, zabíjačky, oslavy na počest svaté Doroty, kdy některé děti chodily po vesnici a v domech hrály představení z života svaté Doroty. Dětem Proškových se to velmi líbilo, jen maminka nemohla pochopit, že se jim taková hloupost mohla líbit.

Poté děti s maminkou jely do města na masopust, babička nechtěla jet. Děti jí pak vyprávěly, koho tam viděly. Poslední den masopustu byl průvod v maskách, v čele průvodu šel Masopust ověšený hrachem, každá hospodyně si kousek utrhla a dala ho husám do hnízd, aby se jim dobře sedělo.

Po masopustu začaly přípravy na Velikonoce. Babička vyprávěla dětem o Kristovi a postní neděli oblékla smutkový oděv. Přešly sváteční neděle Černá, Družebná, Kýchavná. Smrtnou neděli děti vynášely smrt. Děvčata oblékly slaměný došek Mařenu a pak jí hodily do potoka. Na Květnou neděli Barunka natrhala kočičky. Na Škaredou středu babička vynesla kolovrat na půdu, protože se blížilo teplo. Na zelený čtvrtek děti věděly, že budou snídat jidášky s medem. Med měly od pana otce. Na Velký pátek vzbudila babička z dětí jen Barunku a spolu s ní a Bětkou a Voršou se modlily podle zvyku. Spatřily Viktorku, která měla v ruce petrklíč. Barunka jí o něj poprosila a Viktorka jí ho dala. Odpoledne šla babička s dětmi k božímu hrobu. Babička v tento den držela přísný půst.

Na Bílou sobotu se v celém stavení uklízelo, vařilo a peklo. Večer šly Barunka, babička a matka na vzkříšení do chrámu. Na boží hod vzala babička do kostela ke svěcení jídlo, které pak doma jedli. Drůbež i dobytek pak dostaly také svůj díl jídla. V pondělí ženy čekala klasická koleda, kdy muži chodili a ženy řádně vymrskali. Dostali za to vajíčko a jablko.

13. Kapitola

Pomalu nastalo jaro a lidé začali pracovat na polích, začali se také objevovat hadi, ale jak babička říkala dětem, do svatého Jiří nebyli jedovatí. Chlapci učili malou Adélku otloukat vrbové píšťalky, té se to ale nedařilo. Rodině přišel dopis od tatínka, že přijede za 40 dní, Vilém se rozhodl, že udělá čtyřicet čárek na dveře a vždy ráno jednu smaže.

Mlynář si všiml, že stoupá voda, jak tál sníh. Bylo jasné, že to může být velmi zlé, ve vodě se začaly objevovat kry a voda stále stoupala. Mlynářští chodili neustále vodu strážit. Věděli, že voda pak s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Věděla to i babička, která nařídila, aby se věci odklidily do vrchního patra, drůbež se odstěhovala n stráň, kráva se dala k myslivcovým. K nim také šly děti s maminkou. Babička se rozhodla zůstat v domě. S ní tam zůstala Vorša a psi. Vody stále přibývalo a babička se musela přestěhovat do vrchního patra. Míla s Kudrnou šli k babičce, aby ve stavení nezůstala bez muže, ale babička poslala Kudrnu domů, když má doma děti, aby se mu něco nestalo. Ráno bylo celé údolí zatopené vodou. Naštěstí to stavení vydrželo a voda začala opadat.

Děti se těšily, že se jim pomalu tatínek vrátí, věděly, že nejprve k nim přijde pan Beyer a že budou čarodějnice a děti půjdou do školy. Také šly všechny kromě Adélky, které zůstala s babičkou. Babička je šla vyprovodit, večer na ně pak s Adélkou u cesty čekala. U cesty viděla čekat mlynářovi na Mančinku. Mlynářovi jí vyprávěli, jaké má teď Míla trápení, protože se bojí, že bude muset na vojnu. Správcova dcera se totiž na něj stále zlobí kvůli Taliánovi a rychtářovic dcera si Mílu chtěla vzít za muže, ale on jí odmítl. Bál se, že teď se mu pomstí. Děti přišly a vyprávěly, jaké to je ve škole, že se z Jana stal dohlížitel, ale sám tropí lumpárny, když to pan učitel nevidí. Stejně jako většina školáků. Také je příliš nebavila němčina. Děti se babičce svěřovaly s jejich lumpárnami, ale věděly, že jejich maminka by pro ně takové pochopení neměla.

14. Kapitola

Po prvním máji neměly děti ve čtvrtek školu a pomáhaly babičce v zahrádce. Potom se dozvěděly, že přišel dopis od tatínka, že nebude moct přijet, protože Hortensie onemocněla, a tak zůstávají ve Vídni. Děti i maminka plakaly. Také velmi litovaly Hortensii. Babička se snažila Terezku rozveselit, a tak jí posílala po návštěvách, aby přišla na jiné myšlenky. Věděla, že má Terezka manžela ráda a že se bez něj trápí. Na zahrádku za babičkou a Barunkou přišla Kristla a byla velmi uplakaná, že si je jistá, že Mílu odvedou. Babička se jí snažila utěšit, že jistě ho otec vyplatí. Kristla ale říkala, že Mílův otec již nemá peníze a že její otec jí na to peníze nedá. Navíc pokud Mílu odvedou, tak ji jistě budou nutit, aby se vdala za jiného, ale ona jiného nechce. Babička pak poslala Barunku za dětmi a vyprávěla Kristle, jak to bylo s ní a jejím manželem, když byla mladá. S Jiřím se znali od dětství, protože vyrůstali v sousedních chalupách, Jiří se měl ale stát knězem, jak si jeho matka přála, a tak na to studoval. Stal se ale tkadlcem, jak si přál jeho strýc a pak šel do světa. Když se vrátil, zakoukali se do sebe. Jenže v té době babičce nadbíhal jeden důstojník. Jiří se vrátil zrovna nešťastně, když muže brali k odvodům, a tak se musel u matky schovávat, aby ho neodvedli. Jednou ale večer slyšel, jak si důstojník počkal na babičku a zasáhl. Důstojník se mu chtěl pomstít, a tak Jiří utekl do Kladska, kde se měli sejít o pouti. Tam se také sešli a babička zjistila, že se mezitím z něj stal voják. Jednou šel s nejlepším přítelem do hospody, opili se a ráno zjistili, že se upsali, že narukují do pruské armády. Jiří babičku prosil, aby s ním zůstala a vzala si ho. Ta souhlasila. Pak se s jeho strýcem vydala domů, aby to vysvětlila rodičům. Ti neměli velkou radost. Babička se pak vrátila za Jiřím. Když babička dovyprávěla, přišel za nimi Míla, že je voják a musí za tři dny narukovat.

15. Kapitola

Když šla jednou babička opět dětem naproti ze školy, nesla jim šťastnou novinu, že přijel na návštěvu pan Beyer a s ním jeho syn. Kluci se šťastně hnali domů, i pan Beyer je rád viděl. Děti velmi zaujal chlapec, kterého pan Beyer nazýval Orel. Orel byl zhruba ve věku Barunky. Dětí se vyptával, jak se jim líbí ve škole a jestli by Jan raději nešel k němu do lesa. Orel se jde dětem pochlubit s ručnicí a Jan se mu na oplátku chlubí knihou, kterou dostal od Hortensie. Pan Beyer se velmi těší, až k němu půjde Jan, ale Jana trochu mrzí, že tam nebude v tu dobu Orel, protože ten půjde zase k jejich myslivci, aby poznal trochu lehčí práci. Pan Beyer ho utěšuje, že má ještě dva mládence a dceru Mařenku. Paní Prošková všem oznamuje, že je Hortensii lépe a že brzy přijedou, kněžna se s Hortensií zdrží ale jen 14 dní, pak pojedou do Itálie. Všichni jsou rádi, že je Hortensii lépe. Na návštěvu přišel i myslivec. Ten vyprávěl, jak za ním přišel správce pro dříví. Myslivec mu dal ťafku za chudáka Mílu. Babička panu Beyerovi vyprávěla, oc se Mílovi stalo. Děti se vrátily a Orlík říkal, že viděl Viktorku. Pan Beyer se velmi divil, že ještě žije. Pan myslivec mu říkal, že jí kolikrát vídá a že již neumí představit, že by jí nepotkával, protože mu k tomuto místu patří. Pan Beyer ho chápe, i on má místa a věci v lese, které rád navštěvuje. Myslivec k tomu přidává příhodu, jak pokáceli krásnou břízu, jemu jí bylo velmi líto, měl pocit, že k němu mluví a prosí ho, aby jí zachránil. Beyer zase vzpomíná, jak jednou špatně střelil srnu a ta byla zraněná, a tak musel k ní a nožem ji zabít. Velmi litoval, že jí způsobil takovou bolest. Od té doby nerad střílí srnky, vždy před sebou vidí její oči. Pak pokračoval příběhem o popravě dvou mužů. Jeden byl ve tváři krasavec a zabil svého nejlepšího přítele. Druhý byl velmi ošklivý a zabil ženu, která ho trápila. Všichni velmi litovali popravy krasavce. Beyer šel do vězení za tím ošklivým, protože pocházeli ze stejné krajiny. Ten byl moc rád, že za ním někdo přišel a ruku mu podal. Řekl Beyerovi, že kdyby se k němu někdo choval předtím tak hezky jako on, tak by nezabil.

Maminka rozhodla, že děti nemusí druhý den do školy, aby si užili návštěvu. Druhý den po snídani šli chlapci s Beyerem do myslivny a babička s Barunkou a Adelkou do hospody rozloučit se s Mílou. Hospoda byla plná lidí. Krista velmi trpěla, že se musí s Mílou rozloučit. Babička se s Mílou loučila se slovy, že jejich loučení snad nebude na dlouho. Tak dala milencům naději. Odpoledne se i Beyer s Orlíkem loučili. Paní Prošková jim dala jídlo na cestu, chlapci dali Orlovi něco na památku, barunka mu dala pásku okolo klobouku. Adélka mu na radu babičky dala růžičku, co dostala od Hortensie. Pan Beyer říkal, jestli to není škoda, že ji jistě ztratí v lesích. Orel ale řekl, že se o ní bude starat a nosit jen ve svátek. Nikdo tenkrát netušil, že jednou si Orlík Adélku vezme.

16. Kapitola

Bylo krásné léto a na zámku se vše chystalo na příjezd hraběnky. Paní Prošková na úklid pomáhala dohlížet. Mnozí se na příjezd hraběnky těšili, ale někteří, kteří v době její nepřítomnosti byli pyšní, začali se chovat mileji. Babička se za kněžnu modlila každý den, sama její příjezd s napětím očekávala a nejen kvůli příjezdu jejího zetě. Na začátku srpna, když začínaly žně, tak kněžna přijela. Dcera správce byla velmi zklamaná, protože Talián s ní nepřijel. Babička byla jen smutná, že s Janem nepřijela Johanka, která v dopise slibovala, že tak učiní, aby babičce představila muže (Chorvata), kterého si chce vzít. Prošek ale babičce dal od ní dopis o tom, že je strýc nemocný a ona nemůže Dorotu nechat na práci samotnou, také že po svatbě jak to bude možné, tak přijede s ním do Čech. Její ženich se jmenuje Jura. Pan Prošek babičku ujistil, že je Jura dobrý člověk a kovář. Děti se těšily, že s nimi tatínek zůstane celou zimu a bude je vozit na saních. Děti tatínkovi vyprávěly, co je nového. Na návštěvu přišli i myslivcovi, kteří se vyptávali na zdraví Hortensie. Podle tatínka byla Hortensie zdravá, ale velmi ze změnila, vypadá smutně a nešťastně. Kněžna se rozhodla, že ji provdá za syna jejich přátel, který je velmi hodný. Pan Prošek velmi litoval Mílu a Kristlu, sám vzpomínal, že byl na vojně jen 14 dní, pak ho vyplatili a on je za to rád, ale že kdyby šlo o rodinu, tak by šel i bojovat. Přivítat se přišla i Kristla, potom také babičce přečetla dopis od Míly, jak na ní myslí, že se mu stýská a neustále musí myslet na ta slova, která mu řekla babička, jestli Kristla neví, jak to babička myslela, že se snad zase brzy uvidí. Babička jí ale svůj plán neprozradila.

Začala se ale častěji vyptávat pana Proška, jak kněžna tráví svůj volný čas. To Proška překvapilo, protože babička nikdy nebyla na zámek tak zvědavá. Za několik dní odjela rodina Proškových do města a doma zůstala jen babička, aby hlídala dům. V tom viděla Hortensii, jak se k ní blíží. Hortensie se divila, že je babička sama, ta jí prozradila, že se rodina vydala do města, aby si užila otce. Hortensie se cítila vinna, že kvůli její nemoci byl pan Prošek tak dlouho od dětí. Babička jí utěšovala, že si to Bůh přál. Babička viděla, že Hortensie je smutná, a tak se jí ptala, co jí je. Hortensie jí ale příčinu svého trápení neprozradila. Hortensie se vyptávala, co je nového a prozradila, že kněžna jela do myslivny a že se zde sejdou, protože Hortensie chtěla malovat. Babička Hortensii donesla chléb, med, máslo a smetánku. Obě spolu poseděly pod lípou a Hortensie babičce ukazovala, co nakreslila. Kreslila místní okolí, nakreslila i Viktorku. Hortensii zajímalo, jestli opravdu nejde Viktorce nějak pomoci. Babička jí řekla, že ne a že je to tak lepší. Babičkasi také všimla obrázku moc hezkého muže. Hortensie jí prozradila, že je to její učitel malování a začervenala se u toho, takže babička poznala, co Hortensii vlastně trápí. Hortensie poprosila babičku, jestli by jí mohla namalovat, aby obrázek děti měly na památku. Babička se styděla, nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že děti obrázek nedostanou, dokud neumře. Přišla kněžna a babička u ní prosila o pomoc pro Mílu a Kristlu. Kněžna slíbila, že se o něco pokusí. Také dovolila babičce, aby přišla do zámku a Hortensie jí mohla malovat a ona sama předá obrázek babiččině rodině po její smrti.

17. Kapitola

Druhý den ráno bylo všem jasné podle dusna, že přijde bouře. Bouřka také přišla a pan Prošek viděl Viktorku stát pod stromem, volal na ní, aby se schovala. Ona toho ale nedbala. Celá rodina byla doma během té bouřky. Všichni se báli. Najednou blesk udeřil přímo nad jejich domem, naštěstí se domu nic nestalo. Druhý den viděli, že blesk narazil do staré hrušky, která měla větve nad domem. Babička se pak vydala do zámku, kde byla přivedena přímo ke kněžně, která s ní potřebovala mluvit. Zeptala se babičky, jak myslela tu narážku, že se Hortensii udělá lépe až přijde do Itálie a uvidí, co má její srdce rádo. Babička jí tedy prozradila, že si všimla, že Hortensie si nechce vzít hraběte, ale že má rada učitele malování. Kněžna byla překvapená, protože Hortensie o něm nikdy nemluvila. Kněžna byla ráda, že jí to babička prozradila, přeje si jen štěstí Hortensie. Babička se pak vydala domů, kde se dozvěděla, že Viktorku zasáhl blesk, když stála pod stromy u její jeskyně. Myslivec jí našel a donesl jí do myslivny, kde ji připrav k pohřbu.

Druhý den babička šla s dětmi do zámku a když vyprávěly kněžně a Hortensii o smrti Viktorky, kterou měly rády, tak Hortensie slíbila, že jim a myslivcovým Viktorku namaluje. Potom začala Hortensie malovat děti. Ty se na své obrázky těšily. Babička to s radostí sledovala a krotila neposednost dětí, u toho si všímala, že vypadá Hortensie šťastnější, také se sem tam zadívala na babičku, líbala ji na čelo, hladila vlasy, dokonce i ruku jí políbila, věděla, že to babička jí zajistila její štěstí.

Potom se šla celá rodina kromě paní Proškové rozloučit s Viktorkou. Kterou myslivec nechal pochovat u kostela, který turynský pán nechal postavit za uzdravení své němé dcery. Myslivec ještě k jejímu hrobu zasadil jedli, protože je Viktorka měla ráda.

18. Kapitola

Z podobizen dětí měla celá rodina radost. Protože kněžna s Hortensií se chystaly do Itálie, určil pan správce termín dožínek na konec pšeničných žní. Kristla jako nejkrásnější dívka z okolí měla paní hraběnce předávat věnec. Vše se na tuto slávu chystalo, Kristla byla velmi nervózní. Při oslavách se všichni bavili, ženci vyvolávali paní, aby dlouho byla živa a zdráva. Za to jim paní kněžna děkovala, nejvíce děkovala Kristle za věnec hezké přání. Také řekla Kristle, že si všimla, že všichni jsou v páru, jen ona je sama, a proto jí obstarala tanečníka. V tom ze salónu vyšel Míla v selském oblečení. Kristla byla šťastná. Kněžna nechtěla, aby jí děkovali, a tak zašla raději do salónu. Všichni koukali, kde se tam Míla vzal, ten rozdal mezi všechny měšec, který mu pro ně dala Hortensie. Oba velmi děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Kristla babičce také žertem hrozila, protože babička věděla, že byl Míla schován u Václava, aby o něm nevěděla. Všichni tančili a bavili se. Babička byla ráda, že se vše podařilo, jak si přála. I přes to, že psaníčkům příliš nevěřila, požádala Barunku, aby s ní napsala dopis Johance. V něm jí psala, jak se zdravotně cítí, že doufá, že u Dorotky jsou už všichni zdraví, že má Johanka její svolení k sňatku, že je ráda, že má někoho ráda a že věří, že je Jura hodný člověk.

Několik dní před svatou Kateřinou se konala svatba Míly a Kristly. Babička jim byla za starosvatou. Svatba byla krásná s mnoha zvyky, ženich musel svou nevěstu poznat, s pláčem nevěsty, s tlampačem, se zkouškou zvědavosti nevěsty i s přípravou na svatební noc. Oslavy se konaly několik dní.

Vše dobře dopadlo. Babička si Staré bělidlo velmi oblíbila, stejně jako svojí pohorskou vesnici. Cítila se zde šťastná a doma. Vnoučata jí pomalu vyrostly. Také kněžna se po dvou letech na panství vrátila, ale se smutnou zprávou, že Hortensie zemřela, ale zanechala po sobě krásného chlapečka, kterého teď kněžna vychovává. Lidé ani neviděli, jak babička stárne a jak se její zdravotní stav horší. I paměť jí opouštěla. Přesto se všichni rádi do Starého bělidla vraceli. I Barunka přijela, aby se rozloučila s babičkou. Když babička zemřela, Barunka jí zatlačila oči, Kristla otevřela okno, aby duše mohla odletět, Vorša běžela na přání babičky k úlům zvěstovat včeličkám, že babička zemřela. Všem bylo smtno. Třetí den se konal pohřební průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolí. Tento průvod pozorovala kněžna z okna a pronesla smutným hlasem: „Šťastná to žena!“

Zdroj: Babička
Zveřejněno dne: 29.9.2016

VTIPNÉ BÁSNIČKY O ZVÍŘATECH

Nosorožec

Emanuel Frynta

Být nosorožcem není snadné –

což dítě nebo člověka

dost často vůbec nenapadne,

a někdy ani zdaleka.

Je k tomu nutná tlustá kůže

a celá řada různých vloh.

A ani to nic nepomůže,

když není na rypáku roh.

Být nosorožcem někdo jiný,

například kozel nebo pes,

zvlád by to sotva z poloviny

a vůbec by se neunes.

Začal by mečet nebo štěkat,

podávat packu nebo výt,

a kdyby toho musel nechat,

stal by se z něho škarohlíd.

A svěřit to i třeba krávě,

dopadlo by to podobně –

z čehož je vidět, jak je správné

být si sám sebou osobně.

Zdroj: Vtipné básničky o zvířatech
Zveřejněno dne: 27.4.2018

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

Obsah pověstí

Staré pověsti české

O Čechovi

Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.

K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.

Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.

O Krokovi a jeho dcerách

Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času strávila s obřady k poctě bohů. Často se modlila a obětovala bohům, žila na hradě Tetín. Nejmladší a nejkrásnější dcera se jmenovala Libuše a stejně jako otec měla jisté věštecké schopnosti. Když Krok zemřel, byla to Libuše, kdo byl zvolen jako jeho nástupce. Libuše opustila svůj hrad Libušín a přesídlila na Vyšehrad.

O Bivoji

Kněžna Libuše si k sobě na Vyšehrad pozvala sestru Kazi na návštěvu. Zrovna když se procházely v Libušině oblíbené zahradě, zavolal je správce hradu na nádvoří. Tam obě spatřily hezkého mladého muže, který na ramenou nesl obrovského živého kance. Byl to kanec, který sužoval Kavčí hory. A mladý Bivoj se ho vydal zabít. Povedlo se mu ho dostat živého a přinesl ho na Vyšehrad, aby o smrti kance rozhodla Libuše. Ta mu dala svolení, aby ho zabil. Muži se kolem nich rozestoupili do kruhu a Bivoji hodili k nohám oštěp. Bivoj silou mrštil kancem a rychle zvedl oštěp. Rozzuřený kanec se vrhl proti němu a nabodl se na Bivojův oštěp. Bivoj byl poté pozván na hostinu, která se konala na jeho počest, tam vyprávěl, jak se mu podařilo kance zajmout. Mezitím stále doufal, že se do síně vrátí Libuše se sestrou, protože se mu Kazi velmi líbila. Sestry se do síně opravdu vrátily a donesly mu jako dar překrásný opasek vykládaný drahými kameny. Do opasku Kazi navíc zasadila mocné byliny a hadí zub, aby Bivoje chránily před zlými silami. Druhý den se vydal Bivoj na cestu domů stejně jako Kazi. Libuše mu darovala také koně. Bivoj cestou dohnal Kaziin průvod a připojil se k ní. Bivoj se rozhodl opustit jeho rod a vesnici a žil s Kazi na jejím hradě, protože Kazi si ho velmi oblíbila a vzala si ho za manžela.

O Libuši

Kněžna Libuše byla nejen správkyní země, ale také nejvyšší soudkyní a stejně jako její otec, soudila spravedlivě. Chodili k ní lidé z celé země, aby jim pomohla s jejich rozepřemi. V době její vlády se do sporu dostali i dva mocní starostové rodu. Předmětem jejich sporu byla pole, která ležela mezi nimi. Proto se svým sporem předstoupili před Libuši a doufali, že se kněžna přikloní na jejich stranu. Kněžna si spor vyslechla. Mladší soused žaloval na staršího, že mu chce zabrat jeho pole a meze. Starší tvrdošíjně trval na tom, aby bylo po jeho, aniž by měl nějaké právo pozemky vyžadovat. Kněžna při rozvážila a sdělila radě starších svůj názor, rada s ní souhlasila, a tak kněžna vyhlásila svůj rozsudek. Pole přiřkla mladšímu ze sousedů. Nestihla však ani dopovědět svůj rozsudek a starší z mužů začal křičet, že je to ostuda, že je soudí žena. Libuši jeho slova mrzela, nejvíc ji ale trápilo, že se jí nikdo nezastal a toho muže neokřikl. Proto povstala a důstojně prohlásila, že mají pravdu, že je žena, a proto činí ženská rozhodnutí, netrápí je a pokud tak moc stojí o přísnějšího vládce, tak ona se tomu podrobí. Ať si valný sněm zvolí nového vojvodu a ona si ho vezme za muže. Odešla do hradu a dala poslat pro své sestry. Všechny tři se dlouze radily v zahradě. Hned ráno nechala svolat Libuše na valný sněm všechen lid. Řekla jim, že si nevážili svobody, kterou jim poskytla, a když si přejí vojvodu, který bude brát jejich děti ke svým službám a chtít po nich daně, tak ona jim ho dopřeje. Radila jim, aby ale vojvodu volili moudře a pokud stojí o její radu, tak jim poradí. Její radou bylo, ať se vydají k řece Bělině, kde je obec Stadice, tam najdou na poli orat muže se dvěma voly. Poslové měli vzít vhodné oblečení pro budoucího vojvodu a jejího koně, který je k tomu muži zavede. Poslové se okamžitě vydali na cestu.

O Přemyslovi

Libušini poslové se vydali na cestu, aby našli nového vojvodu. Cestou je provázel Libušin kůň, kterého museli obdivovat, šel, aniž by ho kdokoliv vedl, nenechal se od svého úkolu odvést ani, když procházeli kolem stáda koní, kteří ho k sobě vábili. Cesta byla velmi dlouhá, šli tři dny, až dorazili k vesnici Stadice. Hned se také vyptávali, jestli tam žije muž jménem Přemysl. Malý chlapec jim ukázal, že Přemysl právě orá na poli. Spatřili hezkého vysokého muže v lýčených střevících, který kráčel za pluhem zapřaženým za dva voly. Poslové se Přemyslovi poklonili a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho zvolili za vojvodu a že na něj český národ a kněžna Libuše již čekají. Přemysl je mlčky vyslechl a pak zabodl otku, kterou měl v ruce do země a pustil voly se slovy, ať jdou tam, odkud přišli. Voli se vydali ke skále, kde náhle zmizeli a už je nikdo nespatřil. Přemysl se obrátil na posly a řekl jim, že přišli brzy, kdyby přišli o chvíli déle, stihl by doorat a jejich zemi by se dařilo dobře. Protože to ale nestihl a přerušili ho v práci, tak v české zemi bude často hlad. Poslové žasli nad tím, jak líska, kterou Přemysl předtím zabodl do země, vyrostla do tří ratolestí. Dvě z nich rychle opadaly, třetí ale rostla dále. Přemysl jim vysvětlil, že líska ukazuje, že z jeho pokolení bude mnoho lidí panovat, ale vždy jen jediný vladař zůstane. Poslové byli překvapeni také tím, že se Libuše nezmýlila, když tvrdila, že Přemysl bude jísti u železného stolu. Přemysl jim řekl, že je třeba si železa vážit. Protože v čase míru se dá využít k práci a v čase války k obraně. Přemysl se poté převlékl do oděvu, který mu poslové přivezli a ale vzal si s sebou i lýčené střevíce a starou kabelu, aby jeho rod nikdy nezapomínal, z jakých poměrů vzešel. Na Vyšehradě již všichni očekávali Přemyslův příjezd. Přemysl, který znal Libuši z dob, kdy vyrůstala na Budči, rád pojmul kněžnu za manželku.

Libušina proroctví

Po svatbě Přemysla a Libuše vzala kněžna svého manžela do podzemí, kde se ukrýval poklad, protože věděla, že teď má na něj stejné právo jako ona. Libuše a Přemysl spolu vládli v právu a ve shodě. Jednou se s Přemyslem a družinou procházeli nad Vltavou. Pozorovali okolní krajinu. V tom okamžiku Libuše pronesla jednu ze svých věšteb, pravděpodobně tu nejznámější. Libuše předpověděla vznik a význam Prahy. Poradila jim, aby se vydali k lesu Strahovu, kde uvidí člověka, jak tesá práh domu. Tam mají vystavit město, jehož slávě se budou lidé klanět.

Jindy Přemysla navštívili vladykové různých rodů a prosili ho, aby jim Libuše poradila, kde mají hledat vzácné kovy a jiné rudy. Přemysl je v jeden den svolal a Libuše jim pronesla věštbu, v níž říkala, kde se které kovy nacházejí na českém území. Například stříbro se mělo nacházet v okolí Březové hory a zlato v okolí Jílové hory. Zároveň je i varovala, že toto bohatství nepřinese jen dobré věci, ale způsobí i konflikty s okolními sousedy.

Jednou se Libuše se svoji družinou vydala do lázní, které vznikly tak, že Vltava vymlela hlubokou tůni. Zde Libuše potopila zlatou kolébku, která dříve patřila jejímu synovi. Tato kolébka se měla vynořit, až se bude blížit doba, kdy se zrodí někdo, kdo dojde velké slávy díky jeho práci a lásce.

Jak léta plynuly, kněžna a její sestry stárly. První zemřela Kazi, po ní i pobožná Teta. Postupně se nachýlil čas také Libuši, která věděla, že brzy zemře. Nechala si tedy svolat český lid a žehnala jim, prosila je také, aby zachovali víru a poslušnost jejímu manželovi a synovi. Poté Libuše zemřela. Kde je její hrob, není jisté.

Její poklad, který ukázala po svatbě svému manželovi, zůstal ukrytý. Přemysl ho nechal, kde byl. Věřil tomu, že až na tom jednou bude česká země bídně, tak se poklad zjeví a díky tomu bída zmizí.

Co se týká zlaté kolébky, zjevila se prý jednou a rostla spolu s dítětem, které se v pozdějším věku proslavilo jako otec české vlasti. Po jeho smrti se kolébka znovu vnořila do Vltavy a tam stále čeká.

Dívčí válka

Po smrti Libuše se změnilo postavení žen z její družiny. Předtím měly velký význam v české společnosti, ale pak ho postupně ztrácely a často musely čelit i různým posměškům. Nejhůře tento společenský propad nesla Vlasta, která vyzvala ženy, aby se chopily zbraní a začaly vládnout. Ženy si dokonce vytvořily vlastní útočiště Děvín, který stál také u řeky Vltavy, ale o něco výše než Vyšehrad. Vlasta a ostatní dívky z její družiny se snažily přemluvit ostatní ženy, aby společně s nimi bojovaly proti mužům. Chtěly, aby ženy vládly v zemi a muži jim sloužili. Mnoha ženám se tento názor líbil, naopak mužům to přišlo vtipné a dívkám se posmívali, když viděli, jak se cvičí v boji a v jízdě na koni. Jen Přemysl se tomu nesmál, měl děsivý sen o krutém krvavém boji. Chtěl, aby to muži nebrali na lehkou váhu. V tomto ho ale neposlouchali. Mezitím se dívky na Děvíně zřekly všech svých pout k mužům z jejich života, nezáleželo na tom, jestli šlo o manžely, bratry, či otce. Věrnost přísahaly jen svému ženskému spolku. Slíbily si také, že se nikdy nezradí. Každá z žen měla na Děvíně svůj úkol. Ty nejchytřejší byly v radě. Ty, jež byly opatrné, střežily hrad, nejodvážnější dívky se zase chystaly k boji. Ty, které měly krásnou tvář a postavu, měly sloužit jako návnady pro muže, aby lehčeji padly do Vlastiny pasti. Vlasta se totiž nebála využívat různých lstí. Jednou se muži vydali k hradbám Děvína. Věřili, že až dívky uvidí zbraně, že se hned vzdají. Vlasta ale se svoji armádou vyrazila z brány a došlo ke krutému boji, v němž zemřelo na tři sta mužů. Od toho okamžiku přestali muži dívky podceňovat. K Vlastině armádě se naopak přidávaly stále další ženy. Muži se snažili Děvína zmocnit i lstí, ale žádná z dívek nezradila. Naopak na Vyšehradě žily dívky, které tajně donášely informace o mužích do Děvína. Mnoho mužů v okolí Děvína zemřelo díky proradnosti těchto žen. Jednou krásná dívka přiměla mládence, aby ji šel osvobodit, až jibudou přepravovat z Děvína. Muž a jeho družina ale padli do pasti. Jindy zase jedna z dívek slíbila mladíkovi, že mu zradí Děvín. V noci ho a jeho družinu pustila do hradu, padli tam ale do připravené pasti.

Vlasta ze všech nejvíce nenáviděla mladého Ctirada, který v bojích zabil mnoho jejích dívek. Vymyslela proto lest. Když Ctirad se svou družinou projížděl kolem Děvína, spatřil v lese uvázanou překrásnou dívku. Osvobodil ji a vůbec ho nenapadlo, že by to mohla být past. Dívka mu prozradila, že se jmenuje Šárka a že ji zajaly dívky z Děvína. Když ji táhly na jejich hrad, slyšely koně, a tak ji tu nechaly. U nohou jí postavily láhev s medovinou, aby se nemohla napít a na záda jí připevnili lesní roh, aby si nemohla zatroubit o pomoc. Ctiradovi se Šárka velmi líbila, a tak jí věřil. Vesele s ní popíjel medovinu, a zatímco jeho družina odpočívala, nechal se přesvědčit a zatroubil na onen lesní roh. V tu chvíli se zjevila skupina žen a Ctiradovu družinu pobila. Ctirada odvedly na Děvín. Druhý den se našlo jeho tělo vlámané do kola. To muže velmi rozzuřilo, a tak se rozhodli pomstít dívkám. Muži a ženy se střetli před Vyšehradem, byl to krutý boj. Když ale v boji zemřela Vlasta, dívky se začaly vzdávat, v tu chvíli s nimi ale neměl žádný muž slitování. Dívky tuto bitvu prohrály, a tím prohrály i dívčí válku.

O Křesomyslu a Horymírovi

Po smrti Přemysla nastoupil na jeho místo Nezamysl, po něm se vojvodou stal Mnata a po něm pak Vojen a Vnislav. Po nich následoval Křesomysl. Křesomysl se více než na zemědělství zaměřoval na hledání kovů. Vycházel z proroctví Libuše. Během jeho vlády se zhoršovalo zemědělství, což si mnoho vladyků a starostů uvědomovalo, a proto proti tomu protestovali. Nejvíce se ozýval Horymír, který byl vladykou v Neumětelých. O jeho postojích se dozvěděli horníci, které to velmi popudilo, a tak se mu rozhodli pomstít. Vydali se do Neumětel a zapálili je. Díky včasnému varování se povedlo Horymírovi utéct na Šemíkovi. Horymír se poté horníkům spolu se svým rodem a přáteli pomstil. Mnoho horníků to zaplatilo životem. Ti, co přežili, pak žalovali Křesomyslovi, který jim byl stále nakloněn, a proto se rozhodl Horymíra uvěznit a pak nechat popravit. Horymírovým posledním přáním bylo, aby se mohl ještě naposledy projet na Šemíkovi po vyšehradském nádvoří. Křesomysl mu toto přání splnil, netušil ale co bude následovat. Horymírovi se na Šemíkovi povedlo přeskočit hradbu. Když to vladykové viděli, vyprosili u Křesomysla pro Horymíra milost. Šemík tenhle skok ale zaplatil životem.

Lucká válka

Po smrti Křesomysla se novým vojvodou stal Neklan, který byl považován za mírného a moudrého vojvodu. Měl dobré vztahy se sousedními Litoměřici a Lemuzi. Naopak problémy mu dělal vojvoda Vlastislav, který byl včele Lučanů. Vlastislav na rozdíl od Neklana miloval boje. Často nerespektoval jeho území a táhnul i do sousedství, třeba právě na území Čechů, Litoměřiců i Lemuzů. Nejednou si pak nechával od podrobených vesnic platit daně a případně prodával zajaté lidi do otroctví. Když takhle jednou vtáhnul do českých zemí, dostal se až k Levému Hradci. Obyvatele této pevnosti chtěl nechat vyhladovět, ale oni doufali, že jim přijde jejich vojvoda Neklan na pomoc. Ten ale nepřicházel, proto se chtěli vzdát. Na poslední chvíli se ale objevila vojska Lemuzů, Litoměřiců a Děčanů. Vlastislav se musel vrátit domů, ale hodlal se pomstít jak Čechům, tak i dalším vojvodstvím. Začal s Litoměřici, na jejich území nechal postavit nový hrad, z něhož jeho posádka podnikla surové útoky na místní obyvatelstvo. Toho se zalekli Lemuzi i Děčané a slíbili, že již nikdy nepřijdou Čechům na pomoc. To Neklana mrzelo, protože věděl, že bez spojenců si na Lučany netroufne. Rozhodl se, že se pokusí Vlastislavovi vlichotit a poslal k němu posly s dary. Ten dary odmítl a vzkázal Neklanovi, že ovládne českou zemi a pro tyto dary si přijde a vezme si k nim vše, co najde. Lučané se chystali do války, každý bojeschopný muž musel jít, jinak mu hrozil trest smrti. Poslové s informacemi o blížícím boji objeli všech pět lučanských žup. V poslední z nich žil Straba, který bojoval při posledním útoku v Čechách. Tam si také našel Čechyni, ze které nejprve udělal nevolnici a pak svou manželku. Jednou ho jeho nevlastní matka požádala, aby přišel večer do úvalu. Tam pak vyčarovala mlhu, aby je nikdo nemohl sledovat. Řekla mu, že Lučané tuto válku prohrají a že všichni muži tam zemřou, jen on sám se může zachránit. Pokud zraní muže, který na něj první zaútočí, uřeže mu uši a pak uteče.

V Čechách se zatím všichni vladykové chystali do války, jen Neklan se stále bál. Až za ním přišel jeho příbuzný Čestmír a snažil se ho přesvědčit. Neklan mu řekl, ať si vezme jeho zbroj a jde tam místo něj. Čestmír to opravdu udělal a všichni ho považovali za vojvodu. Velmi vojáky motivoval. Sám jim ale také řekl, že zde pravděpodobně zemře (přijde o hlavu), což se také stalo. Až pak vojáci zjistili, že to byl Čestmír a ne Neklan. Češi Lučany porazili a pronásledovali je až na jejich území.

Straba se z boje opravdu zachránil a vydal se domů, kde se dozvěděl, že jeho žena umírá. Když přišel do domu, uviděl, že jeho žena je smrtelně zraněná a že jí chybí obě uši. Poznal, že to ona na něj v Čechách zaútočila a že je to čarodějka.

Durynk a Neklan

Neklan vpadl do Lucké země a rychle postupoval, neboť všichni bojeschopní muži zemřeli na území Čech. Neklan nechal zbořit mnoho hradů a snažil se najít Vlastislavova syna. Když se s ním setkal, viděl, že je to pěkný pětiletý chlapec jménem Zbislav. Rozhodl se, že mu nezkřiví ani vlásek a nevezme ho ani do zajetí. Nechal ho dokonce žít na území lucké župy, a dokonce mu nechal vystavit hrad. Zbislava svěřil do péče Durynka, který se o něj staral i předtím. Durynk ale začal mít nekalé myšlenky, začal přemýšlet, jak udělat, aby se Neklanovi více zalíbil a rozhodl se, že to udělá tak, že zabije malého Zbislava. Jednou v zimě ho vzal k řece a vzal s sebou i sekyrku, prý aby vysekal díru do ledu. To také udělal, aby malý Zbislav mohl pozorovat rybičky. Zbislav se nad dírou v ledu sklonil a Durynk ho sekl do krku. Nožem pak hlavu odsekl. Se Zbislavovou hlavou se vydal na Vyšehrad, kde ji předložil Neklanovi s tím, že to udělal pro něj, aby se nikdy nemusel obávat Zbislavovy vzpoury. Neklan se na Durynka velmi rozzlobil. Rozhodl, že Durynk musí spáchat sebevraždu. Dal mu na výběr, buď skočí ze skály, nebo se oběsí, případně se probodne. Durynk si zvolil smrt oběšením.

Pověsti doby křesťanské

O králi Svatoplukovi

Příběh o králi Svatoplukovi začíná v den svatého Petra a Pavla. Lidé se sešli na mši ve Velehradském chrámě a čekali na příchod arcibiskupa Metoděje. Ten stále mši nesloužil, protože slíbil, že počká na krále, který byl na lovu. Ten ale nepřicházel, a když se blížilo poledne, tak Metoděj začal mši bez něj. Mše byla ale přerušena hlučným příchodem krále a jeho lovecké družiny. Svatopluk byl velmi rozčílený, když zjistil, že Metoděj začal mši bez něj. Metoděj ho ale dokázal dočasně uklidnit, což potom vyvolalo další hněv Svatopluka, který zcela zapomněl na to, co vše udělal Metoděj pro moravskou říši. Svatopluk tedy Metoděje vyhnal. Metoděj začal chodit po krajinách a všude kázal ve slovanském jazyce, aby mu všichni rozuměli.

Svatopluka ale stihl trest, jeho země byla napadána mnoha národy, ať už Uhry, Poláky, Němci, ale i Češi se bouřili. Král se snažil své nepřátele zastavit, ale nedařilo se mu to. Pochopil, že je to Boží trest za jeho chování. A jednou v noci, když byl ve svém vojenském ležení, tábor opustil a vydal se na místo, kde žili tři poustevníci, a přidal se k nim. Až před svou smrtí jim přiznal, kdo vlastně ve skutečnosti byl.

O králi Ječmínkovi

Když král Svatopluk zničehonic zmizel, tak se na Moravě hledal nový panovník. V té době žil na Chropíně zeman, který byl považovaný za chytrého a jeho lid ho miloval. Proto nikoho nepřekvapilo, že byl zvolen novým panovníkem. Pán z Chropínského zámku se chtěl seznámit se svou novou říší, a tak hodně cestoval. Všude ho vítali oslavami. Nový král si na to zvykl, a když se vrátil domů, pořádal i on sám často oslavy. Jeho lid se na to ale díval s obavami. Nakonec ho lid za to proklínal, protože s oslavami přicházely i vyšší daně. Jediný koho jeho lidé litovali, byla jeho žena, která se za ně snažila přimlouvat. Její manžel to již nevydržel a vyhnal ji z domu. Málem ji u toho i zabil. Když ji pronásledoval, aby jí ublížil, podařilo se jeho manželce schovat se v obilí na poli, kde ji pak lidé našli ležet s malým miminkem, které porodila. Dítě dostalo jméno Ječmínek. Král rozhodl, že mu žena a ani syn nesmí přijít na oči a nechal je přesídlit daleko od něj. Když svého činu začal litovat a chtěl poznat svého syna, tak pro ně poslal posly, ale ti je už nenašli. Král toho začal litovat, ale dobré rady se mu od nikoho nedostalo. Nakonec spáchal sebevraždu skokem do studny. Před svou smrtí se dozvěděl, že jeho syn bude vládnout, až bude zemi nejhůře a dostane ji z krize. Od té doby lidé neustále věřili, že se Ječmínek zjeví a moravskou a českou zemi zachrání.

Praporec sv. Václava

Roku 1125 to vypadalo, že se počasí zbláznilo, protože v létě byla zima a padal sníh, a naopak v zimě zemi zasáhly letní lijáky. Všichni tušili, že je to zlé znamení, že přijde válka. V té době byl knížetem zvolen Soběslav. Proti tomu ale protestoval jeho bratranec olomoucký kníže Otík Černý. Otík si také jel stěžovat k císaři. Císař Otíka vyslyšel a pozval si ke svému dvoru Soběslava, aby se mu zodpovídal za to, že se prohlásil knížetem. Podle císaře měl mít jen on právo jmenovat nového knížete české země. Soběslav toto „pozvání“ odmítl s tím, že česká země je svobodná. Bylo jasné, že císař si to nenechá líbit a s Otíkem do Čech vtrhne. Češi se začali chystat na válku, byli ochotni svoji zemi hájit, protože Soběslava měli velmi rádi. V noci předtím než se vydal s vojskem na pochod, měl Soběslav sen, ve kterém se mu zjevil svatý Vojtěch a prozradil mu, kde se nachází praporec sv. Václava. Svůj sen prozradil svému kaplanovi Vítovi, který se vypravil do Vrbčan a praporec tam také našel za oltářem. Praporec rychle přepravil k Soběslavovi, přestože mu počasí při cestě zrovna nepřálo. Soběslava a jeho vojsko zastihl u Teplic. Soběslav si dal svolat celé vojsko a s nadšením jim sděloval, že Bůh jim dal znamení své náklonosti právě tímto praporcem. Všichni se velmi radovali a praporci žehnali.

Pomalu se blížila nepřátelská armáda složená z německých Sasů a Durynků, Flandřanů, Frisů, Brabantů, Rýňanů, Švábů i Bavorů. S nimi přijížděl i Otík Černý. Sešikovali se u Chlumeckého údolí, kde na ně již čekalo české vojsko. Kaplan Vít přitom držel praporec sv. Václava. Když se přiblížil okamžik bitvy, zjevil se na nebi orel, který přeletěl nad hlavami českých vojáků a letěl přímo k německým vojskům a vydal u toho skřek. Všichni to považovali za dobré znamení. V tu chvíli se také rozezvonily zvony. Kněz Vít to považoval za znamení, že Bůh je s nimi. Vojáci začali spontánně zpívat „Hospodine, pomiluj ny“. Když dozpívali, vyrazili do bitvy. Němci proti nim neměli šanci, a tak začali prchat. V boji padl i Ota Černý. Češi v tomto boji zabili nejméně pět set německých šlechticů. Císař s hrůzou sledoval svou porážku. Chtěl se dát na ústup, ale Češi ho obklíčili a byl zajat. Soběslav ho propustil, když ho císař uznal knížetem. Pak císař odtáhl domů a česká země mohla slavit. Soběslav nechal na hoře Říp znovu vystavět kapli svatého Jiří.

Roku 1260 došlo k další slavné bitvě mezi Přemyslem II a Uhry na Moravském poli. Přemysl zde stál proti přesile. Obě vojska stála proti sobě a mezi nimi proudila řeka. Obě armády se dohodly, že Češi nechají v klidu Uhry přeplout přes řeku a až další den začne boj. Uhři ale dohodu porušili, přeplavili se tajně v noci a zaútočili dříve, než bylo dohodnuto. České vojsko ještě nebylo na bitvu připraveno, odvahu si ale dodali zpěvem písně. Pomáhal jim i pražský purkrabí, který opatroval praporec svatého Václava. České vojsko tuto bitvu vyhrálo. Této bitvy se měl také zúčastnit Jan syn Svojslava, ale vážně onemocněl, a proto nemohl jít. V den bitvy upadl zničehonic v těžký záchvat, až si přátelé mysleli, že umírá. Náhle se ale jeho stav změnil, vypadal mnohem zdravěji a veseleji. Probral se a svým přátelům sdělil, že celý boj viděl a Češi vyhráli.

Praporec svatého Václava zmizel, nikdo neví, kdy a jak se to stalo. Jen podle pověstí se dá soudit, že nebyl zničen a ani se se nestal kořistí. Nejspíš znovu čeká v bezpečí Vrbčanského kostela, až zas bude potřeba.

O Bruncvíkovi

Po smrti knížete Žibřida se novým knížetem stal jeho syn Bruncvík. Přál si získat pro svůj rod znak lva do erbu, a proto opustil svou ženu a vydal se s družinou do světa. Než odešel, vyměnil si s ženou prsten, aby na sebe nezapomněli a řekl jí, že pokud se nevrátí do sedmi let, tak je pravděpodobně mrtev. Bruncvík a jeho družina šli po souši tak dlouho, jak to šlo, pak se nalodili na loď, která je doplavila k ostrovu, na kterém byla jantarová hora. Z tohoto ostrovu se nedalo dostat, přestože to Bruncvík s družinou zkoušel. Bruncvík a jeho družina tu strávili dva roky, během nichž jim došlo veškeré jídlo, museli jíst i koně a nakonec postupně umírali. Nakonec způsob záchrany vymyslel starý člen družiny, když žil už jen on a Bruncvík. Poradil Bruncvíkovi, ať na sebe oblékne koňskou kůži, protože každý rok na ostrov přilétá pták noh a ten ho odtamtud odnese. To se také stalo. Pták noh Bruncvíka donesl do svého hnízda a vydal se hledat další potravu pro svá mláďata, která Bruncvík mezitím pozabíjel. Bruncvík se dostal až do údolí, kde uslyšel hrozný řev a uviděl boj devítihlavé saně se lvem. Rozhodl se, že v boji pomůže lvovi. Společnými silami se jim podařilo saň zabít. Od té doby se lev nechtěl od Bruncvíka hnout, ten mu nejprve nevěřil, ale když se o něj lev staral, tak své nedůvěry litoval. Tři roky bloudil Bruncvík se lvem krajinou, až se dostali k moři, kde si hned Bruncvík vytvořil vor. Pokusil se odplout bez lva, protože se bál, že mu bude lev dělat jen problémy. Lev ale skočil na vor. Bruncvíka jeho oddanost dojala. Dopluli spolu na ostrov, kde byl velký hrad. Zde viděl podivně vypadajícího krále a ještě podivnější družinu. Král mu oznámil, že s nimi bude muset zůstat, nebo zachránit dceru krále, kterou unesl drak Bazilišek. Bruncvík se se svým lvem vydali raději zachránit princeznu, která byla střežena nejen drakem, ale i různými obludami. Draka se jim podařilo společnými silami a pomocí kouzelného prstenu, který dodal Bruncvíkovi sílu dvaceti mužů, přemoci. Bruncvík tedy doprovodil princeznu zpět ke králi, který ho ale odmítl z hradu pustit. Bruncvík si musel vzít královu dceru za ženu, ale u toho vymýšlel, jak se dostat ke své milované manželce. Jednou se procházel po hradě a ve sklepení našel starý meč bez jílce. Meč se mu zalíbil, a tak ho vyměnil za ten svůj. Od princezny se pak dozvěděl, že ten meč je kouzelný, dokáže useknout hlavu všem, u kterých tomu jeho nositel chce. Bruncvík se pomocí tohoto meče dostal z hradu. Nechal meč, aby setnul hlavu všem obludám, králi i princezně, za jejich nevděk. Bruncvík se pak se lvem vydal na korábu přes moře. Dostal se až na ostrov, kde všichni tančili, zpívali a slavili. Řekli mu, že s nimi musí zůstat, byli to ďábli zakletí Azmodeové, Bruncvík jim také nechal setnout hlavy a pak plul dále. Až uviděl krásné město a vydal se k němu. Ve městě ale nikdo nebyl. Až tam přitáhlo vojsko a král se ho ptal, jak se tam dostal. Král chtěl, aby mu Bruncvík slíbil, že s nimi zůstane navěky, nebo ho vsadí na ohnivého koně. Bruncvík nechal ale srazit hlavu jeho vojsku. Král ho prosil o smilování a za to mu slíbil, že ho dovede do jeho vlasti, což také splnil. Bruncvík se tak se svým lvem vrátil do české země. V Praze se mezitím chystala svatba jeho manželky s bohatým nápadníkem, protože již uplynulo sedm let. Bruncvík v utajení pronikl na pražský hrad a tam upustil prsten do číše jeho ženy, ta poznala okamžitě svůj prsten a všem sdělila, že se vrátil. Její nápadník se okamžitě vydal za Bruncvíkem, aby ho zabil. Bruncvík ho a jeho družinu ale připravil o hlavu. Vrátil se ke své manželce a žili spokojeně a měli syna Ladislava. Když Bruncvík zemřel, lev po něm tak tesknil, až také u jeho hrobu zemřel.

Bruncvíkův meč je zazděn v Karlově mostě v místě, kde stojí Bruncvíkova socha. Tato zbraň se má objevit až tehdy, až bude českému království nejhůře. V tom okamžiku z Blaníku přijdou na pomoc rytíři a Bruncvíkův dědic pojede na koni po Karlově mostě a jeho kůň kopytem vyryje z kamení Bruncvíkův meč.

Opatovický poklad

V Opatovickém klášteře měl být ukrytý poklad. Jednou před polednem přišel do kláštera tajemný návštěvník, kterého přijal zdejší opat. Návštěvník přijel z Hradce. Opat jej pozval k obědu. Host tam prokázal, že má bohaté znalosti o klášteře i kostele. Opat byl jeho znalostmi a chováním zmatený. Věděl, že den předtím do Hradce přijal císař a začal mít pocit, že právě tento návštěvník by jím mohl být. Požádal tedy hosta, aby se mu představil. Host si nejprve přál navštívit kostel a poprosil opata, aby s sebou vzal dva nejstarší mnichy z kláštera. Ten tak učinil. Host tam přiznal, že je to opravdu císař Karel IV. Chtěl poznat tento kostel a spatřit poklad. Opat se mu pokoušel vysvětlit, že ho musí střežit. Dohodli se nakonec na kompromisu. Opat a mniši císaře k pokladu zavedou a ukážou mu ho, ale císař bude mít cestou zakryté oči, aby neviděl, jak se tam dostali. Tak se také stalo a císař byl pohledem na poklad unesen. Opat mu dovolil si z pokladu odnést překrásný prsten, který Karel pak nosil na ruce až do své smrti a byl s ním i pohřben.

Ve stejný rok, kdy byl upálen mistr Jan Hus, navštívili Opatovický klášter dva hosté, pan Jan Městecký z Opočna a pan Otto z Bergova. Oba seděli s opatem a popíjeli víno, když se z venku ozvalo troubení. V tu chvíli oba vyskočili a zajali opata. Ze tmy do kláštera pronikla jejich družina. Muži se snažili mučením přesvědčit opata, aby jim prozradil, kde se ukrývá klášterní poklad. Ten tajemství neprozradil. Jejich družina mezitím vyloupila klášter a mnoho mnichů bylo zraněno. I opat podlehl svým zraněním, ale poklad neprozradil. Pan Městecký se do tohoto kláštera po pěti letech vrátil, když velel zdejšímu císařskému vojsku v boji proti husitům. Kostel byl v bojích vypálen a zničen.

Rozvaliny postupně mizely a místem, kde dříve stával starý kostel, nyní tekla řeka Labe. Jen malá část rozvalin zůstala na suchu. Tam, kde dříve stával hlavní oltář, nyní rostla lípa, ze které v noci někdy vycházela překrásná záře. Blízko místa kde dříve stával kostel, vznikl mlýn, u něhož se jednou stalo, že přestala téct voda, ztrácela se uprostřed řečiště a propadala se do nějaké propasti. Za půl hodiny začala téct jako dříve. Bylo jasné, že se propadla klenba nějakého klášterního sklepení a voda zaplavila sklepy a chodby pod řekou. Tedy i místo, kde byl pravděpodobně ukrytý poklad.

I přesto se k pokladu pokoušeli lidé dostat. Po bitvě na Bílé hoře přišli čtyři Vlaši, kteří se k němu pokoušeli potopit, ale dva to nepřežili, jejich těla se již nenašla.

O staré Praze

1. O staré Praze

Karel IV. se velmi zasloužil o to, že Praha se rozrostla a že měla již za jeho vlády takovou návštěvnost z řad šlechticů. Mnoho lidí ji považovalo za jedno z nejkrásnějších měst na světě. Jednou se Karel procházel se svou družinou a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a společně se všichni kochali pohledem na krásu Prahy. Karel se zeptal hvězdáře, co četl ve hvězdách o budoucnosti Prahy. Ten mu sdělil, že Menší Město bude zničené ohněm a že Staré Město zničí povodeň. Všechny to zasáhlo, jen Karel si věděl rady, rozhodl, že založí Nové město. Tak také učinil. Sám vymezil prostor, směr hradeb, sám položil základní kámen, sám rozhodl o směřování ulic, určil, kde budou tržiště a náměstí. Velmi o tom diskutoval se staviteli. Když stavitelé přidali jednu ulici, o které nerozhodl, nechal ji pojmenovat Nekázalka, protože tu nekázal nechat postavit. I panovník se na této části města významně podílel finančně. Nechal zde založit řadu klášterů, i kostelů. Jeden z nejznámějších je klášter Na Slovanech, protože se tam kázalo česky a žili tam slovanští mniši.

Karel nechal také založit kostel naproti Slovanskému kostelu, který nesl jméno Karlov. Jako stavitele určil mladého muže, který narýsoval takový plán, kterému se divili i zkušení stavitelé. Nikdo totiž nevěřil, že by klenba mohla vydržet. Všichni si mysleli, že takový chrám spadne. Nakonec i mladý stavitel začal mít pochybnosti, a tak aby si neudělal ostudu, radši upsal svou duši ďáblu. Až pak chrám nechal dostavět. Problém byl, že nikdo nechtěl to lešení odklidit, protože si všichni mysleli, že pak chrám spadne. Nakonec se stavitel rozhodl, že lešení zapálí. Davy lidí čekaly, co se stane. Když stavitel vykročil, tak velmi zahřmělo, vypadalo to, že chrám se boří, a tak se lidé rozutíkali. Stavitel měl pocit, že je to trest boží a utíkal domů. Když prach zmizel, lidé viděli, že se nad nimi objevilo překrásné klenutí a žasli. Hledali pak stavitele, který ale spáchal doma sebevraždu. Chrám byl potom dokončen.

Karel také nechal postavit nový chrám svatého Víta a Karlův most. K jeho stavbě bylo potřeba mnoho vajec, a tak všechna města království posílala vejce do Prahy. Z města Velvar ale poslali vejce vařená, aby se cestou nerozbila, tak se jim smála celá Praha. Když byl most dostavěn, neměl žádných soch, byl tam jen dřevěný kříž, před kterým se dříve konaly popravy. Na zdi je vytesána bradatá hlava, která má být podobiznou prvního stavitele.

Když se šlo od Karlova k mostu k Pražskému hradu, míjela se dlouhá, zubatá zeď. I tu nechal vystavět Karel. Když totiž zemi zasáhla bída, byli lidé ochotni pracovat ne za peníze, ale jen za jídlo. Karel jim dal práci, chtěl, aby postavili zeď od Petřina až ke Strahovskému klášteru. Této zdi se také říká Hladová.

V Praze žil v té době bohatý měšťan Jan Rotlev, který věřil, že doly na Jílové hoře ještě nejsou prázdné a nějaké zlato tam je. Všechny peníze dal do těžby, dokonce i jeho manželka prodala všechny šperky, až jí zbyl jen její zlatem tkaný šlojíř (svatební závoj). Nakonec i tuto milou vzpomínku nechala prodat, aby její manžel měl na obnovu práce. Jakmile se horníci dali do díla, okamžitě narazili na zlato. Zlatá žíla Rotlevovi zcela nahradila jeho finanční ztrátu a on se stal velmi bohatým. Ten důl nazval Šlojíř. Nechal si v Praze postavit velký dům.

V roce 1378 se po české zemi roznesla zpráva, že Karel je vážně nemocný a umírá. Před jeho smrtí se náhle rozezněly zvony na svatovítské katedrále, aniž by na ně někdo zvonil. V tom okamžiku Karel zemřel.

2. Žito kouzelník

Karlův syn Václav patřil ke spravedlivým vládcům. Sám často chodil mezi lidi v přestrojení, aby zkoušel jejich poctivost. Pokud zjistil, že pekař šidí, donutil ho chleba rozdat chudým a dal mu pokutu, případně ho nechal v koši zmáchat ve Vltavě. Na svém dvoře měl kouzelníka Žita. Ten prováděl různé kousky, například dokázal jen tak zničehonic změnit oblečení. Jindy proměnil ruce šaška v kopyta a proměnil je zpět, až když šašek plakal. Jindy se král Václav rozhodl, že si vyjede na projížďku. Měl zapřažené koňské spřežení a čekal jen, až přijde kouzelník Žito. Ten si ale sehnal vlastní spřežení, do něhož zapřáhl kohouty. Když vyrazili, lidé se na ně chodili dívat.

Jindy přeměnil Žito třicet víchů ze slámy na třicet vykrmených prasat a prodal je bohatému a lakomému pekaři Míchalovi. Radil mu, aby prasata nepouštěl k vodě. Pekař ho ale neposlechl a hnal vepře k brodu. Jakmile tam zvířata skočila, tak se opět proměnila ve slaměné víchy. Pekař se je pokoušel pochytat, ale uplavaly mu. Naštvaný pekař se vydal na hrad za kouzelníkem a křičel na něj. Kouzelník ale vypadal, že spí a křik pekařův ho nevzbudil. Pekař ho proto chytil za nohu. V tom okamžiku kouzelníkovi upadla noha. Žito začal křičet a hnal vyděšeného pekaře k soudnímu dvoru. Tam Žitovi svědci dosvědčili, že to pekař spáchal. Pekař proto musel Žitovi zaplatit tučnou pokutu. V tom okamžiku se Žitova noha náhle spravila.

Nedlouho po této události přijel do Prahy bavorský vévoda a přivezl s sebou několik kejklířů. Ti uměli vše, co uměl Žito. Kouzelníka to velmi trápilo, a tak vymyslel lest na bavorské kejklíře. Při obědě se pod okny začal ozývat německý křik a kejklíři vyhlédli z okna. V tu chvíli jim narostly obrovské parohy a oni nemohli strčit hlavu zpět dovnitř. Lidé se jim velmi smáli. Odpoledne pak tito kejklíři předváděli různé kejkle, aby pobavili diváky. Žito ale nikde nebyl. Pak se Žito najednou ozval. Vystoupil na lešení a začal si roztahovat pusu tak, že se mu do něj vešel jeden kejklíř. Pak Žito toho kejklíře vyplivl do kádě plné vody. Všichni se tomu smáli. Král Žita velmi chválil.

3. O králi Václavovi IV.

Po nějaké době se král Václav nepohodl se zemskými pány, protože nevyužíval jejich rady, raději věřil radám zemanských a městských pánům. Nakonec se zemští pánové proti němu spikli s uherským králem a jeho bratrem. Dokonce se jim podařilo krále zajmout, když jel z hradu Žebrák do Prahy. Zavezli ho na Staroměstskou radnici. Vězení se nazývalo Špinka. Ve vězení ho drželi 15 týdnů. Protože bylo teplo, přemluvil konšely, aby ho nechali alespoň vykoupat v lázních. Ti ho pustili se strážci, ale musel se obléct do oblečení obyčejných měšťanů. Když byl v lázních, podařilo se mu utéct s pomocí místní lazebnice, která s ním převeslovala na druhý břeh, kde se schovali v lesích, které Václav znal z lovů. Společně se vydali k Novému hradu, kde purkrabí krále poznal. Lazebnice za to dostala odměnu, a když král nechal postavit nové lázně, tak jí je daroval i s další odměnou. Zároveň také odměnil všechny pražské lazebníky, listinou je postavil na stejnou úroveň jako ostatní řemeslníky.

Král se ale i tak dál trápil a dožil se mnoha zklamání a nevděku. A poté, co se ho někdo pokusil otrávit, přestal věřit lidem. Nechal si proto zavolat hvězdáře a chtěl vědět, co ho čeká. Ten ho varoval, aby se střežil svatovítské věže, protože zemře před ní. Král se tedy rozhodl, že věž musí být zničena a nechal dělníky, ať ji začnou rozebírat. Když se král dozvěděl o tom, jak byli z radnice vyhozeni jeho konšelé, velmi se rozčílil a ranilo ho mrtvice. Nedlouho poté zemřel. Hvězdář měl nakonec pravdu, král zemřel před svatovítskou věží = zemřel dříve než ona. Věž, která nebyla celá rozebrána, byla znovu dostavena.

4. Staroměstský orloj

Lidé se scházeli na Staroměstském náměstí, aniž by bylo svoláno jakékoliv jednání. Všichni se chodili dívat na staroměstský orloj. Obyčejní lidé obdivovali krásné postavy, které se na orloji míjeli. Učenci obdivovali všechny hodiny, které orloj zobrazoval. V tu chvíli se objevil mistr Hanuš, který orloj vytvořil, a začal vysvětlovat, jak orloj funguje a co zobrazuje. Starší měšťané se společně s Hanušem vydali do věže, aby se podívali na vnitřek orloje. Tam se v nich probudily určité obavy, že by Hanuš mohl sestavit takový a možná i lepší orloj i pro jiné město. A když Hanušovi začaly přicházet různé nabídky, tak se jejich obavy ještě zhoršily. Jednou večer k Hanušovi přišli tři muži, kteří ho oslepili a oči mu pak ještě ošetřili. Lidé ho velmi litovali a hledali ty, kteří mu to způsobili. Hanuš věděl, kdo a proč to udělal, ale nikomu to neřekl. Pomstil se jinak, nechal se bývalým studentem odvézt do věže a tam poničil stroj orloje. Orloj tak přestal fungovat a nebyl nikdo, kdo by to mohl opravit.

5. O Daliborovi z Kozojed

Po smrti Václava IV. se na českém trůně vystřídalo několik panovníků. Král Vladislav II. Jagellonec nechal na Pražském hradě postavit věž, ve které byla tři vězení. Věž zatím neměla své jméno, čekalo se na jejího prvního nedobrovolného obyvatele.

V té době mnoho poddaných trpělo bezprávím. Pokud s nimi jejich pán nejednal dobře, neměli nikde zastání. To se stalo i sedlákům u Adama Ploskovského z Drahonic, proti kterému jeho sedláci povstali, protože byl na ně krutý a vymýšlel si neexistující roboty. Sedláci vpadli do jeho tvrze. Adama zde také zajali, ten, aby se zachránil, jim slíbil, že je za to nebude pronásledovat. V sousedství Ploskovského žil v té době mladý zeman Dalibor z Kozojed, o kterém se vědělo, že je spravedlivý. K němu se vydali sedláci, kteří obsadili Ploskovského tvrz a žádali ho, aby se této tvrze ujal a že ho budou rádi poslouchat. Dalibor jejich nabídku přijal s tím, že mají písemný souhlas od Ploskovského. Ten se ale potom dovolával svého majetku a považoval Dalibora za zloděje. Proti Daliborovi se postavila řada hejtmanů. Dalibor byl proto zajat a skončil v novém vězení ve věži, které se po něm začalo říkat Daliborka. Dalibor, který byl ve věži sám, a stýskalo se mu po domově, začal hledat útěchu v hudbě. Z peněz, které měl na jídlo, si koupil housle a učil se na ně hrát. Stal se ve hře na housle mistrem. Lidé chodili pod jeho věž a poslouchali jeho hru. Když Daliborovi došli peníze, spouštěl po svém „koncertě“ dolů plátýnko, do kterého mu lidé rádi dávali peníze na přilepšenou. Někdy dali i nějaké šatstvo, či jiné věci, které by se mu mohli hodit. Dalibor byl ale odsouzen k trestu smrti, a tak Daliborka utichla.

6. Ze Židovského města

Židovské město bývalo součástí Starého města pražského. Židovské město bylo od zbytku Prahy odděleno hradbami, jimiž procházelo šest bran. Židovská část Prahy nebyla tak hezká jako zbytek Prahy, bylo zde vše chudší. I za hradbami museli židé nosit na plášti rudé kolo, které je označovalo.

Židé i přes ponížení ve kterém žili, věřili, že jejich předci zde žili ještě dříve, než Libuše nechala toto město postavit. Věřili, že i jejich stará-nová synagoga je starší než křesťanský chrám svatého Víta. Tato synagoga byla postavena podle vzoru Jeruzalemského. Dvakrát byla židovská synagoga znesvěcena, poprvé za Jana Lucemburského, kdy mu tu jeho lidé hledali židovský zlatý poklad a po druhé za Václava IV., při tomto znesvěcení bylo zabito i mnoho židů a jejich krev potřísnila stěny. Stěny pak nebyly čištěny, aby jejich krev připomínala židovské utrpení.

Jeden z příběhů vypráví o rabbi Jizchakovi, který se jednou vracel lesem do Prahy. V jednu chvíli se koně zastavili a nechtěli dál. Kočí a Jizchak viděli podivnou záři. Jizchak se šel podívat, odkud záře vychází. Viděl tam dva pidimužíky s kupou stříbra a zlata. Ptal se jich, komu to zlato patří, oba mu odpověděli, že jemu ne. Jizchak se jen dozvěděl, že to zlato dostane žid a to až potom, co se vdá jeho dcera. Jizchak si ze zlata nesměl nic vzít, ale směl mince vyměnit. Vyměnil své tři zlaťáky za jejich. Když se dostal do Prahy, zkusil zjistit, kdo ty peníze jednou získá. Jeden ze zlaťáků, které si přinesl, hodil zabalené do papíru na ulici a čekal, kdo je zvedne. Objevil se mladík, vzal zlaťák a zmizel. Tak se to opakovalo i další dva dny. Jizchak získal tak jistotu, že ten chlapec bude jednou právoplatným majitelem. Aby zjistil charakter chlapce, dal vyhlásit, že se mu peníze ztratily a čekal, jestli mu je chlapec vrátí. Chlapec opravdu přišel se dvěma zlaťáky a omlouval se, že nevěděl, komu patří, jinak by je vrátil již dříve. Ten jeden věnoval matce, která ho ale Jizchakovi vrátí, až si ho vydělá. Jizchak mu nabízel, že může žít u něj. Mordechai to ale odmítl, musel se starat o rodiče, ale začal k Jizchakovi docházet a ten ho učil, co uměl. Jeho dcera se do něj zamilovala, a tak se později vzali. Jizchak stále čekal na zlato, které měl Mordechai získat, když ale stále nic neměl, tak ho vyhnal ze svého domu. Jeho žena šla s ním. Z Mordechaie se stal schopný obchodník, jednou dal na dluh nějaké nástroje muži, který k němu přišel do obchodu a ten mu za to dal obrovskou truhlu, ve které Mordechai objevil zlato. Chtěl ho muži vrátit, ale muže už nenašel. Velkou část zlata věnoval synagoze a městu. Mordechai se usmířil i s Jizchakem.

Další z příběhu se odehrává v době Rudolfa II., kdy je v židovském městě rabbim Löw ben Bezalel. Král rozkáže, že se židé mají z města vystěhovat, rabbi ho ale přesvědčí, aby změnil názor. Navíc Rudolfa velmi zaujal a směl ho chodit navštěvovat. Jednou ho Rudolf požádal, že by si přál spatřit arciotce. Rabbi mu to splnil, napřed mu ale řekl, že se nesmí císař během setkání s arciotci usmát, jinak zmizí. Tak se i stalo, vše skončilo, když se Rudolf zasmál. V tom okamžiku ale také začal klesat strop v místnosti, kde se nacházeli. Rabbi klesání zastavil, ale strop se již do původní výšky nevrátil. Císař navštívil rabbiho doma a byl mile překvapen krásou interiéru jeho domu.

Největším divem rabbiho byl jeho sluha golem, který pro něj pracoval bez odpočinku a oddechu. Jen na šábes musel rabbi vyndat z jeho úst kouzelný šém. Jednou na to ale rabbi zapomněl a vydal se zahájit šábes. Mezitím se ale golem zbláznil a začal vše ničit. Rabbi ho ale zastavil a pak ho již nikdy nevzkřísil.

Součástí Židovského města byla i zahrada mrtvých, kam byl po své smrti pohřben i Rabbi Löw. Na židovské hroby se dávaly kameny na znamení úcty. Jeden z pohřbených byl i žid, který přestoupil na křesťanskou víru, ale na smrtelné posteli se vrátil k židovství. Vyprávělo se, že jeho duch v noci musí chodit do kostela a hrát na varhany, aby tím obměkčil boha.

7. Smutná místa

Jedním ze smutných pražských míst je Staroměstské náměstí, na němž bylo 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů. Popravy vykonal kat Mydlář. Na upomínku tohoto činu zůstaly na náměstí staré kameny, které ale postupně byly přemístěny. Připomínkou poprav byl i kámen u Novoměstské radnice s letopočtem 1627. Zde se konala poprava kněží a roku 1743 poprava českých pánů, kteří se přidali na stranu bavorského kurfiřta Karla Alberta.

8. Faustův dům

Naproti klášteru Na Slovanech stál dům, v němž dříve žil Faust, který se věnoval alchymii a upsal svoji duši ďáblu, který si pro něj přišel, ale Faust mu vzdoroval, a tak ho ďábel dostal z domu tak, že s ním prorazil strop. Od té doby v tom domě nikdo nedokázal žít. Říkalo se, že tam Faust v noci straší. Zároveň také nešla žádným způsobem zadělat díra ve stropě v ložnici.

Po Praze chodil chudý student, který neměl co jíst, byla mu zima a neměl ani kde spát. Proto vkročil do Faustova domu, byl velmi unavený, a tak hned usnul. V noci ho nic nevzbudilo. Ráno si dům začal procházet. Našel tajnou místnost, ke které vedly zvláštní schody, viděl v ložnici rozházené knihy. Celá ložnice v něm vzbuzovala hrůzu. Na jedné černé míse objevil stříbrný tolar, který si po chvíli váhaní vzal a ve městě si za něj koupil jídlo. V noci se do domu vrátil. Ani tehdy žádného ducha neviděl, za to ráno opět našel na míse stříbrný tolar. Opět ho utratil a co mu zbylo, to si nechal. Postupně si student na život v domě zvykl. Také si zvykl na to, že má přísun peněz bez práce. Postupně omezoval svou docházku do školy. Začal se ale také zadlužovat. Ve volných chvílích studoval knihy, které našel v domě, dokonce i ty, které byly rozházené po ložnici. Už se ani nebál v ložnici spát. Do domu zval i své přátelé. Jednou se v hospodě velmi opil a řekl přátelům, že zítra bude mít spoustu peněz. Hodlal vyvolat ďábla a donutit ho, aby ho poslouchal a dal mu zlato. Po studentovi se ale druhý den slehla zem. Už ho nikdo nikdy neviděl. Jen na stěně se našly stopy čerstvé krve.

O Žižkovi

Pověst o českém husitském vojevůdci začíná v Trocnově, kde se Jan Žižka narodil pod dubem. Jan studoval v Prachaticích. Denně do školy docházel podél řeky Blanice. Když byl dospělý, zdědil Jan statkářský dvůr po svém otci. Dostal se ale do sporů s Jindřichem z Rosenberka, který vládl v jižních Čechách. Jan Žižka proti svému nepříteli neměl žádnou šanci. Vypálili mu dvůr a zničili majetek, proto Jan utekl do lesů. Až když se za něj přátelé přimluvili, dostal se ke královskému dvoru, v jehož čele byl král Václav IV. Jan Žižka se zde stal komorníkem královny Žofie. Tento dvůr na chvíli opustil, aby mohl bojovat po boku Poláků v boji proti řádu německých rytířů v bitvě u Tannenberka, kde také přišel o oko. Poté se vrátil zpět ke královně Žofii, s níž často docházel do Betlémské kaple na kázání Jana Husa. Žižkovi se Husova kázání velmi líbila a souhlasil s nimi. Proto ho mrzel osud Jana Husa. Jednou se nad jeho osudem zamýšlel při procházce po nádvoří na Vyšehradě a setkal se tu s Václavem IV., který mu řekl, že jestli ví, jak napravit tuto nespravedlnost, že Husovi bylo ublíženo i přes králův glejt, tak ať to napraví. A to měl Žižka v úmyslu.

Mnoho Pražanů se v té době začalo hlásit k přijímání pod obojí a chtěli požádat krále, aby zvětšil počet kostelů, kde toto přijímání probíhá. Když ale na něj čekali, tak se král jejich množství lekl a bál se, aby se svých požadavků nedomáhali pomocí zbraní. Proto vydal příkaz, že každý musí svou zbroj přinést do hradu a odevzdat ji. To se ale Pražanům nechtělo. Řešení našel právě Žižka. Pražané se do svých zbrojí oblékli a vydali se na hrad, kde Žižka ke králi promluvil, že mu nesou zbroj a jsou ochotni v ní za něj bojovat, kde ukáže. To se králi líbilo, a proto jim dovolil zbroj si ponechat.

Po smrti krále Václava IV. se trůnu ujal jeho bratr Zikmund, který k Čechám neměl takový vztah. Češi se báli, že Zikmund usiluje o zničení českého království, a tak proti němu povstali právě pod vedením Jana Žižky z Trocnova. Základem jeho armády byli sedláci.

V roce 1421 se postavil nepřátelským vojákům u Sudoměře, kde měl jen několik vozů a koní. Žižkova „armáda“ ustoupila za rybník, který byl tenkrát vypuštěný. Ženy měly do trávy a rákosí pokládat své závoje a všechny šátky. Když se pak objevili nepřátelé, hrnuli se k jejich vytvořené tvrzi z hráze a vozů. Jenže pánům se šlo v brnění měkkou půdou velmi špatně a začali padat, k tomu se jim nohy neustále pletly do ženských šátků, a proto padali a padali. Přitom se na ně zezadu hrnuly další řady jejich vojáků. Tak jejich vojska uvízla, a v tom se na ně hrnuli Žižkovi muži. Žižkovi muži také vyhráli a táhli dál k Táboru.

Jindy Žižkovi v boji pomohlo, když nechal po zemi rozházet tříhranné kotvice s ostrými hroty. Ty se pak vrážely nepřátelským koním do nohou a vojáci z nich padali.

Jindy Žižka nepřátelé oklamal tak, že nechal svým koním podkovy přikovat obráceně, takže jejich stopy vedly nepřátele opačným směrem.

Nejvíce ale v bojích využíval vozovou hradbu. Někdy nechal pícní vozy naplnit kamením, a pak je proti nepřátelům pustil z kopce.

Žižkovi se podařilo dobýt mnoho nepřátelských hradů a měst. Většinu kořisti nechával svým mužům, sám si rád nechával jídlo, které uschovával na horší časy.

Žižka nechal zničit i mnoho kostelů, někdy se ale nad některými smiloval. Například v Praze se smiloval nad klášterem sv. Anny, protože ho místní jeptišky prosily o milost. V Kutné Hoře chtěl ušetřit Sedlecký klášter, ale jeden z jeho mužů ho zapálil. Žižka ho pak potrestal tak, že mu nechal roztavené zlato nalít do hrdla. Hrad Vlčinec byl naopak chráněn kouzlem, ale i to se povedlo Žižkovi překonat.

Žižka se pokoušel dobýt i hrad Rabí, ale byl tam zraněn do svého jediného zdravého oka. A tak oslepl. Někdy se vypráví, že ho střelou zasáhl zeman Kocovský, jindy že ho zranila tříska ze stromu, do něhož se střela zaryla. Po tomto zranění se ale Žižka nevzdal a nechal se do bitev vodit, jeho přátelé mu vždy popsali terén a on vymyslel strategii a velel armádě. I jako slepý vítězil.

Žižka nebojoval jen na území Čech, vtrhl i do sousedních států, dostal se i do Uher. Tam se dostal do jedné vesnice, ze které místní odehnali většinu svého dobytka s sebou na ostrov, protože věděli, že Žižka nemá žádné lodě. Nechali ve vesnici jen několik malých telat a selat. Žižka poručil, aby tato telata a selata přivedli k vodě a začali zvířata různě bít. Jejich bučení a kvičení se rozléhalo krajinou, takže dobytek z ostrova to nevydržel a hnal se do vody za nimi. Tak Žižka vyzrál na místní obyvatele. Nakonec se Žižka z Uher vrátil.

Když táhli Moravou do Čech kolem Vysokého Mýta, na chvíli si odpočinuli a jeho vojáci vytvořili Žižkovi z hlíny stůl, u kterého se mohl najíst.

Když Žižka táhl na Moravu, vážně onemocněl a zemřel. Vypráví se, že zemřel pod stromem, stejně jako když se narodil. Žižka byl pohřben v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi.

Místo, kde zemřel, bylo známé jako Žižkovo pole a zůstávalo nezorané. Když se ho totiž někdo pokoušel zorat, tak dobytek, do něhož byl pluh zapřažený, zemřel. Rostl na něm jen bezový keř, který se velmi rozpínal. Ani ten se nedal posekat. Sekera totiž zranila toho, kdo s ní sekal.

I na Trocnovském dvoře, kde vyrůstal, zůstal zachován jeho dub. Lidé věřili, že jim tento strom dá sílu. Všude po české zemi vznikala místa pojmenovaná po Žižkovi.

Kutnohorští havíři

Za Žižky začala patřit Kutná Hora do správy české země. Kutná Hora se znovu stala důležitým místem těžby stříbra hlavně za Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Bylo zakládáno mnoho nových dolů a štol. Zlepšoval se výdělek a město se rozšiřovalo, stavěly se zde nové stavby. Horníci neobjevovali na začátku jen stříbro, ale i těla mrtvých Čechů, kteří byli zavraždění Němci kvůli tomu, že přijímali pod obojí způsobu. Jedno z těl, které našli, bylo ale celé a neporušené a vonělo myrhou. Bylo to tělo faráře Jana Chodka. Ke konci patnáctého století se ale začaly pracovní podmínky havířů zhoršovat. Přibývala jim práce a ubývalo peněz. Nikde neměli zastání. Mnoho z nich na tom bylo velmi zle. Havíři si vzájemně stěžovali na jejich pracovní podmínky a řešili, co mohou udělat, aby přestali chudnout a páni bohatnout. Tušili, že kovy, které vykopou, nedostane všechny král, ale že si je jejich páni nechají. Poslali posly tajně ke králi, ten je ale nevyslechl, protože je k němu nepustili. Poslové jim vyprávěli, jak je u krále v Uhrách každý očerňuje. Když poslové dovyprávěli ostatním havířům, co u dvora viděli, havíři se bouřili proti Vlašskému dvoru, že je u krále očernil. Písař a mincmistr na ně z hradu křičeli, ať se rozejdou, že se jim oni pokusí sjednat nápravu. Havíři se ale nedali a křičeli na ně, že oni už dolovat nebudou, ať to páni dělají sami. Na šest tisíc havířů táhlo z města a zastavili se na hoře Špicberk. Páni z Vlašského dvora byli velmi rozčilení a chtěli havíře ztrestat. Havíři doufali, že s nimi páni budou jednat. Jednou v noci je obklíčila vojska tvořená měšťany z okolních měst. Jedno vojsko vedl hejtman Poděbradského královského hradu Oněk Kamenický z Topic. Ležení havířů bylo obklíčeno. Havíři se dohodli, že nebudou prosit o milost, ale ani boj nezačnou. Mnozí z nich věřili, že hejtman Kamenický netuší, jakých křivd se jim v Kutné Hoře dostalo a byli ochotni s ním jednat. Hejtman Kamenický jim slíbil, že když půjdou s ním do Poděbrad, tak jim opatří slyšení u krále, a že se jim nic nestane. Do Poděbrad jich šlo s hejtmanem třináct. V Poděbradech se k nim chovali mile, ale nesměli opustit hrad. Sepsali pro krále zprávu, která mu měla být jízdními posly doručena. Havíři ale netušili, že Kamenický se nechal Kutnohorskými uplatit a zprávu změnil tak, aby z ní havíři nevyšli dobře. Sám o nich psal jako o ničemech chystajících povstání. Kutnohorští mezitím chystali popravní bílé rubáše právě pro tyto starší havíře. Poslové se vrátili večer, aniž by o tom havíři věděli. Druhý den ráno žádal Kamenický tři havíře, aby se vydali na Křivoklát, že tam místní havíři našli rudu, a že oni jsou odborníci, tak ať jim pomohou. Tito tři havíři se vydali. Nevěděli, že tu mají být popraveni.

Ostatních deset si nechal hejtman zavolat a oznámil jim, že se poslové vrátili. Rozhodnutí jim oznámil na dvoře. Havíři se dozvěděli, že jsou odsouzeni k trestu smrti. Nikdo z nich tomu nevěřil. Havíři se museli obléci do popravních rubášů a vypravili se na cestu. V devět ráno je vedli ze zámku. Poprava měla být vykonána pod starým dubem mezi obcemi Polabecká a Klukovská. Šel s nimi dav lidí, který litoval havíře. Na popravu byli určeni dva kati, jeden to odmítl. Postupně byla havířům setnuta hlava a jejich proudy krve vždy vystříkly na jednu z větví tohoto dubu. V okamžiku, kdy skončila poprava, nebe zčernalo a začal hrozivý déšť. Všichni utíkali domů. Déšť trval devět dní. I na Křivoklátě byla poprava vykonána, ale Vítu Krchňavému se podařilo utéci do lesů.

Když se král Vladislav dozvěděl o tom, jak byl obelhán, nechal potrestat jak Kamenického, tak i jeho druhy.

Na větvi dubu, na níž stříkala krev zavražděných havířů, každý rok rostly žaludy ve tvaru havířské kápě. A větev měla načervenalé listí. I když byla neúroda a na stromě nebyly žádné žaludy, tak tato větev měla žaludy vždy. Mnozí lidé věřili, že je žaludy budou chránit. Podobné žaludy rostly i na dubu, kolem něhož havíři šli na popravu.

Bílá paní

Lidé vždy věřili, že jejich smrt bude vždy něčím zvěstována. Některé rody viděly před smrtí bílého vrabce, jinde slyšeli troubení lovčích rohů, jinde se na panství pohyboval nábytek a některým rodům se zjevovala bílá paní. Jednalo se hlavně o Berky z Dubé, pány z Lipé, Švamberky, pány z Hradce a z Rožmberka. Kdykoliv se objevila, bylo jasné, že nastane veselá či smutná událost. Pokud někdo měl zemřít, mívala na rukou černé rukavice. Někdy se na zámku v Jindřichově Hradci procházela i přes den, pokud ji někdo potkal a pozdravil ji, odpověděla a zmizela.

Pověst vypráví, že když se narodil poslední rožmberský vladař Petr Vok, bílá paní se o něj v noci chodila starat, dokud jí jedna z nových služebných nevyhnala. Pak se již u Petra Voka nezjevila. Ten, když byl dospělý, a dozvěděl se o tom, co se dělo u jeho kolébky, nechal vybourat zeď, do níž bílá paní zmizela a našel tam poklad.

Jindy pán z Hradce Jachym onemocněl, ale nikdo nepředpokládal, že je to tak vážné, aby zemřel. V noci ale bílá paní vzbudila Jachymova zpovědníka, ať hned chvátá za pánem. Jachym umíral a potřeboval poslední pomazání.

V Jindřichově Hradci ještě bílá paní za svého života zavedla tradici sladké kaše, což byla hostina chudých. Tenkrát se přestavovala část hradu a paní chodila dohlížet na stavbu a slíbila dělníkům sladkou kaši pro ně a budoucí generace, pokud si pospíší. To se také stalo a ona jim vystrojila hostinu. Od té doby se tato hostina pro chudé konala jednou ročně v době Velikonoc (první hostina byla na podzim, ale sněžilo, tak ji paní nechala přesunout). Vždy bylo nádvoří plné lidí, kteří dostali mnoho jídla a na závěr i onu sladkou kaši.

Růžový palouček

Opodál vesnice Morašice existuje růžový palouček, na jehož okrajích rostou keře různě barevných růží. Tyto růže se nedají nikam přesadit ani vyplenit. Na tomto paloučku se kdysi sešli Čeští bratři k poslední společné modlitbě a přijímání předtím, než museli českou zemi po bitvě na Bílé hoře opustit. Každý z nich se zde loučil s rodnou zemí a někteří si i hrst hlíny z tohoto místa odnesli. A právě ze slz, které tu bratři prolili, vyrostly tyto růže. Traduje se, že tuto noc na paloučku zakopali i zlatý kalich, ze kterého přijímali. Někteří zdejší páni chtěli pole zorat. Pole se ale zorat nedalo. Jiný tu zasel len. Len rostl, rozkvetl a pak ho vytrhali, namočili, usušili, a když ho začali třít, tak shořel. Spolu s ním shořel statek hospodáře, který len zasel, a v ohni zemřela i statkářova dcera. Od té doby palouček nikdo neoral. Stará věštba říká, že na tomto paloučku bude svedena velká bitva, a pak se tu sejde sedm králů a domluví mír.

Boží soud

Šumavské lesy a kopce byly dříve strážené Chody, kteří pocházeli z nedalekých vesnic. Hlídali tyto hranice, aby Němci nezmenšovali české území, případně aby tam nelovili a nepytlačili. Když byla válka, tak Chodové tyto hranice hlídali před nepřáteli. Nosili u sebe hůl zvanou čekana a vodili s sebou psy. Zbraň směli nosit i v dobách, kdy ostatní Češi to měli zakázané. Na praporci Chodů byla psí hlava. Protože jejich služba byla velmi těžká, měli Chodové zvláštní privilegia. Byli považováni za svobodné a neměli žádného pána. Nemuseli robotovat a směli v lesích volně lovit. Také měli vlastního soudce. Vše se ale změnilo po bitvě na Bílé hoře. O devět let později byli Chodové prodáni Lammingerovi. Tento jejich nový pán odmítl uznat jejich práva a choval se k nim jako k poddaným. Chodové se ale odmítli jen tak vzdát svých práv. A proto se s Volfem Vilémem Lammingerem soudili, ten ale během soudu zemřel a na jeho místo nastoupil syn Maximilián, a ten soud vyhrál. Práva Chodů byla neplatná a oni se nesměli odvolat. To se stalo v roce 1668. Chodové se po takovém rozsudku urazili, ale nezapomněli na svá privilegia. A schovávali staré listiny, které o jejich právech svědčili. Lamminger chtěl, aby mu tyto listiny vydali, násilím si je vzal. Chodům zůstaly jen dvě listiny, které byly ale velmi důležité. Chodové poté vyslali v roce 1692 posly k císaři a doufali, že jim císař pomůže. Věřili, že se jich zastane, a proto odmítli robotovat. Lamminger na ně žaloval, a proto byl na Chodsko vyslán Plzeňský krajský hejtman Hora, který měl na to dohlížet. Chodové byli svoláni do Trhanova, tam jim hejtman oznámil, že přišli o svá práva, ale pokud začnou okamžitě poslouchat Lammingera, tak jim jejich vzpoura bude odpuštěna. Chodové byli zklamáni. Nejvíce se chodských práv zastával mladý Jan Sladký řečený Kozina. Chodové rozsudek neposlechli a žili dál podle své svobody. Jejich stížnosti se řešili v Praze, kam bylo posláno 7 Chodů, aby se obhajovalo. Jedním z nich byl i Jan Sladký. Tam se ale rada nezajímala o jejich stará práva, řešili jen jejich neposlušnost vůči Lammingerovi. Chodové se zase odvolávali na svá práva. Ukázali i své dvě listiny, které jim ale rada zničila. Rada je nutila, aby přísahali věrnost Lammingerovi, když odmítli, tak je uvěznili. Zatím Lammingerův správce schválně Chody na Chodsku vyprovokoval, když vrazil do statku jednoho z Chodů, který byl v Praze a zmocnil se dopisů z Vídně. To si Chodové nenechali líbit a jeho myslivce odzbrojili. Správce stihl ujet. Lamminger po tom požádal o vojsko, které přijelo. Proti nim neměli Chodové žádnou šanci, a tak podlehli přesile. Spousta z nich zemřela či skončila ve vězení. Ostatní Chodové museli odpřisáhnout na sv. evangelium, že budou robotovat Lammingerovi. Přísahu muselo složit i 7 Chodů v Praze, odmítli ale dva, jedním z nich byl Kozina. Ti, co přísahu podepsali, mohli jít domů. Ale Lamminger chtěl větší trest. Chtěl popravu tří největších buřičů. Císař popravu schválil, ale měl být vybrán jen jeden. Soud vybral Kozinu, protože ho považovali za nebezpečného. Poprava se konala v Plzni, kam muselo přijít asi 70 Chodů i s dětmi, aby viděli, jak se trestá neposlušnost. I Lamminger přijel na popravu. Poprava se konala 28. 11. 1695. Před popravou zvolal Kozina, že se s Lammingerem do roka a do dne setká na božím soudu. Pak byl Kozina popraven. Lamminger měl strach, že by opravdu mohl zemřít, ale jak se roční lhůta blížila ke konci, jeho obavy se zmenšovaly. Svolával různé veselice a při jedné se začal vychloubat a v tu chvíli zemřel.

O Janošíkovi

Pověst o Jánošíkovi se neodehrává v Čechách ale na Slovensku u Králově Holi. Po smrti krále Matěje se lidem děly různé křivdy, jejich páni je vykořisťovali a nutili těžce robotovat. Mladí se snažili z roboty utíkat a mnoho takových uteklo do hor a stali se z nich horní chlapci. Jedním z nich se stal i Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku spolu se svými jedenácti přáteli. Chodili v zelených košilích a bílých kalhotech s velkým opaskem. Jako zbraně mívali nože, bambitky a valašku. Společně chodili a snažili se napravovat křivdy, přepadávali pány a loupili je. Potom lup dávali chudým.

Janošík se narodil do chudé rodiny, která musela robotovat, jeho otec z něj ale chtěl mít faráře, a tak ho dal na studium. To se ale nelíbilo vrchnosti, že by nějaký chudák měl být takovým pánem, a tak jeho otci ukládali těžkou robotu a všelijak mu škodili, aby sám neměl příliš peněz. Jeho otec to snášel, dělal to pro syna. Až jednou velmi vážně onemocněla Janošíkova matka, Janošík se vydal domů a jeho otec nešel do roboty, protože věřil, že to přece musí vrchnost pochopit. Nepochopila a přišel pro něj dráb, že odpoledne musí on i Janošík na robotu. Ani jeden nešel. Pak pro něj přišlo několik chlapů a před zraky nemocné ženy ho i s Janošíkem odvedli do zámku, kde byli odsouzeni ke sto ranám. Janošíkův otec to nepřežil. Janošíka poté naložili i s tělem otce a odvezli domů, kde ležela jeho matka, a když je viděla, tak zemřela. Janošík pak zmizel ze vsi a utekl do hor i se svým psem. Jednou u studánky štěkal jeho pes na dívku v křoví. Ta Janošíkovi děkovala, že psal odehnal a dala mu kouzelnou valašku a opasek s kouzelnou žilkou, díky nimž měl sílu sto mužů. Od té doby Janošík mstil špatné zacházení se Slováky. V zimě on a jeho přátelé pracovali u dobrých statkářů, na jaře se vraceli zpět do hor. Kořist si vždy rozdělili. Janošík svou kořist dával chudým. Když jeho muži někdy zadrželi studenta nebo faráře, tak ho dovedli k Janošíkovi, který si s ním latinsky povídal, a pak jej třeba nechal kázat pro jeho přátelé a pro něj. Potom ho i s odměnou propustili.

Nakonec Janošíka zradil jeden z jeho přátel, který ho udal, kde se ukrývá a jak by ho mohli chytnout. Pomohl jim i jeden sedlák, který k sobě Janošíka nalákal. Když Janošík vkročil do domu, uklouzl na rozsypaném hrachu, nepřátelé mu vyrvali valašku a přesekli opasek. Janošík byl zajat a odsouzen k popravě. Jeho valaška byla zavřena za sedmery dveřmi. Jeho valaška se pokoušela k němu dostat, ale v okamžiku, kdy se prosekala posledními dveřmi, tak byl Janošík oběšen a valaška zmizela někde v horách.

Ze starobylých pověstí

Sibyllina proroctví

Královna ze Sáby Sibylla měla dar jasnovidectví, jednou zatoužila setkat se s moudrým králem Šalamounem, a tak se za ním i se spoustou darů vydala do Jeruzaléma. Král Šalamoun ji přijal se všemi poctami, které si zasloužila. Sibylla zde zůstala devět měsíců. Jednou ji Šalamoun požádal, aby mu vyprávěla o budoucnosti. Sibylla mu tedy sdělila budoucnost jeho země. Jak bude po jeho smrti země rozdělena, jak zde vládnout budou cizí lidé a že Šalamounův chrám bude zbořen. Sdělila mu, že jeho země bude mít cizí krále, a že se zde narodí Mesiáš a že zde i zemře a ponese si sám kříž ze dřeva z ráje, které v současnosti leží přes potok Cedron a přes to dřevo všichni řeku přecházejí. Po umučení Mesiáše padne na město pomsta a bude vyloupeno. Vše, co mu ten den Sibylla vyjevila, nechal Šalamoun sepsat. I druhého dne mu Sibylla vyprávěla o budoucnosti. Dozvěděl se, že bude mnoho křesťanů, ale židů bude ubývat. Ale že křesťané přestanou být ctnostní a oddají se neřestem. Právo se bude prodávat a chudí lidé budou utlačováni. I tuto řeč nechal Šalamoun sepsat. Třetího dne sama Sibylla požádala o přítomnost písaře, protože chtěla vyprávět něco, co by se mělo zachovat. Vyprávěla Šalamounovi o České zemi, která bude velmi bohatá a krásná. Bude také velmi oslavována, dokud se v ní nerozmohou mnohé hříchy. Pak na trůn nastoupí cizí králové a budou pronásledovat Čechy. Mnohokrát bude země sužována robotou a cizími armádami. Ale občas se objeví králové, kteří budou chtít svým poddaným ulevit od práce. Zemi také zasáhnou mnohé neúrody a přírodní katastrofy, až bude zemi hůře a ještě hůře. A protože Češi se nepolepší, ztrestá Bůh zemi. Zachrání se Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník, protože zde jsou lidé spravedliví. Hlavně Praha bude potrestána ohněm a povodní. Město pak zpustne. Nastane pak velká bitva, kdy země bude obklíčena ze všech stran nepřáteli. Boj potrvá dvanáct dní. Třináctý den přijdou Čechům na pomoc rytíři z Blaníku. Lidé pak budou Boha velebit. Šalamoun i toto Sibyllino proroctví uchoval.

Proroctví slepého mládence

Jednou, když se císař Karel IV. vracel z Německa přes Šumavu, dozvěděl se, že blízko Domažlic žije slepý mládenec, který dokáže předvídat budoucnost. Tak ho navštívil. Mládenec vnímal Karla jako božího člověka, který zvelebuje svou zemi a je otcem svého národa. Karla zajímalo, jak dlouho bude jeho země žít ve slávě. Mládenec na stůl napsal písmena K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R. Což byla iniciály Karla a jeho následovníků. Za vlády jeho syna začne domácí válka, která přinese mnoho krveprolití. V budoucnosti Češi podlehnou mnoha neřestem a často se budou uchylovat raději k cizincům než k vlastním lidem. Budou nespravedliví a brát úplatky a chudým lidem se nebude dařit dobře. Až se na ně rozhněvá Bůh. Až Češi povstanou proti svým nepřátelům, bude se jim opět žít dobře. Mládenec Karlovi předpověděl, že nejhůře v zemi bude, až bude vládnout královna, proti ní se spikne mnoho nepřátel a bude hrozit konec říše a právě tehdy Bůh zemi ztrestá. Poté mládenec napsal na stůl tato písmen P. P. V. F. První písmeno znamená půlnoční národ, který zemi zdrancuje, druhé P znamená národ polední, Turky, se kterými budou vedeny kruté války. V znamená východní národ, který Čechám neuškodí, F. znamená počet cizinců ze západu, kteří se do Čech přivalí.

I slepý mládenec předvídá poslední krutý boj, v němž Čechům proti cizím nepřátelům pomůžou rytíři z Blaníku. A pak bude země česká šťastná.

Proroctví Havlasa Pavlaty

Starý Havlas Pavlata z Krkonoš umíral a na smrtelné posteli se loučil se svými dětmi. Předvídal jim u toho, co je čeká. Že za padesát let přijde morová rána a mnoho lidí zemře, předpověděl kruté války a vládu Ferdinanda, který do země přivede mnoho cizinců. V zemi bude velká neupřímnost a mnoho špatného se dít. Poddaní budou krutě zkoušeni a nespravedlivě stíháni. Sedláci pak povstanou proti vrchnosti. Pavlata si byl jist, že to bude kruté, ale Češi si za svůj osud budou moci sami. Nejhůře se bude žít za krále Matyáše a Fridricha. Lepší časy nastanou až s králem jménem Anbestas.

Různá proroctví

První proroctví mluví o kameni u Potštýnského hradu v proudu řeky Divoké Orlice. Až straka tento kámen rozklube, tak v Čechách nastane bída, přijdou do země nepřátelé a lidé budou žít v bídě. V roce 1866 nechal správce Potštýnského panství tento kámen rozdrtit, protože potřeboval hrubý kámen na stavbu. Nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Správce se jmenoval Straka.

Druhé proroctví mluví o zvonu, který byl v kostele ve městě Kostelec. Tento kostel se i se zvonem propadl do země. Až se znovu tento kostel objeví a zazní zlatý zvon, tak začne nový zlatý věk.

Třetí proroctví mluví o vojsku, které je v nitru hory Oškobrh, spí tam a čeká, až Čechy zasáhne největší tíseň, tehdy jim přijde na pomoc.

Divy světa také skončí, a to až kříž, který je na chlumku u Solnice se propadne do Země.

Poslední proroctví předvídá soudný den. Ten nastane v okamžiku, kdy panna, která žije ve skalách na Boru, došije košili. Každý rok udělá jeden steh.

Blaničtí rytíři

V hoře Blaník se mělo podle pověsti ukrývat svatováclavské vojsko, které mělo Čechům přijít na pomoc v době největší nouze. Pod vrchem Blaník je skála v podobě lomeného oblouku, to by měl být vchod do hory. Někdy se již stalo, že do hory člověk vstoupil. Jednou jedna dívka sekala pod Blaníkem trávu, a v tom se objevil rytíř a požádal ji, aby k nim šla do hory poklidit. Dívka to udělala, a když uklidila, vrátila se ven a zjistila, že byla pryč rok. Třetí den poté zemřela.

Jindy pozval rytíř kováře, aby jim ve skále okoval koně. Za odměnu mu pak dali do pytle smetí. Když to kovář uviděl, rozčílil se a smetí před skálou vysypal. Doma zjistil, že byl pryč celý rok, a když se podíval do pytle, uviděl tam tři dukáty. Došlo mu, že se smetí proměnilo v dukáty. Vydal se ke skále, ale tam už nebylo ani smetí, ani dukáty.

Jindy se do skály zatoulal pastýř a i on tam zůstal rok.

Příchod rytířů z Blaníku budou předvídat znamení, uschnou vrcholy stromů u Blaníku, na temeni hory se zazelená uschlý dub a pramen u skály se rozvodní.

Zdroj: Staré pověsti české
Zveřejněno dne: 29.8.2016

SPOJKY

Co jsou spojky

Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).

Forma spojek může být:

  • jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
  • opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
  • dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
  • víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.

Zdroj: Spojky
Zveřejněno dne: 25.8.2015

SPOJKY

Spojky latinsky

Pro spojky jazykovědci používají odborný termín konjunkce. Ten vychází z latinského coniungere, což znamená spojovat či slučovat.

Slovo konjunkce však mimo lingvistiku může znamenat i okamžik největšího zdánlivého přiblížení dvou objektů na obloze (v astrologii) nebo výrok vyjadřující, že platí výrok A a zároveň výrok B (v logice).

Zdroj: Spojky
Zveřejněno dne: 25.8.2015

MOTIVAČNÍ CITÁTY

Rozhodnutí

  • Udělat nebo nedělat. Zkoušení neexistuje. (Yoda)
  • V ten moment, kdy se spokojíte s méně, než si zasloužíte, dostanete méně, než pro co jste se rozhodli. (Maureen Dowd)
  • Není to o tom, zda padnete na zem, ale zda se znovu postavíte. (Vince Lombardi)

Zdroj: Motivační citáty
Zveřejněno dne: 16.9.2016

SPOJKY

Na co si dát pozor

1. a to

  • Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr vysvětlovací. Příklad: Učím se dva jazyky, a to španělštinu a angličtinu.
  • Čárku nepíšeme v případě, že je věta spojena s druhou větou souřadicí spojkou a, přičemž za ní následuje zájmeno to, které je vlastně podmětem této věty. Příklad: Zpívala tu písničku pořád dokola a to mě rozčilovalo.
  • Pomůcka: Zkuste místo spojovacího výrazu a to, použít jeho synonymum a sice, pokud věta bude dávat smysl, pak čárku napište, jde o poměr vysvětlovací.

2. a tak

  • Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr důsledkový. Příklad: Výrobek měl vadu, a tak jsem ho šel vyměnit.
  • Čárku nepíšeme v případě, že je věta či větný člen spojen souřadicí spojkou a, za níž následuje příslovce tak. Příklad: Hora byla vysoká a tak strmá, že si na ni troufli jen ti nejlepší.

3. či, nebo

  • Čárku píšeme před těmito spojkami, vyjadřují-li poměr vylučovací, to znamená, že platí jen jedna možnost. Příklad: Chceš modrou, nebo červenou pastelku? Musíš zkoušky dobře zvládnout, nebo tě na tu školu nepřijmou.
  • Čárku před těmito spojkami nepíšeme, vyjadřují-li poměr slučovací, to znamená, že spojka nebo/či vyjadřuje možné alternativy. Příklad: Povrch stezky je vhodný pro jízdu na kole či na kolečkových bruslích. U babičky jsme jezdili na kole nebo chodili na houby.

Zdroj: Spojky
Zveřejněno dne: 25.8.2015

DRUHY VEDLEJŠÍCH VĚT

Vedlejší věta podmětná

Vedlejší věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící, věta řídící tvoří přísudkovou část. Nejčastěji je uvozena vztažnými zájmeny kdo, co, nebo spojkami že, aby, kdy.

Ukázky použití

Není mi známo, kdo přijde na oslavu.

Potěšilo mě, co pro mě udělal.

Líbilo se mi, že na mě nezapomněl.

Bylo mu řečeno, aby si s sebou nebral lyže.

Nebylo mi sděleno, kdy dorazí na chatu.

Zdroj: Druhy vedlejších vět
Zveřejněno dne: 21.10.2015

DRUHY VEDLEJŠÍCH VĚT

Vedlejší věta předmětná

Vedlejší věta předmětná vyjadřuje předmět věty řídící. Závisí na slovese věty řídící, nebo na přídavném jménu. Nejčastěji je uvozena spojkami že, aby, vztažnými zájmeny kdo, co a příslovci kde, kam, odkud.

Ukázky použití

Věděl, že ho má ráda.

Chtěl, aby přijela.

Zaslechl, co se o něm říkalo.

Poznal, kdo to udělal.

Řekl mi, kam jde.

Dozvěděl se, kde je jejich tábor.

Přečetl si, odkud pojedou.

Zdroj: Druhy vedlejších vět
Zveřejněno dne: 21.10.2015

DRUHY VEDLEJŠÍCH VĚT

Vedlejší věta doplňková

Vedlejší věta vyjadřuje doplněk věty řídící. Závisí na slovese věty řídící a zároveň se vztahuje k jménu v podmětu nebo v předmětu této věty. Obvykle závisí na slovese smyslového vnímání (například cítit, vidět, slyšet), ale není to podmínkou. Často je uvozena spojkou jak, jako.

Ukázky použití

Viděl jsem včely, jak létají do úlu.

Vzpomínám si na dědu, jak si rád hrál s vláčky.

Připadal si, jako by byl ve své noční můře.

Zdroj: Druhy vedlejších vět
Zveřejněno dne: 21.10.2015