Marii smrt Rizzia rozzuřila, plně si uvědomovala, kdo to způsobil, ale potřebovala mezi spiklence vrazit klín, a k tomu se rozhodla využít svého manžela. Neuplynulo ani 24 hodin od vraždy a Marie předstírala porodní bolesti a přivolala k sobě Darnleye, tomu se líbilo, jak je pokorná a jak k němu vzhlížela, a tak jí prozradil všechny účastníky spiknutí, a dokonce jí pomohl, aby mohla utéct z moci spiklenců.
Moray byl rád, že se zbavil Rizzio, který měl na Marii velký vliv, a rozhodl se situaci ve Skotsku urovnat, navrhl proto smír. Odbojní lordi měli upustit od potupného střežení královny, a té měla být navrácena její neomezená moc. Královna pak na oplátku měla na vše zapomenout a vrahům sekretáře odpustit. Marie s tím nehodlala souhlasit, ale aby uspala ostražitost rebelů, tak s návrhem Moray velkomyslně souhlasila. Marii si povedlo utéct z moci spiklenců a Darnleye vzala s sebou. Dne 19.
ervna 1566 se jim narodil syn, budoucí skotský král Jakub. Marie si pro něj přála kromě skotského trůnu i trůn anglický. Svého syna milovala, ale k manželovi cítila už jen odpor, obzvlášť když se jí do rukou dostal jeho písemný souhlas se zavražděním Rizzia. Manžela nenáviděla, ale nemohla nechat manželství rozvést, pokud chtěla, aby se v budoucnu stal její syn dědicem anglického trůnu, a tak se rozhodla alespoň zachovávat zdání nenarušeného manželství. Dokonce by ji ani nevadilo, kdyby měl manžel milenky, ten chtěl ale jen ji.
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libuše.
Lze Plnou moc podepsat místo ověřeného podpisu, elektronickým podpisem?
děkuji za informaci
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ano, plná moc může být podepsána elektronickým podpisem, ale záleží na její distribuci. Pokud je plná moc předkládána v papírové podobě, tak musí být podpis přítomen na papíře a ověřen klasicky razítkem ověřovatele. Pokud je plná moc předkládána elektronicky, zpravidla stačí, aby byla zaslána datovou schránkou zmocnitele, přičemž podpis je zde jen formální, klidně v takovém případě stačí napsat elektronicky v.r. Jméno Příjmení bez nutnosti podepisovat ručně tužkou.
Marie Terezie si byla velice dobře vědoma toho, že v boji s jejími silnými protivníky jí mohou pomoci jen Uhry. Vypravila se proto před uherský sněm do Prešpurku, který se chystala požádat o vojenskou pomoc. Zároveň potřebovala zjistit jejich postoj k Pragmatické sankci. Uhři souhlasili, cenou za jejich podporu, kterou požadovali, byla větší samostatnost pro Uhry, panovnice jim potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní, a zároveň potvrdila, že pokud zemřou potomci Karla VI., tak si mohou Uhry zvolit vlastního krále. Marie Terezie věděla, že pravděpodobnost vymření mužských potomků je malá, protože sama již měla Josefa II. a tři dcery. Marie Terezie se také nechala korunovat uherskou královnou dne 25. června roku 1741, čímž na svou stranu dostala další řadu příznivců. Uhři první část slíbené vojenské pomoci poslali na podzim 1742, armáda Marie Terezie se zvětšila na 300 000 mužů. Podruhé Marie Terezie předstoupila před sněm v září 1741, protože si uvědomovala, že její armáda již dlouho nevydrží. Na setkání se pořádně připravila, oblékla se do smutečního šatu (z úcty k nedávno zesnulému otci) a vzala s sebou svého šestiměsíčního syna Josefa. Neváhala se před uherskými šlechtici rozplakat, sdělila uherským šlechticům, že je všemi opuštěná, zbyli jí jen Uhry. Její postup zabral, získala, co chtěla, šlechtici jí vyjádřili svou podporu a slíbili, že za ni věnují své životy i svou krev. Uherští šlechtici pak poskytli Marii Terezii peníze, vojsko a dokonce uznali jejího manžela za spoluvládce Uher. Nedělali to ale zcela zadarmo, Marie Terezie ji slíbila určité politické ústupky.
Maria Panna v samé práci a Ježíšek jí nechce spát. Poklízet, vařit, zašívat si a ještě k tomu kolíbat. ~
Hrdlička lítá samá legrace a nechce se jí mršce do práce. ~
Durdí se Panna: "Co se máš co smát? Ježíška budeš kolíbat!"
~
Kolíbala hrdlička, kolíbala Ježíška, sotva zavřel očička, ulítla mu hrdlička.
~
Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas, mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
~
"Ty lajdačino, hned pojď sem, počkej my tě přivážem!"
~
Vzala Panna sametku: "Ty ty poběhlice!", uvázala hrdličku rovnou ke kolíbce.
~
Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál, neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
~
"Prosím, prosím, svatá Panno, dej mi trošku zalítat, já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat."
~
"Ježíškovi do kašičky cukrů cukrů cukrů dám, cukrů cukrů do hubičky řekni Už se nehněvám!"
~
Panna v smíchu klopí řasy, "Kš! Kš! Leť si, pohane. Za trest však na věčné časy pásek ti už zůstane."
V naší poradně s názvem JAK SPRÁVNĚ NAPSAT PLNOU MOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeňka.
Touto cestou se Vás ptám, jak mám napsat plnou moc k převedení platby na sipo pro Tv + Rádio z manžela na manželkou. P:S: zmocněnec je manželka a adresát je manžel???Předem děkuji za radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nejdříve si musíte na poště pro sebe vyřídit SIPO. Tím dostanete své vlastní spojovací číslo. Pak manžel sepíše plnou moc, kde uvede sebe jako zmocnitele a vás jako zmocněnce. Do plné moci dále manžel uvede:
"Souhlasím, aby zmocněnec zařídil zrušení inkasa rozhlasových a televizních poplatků na mém SIPO spojovacím čísle (doplnit spojovací číslo manžela) z důvodu převodu tohoto inkasa na SIPO spojovací číslo zmocněnce (doplnit spojovací číslo manželky)."
Plnou moc pak podepíšete vy i manžel. Jen jeho podpis musí být úředně ověřen. Pak to odnesete na poštu, kde jste předtím vyřídila svoje SIPO a tam je požádáte o změnu plátce poplatků za televizi a rozhlas. To je vše a mělo by to klapnout.
Babička – Postava babičky je v příběhu stěžejní. Babička působí jako milá, spravedlivá a hodná paní, která velmi miluje svoji rodinu. Zároveň je to dobrá věřící, která také věří v důležitost zvyků. Sama svá vnoučata učí zvykům a tradicím. Babička je v příběhu také rádkyní a důvěrnicí mnoha lidí. Těžko si zvyká na různé novoty, šťastněji než v moderně zařízené místnosti se cítí ve své světničce, kde je vše vybavené postaru.
Tereza – Paní Prošková je dcerou babičky. Se svým manželem se seznámila ve Vídni, kde si také přivykla na řadu panských způsobů. Přestože je to dcera babičky, tak se v mnoha věcech jejich pohledy rozcházejí. Například babička vykládá dětem staré příběhy a paní Prošková si raději bude číst knihy ze zámecké knihovny, než by poslouchala, nebo vyprávěla podobný příběh. Celkově v knize není příliš vykreslen vztah paní Proškové a babičky, jisté je jen, že paní Prošková měla babičku v úctě a plně jí důvěřovala, když jí svěřila starost o dům i vnoučata. Nelze také pochybovat, že paní Prošková velmi milovala svého manžela a děti. Zároveň také ale dávala přednost panskému životu před tím vesnickým.
Jan Prošek – Manžel Terezy, který pochází z Rakouska. Pan Prošek rozumí česky, přestože češtinou při příjezdu do Čech nemluví, ale i tak se dokázal s babičkou lehce dorozumět. Pan Prošek má velmi rád svou práci a dělá ji dobře. Zároveň ale má rád svou ženu, děti i tchýni. Pan Prošek přivykl životu na Starém bělidle a nepůsobí tak pansky, na rozdíl od své ženy.
Kněžna – Šlechtična, která v lidech z jejího panství vzbuzuje řadu protichůdných pocitů. Mnoho lidí jí samozřejmě osobně nezná, a tak věří různým lžím, které se o ní říkají. Kněžna je ale ve skutečnosti milá žena, která bohužel nemá děti, a proto se ujala dcery své přítelkyně a vychovala ji. Kněžna nemá problém vycházet s chudými lidmi, nad nikým se nepovyšuje a naslouchá babiččiným radám. Zároveň babičce závidí to, že jí lidé mají tak rádi, její povahu i vlastnosti. Velmi oceňuje její upřímnost.
Hortensie – Komtesa Hortensie je schovankou kněžny. Hortensie je milá dívka, která si velmi oblíbila rodinu Proškových, hlavně babičku a děti. Velmi ráda maluje. Vyrostla v Itálii a stýská se jí po její domovině, zároveň je ale vděčná kněžně, že se jí ujala. Má jí tak ráda, že jí nechce zarmoutit, když jí kněžna domluví sňatek s někým, koho nemiluje. Hortensie má velmi dobré sociální cítění, lituje ty, kteří se nemají tak dobře jako ona a je ochotná jim pomáhat. Má také pochopení pro nešťastnou lásku Viktorky.
Barunka – Barunka Prošková je nejstarší z babiččiných vnoučat. Tato postava má autobiografické rysy právě Boženy Němcové. Barunka je milá dívka, která velmi zbožňuje svojí babičku, každé její slovo si snaží zapamatovat, aby se vždy mohla řídit jejími radami. Ze všech vnoučat má k babičce nejblíže.
Jan a Vilém – Jan a Vilém Proškovi jsou také vnoučata babičky. Jan je o něco větší raubíř než Vilém, babička s ním má občas trápení, a proto mu také říkají Lucifer. Chlapci si spolu rádi hrají, také rádi pošťuchují své sestry. Jan si velmi přeje být myslivcem.
Adélka – Adélka je nejmladším z babiččiných vnoučat, v příběhu je to malé dítě, které je veselé a hodné. Zároveň také v příběhu zazní Adélčin osud, který bude šťastný.
Kristla – Kristla je dcera hospodských, která má velmi ráda rodinu Proškových. K babičce ráda chodí pro radu. Kristla je velmi hezká, a tak o nápadníky nemá nouzi. Než se bude ale moci vdát, tak její láska musí projít zkouškou.
Míla – Jakub Míla je nápadník Kristly, který ji má velmi rád. Má i moc hezký vztah k babičce, která mu pomohla, aby si vzal Kristlu. Při povodni neváhal babičce přijít na pomoc. Také je trochu žárlivý a Kristlu si hlídá.
Viktorka – Viktorka je v příběhu vedlejší postavou, přestože jedna kapitola vypráví její příběh. Dříve to bylo hezké, veselé a milé děvče, které ale nešťastné události připravily o rozum, v zoufalství spáchala hrozný čin. Viktorku i přes její pomatenost, kdy se straní lidí, mají ale lidi rádi a její smrti mnozí litují.
V diskuzi ANDREJ BABIŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Polesná.
Děkuji za odpověĎ v mé rozsáhlé rodine jsou 3 učitelé, takže nejsem mimo informace, absolvovala jsem ZŠ tehdy na Smíchově Na Santošce, hodně mužů učitelů, vážila jsem si jich, ještě bylo náboženství do 3 třídy, ,Zatlanka,Santška to byly rima školy,takže vím o přípravách učitelů z rodiny, ale srovnat to s fyzickým a pschickým nasazením jiných profesí to nelze, naší ordinací prošlo hodbě učitelek, kdo marodil s pateří tak se léčil ale jakmile vzala za kliku učitelka bylo vš strašné, děsné,a marodilo i měsíce,hned bylo jasné že šlo o úču,ale naše profese náročná,psychicky,fyzick ve zdravotnictví s nástupním platem 800 Kč na Neurochirurgii v UVN nelze srovnávatm tehdy bez techniky asoušasných vymožeností, mladé sestry MUSELY tahat metrákové pacienty v bezvědomí jasně že 2, celoživotní vzdělávání jasné,muselo se udělat kolečko po všech odděleních aby jsme byly snadno použitelné, a celoživotní vzdělávání pak i Brno abych se dopracovala na místo vrchní sestry,které se pak zrušilo a samozřejmě 1 400 kč z vedení 12 sester se odebralo ale všem už ale na polikl.v nové době,praxe 47 let v tak náročné profesi nelze srovnávT V POHODĚ a klidu ve třídě,akc,zábavy,výlet a zajímavé akce nejen pro děti,jistě v současné doě bych učit nechtěl kdy děti šikanují učitle,žalují doma a silná podpora rodičů není dobrá ale jsou profese které nelze srovnávat když dnes vidím vybavenost tříd,krása, barevné plné vmožeností jásám,přeji jim to ale my jsmě byl poválečné chudinky a učitelé měli respekt a my byly posleušní a slušní,neze srovnávat,to jena debatu,mnohé nelze srovnávat,Nicmébě děkuji za odpověď omlouvám se chyby při psaní nechci se vracet.Zdravím H.Polesná
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Paní Polesná, já přece nesnižuji žádné profese, jen reaguji na Váš příspěvek, kde tvrdíte, že mají učitelé samé prázdniny a volno (jako děti), což pravda není. Prostě byste se měla jen lépe zamyslet, než sem vložíte takový nepravdivý příspěvek. Původně jsem ani nechtěla reagovat, ale ze slušnosti Vám odpovím. Píšete o škole našeho dětství. Promiňte, ale o té se nedá mluvit v superlativech. Snad za první republiky byl učitel (kantor) váženou a uznávanou osobou. Za komunistů byla ale tahle profese velmi snížena a mnozí učitelé byli zahnáni do kouta. Když se náhodou objevil učitel s jinou (lepší) metodou učení, byl hned odkázán na nudné povinné školní osnovy a běda když neuposlechl. Nejenže byli nuceni učit mnoho nepravd, ale i děti byly vystrašené, bály se říci svůj názor, musely držet ústa a krok, atd..... Vyrůstaly z nich nesvobodní papouškující bojácní lidé. Takové lidi režim potřeboval. Neříkám, že nyní je školství v naprostém pořádku, ale pokud se mají věci hýbnout k lepšímu, je třeba nových kreativních učitelů a ti přijdou, když budou mít učitelé lepší podmínky a možnosti. Píšete o práci zdravotních sester - zajisté velmi důležitá a záslužná práce, ale i zde není sestra jako sestra. O mě se po operaci starala sestra, které bych dala z fleku o deset tisíc navíc, ale pak tam byla i sestra, kterou bych z fleku propustila. Všechno je v lidech. Ale když už se rozčilujete nad troufalostí učitelů žádat zvýšení platů, tak i zde mám pro Vás srovnání s profesí zdravotní sestry. Moje bývalá švagrová pracovala ještě minulý rok jako zdravotní sestra na interně v jedné pražské nemocnici a měla přesně o 22 tisíc vyšší plat než výše zmíněný středoškolský učitel (v jižních Čechách). Závěr si udělejte sama. Hezký den.
Božena Němcová napsala Babičku 19. Století, takže proto působí jazyk této knihy velmi zastarale. Často se zde objevují výrazy, které mohou u mladých lidí vyvolat úsměv na tváři, protože si je pojí s různými jinými významy. Vše je ale způsobeno historismy.
Příběh Babičky působí mile, není zde žádný nečekaný zvrat, žádná drastická zápletka. Jedná se o vyprávění o v podstatě idylickém životě babičky v domě její dcery.
V příběhu se objevují různě dlouhé pasáže s popisy předmětů, které mají Proškovi a další rodiny v domácnosti, nebo kněžna na zámku. Také zde nechybí líčení krajiny, které jen dokresluje idylku babiččina života.
Hlavní příběh o babičce je někdy přerušen různými příběhy, které babička (případně jiná postava) vypráví.
Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císaře porodila. Císařský titul jí byl tedy zjevně souzen. Sama byla označovaná jako císařovna, přestože jí nikdy nebyla, stala se jen císařskou manželkou.
Všechny děti, které Marie Terezie porodila, měla ráda a snažila se jim dávat najevo, že jsou pro ni důležití. Snažila se tak nejspíš být opakem své matky, která ji příliš lásky nedávala. Mladičká Marie Terezie pak lásku získávala od své vychovatelky, které dokonce nechala habsburská panovnice pohřbít v rodové kryptě po svém boku.
Pro Marii Terezii byla po celou dobu jejího života velmi důležitá její katolická víra. Ve svém politikou a rodinou nabitém harmonogramu si vždy na ni našla čas. Dokonce sama osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko (sošku oblékaly sestry karmelitky do královských šatů, jejichž barva se střídala v závislosti na období církevního roku a církevních svátků). Jednalo se o zelené šatičky se zlatou výšivkou.
Ve vnitrostátní politice se Marie Terezie navíc často zaměřovala na své poddané, čímž se lišila od svých předchůdců, kteří se o zájmy poddaných příliš nestarali. I proto císařovna reformovala trestní právo, zmírňovala robotu a zavedla povinnou školní docházku.
U Marie Terezie se od malička projevoval nejen hudební ale i divadelní talent. Láska k hudbě i divadlu ji provázela celý život a vedla k ní i své děti.
Život Marie Terezie tragicky ovlivnila i nemoc, která je pro nás dnes považována za banální. Neštovice zabily nejen její děti Karla Josefa, Johanu Gabrielu i Marii Josefu, podlehly jim i Isabela Parmská a Marie Josefa Bavorská, manželky jejího syna Josefa. Nemoc také vzala krásu její dceři Marii Alžbětě. Onemocněla jimi i Marie Terezie, ta dokázala nemoc ale jako zázrakem přežít. Nemoc postihla i syna Josefa, i on je ale přežil.
Po smrti byla Marie Terezie pohřbena v císařské kryptě kapucínského kostela ve Vídni, jak se slušelo na příslušníky jejího rodu. Zajímavé ale je, že její srdce bylo z těla vyňato a vloženo do kovové schránky, která byla pohřbena v hrobce srdcí v augustiniánském kostele poblíž Hofburgu. Vyňaté byly i vnitřnosti, které byly uloženy do urny ve vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály.
Marie byla ve své době jednou z nejžádanějších nevěst. Za svého života byla provdána celkem třikrát. Prvním ženichem byla František II. Francouzský. Jejich svatba proběhla v roce 1558, kdy bylo Františkovi 14 a Marii 16. Druhým manželem byl Jindřich Stuart lord Darnley, do něhož se Marie zamilovala, ale její vášeň rychle opadla. Svatba proběhla v roce 1565, kdy mu bylo devatenáct a Marii dvacet tři let. Posledního manžela si Marie také vybrala z lásky. Byl jím James Hepburn, lord Bothwell, který se s ní oženil v roce 1567. Marii v té době bylo 25 let, Bothwellovi bylo 33 let.
Marie náhle nemohla věřit ani Darnleyovi, ani bratru Morayovi, ale ani Maitlandovi. Zbyl jí už jen vrchní velitel Severní marky, generál poručík Skotska a zároveň vrchní velitel ozbrojené moci ve Skotsku Bothwell, který ji zachovával věrnost. Marie se do něj zamilovala a Bothwell se stal jejím milencem a doprovázel ji na všech jejích cestách. Marie si přála být s ním i za cenu toho, že by se zbavila Darnleya. Bothwell věděl, že ho Marie miluje, a tak nepochyboval, že jeho nabídku k sňatku neodmítne, stejně jako že mu neodmítne předat skotskou korunu. Věděl také, že skotští lordi budou s jejich manželství souhlasit, protože nenáviděli Darnleya. O Mariině snaze zbavit se manžela, se dozvěděli i Moray s Maitlandem a navrhli jí, že ji ho zbaví, pokud ona povolá zpět vypovězené šlechtice obviněné z vraždy Rizzia. Královna souhlasila, pokud ta forma bude zákonná a neohrozí budoucnost jejího syna.
Darnley nebyl ale hlupák a tušil, co se blíží, a tak raději setrvával v Glasgow, než by se vrátil do Edinburghu, tam ho měla přilákat Marie na rozkaz Bothwella. Darnley Marii věřil. Vydal se s ní do starého proboštství v Kirk o´Fieldu, kde se chtěl Darnley vyléčit ze své nemoci. V noci tam ale došlo k výbuchu. Údajně Darnley výbuch přežil, ale zavraždili ho v zahradě domu dne 10. února 1567. Marie byla v tu noc na plese společně s Bothwellem.
Marie byla smrtí manžela velmi překvapená, ale neudělala nic, aby smrt manžela pomohla prošetřit, ani se od ní nijak nedistancovala. Podle oficiální verze se spiklenci domnívali, že oba manželé přespí v Kirk o´Fieldu, a byla jen náhoda, že královna opustila dům dříve. Byla to ale jasná lež, protože všichni věděli, že opouští dům. Celá Evropa byla překvapená Mariinou netečností nad smrtí manžela a chtěla znát odpovědi. Její bývalá tchýně Kateřina Medicejská dokonce do Skotska vzkázala, že Francie nebude Skotsku nakloněna, dokud se nevyřeší tato vražda. Přestože hrabě Lennox před soudem přednesl svou obžalobu proti Bothwellovi, soud Bothwella neobvinil.
Marie Stuartovna ale krátce po smrti svého nenáviděného manžela musela řešit jiný problém, zjistila totiž, že je těhotná. Hodlala si vzít otce svého dítěte, který byl ale považován za vraha lorda Darnleye. Vůbec si neuvědomovala, že celé Skotsko i Evropa budou považovat tento sňatek za provokaci práva a mravů. Jako správná vdova by měla počkat se sňatkem alespoň dva roky. Společně s Bothwellem ale vymysleli plán, jak sňatek uskutečnit. Marie se dala naoko zajmout Bothwellem, a skotští lordi předstírali, že věří, že byla znásilněna. Marie si tak směla vzít milovaného Bothwella, ale ani toto manželství nebylo zrovna šťastné. Bothwell trávil noci s bývalou manželkou a nešťastná Marie v podstatě nepřestala od svatby plakat a naříkat. Zjistila, že Bothwell má dva tváře, v soukromí o Marii neměl zájem, na veřejnosti se k ní choval ale s láskou, úctou a něhou. Bothwell se snažil působit jako dobrotivý, zbožný vladař, chodil i na protestantská kázání, poníženě psal anglické královně a řada jeho dopisů mířila i do Paříže. Bezvýsledně. Podporu nikde nezískal.
Bothwell nakonec královnu opustil asi tři měsíce po svatbě. Jeho útěk z královské pevnosti Holyrood využili lordi a vtrhli do Edinburgu a zmocnili se ho. Nechtěli se ale zprvu postavit proti královně a snažili se ji přemluvit, aby opustila svého manžela. Marie ale manžela milovala a odjela za ním, aby s ním žila, nebo zamřela. Lordi ji nakonec přesvědčili, aby se s nimi vrátila do Edinburghu. Chtěli, aby to proběhlo s úctou, která jí náležela jako královně, ale protestantský lid ji již nevnímal jako svou královnu a vzbouřil se proti ní. Situaci nepomohlo ani to, že královna odmítla vydat Bothwella, přestože pro to udělali vše, co mohli, dokonce se snažili vzbudit její žárlivost. Protestantští lordi ji uvěznili na zámku Lochleven. kde Marie byla obžalována z porušení zákona a z nenáležitého chování k Bothwellovi a jiným. Hrozili ji, že před veřejným tribunálem přečtou její milostné dopisy. Marie tedy souhlasila a vzdala se královského titulu ve prospěch svého syna. Nakonec ale dohodu porušily obě strany, lordi její dopisy přečetli před parlament a Marie se nepovažovala za zbavenou trůnu. Bylo jasné, že roční chlapec nemůže sám vládnout, a tak bylo nutné mu zajistit regenta, který bude vládnout za něj, dokud toho nebude malý král sám schopen. Za regenta byl zvolen Moray, který vládl ve Skotsku tvrdou rukou.
Co se stalo s dítětem královny a Bothwella se neví. Bothwell utekl do Skandinávie. I Marii se povedlo dostat z vězení. Na její stranu se postavila část Skotů, kterým se nelíbila tvrdá vláda Moraye. Její armáda byla ale v bitvě u Langside 13. května 1568 poražena a královně nezbylo nic jiného než utéct. Uprchla do Anglie, protože věřila, že jí její příbuzná královna Alžběta pomůže.
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu hrají svoji roli i kněžna, její schovanka Hortensie, dcera hospodských Kristla, její nápadník Míla a i bláznivá Viktorka.
Příběh začíná přestěhováním babičky k její dceři Terezii Proškové. Babička do té doby žila v malé pohorské vesnici u slezských hranic, protože chtěla ale pomoci své dceři, která se i s rodinou stěhovala z Vídně do Čech, přestěhovala se k nim. Její vnoučata z ní byla hned od začátku unesená, babička si je získala i dárky, které jim přivezla. Babička se na začátku necítila v domě Proškových dobře, přišlo jí, že si žijí příliš pansky, na což ona nebyla zvyklá. Paní Tereza jí ale předala úkoly hospodyně a babička byla spokojená. Díky ní děti zjistily, jak se peče chleba, i jak se vyrábí sirky. Děti babičku velmi obdivovaly, líbila se jim také malovaná truhla, kterou si přivezla, i stříbrný tolar, který nosila na řetízku. Babička si tohoto tolaru velmi vážila, protože jej dostala od císaře Josefa.
Babička si za čas na život u Proškových zvykla a vypěstovala si určité návyky, v létě například vstávala ve čtyři hodiny, pak vstala, pomodlila se, oblékla se a předla, dokud nebyl čas, aby se postarala o zvířata a probudila děti. Mnoho času trávila s dětmi, kterým vyprávěla různé příhody, chodila s nimi na procházky, při nichž občas potkali Viktorku, o které se vědělo, že je bláznivá a s nikým nemluví, žije v jeskyni a v noci sedává u splavu a zpívá. I přes její podivné chování, ji děti měly rády a moc si přály jí pomoc, chtěly, aby Viktorka začala žít s nimi. Viktorce ale již nebylo pomoci. Babičku velmi zajímalo, co se Viktorce stalo, že se zbláznila.
Kromě Viktorky se babička a Proškovi také často setkávali s panem myslivcem a panem mlynářem, kteří často chodili kolem jejich domu. Oba se pak vždy zastavili na kus řeči. Kolem také chodíval panský hlídač, kterého ale děti neměly rády, protože věděly, že není dobrý člověk a že krade. Jednou za rok je také navštívil kupec Vlach, který jim vždy vyprávěl různé příhody, a paní Prošková od něj nakupovala. Někdy se také zastavil myslivec Beyer z Krkonoš, tomu se nejvíce líbil malý Jeník, věřil, že z něj bude dobrý myslivec, až vyroste. Babička ráda s každým prohodila pár vlídných slov, neměla ale příliš ráda paní správcovou, a tak při její návštěvě obvykle raději odešla z domu. Paní správcová se totiž nad babičkou velmi povyšovala a opovrhovala jejími zvyky.
Babička každou neděli ráno chodila do kostela, na cestu se vždy hezky oblékla, což se hlavně dětem líbilo. Vždy na ni čekaly, když se z kostela vracela. Společně se pak odpoledne vydávaly k mlynářovým, kde si děti hrály s jejich dcerou, ale také s dětmi Kudrnovými. Kudrnovi byli velmi chudí a lidé se jich dost často štítili, protože jedli i veverky a kočky. Babičce ale nevadilo, že si její vnoučata s nimi hrají. Při jedné návštěvě ve mlýně vyprávěla babička, jak dostala tolar od císaře pána.
Tenkrát byla ještě velmi mladá a vydala se s kmotrou prodávat vlněné houně, cestou ale potkaly pána, který se kochal krajinou pomocí dalekohledu. Dali se spolu do řeči, pánovi se líbilo, jak se babička i kmotra vyjadřují o císaři a jeho matce, a proto dal babičce na památku tolar a koupil od nich houni. Obě se tak dozvěděli, že to on je císař. V neděli večer pak obvykle zašla babička do hospody. Měla velmi ráda dceru hospodských Kristlu, která byla velmi hezká, a chlapci se za ní jen otáčeli.
Na návštěvu chodila babička s vnoučaty také do myslivny. Při jedné takové cestě se zastavily u trosek rýznburského hradu, kde se posadily a vyprávěly si příběhy o statečném ovčákovi, i o hluchoněmé holčičce, která zázrakem začala slyšet a mluvit. V tom ale spatřily kněžnu, jak se k nim blíží na koni. Kněžna je mile pozdravila a babička jí nabídla jahody, které natrhaly, kněžna jahodu ale odmítla, když jí babička vyprávěla o tom, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, některé si ale vzít ovoce nesmí, protože jejich matky ovoce jedí místo nich. Kněžna ale jahody přijala jako dárek pro Hortensii a pozvala babičku s vnoučaty na její zámek. Po jejím odjezdu se děti začaly těšit, až se podívají do zámku, a pokračovaly v cestě do myslivny, kde jim myslivec vyprávěl, co se stalo Viktorce, že se zbláznila.
Viktorka pocházela ze sedlácké rodiny. Bývala nejkrásnější a nejpracovitější dívkou v okolí, žádný z mládenců ji ale nezaujal natolik, aby si ho chtěla vzít. Až jednou k jejich vesnici přitáhli myslivci. Jeden z nich, s černýma očima, jí začal všude pronásledovat, Viktorka nevěděla, co si o tom má myslet, chránila se před ním i škapulířem a chystala se raději rychle se provdat. Jednou se ale vydala na louku, a tam si poranila nohu, myslivec jí tam našel, ošetřil ji a vyznal jí lásku. Viktorka se do něj zamilovala, a když myslivci odtáhli pryč, šla za ním. Asi za rok se vrátila, byla těhotná a bláznivá. Nevrátila se domů, žila v lese, a když porodila, tak dítě hodila do splavu, od té doby tam večer sedávala a zpívala ukolébavku. Do rodného dvora se vrátila jen dvakrát, poprvé když se vdávala její sestra za muže, kterého si měla vzít Viktorka, rozhodila tam květiny a po druhé, když umíral její otec, tak se s ním přišla rozloučit.
Druhý den se vnoučata s babičkou vydaly na zámek za kněžnou. Babičku překvapilo, jak se tam lidé chovali namyšleně. Kněžna je mile přijala. Dětem i babičce se líbila také kněžnina schovanka Hortensie, která je obdarovala růží, a pak děti provedla po zámku. Mezitím babička kněžně vyprávěla, jak přišla o manžela v pruské válce, a jak se z Pruska vydala sama se třemi dětmi domů k jejím rodičům, jak byli rádi, že ji vidí, přestože jejího manžela Jiřího litovali. Také jí vyprávěla o dětech, o synovi, který pracoval jako tkadlec, a dcerách Tereze a Dorotě. Kněžna pak pozvala babičku i děti na snídani. Hortensie poslal po vnoučatech nějaké peníze pro Kudrnovy děti. Kněžna na radu babičky pak z Kudrny udělala poklasného, aby vždy měla jeho rodina co jíst. Kněžna si babičku oblíbila a slíbila jí, že ji vždy ráda vyslechne.
S Hortensií se babička a děti setkaly nedlouho poté, když se vydala na projížďku. Chvíli si s nimi povídala, vyprávěla jim i o životě v Itálii. Hortensii i kněžnu pak viděly druhý den při oslavách Božího těla, kdy se obě zúčastnily mše v kostele. Babička se pak s dětmi chystala po průvodu jet domů. Jela s nimi i Kristla s Mílou, který se Kristle velmi líbil.
Ve svatojánský předvečer se celá rodina Proškových chystala na svátek pana Proška. Babička odcházela spát jako poslední a spatřila Kristlu, jak běží se svatojánským věnečkem. Babička vzpomínala, jak byla mladá a chovala se úplně stejně jako Kristla. Druhý den se na Starém bělidle slavil Janův svátek. Přišli popřát i mlynář, myslivec a Kristla, která jim také vyprávěla, jak Míla a jeho kamarádi potrestali Taliána, který ji pronásledoval. Když ho Míla nachytal, jak se k ní snaží večer dostat, tak ho s přáteli chytili, namazali kolomazí a přivázali k bidlu, s nímž musel dojít na zámek. Kristla se teď bála jeho pomsty. K Proškovým přijela také kněžna s Hortenzií. Ostatní návštěvníky překvapilo, jak se babička chovala k paní kněžně. Kněžna si s nimi hezky povídala a dozvěděla se také o Taliánovi, rozhodla se, že se o to postará.
V době pouti se vydala babička s Barunkou, Mančinkou a Kristlou na pouť. Došli až do Svatoňovic, kde spali u svých známých. Druhý den se vydali do kostela a pak kupovali pro sebe a své známé poutí. Babička pomohla své známé, která neměla dost peněz, aby si koupila klokočový růženec, po kterém toužila. Kristla si na pouti koupila obroučku s hořícími srdci a Míla si koupil obroučku s dvěma složenýma rukama. Vyměnili si je. Kristla mu dala své srdce a on jí ruku. Cestou zpět se chlapci zastavili na jednom místě a začali opravovat hrob s devíti kříži. Dívky se pak dozvěděli příběh o dvou snoubencích, kteří tragicky zemřeli, když jejich lásce nepřál mužův sok a muže zabil. Dívka se pak zabila. Cestou slyšely dvě varianty toho příběhu, věděly, že nikdy nezjistí, jak to bylo doopravdy. Když se vrátili domů, čekali tam na ně jejich rodiny a oni se rozešli do svých domovů.
Podzim začal smutně, protože paní kněžna s Hortenzií odjely zpět do Vídně, a tam se s nimi musel vydat i pan Prošek. Celá krajina se začala měnit, stromy opadaly, a tak i Viktorku bylo zdálky vidět, když scházela z vrchu. Babička si s dětmi i nadále ráda povídala. Jednou si povídaly o pověsti, která říkala, že bude v zemi zle, až se socha Sibyly na mramorovém koni propadne do země. Barunka se o svou zemi bála, ale babička ji utěšovala, že se bát nemusí, lidé svoji zemi budou bránit. Na Starém bělidle se často vzpomínalo na pana Proška, kněžnu i Hortensii. O svátku Všech svatých si ale babička i děti zavzpomínaly i na další lidi, za něž zapálily svíčku. Po Dušičkách začaly přástvy, které se konaly i na Starém bělidle, scházely se tu ženy, společně předly a vyprávěly sobě i dětem různé příběhy, pohádky, ale řešily i vánoční zvyky a různé recepty. Děti milovaly babiččina vyprávění a snažily se jí přesvědčit, aby jim začala vyprávět dřív, než ostatní přijdou. Babička to ale nikdy neudělala. Na Vánoce přijeli na návštěvu k Proškovým i babiččin syn a synovec. Babička byla šťastná, že je vidí. I děti se s ním rády potkaly, velmi se jim líbil, protože prý připomínal dědečka. Na Štědrý den babička podělila dobytek i drůbež, taká se část večeře hodila do potoka a zahrabala se v sadu. U Proškových praktikovaly různé vánoční zvyky, například se sléval vosk, pouštěly se ořechové skořápky, třáslo se bezem a krájelo se jablíčko. Na Štěpána čekala chlapce koleda, na Tři krále pak zase přišel pan učitel, aby napsal tři krále na dveře. Pak přišly hody, zabíjačky a různé oslavy, například oslava na počest svaté Doroty. Na masopust se paní Prošková s dětmi vydala do města, kde děti viděly průvod v maskách. Pak začaly přípravy na Velikonoce. Babička dětem vyprávěla o Kristovi a důležitosti Velikonoc. Na Smrtnou neděli děti vynášely smrt, na Květnou pak dívky trhaly kočičky, na Velký pátek se babička s Barunkou společně modlily a šly k božímu hrobu. Na Bílou sobotu se uklízelo a peklo. Na Boží hod babička nechala v chrámu vysvětit jídlo. V pondělí přišla klasická koleda.
S přicházejícím jarem začalo také přibývat v řece vody. Mlynář to sledoval se znepokojením, protože věděl, že může přijít povodeň. I babička se na ní začala připravovat. Nechala věci odnést do vyššího patra, drůbež přestěhovala na stráň a paní Proškovou a děti poslala k myslivcovým. Sama s Voršou v domě zůstala, aby ho hlídala. Přišel k ní i Míla, aby tam byl, kdyby byl nějaký problém. Další den bylo celé údolí zatopené vodou, naštěstí to jejich stavení ustálo. Začala se blížit doba, kdy se jim měl vrátit tatínek z Vídně. Nejprve ale děti začala čekat škola. Děti vždy své zážitky vyprávěly babičce, mamince se příliš nesvěřovaly, protože věděly, že by je za některé lumpárny nepochválila. Babička také zjistila, že se Míla trápí, protože to začalo vypadat, že bude muset na 14 let na vojnu. Správcova dcera mu totiž neodpustila, že kvůli němu musel odjet Talián, na kterého si myslela, také rychtářovic dcera se na něj zlobila, protože si ho chtěla vzít, ale on jí odmítl.
Děti pak zjistily, že se jim tatínek ještě nějakou dobu nevrátí, protože Hortenzie onemocněla, a tak museli zůstat ve Vídni. Proškovi také zasáhla Kristlina starost o Mílu, věděla, že Míla nemá dost peněz, aby se z vojny vyplatil. Babička se jí proto snažila utěšit, a vyprávěla jí, jak se ona dala dohromady s jejím Jiřím. Že i on měl narukovat, když jí chránil před chtivostí důstojníka, že ale utekl do Kladska, kde se pod vlivem alkoholu nechal zapsat do pruské armády, že za ním přijela, vzala si ho a zůstala tam s ním. Kristlu příběh ale příliš neutěšil, protože za ní přišel Míla a oznámil jí, že musí narukovat. Kristla věděla, že jí otec bude nutit, aby si vzala někoho jiného. Oba milenci byli nešťastní.
K těmto smutným událostem ale přibyla i jedna veselá. K Proškovým na návštěvu přišel i pan Beyer se synem Orlem. Orel se dětem velmi líbil. Pan Beyer už se zase těšil, až si jednou bude moci odvézt Jana k sobě do myslivny. Přišel k nim na návštěvu také pan myslivec a pana Beyera překvapilo, když zjistil, že Viktorka stále žije. Muži vyprávěli různé příhody, které zažili. Pan Beyer vyprávěl třeba o lidské nespravedlnosti. Jeden vrah zabil svého přítele, ale protože měl hezkou tvář, tak ho lidé litovali. Druhý muž zabil ženu, která ho velmi trápila, ale protože byl ošklivý, tak s ním lidé zacházeli zle. On byl jediný, kdo se k němu zachoval soucitně, protože pocházeli ze stejného kraje. Vrah jen litoval, že se k němu nikdo nechoval, tak jako pan Beyer, pak by nezabil. Při návratu pana Beyera a Orla domů jim daly děti věci na památku. Adélka dala Orlovi na památku růži, kterou dostala od Hortenzie (Orel svou růži pak opatroval a jednou se pro Adélku vrátil a vzal si ji). Mezitím byl Míla odveden, Kristla byla nešťastná, ale babička jim dodala naději, že se snad neloučí na dlouho, ani jeden tomu nerozuměl, ale doufali, že babička ví, co říká.
Před žněmi se konečně na zámek vrátila kněžna s Hortenzií, která byla sice již zdravá, ale vypadala velmi nešťastně. Za to na Starém bělidle teď bylo veselo, děti byly nadšené, že mají tatínka zpět. I babička byla ráda, pana Proška jen překvapilo, jak se babička najednou zajímá, jak kněžna tráví volný čas. Také babičce přinesl dopis od dcery, ve kterém ji píše, že se bude vdávat a jak to bude možné, že za babičkou oba přijedou. Jednou odjeli Proškovi do města a zůstala jen babička, aby hlídala dům. Na návštěvu ale zrovna přišla Hortenzie, babička poznala, co Hortenzii trápí. Také ji velmi překvapilo, že ji Hortenzie chtěla namalovat, ale souhlasila s tím pod podmínkou, že obrázek dostane rodina po její smrti. Kněžna, která vyzvedávala Hortenzii, ji pozvala na zámek, aby ji Hortenzie mohla namalovat. Babička byla ráda, konečně tak dostala příležitost s kněžnou pohovořit o tom, co ji trápilo. Druhý den přišla obrovská bouřka, při které blesk zasáhl do hrušně, která byla nad domem. Nikomu se u Proškových ale naštěstí nic nestalo a babička se proto vydala do zámku, kde kněžně prozradila, že je Hortenzie nešťastně zamilovaná. Kněžna chtěla jen její dobro, a proto se rozhodla, že dovolí Hortenzii, aby si vzala svého učitele kreslení. Když se spokojená babička vrátila domů, tak se dozvěděla, že blesk zabil Viktorku, která stála pod stromem, našel jí myslivec a připravil jí k pohřbu. Děti o zemřelé Viktorce pak vyprávěly při další návštěvě zámku i Hortenzii, která slíbila, že ji jim i myslivcovým namaluje. Hortenzie byla na první pohled mnohem šťastnější než minule a byla za to velmi vděčná babičce. Na oslavě žní Kristla jako nejkrásnější dívka měla tu čest předat věnec paní kněžně, to také udělala, kněžna se jí ptala, proč nemá žádného tanečníka a jestli jí může někoho obstarat. V tom se objevil Míla v selském oblečení. Kněžna ho vyplatila. Kristla byla velmi šťastná. Oba milenci děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Také jim šla babička na svatbě za starosvatou.
Babička si na Staré bělidlo zvykla a zamilovala si ho, stejně jako lidi, kteří žili v jeho okolí. S láskou sledovala, jak jí vnoučata rostou. Bohužel ne vše, co se dělo, bylo šťastné. Velmi litovala Hortenzii, která zemřela, ale zanechala po sobě syna, kterého vychovávala kněžna. Smrt babičky byla klidná a rychlá. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho lidí i z okolí, kněžna tento průvod sledovala z okna a pronesla u toho památnou větu: „Šťastná to žena!“
Toto čestné prohlášení se používá pro finanční úřad a přikládá se k daňovému přiznání: daň z příjmu fyzických osob. Sleva na manželku manžel / poplatník (uplatňuje v případě, že jeho manželka byla bez příjmů, nebo její příjmy nepřekročily 68 000 za kalendářní rok. Taková situace nastává v případě, že žena je na rodičovské dovolené, nezaměstnaná, nebo studuje (slevu může uplatňovat i žena na svého manžela).
Čestné prohlášení
Já, Ivana Černá, narozená dne 24. října 1990 v Jihlavě, rodné číslo 906024/1122, trvalé bydliště U Prokopa 13, Jihlava 586 01 tímto čestně prohlašuji,
že jsem ve zdaňovacím období 2017 neměla vlastní příjem přesahující částku uvedenou v § 35ba odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmu.
Prohlašuji, že mnou uvedené informace jsou pravdivé a jsem si vědoma případných důsledků z uvedení nepravdivých údajů.
V posledních letech života byl u Marie Terezie diagnostikován vysoký krevní tlak i rozedma plic. Habsburská panovnice se dne 8. listopadu 1780 zúčastnila lovu bažantů, kde se ale nachladila. Nakonec onemocnění podlehla dne 29. listopadu 1780. Její tělo bylo vystavené pitvě, která prokázala, že panovnici nefungovala jedna plíce. Marie Terezie po smrti spočinula po boku svého manžela a její vychovatelky z dětství, kterou nechala pochovat v rodinné kryptě. Rakousko po své panovnici truchlilo, v celé zemi se pořádaly bohoslužby a čest jí vzdávali evropští panovníci včetně jejího životního nepřítele Fridricha II. Všichni museli ocenit, že Marie Terezie, přestože to neměla jednoduché, dokázala svůj stát ubránit před nepřáteli skoro ve stejné podobě, v jaké ji předal zemi její otec. Navíc v době její smrti bylo sedm jejich potomků na sedmi evropských trůnech.
Alžběta trvala na sňatku Marie s hrabětem z Leicesteru, ale netušila, že Mary již má jiného nápadníka, lorda Henryho Darnleyho. Ten se v únoru 1565 vydal z Londýna do Edinburghu, aby se seznámil s Marií. Setkali se dne 17. února na zámku Wemyss ve městě Fife. Marie se do něj snad na první pohled zamilovala. Ta Marie, o ní se zajímali evropští králové a knížata, se ucházela o tohoto 19letého chlapce. K tomuto sňatku bylo zapotřebí i svolení papeže, protože lord Darnley a skotská královna Marie byli v příbuzenském vztahu 4. stupně (Darnley byl poloviční Mariin bratranec skrz dvě různá manželství jejich babičky Margaret Tudorovny).
Z plánované svatby nebyli nadšení dva nejmocnější muži Skotska. Moray si přál, aby se Marie provdala do ciziny, ale mladý Darnley mu překazil plány, Moray předpokládal, že Darnley se nespokojí s formální mocí a bude si přát vykonávat královskou moc jako král manžel. K čemuž nakonec opravdu došlo. Ani lord Maitland nebyl z plánovaného sňatku nadšený, Darnley by mohl ohrozit i jeho postavení. Pomalu se kolem těchto dvou mužů formovala skupina reformovaných skotských šlechticů ochotných bránit jejich zájmy.
S touto svatbou nesouhlasila ani anglická královna, velmi ji rozhněvalo, že Marie odmítla jejího milého přítele Leicestera. Navíc ani netušila, za jakým účelem se lord Darnley vydal do Skotska. V prvním návalu vzteku dala proto zavřít do Toweru lady Lennoxovou, Darnleyovu matku. Aby se vyhnula ostudě, vyhodila spěšně i svůj poslední triumf, nabídla Marii otevřeně a závazně nástupnictví v Anglii, pokud by za manžela přijela hraběte Leicestera. Věděla, že o toto nástupnictví Marie usilovala již řadu let, a tak věřila, že jí ustoupí. Marie už ale nestála o to stát se anglickou královnou, chtěla být jen manželkou muži, do něhož se zamilovala. Alžběta z toho byla zoufalá, ona se ještě nikdy neprovdala a Marie již má druhého manžela, navíc zcela potupně odmítla nejen její nabídku následnictví na anglickém trůnu, veřejně odmítla, a tím i zostudila Alžbětina nejmilejšího přítele Leicestera. Stejně tak Marie vůbec nedbala na Alžbětin protest proti Darnleyovi.
Marie si ale prosadila svou a za Darnleye se provdala. Brzy po svatbě si Darnley uvědomil, jaký přístup k moci svatbou s Marií získal, stal se skotským králem – manželem. Tento titul mu neměl přinášet žádnou faktickou moc, tu stále držela v rukou jeho manželka. Darnley si ale dělal stále větší nároky na pravomoci, dožadoval se dokonce i spoluvlády. Marie si nakonec začala uvědomovat, že se oddala muži, který ji nebyl hoden a který si kousek po kousku bral vše, co mu v prvním vzplanutí vášně a bez úvahy dala. Nakonec se mu snažila jeho pravomoci co nejvíce okleštit. Darnley nebyl zván k zasedání státní rady, nesměl mít ve znaku královské insignie a byl degradován na prince manžela. Zastání neměl Darnley ani u skotské šlechty, která vnímala jeho násilnickou a žárlivou povahu. Jeho žárlivost naplno propukla, když nechal zavraždit Mariina oblíbeného sekretáře Davida Rizzia, kterého dokonce podezíral, že je skutečným otcem Mariina ještě nenarozeného syna. Před vraždou se dokonce spojil se spiklenci, k nimž patřil i Moray.
Zájem o informace o této habsburské monarchii stoupl po uvedení filmu Marie Terezie Českou televizí. Na filmu se podílely čtyři veřejnoprávní televize: Česká televize, rakouská ORF, slovenská RTVS a maďarská MTVA v roce 2017. Premiéru měl film dne 1. ledna 2018. Snímek bylo potřeba rozdělit do dvou celovečerních filmů. Režisérem snímku byl Robert Dornhelm. Hlavní postavu císařovny ztvárnila Marie-Luise Stockinger, jejího manžela ve snímku zahrál Vojtěch Kotek. Scénář vytvořila Mirka Zlatníková, která si při tvorbě scénáře uvědomovala, že informace, které o Marii Terezii máme, vychází z životopisů, které často sama habsburská panovnice schvalovala a někdy si i do nich informace sama vymýšlela. I proto se scénáristka rozhodla vytvořit příběh o Marii Terezii z jejího pohledu, bez ohledu na to, jestli vše, co je ve snímku, je pravda. Film zachycuje nejen politické momenty za její vlády, ale zaměřuje se také na vztah s Františkem Štěpánem Lotrinským, její rodinou a významnými osobnostmi u jejího dvora.
Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.
Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.
První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.
Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.
Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.
Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, věřil, že jako král by měl sloužit svým poddaným, ne bohu. Josef horoval navíc pro úplnou svobodu vyznání, s čímž se jeho matka nemohla smířit. Prosadil ji až v roce 1781 po matčině smrti v Tolerančním patentu.
Marie Terezie se velmi obávala, že vše, čeho svou vládou dosáhla, bude po její smrti zničeno, protože Josef byl úplně jiný než ona, domnívala se, že synova politika je odkázaná k záhubě. Přestože se nikdy nemohli shodnout na řadě politických otázek, jejich vztah byl ale jinak plný lásky, Marie Terezie syna milovala a on ji také. I přesto patnáct let jejich spoluvlády z Josefa udělalo zatrpklého muže, který se po smrti matky snažil dohnat vše, co během spoluvlády nemohl prosadit, a proto v následujících deseti letech vydal přes 6 000 dekretů.
