Poradna
V naší poradně s názvem BÁSEŇ PRO 3.TŘIDU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Mira.
prosim basnicku 3 az 4 sloky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Cvrček
Josef Kožíšek 4 sloky
Stojí u své chaty,
stojí mezi vraty
cvrček zamyšlen;
pověz ty nám, pane strýčku,
co na mezi na sluníčku
děláš celý den?
Starostí mi hlava
skoro postonává,
moje dětičky:
po celý den v parnu pasu
nepokojnou, bujnou chasu,
zlaté husičky.
U své chaty stojí
cvrček v hnědém kroji,
stojí podle vrat;
co tu děláš, pane milý,
když se večer k horám chýlí,
sluníčko jde spat?
Chodím na besedu,
s druhy hovor předu,
ladím píšťalky;
a když druzi se mnou počnou,
slyšeti je naši skočnou
sto mil do dálky.
Rybička
Josef Kožíšek 3 sloky
Žába leze do kaluže,
na rybičku reptá:
Pojď, rybičko, na sluníčko,
podívej se do světa.
Já jsem rybka jako šipka,
nechci býti jako ty,
je-li tobě kaluž milá,
já si hledím čistoty.
Sukýnku mám vybílenou,
blýská se mi jako sníh,
koupila ji má matička
za milion stříbrných.
Zdroj: příběh Báseň pro 4. třídu
Příběh
Ve svém příspěvku VTIPNÉ BÁSNIČKY K RECITACI MAJÍCÍ 5 SLOK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Saul.
Bajka volební
(Volně dle Ezopa)
Jiří Žáček
Stojí, stojí voli
na volebním poli,
hádají se, koho zvolit
na vedoucí roli.
Slyšelo je tele,
prohlásilo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele!“
Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.
Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity,
pokroku a práva!“
V téhle bajce není
žádné naučení,
neboť tam, kde volí voli,
svět se sotva změní.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Standa.
To je úplně skvělé.
Škoda, že to není uveřejňováno před každými volbami.
Moc děkuji
Zdroj: příběh Vtipné básničky k recitaci mající 5 slok
POKLAD
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeli zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu páně.
~
A tu z vísky к boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes velký pátek právě.
~
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
~
A hle! co se bělá v lese,
v černém lese za potokem?
Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem -
pacholátko malé nese.
Běží žena, dolů běží,
pospíchá do chrámu páně:
tuť na blízku lesní stráně
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží, běží podlé skály:
„Co to? mám-li věřit oku?
což mě moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem —
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací —
„Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem —
vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, co se se mnou děje!
což zde nejsem u kamena?
jaká se tu stala změna!“
Zase stojí, zase spěje,
celá jsoucí udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Bože, jaká to tu změna!“
~
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený —
vysvětliti sobě neví —
kámen v cestu postavený,
postavená celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, eo síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.
~
I vidouc to žena žasne,
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Jak se to tam divně svítí!
což to asi může býti?“
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam a venku stojí.
~
A co váhá, a co stojí,
v klenbu patříc neustále, '
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem — a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
kro
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
ZÁHOŘOVO LOŽE
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
