Poradna
V naší poradně s názvem ANDREJ BABIŠ KONTAKTY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav Šulc.
Dobrý den vážený pane premiére.
Jsem volič a sympatizant hnutí ANO. Měl jsem dost rozkrádání a rozprodávání České republiky stoupenci ODS a ČSSD. Velmi jsem kvitoval vznik Vašeho hnutí. Nyní bych se chtěl vyjádřit k současné situaci v době šíření koronaviru. Včera jsem poslouchal Váš projev v TV. Byl jsem dosti rozčarován. Sám pracuji jako soukromý lékař. Vy jste říkal, že jste zvládli 1. vlnu boje proti šířícímu viru. Nevím s čím pořád bojujete , ale s tímto koronavirem to nelze. Na jaře jste uzavřeli vše co šlo, zabránili lidem chodit do práce a všichni jste se plácali po ramenou , jak jste to zvládli. Je jasné, že takto jste zamezili šíření nejen koronaviru ,ale i většiny ostatních infekcí. Bohužel za cenu 500 mld Kč.Poté, co nastal opět téměř normální pohyb lidí se virus , samozřejmě, začal opět šířit. Nyní nám hrozí, že budeme opět uvrženi do celonárodní karantény. Ptám se za jakou cenu? Kolik tisíc lidí chcete dostat na hranu ekonomického bankrotu ? Nestačí v tuto chvíli to kolik lidí se potýká s exekucemi ? Koronavirus lze zastavit pouze tím, že budou mít lidé protilátky. To znamená, že budou vakcinováni ( vakcína zatím ještě není k dispozici ) a nebo nemoci prodělají a zvýší se obranyschopnost lidí. Jiná cesta neexistuje.
To že zavřete školy, restaurace, bary, hotely, lázně se vůbec nic nevyřeší. Jen uvrhnete lidi do bídy a oddálíte další vlnu šíření viru o nějaký čas. Není přeci možná vše zavřít na další 3,6 nebo nevím kolik měsíců. S tím virem se zatím musíme naučit žít. Vrhnout všechnu pozornost na nejohroženejší skupiny lidí a věnovat se nemocným lidem. Ostatní populaci nechcete v klidu žít a pracovat. Samozřejmě, že nechci ,aby umírali lidé po tisících , ale nechte svá doporučení na samotných lidech. Chybí tu jakékoli pozotivní povzbuzení. Jsme denodenně strašeni a masírování tím, kolik lidí je nakaženo, kolik lidí zemřelo. Ale nikdo nikoho v televizi na internetu , na sociálních sítích nepovzbudí a neporadí co máme všichni dělat. Určitě ne všechny lidi zavřít a vyhrožovat sankcemi pokud nebudeme nosit roušky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Souhlasím s tím, co píšete. Není řešení zastavovat v činnosti produktivní populaci, u které jsou jen lehké příznaky a nízká smrtnost. Řešení je vyčlenit lázně a ozdravovny, kam by se přesídlili virem ohrožené skupiny lidí, kde by byli izolovaní od okolního světa, a kde by se o ně staral personál rovněž izolovaný od okolního světa - bydleli by společně s klienty. Není to zadarmo, ale určitě to vyjde levněji, než uplný lock down, jako na jaře. Izolování ohrožených skupin by trvalo tak dlouho, dokud by nepřestal komunitní přenos, tedy do doby, než by získal protilátky dostatečný počet lidí přirozeným promořením.
Co si o takovém řešení myslíte?
Zdroj: příběh Andrej babiš kontakty
POKLAD
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeli zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu páně.
~
A tu z vísky к boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes velký pátek právě.
~
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
~
A hle! co se bělá v lese,
v černém lese za potokem?
Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem -
pacholátko malé nese.
Běží žena, dolů běží,
pospíchá do chrámu páně:
tuť na blízku lesní stráně
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží, běží podlé skály:
„Co to? mám-li věřit oku?
což mě moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem —
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací —
„Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem —
vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, co se se mnou děje!
což zde nejsem u kamena?
jaká se tu stala změna!“
Zase stojí, zase spěje,
celá jsoucí udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Bože, jaká to tu změna!“
~
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený —
vysvětliti sobě neví —
kámen v cestu postavený,
postavená celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, eo síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.
~
I vidouc to žena žasne,
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Jak se to tam divně svítí!
což to asi může býti?“
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam a venku stojí.
~
A co váhá, a co stojí,
v klenbu patříc neustále, '
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem — a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
kro
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
ZÁHOŘOVO LOŽE
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
