Informace od učitelek češtiny

MENU

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

KONCOVKY U SLOVES

OBSAH

Časování

A jak tedy vypadá kompletní časování slovesa být v indikativu futura (způsob oznamovací, čas budoucí)?

Osoba

Jednotné
číslo

Množné
číslo

1.

budu

budeme

2.

budeš

budete

3.

bude

budou

Pomocí budoucích tvarů pomocného slovesa býtinfinitivu se tvoří budoucí čas u sloves nedokonavých:

Osoba

Jednotné
číslo

Množné
číslo

1.

budu dělat

budeme dělat

2.

budeš dělat

budete dělat

3.

bude dělat

budou dělat

U dokonavých sloves přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Srovnej:

budu dělat, budu sázet, budu zpívat – nedokonavá slovesa

udělám, nasázím, zazpívám – dokonavá slovesa

Budoucí čas slovesa být a sloves od něj odvozených předponou

Jak už jste si zajisté všimli, sloveso být má v budoucím čase změnu ve kmeni na bud-:

  • budu, budeš, bude, budeme, budete, budou

U sloves odvozených předponou od slovesa být (například dobýt, odbýt, zbýt, přibýt, ubýt, nabýt) se setkáváme se dvěma tvary:

  • původní tvar s u: dobudu, odbudeš, zbude, přibudeme, ubudete, nabude. Tento tvar se považuje za základní, stylově vyšší a spisovný.
  • nový tvar s y: dobydu, odbydeš, zbyde, přibydeme, ubydete, nabyde. Tento tvar se považuje za stylově nižší, až hovorový.

Zdroj: Slovní druh budeme budu

Poradna

V naší poradně s názvem SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Danča.

Prosím z daných slov potřebují vytvořit podstatná jména: vzlykat , žvýkat, plýtvat. Děkuji

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Podstatná jména z infinitivu sloves:
vzlykat - vzlykání
žvýkat - žvýkání
plýtvat - plýtvání

Zdroj: diskuze Prosba o radu

Byste nebo by jste

Z předchozího odstavce by se dalo říct, že tvary jako by jste, kdyby jste nebo aby jste jsou správné, ale není to tak. Tato slova naopak vyžadují užití ste, ale nikoliv jako samostatného slova, ale jako koncovky, tedy součást jednoho slova. Správně je vždy byste, kdybyste nebo abyste.

Zdroj: Jste nebo ste

Diskuze

V diskuzi SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.

Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.

Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.

Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.

Zdroj: diskuze Skloňování slova doušek

Pomůcka

K lepšímu rozlišení výše uvedených sloves dobít a dobýt vám pomůže převedení daného slovesa do budoucího času: Hokejisté dobudou/dobydou vítězství. Vojsko dobude/dobyde hrad. Nikoli však: Lovec dobude/dobije zvíře. Dobudu/dobiji si kredit.

Několik dalších příkladů správného užití těchto sloves i slov od nich odvozených:

  • Nabytý majetek brzy pozbyl.
  • Nesmíš nosit nabitou zbraň.
  • Pytlák dobil poraněné zvíře.
  • Platební kartu lze kdykoli dobít.
  • Tento hrad nebyl nikdy dobyt, je tedy opravdu nedobytný.
  • Vojáci dobyli hrad a nakonec nemilosrdně dobili i všechny zraněné.
  • Jeho srdce dobilo včera kolem půlnoci.
  • Dobyté území obsadili takřka okamžitě.
  • Vydobyl si uznání i na mezinárodním poli.
  • Ráno jsem nemohl nastartovat, mám úplně vybitou baterii.

Zdroj: Nedobytný hrad

1. Určete vzor u přídavných jmen a doplňte správnou koncovku

(i když máme ve cvičení nejprve doplnění koncovky, postupujte v hlavě naopak, tedy nejprve vzor, potom i/y)

roztomil kocourek,
učitelov pokyny,
krab salát,
Alenčin kamarádky,
bíl králíčci,
fialov kvítek,
babiččin přátelé,
ciz města,
Erbenov pohádky,
mal lidé,
stydliv chlapec,
tepl vítr,
rozlehl pozemek,
Masarykov názory,
rychl běžci,
Gottov fanynky,
víl tanečky


Zdroj: Test na určování vzorů přídavných jmen

Skloňování jména Michal

1. pád

Michal

2. pád

Michala

3. pád

Michalovi, Michalu*

4. pád

Michala

5. pád

Michale

6. pád

Michalovi, Michalu*

7. pád

Michalem

* O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, především větné, slovosledné a rytmické. Například stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší (Vrať tu knihu Michalovi). U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popřípadě titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, případně se koncovky -ovi-u střídají, u posledního slova však musí být -ovi (Přejeme panu doktoru Michalu Novákovi mnoho úspěchů. Nebo: Přejeme panu doktorovi Michalu Novákovi mnoho úspěchů.)

Zdroj: Jak vzniklo jméno Michal

Co je správně

Sloveso zpytovat a všechna jeho příbuzná a odvozená slova se vždy píší s předponou "Z-". Varianta s předponou "S-" není přípustná. Přestože se u něj píše předpona z-, toto slovo nepatří ani do jedné ze dvou skupin, které jsou tvořeny předponou z- (od nedokonavých sloves vytvořená slovesa dokonavá; od podstatných a přídavných jmen vytvořená slovesa s významem: stát se tím, co znamená slovo základové). Sloveso zpytovat tedy nepatří ani k jedné z těchto skupin, neboť patří do skupiny slov, u nichž si je potřeba předponu zapamatovat. U slovesa zpytovat patří psaní předpony z- k ustáleným zvykům bez ohledu na výslovnost.

Zdroj: Zpytovat nebo spytovat

Slovní druh slova si

Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se. Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona. Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).

Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:

  1. vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
  2. vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
  3. je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
  4. je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
  5. je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
  6. je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.

Zdroj: Jaký slovní druh je slovo si

Jak je to správně

  • Správně je pouze podoba koná. Jde totiž o 3. osobu čísla jednotného slovesa konat.
  • Konat je sloveso nedokonavé, které je poněkud knižním vyjádřením sloves dělat, činit, vykonávat.
  • Sloveso konat se časuje tímto způsobem:
    • číslo jednotné: 1. os. – konám; 2. os. – konáš, 3. os. – koná;
    • číslo množné: 1. os. – konáme; 2. os. – konáte; 3. os. – konají.
  • Rozkazovací způsob: konej, konejme, konejte.
  • Příčestí činné: konal; příčestí trpné: konán.
  • Přechodník přítomný mužský: konaje; přechodník přítomný ženský a střední: konajíc; přechodník přítomný množné číslo: konajíce.
  • Podstatné jméno vytvořené od tohoto slovesa: konání.

Zdroj: Konná nebo koná

Cvičení na psaní i y na konci slov

Psaní i y na konci slov se v českém jazyce řídí jasně stanovenými pravidly. Vždy je nejprve důležité rozhodnout, jestli se jedná o koncovku u podstatného jména, přídavného jména, zájmena či slovesa. U podstatných jmen se psaní i y řídí vzory podstatných jmen (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Podle vzoru se pak určuje, jaké i y se vlastně napíše. I u přídavných jmen je potřeba určit vzor, zároveň ale také koncové i závisí na rodu a pádu podstatného jména, k němuž se přídavné jméno vztahuje. U sloves o koncovce vždy rozhoduje rod (a případně životnost) podmětu.

Zdroj: Cvičení na psaní y i

5. diktát na koncovky přídavných jmen

Za osamělým stavením se pásla kůzlata. Jedl chléb s husími játry. Zdravý rybí tuk mi nechutnal. Večer pil šípkový čaj. Vyprávěli si o truchlivých příhodách. Zaplatil ryzím zlatem. Sousedovi psi štěkali. Měl šperky z pravých ryzích kovů. Nosil klobouk s duhovým pavím peřím. Za vrbovým keřem se nacházelo kachní hnízdo. Podnikatelé přišli v tmavých oblecích. Dědovy knihy ležely na polici. Na stromech seděli zpěvaví ptáci. Posluchači přivítali řečníka bouřlivým potleskem. Z komína vycházel nepříjemný štiplavý kouř. Koupil si nový světlý svetr. Mezi strmými svahy a borovicovými lesy vedla klikatá cesta.

Zdroj: Diktáty pro 7. třídu ZŠ

Cvičení na koncovky přídavných jmen přivlastňovacích

Bratrancov psi běhali po ulici.

Prezidentov řeči se mi nelíbily.

Povinně četl některé Jiráskov romány.

V galerii vystavovali Mánesov obrazy.

Žižkov bojovníci vyhráli bitvu.

Spisovatelov romány se dobře prodávaly.

Koupil dárky pro strýcov syny.

Lékařov asistenti přišli pozdě.

Bratrov spolužáci uspořádali oslavu.

Učitelov pokyny byly srozumitelné.

Cukrářov výrobky mi chutnaly.

Myslivcov psi honili zajíce.

Pekařov housky rychle ztvrdly.

Přítelov chyby mě mrzely.

Otcov přátelé přišli na návštěvu.

Závodníkov úspěchy všechny potěšily.

Sedlákov koně se proháněli po poli.

Zahradníkov pomocníci zasázeli stromy.


Zdroj: Cvičení na přídavná jména

4. diktát na koncovky podstatných jmen

Nastaly kruté mrazy. Milan byl první v cíli. Cestu lemovaly topoly. Čerti řinčeli řetězy. Na stole ležely výkresy a rysy. Námořnické uzly se lehce vázaly. V hotelích se ubytovali hosté. Na březích potoka kvetly blatouchy. Strýcovi se líbili naši psi. Cestovatel pozoroval lvy. Holubi zobali zrní. Rybář nesl krabici s červy. Staří čápi krmí mladé čápy. Drahokamy ležely v trezoru. Ve voliéře byli supi a orli. Na hřídeli byly kazy. Šel na schůzku s Francouzi, Italy a Rusy. Jeřáby zvedaly do výše panely a trámy. Mezi poli a loukami vedly kamenité cesty.

Zdroj: Diktáty pro 7. třídu ZŠ

Muset nebo musit

Slovo muset má ještě jeden možný tvar, kterým je slovo musit.[2]

Slovo musit je výsledkem kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“.

Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit –⁠ bydlet, musit –⁠ muset, myslit –⁠ myslet, z méně užívaných pak kvílit –⁠ kvílet, šílit –⁠ šílet a hanit –⁠ hanět. Historicky k nim můžeme řadit i slovesa další, mj. bujit –⁠ bujet, lačnit –⁠ lačnět, truchlit –⁠ truchlet.

O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů (jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“). V souladu s platnou kodifikací jsou ve třetí osobě množného čísla rovnocenné tvary:

  • bydlí/bydlejí,
  • musí/musejí,
  • myslí/myslejí,
  • kvílí/kvílejí,
  • šílí/šílejí,
  • haní/hanějí;

V příčestí činném jde o tvary:

  • bydlil/bydlel,
  • musil/musel,
  • myslil/myslel,
  • kvílil/kvílel,
  • šílil/šílel,
  • hanil/haněl.

Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu (časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“). Toto kolísání není u všech slov stejné.

Zdroj: Musí nebo musejí

Verbální substantivum

Slovo muset patří mezi eventivní verbální substantiva, která se mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemi sesi.[1] Zatímco se v kombinaci se slovesy sesi chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, nebo jako vázané morfémy:

Okamžitě se musíš podívat z okna / Okamžitě musíš se podívat z okna.

Okamžité se podívání z okna / Okamžité podívání se z okna.

Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní:

Okamžitě (se) musíš podívat z okna.

Okamžité podívání (se) z okna.

Příklady: musíš si pospíšit; musíme se rozhodnout; každý musí zemřít; to musíš vidět.

Zdroj: Musí nebo musejí

Co rozeznáváme

Rod u přídavných jmen je buď mužský, ženský nebo střední. Číslo je jednotné a množné. U přídavných jmen se určuje sedm pádů. Co se týká druhů přídavných jmen, rozlišují se přídavná jména tvrdá, měkká a přivlastňovací. Na tvrdá přídavná jména se ptáme otázkami Jaký? Který? a poznáme je pomocí jejich zakončení. U tvrdých přídavných jmen se totiž odlišují koncovky v závislosti na rodu podstatného jména. Na měkká přídavná jména se také ptáme Jaký? Který?, ale zakončení přídavného jména je ve všech rodech stejné. Na přídavná jména přivlastňovací se ptáme Čí? a jejich zakončení se také liší v závislosti na rodu podstatného jména.

Tvrdá přídavná jména se skloňují podle vzoru mladý (mladý muž, mladá žena, mladé dítě), měkká přídavná jména se skloňují podle vzoru jarní (jarní květ, jarní cibulka, jarní počasí), přivlastňovací přídavná jména se skloňují podle vzorů otcův (otcův pes, otcova žena, otcovo dítě) a matčin (matčin muž, matčina dcera, matčino dítě).

Zdroj: Cvičení na přídavná jména

Musí nebo musejí

Správné jsou oba výrazy.[2] Musí nebo musejí je tvar slova muset ve třetí osobě množného čísla a skloňuje se podle vzoru sázet: oni sází –⁠ sázejí, potažmo oni musí –⁠ musejí.

Slovesa 4. slovesné třídy vzoru sází mají v souladu s PČP 1993 ve třetí osobě množného čísla vedle původního tvaru sázejí i nově kodifikovaný tvar sází. Změna je odrazem sklonu jazyka k vyrovnávání tvarů, proto koncovku ‑í ve třetí osobě množného čísla mají totiž oba další vzory této třídy prosittrpět (oni prosí, trpí).

Koncovky ‑ejí‑í jsou stylově rovnocenné:

  • otálejí/otálí,
  • chybějí/chybí,
  • kácejí/kácí,
  • rozumějí/rozumí,
  • odnášejí/odnáší,
  • splácejí/splácí,
  • kymácejí/kymácí,
  • ztrácejí/ztrácí.

Kvůli jednoznačnému porozumění je v některých případech vhodnější užít širší tvar s koncovkou ‑ejí, např. kolo pohání řemeny –⁠ kolo pohánějí řemeny.

Zdroj: Musí nebo musejí


Autoři obsahu

Mgr. Jana Válková

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Jan Novotný


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP