Každá nevěsta chce, aby její svatba byla tou nejlepší, nejoriginálnější a samozřejmě aby byla také nezapomenutelná. Neškodí se ale inspirovat u jiných svateb, které třeba sama navštívila. Inspiraci ale může čerpat i třeba z internetu. Obvykle se nevěsty inspirují, co se týká svatebních šatů, svatebního dortu, svatební kytice, svatební výzdoby na obřadu či hostině i ve výzdobě aut. A proto zde uvádím odkazy na vyhledávání několika inspirací na googlu.
Co leden sněhem popráší, to únor s vichrem odnáší.
Hojný sníh v lednu, málo vody v dubnu.
Holomrazy - úrody vrazi.
Jak vysoko v lednu leží sníh, tak vysoko tráva poroste.
Je-li leden nejostřejší, bude roček nejplodněší.
Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
Jestliže země v lednu měsíci otevřena jest, a obzvláště když poslední větrové přitom bouří, tehdy panují rozličné nemoce.
Když je leden bílý, je sedlákovi milý.
Když není konec ledna studený, únor to dvakrát nahradí.
Když roste tráva v lednu, roste špatně v červnu.
Když v lednu hrom se ozve, hojnost vína je v očekávání.
Když v lednu včely vyletují, to nedobrý rok ohlašují.
Leden jasný, roček krásný.
Leden studený, duben zelený.
Lednová zima i na peci je znát.
Lednový déšť z pecnu odkrajuje.
Lenivého tahá mráz za nos, před pilným smeká.
Mnoho sněhu v lednu, mnoho hřibů v srpnu.
Než v lednu sedláka, to radši vlka na poli viděti.
Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
Suchý leden, mokrý červen.
Teplý leden, k nouzi krok jen jeden.
V lednu málo vody - mnoho vína, mnoho vody - málo vína.
V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.
V lednu mráz - těší nás; v lednu voda - věčná škoda.
VYSVĚTLENÍ:
Většina pranostik se týká počasí, které by mělo být v lednu. Pranostiky vyjadřují radost z mrazivého ledna, který tak přinese hodně úrody. Pokud v lednu není zima a naopak i prší, úroda bude špatná.
Spisovatel Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze na Malé Straně a zemřel dne 22. srpna 1891 v Praze na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev. Dům, v němž žil, nesl název U Dvou slunců.
Studoval na gymnáziu. Po gymnáziu na přání a nátlak otce nastoupil na právnickou fakultu, ale studium se mu nedařilo, a tak přešel na filozofickou fakultu. Ale ani tu nedokončil. Povoláním byl učitel a novinář.
Na počátku své kariéry podepisoval své články jménem Janko Hovora. Psal pro německé časopisy: Tagesbote aus Böhmen a Prager Morgenpost. Z českých časopisů a novin publikoval v Obrazech života, v Času, v Hlasu, v Národních listech, v Květech a v Lumíru. Stejně jako některé novinové články podepsal pseudonymem, tak své fejetony podepisoval symbolem trojúhelníku.
V jeho období vznikla literární generace májovců a on se stal jejich vůdcem. Tato skupina se přihlásila k dílu a odkazu Karla Hynka Máchy, který byl do té doby společností jako autor Máje kritizovaný. Stejně jako Mácha i Neruda rád cestoval a vedl si zápisky z cest.
Neruda byl několikrát za svůj život zamilovaný, ale nikdy se neoženil. Ve svém životě se zamiloval do několika žen, do Anny Holinové, Karolíny Světlé, Terezie Marie Macháčkové a Anny Tiché.
Neruda patří mezi nejznámější české spisovatele, novináře i literární kritiky. Neruda je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Seznam literárních děl
Arabesky – soubor povídek
Balady a romance – soubor balad a romancí; autor zde záměrně zaměnil balady s romancemi. Pokud se báseň jmenuje balada, jedná se o romanci a pokud se jmenuje romance, jedná se o baladu.
Francesca di Rimini – divadelní hra: tragédie
Hřbitovní kvítí – sbírka básní
Já to nejsem – divadelní hra: komedie
Knihy veršů – sbírka básní
Merenda nestřídmých – divadelní hra: komedie
Obrazy z ciziny – sbírka fejetonů
Obrazy ze života – časopis
Pařížské obrázky (=Menší cesty) – sbírka reportážních črt a fejetonů
Co za hodinu v listopadu naprší, to za tři týdny po tom nevyschne.
Hřímá-li v listopadu, bude dobrý rok.
Jaké je počasí v listopadu, takové bude i v březnu.
Jaké povětří jest v listopadu, takové má býti měsíce března roku budoucího.
Jaký bývá v listopadu čas, takový obyčejně v březnu zas.
Jaký listopad, takový březen.
Jestliže listopadový sníh odtaje, polím a studnám prospěje.
Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.
Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.
Když napadá sníh na zelené listí, bude tuhá zima.
Když ráno v listopadu prší, bude den skvělý.
Když se v listopadu hvězdy třpytí, mrazy se brzo uchytí.
Listopad někdy sněží a někdy jen tak listí leží.
Listopad nemiluje voznice ani sanice.
Listopad stromy lúpí a často porubané kúpí.
Listopad z mlhy, jinovatky, deště, sněhu, sucha a bláta, před zimou k zimě chvátá.
Listopadová mlha zhasíná slunce.
Listopadové deště - na povozy kleště.
Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
Listopadové slunce na zemi nevidí.
Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
Listopadový sníh uléhá v noci.
Listopadový vítr - bratr zimy.
Listopadový vítr slunce polyká.
Má-li listopad déšť a potom mrazy, osení se často zkazí.
Na začátku listopadu teplo se zimou se hádá.
Napadne-li sníh v listopadu a v prosinci do bláta a do vody, není to známka dobré úrody.
Nejtěžší a nejodolnější rybu poskytuje listopad.
Padá-li listí v listopadu, jistě brzy přijde led, ale dlouho nepobude.
Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
Studený listopad - zelený leden.
Uhodí-li v listopadu časně mrazy tuhé, brzy zase dobře bude.
V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známka příští neúrody.
Vystupuje-li v listopadu nebo v prosinci mnoho mlh za sebou, roste sníh.
Začátkem-li listopadu sněží, mívá sníh pak výšku věží.
VYSVĚTLENÍ:
Některé pranostiky říkají, pokud v listopadu prší, tak mokro vydrží ještě téměř měsíc. Listopadové bouřky naopak věští dobrou úrodu v příštím roce. Jiné pranostiky zase dávají do souvislosti počasí v listopadu a v březnu. Tání listopadového sněhu může velmi prospět studnám i řekám. Jiná pranostika zase říká, že v listopadu může být počasí různé. Další pranostiky zase říkají, že foukání větru v listopadu patří k zimě a je jeho signálem. Jiná pranostika zase říká, že pokud by začaly v listopadu kvést stromy, tak zima vydrží až do léta.
Základní shrnutí informací o svatebním obřadu, co mu předchází, co je k němu nezbytné atd. obsahuje článek na serveru wikipedia.
Svatba již dnes není nezbytnou součástí soužití muže a ženy. Naopak velmi často se stává, že spolu muž a žena nežijí v manželství, není to tedy dnes neobvyklé. Zároveň je v současnosti také možné uzavírat sňatky s osobou stejného pohlaví, což bylo dříve absolutně nemyslitelné.
Možné je uzavřít buď církevní sňatek či občanský. Rozdíl je v tom, kdo obřad vede, pokud ho vede kněz, jedná se o církevní sňatek. Občanský obřad má na starosti obvykle obecní úředník (starosta atd.). Nezbytnou součástí českých svateb jsou i tradice, přestože se jich neobjevuje tolik, jako tomu bylo dříve.
- svatební tradice a hry
Tradice provázejí už samotné přípravy na svatbu. Řadí se sem hlavně pečení svatebních koláčků, které nikdy nesmí péct sama nevěsta. Během pečení by měl být upečen také jeden rohový koláč, který nevěsta „přidělí“ dívce, která by se měla tedy do roka a do dne vdát. Nevěsta svatební tradice také řeší v okamžiku, kdy si vybírá svatební šaty a vhodné doplňky. Podle tradice by totiž měla mít na sobě něco darovaného, něco půjčeného, něco starého, něco nového a něco modrého. S tím jí obvykle pomáhá svědkyně a případně i družičky. V den svatby se zpravidla zdobí auta všech svatebčanů s tím, že auta ženicha a nevěsty mají speciální výzdobu, aby bylo na první pohled patrné, kdo v daném autě jede. Často je výzdoba volena tak, aby se výzdoba z ženichova auta dala přidat k výzdobě z auta nevěsty pro cestu z obřadu, kdy už jedou společně. Zdobena nejsou jen auta, i svatebčané dostávají při příchodu na svatbu myrtové vývazky na šaty. Řada nevěst také respektuje tradici, že by v den svatby neměla být viděna ženichem, aby jim to nepřineslo smůlu. Některé nevěsty si navíc ani nepřejí, aby je před obřadem viděli ostatní svatebčané kromě nejbližších žen (svědkyně, družičky, matka atd.) Mezi klasické svatební zvyky, které se během svatebního dne objevují na řadě svateb, patří házení rýže na novomanžele při odchodu z obřadní síně / kostela. Rýže má symbolizovat bohatství a plodnost tohoto páru. Rýže je obvykle házena v okamžiku, kdy svatebčané vytvoří podél východu z obřadní síně špalír, který má symbolizovat společnou cestu novomanželů životem. Svatbu provází opravdu různé zvyky a žertíky, například po obřadu bývá také ještě před obřadní síní často ženichovi nasazován buď chomout na krk (chomout na svatbu některé půjčovny přímo půjčují), nebo přivázána koule na nohu, což mu má připomenout, že odteď je s nevěstou pevně svázán. Při příjezdu na místo hostiny obvykle také dochází k rozbíjení talíře, kdy ženich s nevěstou mají za úkol uklidit dané střepy. Tato tradice má ukázat, kdo z páru bude v jejich manželství „šéfovat“. Navíc střepy jim mají přinést štěstí, a tak si novomanželé jeden střep nechají. Samozřejmé je také přenesení nevěsty přes práh v ženichově náruči. Na hostině obvykle novomanželé jedí polévku společně z jednoho talíře a vzájemně se krmí. Pokud jim svatebčané chtějí tuto tradici nějak okořenit, obvykle jim k tomu dají jen jednu lžíci, která má navíc uprostřed díru. Je tedy těžké se s ní najíst. Důležitou součástí každé svatby je nepochybně svatební dort (na jeho výběru si většina novomanželů dává záležet), podle tradice má být dort krájen společně oběma novomanželi a samozřejmě jedním nožem. Žádný svatebčan by neměl dort odmítnout. Jakmile začne hrát na hostině kapela, tak první tanec bývá zcela vyhrazen novomanželům. Tradiční je také nevěstino házení svatební kytice mezi svobodné dívky. Která z nich kytici chytne, má se do roka také provdat. Obvykle když se zábava rozproudí, dochází také k únosu nevěsty přáteli obou novomanželů. Únos zpravidla organizuje svědek ženicha. Tento zvyk je velmi oblíbený, protože nevěsta s přáteli čeká zpravidla na ženicha v nějaké hospůdce a jejich útratu musí zaplatit ženich, proto samozřejmě každý ženich chvátá najít svou novomanželku co nejdříve (problém u tohoto zvyku je v tom, že se často mezitím svatebčané na hostině příliš nebaví bez přítomnosti novomanželů). Součástí svatebních oslav bývá také dražba nevěstina podvazku, který předtím nevěstě stáhnul ženich, nebo vybírání finančních příspěvků do střevíčku.
- kdo co platí
Dříve platilo, že rodina nevěsty platila většinu nákladů na svatbě (šaty pro nevěstu, oznámení a pozvánky, květinová výzdoba, svatební dort, fotografie, jídlo na svatební hostině, svatební dar pro novomanžele), rodina ženicha pak platila hlavně nápoje a hudbu na oslavě, svatební cestu novomanželů a svatební dar pro ně. Nevěsta platila prsten pro ženicha a svatební dar pro něj, stejně jako dárky pro své družičky. Ženich také platí svatební dar a snubní prsten pro nevěstu, kromě toho ale také zásnubní prsten, svůj rozlučkový večírek, oblek, svatební květiny a vývazky, svatební poplatek na úřadě, líbánky a dárek pro družbu. V dnešní době již ale řada budoucích novomanželů za svou svatbu platí sama a tyto tradice se již tak neřeší.
- netradiční svatební zvyky
Mezi svatební zvyky, které se už ale neobjevují v tak hojné míře na současných českých svatbách, patří například to, že nevěsta by si nikdy sama neměla šít svatební šaty, protože tím by si zašila štěstí a manželství by brzy skončilo. Také by neměla péct svatební dort ani koláčky, protože tím by přivolala nouzi do jejich manželství a měla by uplakané děti. Také podle jedné tradice by si nevěsta měla dát do boty minci, aby to jejich manželství přineslo bohatství. Na svatební hostině by aspoň chvíli mělo nevěstě sedět na klíně malé dítě, což má způsobit, že bude mít hodně dětí. Jak je vidět, řada zvyků se týká nevěsty, stejně tak tradice že večer před svatbou by družičky měly nevěstě sundat z hlavy věnec a nasadit na něj čepec. Nevěsta by také měla čepec dvakrát shodit, čímž ukazuje lítost nad ztrátou své svobody, ale na potřetí již čepec nechá na hlavě. Čepec je totiž symbolem vdané ženy. Nevěsty se také týká stará tradice kruhového tance, kdy nevěsta tančí uprostřed kruhu vytvořeného muži se zavřenýma očima a svobodné dívky se snaží dostat přes muže a vzít jí kousek závoje. Ztráta závoje totiž symbolizuje ztrátu nevěstina panenství o svatební noci. Co se týká ženicha, dříve když vyzvedával nevěstu, tak měl na prahu jejího domu připravený špalek se sekyrou a s vínem. Podle toho čeho se dříve chopil, jestli vína nebo sekyry, se ukazovalo, jaký bude v manželství, jestli pracovitý, nebo opilec. Podle tradice je také důležité, který z novomanželů vykročí od oltáře pravou nohou, ten by měl jejich manželství řídit.
Na některých svatbách se také objevuje zvyk předávání pozitivních kamínků. Kdy snoubenci připraví před vchodem do obřadní místnosti mísu plnou kamínku a každý svatebčan si jeden vezme a předá do něj pozitivní energii. Když pak svatebčané novomanželům gratulují, tak jim kamínky vracejí a ti si je pak mohou vystavit ve své domácnosti. Tento zvyk se dá nahradit třeba truhlou, do které vám svatebčané budou házet lístky s gratulacemi, nebo si při zábavě po svatební hostině nechávají od svatebčanů něco napsat do svatebního alba. Také se rozmohl zvyk vytváření svatebních novin s informacemi o svatbě a novomanželích. Někteří novomanželé spolu také po obřadě zasadí strom na vybrané místo. Některé páry se mohou při plánování své svatby inspirovat svatebními tradicemi z jiných zemí. Někteří snoubenci se například inspirují japonskou tradicí skládání tisíce origami jeřábů, které pak mohou využít k výzdobě místa obřadu, ale i místa hostiny, případně je darovat svatebčanům jako upomínku na tento jejich velký den. Z Anglie se řada nevěst inspiruje úlohou malých družiček při obřadu, kdy jdou před nevěstou a rozhazují okvětní lístky růží. Svatební švédská tradice zase vychází z toho, že všichni svatebčané mají nárok políbit nevěstu. Podle čínské tradice zase ženich střílí na nevěstu tupé šípy, a když ji trefí, tak spolu rozlomí šíp na půl. V Číně také dostane nevěsta od rodičů před cestou na obřad peníze, které si připne pod šaty pro štěstí a nosí je celý den u sebe.
Samotný svatební obřad trvá jen několik málo minut, ale předchází mu velké množství zařizování pro nevěstu a ženicha, případně jejich rodiny a svědky. Co vše zařídit před svatbou? Na to se nyní podíváme zblízka.
Každý kdo, se chce vdávat / ženit by si měl nejprve zjistit, co vše musí zařídit před svatbou. Je totiž třeba zjistit vhodný datum svatby, místo pro obřad, pozvat všechny hosty, zařídit místo pro hostinu a občerstvení na ní, výzdobu při obřadě a na hostině, výzdobu aut, oblečení pro ženicha a nevěstu případně i družičky, vybrat snubní prsteny a svatební kytice, zajistit na hostině nějakou zábavu a hudbu a mnoho dalších věcí. Aby se na nic nezapomnělo, je vhodné si vytvořit jasně daný harmonogram, který pomůže při plánování svatby krok za krokem. Navíc v současnosti existuje i možnost svatebního plánovače online, který má nepochybné výhody. Řada párů také řeší, kdy je vhodné začít svatbu plánovat, obvykle se doporučuje několik měsíců před svatbou (ideálně zhruba čtyři měsíce a více), vliv na to má také vybrané místo obřadu, protože některá místa jsou dlouhodobě dopředu zarezervovaná. Důležité je také, aby se hned na začátku ženich s nevěstou shodli na tom, kolik peněz chtějí do své svatby investovat. Cena takového svatebního obřadu a následné hostiny může být různá. V České republice se obvykle cena za „svatební den“ pohybuje v rámci několika desítek a v řadě případů i stovek tisíc korun. Není to tedy žádná levná záležitost, jestliže budoucí novomanželé chtějí mít větší svatbu. Samozřejmě je také možné svatbu odbýt v klidu a tichosti, tím se obvykle také náklady na obřad řádně zmenší.
Nejdůležitější součástí svatebního dne je bezpochyby svatební obřad, který se v dnešní době může odehrávat vlastně kdekoliv. Dříve to bývalo jen na úřadě nebo v kostele, dnes jsou ale velmi oblíbené obřady na zámcích, v jiných historických budovách i v parcích. Někteří manželé si své ano ale řekli i v balónech, pod vodou či při jiných netypických situacích. Velká část lidí ale stále plánuje svatbu na úřadě a to asi hlavně z ekonomického důvodu, protože zde je svatba nejlevnější. Ať už se rozhodnete mít obřad kdekoliv, vždy je nutné zařídit svatbu na úřadě, což znamená, že se kontaktuje městský úřad toho místa, kde se má svatba konat a matrika zde zarezervuje termín a určí poplatek za možnost využití tohoto místa. Co se týká termínu svateb, tak v České republice se svatby konají obvykle v pátek nebo v sobotu. Při jednání na úřadě o místě a termínu je obvykle nutné, aby ženich a nevěsta s sebou měli občanské průkazy, originální rodné listy a samozřejmě i peníze na zaplacení poplatku i vyplněný dotazník k uzavření manželství. V případě, že je jeden nebo oba z páru rozvedený musí mít s sebou doklad o zániku předchozího manželství. Před svatbou je také nutné, aby se partneři shodli, jaké příjmení budou užívat. Nejčastější je stále ta varianta, kdy žena přijímá přechýlené příjmení manžela (Sandra Nováková). V dnešní době se objevují i situace, kdy žena chce přijmout manželovo příjmení, ale v nepřechýlené podobě (například Sandra Novák), české úřady toto akceptují obvykle v případě, že jeden z manželů je cizinec, nebo pokud mají trvalý pobyt v cizině. Další možností je, že muž přijme příjmení své manželky, případně si oba partneři nechají svá příjmení.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se ustrojila, předla a přitom si zpívala. Asi hodinu potom, co vstala, šla nakrmit zvířata. Babička všechna zvířata velmi milovala, ale uměla se na ně i rozzlobit. Takhle se jednou rozzlobila na psy: Sultána a Tyrla, kteří přes noc zakousli deset malých káčátek. Babička si hned běžela stěžovat panu Proškovi, kterého to pobavilo, ale psy potrestal. Psi pak již nikdy domácím zvířatům neublížili. Když babička nakrmila zvířata, chodila budit Barunku, Jeníka a Vilémka. Chlapcům pomáhala i s mytím, ale nepomáhala jim s oblékáním, protože se v moderním oblečení nevyznala a často nevěděla kam, která část oblečení patří. Když byly děti ustrojeny, tak se společně pomodlily a šly na snídani. Potom babička často předla, v létě sedávala venku na lavičce pod lípou a v zimě ve své sedničce u kolovrátku. Chodila také s dětmi na procházku, při které často sbíraly byliny a potom je sušily. Byliny také získávaly od báby kořenářky, která chodila z Krkonoš. Děti se vždy těšily, až bába přijde, protože jim pak vyprávěla o Ribrcoulovi. Babička s dětmi také sedávala u potoku, kde si děti máchaly nohy a posílaly větvičky po vodě. Když někdy trhaly květiny, chodila k nim Viktorka a nosila jim také květiny. Viktorka byla bláznivá, s nikým nemluvila, chodila v otrhaném oblečení, žila v jeskyni v lese a ve dne v noci sedávala u splavu a zpívala. Děti měly o Viktorku starost, chtěly, aby žila s nimi a přály si, aby i Viktorce patřila krásná jasná hvězda.
3. Kapitola
Dům Proškových nebyl velký, ale byl velmi hezký. Před domem byla zahrádka, dům měl dvůr, uprostřed něhož rostla lípa a pod ní stávala lavička. Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna cesta vedla k sušírně, kde se na podzim sušívalo ovoce a ořechy, na tyto dobroty často tajně chodívali oba kluci. Vždy byli překvapení, jak to babička poznala. Kolem jejich domu často chodíval myslivec, kterého vždy babička zvala na návštěvu. Myslivec, i když měl práci, šel a někdy se u nich zapomněl. Kolem Starého Bělidla chodíval také mlynář, který si velmi rád tropil z dětí legraci. Další, kdo chodil kolem domu, byl panský hlídač, kterého se ale nejprve děti bály, protože jim služka Bětka řekla, že nosí v pytli neposlušné děti. Babička ale Bětce vyhubovala. Děti i tak neměly o hlídači dobré mínění, protože věděly, že krade. Z domu také někdy zahlédly kněžnu, které jezdila na koni po okolí. Večer za babičkou a dětmi chodila na návštěvu Kristla, dcera hospodských. Kristla byla velmi krásná.
Babička raději odcházela z domu, když měla přijít na návštěvu paní správcová, protože ji neměla ráda. Paní správcová byla namyšlená a pohrdala dobrotou babičky. Při první návštěvě jí totiž babička nabídla chléb a sůl, což vzbudilo u paní správcové pohrdání.
Jednou za rok se také na Starém bělidle objevil i kupec Vlach, od kterého paní Prošková mnoho kupovala. Babička v domě ráda vítala i olejkáře, dráteníka a žida. Do domu nepustila jen cikány, o které se sice postarala, dala jim najíst, ale hned je zase vyprovodila.
Velmi ráda měla ale celá rodina myslivce Beyera z Krkonoš. Ten měl velice rád Jeníka, kterého ostatní považovali za Lucipera. On by ho rád vzal k sobě do hor jako myslivce. Rád a hezky vyprávěl o životě myslivce v horách.
4. Kapitola
Každou neděli se babička vystrojila a vydala se do kostela na mši. Ze mše se pak vracela s lidmi z okolí. Děti na ní čekávaly a chodily jí naproti. Ona jim vždy z kostela něco přinesla, například jablíčko. Dětem se velmi líbilo, jak to babičce v neděli velice sluší. Někdy po obědě si přisedla k Barunce a nechávala si vískat vlasy, občas u toho také usnula. Odpoledne vzala děti a šly společně do mlýna, kde jim mlynářka připravila hostinu. Děti si tam hrávaly s mlynářovic Mančinkou a s dětmi Kudrnů. Kudrnovi byli chudou rodinou, ale dobře živenou, protože se nebáli jíst vrány, kočky a veverky. Mnoho lidí včetně paní mlynářové se jich proto štítilo. Zároveň ale také se paní mlynářová nebála tyto děti nakrmit. Jednou u nich kočku ochutnala i Mančinka, která si ale myslela, že je to zajíček. V létě si děti spolu hrály za stodolou, v zimě si hrály na peci. Někdy si hrály na rodinu a na školu. Při jedné návštěvě jim tam babička vyprávěla, jak dostala tolar od císaře Josefa. To se takhle vydala se svou kmotrou k Novému Plesu, aby tam prodaly vlněné houně, které vyrobily. Potkaly pána, který se rozhlížel po kraji dalekohledem. Tehdy velmi mladá babička se do toho dalekohledu směla i podívat. Když se neznámý muž dozvěděl, že se obě každý den modlí za císaře a jeho matku, dal babičce tolar a koupil od nich houni za vysokou cenu. Také jim prozradil, že to on je císař. Tento příběh se všem velmi líbil. Večer se pak babička vydávala k hospodě, kde byla zábava. Ráda pozorovala Kristlu, která se chlapcům velmi líbila.
5. Kapitola
Jednou za dva – tři týdny se babička s dětmi vydávala na návštěvu k rodině myslivce. Jednou se cestou zastavily pod zbořeninou rýznburského hradu a děti babičku zavedly do altánku, kde někdy sedávalo panstvo a snídalo. Odtud pozorovaly krajinu a Jan vzpomínal na příběh o ovčákovi Ctiborovi, který kradl v lese, vytrhl jedli i s kořeny. Viděl ho pán a odpustil mu to, protože ovčák nezapíral. Dokonce mu dal jídlo pro jeho rodinu a vzal ho jednou na turnaj do Prahy, kde Ctibor bojoval a také zvítězil. Babička zase dětem vyprávěla příběh o kostelíčku na Boušíně. Kdysi se Turýnským narodila holčička, která byla hluchá i němá. Tato holčička se jednou sama vypravila podívat na beránky, ale ztratila se v lese a nemohla najít cestu zpět, bála se a měla hlad a žízeň. V tom se najednou ocitla u studánky a začala se modlit. Holčička najednou začala slyšet zvuk zvonečků. Zvonily zvonečky oveček, které se blížily ke studánce i s pastevcem. Dívka ovčáka oslovila. Ovčák dovedl děvče k rodičům, kteří byli šťastní, že jejich dcera mluví a slyší a z vděčnosti postavili u studánky tento kostelík. Děti poslouchaly příběh, který jim babička vyprávěla, a spatřily, že se k zřícenině blíží kněžna na koni. Děti i babička se s kněžnou pozdravily. Babička kněžně nabídla jahody a u toho kněžně vyprávěla, že ona sama jahody nejí od okamžiku, kdy jí zemřelo dítě. Kněžna se jí ptala, proč tomu tak je. Babička ji vyprávěla, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, žádné ale ovoce nedostanou ty děti, jejichž matky je jedí. Když to kněžna slyšela, svou jahodu odložila. Přijala ale jahody jako dárek a pozvala babičku i s dětmi druhý den na zámek. Kněžna odjela a děti se velmi těšily na zítřejší návštěvu. Děti s babičkou pokračovaly v cestě k myslivně. Děti si šly hrát se dvěma syny myslivcovými. Hospodyně zatím připravila hostinu. Babička jim vyprávěla, že se potkaly s kněžnou. Myslivec babičce říkal, že kněžnu lituje, protože má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí lžou. Myslivec vyprávěl příběh o Viktorce.
6. Kapitola
Viktorka pocházela z rodiny sedláka z Žernova. Bývala to velmi krásná a pracovitá dívka. Mnoho mládenců si ji chtělo vzít, ona ale žádného nechtěla. Za Viktorkou ale začal chodit jeden myslivec. Byl všude, kde ona. V kostele, na louce, ve vesnici. Měl černé oči, které Viktorku neustále pronásledovaly. Kvůli jeho očím mu lidé říkali černý myslivec. Viktorka si stěžovala dívkám, že všude za ní chodí, dívky si myslely, že jí to nevadí, že kdyby jí to vadilo, tak mu to jistě dávno řekla. Viktorka jim prozradila, že mu to již vzkázala po jeho příteli, ale on jí odpověděl, že si může chodit, kam bude chtít. Viktorka se rozhodla, že si vezme prvního muže, který jí bude chtít, jen aby zmizela z vesnice. O ruku jí přišel požádat muž jménem Tondy Šíma. Viktorka se sňatkem okamžitě souhlasila, což přišlo rodičům divné, když do té doby všechny muže odmítala. Matka se jí tedy zeptala, čím to je a Viktorka se jí svěřila se svým strachem z černého myslivce. Matka jí proto vzala ke kovářce, která měla zkušenosti s různými uhranutími. Kovářka jí pochválila, že s ním nikdy nemluvila a dala jí škapulíř, který měla neustále nosit na krku a neměla se s myslivcem vůbec bavit. Svatba Viktorky a Tondy byla domluvená za tři neděle. Viktorka byla veselejší, ale někdy ji stále trápil strach z toho, že ji myslivec pozoruje. Jednou se ale vydala na louku na jetelinu, ale poranila se, čeledín jí tam našel s nohou ošetřenou. Kovářka se pak od Viktorky dozvěděla, že ji pomohl myslivec, který jí nohu ovázal a vyznal jí lásku. Když se dozvěděl, že se před ním chtěla chránit škapulířem, tak jí ho vzal. Kovářka tušila, že to nevěstí nic dobrého. Viktorka zůstávala ve své komůrce a ležela celé dny jako zabitá. Mezitím myslivci dostali rozkaz odchodu. Večer se Viktorka od sestry dozvěděla, že myslivci odtáhli a že jí černý myslivec vzkazuje, že se ještě uvidí. Ráno nebyla Viktorka doma. Utekla za myslivcem. Přes rok Viktorku ve vesnici nikdo neviděl. Po roce jí ale spatřili ovčáci, jak se potuluje u lesa. Zjevně byla těhotná, s nikým nepromluvila, lidí se stranila. Našla si úkryt v jeskyni. Rodiče i sestra se jí snažili dostat domů. Jednou večer vzala Viktorka své dítě ke splavu a hodila ho do vody. Od té doby každý večer a noc zpívala u splavu ukolébavku. Tonda si nakonec vzal Viktorčinu sestru. V den svatby se ve dvoře domu objevila Viktorka a rozhodila tam květiny. Viktorka se do rodného domu vrátila jen jednou, a to když jí umíral otec. Mařenka jí tam přivedla. Viktorka vložila svému nemocnému otci do rukou petrklíč a ten umíral šťastný, že Viktorku ještě vidí. Viktorka pak utekla. Patnáct let žila sama v lese. Před lidmi většinou utíkala, s nikým nepromluvila, jen jednou napadla německého písaře ze zámku a pokousala ho. Ze spárů Viktorky ho dostali dva pacholci, písař pak z Čech zmizel, ale nikdo jeho odchodu nelitoval.
Myslivec dovypravoval a babička s dětmi se vypravila zpět domů.
7. Kapitola
Druhý den se babička s dětmi chystala na zámek. Matka dětem před cestou přikazovala, aby se chovaly slušně. Překvapilo ji, že babička s sebou nese plachetku, přestože neprší. Babička nechtěla jít s prázdnýma rukama. Cestou potkaly dětí Kudrnů, které jim záviděly, že jdou do zámku. Babiččina vnoučata jim slíbila, že jim něco ze zámku přinesou a budou jim vyprávět. Všichni, koho cestou k zámku potkali, je mile zdravili. Jiná atmosféra byla ale na zámku, tam se lidé chovali namyšleně, a když už se rozhodli babičku pozdravit, tak zdravili v cizích jazycích, ve kterých babička neuměla odpovědět. U bran zámku je vyzvedl pan Prošek a dovedl je do zámku a nechal je paní kněžně u komorníka Leopolda ohlásit. Leopold se netvářil nadšeně a nechal je čekat, protože nevěřil, že by je kněžna opravdu přijala. Kněžně je přijala ve svém překrásném kabinetě v světlozelené barvě. Babička i děti se kněžně poklonily. Kněžna nabídla babičce, aby se posadila, ta se ale bála, aby se s ní sedátko nepropadlo, přesto se ale posadila. Kněžna si povídala s dětmi, když vstoupila komtesa Hortensie, která byla kněžninou schovankou. Hortensie dala dětem, babičce i kněžně jednu z růží, které natrhala. Hortensie pak děti odvedla, aby jim ukázala zámek. Kněžna mezitím přikázala Leopoldovi, aby nechal přichystat snídani. Kněžna pak ukazovala babičce svou rodinu na obrazech, babička jí vyprávěla o jejím setkání s císařem Josefem a přiznala, že i znala pruského krále, protože její manžel Jiří sloužil v pruské armádě. Babička kněžně vyprávěla, jak byla se svým mužem v Kladsku, když byl ve válce, jak byl zraněn a od tohoto zranění zemřel, jak tam zůstala sama se třemi dětmi a pomohl jí manželův nejlepší přítel. Nakonec se rozhodla, že se vrátí radši do Čech, než by tam zůstala a dala děti do výchovy. S dětmi šla sama a bylo to velmi těžké, často neměly co jíst, ale vždy se našli dobří lidé, kteří jim pomohli. Když už přišla domů, popadl ji strach, jak ji přijmou její rodiče. Ti ji nejprve nepoznali, ale pak byli šťastní, že se jim vrátila i s dětmi, i když Jiřího litovali. Kněžně také vyprávěla o svých dětech. Jak se její syn Kašpar učil na tkalce a pak se vydal do světa, nakonec se usadil v Dobrušce. Děvčata se věnovala domácím pracím, aby mohly jít do pořádné služby. Terezka pak šla k sestřenici pracovat do Vídně. O Terezu se sestřenice Dorota starala jako matka. Pomohla jí i se svatbou. Na místo Terezy šla pak k Dorotě mladší Johanka, která se tam má velmi dobře. Babička také vyprávěla, jak jí zemřeli rodiče šest týdnů po sobě, ani smrt je nerozdělila.
Kněžna pak odvedla babičku do salónu, kde byly i děti s Hortensií. Babička snídani odmítla, protože byla zvyklá snídat polévku. Hortensie jim dala peníze pro Kudrnovy děti. I kněžna jim chtěla pomoci, babička jí ale poradila, aby spíše dala Kudrnovi práci. Ta slíbila, že z něj udělá poklasného, protože to se může procházet po polích i se svým flašinetem. Kněžna babičce řekla, že jí pro příště může říct kdykoli, cokoli, vždy ji ráda vyslechne. Když babička s dětmi odešla, kněžna se za nimi dívala a prohlásila na babiččinu adresu: „Šťastná to žena!“
8. Kapitola
Na louce si hrála Adélka s bratry. Jan a Vilém pozorovali mravence, Adélka si zase hrála s beruškou. Přijela k nim Hortensie a chlapcům vyprávěla o mravencích. Ti ji poslouchali a mezitím přišla babička s Barunkou a nesly různé kvítí a koření. Hortensie se divila, k čemu to nesou, jestli tu nemají lékárnu. Babička jí vysvětlila, že lékárna je daleko a někdy je takové léčení drahé, ona o bylinkách něco ví a některé léky si umí sama vyrobit. Lidé z okolí si pak pro ně chodí. Barunka Hortensii také prozradila, že květiny nesou na věnce na oslavu Božího těla, protože Barunka a Mančinka půjdou za družičky stejně jako Helena a Adéla a kluci za sedláčky. I Hortensie půjde na procesí. Hortensie vzpomínala na život v Itálii, teď již neměla žádné příbuzné. V Itálii jí zůstala přítelkyně Giovanna, po které se jí stýskalo. Byla ale kněžně vděčná, že ji přijala a velmi ji za to milovala. Hortensie děti s babičkou doprovodila kousek cesty a děti se mohly vystřídat v jízdě na jejím koni. Druhý den bylo krásně a děti se chystaly na procesí. Došli všichni do města, kde šli do kostela. Děti nedávaly úplně pozor, všímaly si i kněžny a Hortensie, které seděly nad lidmi. Potom následoval průvod, všude se to hemžilo nádhernými kroji. Babička s dětmi se chystala domů, rodiče tam hodlali zůstat na oběd. Babička nabídla Kristle, aby jela s nimi. Ta se ohlížela po jednom mladíkovi i on se na ni díval. Tento mladík Jakub Míla se k nim přidal na cestu, z čehož měla Kristla radost. Cestou si v kočáře povídali. Například o Taliánovi, který Kristlu pronásledoval, Mílu to zlobilo. Když dojeli domů, tak babička doma pověsila čerstvé věnečky.
9. Kapitola
Ve svatojánský předvečer se na Starém Bělidle konaly přípravy na oslavy svátků pana Proška. Všude se uklízelo a peklo. Vše se chystalo dlouho do večera. Babička ještě v noci kontrolovala, že všude pozhasínaly oheň a že nic nehrozí. Radši se šla podívat i do pece na stráni. V sadě viděla, jak se na stráni mihla bílá postava a poznala, že je to Kristla, která jistě uvila svatojánský věneček, aby zjistila, kdo bude její milý. Babička u toho zavzpomínala, jak sama kdysi vila věneček a spatřila pak tvář svého manžela. Druhý den byli rodiče v kostele, a děti na ně čekaly. Věnec, přání a dary byly přichystané doma na oslavy. Přišla i Kristla, která malému Janovi donesla holoubátka jako dárek. Kristla babičce u toho vyprávěla, jak se zase u nich v hospodě objevil Talián, který jí nadbíhal, ale že přišel i Míla se svými přáteli a dělali si z Taliána legraci, až Talián naštvaně odešel. Talián pak u ní večer zaťukal na okénko, na pomoc jí přišel Míla s přáteli. Míla totiž šel za Kristlou a viděl Taliána, jak se blíží k jejímu okénku. Namazali mu nohy kolomazí a přivázali ho k bidlu. Talián takhle sám musel dojít do zámku. Kristla se teď bála, aby se jim nepomstil tak, že by přemluvil rychtáře, aby musel Míla na vojnu, která trvala 14 let. Babička se snažila Kristlu utěšit. Přijeli rodiče a začali oslavy svátku. Přišel i myslivec a mlynář. Objevila se i kněžna s Hortenzií, které se neostýchaly usednout ke stejnému stolu s dalšími hosty. Malý Jan od nich dostal krásnou knihu se zvířaty. Kněžna si moc hezky povídala s myslivcem a shodli se, že by neměl trestat malé krádeže, které slouží k tomu, aby se lidem ulevilo v jejich bídě. Babička také kněžně řekla o Taliánovi, ta slíbila, že se o to postará. Všichni obdivovali, jak se babička baví s paní kněžnou. Oslavy trvaly do noci.
10. Kapitola
Přiblížila se doba pouti, i babička s panímámou, Kristlou, Mančinkou a Barunkou se na pouť vydaly. Cestou potkaly pastevce, který pozorováním brouků dokázal poznat, jestli bude pršet, nebo ne. Vůdce pouti Martinec rozhodl, že se vydají na cestu, nejprve se ale pomodlili, poté se pokropili svěcenou vodou, vzali kříž a rozloučili se s těmi, kteří s nimi neodcházeli. Cestou se zpívalo a rozjímalo. Barunka byla velmi zvědavá na okolí a snažila se babičky vyptávat, ale babička jí odmítala při pouti odpovídat, měla se raději modlit. Děvčata se ale raději věnovala lesním jahodám. Večer došli poutníci do Svatoňovic. Nejprve šli ke studánce, která byla u kostela, u té se pomodlili a napili se vody. Poté se lidé rozešli k noclehu. Babička a panímáma spaly u paní správcové, kterou znaly z mládí. Kristla s Ančou spaly u jedné vdovy, Kristla doufala, že druhý den se k nim přidá i Míla s Tomešem, který měl rád Anču, a chystali svatbu. Anča si přála, aby se Míla vyslovil a aby Kristla se vdávala ve stejný den jako ona. Druhý den u kostela opravdu čekal Míla i Tomeš. Po kostele se všichni šli vykoupat a poté si kupovali poutí, mnoho z nich kupovalo poutí i pro své známé. Babička velmi litovala paní Fouskovou, která si přála klokočový růženec, ale neměla na něj dost peněz. Babička se tajně domluvila s jedním prodejcem a zbytek za paní Fouskovou doplatila. Barunka si toho ale všimla. Kristla si koupila obroučku s hořícími srdci, Míla si také koupil obroučku, ale se dvěma složenýma rukama. Poutníci se pak rozloučili se svými hostiteli a vydali se domů. Cestou si děvčata všimla, že chlapci opravují velký hrob s devíti křížky. Anče jim vyprávěla, že se kdysi měl panoš Heřman oženit. V den svatby ho jeho matka přemlouvala, aby ke své milé nejezdil, že se něco špatného stane. On ale vyrazil, a když jeli na svatbu, tak je přepadl druhý nápadník dívky se svými kamarády. Začali se bít a Heřman byl zabit, když to dívka viděla, tak si do srdce vrazila nůž. Svatebčani pak zabili i Heřmanova soka, zahynulo při tom právě devět lidí. Stará Fousková na to ale Anče řekla, že to bylo trochu jinak. Prý byl Heřman zabit na cestě k nevěstě spolu s jeho mládek a starosvatem. Nevěsta mezitím na něj čekala, a když slyšela zvonit umíráček, tak chtěla vědět, kdo zemřel. Zjistila, že Heřman a u jeho těla si pak probodla srdce. Ženy se shodly na tom, že je těžko někdo může rozsoudit, který příběh je pravdivý. Míla jen pravil, že byl přece jen Heřman šťastnější, než jeho sok, protože on věděl, že ho jeho vyvolená miluje. Děvčata pak na kříže pověsily věnce a pomodlily se. Nedaleko Žernova na ně čekali jejich sousedé. Po modlení v kostele, poděkovali jejich vůdci, postavili kříž do kapličky a rozešli se do svých domovů. Když se loučila Anča s Kristlou, všimla si, že má Kristla jiný prstýnek, než si koupila. Míla to vysvětlil. Kristla mu dala srdce a on jí ruku. I Proškovi čekali na své poutníky.
11. Kapitola
Na podzim odjela kněžna s Hortensií a panem Proškem do Vídně. U Prošků tak zavládl stesk po otci. I v okol domu zavládlo smutno a ticho. Stráně žloutly, a i Viktorka již byla zdálky vidět, když scházela z vrchu. Děti i babička velmi vzpomínaly i na paní kněžnu a Hortensii. Někdy se procházely s babičkou po okolí, jednou se babičky Barunka zeptala, jestli ve Vartě sedí Sibyla na mramorovém koni. Babička řekla, že ano, že podle pověsti, až se celá do země propadne, tak bude v zemi zle. Barunka se bála představy, že by opravdu česká země byla roznesena na kopytech. Babička je těšila, že lidé budou svou zemi bránit, jako by děti bránily svou matku.
O svátku Všech svatých šla babička jako obvykle do kostela a děti na ní čekaly, věděly, že jim donese svíčky a půjdou obětovat za duše. Vždy svíčky přilepily po stole a při každém pronesly jméno toho, za koho obětovaly. Poslední svíčky byly bezejména za ty, na něž nikdo nepamatuje. Týden po Dušičkách začal padat sníh. Děti se ze sněhu velmi radovaly. Měly také rády přástvy, při nichž se dračky scházely, draly peří a povídaly si, také dětem vyprávěly příběhy o strašidlech, drábech a různých nadpřirozených bytostech.
Ze zimních trhů dostala Adélka dřevěnou desku, na níž byla abeceda a velmi se těšila, až jí bude učit učitel.
Dětem se také velmi líbilo, když babička snesla z půdy kolovrat. Vždy, když předla, vyprávěla dětem pohádky a veselé písně. Jejich matku to ale velmi netěšilo, raději četla knihy ze zámecké knihovny. Děti a ostatní matčiny příběhy zajímaly jen, když vyprávěla o vídeňském životě.
Někdy se děti z babičky snažily dostat pohádku dříve, než se přadleny sešly, ale babička se nikdy nenechala umluvit. Na Staré bělidlo tak přicházely přást Krisla, Cilka Kudrnovic, Bětčiny a Voršiny známé, panímámá s Mančinkou, paní myslivcová, někdy i Anča.
Před vánočními svátky se střídalo povídání pohádek s porovnáváním receptů na vánočky a s popisováním různých vánočních zvyků. Děti se totiž velmi těšily jak na vánočky, tak na pouštění svíček a na koledu.
12. Kapitola
Na Starém bělidle, ale i v myslivně a ve mlýně bylo zvykem, že když někdo přišel, tak dostal najíst a napít dosyta. Na Vánoce k Proškovým přijel babiččin syn Kašpar a synovec z Olešnice. Babička byla velmi šťastná. Dětem se strýček velmi líbil, obzvlášť když jim babička řekla, že vypadá jako jejich dědeček. Nemohly se na něj vynadívat. Kašpar i synovec se k dětem chovali velmi mile. Na Štědrý den byl každý v hospodářství podělen, i dobytek a drůbež. Část z večeře byla také hozena do potoku a zahrabána v sadu. Drobky se pak hodily do ohně, aby oheň neškodil. Bětka pak třásla bezem, aby věděla, kde je její milý. Ve světnici mezitím děvčata slévaly vosk a děti pouštěly svíčky v ořechových skořápkách. Mamince se to příliš nelíbilo, mezitím odkrajovala Janovi a Barunce jablíčka, u žádného z nich nebyla čistá hvězdička, nikdo z nich nebude úplně šťastný. Jablíčko ale přálo štěstí Adélce a Vilémovi. Děti se těšily na dárky od Jezulátka.
Na Štěpána šli chlapci na koledu do myslivny a do mlýna. Na Tři krále pak zas přišel pan učitel koledovat a psát tři krále na dveře. Po Třech králích se na „dlouhou noc“ sešli na Starém bělidle přátelé a bavili se a tančili. Po dlouhé noci zase přišli hody, zabíjačky, oslavy na počest svaté Doroty, kdy některé děti chodily po vesnici a v domech hrály představení z života svaté Doroty. Dětem Proškových se to velmi líbilo, jen maminka nemohla pochopit, že se jim taková hloupost mohla líbit.
Poté děti s maminkou jely do města na masopust, babička nechtěla jet. Děti jí pak vyprávěly, koho tam viděly. Poslední den masopustu byl průvod v maskách, v čele průvodu šel Masopust ověšený hrachem, každá hospodyně si kousek utrhla a dala ho husám do hnízd, aby se jim dobře sedělo.
Po masopustu začaly přípravy na Velikonoce. Babička vyprávěla dětem o Kristovi a postní neděli oblékla smutkový oděv. Přešly sváteční neděle Černá, Družebná, Kýchavná. Smrtnou neděli děti vynášely smrt. Děvčata oblékly slaměný došek Mařenu a pak jí hodily do potoka. Na Květnou neděli Barunka natrhala kočičky. Na Škaredou středu babička vynesla kolovrat na půdu, protože se blížilo teplo. Na zelený čtvrtek děti věděly, že budou snídat jidášky s medem. Med měly od pana otce. Na Velký pátek vzbudila babička z dětí jen Barunku a spolu s ní a Bětkou a Voršou se modlily podle zvyku. Spatřily Viktorku, která měla v ruce petrklíč. Barunka jí o něj poprosila a Viktorka jí ho dala. Odpoledne šla babička s dětmi k božímu hrobu. Babička v tento den držela přísný půst.
Na Bílou sobotu se v celém stavení uklízelo, vařilo a peklo. Večer šly Barunka, babička a matka na vzkříšení do chrámu. Na boží hod vzala babička do kostela ke svěcení jídlo, které pak doma jedli. Drůbež i dobytek pak dostaly také svůj díl jídla. V pondělí ženy čekala klasická koleda, kdy muži chodili a ženy řádně vymrskali. Dostali za to vajíčko a jablko.
13. Kapitola
Pomalu nastalo jaro a lidé začali pracovat na polích, začali se také objevovat hadi, ale jak babička říkala dětem, do svatého Jiří nebyli jedovatí. Chlapci učili malou Adélku otloukat vrbové píšťalky, té se to ale nedařilo. Rodině přišel dopis od tatínka, že přijede za 40 dní, Vilém se rozhodl, že udělá čtyřicet čárek na dveře a vždy ráno jednu smaže.
Mlynář si všiml, že stoupá voda, jak tál sníh. Bylo jasné, že to může být velmi zlé, ve vodě se začaly objevovat kry a voda stále stoupala. Mlynářští chodili neustále vodu strážit. Věděli, že voda pak s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Věděla to i babička, která nařídila, aby se věci odklidily do vrchního patra, drůbež se odstěhovala n stráň, kráva se dala k myslivcovým. K nim také šly děti s maminkou. Babička se rozhodla zůstat v domě. S ní tam zůstala Vorša a psi. Vody stále přibývalo a babička se musela přestěhovat do vrchního patra. Míla s Kudrnou šli k babičce, aby ve stavení nezůstala bez muže, ale babička poslala Kudrnu domů, když má doma děti, aby se mu něco nestalo. Ráno bylo celé údolí zatopené vodou. Naštěstí to stavení vydrželo a voda začala opadat.
Děti se těšily, že se jim pomalu tatínek vrátí, věděly, že nejprve k nim přijde pan Beyer a že budou čarodějnice a děti půjdou do školy. Také šly všechny kromě Adélky, které zůstala s babičkou. Babička je šla vyprovodit, večer na ně pak s Adélkou u cesty čekala. U cesty viděla čekat mlynářovi na Mančinku. Mlynářovi jí vyprávěli, jaké má teď Míla trápení, protože se bojí, že bude muset na vojnu. Správcova dcera se totiž na něj stále zlobí kvůli Taliánovi a rychtářovic dcera si Mílu chtěla vzít za muže, ale on jí odmítl. Bál se, že teď se mu pomstí. Děti přišly a vyprávěly, jaké to je ve škole, že se z Jana stal dohlížitel, ale sám tropí lumpárny, když to pan učitel nevidí. Stejně jako většina školáků. Také je příliš nebavila němčina. Děti se babičce svěřovaly s jejich lumpárnami, ale věděly, že jejich maminka by pro ně takové pochopení neměla.
14. Kapitola
Po prvním máji neměly děti ve čtvrtek školu a pomáhaly babičce v zahrádce. Potom se dozvěděly, že přišel dopis od tatínka, že nebude moct přijet, protože Hortensie onemocněla, a tak zůstávají ve Vídni. Děti i maminka plakaly. Také velmi litovaly Hortensii. Babička se snažila Terezku rozveselit, a tak jí posílala po návštěvách, aby přišla na jiné myšlenky. Věděla, že má Terezka manžela ráda a že se bez něj trápí. Na zahrádku za babičkou a Barunkou přišla Kristla a byla velmi uplakaná, že si je jistá, že Mílu odvedou. Babička se jí snažila utěšit, že jistě ho otec vyplatí. Kristla ale říkala, že Mílův otec již nemá peníze a že její otec jí na to peníze nedá. Navíc pokud Mílu odvedou, tak ji jistě budou nutit, aby se vdala za jiného, ale ona jiného nechce. Babička pak poslala Barunku za dětmi a vyprávěla Kristle, jak to bylo s ní a jejím manželem, když byla mladá. S Jiřím se znali od dětství, protože vyrůstali v sousedních chalupách, Jiří se měl ale stát knězem, jak si jeho matka přála, a tak na to studoval. Stal se ale tkadlcem, jak si přál jeho strýc a pak šel do světa. Když se vrátil, zakoukali se do sebe. Jenže v té době babičce nadbíhal jeden důstojník. Jiří se vrátil zrovna nešťastně, když muže brali k odvodům, a tak se musel u matky schovávat, aby ho neodvedli. Jednou ale večer slyšel, jak si důstojník počkal na babičku a zasáhl. Důstojník se mu chtěl pomstít, a tak Jiří utekl do Kladska, kde se měli sejít o pouti. Tam se také sešli a babička zjistila, že se mezitím z něj stal voják. Jednou šel s nejlepším přítelem do hospody, opili se a ráno zjistili, že se upsali, že narukují do pruské armády. Jiří babičku prosil, aby s ním zůstala a vzala si ho. Ta souhlasila. Pak se s jeho strýcem vydala domů, aby to vysvětlila rodičům. Ti neměli velkou radost. Babička se pak vrátila za Jiřím. Když babička dovyprávěla, přišel za nimi Míla, že je voják a musí za tři dny narukovat.
15. Kapitola
Když šla jednou babička opět dětem naproti ze školy, nesla jim šťastnou novinu, že přijel na návštěvu pan Beyer a s ním jeho syn. Kluci se šťastně hnali domů, i pan Beyer je rád viděl. Děti velmi zaujal chlapec, kterého pan Beyer nazýval Orel. Orel byl zhruba ve věku Barunky. Dětí se vyptával, jak se jim líbí ve škole a jestli by Jan raději nešel k němu do lesa. Orel se jde dětem pochlubit s ručnicí a Jan se mu na oplátku chlubí knihou, kterou dostal od Hortensie. Pan Beyer se velmi těší, až k němu půjde Jan, ale Jana trochu mrzí, že tam nebude v tu dobu Orel, protože ten půjde zase k jejich myslivci, aby poznal trochu lehčí práci. Pan Beyer ho utěšuje, že má ještě dva mládence a dceru Mařenku. Paní Prošková všem oznamuje, že je Hortensii lépe a že brzy přijedou, kněžna se s Hortensií zdrží ale jen 14 dní, pak pojedou do Itálie. Všichni jsou rádi, že je Hortensii lépe. Na návštěvu přišel i myslivec. Ten vyprávěl, jak za ním přišel správce pro dříví. Myslivec mu dal ťafku za chudáka Mílu. Babička panu Beyerovi vyprávěla, oc se Mílovi stalo. Děti se vrátily a Orlík říkal, že viděl Viktorku. Pan Beyer se velmi divil, že ještě žije. Pan myslivec mu říkal, že jí kolikrát vídá a že již neumí představit, že by jí nepotkával, protože mu k tomuto místu patří. Pan Beyer ho chápe, i on má místa a věci v lese, které rád navštěvuje. Myslivec k tomu přidává příhodu, jak pokáceli krásnou břízu, jemu jí bylo velmi líto, měl pocit, že k němu mluví a prosí ho, aby jí zachránil. Beyer zase vzpomíná, jak jednou špatně střelil srnu a ta byla zraněná, a tak musel k ní a nožem ji zabít. Velmi litoval, že jí způsobil takovou bolest. Od té doby nerad střílí srnky, vždy před sebou vidí její oči. Pak pokračoval příběhem o popravě dvou mužů. Jeden byl ve tváři krasavec a zabil svého nejlepšího přítele. Druhý byl velmi ošklivý a zabil ženu, která ho trápila. Všichni velmi litovali popravy krasavce. Beyer šel do vězení za tím ošklivým, protože pocházeli ze stejné krajiny. Ten byl moc rád, že za ním někdo přišel a ruku mu podal. Řekl Beyerovi, že kdyby se k němu někdo choval předtím tak hezky jako on, tak by nezabil.
Maminka rozhodla, že děti nemusí druhý den do školy, aby si užili návštěvu. Druhý den po snídani šli chlapci s Beyerem do myslivny a babička s Barunkou a Adelkou do hospody rozloučit se s Mílou. Hospoda byla plná lidí. Krista velmi trpěla, že se musí s Mílou rozloučit. Babička se s Mílou loučila se slovy, že jejich loučení snad nebude na dlouho. Tak dala milencům naději. Odpoledne se i Beyer s Orlíkem loučili. Paní Prošková jim dala jídlo na cestu, chlapci dali Orlovi něco na památku, barunka mu dala pásku okolo klobouku. Adélka mu na radu babičky dala růžičku, co dostala od Hortensie. Pan Beyer říkal, jestli to není škoda, že ji jistě ztratí v lesích. Orel ale řekl, že se o ní bude starat a nosit jen ve svátek. Nikdo tenkrát netušil, že jednou si Orlík Adélku vezme.
16. Kapitola
Bylo krásné léto a na zámku se vše chystalo na příjezd hraběnky. Paní Prošková na úklid pomáhala dohlížet. Mnozí se na příjezd hraběnky těšili, ale někteří, kteří v době její nepřítomnosti byli pyšní, začali se chovat mileji. Babička se za kněžnu modlila každý den, sama její příjezd s napětím očekávala a nejen kvůli příjezdu jejího zetě. Na začátku srpna, když začínaly žně, tak kněžna přijela. Dcera správce byla velmi zklamaná, protože Talián s ní nepřijel. Babička byla jen smutná, že s Janem nepřijela Johanka, která v dopise slibovala, že tak učiní, aby babičce představila muže (Chorvata), kterého si chce vzít. Prošek ale babičce dal od ní dopis o tom, že je strýc nemocný a ona nemůže Dorotu nechat na práci samotnou, také že po svatbě jak to bude možné, tak přijede s ním do Čech. Její ženich se jmenuje Jura. Pan Prošek babičku ujistil, že je Jura dobrý člověk a kovář. Děti se těšily, že s nimi tatínek zůstane celou zimu a bude je vozit na saních. Děti tatínkovi vyprávěly, co je nového. Na návštěvu přišli i myslivcovi, kteří se vyptávali na zdraví Hortensie. Podle tatínka byla Hortensie zdravá, ale velmi ze změnila, vypadá smutně a nešťastně. Kněžna se rozhodla, že ji provdá za syna jejich přátel, který je velmi hodný. Pan Prošek velmi litoval Mílu a Kristlu, sám vzpomínal, že byl na vojně jen 14 dní, pak ho vyplatili a on je za to rád, ale že kdyby šlo o rodinu, tak by šel i bojovat. Přivítat se přišla i Kristla, potom také babičce přečetla dopis od Míly, jak na ní myslí, že se mu stýská a neustále musí myslet na ta slova, která mu řekla babička, jestli Kristla neví, jak to babička myslela, že se snad zase brzy uvidí. Babička jí ale svůj plán neprozradila.
Začala se ale častěji vyptávat pana Proška, jak kněžna tráví svůj volný čas. To Proška překvapilo, protože babička nikdy nebyla na zámek tak zvědavá. Za několik dní odjela rodina Proškových do města a doma zůstala jen babička, aby hlídala dům. V tom viděla Hortensii, jak se k ní blíží. Hortensie se divila, že je babička sama, ta jí prozradila, že se rodina vydala do města, aby si užila otce. Hortensie se cítila vinna, že kvůli její nemoci byl pan Prošek tak dlouho od dětí. Babička jí utěšovala, že si to Bůh přál. Babička viděla, že Hortensie je smutná, a tak se jí ptala, co jí je. Hortensie jí ale příčinu svého trápení neprozradila. Hortensie se vyptávala, co je nového a prozradila, že kněžna jela do myslivny a že se zde sejdou, protože Hortensie chtěla malovat. Babička Hortensii donesla chléb, med, máslo a smetánku. Obě spolu poseděly pod lípou a Hortensie babičce ukazovala, co nakreslila. Kreslila místní okolí, nakreslila i Viktorku. Hortensii zajímalo, jestli opravdu nejde Viktorce nějak pomoci. Babička jí řekla, že ne a že je to tak lepší. Babičkasi také všimla obrázku moc hezkého muže. Hortensie jí prozradila, že je to její učitel malování a začervenala se u toho, takže babička poznala, co Hortensii vlastně trápí. Hortensie poprosila babičku, jestli by jí mohla namalovat, aby obrázek děti měly na památku. Babička se styděla, nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že děti obrázek nedostanou, dokud neumře. Přišla kněžna a babička u ní prosila o pomoc pro Mílu a Kristlu. Kněžna slíbila, že se o něco pokusí. Také dovolila babičce, aby přišla do zámku a Hortensie jí mohla malovat a ona sama předá obrázek babiččině rodině po její smrti.
17. Kapitola
Druhý den ráno bylo všem jasné podle dusna, že přijde bouře. Bouřka také přišla a pan Prošek viděl Viktorku stát pod stromem, volal na ní, aby se schovala. Ona toho ale nedbala. Celá rodina byla doma během té bouřky. Všichni se báli. Najednou blesk udeřil přímo nad jejich domem, naštěstí se domu nic nestalo. Druhý den viděli, že blesk narazil do staré hrušky, která měla větve nad domem. Babička se pak vydala do zámku, kde byla přivedena přímo ke kněžně, která s ní potřebovala mluvit. Zeptala se babičky, jak myslela tu narážku, že se Hortensii udělá lépe až přijde do Itálie a uvidí, co má její srdce rádo. Babička jí tedy prozradila, že si všimla, že Hortensie si nechce vzít hraběte, ale že má rada učitele malování. Kněžna byla překvapená, protože Hortensie o něm nikdy nemluvila. Kněžna byla ráda, že jí to babička prozradila, přeje si jen štěstí Hortensie. Babička se pak vydala domů, kde se dozvěděla, že Viktorku zasáhl blesk, když stála pod stromy u její jeskyně. Myslivec jí našel a donesl jí do myslivny, kde ji připrav k pohřbu.
Druhý den babička šla s dětmi do zámku a když vyprávěly kněžně a Hortensii o smrti Viktorky, kterou měly rády, tak Hortensie slíbila, že jim a myslivcovým Viktorku namaluje. Potom začala Hortensie malovat děti. Ty se na své obrázky těšily. Babička to s radostí sledovala a krotila neposednost dětí, u toho si všímala, že vypadá Hortensie šťastnější, také se sem tam zadívala na babičku, líbala ji na čelo, hladila vlasy, dokonce i ruku jí políbila, věděla, že to babička jí zajistila její štěstí.
Potom se šla celá rodina kromě paní Proškové rozloučit s Viktorkou. Kterou myslivec nechal pochovat u kostela, který turynský pán nechal postavit za uzdravení své němé dcery. Myslivec ještě k jejímu hrobu zasadil jedli, protože je Viktorka měla ráda.
18. Kapitola
Z podobizen dětí měla celá rodina radost. Protože kněžna s Hortensií se chystaly do Itálie, určil pan správce termín dožínek na konec pšeničných žní. Kristla jako nejkrásnější dívka z okolí měla paní hraběnce předávat věnec. Vše se na tuto slávu chystalo, Kristla byla velmi nervózní. Při oslavách se všichni bavili, ženci vyvolávali paní, aby dlouho byla živa a zdráva. Za to jim paní kněžna děkovala, nejvíce děkovala Kristle za věnec hezké přání. Také řekla Kristle, že si všimla, že všichni jsou v páru, jen ona je sama, a proto jí obstarala tanečníka. V tom ze salónu vyšel Míla v selském oblečení. Kristla byla šťastná. Kněžna nechtěla, aby jí děkovali, a tak zašla raději do salónu. Všichni koukali, kde se tam Míla vzal, ten rozdal mezi všechny měšec, který mu pro ně dala Hortensie. Oba velmi děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Kristla babičce také žertem hrozila, protože babička věděla, že byl Míla schován u Václava, aby o něm nevěděla. Všichni tančili a bavili se. Babička byla ráda, že se vše podařilo, jak si přála. I přes to, že psaníčkům příliš nevěřila, požádala Barunku, aby s ní napsala dopis Johance. V něm jí psala, jak se zdravotně cítí, že doufá, že u Dorotky jsou už všichni zdraví, že má Johanka její svolení k sňatku, že je ráda, že má někoho ráda a že věří, že je Jura hodný člověk.
Několik dní před svatou Kateřinou se konala svatba Míly a Kristly. Babička jim byla za starosvatou. Svatba byla krásná s mnoha zvyky, ženich musel svou nevěstu poznat, s pláčem nevěsty, s tlampačem, se zkouškou zvědavosti nevěsty i s přípravou na svatební noc. Oslavy se konaly několik dní.
Vše dobře dopadlo. Babička si Staré bělidlo velmi oblíbila, stejně jako svojí pohorskou vesnici. Cítila se zde šťastná a doma. Vnoučata jí pomalu vyrostly. Také kněžna se po dvou letech na panství vrátila, ale se smutnou zprávou, že Hortensie zemřela, ale zanechala po sobě krásného chlapečka, kterého teď kněžna vychovává. Lidé ani neviděli, jak babička stárne a jak se její zdravotní stav horší. I paměť jí opouštěla. Přesto se všichni rádi do Starého bělidla vraceli. I Barunka přijela, aby se rozloučila s babičkou. Když babička zemřela, Barunka jí zatlačila oči, Kristla otevřela okno, aby duše mohla odletět, Vorša běžela na přání babičky k úlům zvěstovat včeličkám, že babička zemřela. Všem bylo smtno. Třetí den se konal pohřební průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolí. Tento průvod pozorovala kněžna z okna a pronesla smutným hlasem: „Šťastná to žena!“
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo nic pošlapané. Druhý den hlídal Vojtěch a také koně spatřil, chtěl ho zastřelit, v tom na něj kůň promluvil lidským hlasem. Byla to jeho matka. Vojtěch se s ní vydal na cestu. Matka ho zavezla k zámku, kde žila čarodějnice, Vojtěch se k ní dal do služby, ale nečinil to, co mu čarodějnice přikázala. Měl trápit a nechat hladovět koně, to on neudělal a postaral se o něj. Od koně se pak dozvěděl, že je to zakletý princ. Princ mu dal divotvorný meč a druhý den, když se na něm Vojtěch projížděl pod okny, tak zvolal: „ té babě hlava dolů!“ A čarodějnici upadla hlava. Princ opět získal svoji podobu a Vojtěchovi daroval tento divotvorný meč i krásný šat. Vojtěchova matka ho pak zavezla do jeskyně, kde si Vojtěch namočil hlavu ve studánce a jeho vlasy získaly zlatou barvu. Spolu se pak vydali do města, kde se konal turnaj o ruku princezny Milady. Její budoucí ženich měl v trysku přepůlit závoj. Povedlo se to jen Vojtěchovi, ale ten hned ujel. Druhý den dokázal přetnut prsten na šňůrce a třetí den věnec. Milada byla nešťastná, že krásný princ s ní nezůstal. I Vojtěch nebyl rád, že ji musel vždy opustit. Matka ho pak přesvědčila, aby se oblékl jako chudák, vlasy si přikryl ovčí kůží a vydal se do města. Princezna Milada ho pak přijala do služby jako zahradníka a velmi si ho oblíbila. Jednou jí ale spatřil velmi nešťastnou, její otec musel do války a ona šla s ním. V boji jim pomohl Vojtěch, který nechal setnout hlavy všem jejich nepřátelům. Pak ale zase zmizel. Král stárnul a Milada mu chtěla udělat radost, tak slíbila, že se vdá. Chystala se oslava. Jen Milada byla velmi nešťastná, hleděla z okna a spatřila Vojtěcha, jak si sundal z hlavy ovčí kůži a utrhl si zlaté vlasy, aby jimi svázal kytici. Milada tak poznala, že to on je její ženich. Proto ho prohlásila za svého ženicha, všichni měli radost, když zjistili, kdo se skrývá pod maskou starého zahradníka. Vojtěch se ve svatební den vypravil za matkou do jeskyně, ta ho požádala, aby jí setnul hlavu, a tím ji osvobodil. Vojtěch to nerad učinil a z těla koně vylétla bílá holubice. Vojtěch ještě v jeskyni natrhal ovoce, které donesl Miladě, ovoce se ale změnilo v drahé kamení. Na zámek také Vojtěch pozval svého otce, který byl rád, že jeho syn je naživu.
Neohrožený Mikeš
Mikeš byl synem kováře, byl velmi silný, a tak si vytvořil těžkou hůl, kterou by jen tak někdo neunesl a vydal se do světa, cestou potkal mlynářského tovaryše Kubu a truhláře Bobeše a vzal je na cestu s sebou. Vše za ně zpočátku platil, a když jim došli peníze, dohodli se, že požádají o peníze krále, slíbili mu, že najdou jeho ztracené dcery. Princezny se vždy ztratily v den osmnáctých narozenin. Chlapci v lese našli stavení, kde byla připravená večeře a byly tam postele. Dohodli se, že tam nějaký čas zůstanou. První noc hlídal Bobeš, když hlídal, objevil se pidimužík, který mu vrazil obrovskou ránu a oba spící odkryl a zmizel. Ráno se Bobeše jeho přátelé ptali, proč byli odkrytí, ale on jim to neprozradil. Druhý den Mikeš a Kuba se vydali do lesa najít něco k jídlu. Bobeš zůstal a hlídal. V tom se objevil opět pidimužík a přesvědčil Bobše, aby vlezl do komína pro maso, pidimužík mu u toho držel žebřík. Když byl ale Bobeš nahoře, tak mu ho podtrhl a Bobeš spadl a zabil se. Mikeš ho ale dokázal oživit pomocí kouzelného pergamenu. Stejně to dopadlo i s Kubou, když hlídal. Jen Mikeš se nenechal pidimužíkem napálit, chytil ho za vousy, které mu urval a vyhodil ho. Pidimužík se proměnil v babici. Mikeš pak přátelům vyhuboval, že se nechali napálit a neprozradili mu, co se tam dělo ve skutečnosti. K večeru se babice znovu objevila a prosila Mikeše, aby přestal ty vousy hladit, že ji to bolí, že mu udělá vše k vůli. Postarala se jim o večeři, a pak mu prozradila, kde najde princezny. Byly ve sluji pod jejich skalou, kde je hlídali saně a lvi. Mikeš slezl pomocí lana dolů a babice mu dala svíčku, pomocí které lvi a saně oslepil a pak je zabil. Osvobodil tam dvě princezny. Jeho kamarádi je vytáhli nahoru, ale když chtěl lézt i Mikeš, tak ho babice zastavila, ať to nedělá, že ho kamarádi chtějí zabít. Přivázal místo sebe tedy hůl a ukázalo se, že má babice pravdu. Kuba i Bobeš pustili lano. Mikeš se pak dozvěděl, že babice je ve skutečnosti třetí zakletá princezna, ta mu prozradila, jak má zabít saň a tím ji osvobodit. Dala mu také půlku prstenu, aby se poté poznali. Mikeš se dostal k sani a pomocí masa ji dostal až nad moře, kde ji oslepil a utopil. Rok mu trvalo, než se zase dostal zpět. V hospodě se pak dozvěděl, že v zámku žije krásná dívka, pochopil, že je to třetí princezna. V nádobě s vínem jí poslal prsten a ona si pro něho přijela a vzala si ho. Společně se vypravili za jejími královskými rodiči, kde zjistili, že se její sestry měly provdat za Kubu a Bobeše, kteří předstírali, že to oni je zachránili. Když je oba mladíci spatřili, radši rychle zmizeli. Mikeš a jeho princezna se vrátili na hrad a vzali k sobě i Mikešovi rodiče.
Sedmero krkavců
Sedmero bratrů zlobilo svou matku, když pekla chleba, ta je vzteky proklela, aby zkrkavčeli. To se také stalo, přestože si to matka ve skutečnosti nepřála a velmi se tím trápila. I její manžel byl nešťastný, ale nevyčítal jí to. Po letech se jim narodila konečně dcera Bohdanka, která byla velmi krásná a hodná. Ani jeden rodič jí ale nechtěl prozradit, že dříve měla sedm bratrů. Dívka na to ale přišla, když v truhle objevila sedmero chlapeckého oblečení a vyptávala se staré služebné Doroty. Dívka své bratry velmi litovala a rozhodla se, že je zachrání. Když jí bylo osmnáct, přesvědčila své rodiče, aby jí pustili hledat bratry. Předstírala, že se jí o bratrech zdálo, rodiče nakonec svolili a matka jí dala na cestu svůj prsten, podle něhož jí bratři měli poznat. Dívka se ve světě dostala do příbytku pána větru, který ale nevěděl, kde se její bratři nacházejí, odnesl jí ke svému bratru Měsíci, ani ten nic nevěděl, ale vzal jí ke Slunci. Ten její bratry znal, nejprve ji ale pohostil a přesvědčil ji, aby si nechala kosti z kuřátka, které jí nabídl. Pak ji odnesl do vysokých hor. Dívka tušila, že bratři sídlí na vrcholu jedné hory, ale nevěděla, jak se dostane na horu. Omylem ale vysypala schované kostičky, z nichž vznikl žebřík. Po něm pak vylezla na vrchol, kde našla jeskyni. Věděla, že tam žijí její bratři, a tak jim připravila večeři (jejich oblíbená jídla) a schovala se. Když bratři přilétli, poznali, že tu někdo byl a Bohdanku našli. Uvěřili jí, že je to jejich sestra a prozradili jí, co má udělat, aby je zachránila. Musela sama zasít, vyplet, vytrhat a připravit len, sepříst ho, předivo utkat, plátno vybílit a ušít z něj košile. U toho nesmí s nikým promluvit. Bohdanka se rozhodla, že úkol splní. Bratři ji přemístili k lesu, kde žila v duté vrbě. Jednou se k její vrbě zatoulal pes, který patřil pánovi z místního zámku. Když jí pán spatřil, hned se do ní zamiloval a nechal jíi přesídlit na svůj zámek. Bohdance se také pán líbil. Kdo s jejich láskou nebyl spokojený, byla sestra pána, která se považovala za paní domu, nelíbilo se jí, že Bohdanku mají všichni rádi. Bohdanka mezitím stále mlčela a neustále šila košile. Když čekala dítě, musel její manžel na pár dní odjet. Bohdanka mezitím porodila a pánova sestra dítě pustila z okna a dala místo něj kotě. Bohdanku prohlásila za čarodějnici. Poslala také hned zprávu bratrovi. Pak předstírala, že dostala pokyn, aby Bohdanku nechala upálit. Když už jí chtěli odvést k hranici, tak Bohdanka konečně promluvila a zavolala bratry. Ti přišli a nesli s sebou jejího syna. Oblékli si košile a byli zachráněni. Jen tomu nejmladšímu zůstalo sedm peříček na rameni, jak to nestihla došít. Pán se vrátil a byl rád, že jsou Bohdanka i jeho syn v pořádku. Byl také na manželku pyšný, že zachránila bratry. Jeho sestru mezitím ale služebnictvo upálilo. Bohdanka, s manželem, synem a bratry se vydali za rodiči, kteří byli rádi, že je mají zpátky.
O chytré princezně
Dva tovaryši zrovna procházeli kolem zámku, když v zahradě spatřili krásnou princeznu. Jiřík se do ní zamiloval, a když dostal příležitost, tak svou duši upsal ďáblu, aby ji získal. Ďábel mu dal krásné oblečení, bohatství i správné vychování výměnou za jeho duši, pro niž si měl přijít za dvacet let. Krásná princezna se do Jiříka hned také zamilovala a nakonec si ho i vzala. Jiřík s ní spokojeně vládl a měli spolu několik dětí. Ale dvacet let rychle uplynulo a Jiřík se začal trápit, protože věděl, že brzy pro něj přijde ďábel. Jeho žena netušila, co ho trápí. Čert se jednou zjevil a řekl mu, že má Jiří tři dny. Každý večer se čert zjeví a Jiřík mu může dát nějaký úkol, pokud ho čert nesplní, tak vrátí Jiříkovi úpis. Jiřík se zaradoval, věřil, že dokáže čerta napálit. Zeptal se své manželky, co by si přála vylepšit na jejich zámku. Ta mu řekla, že kdyby mohla, tak by za zámkem odstranila velkou skálu. To byl také první úkol pro čerta, který to bez váhání splnil. Královnu to překvapilo a ptala se Jiříka, jak je to možné. Měla podezření, že má něco společného s ďáblem, a proto mu řekla, že si přeje, aby se tam objevila překrásná zahrada. I tento úkol čert splnil a královna tak poznala, že je s Jiříkem zle. Jiřík se jí nakonec přiznal, ona mu řekla, ať večer pošle čerta za ní. To Jiřík také udělal. Královna dala čertovi úkol, aby jí z hlavy vytrhl přesně tři vlasy, ale nesmělo ji to bolet. Čert vlasy vytrhl, ale zabolelo to. Královna mu to odpustila. Pak po něm chtěla, aby vlasy natáhl o dva lokte. Čert si s tím nevěděl rady, a tak vzal vlasy do pekla na poradu. Tam poznal, že ho královna napálila, a tak musel vrátit úpis.
O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku
Princ měl tři sestry, se kterými se často škádlil. Jednou jeho královští rodiče odjeli na tři dny pryč a on dostal sestry na starost. Každou noc k němu přišel jeden z bratrů Slunečník, Měsíčník a Větrník a žádal o ruku jeho sestry. Princ jim požehnal a sestry jim dal. Když se vrátili rodiče, nejprve se trochu zlobili, ale pak mu odpustili, když zjistili, jaké manželi pro sestry sehnal. Princ se nakonec vydal do světa, aby i on našel manželku. Spatřil krásný zámek, na němž žila silná princezna. Manželem se jí měl stát ten, který ji porazí. Princ se vydal na zámek, tam spatřil krásný meč a vyměnil ho za svůj. Přišla princezna a on jí vyzval na souboj, ta vzala meč, ale nepoznala, že je vyměněný. Když se princ dotkl jejího meče, tak se rozpadl, a on ji porazil. Slíbila, že si ho vezme. Musela ale na týden odjet, on měl zůstat na zámku, ale nesměl vstoupit do jedné místnosti. To porušil a do místnosti vešel, kde byl přikovaný pán ohně, osvobodil ho a pán zmizel. Jeho nevěsta se ale do zámku nevrátila, a tak se jí vydal hledat. Švagři mu prozradili, že jí zajal za trest pán ohně a nebýt Větrníka, tak by dávno princezna zemřela přehřátím. Bratři mu poradili, jak ji získat. Měl jít sloužit k čarodějnici, která vlastnila nejrychlejšího koně na světě. Čarodějnice ho přijala do služby, dvakrát měl hlídat její koně, aby se nerozutekli. S úkolem mu pomohli Slunečník a Větrník, jako třetí úkol měl podojit krávy čarodějnice, i to zvládl a povedlo se mu i v jejich mléce se vykoupat, a tak se stal krásnějším než dřív. Když se pak chtěla vykoupat i čarodějnice, tak Slunečník mléko zahřál tak, že čarodějnice zemřela. Princ tak získal koně, s nímž vjel do rybníka, aby se ze staré herky stal nejrychlejší kůň na světě. Na Stříbrohlávkovi pak dojel pro princeznu, kterou osvobodil a odjel s ní. Pán ohně neměl šanci ho dohonit.
Šternberk
Rybář se vydal na lov a v rákosí našel hnízdo, v němž bylo devět velkých vajec. Vzal je domů, přestože manželka z toho neměla radost. To se opakovalo další dva dny. Nakonec tedy měli doma 27 vajec. Z nich se najednou zrodilo 27 chlapců. Nejmladší z nich poslal rybáře ke králi, aby jim poslal jídlo a oblečení, že mu budou sloužit. Rybáři se zdál chlapec chytrý, a tak přesvědčil jeho bratry, aby ho poslouchali. Těm se to příliš nelíbilo. Král jim dal za úkol, aby posekali celou louku. To také splnili, ale v noci jim vždy někdo rozházel seno. Bratři to nedokázali ohlídat, až když hlídal sám Šternberk, spatřil 27 koní. Bělouš na něj promluvil, ať dá ostatní koně bratrům, ale jeho ať si nechá. Šternberk to udělal, stejně žádný z bratrů toho starého a hubeného bělouše nechtěl. Když je král vyplatil, vydali se domů. Odtud ale jednou v noci odjeli a nechali tam Šternberka. Tomu se ale podařilo je dojet. Cestou pak spatřil chrta, orla i rybu, kterým pomohl, zvířata mu za to slíbila pomoci, až je bude potřebovat. Společně se dali do služby králi, který zrovna válčil. Bratrům se ale nelíbilo, že král hned udělal ze Šternberka důstojníka. Proto se příliš nesnažili, dokud je také nepovýšil (na radu Šternberka). Šternberka král pak po válce povýšil na nejvyššího dvořana a spoluvládce. Šternberk a bratři se dozvěděli o tom, že králova láska princezna Velena jednou zničehonic zmizela. Bratři krále přesvědčili, aby pro ni poslal Šternberka. Šternberk se také vydal na cestu, ale napřed na radu bělouše nechal vytvořit zlatý pantoflíček. Bělouš ho dovezl k jezeru a poradil mu, aby princeznu unesl, až si bude pantoflíček zkoušet. Šternberk to také udělal. Princezně se Šternberk líbil a krále si vzít nechtěla, a tak ho poslala pro truhlu. Vydal se pro ni opět Šternberk. Truhla se nacházela u zlé čarodějnice. Aby jí získal, musel třikrát uhlídat jednoho jejího koně. Ve skutečnosti ti koně byly její dcery, které se vždy změnily v jiná zvířata. První dcera se změnila v zajíce, kterého chytil pes, druhá dcera se proměnila v krkavce, kterého dopadl orel, a třetí se změnila v rybu, kterou pomohla chytit Šternberkova ryba. Čarodějnice se pak pokusila Šternberka proměnit v kámen, Šternberk jí kouzelný proutek vzal a sám jí v kámen proměnil. Vrátil se zpět k Veleně. Která ho poslala i pro klíč od truhly. Klíč hlídali lvi. Šternberk je proměnil v kámen a získal klíč. V truhle byl ale meč, kterým setnula hlavu Šternberkovi i královi. Přežít měl ten, který byl ušlechtilý. Přežil to Šternberk a stal se králem. Ale bratři mu to záviděli, a tak se vydali pro radu k místní čarodějnici. Vzali Šternberka na lov a vrátili se bez něj. Prý se ztratil. Princezna se trápila a navštívila bělouše, ten jí vzal do lesa a poradil jí, aby si z lesa odnesla to, co jí je milé, vzala to ke studánce a třikrát to omyla. Princezna si vzala slavíka, a když ho omyla, proměnil se ve Šternberka. Ten se vydal za bratry, aby se pomstil, proměnil je pomocí proutku v kámen.
Spravedlivý Bohumil
V jednom království toužil král s královnou po dítěti. Král se jednou rozzlobil, a když jim nechce nebe dítě dopřát, tak požádal peklo o potomka. Po nějaké době se královně narodila překrásná holčička Ludmila. Král ani na svou nevděčnou prosbu nepomyslel. Když bylo Ludmile osmnáct, zničehonic její tělo zčernalo a Ludmila zemřela. Černou princeznu pohřbili do rodinné hrobky, kde jí vždy hlídala stráž. Hned ale první noc mladík, který měl službu od jedenácti do dvanácti hodin, byl roztrhán. Tak se dělo každý den, nakonec nikdo nechtěl v tu dobu princeznu hlídat. Strážci ale museli. Jednou takhle padla tato služba na mladého Bohumila, který si nepřál zemřít, a tak se rozhodl, že odejde. Cestou ale potkal starého muže, který mu poradil, jak má službu zvládnout. Bohumil ho poslechl a vrátil se do hradu. Vydal se na službu, nejprve se ale pokropil svěcenou vodou a pak v místnosti kolem sebe utvořil kruh ručnicí. Přesně v jedenáct vyskočila princezna ze své rakve a chtěla se na něj vrhnout, ale kruh nemohla překročit. Všichni byli překvapení, když našli Bohumila naživu. Bohumil se i druhý den vydal za starcem, který mu poradil, co má udělat i pak třetí noc. Za svou pomoc žádal polovinu všeho, co dostane Bohumil od krále. I druhou a třetí noc Bohumil hlídal. Tu třetí noc na radu starce pak skočil do Ludmiliny rakve a nepustil ji zpět. Tím ji osvobodil. Princezna se uzdravila. Král i královna byli nadšení a Bohumil si vzal Ludmilu za ženu. Nějakou dobu hledal starce, aby mu dal slíbenou odměnu. Stařec pak ale po čase přišel sám. Žádal i polovinu Ludmily, aby Bohumil dodržel slovo, vzal meč a chystal se Ludmilu rozseknout. Stařec ho ale zadržel, chtěl jen zjistit, jestli bude Bohumil spravedlivý král.
O mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních
Jednou se král procházel po své zahradě a vyslechl rozhovor tří zahradníkových dcer. Starší dvě Markéta a Tereza si přály za manžele kuchaře a cukráře. Nejmladší Johanka si ale přála vzít si krále. Druhý den si král sestry zavolal a každá dostala, co si přála. Markéta s Terezou ale spokojené nebyly. Velmi záviděly Johaně, a tak když Johana porodila, tak jejího syna vyměnily za štěně. Dítě poslaly po vodě. Dítě našel kníže, který chlapce pojmenoval Jaromír, ale rodičům ho nevrátil, přestože tušil, že je to syn krále. Takhle zachránil i jeho bratra Jaroslava a sestru Růženku. Chudák Johana byla nešťastná, stejně tak i její manžel, kterého její sestry přesvědčily, aby Johanu vyhnal na samotu do lesa, kde ji sestry nechaly zazdít. Král byl od té doby velmi nešťastný. Kníže se o děti staral, až dospěly, než jim ale stihl říct, že není jejich otec, tak zemřel a děti zůstaly samy. Jednou Růženku navštívila stařena, která jí vyprávěla o mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloní. Růženka si to přála získat, a proto se nejstarší bratr Jaromír vydal do světa, aby jí to obstaral. Před cestou jí dal perlový růženec. Dokud byl růženec v pořádku, byl i Jaromír naživu. Ale dvacátý den najednou růženec nešel oddělit. Růženka věděla, že se Jaromírovi stalo něco zlého. Jaroslav se proto vydal za ním, před cestou ale dal sestře nůž. I ten ale dvacátý den zrezl. Za bratry se také vydala Růženka, došla ke starci, který jí prozradil, že její bratři zkameněli, protože ho neposlechli. Růženka ho ale poslechla, a tak se dostala na horu, kde našla mluvícího ptáka, živou vodu i zlaté jabloně. Cestou dolů z hory pokropila zkamenělé bratry živou vodou a oni oživli. Sourozenci se tak v pořádku vrátili domů. Jednou je navštívil král, když ho Růženka prováděla její krásnou zahradou, tak mu mluvící pták prozradil, že toto jsou jeho děti. Byl rád, že je našel, ale litoval, že Johana zemřela. Růženka jí ale oživila živou vodou. A tak byla celá rodina konečně pohromadě. Johančiny sestry byly za ty lži potrestány. Král je nechal roztrhat voly.
Kdo je hloupější
Jednou chalupník poslal svou ženu na trh, aby prodala slepici. Ta ji prodala ještě před trhem za groš, na trhu pak za krejcar koupila měšec, za další krejcar šňůrku na převázání a poslední krejcar vložila do měšce. Manžel jí doma velmi vyhuboval a chystal se jí zbít, ale pak se zarazil. Řekl, že se vydá do světa a pokud najde hloupější lidi než je ona, tak jí nezbije. Chalupník došel k zámku, kde předstíral, že spadl z nebe. Paní zámku ho zavolala k sobě, kde mu dala pro svého zemřelého syna tři sta zlatých a šest košil. Když chalupník odešel, vrátil se manžel paní. Když se dozvěděl, co jeho žena udělala, tak se hned vydal za chalupníkem. Chalupník mezitím schoval peníze i plátno do kalhot, sedl si k cestě a položil vedle sebe klobouk, pod nějž dal suchou hroudu. Pán k němu došel a také se nechal chalupníkem nachytat, když ten se vydal za domnělým „zločincem“, pán mu dal ještě na cestu koně. Pán mezitím zůstal hlídat chalupníkův klobouk, protože se domníval, že se pod ním ukrývá vzácný pták. Nakonec pán zjistil, že byl také napálen. Chalupník se vesele vrátil domů a svou ženu nezbil, protože našel hloupější lidi, než byla ona.
O labuti
Mladý princ měl zlou macechu, která se jednou vydala za čarodějnicí, aby ji prince zbavila. Čarodějnice ale prince litovala, a tak ho proměnila v labuť s tím, že pokud najde dívku, která by ho milovala i jako labuť, tak se promění zpět a osoba, která jeho prokletí způsobila, se změní v pavouka. Princ se od holuba dozvěděl, kde žije nejkrásnější princezna a vydal se tam za ní. Byl její krásou velmi okouzlený. Princezna si zamilovala labuť, měla ráda její zpěv. Jednou ale byla ale nešťastná, měl přijít muž, kterého si měla vzít. Od holuba se ale dozvěděla, že její milovaná labuť je zakletý princ, a proto ho prohlásila za svého manžela. Princ se změnil z labutě zpět v prince. Když princ usedl na královský trůn, tak jeho nevlastní matka přeměněná v pavouka pukla vzteky.
O princezně se zlatou hvězdou na čele
Král měl překrásnou ženu se zlatou hvězdou na čele. Královna ale umírala a žádala muže, aby si jednou vzal ženu, která jí bude podobná. Král pak takovou ženu hledal, ale marně. Když se vrátil z cest domů, tak zjistil, že jeho dcera Lada vyrostla do krásy a je velmi podobná své matce včetně hvězdy na čele. Král se tedy rozhodl, že si ji vezme. Lada to ale nechtěla, a tak mu dala za úkol, aby jí vytvořil troje krásné šaty. Král ale úkol splnil. Ladě se v noci zdálo o matce, která jí poradila co dělat. Lada si nechala vytvořit myší kožíšek a vzala si šátek, který dostala od matky, a ten jí učinil neviditelnou. Vydala se na cestu. Došla do jiného království, kde ji přijali jako kuchtičku. Když měl král svátek, konaly se oslavy po tři dny. Lada si přála spatřit mladého prince Hostivíta. A tak se převlékla do svých šatů a vydala se na ples. Hostivít jí byl po tři večery očarován a ani Ladě nebyl princ lhostejný. Nakonec si spolu vyměnili prsteny. Když Lada i potřetí zmizela, byl Hostivít velmi nešťastný. Když mu Lada pomáhala v kuchyni uvařit polévku, tak do ní upustila prsten, aby ho upokojila. Hostivít si nechal kuchtičku zavolat, ale nebyl si úplně jistý, jestli je to opravdu obyčejná dívka. Proto ji večer sledoval, když šla do koupele, když svlékla myší kožíšek, tak jí okamžitě poznal. S Ladou se vzali a i Ladin otec jim přál štěstí.
O Jozovi a Jankovi
Jozka a Janek byli dva synové ševce Marka. Jozka byl starší a byl také švec, ale byl zlý, nerad lidem pomáhal. Jednou se Jozka vydal do světa, ale cestou odmítl pomoci hladovým mravencům, hádajícím se čertům i rybě, která se válela na suchu. Ve světě mu nebylo dobře, a tak se vrátil domů. Pak se vydal do světa Janek, kterého mrzelo, že ho měl Jozka za hloupého. Otec mu před cestou dal lahvičku, v níž byl lék, který dokázal uzdravit každého. Janek na cestě pomohl všem, rybě, mravencům i čertům. Všichni mu slíbili pomoc do budoucna. Došel až do města, kde měli vážně nemocnou princeznu, Janek ji svým lékem uzdravil a měl si ji vzít za ženu, princezna byla ale hrdá a nechtěla si vzít chudáka. Proto vymyslela tři úkoly. Prvním bylo, aby jí našel na mořském dně největší perlu. Janek to pomocí ryby splnil, ale aby potrestal princeznu, obarvil si vlasy nazeleno. Podruhé ho princezna poslala do pekla pro zlatou růži. I to splnil a obarvil si obličej na černo. Po třetí měl přebrat popel a mák. I to dokázal. Princezna si ho tedy musela vzít. Janek jí požádal, aby se na svatbu oblékla stejně prostě jako on. Princezna to udělala, věděla, že mu svými úkoly ublížila. Na oslavy se již Janek oblékl slušně a umyl si vlasy i obličej. Princezna ho téměř nepoznala. Po svatbě jeli navštívit jeho bratra a otce. Pak se vrátili a spolu vládli.
Čertův švagr
Petrův otec se znovu oženil s mnohem mladší ženou. Ta ho ale utrápila a on do roka zemřel a Petrovi nic neodkázal. Petr se rozhodl z jejich chalupy odejít, a tak si vzal jen prsten po matce, na který ale měla macecha zálusk, a tak na něj poštvala vrchního správce, který ho poslal do armády. Petr pak z armády dezertoval. Došel ke své tetě, od ní dostal sedlácké oblečení a vydal se do světa, ale nikdo ho nechtěl zaměstnat. A tak šel pracovat do pekla. Sedm let měl přikládat pod tři kotle. To splnil, dostal za to měšec, který byl neustále plný peněz. Zjistil, že v kotlích jsou srdce jeho macechy, vrchního správce a armádního důstojníka, který ho týral. Čert prohlásil také Petra za svého švagra. Petr ale také vypadal jako čert po těch sedmi letech. Došel do jednoho města, kde se seznámil se sirotkem Jiříkem, kterému dal peníze a zachránil ho před hospodským, který ho chtěl zabít. Hospodský nakonec Jiříka přijal za svého. K Petrovi se sjížděli lidé a on jim půjčoval peníze. Přijel i kníže, Petr mu peníze slíbil, pokud by si ho jedna z dcer vzala za muže. Souhlasila s tím ta nejmladší a nejhodnější Angelina, přestože se Petra bála. Petr pak zavolal čerta, a ten ho vykoupal ve studánce a on se opět stal krásným. Vzal si pak Angelinu a čert si odnesl její dvě sestry. Tak se doopravdy stal Petr jeho švagrem.
O třech zakletých psích
Po smrti otce zůstali Vítek se sestrou sami. Vítek se vydal do světa se třemi ovcemi, které vyměnil za tři psy Lámej, Trhej a Pozor. Každý z nich něco uměl. Vítek se pak se psy a se sestrou vydali do světa. Jednou se ale dostali do krajiny, kde ani psi nedokázali najít potravu. Dostali se do zámku, v němž žilo asi 150 loupežníků. Jejich vůdce měl čarovnou moc. Psi roztrhali všechny loupežníky až na vůdce. Baba, která se o loupežníky starala, přesvědčila sestru, aby donutila Vítka poslat psy pryč. Vůdce pak chtěl Vítka přepadnout, ale psi ho ochránili. Vítek tam nakonec sestru nechal za trest samotnou a šel sám dál. Došel až do království, které trápil drak. Drak měl dostat princeznu, ale Vítek a jeho psi ji zachránili. Princezně se Vítek líbil a ten slíbil, že se k ní do roka a dne vrátí. Chtěl do té doby něčeho dosáhnout. Za rok získal mnoho bohatství i šlechtické tituly. Chystal se na návrat k princezně, když se od bílé holubice dozvěděl, že princezna si musí vzít kočího, který jí donutil tvrdit, že to on ji zachránil. Vítek k ní poslal psa Pozor s polovinou jejího závoje, aby pozdržela svatbu. To princezna také udělala. Vítek se pak dostavil na její svatbu a vše uvedl na pravou míru. Kočí byl potrestán. Vítek si vzal princeznu, a pak k sobě povolal i svou sestru, která na něj žárlila, a tak se ho rozhodla zabít. Do postele mu strčila nůž, na nějž se Vítek nabodl. Psi ho ale zachránili, když Pozor doběhl pro kouzelnou mast. Psi pak sestru roztrhali. Vítek se pak dozvěděl, že psi byli zakletí bratři a že on byl poslední, komu měli pomoci. Musel jim tedy setnout hlavy. To Vítek udělal. Pak se vrátil na zámek, kde se radoval z narození syna.
Vodní paní
Král s královnou si dlouho přáli dítě. Jednou král musel odjet a královně se zdál sen o vodní paní, která jí poradila, aby snědla jablko, které jí visí nad hlavou a pak se jí splní její přání. Královna to udělala a narodil se jí syn. Od vodní paní se ale dozvěděla, že Milostín nebude mít vždy šťastný život a že brzy matku opustí. Také jí vodní paní prozradila, že jsou příbuzní, milovala příbuzného krále a měli spolu dítě, o němž ale ona nic neví. Když se král vracel, dostal se na pustý ostrov, kde potkal myslivce, který od něj za pomoc žádal něco, co má král doma, ale o čem neví. Král pak doma zjistil, že myslivci přislíbil svého syna. Prozradil to královně, která mu řekla, že by Milostína měla ochránit voda. Proto žili u vody. Ale o jedenáct let později Milostína při procházce zahradou odnesl orel. Milostín se dostal ke staré hodné babičce, která mu prozradila, že bude žít u její dcery, která má dvě zlé dcery a jednu nevlastní dceru Krásku, která bude Milostína chránit. To se také stalo. Kráska se dozvěděla, že až bude Milostínovi dvacet, tak bude podroben třem zkouškám, pokud je nezvládne, tak ho macecha zabije. Kráska mu se všemi zkouškami pomohla a společně pak utekli. Dostali se k vodě, kde on namočil svůj prsten, který měl od vodní paní, a ona namočila své perly, které měla po rodičích. Objevila se loďka. Oba na ni nasedli a dostali se na ní až na ostrov, z něhož pocházel Milostín. Kráska ho žádala, aby šel domů, ale nešla s ním, měl pro ni pak přijít, ale nejprve ho matka nesměla dvakrát dvanáct hodin políbit. Matka to ale porušila, když spal, a on tak ztratil paměť. Úplně na Krásku zapomněl, ta mezitím sloužila ve mlýně. Za rok se měl Milostín oženit s princeznou. Na svatbu byla pozvaná i Kráska, která mu kouzelným jablkem vrátila paměť. Milostín a Kráska se vzali, a ona šla navštívit svou matku do vodního království.
Zlatý vrch
Libor, syn chudé vdovy, začal pracovat jako královský zahradník. Jednou si v poledne zdříml v zahradě u jezera a spatřil tři překrásné dívky, které se po koupeli proměnily v labutě. Libor na ně čekal druhý den na místě, kde se svlékla ta nejkrásnější z dívek, když labutě přiletěly a proměnily se v dívky, tak jí vzal oblečení. Obě starší dívky se po koupeli proměnily, ale ta nejmladší nemohla, chyběl jí šátek. Libor ji vzal k sobě domů, kde jí představil matce. Požádal matku, aby ji pohlídala a hlavně aby jí nevracela její závoj. Čekanka ale Liborovu matku přesvědčila, než zmizela, řekla jí, aby vyřídila Liborovi, že jí najde na zlatém vrchu. Libor se jí vydal hledat, jednou došel k myslivci, který se ptal svých vran, ten ho poslal ke svému bratrovi a ten k dalšímu. Až ten se zeptal jedné vrány, která věděla, kde je zlatý vrch. Žila tam zlá čarodějnice se třemi dcerami. Vrána ho donesla na blízký kopec, ale dál s ním nechtěla letět. Na kopci byli dva obři, kteří se hádali o kouzelné sedlo, které mělo schopnost převést ho v okamžiku, kam si přál. Libor jim ho vzal a hned byl na zlatém vrchu. Čarodějnice mu řekla, že mu Čekanku dá, pokud splní tři úkoly. Čekanka mu se všemi úkoly pomohla, pokácela do večera sto sáhů dříví, přelila vodu z rybníka na kopec a pásla tři sta zajíců. Pak mu poradila, jak ji má poznat mezi stejně vypadajícími dívkami. Čarodějnice mu slíbila, že je druhý den pustí, ale plánovala Liborovu smrt. Proto s ním Čekanka uprchla pomocí dvanáctimílových bot. Čarodějnice je ale pronásledovala v dvaceti čtyř mílových botách. Několikrát je dohnala, ale Čekanka je vždy proměnila. Jednou v keř s růží, po druhé v kostelíček s kazatelnou, po třetí v rybník s labutí. Této proměny si ale čarodějnice všimla a chtěla rybník vypít. Když ale pila, tak pukla. Libor s Čekankou se vrátili k Liborově matce a pak společně přesídlili do knížectví, které vybudovali.
Potrestaná pýcha
Král Míroslav k sobě povolal malíře a nechal se jimi vypodobnit. Chtěl, aby obrázek vypadal hůř, než je skutečnost. Nejhorší obraz pak vybral a poslal ho ke krásné, ale hrdé princezně Krasomile s jeho nabídkou ruky, princezna ho ale odmítla a urazila ho, když prohlásila, že není hoden, aby jí zavázal střevíček. Královi se takové jednání nelíbilo, a tak se rozhodl jí potrestat. Oblékl se za obyčejného člověka a vydal se do jejího zámku, kde přijal práci zahradníka. Protože byl ale vzdělaný, tak učil princeznu hrát na harfu. Princezna se s ním celá proměnila, dokonce mu dovolila, aby jí líbal ruce. Když se Míroslav rozhodl, že z jejího zámku odejde, nechtěla ho pustit, když její otec zjistil, že Krasomila miluje chudáka, tak jí za něj provdal a donutil ji opustit jejich zemi. Krasomila se tak ocitla v zemi krále Míroslava, kde pracovala ve městě, vyzkoušela si práci švadleny i služky. Nakonec ji Míroslav sehnal práci v kuchyni na zámku v době, kdy se tam chystala svatba krále. Když vycházela z kuchyně, spatřila krále, kterého ale přes krásu oblečení nepoznala, a zavázala mu střevíček. Služebná ji pak odvedla do šatny, kde teprve Krasomila zjistila, kdo je ve skutečnosti její manžel. Jeho lest mu ale odpustila.
O bílém hadu
Selka jednou na louce našla bílého hada, a protože věřila, že jí donese štěstí, tak ho vzala k nim domů. Když bylo bílému hadu pět let, řekl, že by si rád vzal dceru knížete Bělu, jeho „otec“ se vydal na zámek. Běla byla nabídkou pobavená a řekla, že si ho vezme, pokud na svatbu přijede po zlaté silnici na granátovém voze se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky. Druhý den se to stalo a Běla si musela hada vzít. Had se večer proměnil v krásného mladíka. Druhý den ráno se ale chtěl obléct do bílé kůže, Běla ho ale přesvědčila s tím, že kůži dobře schová, aby se k ní nikdo nedostal. Princ jí uvěřil, ale hadí kůži ukradla čarodějnice a princ Běle zmizel. Ta se vydala do světa ho hledat. Jednou usnula pod vrbou a spatřila paní v bílém, která jí řekla, že je matkou ztraceného muže, princ se ocitl ve svém království, ale ztratil paměť, a tak si Bělu nepamatuje, vzal si jinou ženu, kterou ale nemá rád. Běle dala zlatou přeslici, a ta se vydala do města, kde přeslici dala královně výměnou za možnost strávit noc s králem. Král ale v noci spal a vůbec se neprobudil, ani když na něj mluvila. Druhý den to Běla zkusila znovu, tentokrát nabídla drahý věnec opět výměnou za nos strávenou s králem. Ten jejich setkání opět prospal. Třetí den královna zatoužila po jejích šatech, a tak je opět vyměnila za noc s králem. Královna ale netušila, že král věděl díky jeho komorníkovi, že mu předchozí noci dala něco do pití, a tak to tentokrát nevypil, jen to předstíral. Večer pak viděl Bělu a její polibek mu vrátil paměť. Král se zbavil své druhé manželky a s Bělou se vrátil do jejího knížectví pro její rodiče a sedláka se selkou.
Alabastrová ručička
Jednou do vesnice přišli dva vysloužilí vojáci. Jeden z nich si vzal místní dívku a s ní měl dceru Zuzanku. S výchovou pomáhal také vysloužilý voják Martin. Před svátkem Jana Křtitele, skákala mládež přes oheň a Zuzanka o něco zakopla. Byla to alabastrová ručička, kterou si Zuzanka na radu Martina nechala. Večer se ještě vydala na starý hrad, kde zničehonic spatřila panstvo s královnou. Královna jí poradila, kde druhý den má kopat, aby našla poklad. Na památku také dala Zuzance věnec, který byl druhý den ze zlata. Zuzanka s otcem na místě označeném královnou našli poklad a rozhodli se, že podarují místní obyvatelé, kteří jim vždy pomáhali, a odstěhují se do města. Soused sedlák ale nechápal, kde vzali tolik peněz, selka došla k názoru, že to ručička donesla Zuzance štěstí, a poslala manžela, aby Zuzanku okradl. Soused čekal u jejich domu a tam slyšel, že se chce Zuzanka ještě vydat na hrad, tam si na ni chtěl počíhat. V tom spatřil koně, který se s ním vznesl a soused zmizel neznámo kam. Zuzanka šla na hrad s oběma rodiči, aby poděkovali královně. Ve městě se jim žilo dobře a Zuzanka tam našla i manžela, jednou spatřili chudého Martina, který se je vydal hledat. Martin žil u nich ale po čase zemřel. Oni se pak vrátili do kraje, z něhož pocházeli a Zuzanky otec koupil jejich vesnici. Vždy se pak o své sousedy starali.
Princ Bajaja
Král se vydal do boje a po jeho odjezdu se královně narodila dvojčata. Každý z chlapců byl jiný, ten starší byl velmi aktivní, mladší raději čas trávil po boku matky, a tak když se král po sedmi letech vrátil, vydávala matka mladšího syna za staršího. Staršího chlapce to trápilo, a když byl starší, rozhodl se, že se vydá do světa. Vzal s sebou svého koně, který na něj mluvil lidským hlasem. Rodiče nakonec s jeho odjezdem souhlasili, matka si jen vyžádala, aby jim do roka dal vědět, že je v pořádku. Koník ho přivezl do království, kde měl král tři dcery. Princ se vydal do zámku a předstíral, že je němý a starý. Jediné co uměl říct, bylo Bajaja, a tak mu proto tak říkali. Bajaja rád trávil čas u všech třech princezen. Nejraději měl ale tu nejmladší Slavěnu. Jednou se ale dozvěděl, že všechny tři princezny, mají být sežrány draky. Bajaja se vydal za koníkem, který mu dal meč a krásné oblečení. Bajaja postupně zachránil všechny tři sestry, ale nikdy u nich nezůstal. Vždy zmizel. Pak také králi pomohl v boji proti nepřátelskému králi. Král se rozhodl, že dcery provdá za knížata, která mu v bojích pomáhala, když záhadný rytíř pokaždé zmizel. Každá z dcer házela zlaté jablko, a to se vždy první kutálelo k Bajajovi, ten ale dvakrát uhnul, až po třetí, když házela Slavěna, tak se jablku nevyhnul. Bylo jasné, že si ho Slavěna má vzít. Slavěna byla nešťastná, ale i tak se zúčastnila turnaje na oslavu jejich svateb, turnaje se také zúčastnil neznámý cizinec, který všechny porazil a prozradil Slavěně, že si ji ještě ten den vezme. Slavěna na něj čekala, ale služka jí oznámila, že přichází Bajaja. Nešťastná princezna se na něj podívala a spatřila před sebou svého prince. Princ se pak se svou nevěstou vydal k jeho rodičům, kde zjistil, že jeho bratr zemřel. A tak vládl ve svém království.
O neposlušných kozlatech
Jednou koza opustila svoje čtyři kůzlata, když musela někam odejít. Přikázala jim, aby nikomu neotevírala, pokud nepoznají její hlas. Po jejím odchodů se ke kůzlatům pokusila dostat liška, ale dvakrát jí to nevyšlo. Kůzlata poznala, že to není hlas jejich maminky. Po třetí si ale nebyla jistá, a tak se začala pošťuchovat a omylem u toho otevřela vrátka. Liška vtrhla dovnitř a kůzlata roztrhala.
O koze
Sedlák měl velmi mlsnou kozu, jednou s ní poslal na pastvu selku, ale večer mu koza tvrdila, že jí selka nedala napást, a tak sedlák selku zbil. Druhý den šla pást kozu jejich dcera, ale dopadla stejně jako selka. Nakonec se s kozou vydal na pastvu sedlák, ale ani tak koza nebyla spokojená. Sedlák se tedy rozhodl, že ji zabije. Koza se mu ale bránila, a tak se sedlákovi povedlo jen jí odřít půl hřbetu. Napůl odřená koza se schovala v lese v liščí díře a nechtěla do něj pustit lišku. Lišce pomohl až škvor, který vlezl koze do ucha a vyhnal jí. Když liška poznala, že v její noře byla koza, tak se na kozu vrhla a zabila ji.
O třech sestrách
Jedni rodiče na vesnici měli tři dcery Barušku, Dorotku a Anušku. Matka Barušku a Dorotku rozmazlovala, za to na Anušku byla zlá. Anuška musela pracovat za všechny tři, zatímco těm starším rodiče kupovali krásné dárky. Jednou od tatínka dostala Anuška tři oříšky, které mu cestou z města cvrnkli do nosu. Anuška si je schovala do oblečení, ale když se nakláněla nad studnou, tak jí do ní oříšky spadly. Žába jí oříšky vylovila a prozradila jí, že v oříškách jsou ukryté troje šaty. Když se v neděli vydali rodiče s Baruškou a Dorotkou do kostela, Anuška musela zůstat doma a vařit. Zkusila rozdělat oříšek a našla tam překrásné šaty. Oblékla je, požádala Boha o pomoc, aby jí pohlídal dům a vydala se do kostela. Tam si jí všiml kníže. Anuška hned po kázání zmizela. Rodina přišla domů a sestry se Anušce chlubily, že viděly šlechtičnu. Anuška jim ale řekla, že ji viděla ze stromu, a tak sestry nechaly strom pokácet. I další neděli se vydala po odchodu rodiny do kostela, tam si ale také všimla knížete, který se jí líbil. Opět utekla a zase sestrám tvrdila, že šlechtičnu viděla. Třetí neděli se kníže rozhodl, že ji už nenechá utéct. A tak připravili vozy plné chvojí, ale Anuška je klidně přeskočila, jen jí u toho spadnul střevíček, který našel kníže. Jedna žebračka mu prozradila, že ta dívka žije v nedaleké chaloupce. Princ se tam vydal, matka zkusila střevíc nejstarší dceři, ale té se tam nevešla pata, a tak jí matka uřízla. Princovi ale jeho psík prozradil pravdu, tak to bylo i s Dorotkou, které matka uřízla palec. Až pak princ spatřil Anušku, která se mezitím oblékla do krásných šatů, a vzal jí s sebou. Matka s dcerami donutila otce, aby jim také donesl kouzelné oříšky. Ten to udělal a z oříšků vyskočili hadi a ženy uškrtili.
Moudrý zlatník
Mladý Radoš se vydal po smrti svých rodičů do světa, cestou ho potkalo Moudro a Rozum, a proto byl od té doby moudrý a rozumný. Ve městě se dal do služeb zlatníka, ten byl překvapený Radošovou šikovností, protože ho Radoš během několika dní, týdnů předčil ve schopnostech. Jednou k nim přišel králův dvořenín, aby vyrobili pro princeznu krásné klenoty. Klenoty vyrobil Radoš, a když jeho mistr viděl, jak skvělou práci odvedl, tak už prohlásil, že není nic, co by ho dokázal naučit. Radoš se vydal se šperky ke králi. Ten byl jejich vzhledem nadšen a rozhodl se splnit Radošovi jedno přání. Radoš si přál pomoci princezně Liběně, která byla pod vlivem nějakého kouzla, a proto vůbec nemluvila. Radoš měl na to tři dny. Hned první den se vydal k princezně Liběně, neoslovil jí, oslovil jen její obraz. Žádal ho, aby rozhodl, komu patří panna, řezbář jí vyrobil, krejčí ji ošatil a mluvec jí dal řeč. Místo obrazu odpověděla princezna. Dvořenín, který setkání Radoše a Liběny sledoval, ale na Radoše žárlil, a tak králi řekl, že princezna nepromluvila. Tak se to opakovalo i druhý den. Třetí den šel hlídat sám král a slyšel, že princezna promluvila a že Radošovi i vyčetla, že mu odpověď již dvakrát řekla. Král byl šťastný, že je jeho dcera zdravá a chtěl, aby si ji Radoš vzal. Radoš se ale obával, že ho princezna nebude chtít, té se ale Radoš líbil. Velkou radost měl i mistr zlatník. Radoš měl s Liběnou několik synů a každý z nich se musel něčemu učit, aby nedostali titul bez zásluhy.
Orel, slavík a růže
Zlá a velmi ošklivá čarodějnice Burka žila v překrásném zámku. Aby se stala mladou a krásnou, musela se vykoupat v krvi nevinného dvacetiletého mládence, který by u ní dobrovolně zůstal. Burka si myslela na mladého myslivce, který žil nedaleko jejího zámku, ale ten se oženil. Burka mu to nedokázala odpustit, a tak když jeho žena porodila dcerku Violku, tak ho proměnila v orla a matku ve slavíka. O malou Violku se mezitím staral anděl, opustil jí, až když jí bylo patnáct let. Od té doby žila Violka sama. Burka mezitím čekala, až Violka jednou opustí krajinu, ve které je chráněná, a bude moci i ji proměnit. Mezitím ale měla u sebe malého chlapce Mladoně. Ten vyrostl v pohledného mladíka. Již mu zbývalo jen několik dní do dvacátých narozenin, když se seznámil s Violkou, do níž se velmi zamiloval. Burka se o jeho lásce dozvěděla a velmi se zlobila, rozhodla se proto pomstít. Když se Violka omylem zatoulala na konec lesa, proměnila jí Burka v růži uvězněnou na skále. Mladoň to spatřil a byl zoufalý. Vyslechl ale rozhovor dvou holubiček, z něhož se dozvěděl, jak může Violku i sebe zachránit. Mladoň vytvořil pro Burku hranici, na níž ji pak upálil, předtím ale zabil hada, kterého měla omotaného kolem levé ruky, a který jí dával sílu. Popel čarodějnice pak hodil do rybníka. V tu chvíli voda v rybníce začala pěnit, na břehu se mezitím třtiny spletly do žebříku, po němž Mladoň vyšplhal na skálu. Vzal růži, slavík mu sedl na rameno a orel sletěl dolů sám. Voda všechny pokropila, v tu chvíli se rodiče i Violka proměnily opět v lidi. Všichni byli zachráněni.
Bratr a sestra
Drvoštěp měl dvě děti, dceru a chlapce. Dětem pořídil macechu, která na ně byla ale velmi zlá a děti trýznila. Chtěla je vyhnat z domu, ale to otec nedovolil, protože své první ženě slíbil, že je bude mít u sebe. Macecha je jednou poslala pro vodu do luční studny. Děti si cestou vyprávěly, co se jim zdálo. Pavlinka říkala, že se jí zdálo, že Jeníček usnul a jí se zjevila maminka, která jí říkala, že ho má ochránit. Pak spatřila hada, který chlapce obtáčel. Jeníčkovi se zdálo, že mu maminka vzala u studánky od úst džbánek, když se chtěl napít. Sourozenci došli ke studánce a Jeníček zapomněl na varování a vody se napil, v tu chvíli se proměnil v beránka. Pavlínka byla velmi nešťastná, a tak jí našel mladý muž Štěpán. Pavlínka mu tvrdila, že měla dvě ovečky, ale že jednu ztratila. Štěpánovi se dívka líbila, a tak jí vzal s sebou i s beránkem. Štěpán si nakonec Pavlínku vzal, i jeho služebníci ji měli velmi rádi. Pavlínce se ale jednou zdálo, že v zahradě potká ženu, která bude mít jablka a nějaký hlas ji varoval, aby jablka nejedla, jinak dopadne jako bratr. Pavlínka dlouho toto varování respektovala, i když jí jednou přepadla chuť na jablíčka, která nějaká žena prodávala, ale bratr jí zachránil. Za krátký čas na to porodila děťátko. Pavlínka se pak jednou procházela po zahradě a utrhla jablíčko ze stromu, když do něj kousla, proměnila se v zlatou kachnu. Večer pak na hodinu přilétla, aby se mohla postarat o dítě. V tu dobu spal Štěpán kouzlem jako zabitý. Jen s Jeníčkem se mohla sestra pobavit. Ten se také od ní dozvěděl, jak je může Štěpán zachránit. Když Pavlínka odletěla, Štěpán se probudil a Jeníček mu vše vypověděl. Štěpán pak trénoval střelbu, aby je dokázal zachránit, ale i druhou noc usnul a nešlo ho vzbudit. Až třetí noc vydržel neusnout, když vtom přiletěla zlatá kachnička, za ní černý orel, kterého Štěpán zasáhl do oka. Orel se pak proměnil v tělo macechy. Pavlínka i Jeníček byli zděšení, Štěpán se ale nezarazil, rychle je postříkal krví macechy a sourozenci se opět proměnili v lidi. Tělo macechy pak lidé z okolí spálili. Pavlínka se Štěpánem a Jeníčkem se pak vydali za otcem, který je prosil za odpuštění.
Chudý a boháč
Chudé vdově zůstalo po manželovi šest dětí, zůstávali v sedničce, kterou jim dal jeden chalupník. Neměly ale téměř žádné jídlo, a tak se vdova vydala ke kmotrovi dětí bohatému mlynáři, ten jí ale vyhnal s tím, že je nebude živit, když si udělala tolik dětí, ať se o ně sama postará. Mlynářka se nad vdovou slitovala a dala jí do mírky mouku a chléb s tím, že jí vždy něco pošle. Vdova cestou od mlynáře se stavila u kapličky sv. Josefa, kde mu děkovala, že se nad ní smiloval. Doma dětem přichystala jídlo a vtom navečer přišel cizinec, který požádal o přístřeší a o trochu jídla. Vdova se s ním o vše rozdělila a dala mu i jedinou peřinku. Ráno byl cizinec pryč a na jeho místě zůstala hromada peněz. Nejstarší Jozífek vyprávěl vdově, že to byl jejich patron. Vdova poslala Jozífka do mlýna pro mírku, aby spočítaly peníze. Mlynář ale nevěděl, k čemu by jim mírka byla, a tak ji vymazal těstem, aby poznal, co tam měřily. Na dně zůstal nalepený dukát. Mlynář se rozhodl, že jim ty peníze vezme. Vdova mezitím peníze schovala v kapličce. Večer k ní přišel na návštěvu další pocestný, který byl ale zcela jiný než ten první, ani se nemodlil. V noci najednou uslyšela klepání a pocestný jí řekl, ať zůstane ležet, že to přišel zloděj a on se o něj postará. Byl to čert, který odnesl mlynáře. Vdova pak mlynářce prozradila, co se stalo s jejím manželem, ta se za něj modlila a rozdělila polovinu peněz chudým.
O Nesytovi
Chalupník s ženou si velmi přáli dítě, jejich přání se jim splnilo, narodil se jim syn, který již třetí den musel být krmený kaší a stále měl hlad. Když mu bylo dvanáct, tak ho rodiče poslali do města, protože ho nedokázali uživit. Nesyta byl již velký jako dospělý muž. Nesyta začal pracovat ve mlýně, kde si jeho práci chválil mlynář, protože pracoval za deset muž, ale mlynářka a ostatní chasa ho neměli rádi, a tak ho mlynář musel propustit. Nesyta potkal čerta a šel s ním dobrovolně pracovat do pekla. Pracoval v pekle sedm let a měl jen přikládat pod tři kotle, za to dostával mnoho jídla i pití. Den předtím než jeho služba skončila, tak přece jen neposlechl nařízení čerta a podíval se do jednoho kotle, vyletěla z něj holubice, která mu řekla, že si má přát za výsluhu starý kabát, který visel na hřebíku. Také mu prozradila, že ve zbývajících kotlích jsou nemilosrdná a pyšná srdce. Druhý den Nesyta opravdu od čerta dostal starý kabát, v němž vždy mohl najít dostatek tolarů a dukátů. Čert si naštěstí nezkontroloval kotle, dokud nebyl Nesyta na zemi, a to už k němu neměl žádné moci. Nesyta se vrátil domů, kde byli rodiče nadšení, když viděli jeho výslužku. Nesyta nechal postavit nový zámek, založit vesnici a město a lidem dával dostatek peněz. Měli ho rádi, přestože byl velmi ošklivý. Na Nesytu se ale rozzlobil král, že Nesyta jen tak rozdává zemi, která patří jemu, a tak na něj poslal armádu, ta ale raději zůstala žít u Nesyty. Nakonec se král vydal sám za Nesytou. Když viděl, jak je Nesyta mocný a bohatý, tak mu nabídl za manželku svoji jedinou dceru. Nesytovi se princezna Milina líbila, a tak souhlasil. Litoval jen, že Milině se nelíbí. Velmi se proto trápil, radou mu ale pomohla holubička, kterou v pekle osvobodil. Řekla mu, že bohu se líbilo, že se choval dobře k chudým, a proto mu daruje krásnou tvář. To se také stalo. Nesyta pak nechal vyrobit obrovské truhlice, které naplnil penězi, pak sundal svůj kabát a vrátil ho čertu, který se na něj stále zlobil. Nesyta se pak vydal za svou nevěstou, které se Nesyta velmi zalíbil.
Tajemný pás
Syn knížete Ludomír se vydal se svým rádcem a vychovatelem na cestu po světě. Dostali se do království, kde měl král velmi krásnou dceru princeznu Kazimíru, o níž se tradovalo, že mé srdce z kamene. Nikdo se na ní nesměl podívat a ani usmát, pokud nechtěl přijít o hlavu, také žádná z dívek u dvora nesměla mít milého a každý pár v zemi, který se chtěl vzít, musel mít věnec od ní. Ludomír porušil hned první její nařízení, když se na ni podíval a usmál se, protože se mu princezna velmi líbila. Jeho rádce Dobroděj ho ale zachránil před smrtí, když ho vydával za blázna. Princezna Kazimíra si ho tedy nechala u svého dvora a velmi si ho oblíbila. Dobroděj poradil Ludomírovi, jak princeznu získat. Dal mu krásné hodinky, pás a diadém, také mu dal tajemný pás, který ho mohl učinit neviditelným. Ludomír se vydal jednou v noci před dveře princeznina pokoje a předstíral, že chce překrásné hodinky rozbít. Princezny komorná Juta, ale splnila jeho podmínku, strávila s ním noc a hodinky pro princeznu získala. Princezna jí to odpustila, když jí služka přísahala, že k ničemu nedošlo. Tak to bylo i druhý večer a princezna tak získala i krásný pás. Třetí noc k Ludomírovi šla sama princezna, protože Juta spala, ale příchod princezny ji probudil. Juta svého výjimečného postavení začala zneužívat, a tak si našla milého. Juta byla tedy vypovězena ze dvora a začala o princezně roznášet pomluvy. Juta se pak hodlala i vdát bez požehnání princezny, za což měla být popravena. Lidé se ale vrhli na Kazimíru, které vyčítali, že je tak krutá, a přitom se sama svými pravidly neřídí. Kazimíra ale byla zničehonic zachráněna. Ozval se hlas, který lidem zakázal se jí dotknout, protože ji chrání bůh. Princezna pak zničehonic zmizela. Kazimíra omdlela a probrala se až u Ludomíra, který ji zachránil. Kazimíra se napravila a vzala si Ludomíra za manžela.
Zlá matka
Vdova Kačenka pracovala jako hospodská, měla malou dceru Elišku, o kterou se nestarala. Neměla ji vůbec ráda. Když začala Eliška růst do krásy, tak ji Kačenka týrala a zavírala do sklepa. Jednou tam Elišku našla její stará chůva a Eliška jí vyprávěla, co se děje. Chůva se pak setkala s knížetem, který slíbil, že Elišce pomůže. Dojel do hospody, opil paní Kačenku a vstoupil do sklepa. Eliška se mu velmi líbila, ale odmítla s ním odejít bez svolení matky. Matka se na ni druhý den velmi zlobila. Rozhodla se, že se musí Elišky zbavit, požádala proto mladého pacholka Jakuba, který byl do ní zamilovaný, aby Elišku vzal do lesa, tam jí uřízl ruce a vypíchl oči. Zamilovaný Jakub to udělal, nedokázal jí jen vypíchnout oči, a tak je vypíchl psovi. Eliška mezitím umírala v lese, kde se o ni někdo postaral a rány jí ošetřil. Také ji nechal přenést do knížecí zahrady, kde ji našel právě kníže Hynek, který se rozhodl, že si ji vezme i bez rukou. Jeho matka se jen bála, aby ho Eliška jednou neomrzela. Ale Hynek ji měl velmi rád. Jednou se musel Hynek vydat do boje a Eliška zůstala s jeho matkou na zámku. Porodila mu mezitím dva chlapce a jeho matka o tom informovala Hynka dopisem. Jenže posel se zastavil v hostinci, kde hospodská Kačenka dopisy vyměnila a napsala, že se Elišce narodila štěňata. Kníže se takové zprávy ulekl. Napsal jen dopis, ať na něj počkají, až se vrátí, že vše vyřeší. Kačenka ale opět dopisy vyměnila a na hrad přišla zpráva, že si Hynek přeje, aby děti i jejich matka byly poslány po vodě. Stará kněžna svou snachu velmi litovala, a tak nechala vytvořit velký sud, dala do něj peníze i dostatek jídla, děti nechala přivázat k Elišce a poslala ji po vodě v sudu s vírou, že jí jistě někdo zachrání. Sud pak přistál nedaleko chaloupky, kde žila krásná bílá paní. Postarala se o děti a Elišku a její syn vrátil Elišce její ruce a chlapce udělal o 7 let starší. Eliška tak poznala, že to byla panna Marie a Ježíš. Oba pak zmizeli a Eliška s dětmi žila v chaloupce. Jednou k nim přišel pocestný a Eliška v něm poznala Hynka, nedala nic znát. I Hynek byl pohledem na Elišku překvapen, ale když spatřil její ruce, tak si myslel, že se jedná o nějaké mámení. Když ulehl na lavici, tak mu zničehonic sklesla noha a Eliška poslala jednoho syna, aby zvedl nohu svému otci. Hynek byl překvapený. Pak mu klesla ruka a Eliška stejně poslala i druhého syna. Hynek vyskočil a zlobil se, proč žena tak lže a trápí ho. Eliška tak poznala, že jí má Hynek stále rád a vše mu vypověděla. Hynek se s ní i jejich syny vrátil domů. Elišce pak vyprávěl, že když se vrátil domů z boje, tak málem žalem zešílel, poznal, že to vše napáchala její matka, a tak jí nechal upálit. V jedné komoře našli také zakopané Jakubovo tělo, tak se mu Kačenka odměnila za jeho lásku.
O černé princezně
Chudý rybář dostal od svého krále rozkaz, že má nachytat velké ryby a král se mu pak odmění, ale ten den se mu nedařilo, až najednou spatřil muže, který byl oblečený celý v černém a ten mu slíbil, že mu s tím pomůže, pokud mu rybář dá to, o čem doma neví, a že si proto přijde za 14 let. Rybář to slíbil, nachytal spoustu ryb a vrátil se domů, zjistil tam, že jeho žena čeká dítě. Narodil se jim syn Radovid, který ale ve čtrnácti letech zmizel. Rodiče byli velmi nešťastní. Daleko od jejich chaloupky již mnoho let žila v pod zemí ve zlatém zámku zakletá princezna, kterou nechal mocný kouzelník zčernat, protože si ho odmítla vzít. Pomoci ji mohl jen mladík, který by se do ní zamiloval a strpěl by kvůli ní všelijaké nesnáze. Radovid byl přiveden právě do tohoto zámku, kde pak žil s princeznou, do níž se velmi zamiloval, ale i tak se mu stýskalo po rodičích. Princezna ho tedy za nimi pustila, ale nesměl nikomu prozradit, kde celou dobu byl, a nesměl žádné jiné ženě slíbit lásku. Radovid rodiče nenašel v chaloupce, ale ve městě. Nejprve ho nepoznali, ale pak měli radost, že se vrátil. Hlavně matka hned myslela na jeho svatbu s jejich schovankou. Jednou večer se slavilo a opilý Radovid slíbil schovance lásku. V tu chvíli si ale vzpomněl na svou princeznu, kterou zradil. Zachránit ji mohl jen, když ji najde v jejím zámku, a musel celou cestu nést železné škorně. Radovid se vydal na cestu, ani se s rodiči nerozloučil. Ti došli k názoru, že to byl jen zlý duch, který je trápil, a žili v klidu dál. Radovid po hodně dlouhé době opravdu došel ke zlatému zámku, byl ale již velmi unavený, a tak usnul v zahradě, kde ho také objevila jeho princezna. Políbili se a princezně se vrátila její barva. Radovidovi to ale bylo jedno, miloval ji i dříve. Čaroděj jim dal na výběr, mohli se vrátit do světa lidí, nebo žít zde. Oba si zvolili, že budou raději žít spolu ve zlatém zámku.
Tři zlatá pera
Dcera bohatého kupce Svatava měla za svého nejlepšího kamaráda syna chudého pastýře Čestmíra. Když jeho otec zemřel, tak ho vzali do zámku. Svatavy otec si ho docela oblíbil, a tak ho vzal s sebou na cesty. Svatava se těšila, až se vrátí k ní. Roky plynuly, ale Čestmír zůstával ve světě, přestože Svatavy otec se již dávno vrátil. Čestmír žil u jiného velmi bohatého obchodníka. Jednou se ale mohl Čestmír vrátit domů s nákladem pro otce Svatavy, když se setkal se Svatavou, hned se do ní zamiloval, i ona měla svého Čestmíra velmi ráda, jejich lásce, ale nebyl nakloněný její otec, který poslal Čestmíra do světa, aby sehnal tři zlatá pera z obrovského ptáka. Cestou po světě se Čestmír dostal do království, kde se lidé trápili, protože jejich uzdravující voda, byla otrávená a oni nevěděli, co mají dělat. Čestmír slíbil, že se zeptá obrovského ptáka. Pomoc slíbil i království, v němž se dříve rodila zlatá jablka, a když přestala, tak princezna velmi ochořela. Dokonce slíbil získat radu od obrovského ptáka i pro čerta, který ho převezl na ostrov, na němž žil právě tento pták. Na ostrově našel Čestmír chaloupku, v níž žil obrovský pták i s babičkou. Ta mu slíbila pomoc, Čestmír se ale musel schovat, jinak by ho pták roztrhal. Když se pták večer najedl a usnul, tak mu vždy babička vytrhla jedno pero a pověděla mu své sny. Orel jí vždy řekl, co kdo má udělat, aby bylo lépe. Druhý den, když pták odletěl, vzal Čestmír svá pera a vydal se na cestu domů. Když ho čert převezl na druhý břeh, prozradil mu, že příště musí čert vyskočit z loďky dřív než ten, kdo k němu nastoupí. V království se zlatými jablky poradil králi, aby propustil z vězení sluhu, kterého jeho dcera milovala a provdal ji za něj a z pod zlatého stromu měl nechat vykopat tělo mrtvého vnoučete, které tam princezna zakopala. Jak to vše učinili, zlatá jabloň začala opět rodit jablka. Král se Čestmírovi velmi odvděčil. I v království s uzdravující vodou Čestmír králi poradil co dělat, nejprve obyvatele obětovali bohům, pak zabili pavouka, který otrávil studnu. I zde dostal Čestmír bohatou odměnu a vrátil se konečně domů, kde na něj už Svatava čekala. Z Čestmíra se stal bohatý obchodník, kterého jeho starý pán přijal za svého syna.
O zlatých zámcích
Král měl dva syny Slavomila a Soběslava. Když bylo Slavomilovi 20 let, tak mu otec nechal postavit zámek se zlatou střechou, ale střecha zničehonic v noci zmizela. Soběslav otce požádal také o zámek se zlatou střechou a hodlal si střechu ohlídat, v noci se najednou střecha vznesla a on vystřelil, ráno našli v krvi ležet u zámku obrovský palec, ale střecha byla pryč. Soběslav se vydal hledat zloděje. Došli s bratrem až k obrovské díře. Nejprve se spustil Slavomil, ale nic neviděl a hlouběji jít nechtěl, pak to zkusil Soběslav, který se spustil až na dno. Došel až ke dvěma zámkům. Jeden byl ze zlata a druhý z diamantů. V každém zámku žila krásná princezna. V prvním Judita a ve druhém Helena. Soběslav se do Heleny velmi zamiloval. Princezny mu prozradily, že jejich zlý otec je tu ukryl a obr je hlídá, teď je u moře a léčí si zraněnou nohu. Soběslav ho mohl porazit jen tak, že by mu tajně v kapsách vyměnil lektvar síly za lektvar oslabující. To Soběslav udělal a pak obra zabil. Soběslav hodlal vzít princezny s sebou, vzal také zámky. Stačilo, aby zámky skočily do dvou jablíček. To se také stalo. Došli až na dno jámy, kde je měl Slavomil postupně vytáhnout, Helena Soběslavovi prozradila, že až vytáhnou jí, tak kolem poběží dva beránci, Soběslav musí chytit toho bílého. Bohužel ale Soběslav omylem chytil černého a skončil v pekle, kde se do něj zamilovala ošklivá dcera pekelného knížete a vzala si ho za muže. Soběslav ale celou dobu plánoval, jak se vrátit na zem. To se mu podařilo pomocí jablka, které ho přeneslo, kam si přál. Helena, Judita i Slavomil byli rádi, že je zpátky a konaly se svatby. Slavomil si vzal Juditu a Soběslav Helenu. Ale Soběslavovi se jeho pekelná manželka pomstila, poslal čerta, který mu ukradl jeho zámek. Soběslav se pro něj vydal. Zámek byl upevněn nad mořem. Dostal ho zpět pomocí staré babičky, které mu dala kočku, která se měla dostat do zámku a donést mu diamantové jablko. To se také stalo. Soběslav zámek dostal a ještě osvobodil manželský pár, který čaroděj zaklel do kocourka a staré babičky. Soběslav se vrátil domů, kde zjistil, že mezitím Judita i Helena porodily syny.
Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
PODSTATNÉ JMÉNO
ROD, VZOR
VÝZNAM SLOVA
PŮVOD SLOVA
Kabanos
Mužský, hrad
Laciný točený salám
Z románských jazyků
Kabaret
Mužský, hrad
1. zábavní podnik s humoristickým programem;
2. pořad humoristického rázu
Francouzština
Kabát
Mužský, hrad
Součást svrchního oděvu kryjící trup a paže
Čeština
Kabátek
Mužský, hrad
Zdrobnělina od slova kabát
Čeština
Kabel
Mužský, hrad
Ohebný vodič pro přenos a rozvod elektrického proudu
Angličtina, francouzština
Kabela
Ženský, žena
Schránka s držadlem na nošení menších předmětů = taška
Němčina
Kabelka
Ženský, žena
Malá dámská kabela = taštička
Němčina
Kabelogram
Mužský, hrad
Telegram poslaný podmořským kabelem
Angličtina
Kabina
Ženský, žena
Malá uzavřená místnost
Francouzština
Kabinet
Mužský, hrad
Menší místnost pro školní sbírky;
vláda
Francouzština
Kabonění
Střední, stavení
Mračení se
Čeština
Kácení
Střední, stavení
Vyvrácení, porážení
Čeština
Kacíř
Mužský, muž
křesťan odchylující se od oficiální církevní věrouky;
zastánce názorů odchýlených od oficiálních
Řečtina
Kacířství
Střední, stavení
Názory odchylující se od oficiální věrouky
Řečtina
Káča
Ženský, žena
Hračka ve tvaru obráceného kužele, která se při otáčení kolébá
Čeština
Káče
Střední, kuře
Kachně
Čeština
Káčátko
Střední, město
Zdrobnělina od slova kachně
Čeština
Kačena
Ženský, žena
Kachna
Čeština
Kačenka
Ženský, žena
Zdrobnělina od slova kachna
Čeština
Kačer
Mužský, pán
Samec kachny
Čeština
Káď
Ženský, píseň
Velká široká dřevěná nádoba
Čeština
Kadence
Ženský, růže
efektní zakončení hudební skladby akordy;
virtuózní vložka v koncertě;
melodická linie věty
Italština
Kadeř
Ženský, píseň
Zvlněný pramen vlasů
Čeština
Kadeřavost
Ženský, kost
Choroba rostlin projevující se zprohýbáním listů
Čeština
Kadeření
Střední, stavení
Vlnění
Čeština
Kadeřník
Mužský, pán
Muž odborně upravující vlasy
Čeština
Kadeřnictví
Střední, stavení
Podnik věnující se úpravě vlasů
Čeština
Kadet
Mužský, pán
čekatel na povolání důstojníka;
chlapík;
krasobruslařský skok s půlobratem ve vzduchu
Francouzština
Kadidelnice
Ženský, růže
Nádoba na vykuřování kadidlem
Čeština
Kadidlo
Střední, město
Ztuhlá pryskyřice užívaná k vykuřování při náboženských obřadech
Čeština
Kádinka
Ženský, žena
Skleněná válcovitá laboratorní nádobka
Čeština
Kadlub
Mužský, hrad
Forma k odlévání, lisování
Čeština
Kadmium
Střední, město
Stříbrolesklý tažný kovový prvek
Z řeckého osobního jména
Kádr
Mužský, hrad
skupina osob tvořících základ nějakého celku;
politicky a odborně přijatelný pracovník
Francouzština
Kádrovák
Mužský, pán
Kádrový pracovník
Francouzština
Kádrování
Střední, stavení
Prověřování po kádrové stránce
Francouzština
Kafe
Střední, moře
Káva
Arabština
Kafr
Mužský, hrad
Aromatická látka užívaná v lékařství a ve výrobě
Orientální jazyky
Kaftan
Mužský, hrad
Černý dlouhý plášť
Perština
Kahan
Mužský, hrad
Zařízení k zahřívání a svícení
Čeština
Kahánek
Mužský, hrad
lampička, malý svícen;
mít na kahánku = být velmi nemocný
Čeština
Kachel
Mužský, stroj
Dutá keramická tvárnice
Němčina
Kachlík
Mužský, hrad
Zdrobnělina od slova kachel
Němčina
Kachna
Ženský, žena
vodní pták s plochým zobákem a chutným masem;
nepravdivá zpráva
Čeština
Kain
Mužský, pán
Biblické jméno, bratr Abela
Kajak
Mužský, hrad
Krytý člun poháněný dvojpádlem
Eskymácký
Kajakář
Mužský, muž
Osoba jezdící na kajaku
Čeština
Kajícník
Mužský, pán
Osoba činící pokání za hříchy
Čeština
Kajka
Ženský, žena
Severský pták s cenným jemným peřím
Ruština
Kajman
Mužský, pán
Jihoamerický ještěr podobný krokodýlu
Indiánské jazyky
Kajuta
Ženský, žena
Místnost na lodi nebo v letadle
Nizozemština
Kakadu
Mužský, nesklonné
Velký australský papoušek s chocholkou
Malajština
Kakao
Střední, město
hnědý prášek vyráběný ze semen kakaovníku;
nápoj z něho
Indiánské jazyky
Kakaovník
Mužský, hrad
Tropický strom pěstovaný pro plody obsahující kakaové boby
Indiánské jazyky
Kakání
Střední, stavení
Kálení
Čeština
Kakofonie
Ženský, růže
Nelibozvučné seskupení tónů
Řečtina
Kakost
Mužský, hrad
Bylina s dlanitě dělenými listy a s plody vybíhajícími ve špici
Čeština
Kaktus
Mužský, hrad
Pouštní rostlina s dužnatým stonkem
Řečtina
Kal
Mužský, hrad
nečistota usazená na povrchu nebo na dně vody;
sedlina, usazenina
Čeština
Kala
Ženský, žena
Ozdobná bylina s drobnými kvítky v palici obalené bílým toulcem
Latina
Kalafuna
Ženský, žena
Čištěná pryskyřice
Z řeckého zeměpisného jména
Kalamajka
Ženský, žena
Lidový kolový tanec v dvoučtvrtečním taktu
Z ukrajinského zeměpisného jména
Kalamář
Mužský, stroj
Nádoba na inkoust
Latina
Kalambúr
Mužský, hrad
Slovní hříčka založená na zvukové shodě slov s různým významem
Francouzština
Kalamita
Ženský, žena
Pohroma způsobená náhlým nedostatek nebo přebytkem něčeho
Latina
Kalcium
Střední, město
Vápník
Latina
Kaleidoskop
Mužský, hrad
Optická hračka s barevnými sklíčky tvořícími různé obrazce měnící se při otáčení
Řečtina
Kalendář
Mužský, stroj
soupis dní a měsíců roku v časovém postupu;
kniha obsahující tento soupis a zábavnou část;
soupis událostí v kalendářním postupu
Latina
Kalhoty
Ženský, pomnožné
Součást oděvu kryjící nohy a spodní část trupu
Italština
Kalibr
Mužský, hrad
měřidlo rozměrů strojních součástí, měrka;
ráže
Italština
Kalibrování
Střední, stavení
Určování a označování měr na měřidlech
Italština
Kalič
Mužský, muž
Osoba provádějící kalení kovů
Čeština
Kaligrafie
Ženský, růže
Krasopis
Řečtina
Kalich
Mužský, hrad / pán
Bohoslužebná nádoba na víno
Čeština
Kaliko
Střední, město
Řidší bavlněná tkanina z režných nebo obarvených přízí
Indický zeměpisný název
Kalina
Ženský, žena
Keř s bílými květy v plochých nebo kulovitých květenstvích
Čeština
Kališník
Mužský, pán
Stoupenec víry v podobojí, husita
Čeština
Kalení
Střední, stavení
zakalování;
zatemňování;
expresivně bavit se
Čeština
Kalium
Střední, město
Draslík
Arabština
Kalk
Mužský, hrad
Pojmenování utvořené napodobením cizí předlohy
Latina
Kalkul
Mužský, hrad
Formální pravidla operací se znaky
Latina
Kalkulace
Ženský, růže
Vypočítání nákladů na jednotku produkce nebo pracovního výkonu
Latina
Kalkulačka
Ženský, žena
Kalkulační stroj
Latina
Kalnost
Ženský, kost
Znečištěnost, zakalenost
Čeština
Kalorie
Ženský, růže
Jednotka práce, hodnota potravin
Latina
Kalorimetr
Mužský, hrad
Tepelně izolovaná nádoba k měření tepla
Latina a řečtina
Kaloun
Mužský, hrad
Proužek tkaniny k uvazování, tkanice
Francouzština
Kalous
Mužský, pán
Lesní sova s dvěma péřovými štětičkami na hlavě
Čeština
Kaluž
Ženský, píseň
Mělká prohlubeň s vodou
Čeština
Kalvárie
Ženský, růže
umělecké ztvárnění ukřižování Krista;
velké utrpení
Z latinského zeměpisného názvu
Kalvín
Mužský, pán
Kalvinista
Z francouzského osobního jména
Kalvinista
Mužský, předseda
Stoupenec učení Jana Kalvína
Z francouzského osobního jména
Kamarád
Mužský, pán
Druh v zaměstnání a zábavě
Španělština
Kamaše
Ženský, pomnožné
Chrániče nártu proti zimě, přiléhavé pletené kalhoty
Francouzština
Kambala
Ženský, žena
Mořská ryba příbuzná platýzu
Finština
Kambrium
Střední, město
Nejstarší útvar prvohor
Anglické zeměpisné jméno
Kamej
Ženský, píseň
Polodrahokam s reliéfní řezbou
Orientální jazyky
Kamélie
Ženský, růže
Cizokrajný okrasný květ s drobnými květy
Z osobního jména
Kamelot
Mužský, pán
Mužský pouliční prodavač novin
Francouzština
Kámen
Mužský, hrad
Hornina
Čeština
Kamenáč
Mužský, stroj
Vlašský ořech s tlustou skořápkou a malým jádrem
Čeština
Kamenec
Mužský, stroj
Léčebný a kosmetický prostředek stahující kůži
Čeština
Kameník
Mužský, pán
Osoba opracovávající kámen
Čeština
Kamenina
Ženský, žena
Keramická hmota s glazurou
Čeština
Kamenivo
Střední, město
Anorganický stavební materiál vyrobený z kamene (k použití do betonu)
Čeština
Kamenolom
Mužský, hrad
Lom na kámen
Čeština
Kamenorytina
Ženský, žena
Otisk kresby vyryté do litografického kamene
Čeština
Kamera
Ženský, žena
Filmový nebo televizní snímací přístroj
Řečtina
Kameraman
Mužský, pán
Tvůrčí pracovník s kamerou
Angličtina
Kamion
Mužský, hrad
Plošinový nákladní automobil
Řečtina
Kamizola
Ženský, žena
Druh kabátu, nebo sako se stojacím límcem
Italština
Kamna
Střední, pomnožné
Zařízení k topení nebo k vaření
Čeština
Kamnář
Mužský, muž
Osoba opravující kamna
Čeština
Kampaň
Ženský, píseň
Hromadné veřejné úsilí o prosazení něčeho
Francouzština
Kamzičník
Mužský, hrad
Horská bylina s velkými úbory žlutých květů
Čeština
Kamzík
Mužský, pán
Horský přežvýkavec se zahnutými růžky
Němčina
Kanafas
Mužský, hrad
Bavlněná tkanina plátnové vazby barevně pruhovaná
Francouzština
Kanál
Mužský, hrad
otevřený nebo krytý umělý vodní tok;
potrubí k vedení plynu
Orientální jazyky
Kanalizace
Ženský, růže
Síť kanálů k odvádění splašků
Orientální jazyky
Kanár
Mužský, pán
Zpěvní pták chovaný v klecích
Ze španělského zeměpisného jména
Kanava
Ženský, žena
Řídká tkanina, na které se vyšívá
Latina
Kancelář
Mužský, stroj
úřadovna;
úřad
Latina
Kancionál
Mužský, hrad
Sborník, zpěvník církevních písní
Latina
Kancléř
Mužský, muž
Představený kanceláře světských i duchovních činitelů
Latina
Kandidát
Mužský, pán
uchazeč o funkci;
nižší vědecká hodnost
Latina
Kandidátka
Ženský, žena
ženská varianta kandidáta;
listina s kandidáty
Latina
Kandidatura
Ženský, žena
Kandidování
Latina
Káně
Střední, kuře
Hnědě nebo šedě zbarvený dravý pták lovící hlodavce
Čeština
Kanec
Mužský, muž
Samec prasat
Čeština
Kanibal
Mužský, pán
Lidojed
Indiánské jazyky
Kanibalismus
Mužský, hrad
Lidojedství
Indiánské jazyky
Kaňka
Ženský, žena
Inkoustová skvrna
Čeština
Kankán
Mužský, hrad
Rychlý tanec francouzského původu provozovaný v kabaretech
Francouzština
Kanoe
Ženský, růže
Otevřený lehký sportovní člun poháněný pádlem
Indiánské jazyky
Kanoista
Mužský, předseda
Osoba pěstující kanoistiku
Indiánské jazyky
Kanoistika
Ženský, žena
Vodní sport na kánoích
Indiánské jazyky
Kanon
Mužský, hrad
Dělo s dlouhou hlavní a plochou dráhou letu střely
Italština
Kánon
Mužský, hrad
soubor pravidel, předpisů;
církevně uzákoněné dogma
Řečtina
Kaňon
Mužský, hrad
Úzké hluboké údolí se sráznými skalními stěnami
Španělština
Kanonáda
Ženský, žena
Dělostřelecká palba
Francouzština
Kanovník
Mužský, pán
Člen kapituly
Latina
Kantáta
Ženský, žena
Skladba pro sbor, i sólo a orchestr
Italština
Kantiléna
Ženský, žena
Zpěvná melodie
Italština
Kanton
Mužský, hrad
Územní správná jednotka v některých zemích
Francouzština
Kantor
Mužský, pán
Učitel
Latina
Kantýna
Ženský, žena
Závodní kuchyň
Italština
Kanystr
Mužský, hrad
Nádoba na benzín s uzávěrem
Latina
Kaolin
Mužský, hrad
Hlína obsahující jílové nerosty (vhodná k výrobě porcelánu a keramiky)
Čínština
Kapacita
Ženský, žena
schopnost něco pojmout;
nejvyšší stupeň výkonnosti strojů;
vynikající znalec;
nosnost
Latina
Kapalina
Ženský, žena
Kapalná látka, tekutina
Čeština
Kapání
Střední, stavení
Zavářka z těsta kapaného do vařící polévky;
stékání
Čeština
Kapary
Mužský, pomnožné
Pochutina z poupat středozemského keře
Arabské jazyky
Kapátko
Střední, město
Pomůcka na kapání
Čeština
Kapavka
Ženský, žena
Nakažlivá pohlavní nemoc
Čeština
Kápě
Ženský, růže
Kapuce
Latina
Kapela
Ženský, žena
Sbor hudebníků hrajících na různé nástroje
Latina
Kapelník
Mužský, pán
Dirigent orchestru
Latina
Kapesné
Střední, (mladý)
Peníze na drobné vydání
Čeština
Kapesník
Mužský, hrad
Šátek na čištění nosu
Čeština
Kapie
Ženský, růže
Odrůda nepálivé papriky
Turečtina
Kapilára
Ženský, žena
Vlásečnice
Latina
Kapitál
Mužský, hrad
velké jmění;
ekonomická hodnota určená k opatření výrobních prostředků
Latina
Kapitalismus
Mužský, hrad
Společensko-ekonomická formace usilující o dosažení podnikatelského zisku
Latina
Kapitalista
Mužský, předseda
podnikatel vládnoucí kapitálem;
velký boháč
Latina
Kapitán
Mužský, pán
důstojník;
velitel lodi nebo letadla
Latina
Kapitola
Ženský, žena
Oddíl knihy
Latina
Kapitula
Ženský, žena
Sbor kněží = kanovníků
Latina
Kapitulant
Mužský, pán
Kolaborant
Latina
Kapka
Ženský, žena
Malé soudržné množství tekutiny
Čeština
Kaplan
Mužský, pán
Katolický kněz pomáhající faráři v duchovní správě
Latina
Kaple
Ženský, růže
menší kostelní budova;
oddělená část kostela pro samostatné bohoslužby
Latina
Kapna
Ženský, žena
Povlak na přikrývku
Němčina
Kapota
Ženský, žena
Kryt automobilového motoru
Francouzština
Kapoun
Mužský, pán
Vykastrovaný kohout
Latina
Kapr
Mužský, pán
Užitková sladkovodní ryba
Čeština
Kapraď
Ženský, kost / píseň
Nejběžnější kapradina
Čeština
Kapradí
Střední, stavení
Kapradinový porost
Čeština
Kapradina
Ženský, žena
Výtrusová rostlina
Čeština
Kaprál
Mužský, pán
Vojenský desátník
Italština
Kaprice
Ženský, růže
Umíněnost
Čeština
Kapsa
Ženský, žena
Váček v oděvu k nošení drobných předmětů;
Latina
Kapsář
Mužský, stroj
Kapesní zloděj
Latina
Kapsle
Ženský, růže
malé pouzdro s výbušninou;
obal na léčivo
Latina
Kapuce
Ženský, růže
Pokrývka hlavy
Latina
Kapucín
Mužský, pán
Člen jedné větve františkánského řádu
Latina
Kapusta
Ženský, žena
Bylina s hlávkou kadeřavých listů
Italština
Kára
Ženský, žena
Ruční dvoukolový vozík
Latina
Karabáč
Mužský, stroj
Bič z řemínků na kratším držadle
Turečtina
Karabina
Ženský, žena
kulovnice s krátkou hlavní;
očko ke spojování
Francouzština
Karafa
Ženský, žena
Láhev se širokým dnem a úzkým hrdlem
Arabština
Karafiát
Mužský, hrad
Zahradní rostlina
Orientální jazyky
Karambol
Mužský, hrad
náraz kulečníkových koulí do ostatních;
srážka
Španělština
Karamel
Mužský, hrad
Pálený cukr
Francouzština
Karanténa
Ženský, žena
dočasná izolace jako ochrana před infekčními onemocněními;
zařízení pro tento pobyt
Latina
Karas
Mužský, pán
Menší sladkovodní ryba
Čeština
Karát
Mužský, hrad
jednotka hmotnosti zlata a drahokamu;
jednotka ryzosti zlata
Arabština
Karate
Střední, neskloňuje se
Způsob sebeobrany
Japonština
Karatel
Mužský, muž
Osoba kárající
Čeština
Karavana
Ženský, žena
Skupina obchodníků cestujících pouští
Perština
Karban
Mužský, hrad
Náruživé hraní karet
Hebrejština
Karbanátek
Mužský, hrad
Smažený bochánek z masa nebo zeleniny nebo housky
Italština
Karbaník
Mužský, pán
Náruživý hráč karet
Hebrejština
Karbit
Mužský, hrad
Sloučenina uhlíku s jiným prvkem
Řečtina
Karbon
Mužský, hrad
starší útvar mladších prvohor;
usazenina z tuhých paliv
Latina
Karburátor
Mužský, hrad
Zařízení pro vytváření zápalné směsi ve spalovacích motorech
Francouzština
Karcinogen
Mužský, hrad
Látky způsobující rakovinu
Řečtina
Karcinom
Mužský, hrad
Zhoubný rakovinný nádor
Řečtina
Kardan
Mužský, hrad
Kloubová spojka
Z italského osobního jména
Kardinál
Mužský, pán
Člen sboru nejvyšších katolických hodnostářů
Latina
Kardiograf
Mužský, hrad
Přístroj snímající aktivitu srdce
Řečtina
Kardiogram
Mužský, hrad
Záznam kardiografu
Řečtina
Kardiologie
Ženský, růže
Lékařský obor zabývající se chorobami srdce
Řečtina
Kardiostimulátor
Mužský, hrad
Přístroj ke stimulaci srdce
Řečtina
Karfiol
Mužský, hrad
Květák
Italština
Kari
Střední, neskloňuje se
Indická směs mletého koření
Indičtina
Kariéra
Ženský, žena
Životní vzestup
Francouzština
Kariérista
Mužský, předseda
Osoba bezohledně usilující o kariéru
Francouzština
Kariérismus
Mužský, hrad
Honba za kariérou
Francouzština
Karikatura
Ženský, žena
Kresba zvýrazňující nápadné rysy člověka
Italština
Karikaturista
Mužský, předseda
Autor karikatur
Italština
Karma
Ženský, žena
plynový průtokový ohřívač vody;
přírodní zákon vycházející ze vztahu příčin a následků
Z osobního jména
Karmín
Mužský, hrad
Sytě červené barvivo
Arabština
Karneval
Mužský, hrad
masopustní slavnost;
maškarní ples
Italština
Karnýr
Mužský, hrad
Skládaný nebo nabraný proužek látky jako ozdoba
Francouzština
Karosérie
Ženský, růže
Svrchní část automobilu
Francouzština
Karotka
Ženský, žena
Druh mrkve
Řečtina
Karta
Ženský, žena
menší tuhý obdélníkový list se znakem určený ke hře;
Při sepsání plné moci může být zmocnitelem i skupina lidí nebo dva manželé, přičemž podpisy se ověřují (je-li to vyžadováno) pro každého jednotlivce zvlášť. Ověření podpisů může provést Česká pošta, notář, ale i matrikářka na kterémkoliv městském či obecním úřadě s rozšířenou pravomocí. Ověření podpisu má ve všech těchto případech stejnou váhu.
Taková plná moc by pak mohla vypadat následovně:
My, manželé Josef a Marie Novákovi, trvale bytem V Ulici čp. 13, Jedno Město, PSČ (čísla OP manželů není třeba uvádět, neboť budou uvedeny v ověřeních jejich podpisů)
udělujeme plnou moc panu Jiřímu Důvěryhodnému, číslo občanského průkazu 12345678,
aby nás zastupoval ve věcech a činnostech vedoucích k dosažení cíle prodeje stavební parcely čp. 222/3 zapsané v LV č. 71 v katastru obce Velké Hradiště, okres Náchod, kterou máme v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
Plnou moc udělujeme na dobu tří měsíců od prvního dne v měsíci, ve kterém byla sepsána.
Jedno Město, dne ...................... (datum musí být shodný s datem ověření podpisů)
.......................................
Josef Novák
.......................................
Marie Nováková
.......................................
Jiří Důvěryhodný svým podpisem stvrzuje, že plnu moc přijímá. (jeho podpis nemusí být ověřen)
Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jestli mohou být k plné moci k zastupování dva lidé (manželé) nebo jen jeden člověk?
A zda stačí ověření u české pošty nebo musí být notář?
Děkuji za odpovědi.
Vážený pane premiére.
Po shlédnutí včerejších zpráv na CNN jsem se rozhodl Vám napsat tento otevřený dopis.
Muž který sexuálně zneužíval deseti letou holčičku byl díky novele trestního zákona odsouzen k podmíněnému trestu. Ještě minulý rok by byl souzen za znásilnění a tento rozsudek by byl trochu jiný.
Jestliže vláda pod Vaším vedením dokázala schválit takovouhle novelu,tak já jako děda tří vnuček přibližně ve věku poškozené holčičky nedovedu s tímto stotožnit, protože se jedná o hroznou věc.
Jestliže tato Vaše vláda dokázala zvednout ruce pro takovouhle novelizaci trestního zákona,co si mám jako občan myslet? Máte děti máte vnoučata chlubîte se jimi na sociálních sítích a aby jste tyto bezbranné chránili,Vy je vydáte pedofilům a deviantům. Uvědomujete si vůbec že tímto vznikl precedens pro pedofily? Po tomhle rozsudku si řeknou za tu podmínku to stojí. A co když to bude zrovna vnučka nebo vnuk někoho kdo pro tohle zvednul ruku?!? Co potom!! Anebo při vší úctě máme vládu pedofilů a sexuálních deviantů?
To bez úmyslu urazit ale co si o tom myslet pane premiére!!
S pozdravem. Marián Beniček
Závorky se používají k vkládání vysvětlení, oprav, upřesnění nebo komentářů do textového materiálu. Závorky se vždy používají v páru; musíte mít jak otevírací, tak uzavírací závorku. Pro situaci, když potřebujete vložit vysvětlení do vysvětlení, neboli vnořené závorky do již stávajících závorek, tak použijete závorky hranaté. V případě právních předpisů, kdy chcete uvést konkrétní pasáž paragrafu specifikovanou odstavcem a písmenem, se závorka uvádí jako součást onoho písmenného označení dílčího celku zákonného ustanovení. Jinými slovy součástí písmene odstavce paragrafu je vždy uzávěr kulaté závorky (například a), b), c), atd.).
Příklad:
1. Pro zvládnutí kompulzivního chování (neurotická duševní porucha, při které jedince trápí opakované myšlenky [nazývané „obsese“] nebo cítí potřebu opakovaně provádět určité rituály [nazývané „kompulze“] v míře, která vyvolává strach nebo zhoršuje obecné fungování člověka) se poukazuje na nutnost zvyšování kompetentnosti pedagogů k rozpoznání dětí s těmito symptomy.
2. Podle zákonných ustanovení (například §38b odst. 2 písm. a) [původně upraveno v §38], zák. č. 561/2004 Školský zákon v platném znění) může být škola zrušena.
Mám dotaz: o závorkách existuje řada informací, ovšem nikde jsem se nedočetl (nebo alespoň nenašel), jak postupovat, pokud je závorka v závorce nebo v závorce je údaj obsahující závorku (např. citace právních předpisů typu (§ 23 odst. 2 písm. j). Děkuji za pomoc.
JÚ
To je hezké, že to tady prohlašujete, ale k ničemu vám to není. Prohlášení o neuplatňování slevy na děti musíte doručit buď do mzdové účtárny a nebo, v případě, že jste OSVČ, přímo Finančnímu úřadu. Podrobnosti, kde sehnat formulář k vyplnění, naleznete v článku https://www.pravopiscesky.c…
Pane Babiši, chtěl bych Vás poprosit o radu či pomoc.Jsem důchodce a zkoušel jsem investovat. Vše šlo dobře - za měsíc jsem vydělal dost peněz. Při výběru peníze převedli do Wise Bank. Jenže pro výplatu jsem musel nejdříve zaplatit Mezinárodní daň, pak chtěli zaplatit Povolení k on-line obchodování a nakonec i pojištění. Vše jsem splnil, ale stále mi peníze nechtějí převést. A já už nevím , jak dál. Prosím poraďte nebo pomožte. Nepíšu podronosti, ale v případě ochoty pomoci mám vše doloženo. Velice si Vás vážím a moc Vám fandím. Děkuji. Hencl Jiří
Tyto lidské vlastnosti jsou v knize kritizovány:
- Nerozvážnost, například Petr Bajza, když někdy něco udělá a pak toho lituje.
- Vyčůranost, například Petr Bajza, když něco chce, tak se chová tak, aby toho dosáhl.
- Podvodník, Petr Bajza tajně chodí do kina, mamince i tatínkovi tvrdí, že jde na housle a přitom jde úplně někam jinam.
- Lakomost, namyšlenost a vytahovačnost, například jako Tonda Bejval.
- Ješitnost a religiozita, například Čeněk Jirsák – ješitný a věřící.
- Zlodějna, například Eda Kemlink je sice chytrý, ale také zloděj, který krade buřty v řeznictví.
- Hloupost, například Zilvar z chudobince je statečný, ale i hloupý – několikrát propadl.
- Přísnost, například Tatínek, ač je laskavý, tak je příliš přísný.
- Stydlivost a moralizování, například Pan Fajst je stydlivý a zapšklý moralista.
Ověřená plná moc může vyřešit tuto situaci. V plné moci musí být napsáno, že zmocnitel požaduje, aby zmocněnec jeho jménem převzal zásilku číslo XXXX. Dále je třeba uvést čísla občanských průkazů obou osob a je třeba ověřit jeden podpis zmocnitele - dcery. Dcera může plnou moc sepsat v Brně a a nechat ji tam i ověřit a pak ji zaslat domů expresní zásilkou, například přes Zásilkovnu. Je to ale kostrbaté a úřednice na poště může dělat problémy, protože pošta má vlastní řešení těchto situací, a to je průkaz příjemce. Informace o tom jak ho zařídit, najdete na stránkách https://www.ceskaposta.cz/s… . Pro předejití dalším podobným nepříjemnostem je dobré průkaz příjemce mít připravený.
Dceři na uvedenou adresu Masarykova universita zaslala písemné sdělení do vlastních rukou. Doručovatelka aniž by zkoumala přítomnost příjemce/zvonek ve vchodové části domu/ vhodila oznámení o korespondenci do příslušné poštovní schránky, s vyznačením hodiny. Dcera odpoledne odcestovala do Brna. Na onu adresu přijede až po uplynutí doby skladování na poště, v dobu, kdy jak uvedeno pošta po nevyzvednutí zásilku doručí na adresu vhozením do schránky. Obsah zásilky je pro dceru důležitý.
Mohu nechat přeposlat na adresu do Brna, ale dcera bydlí na privátě, nemá schránku. Celé by se složitě komplikovalo. Nabízí se řešení převzetí zásilky na základě udělené
plné moci, kde budou uvedeny veškeré údaje, údaj o tom, že pověřuje svého otce rovněž bydlícího na adrese doručení. Musí být podpis plné moci ověřen ??? Je to pro ni
finanční výdaj, časová ztráta za nekvalitní službu České pošty. Děkuji za odpověď.
S pozdravem Půhoný
Neurčité číslovky označují neurčité množství. Neurčitá číslovka není jen slovo víc nebo více, ale mnoho dalších. Například jde o slova vícero, několik, pár, mnoho, málo, nemálo, nemnoho, kolik, tolik, nejeden. Podle potřeb konkrétního popisu mohou být i tato slova neurčité číslovky: spousta, trocha, troška, špetka, kapka, hromada, moře.
Příklady vět s neurčitou číslovkou více:
Chtěl jich víc než pět.
Víc věcí, než dokáže upotřebit.
Vyrobil víc výrobků než měl.
Potřebuješ víc lepších známek!
Chtěl uplatnit jen dva poukazy, ale použil jich víc.
