LATINSKÉ NÁZVY VĚTNÝCH ČLENŮ

Poradna

V naší poradně s názvem PLNÁ MOC, POČET NA OSOBU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jamil.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Plná moc, počet na osobu

Vyjmenovaná slova k tisku

Umět vyjmenovaná slova bohužel neznamená umět je jen za sebou správně a rychle odříkat (navíc je dnes každá učebnice uvádí v jiném počtu a pořadí), ale je důležité umět rozpoznat i slova, která jsou vyjmenovaným slovům příbuzná. Zde je seznam článků, které vysvětlují příbuzná slova k vyjmenovaným slovům: Vyjmenovaná slova - slova příbuzná.

Vyjmenovaná slova po b

být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Zbyněk, Zbyšek, Zbyslav, Přibyslav, Bydžov, Bylany, Bystřice, Byšice, Bystrc, Hrabyně, Byzhradec, Kobylisy aj.

Vyjmenovaná slova po f

Písmeno f se v základech domácích slov téměř nevyskytuje, v základech domácích slov po tomto písmenu y, ý nepíšeme. Y, Ý se píše po f ve slovech přejatých, například fyzika, fyziologie a podobně.

Vyjmenovaná slova po l

slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plynout, plýtvat, vzlykat, lysý, lýtko, lýko, lyže, pelyněk, plyš, (slynout, plytký, vlys)

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Lysá, Lysolaje, Volyně aj.

Vyjmenovaná slova po m

my, mýt, myslit (myslet), mýlit se, mys, myš, hlemýžď, mýto, mýtit, mykat, zamykat, smýkat, dmýchat, chmýří, nachomýtnout se, mys, sumýš

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Přemysl, Kamýk, Litomyšl, Nezamyslice, Myslov, Mysletín, Chomýž aj.

Vyjmenovaná slova po p

pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, zpytovat, pykat, pýr, pýřit se, čepýřit se, (pýří, pyj)

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Spytihněv, Chropyně, Přepychy, Pyšely, Spytovice aj.

Vyjmenovaná slova po s

sytý, syn, sýr, syrový, sychravý, usychat (i usýchat), sýkora, sysel, sýček, syčet, sypat

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Bosyně, Syneč, Syslov, Sychrov, Synkov, Sýrovice, Sýčina aj.

Vyjmenovaná slova po v

vy, vykat, vysoký, výt, výskat, zvykat, žvýkat, vydra, výr, vyžle, povyk, výheň, vy-, vý- (předpony), vyza (druh ryby), cavyky, kavyl (bylina, tráva)

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Vysočany, Vyšehrad, Vyškov, Výtoň, Vyžlovka Povydří aj.

Vyjmenovaná slova po z

brzy, jazyk, nazývat

Vlastní jména a zeměpisné názvy: Ruzyně

Zdroj: článek Vyjmenovaná slova k vytisknutí

Příslovečné určení

Příslovečné určení je jedním z rozvíjejících větných členů (vedle přívlastku, předmětu a doplňku).

Vyjadřuje nejčastěji průvodní okolnosti, kvalitu či intenzitu děje nebo kvalitu a intenzitu vlastnosti či okolnosti.

Ve větných rozborech se obvykle podtrhává čerchovanou čarou a označuje se zkratkou PU. Latinsky se příslovečné určení řekne adverbiale (zkratka Ad; setkat se lze i se zkratkou Adv).

Příslovečné určení rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce. Často se setkáme s formulací, že příslovečné určení na těchto slovních druzích závisí.

Závislost příslovečného určení na členu řídícím není vyjádřena ani shodou (kongruencí), ani řízeností (rekcí). To znamená, že pád příslovečného určení není řízen vazbou slovesa anebo přídavného jména. Jinak řečeno příslovečné určení je slabě závislé na svém řídícím členu, který mu tudíž jednoznačně neurčuje jeho tvar. Přesto příslovečné určení svým tvarem nebo slovním druhem závislost vyjadřuje. Na jediném řídícím členu může záviset několik příslovečných určení (Učila se doma i v knihovně. Přijedeme zítra ráno.).

Příslovečné určení může být rozvito, a to přívlastkem (Ze starého domu se ozývaly podivné zvuky.) nebo jiným příslovečným určením (Mluvil velmi pomalu.).

Jak se ptáme na příslovečné určení

Na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami na okolnosti jevů (takzvanými tázacími zájmennými příslovci a podobnými výrazy), tedy KDE, KAM, KDY, JAK, PROČ, JAK MOC... Tyto otázky spojujeme s řídícím členem.

Příslovečné určení může být vyjádřeno:

• příslovcem (Dobře se učil. Mluvil potichu.);
• jménem (nejčastěji podstatným) v pádě prostém nebo předložkovém (Utíkal lesem. Šel podél zdi.);
• infinitivem (Jel nakoupit.);
• vedlejší větou (Dostal pětku, protože se neučil.).

Zdroj: článek Příslovečné určení

Poradna

V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Cvičení na slovní druhy

Latinské názvy pádů a jejich význam

Latinské názvy pádů se využívají především v odborném a jazykovědném kontextu. Jejich znalost pomáhá pochopit logiku pádového systému a propojení s dalšími jazyky.

• Nominativ – podmět
• Genitiv – vyjadřuje příslušnost
• Dativ – pád adresáta
• Akuzativ – přímý předmět
• Vokativ – oslovení
• Lokál – umístění
• Instrumentál – prostředek nebo způsob

Zdroj: článek Pády

Abstraktní podstatná jména

Abstraktní podstatná jména označují názvy dějů, činností a vlastností. Tedy to, čeho se nelze nijak dotknout, protože jsou nehmotná. Abstraktní pojmy jsou ty názvy činností, vlastností a dějů, na které si nemůžeme nijak sáhnout, protože nemají žádnou hmotnou podstatu. Mezi abstraktní podstatná jména patří také jména vyjadřující abstraktní vztahy.

Abstraktní podstatná jména

Zdroj: článek Abstraktní podstatná jména

Nejčastější chyby žáků

• Záměna slovních druhů a větných členů.
• Domnívání se, že přídavné jméno je vždy přívlastek – může být i doplněk nebo podmět.
• Určování větných členů bez vyhledání přísudku.
• Podceňování kontextu věty – význam často rozhoduje.

Zdroj: článek Větně členská platnost

Spojky: spojování vět i větných členů

Spojky slouží ke spojování vět nebo větných členů. Neptáme se na ně žádnou otázkou.

• máma a táta
• chtěl přijít, ale nemohl
• zůstal doma, protože pršelo

Zdroj: článek Cvičení na neohebné slovní druhy

Podstatná jména začínají na písmeno "K"

Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.

Přehled slovních druhů

Ohebné slovní druhy

1. Podstatná jména = substantiva

• vyjadřují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, stavů a vztahů
• skloňují se
• můžete se na ně zeptat pádovými otázkami (viz níže)
• příklady: žákyně, krokodýl, kolo, žárlivost, plavání
• určujeme u nich:
• rod (mužský životný, mužský neživotný, ženský, střední)
• číslo (jednotné, množné; dříve ještě dvojné)
• pád (1. kdo, co; 2. koho, čeho; 3. komu, čemu; 4. koho, co; 5. oslovujeme, voláme; 6. (o) kom, (o) čem; 7. kým, čím)
• vzor (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce; žena, růže, píseň, kost; město, moře, kuře, stavení)
• mohou být: abstraktní (láska), či konkrétní (obecná – dívka, či vlastní – Dita); pomnožná (kalhoty), hromadná (uhlí), látková (sůl)

2. Přídavná jména = adjektiva

• vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů označených podstatnými jmény
• ptáme se na ně: jaký, který, čí
• skloňují se, dají se i stupňovat (pravidelně: krásný, krásnější, nejkrásnější; či nepravidelně: dobrý, lepší, nejlepší)
• mají tvar podle podstatných jmen
• můžete se na ně zeptat otázkami: jaký (jaká, jaké), který (která, které), čí
• příklady: protivný, chytrá, letní, strýcův, Klářino
• určujeme u nich:
• pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
• druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
• vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
• přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)

3. Zájmena = pronomina

• zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
• shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
• příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
• určujeme u nich:
• druh (osobní – já, přivlastňovací – moje, ukazovací – ten, tázací – kdo, vztažná – jenž, neurčitá – někdo, záporná – nic)
• rod (mužský, ženský, střední = rodová: on, ona, ono; nebo bezrodá = jeden tvar stejný pro všechny rody: já, kdo)
• číslo (jednotné, množné)
• pád (7. pádů jako u podstatných jmen)

4. Číslovky = numeralia

• vyjadřují počet nebo pořadí, jsou to slova číselného významu
• dělí se na určité (vyjadřují přesný počet, lze je nahradit číslicí: pět, pátý) a neurčité (několik)
• podle toho, jak se na číslovku zeptáte, poznáte její druh:
• kolik? – základní: deset, několik
• kolikátý? – řadová: desátý, několikátý
• kolikerý? kolikery? – druhová: desaterý, desatery, několikerý, několikery
• kolikrát? kolikanásobný?

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Slovní druhy

Co jsou spojky

Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).

Forma spojek může být:

• jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
• opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
• dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
• víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.

Zdroj: článek Spojky

Ponaučení

Asi největší problém vám bude dělat odlišování částic od příslovcí a spojek. Ale třeba vám pomůže, když si zapamatujete alespoň některé z uvedených zásad:

• částice obvykle stojí na začátku věty (pokud stojí ve větě, lze je z věty vypustit)
• částice na rozdíl od spojek nespojují věty ani větné členy
• částice neplní ve větě funkci větného členu
• částice fungují jako takzvané kontaktní prostředky (ano, ne, dobře, asi, jistě apod.)
• příslovce rozvíjejí slovesa, ptáme se na ně: kde, odkud, kam, kdy, odkdy, dokdy, jak, proč apod.
• spojky slouží ke spojování vět a větných členů.

Zdroj: článek Cvičení na neohebné slovní druhy

Co je to podmět

Podmět je část věty, která není na žádném jiném členu mluvnicky závislá. Podmět ve větě vyjadřuje, o kom nebo o čem vypovídá přísudek. Při určování větných členů se na podmět ptáme otázkou prvního pádu Kdo? Co? a přísudkem. Například: Kočka vylezla na plot (= otázka: Kdo vylezl na plot?).

Zdroj: článek Podmět

Příslovečné určení x předmět

Příslovečné určení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečné určení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.

Například:
Šli jsme do lesa.
Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečné určení (zde místa).

Druhy příslovečného určení

Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečné určení místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.

Jiné pojetí klasifikuje příslovečné určení místa, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.

A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)

Příslovečné určení místa (zkratka PUM) blíže určuje místní okolnosti děje. Tato kategorie se dále dělí na dvě podkategorie:

1. příslovečné určení místa statické (ptáme se otázkou KDE?).
Například:
Petr leží v posteli.
Doma zůstala pouze maminka.

2. příslovečné určení místa dynamické (ptáme se otázkami KAM? ODKUD? KUDY?).
Například:
Hanka jede domů.
Dědeček se vrátil z lázní.
Pes se protáhl dírou v plotě.

B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)

Příslovečné určení času (zkratka PUČ) vyjadřuje časové okolnosti děje. Tato kategorie se rovněž dělí na dvě podkategorie:

1. příslovečné určení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?).
Například:
Sejdeme se večer.
Denně chodím běhat.

2. příslovečné určení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?).
Například:
Čekali jsme na něj hodinu.
Jedeme na týden k moři.
Za chvíli přijď domů.

C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)

Příslovečné určení způsobu (zkratka PUZ) zahrnuje nejvíce podkategorií, a sice osm:

1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?).
Například:
Pavla se chová hloupě.
Pomalu se ke mně blížil.

2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?).
Například:
Počasí se změnilo velmi rychle.
Iva se vdávala poměrně brzo.

3.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Příslovečné určení

Obsah

Obsah je takové shrnutí příběhu, které se ale vůbec nemůže vyrovnat přečtení Poláčkovy knihy. Obsah je stručně shrnutý do několika různých příběhů, které Péťa s kamarády prožil. Názvy příběhů souvisí s jejich obsahem. Ne s názvy kapitol v knize.

Výprask od Habrováků

Kluci táhnou do války proti Habrovákům. Vezmou s sebou taky holky. Čeněk se cestou posmívá Péťovi, že je ženich a že miluje Evu Svobodovou. Cestou si dívky zpívají a Habrováci je podle dívčího zpěvu najdou a chlapce zmlátí. Výprasku utečou jen dívky a Zilvar. Čenda výprask vyčítá Péťovi, a proto se chlapci cestou domů hádají a perou. Uklidní se, až když potkají pana Fajsta.

Požár

Kluci se rozhodli zahrát si na požár. Potřebovali budovy, které mohou zapálit, a tak Péťa ukradl strejdovi Vařekovi krabice od látek. Na krabice chlapci napsali názvy budov a krabice zapálili. Éda si při požáru propálil kalhoty.

Ukázka:

Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci. Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: "Tak zvoň na poplach!" A Čeněk Jirsák zvonil a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál. Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty' a brečel, že takhle nemůže domů.

Koupání

Péťa se dočasně nekamarádí s Čendou Jirsákem. Kluci se rozhodnou, že se půjdou koupat. Cestou se k nim přidal malý Vašek. Vašek skočí do vody, ale neumí plavat. Nakonec ho zachrání Zilvar, který pro něj skočil a vytáhl ho. Ostatní chlapci ho rozdýchali. Cestou domů pak Zilvar vysvětluje Vaškovi, jak se plave.

Vosy

Příští týden se ve škole předávalo vysvědčení. Péťa dostal dvě dvojky a už plánuje, co udělá s penězi, které dostane od rodičů. Pan Fajst stál před školou a čekal, jestli o chlapci pozdraví. Jediný Zilvar nepozdravil a ještě se mu posmíval. Péťa se přestal bavit s Tondou, protože mu nechtěl půjčit kolo a začal se bavit s Čendou. Který začne Tondu pomlouvat. Chlapci se rozhodli, že pojedou do Itálie, aby jim Tonda záviděl. Péťu maminka poslala k ševci, ale on cestou potkal Tondu a ten se ho snažil usmířit a řekl mu, že má nový vynález. Ochočí si vosy a bude vydělávat na medu. Aby si Péťu udobřil, půjčil mu kolo, aby byl rychleji zpět od ševce. Všichni chlapci se sešli a vydali se na vosy.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Bylo nás pět

ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ

Čárkou ve větě jednoduché se  odděluje:

1. Několikanásobný větný člen

Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.

Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:

• nejsou spojeny spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami, pokud jsou jiném poměru než slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
• jsou k sobě přiřazeny bez spojek (Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
• jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
• jsou spojeny dvojitými spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy, které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu, nebo v maloobchodech.
• spojky nebo a či vyjadřují vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z  několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba. Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
• spojka nebo vyjadřuje opravu výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.

Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:

• jsou několikanásobné větné členy v poměru slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na  zahradě máme jabloně a hrušky.
• spojky nebo a či vyjadřují vztah mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
• jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve  škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
• se jedná o ustálená slovní spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama noha.
• v případě, že se jedná o dvojité spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti. Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.

2. Přívlastek postupně rozvíjející

Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a  na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.

Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.

3.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Čárky ve větách