Marioa kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.
Žánr:
Politická novela
Styl:
Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.
Hlavní motivy:
Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.
Hlavní postavy:
Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
V příběhu PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milada Davidová.
Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Německý prozaik a esejista, nositel Nobelovy ceny, před druhou světovou válkou emigroval do Švýcarska, zemřel v Curychu. Psal povídky, novely a romány:
Román Buddenbrookovi (1901): zobrazuje vzestup, posléze úpadek a zánik bohaté lübecké rodiny. Vytvořil nový typ obchodníka měšťáka, který se bezohledně honí za ziskem.
Románová tetralogie Josef a bratří jeho (1933–1948): starozákonní motiv – Josef byl svými bratry prodán jako otrok do Egypta. Tam se z otroka stal faraónovým místodržícím a prvním ministrem říše. Svou rozvahou zachránil egyptskou říši před hladomorem, nakonec k sobě povolal nehodné bratry i otce, aby v Egyptě nalezli novou vlast. Vypravěč žije v přítomnosti a zároveň jakoby v minulosti.
Již od počátku 30. let 20. století Thomas Mann sledoval hrozící nástup nacismu. Ve své řeči Apel na rozum pronesené v Berlíně v říjnu 1930 varoval před možnou hrozbou. V roce 1933 opustil se ženou Německo a uchýlil se do exilu ve Švýcarsku.
Novela Marioa kouzelník je varováním před fašismem. Číšník Mario najde odvahu zastřelit kouzelníka-šarlatána (symbol fašismu), který ponižuje a ničí ostatní.
V příběhu JAK URČIT SLOVNÍ DRUH U PŘÍSUDKU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel LUcie .
Dobrý večer, moje otázka zní: Jak určit slovní druh u přísudku? např. Voda na koupání bude dnes teplá.
Podmětem je Voda, ale co přísudek, to nejspíše bude teplá, tím pádem by bylo slovo bude-sloveso a teplá- přídavné jméno? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ondra.
Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno
Příběh se odehrává na letní dovolené v Itálii, v malém lázeňském středisku Torre di Venere, kam přijíždí německá rodina. Ta se ubytuje v Grandhotelu, kde je poté číšník odmítne posadit k lepším stolům s odůvodněním, že jsou pouze pro „naše hosty“, tedy Italy (hloupý fašismus). Jistá italská kněžna požadovala jejich odstěhování jen proto, že jejich děti mírně kašlaly, a ačkoliv doktor potvrdil, že jsou zdravé, pracovníci hotelu jim „doporučili odstěhování“. Opustili tedy i tento příbytek a nakonec skončili v malém penzionu signory Angiolieri, kde se jim líbilo. V následujících dnech se pak setkávali na pláži s dalšími Italy, jejichž chování však bylo zvláštním způsobem strojené a umělé. Atmosféra toho místa pak byla velmi stísněná a nepříjemná. Nejlépe tuto náladu ztělesňoval malý italský chlapec. Při malém štípnutí rakem ztropil příšerné divadlo, přitom ale už druhý ničil s ďábelskou radostí ostatním dětem hrady z písku.
Jednoho večera vyrazila rodina s dětmi na kouzelnické představení, avšak netušili jeho hrůzný konec. Začátek byl dosti zvláštní – kouzelník nejprve nechal obecenstvo téměř hodinu čekat a poté se na pódiu objevil malý mužík odpudivého vzhledu. Byl to kouzelník Cipolla. Začal se chlubit svými úspěchy v Římě a jiných velkých městech a narážel na bezvýznamnost publika vůči němu. V celém publiku začalo jeho chování vyvolávat smíšené pocity. Proti jeho urážlivým řečem se obořil jeden místní mladík. Kouzelník se zdál být výborným řečníkem a začal nepřímo napadat onoho mladíka. Nakonec přišel až k němu a začal ho přesvědčovat, že má koliku, a mladík se doopravdy začal svíjet v křečích. Obecenstvo začalo mít podezření, že ke svým „kouzlům“ používá hypnózu. Kouzelník svými hypnotickými schopnostmi vnucoval svoji vůli vybraným lidem z obecenstva a tím je zesměšňoval přede všemi.
Nejvíc šokoval diváky, když zhypnotizoval číšníka Maria a vnukl mu představu, že on je dívka, kterou miluje. Mario se mu vyznal, čímž odhalil svoji tajnou lásku k místní dívce. Dokonce kouzelníka i políbil. Potom ho kouzelník probudil a Mario, rozhořčený a ponížený, utekl z pódia pryč. Náhle se ale zastavil a zcela nečekaně vytáhl zbraň a kouzelníka zastřelil. Vyděšení účastníci byli zhrozeni Mariovým činem, ale zároveň to pociťovali jako osvobození od bezohledné manipulace s jejich myslí.
Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.
Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.
Začátkem všech úspěchů je touha. Pamatujte si to! Slabá touha přinese slabé výsledky, tak jako malý ohýnek vydá málo tepla. (Napoleon Hill)
Začněte s jedním nápadem. Udělejte z toho nápadu svůj život. Přemýšlejte o něm, sněte o něm, žijte tím nápadem. Nechte mozek, svaly, nervy, každou část svého těla, aby se naplnili tou myšlenkou, a zažeňte všechny další myšlenky pryč. Tohle je cesta k úspěchu. (Swami Vivekananda)
Pokud něco skutečně chcete, nečekejte na to, naučte se být netrpělivým. (Gurbaksh Chahal)
Netrefil jsem koš 9000 krát za svoji kariéru. Prohrál jsem téměř 300 zápasů. 26 krát na mě spoléhali, že vyhraji zápas závěrečným hodem a netrefil jsem. Selhal jsem znovu a znovu a znovu ve svém životě. A to je důvod, proč jsem uspěl. (Michael Jordan)
Chcete, abych vám řekl recept na úspěch? Je to celkem jednoduché, skutečně. Zdvojnásobte množství neúspěchů. Přemýšlíte o neúspěchu jako o nepříteli úspěchu. Ale tak to vůbec není. Můžete být znechuceni neúspěchem nebo se z něho můžete poučit. (Thomas J. Watson)
Měř velikost svých úspěchů překážkami, které jsi musel zvládnout, abys dosáhl svých cílů. (Booker T. Washington)
Začátečním bodem všech úspěchů je touha. (Napoleon Hill)
Nepokoušejte se stát úspěšnou osobou, ale raději se pokuste stát se hodnotnou osobou. (Albert Einstein)
Kdykoliv potkáte úspěšného člověka, uvidíte jenom veřejnou chválu, ale nikdy osobní oběti, které věnoval dosažení úspěchu. (Vaibhav Shah)
Úspěch je pohybování se od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení. (Winston Churchill)
Úspěch je potomkem odvahy. (Voltaire)
Pokud chcete být úspěšní, najděte někoho, kdo dosáhl výsledků, po kterých toužíte a okopírujte, co ten člověk dělá, a dosáhnete stejných výsledků. (Tony Robbins)
Tajemství úspěchu v životě člověka je být připravený na příležitost, když přijde. (Benjamin Disraeli)
Nejlepší pomstou je obrovský úspěch. (Frank Sinatra)
Úspěšný bojovník je průměrný člověk s dokonalým zaměřením. (Bruce Lee)
Existují jenom dvě pravidla, jak být úspěšný. Za prvé, přesně zjistěte, co chcete dělat, a za druhé, udělejte to. (Mario Cuomo)
Úspěch se zdá být propojen s akcí. Úspěšní lidé něco dělají. Dělají chyby, ale nevzdávají to. (Conrad Hilton)
Touha je klíčem k motivaci, ale je to odhodlání a oddanost k houževnatému následování cíle – a závazek ke skvělosti – který vám umožní získat úspěch, který hledáte. (Mario Andretti)
Schopnost jednat je základním klíčem k veškerému úspěchu. (Pablo Picasso)
Úspěch je cesta, po které je nutné kráčet každý den. (autor neznámý)
Úspěch nemá být pronásledován. Úspěch je přitahován člověkem, kterým se stanete. (Jim Rohn)
Sebekázeň je mostem mezi cíli a úspěchem. (Jim Rohn)
Úspěch je o dělání běžných věcí výjimečně dobře. (Jim Rohn)
Úspěch není ani magický ani záhadný. Úspěch je přirozeným důsledkem důsledného uplatňování základních zásad. (Jim Rohn)
Úspěch je směsicí tvrdé práce a velkých snů. (Iacocca Lee)
Úspěšní lidé mají knihovny. Ostatní lidé mají velké plazmové televize. (Jim Rohn)
Vím, že jsi unaven. Vím, že jsi fyzicky i emocionálně vyčerpán... ale musíš pokračovat na své cestě k úspěchu. (autor neznámý)
Výmluvy jsou hřebíky, které se používají na výstavbu domu neúspěchu. (Jim Rohn)
ALBUS BRUMBÁL – Brumbál je ředitelem školy v Bradavicích. Je zjevné, že se jedná o velmi mocného čaroděje, který udělá vše proto, aby pomohl Voldemorta zničit. Brumbál drží nad Harrym ochrannou ruku.
ARTHUR WEASLEY – Pan Weasley je otec Rona a pracuje na ministerstvu kouzel. Velmi ho fascinuje svět mudlů. Velmi miluje svou rodinu a klidně se ujímá těžkých úkolů pro Fénixův řád, jen aby pomohl zničit Voldemorta.
DRACO MALFOY – Draco je Harryho spolužák, který ale pochází ze zmijozelské koleje. Jeho rodina je mezi kouzelníky velmi důležitá a mocná, přestože patří ke Smrtijedům. Pro něj a jeho rodinu jsou velmi důležité peníze a moc. Draco je jedináček, a i proto jeho rodiče ale nejvíc milují jeho. Staví ho i nad Voldemorta. Draco je záludný, sebevědomý a urážlivý kouzelník, který se přidá ke Smrtijedům, ale není tam šťastný. Několikrát pak dostane šanci zničit Harryho, ale neudělá to. Harry mu pak zachrání život.
DUDLEY DURSLEY – Dudley je Harryho bratranec. Od začátku působí jako krutý a rozmazlený otesánek, jehož zábavou je někomu ubližovat a ničit věci. Rodiče ho bezvýhradně poslouchají a milují ho. Neuvědomují si, že z jejich syna vyrostl malý ničema. V závěru se ukáže, že jen Dudley si k Harrymu vytvořil kladný vztah, přestože to dříve nebylo poznat.
DVOJČATA WEASLEYOVA – Dvojčata Fred a George jsou starší sourozenci Rona. Milují legraci a tropí různé lumpárny. I oni se někdy těžce vyrovnávají s tím, že jejich rodina nemá moc peněz. Díky Harrymu si ale mohou otevřít obchod. I oni se několikrát statečně postaví proti Smrtijedům a Voldemortovi. Nakonec to ale jeden z nich zaplatí cenou nejvyšší.
GINNY WEASLEYOVÁ – Ginny je Ronova sestra. Ginny od počátku miluje Harryho, ale ten o ní jako o malou holku nemá zájem. Sám ji vnímá sourozenecky. To se ale změní věkem. Harry si uvědomí, že se mu Ginny líbí, že už to není to malé děvčátko, ale statečná, chytrá a vtipná dívka. I Ginny Harryho podpořila v jeho životním boji.
HARRY POTTER – Harry je hlavní postavou, jedná se o statečného chlapce, který se od dětství musí vyrovnat s tím, že ho jeho nejbližší příbuzní nenávidí. Až když se dozví pravdu o své rodině a svém původu, tak se jeho život začíná obracet k lepšímu. Harry je přátelský, odvážný a ochotný pomoci. Zároveň ale také se nevyhýbá problémům. Jak Harry roste, musí se vyrovnávat s problémy, které patří k jeho věku, například problémy s láskou.
HERMIONA GRANGEROVÁ – Hermiona je Harryho nejlepší kamarádka. Je velmi chytrá a má výbornou paměť. V kouzelnickém světě naráží na to, že její rodiče nejsou čaroději, a tak není čistého původu. Přesto se ale dokáže i čistokrevným kouzelníkům vyrovnat.
LORD VOLDEMORT – Voldemort je hlavní zápornou postavou knihy. Voldemort uznává jen sílu a moc. Snaží se stát nejmocnějším kouzelníkem, všude budí jen hrůzu. Voldemort nevěří, že by ho kdokoliv dokázal porazit. O svých nejtajnějších plánech se nikomu nesvěřuje. Voldemort nevěří v sílu lásky a přátelství, považuje to za něco podřadného.
MOLLY WEASLEYOVÁ – Paní Weasleyová je matkou Rona a i Harrymu částečně supluje matku. Přestože její rodina je chudá, nevadí jí to, je šťastná, že má tolik dětí. Hodně často musí řešit lumpárny dvojčat Freda a George. V závěru se ukáže, že je i velmi silná a dokáže chránit svou rodinu.
NEVILLE LONGBOTTOM – Neville je Harryho spolužák z nebelvírské koleje. Pochází z vážené rodiny, která se v dřívějších bojích postavila proti Voldemortovi. Jeho rodiče ale neustáli krutou kletbu mučení a skončili v kouzelnickém blázinci. Neville o tom svým spolužákům nechtěl říct. Postupně se z malého nekňuby stává schopný a odvážný kouzelník, který dokáže čelit Smrtijedům i Voldemortovi.
PETUNIE DURSLEYOVÁ – Paní Dursleyová je sestrou Harryho matky. Jsou tedy pokrevní příbuzní. Paní Dursleyová se nikdy nevyrovnala s tím, že její sestra patřila do kouzelnického světa, ale ona ne. Za to Lilly nenáviděla. Přesto se jejího syna ujala, aby mu zajistila ochranu. Dala mu místo k žití, ale nedokázala ho přijmout. Proto její láska výhradně směřovala k Dudleymu.
RON WEASLEY - Ron je Harryho nejlepší kamarád. Ron pochází ze sedmi sourozenců a je nejmladším synem. Často se snaží svým bratrům a Harrymu vyrovnat. Ron je dobrý taktik (šachy), nemá příliš vysoké sebevědomí a i jeho v dalších dílech budou trápit problémy s láskou. Rona také trápí to, že jeho rodina je velmi chudá, tak se musí vyrovnávat s tím, že na rozdíl od svých spolužáků, nemůže mít vždy vše nové a drahé.
SEVERUS SNAPE – Snape je nenáviděný učitel lektvarů a ředitel koleje Zmijozel. Patří ke Smrtijedům, ale poté, co Voldemort zabil Harryho matku, se stal Brumbálovým špehem. Snape nenávidí Harryho hlavně kvůli jeho otci, i přesto mu ale pomáhá, protože jeho matku miloval. V závěru se ukáže, že Snape byl statečný člověk, který se od mládí musel vyrovnat se svým původem i ubližováním ve škole.
SIRIUS BLACK – Sirius Black byl jedním z nejlepších přátel Harryho otce Jamese. Sirius ale neprávem skončil v azkabanském vězení, ze kterého se mu podařilo utéct. Hledal toho, kdo zabil jeho nejlepšího přítele, a také se mu ho podařilo najít. I Sirius se musel vyrovnat se svým původem, protože jeho kouzelnická rodina, neměla ráda mudly a nečistokrevné kouzelníky. On sám to ale nikdy neřešil. Vězení v Azkabanu se na něm negativně podepsalo, stejně tak jako to, že byl hledaný kouzelník. Nemohl vycházet ven a musel se ukrývat, to ho trápilo, a proto působil náladově. V mládí byl Sirius pěkný raubíř a nebránil se tomu trápit své spolužáky. Líbilo se mu, že k němu Harry vzhlíží, viděl v něm svého nejlepšího přítele Jamese.
VERNON DURSLEY – Pan Dursley je Harryho strýc. Harry u něj vyrůstá, ale pan Dursley z toho nemá žádnou radost. Život se Harrymu snaží znepříjemnit různými tresty. Kdyby mohl, tak by se Harryho hned zbavil. Velmi se bojí, aby nikdo nezjistil, kdo Harry ve skutečnosti je. Nejdůležitější je pro něj jeho žena, syn a to, že působí na veřejnosti jako normální rodina.
Literární prostředky knihy
Příběh o kouzelníkovi vymyslela autorka cestou ve vlaku z Manchesteru do Londýna.
Jedná se o fantasy příběh s prvky detektivních příběhů určený primárně pro děti. Je ale zřejmý vývoj
mezi prvním a posledním dílem těchto příběhů. Příběh se vyvíjí a mění stejně jako jeho fanouškovská základna. Příběh o kouzelníkovi Harry je plný humoru, napínavých momentů.
V posledním díle je mnohem více napínavých a tragických scén než v díle prvním. Jemný humor je ale součástí všech příběhů. Stejně tak charakteristika hlavních hrdinů se příliš nemění, najdou se ale momenty, kdy se ukáže, že některé postavy mají i své světlé stránky.
Slavnosti sněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.
Místo a doba děje:
Chatová oblast Kersko, 70. léta
Hlavní postavy:
Celou knihou provází sám autor.
Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
Leli – skupuje zbytečnosti
Pan Lontek
Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
Pan Janeček – střelec divokého prasete
Jazykové prostředky:
Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.
Obsah:
Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.
Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.
Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před očima diváka rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.
Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.
Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.
Místo a doba děje:
Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.
Hlavní postavy:
Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne
Znaky:
Epizody na sebe volně navazují.
Jazyk:
Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.
Hlavní myšlenka:
Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.
Obsah:
Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc velkou radost nemá. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin moc dobře ví, že se jeho návštěva protáhne alespoň na dva měsíce. Maryša ve švagrovi najde zalíbení a tráví spolu hodně času. Pepin několikrát přeruší poradu Francina se správní radou. Jednou když se zase Francin vrací z Prahy, neveze Maryšce jen tak nějaký maličký dárek. Přiveze jí přístroj vyrobený ze samých skleněných trubic a různých zařízení, které jsou naplněny neonem. Přístroj slouží na léčbu migrény, na srdce, nervy a jiné. Pepin si vyhledává různá místa pro zabavení. Na stromě, na komíně. Právě když jsou na komíně, jedou pro ně hasiči, aby je sundali. Pepin začíná pracovat v pivovaru. Zanedlouho se díky němu do města dostane nový vynález – rádio. Maryše se na něm obzvlášť líbí, že zkrátí vzdálenost mezi Prahou a jejím městečkem. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že si zkrátí sukni ke kolenům, uřízne nohy u stolu a židlí, a dokonce usekne psovi ocásek. Poté ji napadne další zkracovací nápad, a tak jde za Bóďou a nechá si ostříhat své vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou a vlasy jí ostříhá. Při cestě zpátky do pivovaru má Maryša ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ni udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde mu trpělivost a přede všemi jí naplácá pumpičkou na kolo na zadek.
Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.
Místo a doba děje:
V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka
V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.
Hlavní myšlenka díla:
Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.
Obsah:
Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.
Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.
Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne jít do Kerska pěšky.
Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu, a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal „Mutti“, a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem.
Kniha je napsána zvláštním osobitým jazykem, jako by chtěl vypravěč říct vše jedním dechem. Je vhodná jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a popsán charakter doby.
Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.
Hlavní postavy:
Jan Dítě – v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní
Vrchní Skřivánek – vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě dřív, než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel
Líza – Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte
Jazyk:
Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. / Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka „a“.
Hlavní myšlenka díla:
Autor se zabývá životem obyčejného člověka, který je ovlivněn dobou a prostředím, ve kterém se pohybuje. Touží po štěstí a myslí si, že ho dosáhne jen tehdy, když bude mít hodně peněz a vyrovná se milionářům. Ukazuje se, že je štěstí pomíjivé a za peníze si ho člověk nikdy nekoupí.
Obsah:
Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnosti ještě dříve, než promluvil. Když se Jan zeptal, jak to všechno ví, odpovídal, že obsluhoval anglického krále. Za nedlouho se spolu sázeli, kdo uhodne, co si host objedná. Pan Skřivánek měl vždycky pravdu a stal se Janovým učitelem a vzorem. Jednoho dne přijel na návštěvu habešský císař a v hotelu Paříž byla uspořádána velkolepá hostina. Dítě obsluhoval samotného císaře a po skončení hostiny dostal řád habešského císaře.
V kině se Jan seznámil s německou slečnou Lízou a zamiloval se do ní. Kvůli ní ho vyhodili z hotelu Paříž. Jan se s Lízou oženil a ona mu našla nové zaměstnání v restauraci v Českém ráji a později v Děčíně, kde obsluhoval budoucí rodičky německé krve. Jako Němka oddaná Hitlerovi odjela pracovat na frontu jako zdravotní sestra a přivezla odtamtud Janovi sbírku známek, které v té době měly velkou cenu. Po válce si za ně mohli koupit vlastní hotel. Líza porodila chlapečka, který byl ale postižený. Zahynula při bombardování Chebu.
Po Lízině smrti Dítě prodal známky, nechal si postavit hotel V Lomu a stal se z něj milionář. Ostatní milionáři ho ale mezi sebe nepřijali a dívali se na něj jako na zbohatlíka, který vydělal na válce. Po skončení 2. světové války nastoupili k vládě komunisté a znárodnili všechny hotely včetně hotelu V Lomu. Milionáři byli zatčeni a odvedeni do vězení zřízeného speciálně pro ně. Měli se tam mnohdy lépe než doma. Po čase všechny propustili a museli jít na nucené práce. Dítě odešel pracovat do pohraničí, kde se seznámil s profesorem francouzštiny a dívkou Marcelou. Později se vydal pracovat jako cestář hlouběji do pohraničí, kde nikdo nebydlel. Dostal koně, psa, kozu a kočku a žil jen s nimi. Občas chodil do vesnice pro zásoby potravin a popovídat si s místními lidmi v hospodě. V osamění mohl přemýšlet o svém životě a byl konečně trochu šťastný.
1. Seznámení s Harrym Potterem 2. Harryho vlastnosti 3. Harryho rodina 4. Harryho přátelé a nepřátelé 5. Harryho vztah ke kouzelnickému světu 6. Harry a škola 7. Harryho zájmy a schopnosti 8. Jak se Harry vnímá 9. Dojmy z Harryho Pottera
Příběh J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi je známý po celém světě. Harry Potter se stal oblíbeným literárním i filmovým hrdinou. Jeho fanoušky nejsou jen děti, ale řadu příznivců má i mezi dospělými, kteří na jeho příbězích vyrůstali. I pro mě jeho osudy patří k těm příběhům, na něž budu těžko zapomínat. Harry James Potter se narodil dne 31. července roku 1980 v Godrikově dole. Jeho příběh sice začíná smrtí jeho rodičů, ale hlavní události v jeho životě nastanou, až když nastoupí na kouzelnickou školu. Harry je štíhlé, nepříliš vysoké postavy. Jeho tmavé, husté a věčně rozježené vlasy schovávají jizvu ve tvaru blesku, kterou má na čele. Pod nepříliš moderními brýlemi se ukrývají zelené oči, jejichž barvou se velmi podobá své matce. Harry od dětství vyrůstá v nekouzelnickém prostředí u příbuzných, kteří se mu příliš nevěnují, a proto je prvních jedenáct let velmi osamělý. Nemá se komu svěřit se svými trápeními, a ani jeho problémy nikoho nezajímají. Až ve škole najde přátele, kterým se může svěřovat, s čímž ale může mít někdy problémy. Nakonec svým dvěma nejlepším přátelům zcela důvěřuje, přestože někdy o nich zapochybuje. Když mu například o prvních letních prázdninách nepřichází od Rona a Hermiony žádná pošta, tak se domnívá, že na něj zapomněli. Přátelé jsou pro Harryho velmi důležití, a tak je pro ně ochotný udělat vše, dokonce klidně riskuje i svůj život. Harry je také velmi odvážný a smělý, jen tak se něčeho nezalekne, a i když cítí strach, tak ho dokáže překonat. Neváhá se postavit zlu, když cítí, že je to správné. Jak se ukáže ve třetím díle Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nejvíce se právě bojí toho, že bude mít strach. Přestože v některých chvílích působí Harry nesměle, například když se snaží oslovit dívku, která se mu velmi líbí, je zároveň také velmi přátelský. S přáteli, obzvláště s Ronem, se někdy chová jako správný puberťák a je velmi veselý. Oba chlapci třeba neváhají si domácí úkoly na hodinu jasnovidectví vymýšlet. Že má Harry rád humor, je jasné už z toho, že podporuje Ronovy bratry Freda a George v tom, aby si otevřeli obchod s žertovnými předměty. Dokonce jim na to dá peníze. Harry rozhodně není lakomý, v době kdy netušil nic o kouzelnickém světě, žádné peníze neměl a domníval se, že je jenom chudý sirotek. Až později se dovídá, že je vlastně bohatý, ale nijak svých peněz nezneužívá, naopak by se o ně rád rozdělil s Ronovou rodinou, ale ví, že by to nikdy nepřijali. Harry patří k chytrým žákům, i když výrazný vliv má na to jeho kamarádka Hermiona, která ho do dělání úkolů musí téměř někdy nutit. Harry má ale pro některé předměty bezpochyby nadání. Naopak pokud ho něco ve škole nebaví, tak se příliš nesnaží, se v tomto předmětu zlepšit. Harry je ve světě kouzelníků velmi známý proto, že se ho pokusil zabít zlý kouzelník lord Voldemort, Harry ale jeho útok přežil. Právě tahle sláva se Harrymu nelíbí, nepovažuje se za výjimečného a není rád, když ho někdo obdivuje. Pozornost ostatních nese velmi těžce, není totiž vůbec namyšlený. Zároveň si také uvědomuje, jak moc je sláva vrtkavá, v jednu chvíli ho v novinách chválí a v další ho považují za blázna. Harry nemá ale jen samé dobré stránky, stejně jako jeho otec je často namočen v různých průšvizích, a také bývá dost výbušný. Když například zjistí, že on musel celé léto strávit doma sám u Dursleyových, aniž by věděl o tom, co se děje v kouzelnickém světě, rozčílí se a nespravedlivě vynadá Ronovi i Hermioně. Stejně vybuchne i ve chvíli, kdy mu profesor Snape ve vzteku prozradí, že jeho otec ve škole ubližoval některým žákům. Harry je po celou dobu vůči tomuto profesorovi velmi nedůvěřivý, jak se ukáže v závěru neoprávněně. Harrymu rodiče James a Lilly umřeli, když byl velmi malý. Oba se za něj obětovali, když se ho snažili chránit, aby ho lord Voldemort nezabil. Lilly zemřít nemusela, ale odmítla Voldemortovi ustoupit. Harry si rodiče příliš nepamatoval, což je logické. V prvním ročníku je ale spatřil v zrcadle z Erisedu, které odráží to, co si člověk nejvíce přeje. Harry si přál být se svými rodiči, a tak je v něm spatřil. Na konci prvního ročníku také dostal od Hagrida album s fotkami jeho rodičů, které Hagrid získal od jejich přátel. Harry tak měl na ně alespoň nějakou památku. Ve chvílích, kdy se setkal s mozkomory často slýchal hlasy svých rodičů těsně před jejich smrtí. To byl také jeden z důvodů, proč se mozkomorů bál a zároveň ale toužil ty hlasy znovu slyšet. Rodiče mu velmi chyběli, přesto byl na ně pyšný a doufal, že nezemřeli zbytečně. Těžko se také vyrovnával s tím, že jeho otec nebyl tak dokonalý, jak si ho představoval. Když zjistil, že se James na škole nechoval hezky ke Snapovi, tak ho to ranilo. Za rodinu Harry také považoval i nejlepší přátelé jeho rodičů Siriuse Blacka a Remuse Lupina. To jasně ukazuje, jak byl jeho rodinný život do té doby bezútěšný, když se během chvíle upnul k cizím lidem. Po smrti rodičů vyrůstal u tety Petunie a strýce Vernona Dursleyových, kteří se ho sice ujali, ale odmítli ho přijmout za svého syna. Chovali se k němu, jako k velké přítěži, což Harry těžce nesl, obvzlášť když viděl jejich bezbřehou a velmi nekritickou lásku k jeho bratranci Dudleymu. Harry cítil, že teta Petunie ho nenávidí a cítí k němu odpor, jen netušil proč. Až v pozdějších letech zjistil, že je to proto, že jí připomíná její sestru, na kterou žárlila. Strýc Vernon ho prostě nemá rád, považuje ho za divného pošuka, kterému by nejvíce prospělo, kdyby z něj to kouzlení vymlátil. Jejich vztah se vlastně nezmění. K určitým změnám ale dojde ve vztahu Harryho a Dudleyho. Dudley se vždy vyžíval v psychickém a fyzickém týrání Harryho, ale v závěru se ukáže, že měl vlastně Harryho svým způsobem rád a považoval ho za člena rodiny. Dudley byl také jediný, kdo se s Harrym neváhal rozloučit. Nedá se říct, že by Harry své příbuzné nenáviděl, jen nejspíš litoval toho, že ho nikdy nepřijali. Nefunkční vztahy s Dursleyovými mu zcela nahrazovala jeho přátelství. Jeho nejlepším přítelem byl Ron Weasley, díky kterému Harry poznal, co to je mít velkou rodinu. Harry si celou rodinu Weasleyových zamiloval, Ronova matka dávala Harrymu stejnou lásku jako svým vlastním dětem. Harry tak poprvé zjistil, jaké to je, když ho lidé kolem něj milují, a proto rád trávil čas u nich doma. Ronovu mladší sestru Ginny bral zpočátku jako sestru, to se ale změnilo, když Ginny dospěla. Zamiloval se do ní, dokonce na ni žárlil, když chodila s jinými chlapci. Naopak mnoho lidí čekalo, že Harry si vezme svou nejlepší kamarádku Hermionu Grangerovou. S ní ho ale pojilo jen pravé přátelství a jeho respekt k jejím schopnostem a hlavně vědomostem, které je často vytáhly z průšvihů. Harryho neformovala ale jen jeho přátelství, vliv na něj samozřejmě měla i jeho nepřátelství. Jeho největším školním nepřítelem byl asi Draco Malfoy a jeho rodina. Draca Harry nedokázal ani respektovat, pohrdal jím, protože Draco byl v podstatě srab, který se často schovával za peníze a moc svých rodičů. Harry musel často čelit Dracovým záludnostem, nikdy nebyl ale mstivý. Harryho charakter ovlivňovalo i přátelství s hajným Hagridem, Harry byl pro Hagrida ochotný udělat cokoliv, i riskovat svůj život, aby ho dostal z vězení Azkaban. Zároveň ho bránil před posměšky jiných žáků. Na Harryho měl bezesporu vliv také ředitel školy Brumbál, který měl v Harryho schopnosti neochvějnou důvěru, což občas vzbuzovalo v Harrym obavy, domníval se, že je jen průměrný žák a není tak výjimečný, jak se Brumbál domníval. V neposlední řadě je tu také profesor Snape, který v Harrym vzbuzoval vztek, odpor a zároveň respekt. Vždycky musel Harry ocenit, že se ho Snape pokusil několikrát zachránit, i přesto ale neměl tohoto profesora rád. Nakonec si ale Snape získal svým hrdinstvím Harryho obdiv a úctu. Harryho největším nepřítelem je bezpochyby Tom Raddle, v kouzelnickém světě známý jako lord Voldemort, jeho rozhodnutí zabít Harryho jako nemluvně určilo vývoj Harryho života. Jen díky Voldemortovi Harry přišel o rodiče, stal se slavným a ochotným položit svůj život na ochranu světa před Voldemortem. Harry se o kouzelnickém světě dozvěděl až v den jedenáctých narozenin. Do té doby před ním Dursleyovi tajili jeho původ i existenci kouzel. Také ho za každou zmínku o magii trestali, i když Harry nevěděl proč. Harry lehce zapadl do kouzelnického světa, přestože ho spousta věcí udivovala. První kontakt se světem kouzel mu zprostředkoval Hagrid, který ho tam také vzal. Po druhé si už Harry musel poradit sám, když se vydal na vlak do školy v Bradavicích. V této situaci si plně uvědomoval, jak mu chybí přítomnost jeho kouzelnických rodičů, kteří by ho doprovázeli. Také ho trápilo, že ho všichni kouzelníci znají, těžko se s tím vyrovnával. Harry si svět kouzel zamiloval, miloval školu v Bradavicích se všemi jejími kouzly a duchy. Nejraději by tam trávil celý rok a mrzelo ho, že musí jezdit na letní prázdniny domů. Také si oblíbil vesnici Prasinky, kterou studenti vyšších ročníků navštěvovali. V rámci trestu navštívil i Zakázaný les, který v něm vzbuzoval respekt i obavu. Věděl, že tam žijí různá stvoření, a ne všechna že jsou bezpečná. Harryho škola byla rozdělena do čtyř kolejí. Tři koleje spolu bez problému spolupracovali, ale Zmijozel se od nich velmi odlišoval. Harry se hned od příchodu do školy obával, že v této koleji skončí a měl obrovskou radost, když Moudrý klobouk rozhodl pro Nebelvír. Přesto měl ale Harry jisté pochybnosti o svém zařazení. Harry byl jako student stejný jako absolutní většina bradavických studentů. Některé předměty měl rád, některé ho nebavily a jiné nesnášel. Velmi si oblíbil předmět obrana proti černé magii, bohužel ale neměl příliš štěstí na dobré učitele. I přesto projevil pro tento předmět mimořádné nadání, což se projevilo i tím, že byl schopný vykouzlit fyzického patrona a čelit mozkomorům. Předmět dějiny čar a kouzel považoval za velmi nudný, což nejspíš bylo i způsobeno tím, že ho vyučoval duch, který přednášel velmi monotónně. Předmět jasnovidectví neměl vůbec rád, protože profesorka Trelawneyová mu často ráda věštila krutou smrt. Navíc měl silné podezření, že věštit vůbec neumí. Nejvíce ale Harry nenáviděl hodiny lektvarů, které učil profesor Snape, jenž ho měl často za cíl. Navíc tyto hodiny míval spolu se zmijozelskými studenty, které neměl rád. Škola byla ale pro Harryho důležitá, protože si přál stát se bystrozorem a na to musel mít ty nejlepší výsledky. I přesto, když se musel rozhodnout, jestli bude pokračovat ve studiu nebo se vydá hledat viteály, aby zachránil svět, tak si zvolil záchranu světa. Mezi Harryho největší vášeň patřila hra famfrpál. Přestože o ní do příchodu do Bradavic neslyšel, projevil se v něm velký talent, který pravděpodobně podědil po svém otci. To bylo něco, co Harryho k otci přibližovalo. Harry ve hře působil jako chytač kvůli své šikovnosti a malému vzrůstu. Přestože měl ve hře několikrát smůlu, byl považován za výborného hráče. Harry miloval také svou sovu Hedviku, kterou dostal jako dárek. Rád také navštěvoval Prasinky a to i v době, kdy to neměl povolené. Rád se také potuloval po škole ve svém neviditelném plášti, nebo navštěvoval Hagrida. Harry byl výborný kouzelník, který v pátém díle Harry Potter a Fénixův řád vedl také skupinku studentů zvanou Brumbálova armáda k učení kouzel z obrany proti černé magii. Harry se projevil jako dobrý učitel. Harry kouzelnické schopnosti se také ukázali, v turnaji tří kouzelníků a při boji se Smrtijedy na ministerstvu kouzel. Harryho velkou schopností, kterou se tajil, bylo, že dokázal mluvit s hady. Tuto schopnost na něj omylem přenesl lord Voldemort. Přestože příběhy o Harry Potterovi se odehrávají v jeho teenegerovském věku, tak až do čtrnácti let Harry o dívky neprojevoval příliš velký zájem. Až pak se zamiloval do Cho Changové a pak do Ginny Weasleyové. Nejspíš tím že vyrůstal mimo svět kouzel a nevěděl tedy o své slávě, se z Harryho nestal namyšlený náfuka. Naopak se často podceňoval a obával se, že očekávání lidí zklame, a že si jejich chválu nezaslouží, vždyť přece nic nedokázal. Byl jen malé dítě, kterého zachránila láska jeho matky. Postupně si ale svoji slávu zasloužil dalšími skutky, které dokazovaly, jak moc je statečný. Ani ve škole se nepovažoval za extra dobrého žáka, naopak vzhlížel k Hermioně a trochu jí její dobré výsledky záviděl. Stejně tak záviděl kamarádovi Ronovi jeho rodinu. On sám neměl nikdy pocit, že je lepší než ostatní, naopak si často dobře uvědomoval, že mu vždy někdo pomohl, když to potřeboval. Harry věděl jen, že si nepřeje, aby kvůli němu ještě někdo umřel jako jeho rodiče, a proto se byl vždy ochotný obětovat. Příběhy Harryho Pottera jsou plné ideálů, stejně jako jejich hlavní hrdina. Postava Harryho Pottera získala mnoho příznivců právě proto, že pojednává v podstatě o obyčejně vypadajícím chlapci, který není žádný krasavec, ani svalovec, který dokáže neobyčejné věci. Zároveň je to člověk plný lásky a ochoty bojovat za druhé. Jeho postava často vzbuzuje ve čtenářích soucit právě svým osudem. Ztratil rodiče a vyrůstal v rodině, kde o něj nikdo nestál. Pak se na něj usměje štěstí a může z této rodiny odejít do světa, kde nachází to, co mu celou dobu chybělo, přátelé a novou rodinu. Nic ale není úplně dokonalé. A ani Harry Potter ne, i on má své chyby, působí někdy až moc posedle svou rodinou, také je k rodičům zpočátku až příliš nekritický, občas je ve svém hodnocení lidí nespravedlivý. Ale právě tyto zápory dodávají Harry Potterovi trochu reálnosti, vždyť co by to bylo za hrdinu, který by byl zcela dokonalý. Je fajn, že je to někdo, kdo má své vady, ať už to je nedokonalý vzhled, problémové chování ve škole, nebo i podceňování se. Harry Potter není mou nejoblíbenější postavou z jeho příběhů, ale rozhodně musím uznat, že něco na tom „Chlapci, který přežil“ je...
Shakespearovou nejznámější divadelní hrou je tragédie Romeo a Julie, kterou Shakespeare publikoval v roce 1595. Hlavními motivy této tragédie jsou nesmiřitelné nepřátelství a osudová láska. Hra je psána v promluvách, některé jsou místy velmi dlouhé. Konverzace mezi některými aktéry je plná slovního humoru, vtipů a dvojsmyslů. Hlavními postavami jsou velmi mladí lidé Romeo a Julie, jejich rodiče Montekové a Kapuleti, Juliin bratranec Tybalt, otec Vavřinec, Juliina chůva, místní vévoda veronský a jeho příbuzný Paris a Romeovi přátelé. Příběh je napsán v pěti jednáních, která se skládají z několika výstupů, a odehrává se převážně v italské Veroně.
Tragédie začíná prologem, který vypráví chorus, ten shrne hlavní děj příběhu. První jednání začíná setkáním sluhů Monteků a Kapuletů, kteří se vzájemně snaží vyprovokovat k souboji. Do hádky přichází také Kapulet a Montek a i oni se ženou do sporu. Rozčilený veronský vévoda rozhodne, že bude trestat smrtí porušení jeho zákazu soubojů mezi rodinami Montekových a Kapuletových. Benvolio Montekovi popravdě vypoví, jak se vše odehrálo. Když většina aktérů odejde, přijde Romeo a společně s Benvoliem řeší jeho trápení s láskou. Romeo je totiž zamilován do starší dívky Rosaliny, která se má stát jeptiškou. Romeo se tím trápením užírá. Mezitím Paris žádá Kapuleta o ruku jeho dcery Julie, Kapulet ale z žádosti není nadšený, protože mu Julie přijde ještě na svatbu mladá. Kapulet pak pošle sluhu se seznamem hostů na jeho ples. Sluha ale neumí číst, a tak požádá Romea a Benvolia, které potká, aby mu seznam přečetli. Ti tak učiní a rozhodnou se, že na ten maškarní ples také zajdou. U Kapuletů mezitím vede matka s Julií rozhovor o Parisovi a chůva jim při tom hlasitě asistuje. Zřetelně se projevuje její upovídaná povaha. Na vše má vlastní názor a dává ho jasně znát. Julie odsouhlasí matce, že se bude snažit mít se k Parisovi.
Večer ke Kapuletovým přichází Romeo s Benvoliem a Merkuciem. Oba Romeovi přátelé se velmi těší na ples, jak se budou bavit. Romeo tam jde ale jen proto, aby viděl Rosalinu. Kapulet mezitím vítá nově příchozí, když v tom Romeo spatří Julii a žádá sluhu, aby mu sdělil, kdo je ta krásná dívka, ten ale Julii nepozná. Romeo se do ní hned zamiluje. Jeho tichý monolog ale vyslechne vznětlivý Tybalt, který ho po hlase pozná a chce si to s ním vyřešit soubojem. Juliin otec mu to ale rozmluví, souboj si nepřeje, navíc mu přítomnost Romea na plese nevadí. Vidí totiž, že se Romeo chová vzorně a nikomu nepřekáží. Tybalt je i přesto uražený a raději z plesu odchází. Romeo se mezitím dává do tance s Julií, která se neznámý mladík také velmi líbí. Dokonce dojde i na několik polibků. Až v závěru večera se Romeo dovídá, že jeho vyvolenou je dcera nepřítele. Stejně tak této pravdě musí čelit i sama Julie. Nešťastný Romeo odchází, ale v průběhu večera se ke Kapuletovým znovu vrací. Vkrade se totiž do jejich zahrad, kde pozoruje Julii, která stojí na balkoně a vede monolog o své lásce k Romeovi. Nadšený Romeo vystupuje ze stínu a také se Julii vyznává ze své lásky. Tu trochu mrzí, že jí slyšel, protože se nehodí, aby dívka dávala najevo lásku jako první. Romeo je ale rád, že je to oboustranný cit. Oba milenci se dohodnou, že se následující den vezmou, Romeo vše hodlá zařídit, Julie k němu druhý den pošle chůvu, aby věděla, kdy a kde ke sňatku dojde. Jedná se o nejznámější balkónovou scénu. Romeo se pak vydá za bratrem Vavřincem, který je nejdříve velmi překvapený, jak rychle Romea přešla láska k Rosalině. Nakonec ale vidí na lásce mladých milenců samá pozitiva, domnívá se, že by to oba znepřátelené rody mohlo usmířit.
Ráno se na ulici setkává Benvolio s Merkuciem a diskutují o tom, že Tybalt poslal k Romeovi dopis s vyzváním k souboji za včerejší urážku. V tom přichází Romeo. Oba přátelé jsou velmi překvapení, jak je veselý, když ho včera viděli naposled, utápěl se v depresích. Na scénu přichází také Juliina chůva se sluhou Petrem. Merkucio se s chůvou pustí do slovní přestřelky. Chůva se po dlouhém rozhovoru doví vše, co potřebuje, a vydává se zpět za Julií. Julie mezitím napjatě čeká na její návrat. Když chůva přijde, tak se z ní snaží vymámit informace. Chůva ji nakonec prozradí, kdy a kde svatba proběhne. Julie je nadšená a vydá se na obřad. Krátce po jejich svatbě se Merkucio a Benvolio procházejí po ulicích, kde také potkají Tybalta, který je v bojovné náladě, a tak je provokuje. Schyluje se ke konfliktu, když v tom přichází pozitivně naladěný Romeo. Tybalt se ho snaží vyprovokovat, ale Romeo se nedá. Snaží se mu vysvětlit, že ho má svým způsobem rád, ale Tybalt to odmítá chápat. Neustále Romea uráží, až to Merkucio nevydrží a dojde k souboji. Romeo se snaží boj zastavit, ale Tybalt využije Merkuciovy nepozornosti a bodne ho. Merkucio umírá. Romeo zdrcený smrtí přítele se vydává za Tybaltem a zabije ho. Poté musí prchnout, protože ví, že by ho veronský vévoda nechal popravit. O smrti Merkucia a Tybalta se dovídají Montekové, Kapuleti i vévoda. Benvolio vypoví, jak se vše událo a vévoda odsoudí Romea k vyhnanství z Verony. To ale Kapuletům nestačí, chtějí se Romeovi pomstít. Chůva se vydává za Julií informovat jí o smrti jejího oblíbeného bratrance, ale podá to velmi chaoticky, a proto se Julie domnívá, že zemřel Romeo a má pocit, že jí žalem pukne srdce. Chůva ji ale vyvede z jejího omylu. Julie se uklidní, přestože ji mrzí, že zemřel Tybalt. Pak ale zjistí, že je Romeo za trest vyhnán z Verony a přijde ji, že je to téměř rozsudek smrti. Chůva, která Julii velmi miluje, se vydá za Romeem, který se ukrývá u bratra Vavřince. Romeo si přeje prožít s Julií jejich svatební noc. To se také stane, když za ní přijde v noci. K ránu ji ale musí opustit, odjíždí do Mantovy. Ten samý večer přijde ke Kapuletovým Paris, aby jim vyjádřil upřímnou soustrast. S Kapuletem se dohodnou, že si Paris přeci jen vezme Julii, a to velmi brzo. Paní Kapuletová se vydá za Julií, aby jí to sdělila, ta z toho panikaří, protože je již vdaná, ale rodiče to neví. Chůva se jí snaží přesvědčit, aby to nikomu neříkala a vzala si Parise, který je podle chůvy lepším mužem. Julie to odmítá, ale před chůvou se přetvařuje a předstírá, že si ho chce vzít. Vydává se za bratrem Vavřincem a žádá ho o radu. Ten přijde na řešení, dá jí extrakt z bylin, který vytváří u člověka stav podobný smrti. Julie tak má předstírat vlastní smrt. Julie se tedy vrací domů, kde předstírá souhlas se svatbou. Její otec i matka jsou velmi šťastní. Bratr Vavřinec mezitím pošle jiného bratra za Romeem s dopisem, kde vše Romeovi vysvětlil a žádal ho, aby Julii osvobodil z hrobky a odvezl ji z Verony. Romeo ale dopis nedostane. Večer před svatbou Julie vypije daný extrakt a upadne do falešné smrti. Tak jí najde chůva, která její smrtí velmi trpí, stejně jako všichni Kapuletovi a mladý Paris. Julie je pohřbená v rodinné hrobce. O její smrti se v Mantově dovídá i Romeo, který se rozhodne také zemřít, a proto si u lékaře koupí prudký jed a odjede zpět do Verony, kde se vydá k hrobce Kapuletů. Tam se ale setkává s Parisem, který donesl Julii květiny. Paris se domnívá, že chce Romeo zneuctít hrob Kapuletových a dojde k zápasu. Paris při něm umírá. Jeho posledním přáním je, aby spočinul vedle Julie, to mu také Romeo splní. Sám vedle jejího těla vypije jed a zemře. V tom okamžiku se probírá i Julie a vidí zemřelého Parise a Romea. Bratr Vavřinec, který jí přišel vysvobodit z hrobky, se jí snaží přesvědčit, aby s ním odešla a uchýlila se do kláštera, Julie to odmítá, a když oba uslyší velký hluk zvenčí, bratr Vavřinec odejde. Julie zůstává v hrobce sama a rozhodne se zemřít vedle milovaného Romea. Pokusí se také otrávit jedem z jeho úst, jed ale nepůsobí, a tak se probodne Romeovou dýkou. Mezitím je venku chycen bratr Vavřinec. Ten společně s Romeovým sluhou vše vysvětlí jak Kapuletovým, tak i panu Montekovi, který zároveň trpí i nad smrtí ženy. Kapuletovým a Montekovi dojde, že jejich nepřátelství způsobilo smrt jejich milovaných dětí a usmíří se. Dohodnou se nakonec, že Montek postaví zlatou sochu pro Julii a Kapulet zase na oplátku nechá postavit zlatou sochu pro Romea. Tak až smrtí jejich nejbližších se usmířily dva nesmiřitelně znepřátelené rody.
Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.
Místo a doba děje:
Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky
Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Obsah:
První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.
Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.
Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.
Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.
Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.
V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.
Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.
Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.
Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.
V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.
Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.
Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.
Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.
Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přátel. Zároveň ho ale varuje před unáhlenými přátelstvími a zbytečnými rvačkami. Zároveň pokud je ale nutné bojovat, tak se má chovat tak, aby se ho nepřátelé báli. Radí mu, aby naslouchal, co mu lidé říkají, ale příliš to nekomentoval, také aby lidi sám neodsuzoval. Měl by se také dobře oblékat, zároveň by to ale nemělo být příliš výstřední. Neměl by si také peníze půjčovat, ale ani by neměl půjčovat někomu jinému. Po těchto cenných radách Laertas odchází a odplouvá do Francie.
Polonius po jeho odchodu vyzvídal u Ofélie, co jí Laertas říkal. Sám ale s Laertem souhlasí, také se bojí, že by jí mohl Hamlet zneužít. Poradí jí, aby s Hamletem raději nezůstávala o samotě a příliš se s ním nevybavovala.
Hamlet zatím večer čeká s Horaciem a důstojníkem Marcellem na hradbách. Duch se opět zjeví, a když přijde blíž, je znát, že chce mluvit s Hamletem o samotě. Přátelé ho od toho ale odrazují, bojí se, aby se mu něco nestalo. Hamlet i přes jejich varování jde za duchem, který na něj opravdu promluví. Je to duch jeho otce, který ještě musí nějakou dobu pobýt na zemi. Duch prozradí Hamletovi, jak zemřel. Hamlet se dovídá, že jeho otce zabil Klaudius. Když otec spal, tak se k němu připlížil a nalil mu jed do ucha, což ho zabilo. Hamletova otce velmi trápilo, že ho žena, kterou tak miloval, tak rychle zradila. Duch zmizí a Hamlet je pevně rozhodnutý svého otce pomstít. Přichází za ním Horacio a Marcellus a Hamlet je donutí přísahat na meč, že nic z noci neprozradí nikomu.
Další část příběhu se odehrává s určitým časovým odstupem. Polonius mluví se svým sluhou Reynaldem, kterého posílá do Francie, aby zjistil, jak si tam Laertus vede, má k tomu využít určité lsti. Má se seznámit s lidmi, kteří Laerta znají a předstírat, že ví o Laertovi něco špatného, pokud se k němu přidají s negativními zkušenostmi, tak by pak Polonius Laerta z Francie odvolal. Když sluha odejde, tak přichází Ofélie, která otci vypráví, jak se u ní zjevil Hamlet a vypadal velmi rozrušeně. Polonius se obává, že Hamlet zešílel láskou k Ofélii a litoval toho, že mu v lásce příliš nedůvěřoval. Litoval, že donutil Ofélii, aby Hamletovi vracela dárky a dopisy. Mezitím na hradě vítá král Hamletovy bývalé spolužáky Rosenkrantze a Guildensterna, a spolu s královnou je žádá, aby zjistili, co Hamleta tak trápí. Oba muži se snaží králi vlichotit. Když muži odejdou, navštíví krále Polonius a řekne mu, o jeho obavách, že Hamlet zešílel kvůli Ofélii. Král i královna si velmi přejí, aby to tak doopravdy bylo. Královna se ale bojí, že je to kvůli smrti jejího prvního manžela a její rychlé druhé svatbě. Polonius králi navrhl, aby se skryli a vyslechli rozhovor mezi Hamletem a Ofélií. Přichází také posel, který je informuje, že starý norský král zjednal pořádek a mladý Fortinbras potáhne proti Polákům, ne proti Dánům. Hamlet se setkal také s Poloniem a zkoušel na něj své předstírané bláznovství různými dvojsmysly. Polonia nejvíce z rozhovoru zaujalo, že Hamlet často odkazuje k jeho dceři, to ho utvrdilo v jeho přesvědčení o příčinách jeho šílenství. Hamlet se také setkává s bývalými spolužáky a je mu jasné, proč přijeli, nevěří jim příliš.
Oba mu také ale vypráví, že se k hradu blíží divadelní soubor, Hamlet měl vždy divadlo velmi rád, a tak se na ně těší. Divadelníci přijedou a Hamlet se rozhodne, že je nechá zahrát jednu divadelní hru a sám k ní připíše část dalšího děje. Královna je zklamaná, že Rosenkrantz a Guildenstern zatím nezjistili, co Hamleta trápí. Mezitím se král s Poloniem schovají a sledují setkání Ofélie a Hamleta. To ale neprobíhá tak, jak si Polonius představoval. Hamlet nevyzná Ofélii lásku, naopak ji radí, aby šla do kláštera, že tam jí žádné zklamání nehrozí.
Hamlet pak s herci nacvičí hru, na níž se přijdou podívat i král a královna. Předtím Hamlet poradí Horaciovi, aby sledoval u hry krále, sám pak jistě pochopí, co Hamleta trápí. Divadelní hra má jasný obsah. Hlavní postava krále je otrávena jedem do ucha a vrah se pak ožení s královou manželkou. Klaudius nechá hru zastavit a odejde. Po představení se snaží Rosenkrantz a Guildenstern zapůsobit na Hamleta. Samozřejmě bezvýsledně. Královna pak nechá k sobě zavolat Hamleta, chce si s ním podle plánu promluvit. Klaudius se pak setká s Rosenkrantzem a Guildensternem, ti mu velmi pochlebují, začíná rozvíjet teorii o tom, že je potřeba se zbavit bláznivého Hamleta. Polonius se mezitím chystá jít ke královně vyslechnout rozhovor s Hamletem. Netuší ale, že jde na vlastní smrt. Hamlet si totiž všimne, že se někdo schovává za zástěnou, myslí si, že je Klaudius, a tak do zástěny bodne. Tím Polonia zabije. Hamlet si také na návštěvě u matky povídá s duchem otce, kterému se úplně nelíbí, že Hamlet trápí matku. Gertruda ale ducha nevidí. Hamlet se pak pokusí Poloniova těla zbavit.
Král se pak dozví, co Hamlet udělal, a je mu jasné, že se musí Hamleta zbavit, proto ho spolu s Rosenkrantzem a Guildensternem pošle do Anglie. Oba muži ale mají s sebou tajný dopis, v němž je napsáno, že má anglický král nechat Hamleta popravit. Hamlet se cestou poznává s Fortinbrasem. Na lodi si pak přečte dopis, který napsal Klaudius a vytvoří padělek, v němž je napsáno, že mají být popraveni Rosenkrantz s Guildensternem. Sám se pak vrátí do Dánska. Mezitím se ale v Dánsku zblázní Ofélie a nakonec spáchá sebevraždu utopením. Do Dánska se také vrátil Laertes, aby zjistil, co se stalo jeho otci. Protože nechápe, co se stalo a nelíbilo se mu, že pohřeb jeho otce byl podle něj nedostatečný. Povede se mu vést vzpouru, kterou Kordelius ale ukončí, když veškerou vinu svede jen na Hamleta a utěšuje Laerta, že Hamlet bude popraven v Anglii. V tu chvíli se ale dozvědí, že Hamlet se vrátil do Dánska a Laertes chce svou pomstu, s Klaudiem zosnovují plán, jehož důsledkem má být smrt Hamleta. Kordelius vymyslí, že by měl Laertes vyzvat Hamleta na souboj a zabít ho. Na hřbitově, kde dojde k pohřbu Ofélie, se objeví i Hamlet, jehož Oféliina smrt velmi zasáhla. Laertes se na něj vrhne, ale Klaudius ho uklidní. Později je Hamlet vyzván na souboj. Kordelius i Laertes se rozhodnout pojistit si smrt Hamleta. Kordelius nechá naostřit meč Laerta, ten ho ještě otráví. Kordelius také jed vlije do vína, z něhož se měl Hamlet napít. Při souboji Hamlet vyhrává, dvakrát zasáhne Laerta. Kordelius mu neustále nabízí víno, ale on ho odmítá, až se vína napije královna na zdraví Hamleta. Jed ji otráví a ona zemře, před smrtí však pochopí, že byla otrávena. Laertes mezitím poraní Hamleta, dál si ale v souboji muži omylem vymění meče a Hamlet poraní Laerta. Ten ví, že umírá, a tak Hamletovi prozradí lest, do níž ho chtěli chytit. Omluví se mu také za svůj hněv. Umírající Hamlet zabije Klaudia, a tak pomstí smrt svého otce. Horacio chce zemřít spolu s Hamletem, ale Hamlet mu to nedovolí, potřebuje, aby někdo vyprávěl, co se stalo ve skutečnosti. Dánské království také předá Fortinbrasovi. Po smrti Hamleta přijede na hrad Fortinbras, aby dánského krále informoval o svém vítězství nad Poláky. Tam se také dozvídá o smrti královské rodiny a hned uplatňuje svůj nárok na trůn. Fortinbras také v závěru vychvaluje Hamleta a lituje, že si nemohl vyzkoušet být králem.
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.
Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.
Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.
Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová
Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno
