Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

NAD


NAD je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. S příběhy Aloise Jiráska se děti setkávají už ve školách. Ne vždy je kniha přijímána s nadšením, i přesto ale mnoho jeho příběhů patří k těm nejkrásnějším pověstem o českých dějinách.


Obsah pověstí

Staré pověsti české

O Čechovi

Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.

K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.

Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.

O Krokovi a jeho dcerách

Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Staré pověsti české

Pohádky

Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.

Jak Jaromil k štěstí přišel

Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.

Divotvorný meč

Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)

REFERÁT NA KNIHY

Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea

Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.

Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.

Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.

Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jules Verne

Stvoření světa

Na zemi bude pusto

a smutno,

řešetem hvězd do nebe spadne skřivan

a jeho zpěv zůstane nedozpíván,

kouř hvězdy zacloní a slunce uhasí ;

mráz zžehne v zahradách květy zimomřivé

a nikdy neuzříme už nad sebou modré nebe,

už nikdy nerozkvetou lípy jako kvetly dříve ;

nebude pramenů tekoucích s hor,

jen v drátech potečou pramínky elektřiny,

už nikdy nezavoní sladce pestré květy,

ulice naplní otravné plyny,

však ještě

tak jako boží duch se vznášel nad propastmi,

nad domy zakletými v železo a smutek,

nad továrnami, jež hlukem strojů chví se,

myšlenka pomsty bude vznášeli se,

než přijdem my,

než silou svojí s myšlenkou pomsty splynem

a nový stvoříme svět všemohoucím činem.

~

Pak teprv zas se nové slunce zrodí,

ne ona hračka básníků, nad talíř zlatý, snad kotouč, který hoří,

však slunce,

od souše rozdělíme moře siné vody

a prapor stkáme jediný, který by vlál na lodích pěti moří,

meče a děla překujeme v pluhy,

by znovu v zemi posvěcenou ryly brázdy,

do kterých sémě nabobtnalé vsejem,

by znova zkvetl klas a zas chléb vezdejší měl každý,

prachárny zboříme, pevnosti srovnáme s zemí

a nový vystavíme chrám,

kde nebylo by bohů, ni andělů s lesklými perutěmi,

kde každý byl by bůh a vládl sobě sám

a znova práce — tentokrát práce skutečně svátá

rozezní stroje, kladiva a dláta

a její píseň zhluboka zaduní všemi městy

jak vroucí modlitba.

~

V den šestý

však milenci zas půjdou šerem ztichlých cest

a dívka majíc plné ruce kvítí,

věneček pestrý bude z květin plést,

vždyť tělo její bude vonět jako v březnu rozoraná země,

která čeká, až v ni padne živé, sladké sémě ;

a nežli spočte kolik má veliký vůz stříbrných hvězd,

zalito slovem lásky, které čarovné a prosté,

do brázdy těla jejího semeno vzácné uloženo jest,

jež vzroste.

~

V den sedmý

sedmibarvá duha nad světem se sklene,

milostí konvalinek naplní se hruď,

počavší milenky novostí věcí unavené

si odpočinou.

Den sedmý svátkem buď.

Nechť zmlkne stroj, nechť mlčí kladiva,

nechť všecky housle zní a nechť se ozývá

i fléten píseň měkká.

Den sedmý svátkem buď.

A svátek bude od dne tohoto až do konce světa.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Zkrácené obsahy dalších dílů

HARRY POTTER A TAJEMNÁ KOMNATA

Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.

S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Harry Potter: Joanne Rowlingová

Obchodní rejstřík Ústí nad Labem

Obchodní společnosti se sídlem firmy v Ústeckém kraji jsou evidovány v obchodním rejstříku (nově veřejném rejstříku) vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem. Patří sem například společnosti založené ve městech: Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice, Ústí nad Labem.

Krajský soud v Ústí nad Labem

Telefon ústředna: 477 047 111

Fax: 477 047 118

E-mail: podatelna@ksoud.unl.justice.cz

Datová schránka: phgaba8

Adresa: Národního odboje 1274/26, 400 92 Ústí nad Labem

Úřední hodiny

  • den podatelna
  • pondělí 7.30–17.00
  • úterý 7.30–15.30
  • středa 7.30–15.30
  • čtvrtek 7.30–15.30
  • pátek 7.30–14.00

Zdroj: článek Obchodní rejstřík

VĚŠTKYNĚ

(Úlomky)

Když oko vaše slzou se zaleje,

když na vás těžký padne čas,

tehda přináším větvici naděje,

tu se můj věští ozve hlas.

~

Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,

z nebeť přichází věští duch;

zákon nezbytný ve všem světě stojí,

a vše tu svůj zaplatí dluh.

~

Řeka si hledá konce svého v moři,

plamen se k nebi temeni;

co země stvoří, sama zase zboří:

avšak nic nejde v zmaření.

~

Jisté a pevné jsou osudu kroky,

co má se stá ti, stane se;

a co den jeden v své pochová toky,

druhý zas na svět vynese.

~

Viděla jsem muže na Bělině vodě,

praotce slavných vojvodů,

an za svým pluhem po dědině chodě

vzdělával země úrodu.

~

Tu přišli poslové od valného sněmu,

a knížetem jest oráč zván,

oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,

a nedoorán zůstal lán.

~

Položil rádlo a propustil voly:

„Odkud jste vyšli, jděte zpět!“

a své bodadlo zarazil tu v poli,

aby pučilo v list i květ.

~

Pojala voly nedaleká hora —

podnes ji značí vody rmut;

a suchá holi lískovice kora

vydala trojí bujný prut.

~

A pruty zkvětly a ovoce nesly:

leč dospěl jenom jich jeden;

druhé dva zvadly a se stromu klesly,

nevzkřísivše se po ten den.

~

Slyšte a vězte — nejsouť marné hlasy!

vložte je pilně na paměť:

nastane doba, přijdou zase časy,

kdež obživne i mrtvá sněť.

~

Obě ty větve v ušlechtilém květu

vzmohou se šíře, široce,

a nenadále ku podivu světu

přinesou blahé ovoce.

~

Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,

aby zaplatil starý dluh,

a vyndá na svět ze smetí a prachu

Přemyslův zavržený pluh.

~

A z duté hory ven povolá voly

i zase k pluhu přiděje,

a zanedbanou doorá tu roli

a zlatým zrnem zaseje.

~

I vzejde setí, jaře bude kvésti,

bujně se zastkví zlatý klas:

a s ním. i vzejde země této štěstí,

a stará sláva vstane zas.

~

Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,

na skále Krokův zlatý brad;

okolo hradu květnatí palouci —

kněžny Libuše květný sad.

~

Pod hradem dole staveníčko milé —

kněžnina lázeň na řece;

viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé,

ve stříbroskvoucím obleče.

~

Na prahu stála zmílené své lázně,

patřila v mutný říční proud;

četla tam slova naděje i bázně:

své milé země tajný soud.

~

„Vidím požáry a krvavé boje,

ostrý meč tebe probode,

vidím tvou bídu, pohanění tvoje;

však nezoufej, můj národe!“

~

Tu jí dvě panny, stojíce po boku,

zlatou kolébku podaly;

políbila ji, a v bezedném toku

ji potopila v

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

ZÁHOŘOVO LOŽE

I

Šedivé mlhy nad lesem plynou,

jako duchové vlekouce se řadem;

jeřáb ulétá v krajinu jinou —

pusto a nevlídno ladem i sadem.

Vítr od západu studeně věje,

a přižloutlé listí tichou píseň pěje.

Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni

listové na dubě šepcí ji znova:

ale málokdo pochopuje slova,

a kdo pochopí, do smíchu mu není.

~

Poutnice neznámý v hábitě šerém,

s tím křížem v ruce na dlouhé holi,

a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,

kam se ubíráš nyní pod večerem?

kam tak pospícháš? tvá noha bosa,

a jeseň chladná — studená rosa:

zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,

dobréhoť hosta každý rád vidí. —

~

Poutníče milý! — než tys ještě mladý,

ještě vous tobě nepokrývá brady,

a tvoje líce jako pěkné panny —

ale což tak bledé a smutně zvadlé,

a tvoje oči v důlky zapadlé!

Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?

snad že neštěstí tvé tělo svíží

lety šedivými dolů к zemi níží?

~

Mládenče pěkný! nechoď za noci,

možné-li, budem rádi ku pomoci,

a při nejmenším snad potěšíme.

Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:

neníť bez léku nižádného želu,

a mocný balzám v důvěře dříme. —

~

Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,

neníť ho možné ze snův vytrhnouti!

a tam již zachází v chrastině jedné:

pán bůh ho posilň na jeho pouti!

II

Daleké pole, široké pole,

předlouhá cesta přes to pole běží,

a podlé cesty pahorek leží,

a dřevo štíhlé stojí na vrchole:

štíhláť to jedlice — však beze snětí,

jen malá příčka svrchu přidělána,

a na té příčce přibitý viděti

rozpjatý obraz Krista pána.

Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,

ruce probité roztahuje v šíři:

v dvě světa strany jimi ukazuje,

v dvě strany protivné, jakož cesta míří:

pravou na východ, kdež se světlo rodí,

levou na západ, kdež noc vojevodí.

Tam na východě nebeská je brána,

tam u věčném ráji bydlí boží svatí;

a kdo dobře činí, čáka jemu dána,

že se tam s nimi též bude radovati.

Ale na západě jsou pekelná vrata,

tam plane mořem síra i smola,

tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,

zlořečené duše v ohnivá kola.

Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,

však od levice vysvoboď své děti!

~

Tu na tom pahorku leže na kolenou

náš mladý poutník v ranním světla kmitu,

okolo kříže ruku otočenou,

vroucně objímá dřevo beze citu.

Brzy cos šepce, slzy roně z oka,

brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —

~

Takto se loučí od své drahé panny

mládenec milý v poslední době,

ubíraje se v cizí světa strany,

aniž pak věda, sejdou-li

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Citáty

Většina známých citátů od Williama Shakespeara pochází z jeho knih, ať už se jedná o divadelní hru nebo báseň. Řada Shakespearových citátů je parafrázována a je stále považována za aktuální. Častým tématem vybraných citátů je láska. Citátů by ale mnoho být mnohem více, téměř z každého jeho díla se dá mnoho věcí citovat.

  • „Ach, ona teprv učí zářit svíce. Jak v uchu černochově náušnice žhne v tváře její spanilost, nad lidský pomysl i nad žádost. Jako když holubička k vranám sedne, tak jiných krása vedle její bledne... Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne! Já lásku neznal do dnešního dne.“
  • „Anonym nikdy za nic nestojí, nechť sám své jméno považuje za nic.“
  • „A ty vaše malovánky taky dobře znám! Pánbůh vám dal jeden obličej a vy si děláte druhý. Vrtíte se a kroutíte, šepláte a zpotvořujete jména božích tvorů a z hříšné vypočítavosti ze sebe děláte putičky.“ (Hamlet)
  • „Ať smutnou výstrahou nám provždy je ten příběh Romea a Julie.“
  • „Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...“
  • „Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.“
  • „Bohatý cit je chudý na slova, nemá se krášlit, sám je krásný dost...“
  • „Být či nebýt, to je, oč tu běží.“
  • „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.“
  • „Co když je láska plamenem, jenž vyšlehává z překvapení? Až shoří vše, co bylo v něm, zhasne a bude po plameni, jenž vyšlehával z překvapení a byl jen pouhým plamenem.“
  • „Co je člověk, když žije jenom proto, aby spal a jedl? Nic víc než zvíře, nic víc. Ten, kdo nám dal tak velkou schopnost myslet, nazírat věci minulé i příští, zajisté nechtěl, aby božský rozum v nás zahníval a tlel.“ (Hamlet)
  • „Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ (Romeo a Julie)
  • „Čas ubíhá různě - podle toho s kým.“
  • „Čisté srdce se snadno nepoleká.“
  • „Ďábel i Bibli cituje, když mu to přijde vhod.“
  • „Dobrá pověst je nicotná a velmi nesprávná představa, často se získá bez zásluhy a ztratí bez viny.“
  • „Dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou lásku.“
  • „Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“
  • „Dobře se oběsit - to vyloučí možnost špatně se oženit.“
  • „Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá.“
  • „Hle, jakou metlou nebe trestá zášť! Skrz lásku zahubilo vaši radost...“
  • „Chyť okamžik za pačesy!“
  • „Jakmile potkáte ženu, která vám zůstala dlužna odpověď, do
  • (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek William Shakespeare

    Důvěra v Boha

    Josef Václav Sládek
    (6 slok básně k recitaci pro děti)

    Kdo Boha má za pevný hrad,

    nic nemusí se zlého bát,

    i v bouři může kliden být,

    neb nad ním Bůh svůj drží štít.

    ~

    Zlých úklady a zlobný čin

    jak sítě tkané z pavučin

    On jednim dechem spřetrhne

    a v záhubu je uvrhne.

    ~

    Jak perla skrytá v ústřici

    je ctnost v tvém srdci zářící;

    ať neznána, — z tmy bezedné

    On k záři své ji pozvedne !

    ~

    On miliony řídí hvězd,

    — kdo vyzkoumal kdy Jeho cest ? —

    a nad ptáčaty má svou stráž,

    On řídí také osud náš.

    ~

    On zná i naši každou tíž,

    čím přítel dál, tím On je blíž,

    On setře každou slzu s řas

    a změní noc na jitřní jas.

    ~

    Nad vrchy, doly, vodami

    jest Jeho ruka nad námi;

    jen spolehejme pevně Naň,

    a dál se Jeho vůle staň !

    Zdroj: článek Báseň pro 5. třídu

    Obsah díla

    Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

    1. Kapitola

    Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

    2. Kapitola

    Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se 

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Babička

    Charakteristika hlavních postav

    ESCALUS: veronský vévoda: Vévoda v příběhu působí jako neutrální postava, nepřiklání se na stranu ani jednoho z rodů. Jeho samotného nepřátelský svár několikrát zasáhne ztrátou příbuzných. Pokusí se jej vyřešit zákazem bojů. V příběhu působí jako spravedlivý a moudrý vládce města, který se nenechá ovlivnit ve svém rozhodnutí ani osobní ztrátou. Je rád, že se nepřátelství mezi Monteky a Kapulety vyřešilo, ale mrzí ho způsob řešení.

    MERKUCIO: šlechtic, příbuzný vévody a přítel Romea: Merkucio je jedním z nejlepších přátel Romea. Merkucio v příběhu působí jak prudký a výbušný mladík, který se neváhá chopit zbraně, aby pomstil čest svého přítele. Zároveň nenávidí Kapulety a nenechá si ujít příležitost se s nimi pustit do slovní, či i fyzické půtky. Merkucio se vyžívá v dlouhých promluvách často o ničem. Zároveň ale mohou působit jeho promluvy vtipně, například jeho konverzace s Juliinou chůvou. Merkucio nakonec doplatí na sváry mezi oběma rody.

    PARIS: příbuzný vévody: Paris od začátku příběhu vystupuje jako nápadník Julie. Snaží se přemluvit Kapuleta, aby mu ji dal za ženu. Na jejím věku nevidí nic špatného. Nevadí mu, že je tak mladá. Julii má pravděpodobně opravdu rád a po její smrti, ji chce navštěvovat na hřbitově a v závěru si přeje zemřít po jejím boku. Paris doplatí na to, že se snaží bránit Juliinu (Kapuletovu) hrobku. Kdyby byl ochotný vyslechnout Romea a nereagoval tak prudce, mohl příběh v jeho případě dopadnout jinak.

    MONTEK: otec Romea: Montek působí v příběhu jako starý muž, kterého také trápí svár mezi jeho a Kapuletovou rodinou. Zároveň je ale ochotný bránit čest své rodiny. Má velmi rád svého syna a trápí ho, když vidí, že je Romeo nešťastný.

    PANÍ MONTEKOVÁ: matka Romea: Paní Monteková není v příběhu příliš výraznou postavou. I paní Monteková miluje svého syna a chce, aby byl šťastný.

    ROMEO: Syn Monteka a hlavní hrdina: Romeo je mladý muž, který na začátku příběhu působí jako zoufalý mladík, který je nešťastně zamilován. V neopětované lásce se nějakou dobu utápí a má pocit, že již nikdy nikoho nebude milovat. Když se ale setká s Julií, je první láska lehce zapomenuta, takže Romeo působí mírně nestále. Jeho vztah s Julií postupuje ale velmi rychle. Romeo se nebojí vyznání svých citů. Romeo je ve městě známý jako hodný, mladý muž. Zároveň se ale mladý Montek snaží nezapojovat do sporů mezi rody. Když ale zemře jeden z jeho nejlepších přátel, pomstí se jeho vrahovi. Přestože pak svého činu lituje. Jeho lásku k Julii staví i nad svůj život.

    BENVOLIO: Romeův bratranec a přítel: Benvolio v příběhu působí jako rozumný mladík, který ví, že fyzické řešení sporů nen

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Romeo a julie

    Autoři uvedeného obsahu

     Mgr. Jitka Konášová

     Mgr. Jan Novotný

     Mgr. Světluše Vinšová

     Zdeněk Rýdl


    naco se používá verospiron
    << PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
    Nad slovní druh
    NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
    novinky a zajímavosti

    Chcete odebírat naše novinky?


    Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo třináct.