Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

NIKDY


NIKDY je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Lidé se často ve svém životě snaží řídit podle nějakého kréda. Někdy taková hesla mohou pomoci člověku v rozhodování a ve změně životního stylu. Existuje řada citátů, jejichž cílem je právě člověka povzbudit v jeho snažení stát se lepším, ať už se jedná o zlepšení životního stylu nebo postoje k životu. Takových motivačních citátů je obrovské množství, v tomto článku jich je velmi malá část zmíněná a rozdělená do skupin. Motivační citáty se ale mohou prolínat jednotlivými skupinami. Je dobré si citáty pročíst bez ohledu na zařazení a vybrat si ten, který je člověku nejbližší.


Životní postoj

  • Nikdy se nestaň pesimistou... pesimista má pravdu častěji než optimista, ale optimista si užije více zábavy a nikdo z nich běh událostí stejně nemůže změnit. (autor neznámý)
  • Velcí myslitelé rozebírají nápady. Průměrní myslitelé diskutují o událostech. Přízemní lidé pomlouvají jiné lidi. (Eleanor Rooseveltová)
  • Nic na světě nemůže vzít místo vytrvalosti. Talent to není. Není nic rozšířenější než neúspěšný člověk s talentem. Není to ani genialita, neoceněný génius je téměř rčením. Není to vzdělání. Svět je plný vzdělaných lidí na mizině. Vytrvalost a odhodlání jsou samotné všemocné. Zaklínadlo „Vytrvej“ vyřešilo a vždy vyřeší problémy lidské rasy. (Calvin Coolidge)
  • Pokud se zaměříte na to, co ve svém životě už máte, zjistíte, že vždycky dostanete více. Pokud se budete zaměřovat na to, čeho vám v životě chybí, nikdy nebude mít dost. (Oprah Winfrey)
  • Nejsem produktem mých okolností. Jsem produktem mých rozhodnutí. (Stephen Covey)
  • Pokud chcete dosáhnout trvalé změny, přestaňte se zaměřovat na velikost svých problémů a začněte se zaměřovat na svoji vlastní velikost. (T. Harv Eker)
  • Nic na světě není úplně špatně. I stojící hodiny ukazují správně dvakrát za den. (Paulo Coelho)
  • Chcete zjistit, kým jste? Neptejte se. Konejte! Akce vymezuje a definuje, kým jste. (Thomas Jefferson)
  • Optimismus je nejpříjemnější forma odvahy. (Anatole France)
  • Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen. (Epiktétos)
  • Žít zítra je příliš pozdě. Žij dnes. (Marcus Valerius Martialis)
  • Buď vděčný životu, protože ti dává šanci milovat a pracovat, hrát si a dívat se na hvězdy. (Henry Van Dyke)
  • Naučila jsem se, že lidé zapomenou, co jste řekli, lidé zapomenou, co jste udělali, ale lidé nikdy nezapomenou, jak se s vámi cítili. (Maya Angelou)
  • Příležitosti nepřicházejí, vy je vytváříte. (Chris Grosser)
  • Neptej se sebe, co svět potřebuje – zeptej se, co tě nutí žít, a potom to udělej. Protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří chtějí žít. (Howard Thurman)
  • Laskavost je řeč, kterou mohou hovořit i němí a již hluší slyší a rozumějí jí. (Christian Nestell Bovee)
  • Nepřej si, aby to bylo snadnější. Přej si být lepší. (autor neznámý)
  • Nemůžeš vždy kontrolovat okolnosti ve svém životě, ale můžeš kontrolovat svůj postoj vůči těmto okolnostem. (autor neznámý)
  • Uprostřed pohybu a chaosu, udržujte uvnitř sebe klid. (Deepak Chopra)
  • Znáš mé jméno, ale ne můj příběh. Slyšel jsi, co jsem udělala, ale ne čím jsem prošla.
  • Nedovol nikomu, aby s tebou špatně jednal. Važ si svého srdce, své mysli, těla a duše.
  • Stále máš ještě čas změnit cestu, po které ses vydal.
  • Nemůžeš zastavit vlny, ale můžeš se naučit surfovat.
  • Ka

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Motivační citáty

Malý princ

Charakteristika hlavních postav

Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.

Ukázka:

„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“

Podíval se na mne užasle.

„Na vážné věci!“

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.

„Mluvíš jako ti dospělí!“

To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“

Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“

„Cože to je?“

„Pýchavka!“

Malý princ byl teď hněvem celý bledý.

Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.

Ukázka:

Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě ma

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Malý princ: Antoine de Saint-Exupéry

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Povídky malostranské

Obsah díla

Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

1. Kapitola

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

2. Kapitola

Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se 

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Babička

Obsah pověstí

Staré pověsti české

O Čechovi

Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.

K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.

Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.

O Krokovi a jeho dcerách

Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Staré pověsti české

Charakteristika sama sebe

Osnova

  1. Kdo jsem
  2. Moje povaha
  3. Já a rodina
  4. Nejlepší přátelé
  5. Vztah k Liberci
  6. Škola
  7. Moje zájmy
  8. Co si o sobě myslím
  9. Shrnutí

Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.

Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“.
Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve&

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Charakteristika

Citáty

Většina známých citátů od Williama Shakespeara pochází z jeho knih, ať už se jedná o divadelní hru nebo báseň. Řada Shakespearových citátů je parafrázována a je stále považována za aktuální. Častým tématem vybraných citátů je láska. Citátů by ale mnoho být mnohem více, téměř z každého jeho díla se dá mnoho věcí citovat.

  • „Ach, ona teprv učí zářit svíce. Jak v uchu černochově náušnice žhne v tváře její spanilost, nad lidský pomysl i nad žádost. Jako když holubička k vranám sedne, tak jiných krása vedle její bledne... Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne! Já lásku neznal do dnešního dne.“
  • „Anonym nikdy za nic nestojí, nechť sám své jméno považuje za nic.“
  • „A ty vaše malovánky taky dobře znám! Pánbůh vám dal jeden obličej a vy si děláte druhý. Vrtíte se a kroutíte, šepláte a zpotvořujete jména božích tvorů a z hříšné vypočítavosti ze sebe děláte putičky.“ (Hamlet)
  • „Ať smutnou výstrahou nám provždy je ten příběh Romea a Julie.“
  • „Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...“
  • „Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.“
  • „Bohatý cit je chudý na slova, nemá se krášlit, sám je krásný dost...“
  • „Být či nebýt, to je, oč tu běží.“
  • „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.“
  • „Co když je láska plamenem, jenž vyšlehává z překvapení? Až shoří vše, co bylo v něm, zhasne a bude po plameni, jenž vyšlehával z překvapení a byl jen pouhým plamenem.“
  • „Co je člověk, když žije jenom proto, aby spal a jedl? Nic víc než zvíře, nic víc. Ten, kdo nám dal tak velkou schopnost myslet, nazírat věci minulé i příští, zajisté nechtěl, aby božský rozum v nás zahníval a tlel.“ (Hamlet)
  • „Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ (Romeo a Julie)
  • „Čas ubíhá různě - podle toho s kým.“
  • „Čisté srdce se snadno nepoleká.“
  • „Ďábel i Bibli cituje, když mu to přijde vhod.“
  • „Dobrá pověst je nicotná a velmi nesprávná představa, často se získá bez zásluhy a ztratí bez viny.“
  • „Dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou lásku.“
  • „Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“
  • „Dobře se oběsit - to vyloučí možnost špatně se oženit.“
  • „Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá.“
  • „Hle, jakou metlou nebe trestá zášť! Skrz lásku zahubilo vaši radost...“
  • „Chyť okamžik za pačesy!“
  • „Jakmile potkáte ženu, která vám zůstala dlužna odpověď, do
  • (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek William Shakespeare

    Popis kamarádky Andrey

    Osnova:

    1. Moje Andrea

    2. Její postava

    3. Andrein obličej

    4. Její tělo

    5. Způsob oblékání

    6. Způsob řeči a chůze

    7. Její zájmy a záliby

    8. Její výrazné vlastnosti

    9. Závěr

    V mém životě zaujímají přátelé velmi důležité místo, bez nich bych se cítila velmi osamělá a postrádala bych tak v životě to správné „koření“. A právě takovým kořením mého života je moje skvělá kamarádka Andrea Soukupová. Andrea je o několik let starší než já a letos ji čekají významné osmnácté narozeniny. Andrea navštěvuje místní gymnázium a je ve třetím ročníku. Její rodiče vlastní ve městě restauraci, která je velmi oblíbená mezi turisty i místními obyvateli.

    Andrein vzhled není typicky dívčí, naopak na první pohled si ji může řada lidí splést s chlapcem, čemuž nahrává i její vysoká, hubená a trochu chlapecká postava. Andy rozhodně nepatří k dívkám typu „krev a mléko“. Naopak na jejím těle se moc tuku, ale ani svalů nenachází.

    Typický pro ni je i její krátký, rozježený účes, který i svou barvou odvádí pozornost od jejího hubeného obličeje. Andrea už totiž dva roky ráda střídá různé barvy vlasů a momentálně se dostala k modré barvě. Její dříve černé vlasy tedy obohatila o velké množství modrých pramenů, její vlasy teď působí více modré než černé. I její tvář ale dokáže člověka zaujmout. Její zelené oči se ukrývají za tmavými obroučkami brýlí a pod hustým, tmavým a neupraveným obočím. Její malé oči jsou zároveň ale rámované dlouhými řasami, které jí kdekdo závidí. Její malý nosík působí roztomile, ale trochu nepatřičně v porovnání s její velkou pusou, která ukrývá řady dokonalých a bělostných zubů. Zubům Andrea věnuje patřičnou pozornost, protože ví, že svým úsměvem dokáže obměkčit i největšího zarytce.

    Jak jsem již zmínila, pro Andy je typické, že její postava působí chlapeckým dojmem. Její hrudník je plochý a celé tělo působí spíše hubeně, než štíhle. Sama o sobě říká, že vypadá jako hošík, který se příliš rychle „vytáhnul“ do výšky, ale zapomněl u toho nabrat nějaký ten sval. Výrazné má Andrea i dlaně rukou, jsou totiž často plné mozolů a ztvrdlé kůže. Její tělo také bývá velmi často pokryté škrábanci a modřinami. Ještě se snad nestalo, aby na svém těle neměla ani jednu modřinu, nebo škrábanec.

    Andrein styl oblékání je velmi svérázný, oblékne si cokoliv má ve skříni a ani ji příliš nevadí, že to k sobě zrovna nepasuje. I přesto jí to ale sluší. Andrea pochází z bohatší rodiny, a proto má v šatníku i řadu velmi drahých kousků. Stejně tak ale klidně nosí i oblečení ze „sek

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Popis kamarádky

    Charakteristika kamaráda Adama

    Osnova:

    1. Představení kamaráda

    2. Vzhled Adama

    3. Jeho vlastnosti

    4. Adamova rodina

    5. Adam ve školce a ve škole

    6. Adam a příroda

    7. Jeho záliby

    8. Závěr

    Jako malé dítě jsem se velmi kamarádila s chlapcem jménem Adam Kováč. Byli jsme s Adamem sousedé, a proto nás rodiče přihlásili i do stejné školky, kde jsme se seznámili a hned první den se z nás stali nerozluční přátelé. Adamovi je teď stejně jako mně šestnáct let, bohužel jsme se už čtyři roky neviděli.

    Adam byl jako chlapec vysoký a velmi hubený. Moji rodiče o něm říkali, že je samá ruka, samá noha. Byl neustále v pohybu, a proto mu nedělalo problém udržet svoji postavu. Na Adamovi se mi vždy velmi líbily jeho kudrnaté a blonďaté vlasy, které mu dodávaly vzhled roztomilého andílka. Stejně tak výrazné byly i jeho tmavě modré oči, které se na mě usmívaly za každé situace. Zajímavě působil i jeho nos, protože měl u kořene malou bouličku a nos tak nebyl úplně rovný. To bylo způsobené naši nehodou v dětství, kdy jsme společně spadli z houpačky. Adamova věčně usmívající se ústa k sobě vždy také dokázala přitáhnout pozornost. Adam byl jako dítě sportovní typ a důležité pro něj bylo pohodlí, své oblečení nikdy neřešil, hlavní pro něj bylo, aby se v tom dalo běhat a šplhat po stromech.

    Adam už jako dítě ve školce (a i později) měl velkou řádku dobrých vlastností, ale našly se také vlastnosti, kterými se nemohl úplně chlubit. Už jako malý předškolaček byl velmi oblíbený pro svou štědrost. Nikdy nebyl lakomý a vždy se o vše rozdělil, ať už se jednalo hračky ve školce, opsání domácího úkolu, nebo poslední žvýkačku v balíčku. Důležité pro něj bylo, aby lidé kolem něj byli spokojení. Adam byl vždy také velmi usměvavý, pokud viděl někoho nešťastného, dělal vše proto, aby mu na tváři vyloudil alespoň malý úsměv. Pokud se mu to nepodařilo, tak se tím velmi trápil. Už ve školce těžce nesl jakékoliv konflikty, vše raději řešil mírumilovnou cestou. Při jakékoliv domácí práci, činnosti ve školce ale i hře, byl vždy velmi pečlivý a poctivý. Už u hraní společenských her nesnášel jakékoliv podvody, nebo nepřesné vyjadřování. Pro jeho dobré vlastnosti a úžasnou pozitivitu ho lidé měli vždy velmi rádi, a proto tolerovali i jeho negativní vlastnosti obzvlášť určitou bojácnost. Bál se neznámých lidí ale i neznámých situací, nevyhledával je a vždy mu chvíli trvalo než se v nich rozkoukal, a tak svou ustrašenost překonal. Adam nepatřil k agresivním a vzteklým dětem, ale ani k těm stateč

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Charakteristika kamaráda

    Smuteční řeč na pohřbu tatínka

    Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

    Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega Emil Novotný. Jeho odchod z tohoto světa byl dlouhý a velmi bolestivý, i přesto můj otec snášel statečně vše, co si pro něj paní smrt nachystala. Bojoval s ní, nevzdával se a nic jí nedal zadarmo. Do svého posledního okamžiku na tomto světě se snažil, abychom na něj mohli být právem pyšní. Bojoval proti své zákeřné nemoci pro nás, nejen proto, aby mohl být s námi, ale hlavně proto, aby nám byl vzorem, ukázal nám, že se nikdy nemáme vzdávat, ani když dopředu víme, že vyhrát nemůžeme. Můj otec se stal pro mě a mé blízké stal ideálem nejen toho, jak by člověk měl prožít svůj život, ale i toho, jak by si měl svůj život chránit. Dovolte mi, abych vás teď i já trochu jeho životem inspiroval.

    Můj tatínek se narodil před jednašedesáti lety do lékařské rodiny. Na své dětství prožité v Rožnově pod Radhoštem vždy velmi rád vzpomínal, na jeho prohánění s kamarády po místních lesích, plavení se po řekách, i rajtování koní na rozlehlých loukách. Od malička patřil k těm lidem, kteří se cítí nejlépe obklopení náručí přírody, i proto většinu dní svého dětství raději venku, než uzavřen s knihou doma. Právě jeho láska k přírodě byla příčinou konfliktu s jeho rodiči, kteří si velmi přáli, aby se i jejich syn mohl pyšnit vysokoškolským diplomem a aby kráčel v jejich stopách. Můj otec ale netoužil jít po cestičce, kterou mu jeho drazí rodiče vyšlapali, raději si zvolil vlastní cestu, plnou životních výmolů, odboček i zajížděk. Navzdory přání rodičů se stal lesníkem. Práce, která se mohla zdát jeho rodičům podružná, získala v jeho rukou nové rozměry. Můj otec dělal vše, aby ji plnil co nejlépe. A protože se nikdy nebál těžké dřiny a přál si aspoň trochu usmířit své milované rodiče, současně při zaměstnání vystudoval i vysokou školu zaměřenou na lesní inženýrství. Jen díky jeho píli, neochoty vzdát se, i když byl během svého studia vystaven mnoho nelehkým situacím, se mu podařilo dokázat svým rodičům, že se o svou budoucnost dokáže postarat sám. Pýcha rodičů mu byla cenným zadostiučiněním. Můj tatínek byl zpočátku velmi šťasten, měl milující rodiče, dobré zaměstnání, krásné místo k žití. Při pohledu na šťastné ženaté přátele radující se ze svých potomků, cítil, že jim závidí. Sám si vel

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Vzory smutečního projevu

    Test z ukázek Malostranských povídek

    1. Ze které povídky je tato ukázka: „Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem; s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že si staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na mši, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši!
    2. Ze které povídky je tato ukázka: „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní ......., „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý neviděli mrtvolu, ať se obrátí, kam chtějí. Takhle je líp, nebožtíka je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jakoby se na nás i z toho zrcadla usmíval.“
    3. Ze které povídky je tato ukázka: „Honem okna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob-

      „Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noci spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! Duc! (dělá, jakoby ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Viď, mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)

      Pěkná žínka, luzné podívání, ale, - ! Dívám se upřeně do zákoníku.“

    4. Ze které povídky je tato ukázka: „Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za ním, pobádá je, aniž by mu určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“, vezme děvče za ruku a vede ji nedaleko mezi hroby. Sundá z jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěší tam nový, složený z bílých a černých umělých květin.“
    5. Ze které povídky je tato ukázka: „Nejveseleji jakoby ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů „U Dvou slunců“ a „Hlubokého sklepa“. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování.
    6. Ze které povídky je následující ukázka: „Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.“
    7. Ze které povídky je tato ukázka: „Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak...“
    8. Ze které povídky je tato ukázka: „Mnohý lehkovážný si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou bránou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo např. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil.
    9. Ze které povídky je tato ukázka: „Krásnooká se otočila, vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouře dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.“
    10. Ze které povídky je tato ukázka: „Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i ve společnosti. Za prvé: Vlažné, usměvavé krásné dny a při nastalém teple rýma. Za druhé: cikorky konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuji milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji.
    11. Ze které povídky je tato ukázka: „Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili jen, když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšimnul.“
    12. Ze které povídky je tato ukázka: Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti. Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám! Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí a vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.“
    13. Ze které povídky je tato ukázka: „Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně ...... zpečetěn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“, nebo: „Jsme chudí, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“
    14. Ze které povídky je tato ukázka: „Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky...“

      „Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přece, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat.“

      „Mysleli jste snad,“ zašeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohatý, a já vskutku...

    15. Ze které povídky je následující ukázka: „Celé město o něm mluvilo. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata si ho prý hleděli získat za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale on byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil z pavlače vodou.
    16. Ze které povídky je tato ukázka: „Sotva usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „bába milionová“. Jiné žebračky slibovaly, že pán bůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „milionů a milionů“. Milionová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu ... . Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Sama drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.“
    17. Ze které povídky je tato ukázka: „Ostatně nemohu říci, že bych byl v chrámové té samot cítil tesknotu, strach. Také proč? Byl jsem si sice vědom neobyčejnosti svého podniku, ale žádné chyby, žádné vědomí hříchu neskličovalo a netisklo duši mou, naopak cítil jsem se nadšeným, povzneseným. Náboženské nadšení jakoby ze mne bylo učinilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy předtím – a přiznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Jinde a jindy bych se bál třeba strašidel – ale zde v kostele nemšla strašila přece pražádné moci!“
    18. Ze které povídky je tato ukázka: „Ale u „hlubokého sklepa“ stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně ... zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař“ – osud jeho byl rozhodnut.“
    19. Ze které povídky je tato ukázka: „Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jakoby byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl si, krev mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jako předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
    20. Ze které povídky je tato ukázka: „Kupko, kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“

      „Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že pokaždé při tom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“

      „Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“

    21. Ze které povídky je tato ukázka: „V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský oblek, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu a v létě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejistě jako na slabé šťopce. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale ...... vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova.
    22. Ze které povídky je tato ukázka: „Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra.“
    23. Ze které povídky je tato ukázka: „Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se k smrti zahanben – zoufale nešťasten – hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jíž to jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.“



    Zdroj: článek Test z ukázek Povídek malostranských

    Charakteristika maminky

    Osnova

    1. Moje maminka
    2. Její vlastnosti
    3. Vztah k naší rodině
    4. Maminčiny kamarádky
    5. Maminčin vztah k našemu okolí
    6. Práce
    7. Zájmy
    8. Co si o sobě maminka myslí
    9. Shrnutí

    K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.

    Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.

    Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Charakteristika

    Rozbor díla Divá Bára

    Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)

    Charakteristika spolužačky Aleny

    Osnova:

    1. Alena

    2. Její vzhled

    3. Aleny povaha

    4. Alena a rodina

    5. Alena ve škole

    6. Alena a příroda

    7. Její zájmy a schopnosti

    8. Můj vztah k Aleně

    9. Shrnutí

    Pro dnešní charakteristiku jsem si ze třídy vybrala osobu, s níž se příliš nekamarádím, přestože podle mě patří k hodným a obětavým lidem. Aleně je patnáct let a pochází z vesnice ležící deset kilometrů od našeho města, a proto musí každý den do školy dojíždět. Alena žije v domě se svými rodiči, sourozenci a i prarodiči. Alena je velmi osobitá dívka.

    Na první pohled Alena příliš nezaujme, dá se říct že, vypadá velmi průměrně. Není příliš vysoká, ale ani malá, není tlustá, ale ani hubená. Má dlouhé hnědé vlasy, které ale nosí většinou rozpuštěné, což působí dost neupraveně. Její obličej je obvykle schovaný pod vlasy, takže jeho rysy nejsou zcela zřetelné. Její oči mají nudnou šedou barvu a ani její nos a ústa nejsou nijak výrazná. Alena nevyniká nijak vzhledem, ale ani stylem oblékání. Obvykle nosí obyčejné džíny s jednoduchým tričkem a sportovní mikinou.

    Přestože na to Alena nevypadá, je to velmi cílevědomá dívka, která jde tvrdě za vítězstvím. Pokud se rozhodne, že v něčem vyhraje, tak jí nic nezastaví a je lepší jít jí z cesty. Ráda lidem pomůže, ale jen v případě, že to nijak neohrozí její cíl. Pokud se tedy rozhodne, že bude nejlepší v matematice, tak nikomu nijak neporadí, aby nehrozilo, že ji dotyčný předběhne. Dobré výsledky ve škole a ve sportu, to je asi to jediné, co Alena případně závidí ostatním. Rozhodně jí ale nevadí, že jiné dívky chodí lépe oblékané, že jsou hezčí než ona. To pro Alenu není důležité. Ve třídě jsme si ji zvolili za předsedu, protože všichni vědí, že je Alena spravedlivá, nikomu nikdy nenadržuje. Není pro ni důležité, jestli danou osobu má ráda, nebo ne. Ve třídním kolektivu nemá Alena žádné problémy, všichni ji berou takovou, jaká je. Horší to je v situaci s cizími kluky, při komunikaci s nimi působí naše Alena jako plachá, nespolečenská a stydlivá dívka. Nikdy nevěří, že by se někomu mohla líbit, je v tom dost pesimistická.

    Alena má velkou rodinu a s většinou z ní žije. Má další čtyři sourozence a všichni jsou mladší než ona. Její rodiče jsou velmi zaměstnaní, takže se o sourozence musela a stále musí starat ona. Vodí je do školy, chystá jim svačiny, hlídá je venku, v podstatě jim nahrazuje rodiče. Je velmi obětavá, nikdy si na to nepostěžuje, přestože všichni vědí, že kvůli tomu nemá tolik času na své zájmy. Spolu s nimi

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Charakteristika spolužačky

    Smuteční projev pro maminku

    Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,

    Život každého z nás provází velké množství ztrát. Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta této obětavé ženy Barbory Strakové je těžká nejen pro nás, její milovanou rodinu, ale i pro Vás, její přátelé, známé i kolegy. Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, má maminka by si to nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Říkávala, že i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti. A i její poslední okamžiky na tomto světě byly plné přání, abychom po této cestě společně kráčeli s milou vzpomínkou na ni, na ženu, která do posledního okamžiku nemyslela na sebe, ale jen a pouze na své blízké. Její ztráta nás bolí, ale radujeme se z toho, že jsme dostali šanci těšit se z maminčiny přítomnosti a z její lásky, kterou šířila mezi své blízké po celý svůj život. Dovolte mi, abych se s Vámi jménem naší zarmoucené rodiny podělila o to, kým pro nás má maminka Barbora Straková byla.

    Má milovaná maminka se v létě roku 1970 narodila na severu Čech mladému hajnému a jeho ženě. Stala se jejich nejstarší dcerou, která jim v průběhu let pomáhala vychovávat další tři děti, samé chlapce. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi ovlivnilo, stejně jako otec, který jí učil vše, co znal a co tolik miloval. Už jako malé dítě se naučila rozpoznat hlasy ptáků a podle stop lehce poznala, které zvířátko se prohánělo lesními houštinami. Vždy otci pomáhala starat se o řadu lesních zvířátek, která kvůli svým nemocem skončila u domu hajného. Stejně tak ho každý víkend doprovázela na jeho lesních toulkách a návštěvách blízkých i dalekých krmelců, u kterých společně pozorovali krmící se zvěř. Jejich společné chvíle v lesích pro ni byly vším, naučila se les a jeho obyvatele velmi milovat, i proto v ní ticho v temných lesích nikdy nevzbuzovalo strach jako v mnohých z nás, ale vždy jen krásné vzpomínky, pocit domova a blízkosti milovaného otce. I jeho vlivem se rozhodla pro studium veteriny, přestože jí řada lidí odrazovala a místo těžkého studia jí doporučovala usadit se a starat se o děti. Přestože studium bylo velmi náročné, maminka se nevzdávala a usilovně bojovala. Má maminka se ale ve svých cílech n

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Vzory smutečního projevu

    Přání k narozeninám pro ženu

    Ať dnešní narozeniny jsou tou příležitostí správnou, aby sis radost udělala a problémům vale dala.

    ~

    Ať je dnešek hustý, splní se seznam tlustý tvých nejtajnějších přání, jsi šťastná k nepoznání.

    ~

    Ať je krásný svět a ty jsi jeho květ ze všech nejhezčí, k narozeninám vše nejlepší.

    ~

    Ať jsi stále stejně hravá, nikdy nedojde ti šťáva, tvá radost je vždycky pravá a jen to dobré se ti stává. Nádherné narozeniny.

    ~

    Ať každý ti závidí, co tvé oči uvidí, poznáš všechny divy světa a lidé říkají: Tohle je ta nejšťastnější žena pod sluncem, každý okamžik je pro ni sen.

    ~

    Ať kvetou růže na Tvé tváři, ať štěstí z Tvých očí září, abys nepoznala v srdci chlad, to Ti chci k narozeninám přát.

    ~

    Ať lásku nemusíš skrývat a můžeš se dopředu dívat, do růžové budoucnosti, kde užiješ si do sytosti svého vysněného prince, padne tvá strana mince. Skvělé a nezapomenutelné narozeniny.

    ~

    Ať narozeninový den přinese ti sen, který sis nejvíc přála, a aby oslava za to stála, srdečně přeje XXX.

    ~

    Ať narozeniny jsou sen, který změní každý tvůj den, a od teď jsi pořád šťastná, tvoje budoucnost je jasná.

    ~

    Ať narozeniny kouzelnou moc mají a co jenom chceš, ti dají, ať spokojená jsi, jak to jenom jde, a velká pohádka tvůj život je.

    ~

    Ať narozeniny se promění v nezastavitelné řádění, naprosto dokonale se vyblbneš a pořád šťastná, zdravá jseš.

    ~

    Ať narozeniny se promění v účinnou zbraň proti trápení a od dnešního rána už nikdy nejsi sama.

    ~

    Ať narozeniny ti vyjdou, všichni, které chceš, přijdou, šťastná jsi, zdravá a veselá, abys jen radosti v životě měla.

    ~

    Ať narozeniny vše změní, v tvé duši smutku není, štěstím záříš celá, prostě to chybu nemá.

    ~

    Ať sluníčko se na tebe usmívá, na dnešku není skvrnka jediná a nic nebrání, aby sis splnila všechno, o čem jsi kdy snila.

    ~

    Ať šťastná jsi jak blecha, všechno špatné už tě nechá, ať zdravá jsi jak rybička a v ničem není chybička, ať lásku máš největší, přejeme ti to nejlepší k tvým dnešním narozeninám, velkou radost děláš nám.

    ~

    Ať tak nádherný je svět, že nechceš vrátit zpět ani jednu z věcí, které jsi udělala, to a mnohem víc ráda bych ti popřála. Vše nejlepší k narozeninám.

    ~

    Ať ta tvoje padesátka jak hvězdička září, vždyť jsi teprv na půl cesty, daleko je stáří.

    ~

    Ať tvá růže kvete a rozhodně se plete, ten, kdo říká opačně, měj se prostě senzačně. Vše nejlepší k narozeninám.

    ~

    Ať vítr ve vlasech vyzná se v tvých snech a bůh ho vyslyší, tvé srdce utiší.

    ~

    Ať život ti dává, co jen chceš, mám tě ráda, ať šťastná jseš.

    ~

    Boty, ka

    (...více se dočtete ve zdroji)

    Zdroj: článek Blahopřání k narozeninám pro ženu

    Autor obsahu

     Mgr. Jitka Konášová


    nikdo slovni druh
    << PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
    nikdy slovní druh
    NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
    novinky a zajímavosti

    Chcete odebírat naše novinky?


    Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo třináct.