ONI MI DONESLI ČESKÝ PRAVOPIS

Charakteristika sama sebe

Osnova

1. Kdo jsem
2. Moje povaha
3. Já a rodina
4. Nejlepší přátelé
5. Vztah k Liberci
6. Škola
7. Moje zájmy
8. Co si o sobě myslím
9. Shrnutí

Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.

Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“.
Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Charakteristika

Příběh

Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ – MODERNÍ ČESKÝ KRÁL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mirek.

Zdroj: příběh Andrej Babiš – moderní Český král

Velikonoční koledy pro děti

Velikonoční koledy pro děti bývají tradičnější. Tématem bývá prosba o vajíčko, případně něco jiného dobrého. Absolutní většina koled je pro chlapce. Koled pro dívky je opravdu minimum a jedná se o určitou odpověď na příchod koledníků. Věk koledníků se odráží často ve výběru koledy. Malé dítě se nebude učit dlouhou koledu. Je třeba si uvědomit, že koledy jsou si velmi podobné a někdy se liší jen několika slovy. Smysl koled ale obvykle zůstává stejný.

Ukázka velikonočních koled pro dívky

KROPENATÁ SLEPIČKA

Kropenatá slepička

snesla bílá vajíčka,

obarvím je, vymaluji,

všechny chlapce podaruji,

pentličky si nastříhám,

na pomlázku jim je dám.

KOLEDNÍCI

Koledníci jdou,

pomlázku nesou,

zpívají koledy,

„vajíčko dejte mi“.

Ať je pěkně malované,

od srdíčka darované.

TOHO JÁ RÁDA MÁM

Komu já vajíčko daruju,

toho já upřímně miluju,

komu já vajíčko dám,

toho já ráda mám.

HODY, HODY

Hody, hody, slepičko, dej mi jedno vajíčko.

Já jej s láskou vybarvím, na výslužku připravím.

Až přijde milý ráno k nám, já mu pak to vejce dám.

ČOKOLÁDA

Stavil se u mě zajíček.

Nechal tu pro tebe balíček.

Je v něm spousta čokolády.

Tak neváhej, máš ho tady.

Ukázka Velikonočních koled pro kluky

HODY, HODY DOPROVODY

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,

nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,

slepička vám snese jiný,

za kamny v koutku,

na vrbovým proutku,

proutek se ohýbá,

vajíčko kolíbá,

proutek se zláme,

slepička z něj spadne.

Vajíčko se odkoulí

do strejčkovy stodoly,

vajíčko křáp, slepička kdák,

panímámo, máte mi ho dát!

JÁ JSEM MALÝ ZAJÍČEK

Hody, hody, doprovody,

já jsem malý zajíček,

utíkal jsem podle vody,

nesl košík vajíček.

Potkala mě koroptvička,

chtěla jedno červené,

že mi dá lán jetelíčka

a já říkal: Ne, ne, ne.

Na remízku mezi poli,

mám já strýčka králíčka,

tomu nosím každým rokem,

malovaná vajíčka.

POMLÁZKA

Upletl jsem pomlázku,

je hezčí než z obrázku,

všechny holky, které znám,

navštívím a vymrskám,

než mi dají vajíčko,

vyplatím je maličko.

MALÝ KOLEDNÍČEK

Já jsem malý koledníček, tetičko,

přišel jsem si pro červený vajíčko.

Pro vajíčko červený,

pro koláč bílý, jsem-li já vám, tetičko,

koledníček milý?

PANÍMÁMA

Panímámo zlatičká, darujte nám vajíčka,

nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička

do horního rybníčka

a z rybníčka do louže,

kdo jí odtud pomůže?

PANÍ KMOTRA

Paní kmotra, slyšte chásku,

přicházíme na pomlázku,

opentlené žilky máme,

kdo nám nedá, uhlídáme!

Paní kmotra, nemeškejte

barevná vajíčka dejte.

SKŘIVÁNEK

Zas skřivánek zpívá

a svítí sluníčko,

dojdi k&n

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Velikonoční koledy

Příběh

Ve svém příspěvku BOHUMIL HRABAL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarda Soukenka.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Bohumil Hrabal

REFERÁT NA KNIHY

Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea

Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.

Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.

Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.

Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jules Verne

Příběh

Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ EMAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Líba Beránková.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kocour jiri.

Zdroj: příběh Andrej babiš email

Obsah pověstí

Staré pověsti české

O Čechovi

Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.

K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.

Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.

O Krokovi a jeho dcerách

Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času s

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Staré pověsti české

Poradna

V naší poradně s názvem MUSÍ NEBO MUSEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Poláková.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Musí nebo musejí

FAQ – Často kladené otázky

Kdy se píše my s tvrdým y?

Vždy tehdy, když zájmeno označuje podmět v množném čísle, tedy skupinu osob včetně mluvčího.

Kdy se píše mi s měkkým i?

Pokud jde o 3. pád osobního zájmena já a lze se ptát komu nebo čemu.

Je možné, aby bylo mi podmětem?

Ne, tvar mi nikdy nemůže být podmětem věty.

Jak poznám správný tvar ve větě „mi/my všichni“?

Spojení „všichni“ vždy ukazuje na podmět, proto se správně píše my všichni.

Pomůže mi nahrazení zájmena jiným slovem?

Ano, nahrazení slovem „naše skupina“ nebo „mně“ je velmi účinná kontrola.

Je rozdíl mezi mi a mně?

Významově ne, rozdíl je pouze ve formě – mi je krátký tvar, mně dlouhý.

Dělají chyby v my a mi i dospělí?

Ano, patří to k nejčastějším pravopisným chybám i v běžných textech.

Jak se my a mi nejlépe naučit?

Porozuměním mluvnické funkci a pravidelným procvičováním na krátkých větách.

Je pravopis my a mi důležitý i mimo školu?

Ano, správné psaní působí profesionálně a zvyšuje důvěryhodnost textu.

Zdroj: článek Pravopis my / mi

Příběh

Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ – MODERNÍ ČESKÝ KRÁL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tereza.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marie.

Zdroj: příběh Andrej Babiš – moderní Český král

Zájmena osobní

Osobní zájmena jsou uzavřenou skupinou slov, jejichž úkolem je označovat roli osoby v komunikaci a odkazovat.

Řadí se sem zájmeno já, která označuje mluvčího, zájmeno ty, které označuje adresáta. Zájmena ona, ono, on označují předmět komunikace. Zájmeno my označuje mluvčího a  další osoby, zájmeno vy adresáta a další osoby. Zájmena oni označují předměty komunikace.

Do této skupiny se řadí i zvratné zájmeno se. Toto zájmeno se používá tehdy, když se něco přivlastňuje podmětu.

Je důležité si uvědomit, že tyto zájmena se skloňují a že do této skupiny patří všechny tvary těchto zájmen

Zájmena osobní: já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, se a všechny jejich tvary

Skloňování osobních zájmen já, ty, on, ona, ono v jednotném čísle:

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Všechna zájmena

Příběh

Ve svém příspěvku PRAVOPIS MY / MI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Michal.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: příběh Pravopis my / mi

LILIE

Umřela panna v době jarních let,

jako když uschne mladé růže květ;

umřela panna, růže v poupěti —

škoda jí, škoda v zemi ležeti!

~

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,

tam bývá nářek sirotků a vdov,

tam slzí hořkých mnoho plynulo:

srdéčko mé by hořem hynulo.

~

„Pochovejte mne vpod zelený les,

tam na mém hrobě kvésti bude vřes;

ptáčkové mi tam budou zpívati:

srdéčko moje bude plesati.“

~

Neminul ještě ani rok a den,

hrob její drobným vřesem povlečen;

nepřišlo ještě ani do tří let,

na jejím hrobě vzácný květe květ.

~

Lilie bílá — kdo ji uviděl,

každého divný pojal srdce žel;

lilie vonná — kdo jí pocítil,

v každém se touhy plamen roznítil. —

~

„ „Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!

chce mi se na lov pod zelenou chvoj,

chce mi se na lov pod jedlový krov:

zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“ “

~

Halohou! halou! v chrtů poštěkot,

příkop nepříkop — hopl a plot neplot:

pán na vraníku napřaženou braň,

a jako šipka před ním bílá laň.

~

„ „Halohou! halou! vzácná moje zvěř,

nespasí tebe pole ani ker!“ “

Zdviženo rámě, jež ji probije —

tu místo laňky — bílá lilie.

~

Pán na lilii hledí s údivem,

rámě mu kleslo, duch se tají v něm;

myslí a myslí — prsa dmou se výš,

vůní či touhou? kdo mu rozumíš?

~

„ „Hoj sluho věrný! ku práci se měj:

tu lilii mi odtud vykopej ;

v zahradě své chci tu lilii mít —

zdá mi se, bez ní že mi nelze být!

~

Hoj sluho věrný, důvěrníče můj !

tu lilii mi střež a opatruj,

opatruj mi ji pilně v den i noc —

divná, podivná k ní mě pudí moc!“ “

~

Opatroval ji jeden, druhý den;

pán její vnadou divně přeblažen.

Leč noci třetí, v plné luny svit,

pospíchá sluha pána probudit.

~

„ „ „Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:

tvá lilie se vláčí po sadě;

pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:

tvá lilie si divný vede hlas!“ “ “ —

~

„Životem vratkým smutná živořím,

co v poli rosa, co na řece dým:

jasně slunečný svitne paprslek —

rosa i pára, i můj zhyne věk!“ —

~

„ „Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;

před sluncem jistou ochranu ti dám:

zdi pevné budou tvojí záštitou,

ač, duše milá, budeš chotí mou.“ “

~

Vdala se za něj; blaze bydlila,

až i synáčka jemu povila.

Pán hody slaví, štěstí svého jist;

tu mu královský posel nese list.

~

„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,

„chci, aby zejtra ke službě mi stál;

chci, aby přijel každý věrný lech,

potřeba velká — všechno doma nech.“

~

Smutně se loučil s milou chotí svou,

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Příběh

Ve svém příspěvku POHROMADĚ NEBO PO HROMADĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Denisa.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tadeáš.

Zdroj: příběh Pohromadě nebo po hromadě

VODNÍK

I

Na topole nad jezerem

seděl Vodník pod večerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Šiju, šiju si botičky

do sucha i do vodičky:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —

šiju, šiju si kabátek:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.

~

Zelené šaty, botky rudé,

zejtra moje svatba bude:

Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.“

II

Ráno, raníčko panna vstala,

prádlo si v uzel zavázala:

„Půjdu, matičko, k jezeru,

šátečky sobě vyperu.“

~

„ „Ach nechoď, nechoď na jezero,

zůstaň dnes doma, moje dcero!

Já měla zlý té noci sen:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

~

Perly jsem tobě vybírala,

hile jsem tebe oblíkala,

v sukničku jako z vodních pěn:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

~

Bílé šatičky smutek tají,

v perlách se slzy ukrývají,

a pátek nešťastný je den,

nechoď, dceruško, k vodě ven.“ “ —

~

Nemá dceruška, nemá stání,

k jezeru vždy ji cos pohání,

k jezeru vždy ji cos nutí,

nic doma, nic jí po chuti. —

~

První šáteček namočila —

tu se s ní lávka prolomila,

a po mladičké dívčině

zavířilo se v hlubině.

~

Vyvalily se vlny zdola,

roztáhnuly se v šírá kola;

a na topole podlé skal

zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy

jsou ty vodní kraje,

kde si v trávě pod leknínem

rybka s rybkou hraje.

~

Tu slunéčko nezahřívá,

větřík nezavěje:

chladno, ticho — jako žel

v srdci bez naděje.

~

Neveselý, truchlivy

jsou ty kraje vodní;

v poloutmě a v polousvětle

mine tu den po dni.

~

Dvůr Vodníkův prostranný,

bohatství v něm dosti:

však bezděky jen se v něm

zastavují hosti.

~

A kdo jednou v křišťálovou

bránu jeho vkročí,

sotva ho kdy uhlédají

jeho milých oči. —

~

Vodník sedí mezi vraty,

spravuje své sítě,

a ženuška jeho mladá

chová malé dítě.

~

„Hajej, dadej, mé děťátko,

můj bezděčný synu!

ty se na mne usmíváš,

já žalostí hynu.

~

Ty radostně vypínáš

ke mně ručky obě:

a já bych se radš viděla

tam na zemi v hrobě.

~

Tam na zemi za kostelem

u černého kříže,

aby má matička zlatá

měla ke mně blíže.

~

„Hajej, dadej, synku můj,

můj malý Vodníčku!

Kterak nemám vzpomínati

smutná na matičku?

~

Starala se ubohá,

komu vdá mne, komu?

však ani se nenadála,

vybyla mne z domu!

~

Vdala jsem se, vdala již,

ale byly chyby:

starosvati — černí raci,

a družičky — ryby!

~

A můj muž — bůh polituj !

mokře chod

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Poradna

V naší poradně s názvem ČJ PRAVOPIS MY BYLI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena Kurelová.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Čj pravopis my byli

Zkrácené obsahy dalších dílů

HARRY POTTER A TAJEMNÁ KOMNATA

Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.

S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Harry Potter: Joanne Rowlingová

POLEDNICE

U lavice dítě stálo,

z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo,

ty cikáně, mlčelo!

~

Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty:

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

~

Mlč! hle husar a kočárek —

hrej si! — tu máš kohouta!“ —

Než kohout, vůz i husárek

bouch, bác! letí do kouta.

~

A zas do hrozného křiku —

„I bodejž tě sršeň sám —!

že na tebe, nezvedníku.

Polednicí zavolám!

~

Pojď si proň, ty Polednice,

pojď, vem si ho zlostníka!“ —

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

~

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas — vichřice podoba!

~

„ „Dej sem dítě!“ “ — „Kriste pane!

odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť — Polednici!

~

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín:

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

~

A vinouc je, zpět pohlíží —

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží

blíž — a již je v zápětí.

~

Již vztahuje po něm ruku —

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

~

Tu slyš: jedna — druhá — třetí

poledne zvon udeří;

klika cvakla, dvéře letí —

táta vchází do dveří.

~

Ve mdlobách tu matka leží,

k ňadrám dítě přimknuté:

matku zkřísil ještě stěží,

avšak dítě — zalknuté.

ZLATÝ KOLOVRAT

I

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán,

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

jede sám a sám.

~

A před chalupou s koně hop!

a na chalupu; klop, klop, klop!

„Hola hej! otevřte mi dvéře,

zbloudil jsem při lovení zvěře,

dejte vody pít!“

~

Vyšla dívčina jako květ,

neviděl také krásy svět;

přinesla vody ze studnice,

stydlivě sedla u přeslice,

předla, předla len.

~

Pán stojí, nevěda co chtěl,

své velké žízně zapomněl;

diví se tenké, rovné niti,

nemůže očí odvrátiti

s pěkné přadleny.

~

„Svohodna-li jest ruka tvá,

ty musíš býti žena má!“

dívčinu к boku svému vine —

„ „Ach pane! nemám vůle jiné,

než jak máti chce.“ “

~

„А kde je, děvče, máti tvá?

Nikohoť nevidím tu já.“ —

,, „Ach pane! má nevlastní máti

zej tra se s dcerou domů vrátí,

vyšly do města.“ “

II

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede zase pán;

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

přímo k chaloupce.

~

A před chalupou s koně hopl

a na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola! otevřte, milí lidi,

ať oči moje brzo vidí

potěšení mé!“

Vyšla babice, kůže a kos

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Poradna

V naší poradně s názvem PRAVOPIS VYKÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jozef Vacval.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Pravopis vykání

ZÁHOŘOVO LOŽE

I

Šedivé mlhy nad lesem plynou,

jako duchové vlekouce se řadem;

jeřáb ulétá v krajinu jinou —

pusto a nevlídno ladem i sadem.

Vítr od západu studeně věje,

a přižloutlé listí tichou píseň pěje.

Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni

listové na dubě šepcí ji znova:

ale málokdo pochopuje slova,

a kdo pochopí, do smíchu mu není.

~

Poutnice neznámý v hábitě šerém,

s tím křížem v ruce na dlouhé holi,

a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,

kam se ubíráš nyní pod večerem?

kam tak pospícháš? tvá noha bosa,

a jeseň chladná — studená rosa:

zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,

dobréhoť hosta každý rád vidí. —

~

Poutníče milý! — než tys ještě mladý,

ještě vous tobě nepokrývá brady,

a tvoje líce jako pěkné panny —

ale což tak bledé a smutně zvadlé,

a tvoje oči v důlky zapadlé!

Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?

snad že neštěstí tvé tělo svíží

lety šedivými dolů к zemi níží?

~

Mládenče pěkný! nechoď za noci,

možné-li, budem rádi ku pomoci,

a při nejmenším snad potěšíme.

Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:

neníť bez léku nižádného želu,

a mocný balzám v důvěře dříme. —

~

Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,

neníť ho možné ze snův vytrhnouti!

a tam již zachází v chrastině jedné:

pán bůh ho posilň na jeho pouti!

II

Daleké pole, široké pole,

předlouhá cesta přes to pole běží,

a podlé cesty pahorek leží,

a dřevo štíhlé stojí na vrchole:

štíhláť to jedlice — však beze snětí,

jen malá příčka svrchu přidělána,

a na té příčce přibitý viděti

rozpjatý obraz Krista pána.

Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,

ruce probité roztahuje v šíři:

v dvě světa strany jimi ukazuje,

v dvě strany protivné, jakož cesta míří:

pravou na východ, kdež se světlo rodí,

levou na západ, kdež noc vojevodí.

Tam na východě nebeská je brána,

tam u věčném ráji bydlí boží svatí;

a kdo dobře činí, čáka jemu dána,

že se tam s nimi též bude radovati.

Ale na západě jsou pekelná vrata,

tam plane mořem síra i smola,

tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,

zlořečené duše v ohnivá kola.

Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,

však od levice vysvoboď své děti!

~

Tu na tom pahorku leže na kolenou

náš mladý poutník v ranním světla kmitu,

okolo kříže ruku otočenou,

vroucně objímá dřevo beze citu.

Brzy cos šepce, slzy roně z oka,

brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —

~

Takto se loučí od své drahé panny

mládenec milý v poslední době,

ubíraje se v cizí světa strany,

aniž pak věda, sejdou-li se к

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Poradna

V naší poradně s názvem PRAVOPIS Y I se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Pravopis y i

Pohádky

Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.

Jak Jaromil k štěstí přišel

Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.

Divotvorný meč

Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)

Poradna

V naší poradně s názvem SLOVNÍ DRUH SLOVA PROČ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jakub Ježek.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Slovní druh slova proč

SVATEBNÍ KOŠILE

Již jedenáctá odbila,

a lampa ještě svítila,

a lampa ještě hořela,

co nad klekadlem visela.

~

Na stěně nízké světničky

byl obraz boží rodičky,

rodičky boží s děťátkem,

tak jako růže s poupátkem.

~

A před tou mocnou světicí

viděti pannu klečící:

klečela, líce skloněné,

ruce na prsa složené;

slzy jí z očí padaly,

želem se ňádra zdvíhaly.

A když slzička upadla,

v ty bílé ňádra zapadla.

~

„Žel bohu! kde můj tatíček?

Již na něm roste trávníček!

Žel bohu! kde má matička?

Tam leží — podlé tatíčka!

Sestra do roka nežila,

bratra mi koule zabila.

~

Měla jsem, smutná, milého,

život bych dala pro něho!

do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

~

Do ciziny se ubíral,

těšil mě, slzy utíral:

„ „Zasej, má milá, zasej len,

vzpomínej na mě každý den,

první rok přádla hledívej,

druhý rok plátno polívej,

třetí košile vyšívej :

až ty košile ušiješ,

věneček z routy poviješ.“ “

~

Již jsem košile ušila,

již jsem je v truhle složila,

již moje routa v odkvětě:

a milý ještě ve světě,

ve světě šírém, širokém,

co kámen v moři hlubokém.

Tři léta o něm ani sluch,

živ-li a zdráv — zná milý bůh!

~

Maria, panno přemocná!

ach budiž ty mi pomocna:

vrať mi milého z ciziny,

květ blaha mého jediný;

milého z ciziny mi vrať —

aneb život můj náhle zkrať :

u něho život jarý květ —

bez něho však mě mrzí svět.

Maria, matko milosti!

buď pomocnicí v žalosti!“

~

Pohnul se obraz na stěně —

i vzkřikla panna zděšeně;

lampa, co temně hořela,

prskla a zhasla docela.

Možná, žeť větru tažení,

možná i — zlé že znamení!

~

A slyš! na záspí kroků zvuk,

a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!

,, „Spíš, má panenko, nebo bdíš?

Hoj, má panenko, tu jsem již!

Hoj, má panenko, co děláš?

a zdalipak mě ještě znáš,

aneb jiného v srdci máš?“ “

~

„Ach můj milý! ach pro nebe!

tu dobu myslím na tebe;

na tě jsem vždycky myslila,

za tě se právě modlila!“

~

,, „Ho, nech modlení — skoč a pojď,

skoč a pojď a mě doprovoď;

měsíček svítí na cestu:

já přišel pro svou nevěstu.“ “

~

„Ach pro boha! ach co pravíš?

Kamž bychom šli — tak pozdě již!

Vítr burácí, pustá noc,

počkej jen do dne — není moc.“

~

,, „Ho, den je noc, a noc je den —

ve dne mé oči tlačí sen!

Dřív než se vzbudí kohouti,

musím tě za svou pojmouti.

Jen neprodlévej, skoě a pojď,

dnes ještě budeš moje choť!“ “ —

~

Byla noc, byla hluboká,

měsíček svítil s

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Poradna

V naší poradně s názvem PRAVOPIS MILÝ A MILÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Děvana Pavlíková.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Zdroj: příběh Pravopis milý a milí

FAQ – Časté otázky

Jaký je hlavní rozdíl mezi gramatikou a pravopisem?

Pravopis řeší psanou podobu jazyka, gramatika tvary slov a jejich vztahy ve větě.

Je psaní i/y gramatika, nebo pravopis?

Jedná se o pravopis, i když často vychází z gramatického rozboru.

Patří shoda podmětu s přísudkem do pravopisu?

Ne, jde o gramatický jev, pravopis se uplatňuje až při zápisu.

Může být věta gramaticky správná, ale pravopisně špatná?

Ano, významově může dávat smysl, ale obsahovat pravopisné chyby.

Může být věta pravopisně správná, ale gramaticky chybná?

Ano, slova mohou být správně napsaná, ale špatně poskládaná.

Proč se tyto pojmy často pletou?

Protože se v praxi prolínají a mnoho jevů vyžaduje znalost obou oblastí.

Co je důležitější – gramatika nebo pravopis?

Obě oblasti jsou stejně důležité a navzájem se doplňují.

Jak poznám, zda dělám gramatickou, nebo pravopisnou chybu?

Podle toho, zda je problém ve tvaru či vztahu slov, nebo jen v jejich zápisu.

Zdroj: článek Gramatika versus pravopis

Romantická vánoční přání

• Nejkrásnější dárek k Vánocům? ... přece Ty, broučku!

• Štědrý večer už se blíží a mě stesk po Tobě u srdíčka tíží.
  Jeden dárek pod stromečkem bych si přála jen, a tím by se mi splnil můj nejkrásnější sen.
  I Ježíškovi už jsem dopis psala, že jen Tebe bych si přála.

• Až začnou na Štědrý den padat sněhové vločky z nebe, vzpomeň si na nás a na to, že miluji jen Tebe. Zvedni hlavu směrem k nebi a každá vločka co Ti spadne na tvář je ode mě políbení.

• Posílám Ti seznam všeho, co bych chtěl od Tebe letos k Vánocům: Tebe.

• Až koledy budou hrát, pověsíme pod strop jmelí, políbím Tě a budu si přát, ať jsme spolu život celý.

• Poslala jsem ti k Vánocům anděla, aby na tebe dával celý rok pozor, ale vrátil se mi, protože andělé se nemusí navzájem opatrovat.

• Až Ježíšek u stromku zacinká, má bude na Tebe vzpomínka, že krásně jeden dar by mi postačil: objetí, polibek a Tvé náručí!

• Jen jeden dárek k Vánocům bych chtěla, abych tě navždycky u sebe měla!

• Budou Vánoce a to má být každý se svým blízkým. S tím koho miluje. A proto mám jediné přání na Vánoce. Abychom my dva byli spolu a nejen na ně ale také potom. Kráčet spolu cestou i necestou.

• Miláčku, už se nemůžu dočkat, až si Tě rozbalím.

• Jedno přání já prý můžu mít. Tak co by to tak mělo být? Pod stromeček já bych chtěla tebe, má studená postýlka mě samotnou zebe. Tak o mém přání teď už víš, je jen na tobě, co mi pod stromeček nadělíš!

• Miláčku, jestliže si rozbalíš vánoční dárky ode mě, buď opatrný! Každý z nich sálá láskou a vášní, s nimiž jsem je vybírala, balila a ukládala pod stromek!

• Ty jsi můj bílý sníh, který potřebuji o Vánocích, ty jsi můj led, který potřebuje mráz, ty jsi můj lyžař, který potřebuje sráz. Ty jsi mé vše.

• Až rozsvítíš první svíčku na stromečku a rozsvítíš zářivou prskavku, v tu nejkrásnější chvíli v roce si vzpomeň na tu, která Ti přeje ty nejkrásnější VÁNOCE.

• Ježíškovi do nebe poslal jsem dopis, tam mého dárečku je popis. I když už na Ježíška nevěřím, pořád běhám ke dveřím a čekám jenom na Tebe. A až mi Tě přivede, budu štěstím bez sebe.

• Přeji Ti nádherné Vánoce a pod stromečkem všechno, co si budeš přát. Já mám velké přání, ale pod stromeček mi jej nikdo nemůže dát. Mé velké přání jsi totiž TY!!!

• Když se lidé u stromečku schází, vždy mi něco schází, už vím! Jsi to ty a tvůj

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Vánoční přání

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Povídky malostranské