OSNOVA POPISU KRAJINY, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Za základní slohový útvar se považuje popis osoby, protože se s ním seznamují žáci již na prvním stupni základní školy a provází je celým jejich studiem. I přesto, že jsou s ním lidé během studia na základní škole a potažmo i na střední škole dokonale seznámeni, někdy dochází k záměně tohoto slohového útvaru za jiný slohový útvar – za charakteristiku.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Osnova knihy je v podstatě stejná jako u povídky. Musí se skládat z úvodu, statě a závěru, respektive obsahovat expozici, kolizi, krizi, peripetii a nakonec rozuzlení.
Citátová osnova je vhodná pro reprodukci textu a posléze je možné ji použít k vlastní produkci. Jedná se o osnovu, která využívá citací z reprodukovaného textu. Výběr hesel z textu je však velmi náročný, neboť žáci mají vybrat nejdůležitější myšlenky tak, aby se z výsledné osnovy dalo poznat, o co v textu šlo. Žáci si tedy při tvorbě takové osnovy tříbí i své racionální myšlení. Citáty mohou být pouhá slova, oslovení, zvolání, slovní spojení, věty.
Když píšete vyprávění nebo příběh, měla by osnova začínat uvedením do děje, poté by měla následovat zápletka, vyvrcholení příběhu a rozuzlení. Případně je možné příběh rozdělit do pěti fází, kterými jsou: expozice (úvodní situace), kolize (zápletka), krize (vyvrcholení konfliktu), peripetie (zvraty a komplikace) a nakonec rozuzlení.
Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.
Osnova
1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
2. Zápletka (napětí)
3. Vyvrcholení
4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)
Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
5. Rozuzlení a řešení situace
Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!
Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“. Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve&
Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.
Návrh osnovy pro charakteristiku
úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
stať:
a) vnější projevy povahy b) vztah k lidem, jednání c) vztah k přírodě, k prostředí d) vztah k práci e) nadání, schopnosti, zájmy f) vztah k sobě samému
závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)
Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
Výroba nebo oprava nějakého předmětu
Kuchařský recept
Jazykové prostředky
Odborné výrazy
Výrazy bez citového zabarvení
Dějová slovesa, časová příslovce
Podstatná jména slovesná
Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové
Osnova
Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).
Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).
Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.
Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.
Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.
Osnova:
ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus
VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu
a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
c) závěrečné úprava
ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu
Vychází z určitých faktů, které jasně pojmenovávají daný problém, nebo z jistého, často obecného problému. Na počátku úvahy může být otázka a někdy formou otázky pisatel zopakuje název.
Jádro – stať
Nastolená fakta pisatel hodnotí, zaujímá k nim vlastní postoj.
Závěr
Pisatel dokazuje tvrzení, argumentuje, vyvozuje závěry, nebo nechává problém otevřený.
Úvod referátu o knize by měl zahrnovat bibliografické údaje: autor, název, doba vzniku, respektive ze kterého vydání vychází referát, kdo dílo přeložil do češtiny.
Stať
Zde by neměly chybět tyto náležitosti:
Informace o autorovi – kdy žil, ke kterému proudu a směru patřil.
Téma knihy, okolnosti vzniku, čím se autor inspiroval, co měl v úmyslu nám sdělit; pokud jde o sborník povídek – čím jsou spojeny, jaká mají témata, jak jsou uspořádány (kompozice knihy).
Podrobnější seznámení s obsahem – NEPLÉST S VYPRAVOVÁNÍM DĚJE!
Charakteristika důležitých postav – charakteristika musí být nepřímá (tedy ne: Odysseus je statečný ithacký král, ale: Odysseus je statečný – nebojí se žádného nebezpečí, když se dostane do situace, která jej ohrožuje, nepřemůže nepřítele silou, ale tím, že umí vymyslet chytré řešení, mnohdy lest, například při setkání s Kyklopem).
Smysl příběhu – ten je důležitý, nezapomenout na něj!
Vlastní hodnocení – jak se nám líbily myšlenky, které dílo vyjadřuje; jak se nám líbil způsob, jakým je dílo napsáno, například uvést, zda autor vypráví děj napínavě, nebo naopak zdržuje zbytečnými popisy, nudnými úvahami; nemá to vůbec děj, děj je nesrozumitelný, zmatený. Autorův styl je osobitý, nebo naopak neutrální; píše nudně, nebo naopak vtipně, živě. Dále sdělit, jestli se autor vyjadřuje konkrétně, jasně, nebo naopak obrazně, v metaforách, příliš složitě. Zda je jazyk příliš knižní, nebo naopak blízký hovorové řeči, autor využívá slangu a podobně.
Závěr
Závěr referátu o knize by měl obsahovat informaci o tom, co mi kniha poskytla, tedy o čtenářském zážitku. Například: doporučuji ji i ostatním, nebo naopak: už nikdy nic takového nechci ani vidět, nechápu, k čemu to bylo napsáno.
Doporučení
NA KONCI PRÁCE MUSÍ BÝT UVEDENO, Z JAKÉHO ZDROJE JSTE INFORMACE O AUTOROVI A KNIZE ČERPALI. POKUD VYUŽÍVÁTE CIZÍ MYŠLENKY A NÁZORY, NESMÍTE JE PŘEDKLÁDAT JAKO NÁZORY VLASTNÍ!
HESLOVITÉ VYJADŘOVÁNÍ DO REFERÁTU NEPATŘÍ – pište v celých větách. Nezapomeňte na to, že věty lze spojit do souvětí.
Jak tedy dobře napsat osnovu slohové práce? Měla by být stručná a vypichovat ty nejdůležitější body či události z celého díla. Text by měl být rozdělen do tří základních celků, kterými jsou úvod, stať a závěr.
Úvod
Úvod slouží k seznámení čtenáře s tématem, o němž bude práce pojednávat. To by mělo být nastíněno nejprve obecně, postupně zúženo až na námět, který konkrétní práce řeší. Úvod může také nastolit nějakou otázku, na kterou hledáte odpověď, nebo vysvětlovat, proč se daným tématem zabýváte.
Stať
Jedná se o samotný příběh, popis nebo vyprávění. Nemá ustálenou podobu. Ideální ale je, pokud obsahuje alespoň tři odstavce, samozřejmě v závislosti na rozsahu celé slohové práce. Ve stati by měly být vyjádřeny hlavní myšlenky textu, které jsou dále rozvíjeny. Při formulování jednotlivých bodů stati je dobré postupovat od obecného ke konkrétnímu a na základě toho tvořit jednotlivé odstavce, podobně jako kapitoly či podkapitoly v knize. Jako pomůcku při hledání optimálního názvu bodu v osnově lze využít volné psaní nebo myšlenkové mapy.
Závěr
Slouží ke shrnutí toho, o čem text pojednával, k odpovědi na otázku nastolenou v úvodu práce a k formulování toho, co z textu vyplývá, tedy k jakým závěrům autor došel.
Psaní slohové práce je tvůrčí proces. Ať už máte za úkol napsat vyprávění, popis nebo příběh, je dobré se napřed zamyslet, o čem chcete psát, a hlavně, co svým textem vlastně chcete sdělit. Na základě toho si pak vytvořte osnovu a můžete se pustit do psaní.
Úvod: V úvodu se nachází vztah k dané osobě (sourozenec, kamarád) a několik stručných informací o něm (příjmení, věk, bydliště atd.).
Celkový vzhled: Ve druhém odstavci se stručně popíše, jak vypadá postava vybrané osoby, může se zde objevit i barva pleti.
Hlava: V tomto odstavci se popisují vlasy a obličej dané osoby (na obličeji je třeba se zaměřit na oči, obočí, nos, ústa, případně nějaká znaménka, která se zde nacházejí, nebo výrazné pihy).
Tělo: Tento odstavec je možné vynechat, pokud tělo (trup, ruce a nohy) nejsou nijak výrazně odlišné. Pokud má ale například někdo jedno rameno výše než druhé, nebo nohu kratší, tak se to objevuje v tomto odstavci.
Oblékání: Tento odstavec se zaměřuje na to, do čeho se člověk rád obléká. Může zde být i to, co naopak nerad nosí. U dívek (a některých chlapců) se zde objeví i doplňky (náušnice, prsteny, řetízky, šátky atd.)
Způsob řeči a chůze: Tento odstavec shrnuje informace o řeči (koktání, drmolení, hlučnost, zalykání se) a o chůzi (rychlost, styl) dané osoby.
Vlastnosti: V tomto odstavci jsou stručně popsány základní vlastnosti člověka (ideálně tři – pět), nemusí zde být jen ty kladné.
Vztah k dané osobě: V tomto odstavci bude napsáno, jaký mám k dané osobě vztah. Pokud se to již objevuje v úvodu, je možné místo něho vytvořit odstavec o zálibách, pokud jsou pro popis dané osoby důležité, anebo odstavec zcela vynechat.
Závěr: Závěr shrnuje, proč jsem si danou osobu vybral/a a co se mi na ní líbí /nelíbí.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
