Psaní velkých písmen je jednou z oblastí českého pravopisu, která se může zdát jednoduchá, ale v praxi často způsobuje nejistotu i chyby. Stačí se setkat s názvy ulic, zeměpisnými pojmy, označením obyvatel nebo názvy institucí a člověk začne váhat, zda má použít velké, nebo malé písmeno. Právě proto je důležité chápat pravidla v souvislostech a vidět za nimi logiku, nikoli jen seznam pouček.
Toto doplnění článku se zaměřuje na problematické a často vyhledávané situace, se kterými se setkávají žáci, studenti i dospělí při psaní běžných textů. Najdete zde praktická vysvětlení, příklady z každodenní praxe i návody, jak si psaní velkých a malých písmen procvičit online nebo pomocí testů.
Psaní velkých písmen
Velká počáteční písmena se píší u vlastních jmen, u jevů, které se hodnotí jako významné a na začátku vět.
Vlastní jména se podle významu dělí na dvě skupiny. První skupinou jsou vlastní jména, která jev jenom identifikují. Patří sem jména osob, zvířat, spolků, států, atd. U nich se velká písmena píší vždy. Do druhé skupiny patří jevy, které mají i obecný význam a napsáním velkého písmene dá pisatel najevo, že se jedná o označení jediného určitého jevu (Muzeum čokolády (konkrétní instituce) x muzeum čokolády (místo, kde jsou vystaveny předměty související s čokoládou). Kromě toho se velká písmena píší i u jevů, které byly tak důležité, že bylo třeba je vyčlenit napsáním velkého písmene, to se objevuje například u názvů památných staveb, událostí a akcí: Sametová revoluce.
VLASTNÍ JMÉNA A NÁZVY ŽIVÝCH BYTOSTÍ
Velkým písmenem začínají vlastní jména a názvy živých bytostí, ať už se jedná o jména osobní, umělecká, jména pohádkových bytostí i jména zvířecí. Například: Petr Novák, Božena Němcová, Popelka, Alík.
S velkým počátečním písmenem se píší i přivlastňovací přídavná jména, která vznikla odvozením od jmen osobních příponami -ův, (-ova, -ovo), a in (-ina, ino). Například: Máchův kraj. Naopak malým písmenem začínají přídavná jména, která jsou odvozená od vlastních jmen příponou -ský, -ovský, jako například: shakespearovský sonet, švejkovský typ.
Velká písmena se píší i u jmen národních a obyvatelských. Proto označení typu Čech, Francouz, Pražan, Ostravan, Severočech se píší s velkým písmenem. V okamžiku, kdy se ale z tohoto podstatného jména udělá přídavné jméno, změní se počáteční písmeno na malé. Například: český fanoušek, pražských taxikář.
JMÉNA ZEMĚPISNÁ
Kde se píší velká písmena? U jednoslovných jmen zeměpisných, tedy u světadílů, zemí, krajin, ostrovů, poloostrovů, hor, nížin, moří, jezer, řek a dalších zeměpisných označení se píší velká počáteční písmena.
U dvouslovných názvů se píše malé písmeno u slova původu obecného.
Například: Středozemní moře, Balkánský poloostrov, Kanárské ostrovy, Český ráj, Lysá hora, Slapská přehrada.
V případě, že se k místnímu názvu přidá označení světové strany, která určuje, kde se daná část nachází, se píše velké písmeno jen u místního názvu, ne u označení světové strany: východní Čechy, jižní Morava.
JMÉNA MÍSTNÍ
U jednoslovných jmen obcí a čtvrtí se píše velké písmeno, například: Praha, Vinohrady Brno, Liberec. U dvouslovných pojmenování obcí a čtvrtí se píší obě počáteční písmena velká: České Budějovice, Mariánské Lázně, Hradec Králové, Malá Strana.
V naší poradně s názvem ZÁVORKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Úlovec.
Mám dotaz: o závorkách existuje řada informací, ovšem nikde jsem se nedočetl (nebo alespoň nenašel), jak postupovat, pokud je závorka v závorce nebo v závorce je údaj obsahující závorku (např. citace právních předpisů typu (§ 23 odst. 2 písm. j). Děkuji za pomoc.
JÚ
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Závorky se používají k vkládání vysvětlení, oprav, upřesnění nebo komentářů do textového materiálu. Závorky se vždy používají v páru; musíte mít jak otevírací, tak uzavírací závorku. Pro situaci, když potřebujete vložit vysvětlení do vysvětlení, neboli vnořené závorky do již stávajících závorek, tak použijete závorky hranaté. V případě právních předpisů, kdy chcete uvést konkrétní pasáž paragrafu specifikovanou odstavcem a písmenem, se závorka uvádí jako součást onoho písmenného označení dílčího celku zákonného ustanovení. Jinými slovy součástí písmene odstavce paragrafu je vždy uzávěr kulaté závorky (například a), b), c), atd.).
Příklad:
1. Pro zvládnutí kompulzivního chování (neurotická duševní porucha, při které jedince trápí opakované myšlenky [nazývané „obsese“] nebo cítí potřebu opakovaně provádět určité rituály [nazývané „kompulze“] v míře, která vyvolává strach nebo zhoršuje obecné fungování člověka) se poukazuje na nutnost zvyšování kompetentnosti pedagogů k rozpoznání dětí s těmito symptomy.
2. Podle zákonných ustanovení (například §38b odst. 2 písm. a) [původně upraveno v §38], zák. č. 561/2004 Školský zákon v platném znění) může být škola zrušena.
Dopis osobní je vlastně určitou písemnou zprávou, která může mít jakoukoliv libovolnou grafickou formu. V tomto případě totiž forma zcela závisí na volbě pisatele. Osobní dopis může být velmi stručný, ale stejně tak i rozsáhlý, může být psán jednoduchou formou, ale klidně i ve vzletných vyjádřeních, nebo dokonce i v šifrách. Dneska už se dopisy píší často na počítači, ale i přesto se stále doporučuje osobní dopisy psát vlastní rukou. Přestože osobní dopis může mít různou formu a obsah, jsou určité části, které by měl každý dopis obsahovat. Patří sem: datum a místo sepsání dopisu, oslovení adresáta, vlastní obsah dopisu, zdvořilý závěr a podpis.
Každá část má svůj význam. Díky části datum a místo se dá třeba zjistit, jestli dopis nebyl doručen se značným zpožděním, a že jeho obsah již není tedy aktuální. Datum a místo sepsání může být umístěno ve vrchní ale i ve spodní části dopisu, vždy záleží na pisateli.
Oslovení obvykle vyjadřuje vztah pisatele k adresátovi, případně jeho city vůči němu. V osobních dopisech se obvykle objevuje v oslovení výraz: „milý a milá“.
Vlastní obsah dopisu je jistě logický bod, v něm pisatel sděluje adresátovi důvod svého psaní. Měl by být dělen do odstavců. Počet odstavců pak závisí na počtu informací, které jsou v dopisu obsaženy. Samozřejmě nejsou odstavce v osobním dopisu nutné, ale slouží k určité přehlednosti a struktuře. Vlastní obsah osobního dopisu může být různý. Dopis může obsahovat nějaké informace, případně oznámení o různých životních událostech, zároveň může obsahovat i různé otázky, na které je třeba nutné brzy odpovědět, dopis může být jen jakousi zprávou o tom, jak se pisatel má. Řada dopisů obsahuje také třeba kritiku (adresáta, případně někoho jiného), nebo úvahy. Po přečtení této části by si měl být hlavně adresát jistý, že ví, co mu chtěl pisatel říct. A proto je důležité, aby si nejprve pisatel uspořádal myšlenky a neskákal pak z jednoho tématu do druhého.
Zdvořilý závěr u osobního dopisu obvykle obsahuje nějaké přání, například: „Měj se hezky a brzy mi odepiš.“, nebo „Věřím, že Tě můj dopis potěšil.“, případně „Těším se na odpověď od Tebe a pozdravuj rodinu.“. Závěry mohou být tedy různé a opět vychází z osobních vztahů pisatele a adresáta a i z předcházejícího sdělení. Samozřejmě pokud má osobní dopis negativní obsah, tak je jasné, že závěr takového dopisu nebude příliš zdvořilý.
Poslední důležitou částí dopisu je podpis. Často se stává, že třeba malé děti na podpis ve svých dopisech zapomínají, protože předpokládají, že je jasné, kdo mamince píše z tábora. Přestože maminka ví, že jí dopis poslal syn, je třeba ho upozornit, že by se vždy měl na závěr podepsat. Mohou se pak vyskytnout situace, kdy to nebude již tak zřejmé a adresát by pak třeba musel přemýšlet, kdo ho to vlastně zval, aby přijel na prázdniny. Případně by pisatel nedostal odpověď na nějaké otázky, které adresátovi v dopise pokládal. Tomu se dá právě vyhnout tím, že se vždy pisatel podepíše.
PRAŽSKÉ JARO – U tohoto spojení je třeba rozlišit význam. Je totiž možnost psát Pražské jaro, ale i pražské jaro. První varianta s velkým P se týká hudebního festivalu Pražské jaro, protože se jedná o pojmenování konkrétního pořadu. V případě druhé varianty s malým p (pražské jaro) se jedná o obrazné pojmenování události.
Ve spojení „užít si pražského jara“ bývá myšleno pražské jaro jako pojmenování událostí v roce 1968. (může se také jednat o označení jarních měsíců strávených v Praze)
PRAŽSKÉ PAMÁTKY – Jedná se o geografické vymezení (obecné označení), a proto se v tomto spojení píše malé p (pražské památky)
PRAŽSKÉ VODOVODY – Důležité je rozlišit, jestli se jedná o název konkrétní firmy (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.), pak se píše velké P. Případně, jestli se jedná o všeobecné označení vodovodů v Praze (pražské vodovody), kde se píše malé p.
PRAŽSKÉ METRO – Společnost, které se toto označení týká, se nazývá Metro Praha, a proto není označenípražské metro konkrétní, a tak se píše malé p.
PRAŽSKÉ TRAMVAJE – Vlastní název společnosti je Tramvajová doprava v Praze, a proto je označenípražské tramvaje vnímáno jako všeobecné, tudíž se píše s malým p.
PRAŽSKÉ VODÁRNY – Jedná se o obecné pojmenování, a proto se píše malé p (pražské vodárny).
PRAŽSKÉ SLUŽBY – Pokud se jedná o název podniku Pražské služby, a. s., píše se velké P. Pokud jsou ale obecně myšlené služby v Praze, tak se píše malé p (pražské služby).
PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ – Jedná se o konkrétní označení historické události, a proto se píše velké P (Pražské povstání).
Pojem státní příslušnost je v jazykové praxi často zaměňován s označením národnosti nebo etnicity. Čeština však rozlišuje, zda mluvíme o vztahu člověka ke státu, nebo o jeho kulturní či etnické identitě. Z toho vychází i správné gramatické tvary.
Státní příslušnost ČR – nejpřesnější a oficiální výraz
V oficiálních dokumentech a právních textech se používá výraz státní příslušnost České republiky nebo zkráceně státní příslušnost ČR. Tento tvar jednoznačně vyjadřuje, ke kterému státu konkrétní osoba právně náleží.
„Česká státní příslušnost“ – běžné, ale méně formální
Výraz česká státní příslušnost je gramaticky správně, ale jde o tvar spíše popisný. V běžné komunikaci nevadí, avšak v úředních nebo odborných textech se preferuje konkrétní pojmenování státu – tedy „ČR“ nebo „České republiky“.
Častá chyba: zaměňování státní příslušnosti a národnosti
Pojem národnost označuje kulturní a etnickou identitu člověka (například česká, slovenská, romská). Oproti tomu státní příslušnost je právní vztah k určitému státu. Člověk může mít českou národnost, ale státní příslušnost jiného státu – a naopak.
Jakou variantu tedy používat?
Oficiálně a přesně: státní příslušnost ČR / státní příslušnost České republiky
Neformálně: česká státní příslušnost
Pozor: národnost není státní příslušnost
Příklady použití
„Uveďte svou státní příslušnost ČR.“
„Má českou státní příslušnost a trvalý pobyt v Praze.“
„Je slovenské národnosti, ale státní příslušnosti ČR.“
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože.
I otevřený dopis má jasně danou strukturu. Protože je otevřený dopis dopisem úředním, je u něj jasně stanovená forma a části, které musí tento dopis bezpodmínečně obsahovat. U úředních dopisů je také jasně stanovené, kde se tyto části musí konkrétně v dopisu nacházet.
Jednotlivé body struktury otevřeného dopisu:
Otevřený dopis je vhodné psát písmem Times New Roman velikosti 12. A pro přehlednost je vhodné využít i širší řádkování (například 1,5 řádku).
Adresa odesílatele – Tato adresa se obvykle nachází vlevo nahoře. Je psána stejnou formou, jakou se píší adresy na obálky. Každý řádek tedy obsahuje jednu informaci: Jméno a příjmení; ulice a číslo popisné; město; poštovní směrovací číslo.
Adresa adresáta – Po vynechání zhruba dvou řádků následuje ve stejné podobě adresa adresáta. Zde je vhodné dopis adresovat již konkrétní osobě (řediteli nějaké firmy, starostovi města, předsedovi vlády atd.)
Místo a datum sepsání – Opět po vynechání asi dvou řádků následuje místo a datum sepsání otevřeného dopisu. Adresy odesílatele a adresáta byly zarovnány vlevo, naopak vpravo se zarovnává místo a datum sepsání. Obvykle se volí formát: město, den, měsíc a rok.
Nadpis úředního dopisu - Opět po vynechání asi dvou řádků následuje další bod, a tím je nadpis úředního dopisu. Nadpis bývá psán buď tučným písmem, anebo je podtržený, nepoužívá se kombinace. Nadpis může obsahovat pojem otevřený dopis spolu se jménem toho, komu je určený, případně se tam také může objevit výraz nesouhlas spojený s tím, o co se jedná. Například: Otevřený dopis starostovi města České Budějovice, nebo Nesouhlas s uzavřením Základní školy T. G. M. v Karlových Varech.
Oslovení – Po vynechání jednoho až dvou řádků následuje po nadpisu oslovení. V úředních dokumentech se u oslovení používá přívlastek: Vážený, vážená, vážení, spojený buď s funkcí toho, komu je dopis adresován, nebo s jeho titulem, případně příjmením. Například tedy: Vážený pane řediteli, Vážený pane inženýre, Vážený pane Nováku. Pokud někdo nemá titul, ale má vysokou funkci, tak oslovení vychází z jeho funkce. U otevřených dopisů se obvykle obracíte na vedoucí představitele státních orgánů právě kvůli jejich funkci, takže je vhodné adresáta od začátku oslovovat jako starostu, poslance atd. Oslovení adresáta končí obvykle čárkou.
Vlastní obsah dopisu – Na dalším řádku (případně je vhodné vynechat jeden řádek, aby vznikaly odstavce) se začíná malým písmenem, protože věta pokračuje od oslovení. Je také vhodné řádek odsadit (použít klávesnici tabulátoru). Před psaním vlastního obsahu je třeba si uspořádat myšlenky, aby byl obsah řazen logicky.
Rozsah otevřeného dopisu není nikde přesně daný, někteří odesílatelé zvládnou své myšlenky vyjádřit stručně, někteří se raději rozepíší. Základem je, aby ani u rozsáhlejšího textu odesílatel neztratil nit a udržel myšlenku. Naše ukázky slouží jen jako příklady, jak je možné psát vlastní obsah textu u otevřeného dopisu, a proto jsou údaje v dopisech zcela smyšlené stejně jako všechny argumenty v nich uvedené.
Jak může vypadat otevřený dopis KSČM, přednesl herec Matonoha při svém vystoupení "Na stojáka". Zde je vidět video, jak vše přednáší: otevřený dopis Matonoha.
Alžbětu Mariin příjezd nepříjemně zaskočil. V posledním období se Alžběta skotské královny zastávala a chránila ji před odbojnými poddanými. V dopisech ji přemrštěně slibovala, že se za všech okolností na ní může spolehnout, ale nikdy ji nevyzvala, aby přijela do Anglie. Alžbětin rádce Cecil navíc v Marii spatřoval velké nebezpečí pro protestantismus v Anglii. Alžběta se rozhodla, že Marii nepřipustí ke svému dvoru, ale ani jí nedovolila odejít ze země. Držela ji tam prostřednictvím lží, falešných slibů a nejrůznějších lstí. Jejich situace byla patová. Alžběta prohlašovala, že Marii přijme, až když se očistí ze všech obvinění. S tím Marie souhlasila pod podmínkou, že soudkyní bude Alžběta. Ve skutečnosti si anglická královna moc dobře uvědomovala, že nemá nad skotskou královnou žádné pravomoci, stejně tak nemohla zahájit vyšetřování vraždy, která se stala v cizí zemi, nemohla se ani vměšovat do sporu skotské královny s jejími poddanými. Jedinou možností bylo, že se Marie sama a dobrovolně zúčastní soudního řízení. Protože měla Marie spojence ve Francii i ve Španělsku, nemohla být jen tak bezdůvodně donucena zúčastnit se tohoto tribunálu, a tak Angličané lstivě předstírali, že se lordi mají zodpovídat za svou vzpouru vůči své královně, ve skutečnosti angličtí soudci doufali, že se postaví proti královně. Moray ale svou nevlastní sestru neobvinil z napomáhání při vraždě, ale skotští lordi obvinili Bothwella. Nakonec došlo k dohodě, Marii měla být navrácen titul a svoboda, Moray si měl za to v zemi ponechat skutečnou vládu. Alžběta očekávala, že rozsudek bude pro Marii zničující, to se ale nestalo.
Pravopis „milý“ a „milí“ – jak je správně používat?
Slova milý a milí mají stejný základ a podobný význam, ale liší se v gramatické kategorii čísla a rodu. Nesprávné použití je velmi časté, zejména v dopisech, e-mailech a v osloveních.
PRAŽSKÁ DIVADLA – Jedná se o geografické vymezení divadel, není to tedy název žádné instituce, a proto se píše malé p (pražská divadla).
PRAŽSKÁ ENERGETIKA – U tohoto spojení je opět důležitý význam. Pokud se jedná o název společnosti, tak se píše velké P (Pražská energetika, a. s.), pokud by se ale jednalo o obecné vymezení energetiky v Praze bez ohledu na společnost, pak bude p malé (pražská energetika).
PRAŽSKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ – Jedná se o označení konkrétní instituce, a proto se píše velké P (Pražská správa sociálního zabezpečení = PSSZ).
PRAŽSKÁ DOPRAVA – Při označení konkrétní společnosti (Pražský dopravní podnik) se píše velké P, pokud je to ale obecné označení dopravy po městě Praha, tak se píše malé p (pražská doprava).
PRAŽSKÁ SPRÁVA NEMOVITOSTÍ – Jedná se o označení konkrétní státní organizace, a proto se píše velké P (Pražská správa nemovitostí).
PRAŽSKÁ PAROPLAVBA – Název společnosti, která se paroplavbou zabývá, se píše s velkým P (Pražská paroplavební společnost). Pokud je ale myšleno všeobecné označení, píše se malé p (pražská paroplavba).
PRAŽSKÁ PLYNÁRENSKÁ – Název této společnosti se píše s velkým P (Pražská plynárenská, a. s.)
PRAŽSKÁ ZOO – Geografické vymezení této Zoo se píše s malým p (pražská zoo), protože konkrétní název této společnosti je Zoo Praha.
PRAŽSKÁ MUZEJNÍ NOC – Jedná se o konkrétní název kulturní akce, a proto se píše velké P (Pražská muzejní noc).
PRAŽSKÝ ORLOJ – psaní velkého písmene je u Staroměstského orloje komplikovanější. Důležitá je zde souvislost. Pokud se jedná o název, mělo by být ve slově pražský velké P, tedy Pražský orloj. Pokud se ale jedná o geografické vymezení orloje (tedy to, že se orloj nachází v Praze), tak p bude malé (pražský orloj).
PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK – pražský krysařík je označením plemene psa, a proto se jedná o obecné pojmenování, a proto se píše ve slově pražský malé p.
PRAŽSKÝ MAJÁLES – U tohoto spojení slov, je situace obdobná jako u pražského jara. Pokud se tedy jedná o konkrétní název akce, bude P velké (Pražský majáles), pokud je to ale obecné označení pro majáles, jehož pravý název zní nějak jinak, bude p malé (pražský majáles).
PRAŽSKÝ PŮLMARATON – Oficiální označení této akce zní Pražský mezinárodní půlmaraton. V tomto označení se píše tedy velké P.
PRAŽSKÝ DENÍK – V tomto případě se jedná o název konkrétních novin, a proto se píše velké P (Pražský deník).
PRAŽSKÝ VÝBĚR – Jedná se o název pro českou rockovou skupinu, a proto se píše velké P (Pražský výběr).
PRAŽSKÝ HRAD – Jedná se o konkrétní název stavby / instituce, a proto se píše velké P (Pražský hrad; Hrad). K Pražskému hradu patří také zahrady, které se nazývají Palácové zahrady pod Pražským hradem.
PRAŽSKÝ FOTBAL – Označení fotbalové organizace se píše s velkým P (Pražský fotbalový svaz), pokud je ale myšlen všeobecně fotbal v Praze, tak se píše p malé (pražský fotbal).
PRAŽSKÝ DOPRAVNÍ PODNIK – Konkrétní název této společnosti je Dopravní podnik hlavního města Prahy.
Mezi časté chyby patří zaměňování historických označení s aktuálními kódy nebo používání zkratek, které platí pouze v národním kontextu. Typickým příkladem je používání starších označení na SPZ nebo záměna dvoupísmenných a třípísmenných kódů.
Proto je vždy vhodné ověřit, zda jde o mezinárodní zkratku státu podle platné normy, nebo o lokální či historické označení.
